Křižáci

XXII

Konečně vypukla válka. Mnoho bitev sice svedeno nebylo, ale ty, které Poláci svedli, neměly právě mnoho úspěchu. Než přitáhly síly polské na bojiště, dobyli křižáci Bobrovníky, srovnali se zemí Zlatoryji – a zase zabrali nešťastný a s takovou těžkostí znova získaný kraj dobřínský.

Prostřednictví české a uherské válečnou bouři na nějakou dobu utlumilo.

Nastalo vyjednávání, při němž Václav, král český, měl rozsuzovati spory mezi Polskou a křižáky.

Ale vojska byla stále hromaděna a posunována proti sobě v zimních i jarních měsících.

Když pak král český, jehož si křižáci naklonili, pronesl rozsudek ve prospěch křižáků, musila válka nanovo vypuknout.

Zatím nastalo léto a zároveň s ním přitáhl „lid“ pod velením Vitoldovým. Přeplavivše se přes řeku pod Červienskem, spojila se obě vojska s prapory knížat mazověckých. S druhé strany v táboře pod Švětem stanulo sto tisíc Němců, železem okovaných.

Král se chtěl přepraviti přes Drvenci a jíti krátkou cestou k Marburku, ale když se přeprava ukázala nemožnou, obrátil od Kuřentníka k Ďadovu, a zbořiv křižácký zámek Dambrovno čili Gilgenburg, položil se tam táborem.

Jako král, tak též důstojníci polští i litevští věděli, že k hlavní bitvě brzy dojíti musí, nikdo však nemyslil, že by k ní mohlo dojíti dříve než za několik dní.

Poláci myslili, že velmistr zastoupiv králi cestu, chce svým zástupům popřáti odpočinku, by stanuly k smrtelnému boji odpočaté a svěží. Vojska královská přenocovala v Dambrově.

Dobytí té tvrze bez rozpaků, ano proti vůli vojenské rady naplnilo srdce královo i Dipoldovo nadějí, neboť tento hrad byl pevný, obklopený jezerem, se silnými hradbami a s četnou posádkou. A přece rytířstvo polské ho dobylo téměř v okamžiku s tak velkým zápalem, že ještě dříve, než celý tábor došel, zbyly již z města i z hradu jen spáleniště a zříceniny, ve kterých divocí bojovníci Vitoldovi a Tataři, vedení Saladinem, dobíjeli poslední zbytky zoufale se bránících německých lancknechtův.

Požár však přece dlouho netrval, protože jej hasil ne právě dlouho trvající, ale prudký liják. Celá noc ze čtrnáctého na patnáctý červenec byla divně proměnlivá a bouřlivá. Chvílemi se zdálo, že celé nebe plane blýskavicemi a hrom od západu k východu strašně rachotil. Časté blesky naplňovaly vzduch sirným zápachem a šumění deště přehlušovalo všecky ostatní zvuky.

Pak vítr rozptýlil mraky a mezi jejich cáry bylo viděti hvězdy a jasný měsíc.

Po půlnoci teprv se vše utišilo trochu, takže bylo aspoň možno rozsvítiti ohně. V té chvíli se jich také zableskly tisíce po nesmírném táboře polsko-litevském. Bojovníci sušili při nich promoklé šaty a zpívali válečné písně.

Král bděl také, neboť v domě stojícím na samém kraji tábora, do něhož se před bouří uchýlil, zasedala válečná rada, před níž byla podávána zpráva o dobytí Gilgenburgu.

Protože se útoku zúčastnil prapor sieradský, byl vůdce její, Jakub z Konecpolí, vyzván, aby se zároveň s ostatními zodpovídal, proč dobývali město bez vyšších rozkazů a nezanechali útoku ani potom, když poslal král svého pobočníka i několik poslů se vzkazem, aby útočení zanechali.

Proto vévoda, nejsa jist, nedostane-li se mu důtky nebo trestu, vzal s sebou několik čelnějších rytířů, mezi nimi také starého Macka a Zbyška jako svědky, že pobočník k nim dorazil teprve v okamžiku, kdy již byli na hradních hradbách a ve chvíli nejzuřivějšího boje s posádkou. A co se toho týče, proč hnal na zámek útokem: „těžko (říkal) ptáti se na všecko, když vojska jsou na několik mil rozložena.“ Vyslán jsa v popředí, myslil, že je povinen ničiti a odklízeti všeliké překážky před vojskem a bíti nepřítele, kdekoliv jej potká.

Vyslechnuvše to král, kníže Vitold i páni, kteří byli v duchu rádi tomu, co se stalo, nejen nepohanili vévodu a Sieradčany pro jejich skutek, ale chválili ještě jejich statečnost, že „tak rychle dobyli hradu a přemohli statečnou posádku“. V tu chvíli mohli Zbyško i Macko prohlédnouti si nejvyšší hlavy celého království, neboť mimo krále a knížata mazověcká tam byli oba vůdcové vojsk polsko-litevských: Vitold, který velel Litvínům, Žmujdži, Rusínům, Besarabům, Valachům a Tatarům.

Zyndram z Maškovic, erbu „toho samého jako slunce“, mečník krakovský, vrchní velitel vojska polského, který znalostmi válečnými všecky ostatní předstihoval. Mimo ty byli v oné radě velicí válečníci a státníci: kastelán krakovský, Jaško z Tarnova, poznaňský vojvoda Sendzivoj z Ostrorohu, sandoměřský Mikolaj z Michalovic, probošt od sv. Floriána a zároveň podkancléř Mikolaj Tromba, zemský maršálek Zbigniev z Březí i Petr Šafraniec, podkomoří krakovský, konečně též Ziemovit, syn Ziemovita, knížete na Plocku, sám jedině mezi nimi mladý, ale zvláštním nadáním vojenským obdařený, jehož výroků si sám velký král velice vážil. A ve vedlejší rozsáhlé komnatě čekali největší rytíři, jejichž jména byla daleko široko v Polsce i za hranicemi proslavena, aby byli v případě potřeby vojenské radě ihned při ruce: Zbyško a Macko tam spatřili Záviše Černého Sulimčíka i jeho bratra Farureje, pak Skarbka Abdanka z Hor i Dobka z Olešnice, který nedávno v Toruni dvanáct německých rytířů ze sedla vyhodil, obrovského Paška Zloděje z Biskupic, Povalu z Tačeva, který jim byl dobrým přítelem, Křona z Kozích hlav, Martina z Vrocimovic, který nosil veliký prapor celého království, Floriána Jebitšíka z Korytnice i hrozného v ručním zápase Lisa z Targoviska a Staška z Charbimovic, který dovedl v úplné zbroji dva dorostlé koně přeskočiti. Bylo tam též mnoho slavných rytířů předpraporečních, zvaných tak proto, že vždycky v nejpřednějších řadách bojovali a z nejurozenějších rodů různých zemí, zvláště z Mazovska, pocházeli. Mezi nimi bylo také mnoho známých, zvláště obrovský Povala z Tačeva, který, sotvaže oba rytíře spatřil, hned je s velikou radostí uvítal a s nimi se o starých časech i příhodách rozhovořil.

„Hoj,“ řekl pán z Tačeva Zbyškovi. „Ty máš věru s křižáky těžké účtování, ale myslím, že jim nyní pro všecky časy všecko odplatíš.“

„Odplatím, byť by i krví, jako všichni odpla…