Křižáci

XI

Jurand, octnuv se na hradním nádvoří, nevěděl, kam má jíti, protože pacholek, který ho vedl, jej opustil a šel ke stájím. V nádvoří stáli ovšem žoldáci, ale tváře jejich byly tak drzé, a pohledy tak uštěpačné, že rytíř snadno mohl uhodnouti, že mu cesty neukážou a odpoví-li na jeho otázku, že se to snad stane jen s hrubstvím nebo s urážkou.

Někteří se smáli, ukazujíce na něho prsty, jiní zase po něm házeli sněhem.

Ale Jurand, zahlédnuv dveře větší než ostatní, nad nimiž byl v kameni vytesán Kristus na kříži, šel k nim v domnění, že mu snad přece někdo řekne, jsou-li komtur a starší někde jinde, a že mu přece cestu ukáže.

A tak se též stalo. V okamžiku, kdy se Jurand k oněm dveřím přiblížil, rozlétla se náhle obě jejich křídla, a před nimi se objevil mladík s vyholenou hlavou, jak tomu bývalo u kleriků, ale oděn šatem světským a ptal se:

„Vy, pane, jste Jurand ze Spychova?“

„Jsem.“

„Zbožný komtur mi poručil, abych vás k němu dovedl.“

I vedl jej velikou, klenutou síní ke schodům. U schodů se však přece zastavil a tázal se:

„Nemáte u sebe žádné zbraně? Bylo mi poručeno, abych vás prohledal.“

Jurand zvedl obě ruce do výše, aby průvodce mohl viděti celou jeho postavu a řekl:

„Včera jsem odevzdal všecko.“

Průvodce přitlumil hlas a řekl téměř šeptem:

„Střežte se tedy, abyste se nedal hněvem strhnouti, protože jste pod mocí, ba pod násilím.“

„Ale také pod ochranou Boží,“ odpověděl Jurand.

To řka, pohlédl bystřeji na tvář svého průvodce a spozorovav tam něco jako politování a soucit, řekl:

„Poctivost ti hledí z očí, jinochu. Odpověz mi upřímně na vše, co se tě budu ptáti.“

„Pospěšte si, pane,“ řekl průvodce.

„Vydají dítě za mne?“

„To je vaše dítě?“

„Dceruška.“

„Ta panna ve věži u brány?“

„Ano. Slíbili mi, že ji propustí, jestli se jim vydám.“

Průvodce pohnul rukou na znamení, že nic neví, ale v jeho tváři se zračily nepokoj a pochybnosti.

„Je pravda, že ji hlídají Schomberg a Markvart?“

„Ti bratři v zámku vůbec nejsou,“ odpověděl průvodce, „ale hleďte ji z hradu vysvoboditi, pokud se starosta Danveld neuzdraví.“

Pak mu otevřel dveře a ustoupil zase ke schodům.

Jurand se zachvěl, ale již stáli přede dveřmi komnaty, kde měl před Danvelda vstoupiti. Proto se nemohl již pranic jinocha otázati. Vešel a octl v rozsáhlé, dosti tmavé komnatě, protože skleněné olovem spojované tabulky nepropouštěly právě mnoho světla. Na druhé straně komnaty hořel sice ve velkém krbu oheň, ale špatně vysušené klády kouřily a nevzňaly se plamenem. Teprve po chvíli, když oči jeho přítmí uvykly, spatřil v pozadí stůl i rytíře za ním sedící, obklopené celou řadou ozbrojených zbrojnošů a pacholků, mezi nimiž hradní blázen držel ochočeného medvěda na řetěze. Jurand se kdysi s Danveldem potýkal, ale od té doby uplynulo již několik let. Poznal jej však přece i přes přítmí hned podle tloušťky i podle tváře. Po pravém boku mu seděl starý Siegfried de Löwe z Innsbrucku, neúprosný nepřítel polského plemene, po levém mladší bratři Gotfried a Rotgier.

Danveld je pozval zúmyslně, aby viděli jeho vítězství a zároveň se potěšili ovocem zrady, kterou ukuli.

Seděli nyní pohodlně, oděni v měkké šaty z tmavého sukna, s lehkými meči po boku – rozradováni a sebejistí, pohlížejíce na Juranda s pýchou a s nesmírným opovržením, které měli vždycky v srdcích proti slabším a přemoženým.

Komnata se naplnila zvědavci, protože postranními dveřmi do jiných komnat vedoucími, vcházel, kdo chtěl. Všichni hleděli na Juranda s nesmírnou zvědavostí, hovoříce hlasitě a pronášejíce o něm poznámky. On pak, vida takové shromáždění, nabyl naděje a pomyslil si v duchu:

„Kdyby Danveld nechtěl dostáti tomu, co slíbil, nesvolal by tolik svědků.“

Dlouho trvalo mlčení. Konečně pokynul Danveld jednomu ze zbrojnošů, který se přiblížil k Jurandovi a uchopiv provaz na jeho šíji, přitáhl jej blíže stolu, kde rytíři seděli.

Danveld pak vítězoslavně pohlédl na přítomné a řekl:

„Hleďte, jak moc řádu přemáhá zlobu i pýchu.“

„Dejž to vždycky Bůh!“ odpověděli přítomní.

Zase bylo chvíli ticho, po níž se Danveld obrátil k zajatci a řekl:

„Kousal jsi řád jako vzteklý pes, proto Bůh dopustil, že stojíš jako pes před námi, s provazem na šíji, prose o milost a slitování.“

„Nepřirovnávej mne ke psu, komture,“ odpověděl Jurand, „neboť tím urážíš ty, kteří se se mnou potýkali a mou rukou padli.“ Po těch slovech povstal rozruch mezi ozbrojenými Němci: nebylo patrno, jestli byli pohněváni smělostí jeho odpovědi, nebo ohromila-li je její pravda.

Komtura však takový obrat řeči netěšil, proto odpověděl:

„Hleďte, i zde nám plivá s hrdostí a pýchou do očí!“

Ale Jurand zvedl obě ruce vzhůru jako člověk, který vzývá nebe za svědka a odpověděl, kývaje hlavou:

„Bůh vidí, že má hrdost zůstala za zdejší branou. Bůh vidí a bude souditi, zdali tupíce můj rytířský stav, netupíte sebe samých. Jediná je čest rytířská, které si má vážiti každý, kdo je pasován.“

Danveld svraštil brvy, ale v tom okamžiku začal hradní blázen řinčeti řetězem, na němž držel mladého medvěda a křičel:

„Kázání! Kázání! Přijel kazatel z Mazovska! Poslouchejte! Kázání!“… Pak se obrátil k Danveldovi.

„Pane,“ řekl, „hrabě Rosenheim, když jej zvoník příliš brzy probudil na kázání, poručil mu, aby snědl kus provazu od uzlu k uzlu. Hle, tento kazatel má také provaz na šíji, rozkažte mu, aby jej snědl, dříve než své kázání skončí!“

To řka, pohlédl trochu neklidně na komtura, neboť nebyl jist, zdali se komtur rozesměje, nebo dá-li jej za jeho nevčasné ozvání se zmrskati. Ale zbožní bratři, jindy uhlazení, lstiví, ba i pokorní, když se necítili dosti silnými, vůči přemoženým za to žádné míry neznali. Danveld pokynul nejen šaškovi, na znamení, že není pohněván, ale sám ještě promluvil tak neslýchaně surově, že někteří z mladších žoldnéřů až užasli.

„Nenaříkej, že jsi byl potupen,“ řekl, „byť bych tě i psovodem učinil, lepší je vždycky křižácký psovod, než váš rytíř!“

A blázen, osmělen tím, křičel:

„Přines hřeblo a vyčeš medvěda, on ti za to tlapou vlasy vyčeše!“

Nato se ozval tu a tam…