Křižáci

V

U kupce Amyleje radili se Macko i Zbyško, co by nyní činiti měli.

Starý rytíř tušil, že zemře a, protože mu smrt také předpověděl františkán O. Cybek, zběhlý v ranlékařství, chtěl se vrátiti do Bohdance, aby byl vedle předků svých na hřbitově v Ostrově pochován.

„Nutno jeti, není pomoci. Smrti již se nevyhnu,“ řekl Macko. „Železo se mi mezi žebry rozštěpilo, a štěpina mi zůstala v těle. Čím více jsem se namáhal, chtěje ji prsty vytáhnouti, tím hlouběji jsem ji zarážel. A teď již není pomoci.“

„Tak několik hrníčků medvědího sádla byste měl vypít a na ránu si přiložit!“

„Ovšem! Otec Cybek také povídá, že by to bylo dobré, možná že by sádlo štěpinu vytáhlo. Ale kde ho zde vezmu? V Bohdanci jen bych vzal sekeru a u oulu v noci bych čekal.“

„Tak tedy pojďme do Bohdance, jen mi tam někde cestou nezmrzněte!“

Starý Macko se smutně podíval na synovce.

„Já vím, kam bys rád; na dvůr knížete Januše, nebo k Jurandovi ze Spychova na chelmiňské Němce si vyjížděti.“

„Nezapírám! Rád bych jel zároveň se dvorem kněžniným do Varšavy, nebo do Těchanova, a sice proto, abych mohl býti co nejdéle s Danuškou. Ale nyní jste první mou povinností vy. Neopustil jste mne, také já vás neopustím. Když do Bohdance, tak do Bohdance.“

„Ty jsi dobrý hoch,“ řekl Macko.

„Bůh by mne potrestal, kdybych se vůči vám jinak choval. Hleďte, již chystají vozy a jeden jsem dal pro vás senem vystlati. Amylejova žena mi také dala znamenitou peřinu, jenže nevím, jestli to pod ní horkem vydržíte.“

Vtom se otevřely dveře a vešli dva muži osmahlí, silní, odění v žluté, židovským podobné kaftany, červené židovské čapky a nesmírně široké nohavice. Stanuvše ve dveřích, počali se prsty svými dotýkati čela, úst i prsou a zároveň až k zemi se klaněti. „Jaký je to národ?“ tázal se Macko. „Kdo jste?“

„Vaši nevolníci,“ odpověděli lámanou polštinou příchozí.

„Jak to? Odkud? Kdo vás sem poslal?“

„Poslal nás pan Záviš, darem mladému rytíři, abychom byli jeho nevolníky.“

„Ach pro Boha! O dva muže více!“ zvolal radostně Macko. „A z jakého jste národa?“

„Jsme Turci!“

„Turci?“ opakoval radostně Zbyško. „Budu míti dva Turky ve své družině.“

„A to jste, psí duše, pohané?“ tázal se Macko.

„Pán nás dal pokřtít,“ řekl jeden ze zajatcův.

Za chvíli přišel sám Záviš s Povalou a Paškem Zlodějem z Biskupic. Protože ti všichni tři se o zachránění Zbyška přičinili a byli rádi, že se jim to podařilo, složil mu každý nějaký dar na rozloučenou a na památku. Štědrý pán z Tačeva mu dal přikrývku na koně, širokou, nádhernou, na prsou zlatou třásní pošitou. Pašek pak meč uherský. Potom přišli Lis z Targoviska, Farurej, Křon z Kozihlav s Martinem z Orotimovic a konečně Zyndram z Muškovic, každý s plnýma rukama.

Zbyško je vítal velice dojat a dvojnásobně rozradován – nejen nad bohatými dary, nýbrž také proto, že nejslavnější rytíři z celého království mu dávali najevo svou přízeň a přátelství.

Macko byl dary, jichž se synovci dostalo, tak rozradován, že si připadal zdravějším, a když dal kupec Amylej přinésti k uctění tak vzácného hosta konvici vína, zasedl s nimi k poháru.

Povala povznesl právě pohár na zdraví Zbyška i Danušky, když v tom vešlo páže kněžny Anny Danuty se sokolem na ruce, uklonilo se přítomným rytířům a pak se s jistým zvláštním úsměvem obrátilo ke Zbyškovi.

„Paní kněžna vám vzkazuje,“ řeklo „že ještě dnes v Krakově přenocuje, ale zítra ráno na cestu se vydá.“

„Dobře,“ odpověděl Zbyško, „ale proč to? Což někdo onemocněl?“

„Ne. Ale kněžna má hosta z Mazovsi.“

„Sám kníže přijel?“

„Ne kníže, jen Jurand ze Spychova,“ odpovědělo páže. Uslyšev to Zbyško, byl v hrozných rozpacích, a srdce počalo mu tak silně tlouci, jako tehdy, když mu byl čten rozsudek smrti.

Kněžna Anna se příjezdu Juranda ze Spychova příliš nedivila, neboť se velmi často stávalo, že za ustavičného pronásledování, útoků a bojů se sousedními německými rytíři, jej náhle zachvátila touha po dcerušce.

V takové chvíli objevil se nenadále buď ve Varšavě, buď v Těchanově, vůbec, kde dvůr mazověcký meškal. Při spatření dítěte propukl vždycky jeho bol silou nesmírnou, neboť Danuše se stávala rok od roku své matce stále podobnější, takže se mu pokaždé zdálo, že vidí svou nebožku ženu tak, jak ji u kněžny Anny ve Varšavě poprvé spatřil.

Zbyško, spěchaje k Jurandovi, cestou jal se vyptávati pážete, které pro něho k Amylejovi přišlo:

„Řekněte mi, jaký člověk je ten Jurand, abych věděl, jak s ním mluviti.“

„Co mám říci? Je to člověk docela jiný než lidé ostatní. Říkají, že byl kdysi vesel, dokud se mu krev v útrobách se žlučí nesmísila.“

„A je moudrý?“

„Chytrý je, protože jiné olupuje, ale sám sebe nedá. Má jen jedno oko, protože mu druhé Němci šípem vystřelili, ale tím jedním vidí člověku až na dno duše. Nikdo se s ním nemůže měřiti. Jedině kněžnu, naši paní, tu miluje a věří jí.“

Zbyško si oddechl.

„A povídáte, že vůli kněžnině odporovati nebude?“

„Ó, vím dobře, co byste rád zvěděl, a co jsem slyšel, to povím. Kněžna s ním o vašem zasnoubení již mluvila, ale co on na to řekl, to mi známo není.“

Tak hovoříce, přišli ku hradní bráně.

Páže, potkavši přede dveřmi sluhu, otázalo se:

„Kde je Jurand ze Spychova?“

„V křivé komnatě, s dcerou.“

„To je tam,“ řeklo páže, ukazujíc dveře.

Zbyško se přežehnal křížem a vešel. Ale nezahlédl hned Juranda, protože komnata nebyla jen „křivá“, nýbrž také tmavá. Teprve za chvíli spatřil rusou hlavičku dívčí o kolena otcova opřenou. Oni také neslyšeli, když vešel, proto si odkašlal a ozval se:

„Pochválen budiž!“

„Na věky věků,“ odpověděl Jurand. V tom okamžiku skočila Danuše k mladému rytíři, a chytivši jej za ruku, jala se volati: „Zbyšku! Tatíček přijel! Tatíčku! To je můj Zbyško!“ Zbyško jí zlíbal ruce, pak se přiblížil zároveň s ní k Jurandovi a řekl:

„Přišel jsem se vám pokloniti; víte, kdo jsem.“

Skloniv se, chystal se obejmouti jeho kolena. Ten však jej chytil za ruku, obrátil k světlu a dlouho mlčky si jej prohlížel. Zbyško se již trochu vzpamatoval, pozvednuv tedy zvědavě zrak k Jurandovi, spatřil před sebou muže p…