Křižáci

XVII

Zatím co se na sněmu vilenském zesilovaly svazky mezi Litvou a Polskou, zesmutněla srdce křižácká, ježto bylo snadno lze předvídati, že Jagiello jako vrchní pán všech zemí, pod vládou knížete Vitolda se nalézajících, v případě války stane na jeho straně.

Hrabě Jan Sayn, komtur grudzianský a hrabě Schwartzburg gdánský odjeli na rozkaz velmistrův ke králi s dotazem, čeho se mohou od něho nadíti. Král jim ničeho neřekl, ačkoliv mu přivezli dary a drahocenná náčiní. Pohrozili tedy vojnou, ne však otevřeně, poněvadž dobře věděli, že velmistr i kapitula se v duších svých bojí hrozné moci Jagiellovy a že touží oddáliti den hněvu a pokoření. A jako pavučiny trhaly se všeliké úmluvy, a to zvláště ony s knížetem Vitoldem.

Řád se tedy chystal k válce. Opevňovány hrady, připravován prach a křesány kamenné koule. Rytíři a lancknechti stahováni ke hranicím, a lehčí oddíly jízdy i pěchoty vpadaly již přes hranice Litvy a Žmujdži ze strany Ragnety, od Gotteswerdera i jiných pohraničních hradů. V houštinách lesních, v polích, po vsích rozléhaly se vojenské výkřiky, a za večerů nad temným mořem lesů svítily záře požárů.

Vitold přijal konečně Žmujdž zjevně pod svou ochranu, poslal tam své rádce a vůdcem ozbrojeného lidu jmenoval statečností proslaveného Skirvojllu. Avšak velká válka neměla ještě tak rychle nastati.

Zatím se po světě rozléhal nářek Žmujdžanů, zoufalé jejich žaloby na křivdy řádem páchané a volání po spravedlnosti: „Slyšte, slyšte!“ volali ke králům i knížatům všech národů. „Žmujdž byla volným krajem, byli jsme volným lidem a krve ušlechtilé, a řád nás chce proměniti v nevolníky. Nehledá on duší našich, nýbrž zemi a statky naše. Bída naše je již tak veliká, že nám zbývá jedině žebrota a loupež! Jak nás má voda jejich křtu obmyti, když sami čistých rukou nemají! My chceme křest, ale ne krví a mečem, a chceme víru, ale jen takovou, jaké vzácní vladaři Jagiello a Vitold učí. Slyšte a zachraňte nás, neboť hyneme! Řád nás chce jen proto křtít, aby nás tím snadněji podmanil; neposílá nám kněze, nýbrž katy. Již nám všecky síly i stáda naše i všecky plody země pobrali; již nám není dovoleno ani ryby loviti, ani zvěř v pustinách honiti. Úpíme! Slyšte nás, neboť naše jindy volné šíje sklonili nyní k noční robotě na hradech, děti nám uvěznili jako rukojmí. Spíše bychom měli plakati než mluviti! Naše rodná místa ohněm vyplenili, pány do Prus odvezli, velké lidi: Korkucia, Vasygina, Svolka a Sagajlu utratili, a jako vlci krev naši střebou. Ó slyšte! Vždyť jsme lidé, ne zvířata, proto voláme k Otci svatému, aby nás dal polskými biskupy křtít, vždyť celou duší po křtu prahneme, ale po křtu vodou lásky, nikoliv živou krví zničení.“

Tak a podobně žalovali v listech Otci svatému nešťastní Žmujdžini, jejichž hlavní síly pod vedením Skirvojllovým stály asi míli východně od Kovna. Tam také nalezl Hlava Zbyška a Macka, při poradě se Skirvojllem.

Byl to muž malé postavy, ale silný a zavalitý. Prsa měl tak vypouklá, že se opravdu hrbu podobala a nesmírně dlouhé, až po kolena sahající ruce. Vůbec připomínal Zyndrama z Maškovic, proslulého rytíře, jehož Macko i Zbyško svého času v Krakově znali. Ve své ohromné hlavě měl stále plno nápadů a vojenských úskoků, které křižáci nemohli ani předvídati, ani je předejíti – proto se ho ve všech pohraničních komturiích velice báli.

„Je beztoho nutno Němcům nějaký hrad vykouřiti,“ ozval se Skirvojllo.

„Který?“

„Ragnetu nebo Nové Kovno?“

„Ragnetu,“ řekl Zbyško, „čtyři dny je tomu, co jsme byli pod Novým Kovnem a odrazili nás.“

„Právě proto,“ řekl Skirvojllo.

„Jak to?“

„Dobře. Nenadají se.“

„Počkejte,“ ozval se Macko, „jak daleko je odtud do Nového Kovna? A jak daleko do Ragnety?“

„Do Nového Kovna budou asi dvě míle, ale Ragneta je daleko! Daleko!“ odpověděl Skirvojllo.

„Právě proto, že daleko!“ zvolal Zbyško. „Vůkol je tam klidno, veškeren ozbrojený lid z té strany hranice přitáhl k nám. Tam se Němci žádného přepadení nenadějí, domnívajíť se, že jsou před námi úplně bezpečni.“

„Má pravdu,“ řekl Skirvojllo.

Macko pak se otázal:

„Myslíte, že bude možno také hradu dobýti?“

Na to Skirvojllo záporně zavrtěl hlavou a Zbyško odpověděl:

„Hrad je silný, snad náhodou by se to podařilo. Ale krajinu zpustošíme, vesnice i města popálíme, zásoby zničíme a především nabudeme zajatců, mezi nimiž se mohou také naskytnouti lidé vzácní, které křižáci rádi vykupují nebo též vyměňují.“

Macko chápal, že mladík má větší naději dověděti se něčeho pod Ragnetou a především zajati nějakou vzácnou osobu, která by mohla za výměnu posloužiti. Naléhal tedy také, aby vytáhli na Ragnetu a jako člověk války zkušený, mluvil jasně a uváděl tak závažné důvody, že musel každého přesvědčiti.

Skirvojllo stále opakoval: „Má pravdu!“

Konečně vsunul svou ohromnou hlavu mezi široká ramena, takže vypadal úplně jako hrbatý, a hluboce se zamyslil. Po chvíli vstal a začal se loučiti.

„Nuže – jak jste se rozhodl, kníže,“ tázal se Macko, „kam vytáhneme?“

Ten pak zkrátka …