Oliver Twist

Kapitola čtyřicátá pátá
Fagin pověří Noema Claypola tajným posláním

Druhý den ráno byl stařík brzo na nohou a netrpělivě čekal, až se objeví nový kumpán, a ten se po otálení, které se zdálo nekonečné, posléze také ukázal a s dravou chutí se vrhl na snídani.

„Boltere,“ začal Fagin, když si ke stolu přitáhl židli a posadil se naproti Morrisi Bolterovi.

„No co, tady jsem,“ opáčil Noe. „Vo co jde? Jenom na mně nechtějte, abych něco dělal, dokavad se nenajím. To je tady u vás jedna velká chyba. Nikdá si nedopřejete dost času k jídlu.“

„Můžete přece mluvit přitom, jak jíte, ne?“ namítl Fagin a ze samé hloubi srdce proklínal hltavost svého vzácného mladého přítele.

„To jo, mluvit můžu. Ještě mi líp chutná, když mluvím,“ řekl Noe a ukrojil si obludný krajíc chleba. „Kde je Karolína?“

„Pryč,“ pravil Fagin. „Poslal jsem ji dneska ráno s tou druhou holkou ven, protože jsem chtěl, abysme byli spolu sami.“

„Hm!“ zabručel Noe. „Škoda, že jste jí neporučil, aby dřív udělala pár topinek s máslem. No co! Tak povídejte. To mě rušit nebude.“

Po pravdě se zdálo zbytečné nějak tuze se bát, že by ho mohlo rušit cokoli, neboť se očividně usadil k jídlu s odhodláním vykonat řádný kus práce.

„Pěkně jste si včera vedl, milánku,“ řekl Fagin. „Báječně! Šest šilinků a devět a půl pence hned první den! Tyhle čábata, to bude váš zlatej důl.“

„A nezapomeňte dodat – tři korbele a jedna mlíčná bandaska,“ připamatoval pan Bolter.

„Ne, ne, milánku, nezapomínám. Ty korbele byly vopravdu geniální kousek, ale ta bandaska, to byl hotovej majstrštyk.“

„Na začátečníka myslím docela slušnej vejkon,“ poznamenal pan Bolter samolibě: „Korbele jsem stáhnul ze stojánků na sušení a ta bandaska stála opuštěná před jednou hospodou. Napadlo mě, že by v tom dešti mohla zrezavět nebo nastydnout, víme, chm? Ha, ha, ha!“

Fagin dělal, jako by se mohl smíchy potrhat, a pan Bolter, když se dosyta vysmál a několikerým důkladným ukousnutím první velekrajíc chleba s máslem odpravil, hned si posloužil dalším.

„Potřebuju, Boltere,“ začal Fagin a naklonil se k němu přes stůl, „abyste pro mě udělal nějakou prácičku, milánku – prácičku, co vyžaduje velkou pozornost a opatrnost.“

„Jářku,“ opáčil Bolter, „ne abyste mě strkal do nějakýho nebezpečí, nebo mě znova posílal na některou tuhle policejní stanici. To mi nepásne, to teda ne – a taky vám to hned povídám.“

„V tomhle není nejmenší nebezpečí – ani stín, ani špetička,“ řekl žid. „Jenom potřebuju stopovat jednu ženskou.“

„Starou?“ tázal se pan Bolter.

„Mladou,“ odpověděl Fagin.

„To bych teda uměl docela dobře, to jo,“ prohlásil Bolter. „Byl jsem na špehování koumes jedna radost, už když jsem byl ve škole. A proč ji mám stopovat? Snad ji nemám –“

„Nic jí neuděláte, jenom mi musíte říct, kam chodí, s kým se stýká, a jestli to bude možný, taky co povídá – pamatovat si ulici, jestli to je ulice, nebo dům, jestli to je dům – a přijít mi potom vyřídit všechno, co se vám podaří vyzvědět.“

„Co mi za to dáte?“ zeptal se Noe, postavil koflík na stůl a dychtivě pohlédl svému zaměstnavateli do tváře.

„Jestli to provedete dobře, milánku, tak libru. Jednu libru,“ řekl Fagin v touze vzbudit u něho co možná největší zájem o naznačenou práci. „A tolik jsem ještě co živ nedal za žádnej úkol, kde se nedalo čekat, že si to mnohonásobně vynahradím.“

„Kdo to je, ta ženská?“ zeptal se Noe.

„Jedna naše.“

„I sákryš!“ zvolal Noe a ohrnul nos. „Asi jí moc nevěříte, co?“

„Ale našla si nějaký nový přátele, milánku, a já musím vědět, co je to zač,“ odtušil Fagin.

„Rozumím,“ přisvědčil Noe. „Jenom proto, abyste měl to potěšení se s nima poznat, jestli to jsou slušný lidi, viďte? Ha, ha, ha! Hraju s váma, beru to!“

„To já věděl hned!“ zvolal Fagin, úspěchem svého návrhu rozjařený.

„To se ví, to se ví,“ dodal Noe. „Kde je ta žen…