Křižáci

III

Kněžna Danuta, Macko i Zbyško bývali již dříve v Tyňci, ale v průvodu byli dvořané, kteří ho viděli poprvé – a ti, pozvedajíce oči, hleděli s údivem na krásné opatství, na zubaté zdi táhnoucí se podél skal a srázů, na budovy stojící na úbočí hory, vysoké, štíhlé, ozářené zlatem vycházejícího slunce. Z okázalých hradeb a budov, z domů i staveb různým účelům určených, ze zahrad, ležících u úpatí hory i z pečlivě vzdělaných polí, která zrak z výše obsáhl, bylo na první pohled poznali ohromné, nedostižné bohatství, jemuž se musili diviti lidé z chudého Mazovska, a které jim bylo úplně neobvyklé. Země patřící k opatství Tyněckému, převyšovaly nejedno lenní knížectví a důchody jeho mohly vzbuzovati i závist tehdejších králův. Údiv mezi dvořany stále více vzrůstal a někteří z nich ani svým očím věřiti nechtěli. Dvůr mazověcký se konečně přiblížil k hlavní bráně klášterní, v níž očekával kněžnu opat v čele velkého množství mnichů i šlechticů. Lidí světských: hospodářů, advokátů, prokurátorů a různých úředníků klášterních, bývalo v klášteře vždycky mnoho. Také mnozí zemané drželi nespočetné pozemky klášterní dosti výjimečným právem lenním – a ti jako „vazalové“ rádi přebývali na dvoře své vrchnosti, kde u velikého oltáře nebylo nouze o dary, ulehčení a dobrodiní všeho druhu. Slavnosti, chystané v hlavním městě, přivábily také mnoho vazalů do Tyňce. Z toho důvodu mohl opat uvítati kněžnu s průvodem ještě četnějším než jindy.

Byl to člověk vysoké postavy, s tváří suchou a rozumnou, s hlavou nahoře vyholenou, níže pak, nad ušima, věncem šedivějících vlasů ovinutou. Na čele měl jizvu po ráně, kterou patrně za mladých rytířských let utržil. Oděn byl v hábit, jako ostatní mniši, ale přes hábit oblékal černý plášť, purpurem podšitý, na krku zlatý řetěz, na jehož konci visel rovněž zlatý, drahokamy vykládaný kříž – znak to hodnosti opatské.

Celá jeho postava prozrazovala člověka šlechetného, avšak rozkazovati a vládnouti zvyklého. Kněžnu ale vítal upřímně, téměř pokorně. Pamatovalť na to, že manžel její pocházel z téhož rodu knížat mazověckých, z nichž také pocházeli králové Vladislav a Kazimír a po přeslici i současně panující královna, vládkyně jedné z největších říší na světě.

Přestoupil tedy práh brány, sklonil nízko hlavu a požehnav Annu Danutu i celý dvůr malým, zlatým pouzdrem, které držel v prstech pravé ruky, řekl:

„Vítej nám, milostivá paní, na chudém prahu klášterním. Ať svatý Benedikt z Nursie, svatý Maurus, svatý Bonifác i svatý Benedikt z Aniane a rovněž Jan z Tolomeie – patroni naši ve věčném jasu žijící, obdaří tě zdravím, štěstím a ať ti požehnávají sedmkrát denně, po celý věk života tvého.“

„Musili by býti hluší, kdyby nevyslyšeli slov tak velkého opata,“ řekla upřímně kněžna, „a to tím spíše, že jsme sem přišli na mši, při které se v jejich ochranu odevzdáme.“

To řkouc, podala mu ruku, kterou on, pokleknuv dvorně na jedno koleno, po rytířsku políbil a pak hned prošli branou. Se mší patrně již čekali, protože v tom okamžiku se hned všecky zvony i zvonky rozezvučely. Trubači u dveří chrámových zatroubili na počest kněžny na zvučné trouby, jiní zase udeřili v ohromné kotly, vykuté z mědi a koží potažené. Na kněžnu, která se v kraji křesťanském nenarodila, činil až posud každý chrám mocný dojem a chrám tyněcký působil tím mocněji, jelikož s jeho nádherou málokterý jiný se měřiti mohl. Přítmí naplňovalo chrám, jen u hlavního oltáře se chvěla pásma různých světel, mísící se se září svící, osvětlujících pozlacené sochy i řezby. Klášterník, oděný v ornát, uklonil se kněžně a jal se sloužiti mši. Ihned zvedl se vonný a hustý dým, který, zahaliv kněze i oltář velkými mraky, vznášel se pozvolna ke klenbě, zvyšuje tajemně slavnostní ráz chrámu. Anna Danuta sklonila zbožně hlavu a položivši ruce na tvář, jala se horlivě modliti. Když se však potom ještě ozvaly varhany, tehdy právě ve chrámech řídké a počaly sladkým zvukem otřásati celým prostorem chrámovým, chvílemi zase vyplňovati jej hlasy andělskými a nato zas pěti jako hlasem slavičím, tu povznesla kněžna zrak svůj vzhůru a na tváři její zračila se vedle zbožnosti i bázně rozkoš nesmírná. Tomu, kdo na ni v tom okamžiku hleděl, se mohlo zdáti, že je to nějaká blahoslavená, která v zázračném vidění do otevřeného nebe pohlíží.

Tak se modlila mezi pohany narozená dcera Kiejstutova, která, ačkoliv ve všedním životě zachovávala ještě mnoho předsudků a pověr, ve chrámě přece s dětinnou bázní a pokorou povznášela zrak svůj k tajemné, nesmírné moci. A rovněž tak zbožně, ačkoliv s menší bázní, modlil se celý dvůr. Zbyško klečel před železným zábradlím mezi Mazury, neboť jedině dvořanky s kněžnou vešly se před zábradlí a poroučel se do ochrany Boží. Chvílemi pohlížel na Danuši, která s očima přivřenýma vedle kněžny seděla – a myslil si, že to stojí za to, býti rytířem takové dívčiny, ale že jí také věc lecjakou neslíbil.

Nyní tedy, kdy mu víno i pivo, které v hospodě vypil, z hlavy vyvětralo, byl pln starosti, jakým způsobem slibu svému dostojí. Vojny nebylo. Při zahraničních nepokojích bylo ovšem dosti snadno, setkati se s nějakým německým ozbrojencem a jemu kosti přelámati, nebo dokonce hlavu mu rozbít. Tak to též řekl strýci Mackovi. „Jenže,“ myslil si, „lecjaký Němec paví nebo pštrosí péra na přilbě nenosí.“ Z hostí křižáckých snad nějaká hrabata a ze samých křižáků snad jen sám komtur – a to ještě ne každý. Nebude-li vojny, mohou uplynouti celá léta, než ke svým třem chocholům přijde a mimo to mu ještě napadlo, že nejsa posud pasován, může jedině nepasované na souboj vyzvati. Doufal určitě, že pás rytířský z rukou královských obdrží, neboť již dávno si ho zasloužil, ale co potom?

Pojede k Jurandovi ze Spychova, bude mu pomáhat i, pobije pacholkův, kolik jen možno bude – ale na tom také bude dosti. Pacholci křižáčtí, to nejsou rytíři s pavími péry na hlavách.

V tom svém trápení a nejistotě, vida, že bez zvláštní milosti Boží ničeho nepořídí, jal se modliti: „Dej Ježíši vojnu s křižáky a Němci, kteří jsou nepřáteli tohoto královs…