Křižáci

XXI

Po odjezdu Zbyškově, ustanovil Macko správcem veškerých statkův spychovských Čecha Hlavu, který, oženiv se se Sieciechovnou, věrně a pečlivě řídil opuštěný majetek svého pána.

Macko pak, sebrav se svolením Zbyškovým hojně peněz i lidí ze Spychova, začal v Bohdanci stavěti pěknou tvrz a tak spěchal se stavbou, že Zbyško při svém návratu ani Bohdanec nepoznal a ani se vynadiviti nemohl, že nyní tak pansky vypadá. Mladý rytíř také přivezl z vojny hojnou a bohatou kořist i několik lidí, kteří se ve všech polních pracích vyznali, což Macka nesmírně potěšilo. Ale ještě více jej potěšila klidná Zbyškova tvář.

„Což jsem vám nepovídal,“ řekl mladík, „že, jak slib vyplním, hned snadněji smutek přemohu. A upřímně se přiznám, že, jak jsem složil na rakvičce Danušině pět pavích chocholů, které jsem s pomocí Pána Ježíše sňal křižákům z přilbic zároveň s hlavami, tak se mi u srdce ulehčilo, že již veseleji na Boží svět hledím.“

A opravdu od té doby byl již veselejší. Pomáhal Mackovi vésti dozor nad pracemi při dostavování tvrze, chodil s kuší do lesa na hony. Rád také celé hodiny trávil a bavil se s Jagienkou, lna každodenně více a více k hodnému děvčeti, takže po roce začal Macko zase na něho naléhati, aby si ji vzal za ženu. Zbyško se již neprotivil a brzy po námluvách slavili hlučně svůj sňatek.

Manželství jejich bylo šťastné. Pán Bůh jim požehnával na majetku i na dětech. Starý Macko se již nemusil báti, že jeho rod vymře, neboť během šesti let se narodilo pět silných a zdravých hochů, a nejstarší z nich Jurand byl miláčkem dědouška Macka.

Zbyško i Jagienka těšili se veliké úctě a oblibě po celém okolí. O Jagience říkali, že takovou ženu by bylo možno hledati jen na hradě královském v Krakově. Neboť kromě bohatství, krásy a ušlechtilosti vážili si také nesmírné její svěžesti a síly. Šel jeden hlas: „Že je to jediná žena, která medvěda oštěpem v lese podepře. Ořechy ani vůbec louskati nemusí, jen je na lavici položí a náhle si na ně sedne, a hned jsou všecky tak rozdrceny, jako by je někdo mlýnským kamenem rozmačkal.“

Tak ji oslavovali ve farní Křesni, i po sousedních vsích, ba i ve vévodském Sěradci. Jakkoliv Zbyškovi z Bohdance všichni záviděli, nedivili se příliš, že ji dostal, protože válečná jeho pověst byla tak proslulá, že se takovou v celém okolí mimo Zbyška nikdo honositi nemohl. Mladí vladykové i šlechtici si navzájem vyprávěli celé pověsti o Němcích, které v bitvách pod velením Vitoldovým „rozlouskal“ nebo v zápasech na ušlapané zemi pobil. Říkali, že mu nikdy ani jeden neodolal, že jich v Marburku dvanáct srazil s koní, mezi nimi bratra velmistrova Ulricha, že se konečně mohl i s krakovskými rytíři potýkati, a že sám nepřemožitelný Záviš Černý mu byl velice nakloněn.

Starý Macko se velice chlubil synovcem i jeho ženou a velmi rád povídal o „novém pořádku“, jaký je u nich zaveden.

„Víte!“ řekl jednou starému Vlkovi z Březové. „Víte! Někdy se tomu sám divím. Je přece známo, že Zbyško i na hradě v Krakově u krále býval (ba, málem by mu tam byli hlavu sťali), i na Mazovsku i v Marburku i u knížete Januše, a Jagienka také žila v hojnosti, ale vlastní tvrze přece neměli… Nyní ale je to tak, jako by nikdy vůbec ani nebyli jinak žili… Chodí – říkám vám, po komnatách, chodí, chodí – služebnictvu rozkazy dávají, a když se unaví – hned si sednou. Pravý kastelán a kastelánová. Mají také komnatu, kde se šafářem a s čeledí obědvají, v té jsou stolice pro něho i pro ni vyšší – ostatní pak sedí níže a čekají, pokud si panstvo hodně na mísy nenabere. Takový je tam dvorský zvyk, takže si člověk musí připomenout, že to není žádné velké panstvo, nýbrž synovec a snacha, kteří mně starému ruce líbají, na prvém místě usazují a svým dobrodincem nazývají.“

„Proto jim také Pán Ježíš požehnává,“ poznamenal starý Vlk.

„Dobré jsou to děti, hodné!“ říkal se stále větším nadšením Macko. „Kdyby ta německá můra člověku prsa netlačila, bylo by opravdu líto uprostřed takového štěstí umírati.“

„Šťastně málokdo žije a německá můra všecky dusí,“ poznamenal zachmuřeně starý Vlk z Březové.

A opravdu tomu tak bylo: Přílišné křivdy a útisky, řádem křižáckým páchané, dusily prsa všech, rozněcovaly všecka srdce pomstychtivostí a touhou po válce. Ale vojny přece nebylo, ačkoliv od smrti velmistra Konráda a od zvolení Ulricha kapitula neustále válce mluvila. Povídalo se také o neshodách mezi králem Vladislavem a řádem a také o zemi Dobřínské, ačkoliv byla již před lety vykoupena; pak o pohraničních sporech, i o jakýchsi Drážďankách, o nichž mnozí poprvé za svého života slyšeli a o něž se obě strany přely, ale vojny nebylo.

Konečně i sám Macko, jenž mnoho takových vojenských hrozeb a sporů pamatoval – nevěděl, co si má o všem tom pomyslit a odebral se do Krakova, aby se o všem něčeho určitějšího dozvěděl. Nezdržel se tam dlouho, za šest neděl již se vrátil a to s tváří velice vyjasněnou. Když pak jej v Křesni jako obyčejně obklopila šlechta, odpovídal jim na četné dotazy otázkou:

„A hroty u kopí i sekery máte dobře naostřené?“

„Cože? Pro rány Boží! Jaké noviny nesete? Koho jste viděl?“ volali na něho se všech stran.

„A slyšeli jste o Drážďankách?“

„Ovšem, že jsme slyšeli. Ale je to zámeček, jakých je mnoho, a půdy tam asi nebude ani tolik jako u vás v Bohdanci.“

„Je to nepatrná příčina války, co?“

„Zajisté, že nepatrná. Bývalo již více důvodů k válce a přece k ní nedošlo.“

„A víte, co mi Zyndram z Maškova o Drážďankách vypravoval?“

„Jen rychle povídejte, vždyť vidíte, že nám čapky na hlavách zvědavostí hoří!“

„Řekl mi tedy toto: Šel slepý silnicí a upadl, klopýtnuv o kámen. Upadl, protože byl slepý, ale kámen byl přece příčinou. Nuže, Drážďanky, to je takový kámen.“

„Jak to? Vždyť řád ještě stojí.“

„Nechápete? Tedy vám to řeknu jinak: Je-li nádoba již plná, jedna kapka již přeteče.“

Všichni rytíři byli tak velice rozníceni, že je Macko musil zdržovati, protože chtěli hned na koně sedati a do Sieradce jeti.

„Buďte připraveni,“ říkal jim, „ale čekejte trpělivě. Však oni na nás nezapomenou.“

Byli …