Křižáci

XVIII

Hlava, Macko i Zbyško se rozestavili k ránu zároveň se svými lidmi na stanovištích, která jim Skirvojllo určil.

Lesu i lesním potyčkám uvyklí Žmujdžini se tak dobře schovali za kmeny, keře i mladé jedloví, jako by je byla země pohltila. Člověk se neozval, kůň nezařičel. Chvílemi přeběhla tam kolem čekajících lidí tu menší, tu zase větší zvěř lesní a teprv, když téměř o ně zavadila, dala se ulekána a sumtíc na útěk.

Tak uplynulo několik hodin. Čekající již počínali býti netrpěliví, když tu najednou směrem od silnice zaslechli krákorání vran.

„Znamení,“ zašeptal Zbyško Hlavoví.

A co by se dva otčenáše pomodlil, objevil se Žmujdžin na malém střapatém koníku, jehož kopyta byla ovinuta beraní koží, aby nebylo slyšeti klusání a aby stopy v blátě nezůstavovala.

Jeda, rozhlížel se bystře na všechny strany, a uslyšev najednou z houštiny odpověď na krákorání, zmizel v lese, a za chvilku již byl u Zbyška.

„Jdou!“ řekl.

„Kolik?“ tázal se tiše Zbyško.

„Asi sto padesát mužů, pod vedením dvou rytířů, jedou také vozy před oddílem a asi na dva dostřely od nich „stráž“, sestávající z osmi lidí, kteří často sjíždějí se silnice a prohlížejí les i houštiny. Za nějaké čtvrt hodiny zde budou.“ Oddíl se pomalu přibližoval.

Ve výmolech u silnice ukrytí Žmujdžini viděli dokonale čeleď, jež byla na přední stráži, jak na zatáčce stanula a spolu rozmlouvala. Náčelník, statný rudobradý Němec, kynul jim, aby mlčeli a potom naslouchal. Chvíli bylo patrno, že váhá, má-li zajeti do lesa, či má-li nejbližší okolí prozkoumati. Konečně však uslyšel klování datlů a pomyslil si, že by ptactvo tak volně nepracovalo, kdyby byl někdo v lese ukryt. Mávnul tedy rukou a vedl oddíl dále.

Zbyško čekal, pokud za poslední zatáčkou nezmizeli, pak se tiše přiblížil k silnici v čele důkladněji ozbrojených mužů. Byl mezi nimi Macko, Čech, oba vladykové ze Senkavice, tři mladí rytíři od Těchanova a několik vzácnějších, lépe ozbrojených bojarů žmujdžských. Dalšího skrývání nebylo již příliš třeba, protože Zbyško zamýšlel ihned, jakmile se Němci objeví, vrhnouti se na střed šiku, roztrhnouti jej a hnáti pak na celý oddíl útokem. Po chvíli čekání daleká ozvěna přinášela ozvuk lidských hlasů. Hlava zbystřil sluch.

„Zpívají, zatracená havěť!“ zašeptal.

A opravdu. Němci zpívali a vůbec ne píseň pobožnou, což bylo lze snadno již z nápěvu poznati, také bylo lze rozeznati, že nezpívá mnoho lidí, jen několik, a všichni opakují jen jediný výraz, který se po celém lese velmi hlučně rozléhal. A tak šli na smrt veselí, plní ochoty, znenadání.

Silnější vánek také již jasně donášel výkřik, který všichni sborem opakovali: „Tantaradei! Tantaradei!“ a zároveň uslyšel Čech slova známé mu písně:

Bi den rosen er vol mac.
Tantaradei!
Merken va mir’ z houlet lac…

V tom píseň ustala, neboť po obou stranách oddílu se rozléhalo krákorání tak hlučné, jako by se v tom lesním zákoutí konal havraní sněm. Němci se divili, kde se tam mohlo vzíti najednou tolik vran a proč všecky hlasy zní zdola, a ne s vrcholků stromů. První řada pěší čeledě se právě objevila na zatáčce, a zůstala jako přikována, spatřivši neznámé, proti nim stojící jezdce.

V tom okamžiku se Zbyško již sklonil v sedle, bodl koně ostruhami a rozjel se:

„Na ně!“

Za ním se rozjeli ostatní. Z obou stran lesa zazněl hrozný křik žmujdžských bojovníků. Asi dvě stě kroků dělilo Zbyškovy lidi od Němců, kteří okamžitě nachýlili les kopí proti jezdcům, zatím co se následující řady s velikou rychlostí obrátily čelem k oběma stranám lesa, aby se bránily proti útokům ze strany.

Zbyško udeřil na ně tryskem, ale bezvýsledně. Němci pozaráželi tenké konce těžkých kopí i dřevcí do země a postavivše za ně své štíty, drželi se tak statečně, že slabé zbraně Žmujdžinů zeď tu proraziti nemohly.

Mackův kůň, raněn jsa kopím do holeně, vzepjal se na zadních nohou a hned nato zaryl se nozdrami do země. Chvíli se smrt vznášela nad starým rytířem, avšak on, zkušený v nejrůznějších příhodách, vytáhl nohy z třmenů, chopil silnou dlaní ostří německého dřevce, které zatím, co se mělo pohroužiti do jeho prsou, posloužilo mu k opření. Pak skočil mezi koně a tasiv meč, počal jím na kopí i štíty dorážeti. Čech, který nadevše důvěřoval sekeře, vrhl se s ní na hromadu Němců.

Bojarové žmujdžští sekali svými noži bez jilců po hrotech i po dřevcích, z jejichž pozadí na ně hleděly tváře lancknechtův, udivené a jakoby vztekem a zarputilostí zkřivené! Ale šik přece nebyl proražen. Němci tedy posud byli vítězi.

Vtom se stalo něco neočekávaného, co osud zuřivé bitvy rázem rozhodlo. Jeden z vladyků Lenkavických padl, druhý při pohledu na mrtvolu bratrovu sehnul se, neslézaje s koně, a zvedl tělo bratrovo se země, chtěje jej patrně před rozšlapáním zachrániti a někde na klidném místě složiti. Ale v tom okamžiku se zmátl žalem, nová vlna vzteku se mu vhrnula k mozku a zbavila jej duchapřítomnosti docela. Místo aby sjel s cesty, udeřil na lancknechty a vhodil mrtvolu na ostří kopí.

Kopí se jí zabodla do prsou a sklesla pod tím břemenem, než pak Němci byli sto kopí z mrtvoly vyprostiti, vrhl se šílenec jako bouře na šiky a kácel lidi jako vichřice stromy.

V okamžiku bylo mnoho ozbrojených rukou proti němu napřaženo, četná kopí probodala boky jeho koně, ale zatím se šik zakolísal a nežli byl s to zase pevně se srazili, vpadl za vladykou z Lenkavice jeden z bojarů žmujdžinských, který byl právě nejblíže, za ním Zbyško, potom Čech a strašlivá řež se každou chvíli zvětšovala. Ostatní bojaři nyní všude zvedali mrtvoly a vrhali je na ostří německých kopí; ze stran dotírali pěší Žmujdžini. Nyní se celý až posud pevně sevřený šik Němců zakolísal znova, zachvěl se jako dům, v němž pukají zdi, rozštěpil se jako dřevo pod klínem a konečně byl rozražen docela.

Bitva se v okamžiku změnila v řež. Dlouhá kopí a dlouhé dřevce německé byla jim v nastalé tlačenici jen na obtíž. Za to nože v rukou jízdných Žmujdžinů byly v plné práci. Z obou stran hrnuly se stále nové houfy bojovníků ve vlčích kožích, s vlčí krvežíznivostí v prsou…