Literární směr realismus vznikl a rozvinul se v 2. polovině 19. století jako reakce na idealizovaný svět romantismu. Vznikl v Evropě, zejména ve Francii, a rozšířil se do ostatních částí kontinentu. Realismus usiluje o věrné a objektivní zachycení skutečnosti, přičemž odmítá přehnané emoce a fantazii, které byly dominantní právě v romantismu.
Charakteristika směru
Realisté se zaměřovali na každodenní život obyčejných lidí, především na střední třídu a venkovské obyvatele. Jejich cílem bylo ukázat život v jeho přirozené podobě, bez přikrášlování a idealizace. Často se zabývali sociálními a politickými problémy, jako je chudoba, nerovnost, boj o přežití, vztahy mezi různými společenskými vrstvami či vliv prostředí na jednotlivce. Hlavními postavami nejsou hrdinové s výjimečnými vlastnostmi, ale běžní lidé s jejich všedními problémy.
Realisté kladli důraz na detailní popisy prostředí a charakterů. Postavy jsou komplexní a psychologicky propracované, jejich chování je logické a motivované okolnostmi a prostředím, ve kterém žijí. Důležitým prvkem realismu je také snaha o objektivitu a nezaujatost – autor se snaží být neviditelným pozorovatelem, který popisuje realitu takovou, jaká je, aniž by do ní vkládal své osobní názory.
Odnoží tohoto směru je také o něco později vzniklý kritický realismus, který kriticky zachycuje nedostatky lidí i společnosti, nicméně sám nezná nebo nepředkládá cestu k nápravě. Jeho první forma vyšla z etablovaného realismu, který již odmítl romantické idealizace. Autoři kritického realismu však cítili, že „obyčejné“ zachycení života nestačí – chtěli literaturou více působit na společenské vědomí. Tzv. „dělnické“ či „folklórní“ realistické příběhy se tak proměnily v drama sociálních konfliktů, jež vyžadovalo nejen popis situací, ale i jasné vyjádření autorova postoje.
Mnohem později se pak vyvinuly i další specifické formy realismu – socialistický realismus a magický realismus.
Jazyk a stylistické prostředky
Jazyk realismu je jednoduchý a přímý, bez zbytečných ozdob a metafor. Autoři se zaměřují na věcný popis situací, charakterů a prostředí. Styl je často až dokumentární, s důrazem na detail a přesnost. Realisté používají dialogy, které mají za cíl věrně odrážet jazyk jednotlivých společenských vrstev. Vypravěč bývá objektivní, stojí v pozadí a nechává příběh „mluvit sám za sebe“.
Mezi oblíbené formy realistické literatury patří především román a povídka, kde se autor může věnovat podrobnému popisu každodenního života postav. Realistický román často zobrazuje širší společenský obraz, přičemž sleduje několik různých dějových linií a postav.
Etymologie slova realismus
Z latinského realis = věcný, skutečný (od res = věc), resp. realitas, což znamená „skutečnost“ nebo „reálný stav“; přípona -ismus je klasická latinsko-řecká přípona používaná pro názvy směrů, nauk nebo postojů. Tento termín tedy významově odkazuje na snahu realistických autorů zachytit skutečný svět, jak ho vnímají, věrohodně a bez přikrášlení nebo idealizace.
Zpět na přehled Literárních směrů, epoch, skupin a hnutí
