Oliver Twist

Kapitola třicátá prvá
Zahrnuje kritickou situaci

„Kdo je?“ zeptal se Brittles, když maličko pootevřel domovní dveře, na nichž ponechal řetěz zaklesnutý, a při svíčce zacloněné rukou nakoukl škvírou ven.

„Otevřte,“ odpověděl nějaký muž venku, „tady policejní úředníci od soudu v Bow Street, co jste pro ně dnes poslali.“

Brittles, tímto ujištěním velmi uklidněný, otevřel dveře dokořán a spatřil korpulentního muže v zimním plášti, který bez jediného dalšího slova vešel dovnitř a na rohožce si otřel boty tak chladnokrevně, jako kdyby tam bydlil.

„Jenom někoho pošlete, mladý muži, aby zastal mého kolegu, buďte tak hodný, jo?“ řekl policista. „Sedí venku v kolesce a hlídá herku. Nebo tady máte nějakou kůlnu, kam byste ji mohl na takových pět deset minut zavézt?“

Když Brittles přisvědčil a rovnou na žádané stavení ukázal, korpulentní muž zamířil zpátky k zahradní brance a pomohl svému společníkovi kolesku zavézt, přičemž jim Brittles, samým obdivem až rozčilený, k tomu svítil. Jakmile vůz uložili, vrátili se opět do domu, a když je Brittles zavedl do salónku, oba odložili plášť i klobouk a ukázali svou pravou podobu.

Ten, který klepal na dveře, byl statná osoba prostřední výšky, něco kolem padesátky, s lesklými černými vlasy, hodně krátce přistřiženými, s šístky, kulatým obličejem a pronikavýma očima. Druhý byl zrzavý, kostnatý muž v holínkách, s tváří značně ošklivou a s pršatým nosem zlověstného vzhledu.

„Řekněte principálovi, že tady je Blathers a Duff, jo?“ pravil statnější muž, uhladil si rukou vlasy a položil na stůl želízka. „Á! Dobrý večír, vašnosti. Mohl bych si s vámi promluvit pár slovíček mezi čtyřma očima, jestli dovolíte?“

To platilo panu Losbernovi, který právě vešel do pokoje; týž pán v odpověď pokynul Brittlesovi, aby se vzdálil, a když přivedl obě dámy, zavřel dveře.

„Zde je paní domu,“ řekl pan Losberne a lehce ukázal na paní Maylieovou.

Pan Blathers se uklonil. Na vyzvání, aby se posadil, odložil klobouk na podlahu, sedl si a pokynul Duffovi, aby učinil podobně. Posledně jmenovaný pán podle všeho nebyl natolik zvyklý dobré společnosti nebo se v ní necítil natolik ve své kůži – jedno nebo druhé – a než se s všelijakým poškubáváním a vrtěním nohama usadil, s jistými potížemi si vecpal knoflík hole do úst.

„No, co se teda tejče toho vloupání tady, vašnosti,“ začal Blathers. „Jaké jsou okolostojíčnosti?“

Pan Losberne, který zjevně chtěl získat čas, líčil všechny podrobnosti velmi obšírně a s mnohými okolky. Pánové Blathers a Duff se přitom tvářili náramně šalamounsky a chvílemi na sebe navzájem pokyvovali hlavou.

„To se rozumí, nemůžu ještě říct nic určitého, až jak tu práci uvidím,“ pravil Blathers, „ale moje mínění už předem je – nevídáno, tolik si prozradit troufám – že tohle neprovedl žádný balík. He, Duffe?“

„Rozhodně ne,“ souhlasil Duff.

„A abychom pro informaci dam slovo balík přeložili, patrně tím myslíte, jak se domnívám, že ten loupežný pokus neudělal žádný venkovan, ano?“ pravil s úsměvem pan Losberne.

„Tak jest, vašnosti,“ přisvědčil Blathers. „To je všechno, co o tom vloupání víte, jo?“

„Všechno,“ potvrdil doktor.

„No a co je s tím chlapcem – ty řeči, co vede služebnictvo?“ zeptal se Blathers.

„Vůbec nic,“ odpověděl doktor. „Jeden z těch vyjukaných sluhů si prostě z ničeho nic vzal do hlavy, že ten hoch má s tím pokusem o vloupání do domu něco společného. Ale to je hloupost – čirý nesmysl.“

„Jestli jo, tak se to moc lehko vyřídí,“ poznamenal Duff.

„Docela správně, co říká,“ potvrdil Blathers a zároveň souhlasně přikyvoval hlavou a pohrával si nedbale s želízky, jako by to byl pár kastanět. „Kdo je ten hoch? Jak to vysvětluje, co o sobě udává? Kde se tady vůbec vzal? Přece nespadl z nebe, vašnosti, no ne?“

„To samozřejmě ne,“ opáčil doktor a znepokojeně mrkl po obou dámách. „Znám jeho celou historii, ale o tom si můžeme promluvit za chvilku. Nejdřív byste se myslím rádi podívali na místo činu, kde to zloději zkoušeli – nemám pravdu?“

„Jistěže,“ souhlasil pan Blathers. „Nejlíp, když nejdřív ohledáme terén a potom vyslechnem služebnictvo. Takový je taky obvyklý pořádek, jak se při vyšetřování postupuje.“

Opatřili tedy světla a vzápětí se pánové Blathers a Duff v doprovodu místního strážníka, Brittlese, Gilese a zkrátka každého, kdo kde byl, odebrali do komory na konci chodby a podívali se okénkem ven; potom obešli po pažitu dům a podívali se okénkem dovnitř; potom si dali podat svíčku, aby si mohli prohlédnout okenici; potom lucernu, aby mohli sledovat šlápoty; potom vidle, aby mohli prošťárat křoví. Když s tím za bezdechého zájmu všech diváků byli hotovi, vrátili se opět do domu a podrobili pana Gilese a Brittlese melodramatickému předvedení jejich účasti na dobrodružných příhodách minulé noci, což ti zopakovali asi šestkrát za sebou, poprvé si navzájem odporujíce nikoli ve víc než v jednom důležitém bodě a naposledy nikoli ve víc než ve dvanácti. Jakmile dospěli k tomuto vyvrcholení, vyklidil Blathers a Duff pokoj a vedli spolu dlouhou poradu s takovou tajností a vážností, že po těchto stránkách by proti ní konzultace věhlasných lékařských kapacit o nejspletitějším medicínském problému byla pouhou dětskou hrou. Doktor mezitím v silném znepokojení mysli rázoval po vedlejším pokoji sem a tam a paní Maylieová a Róza ho se starostlivým výrazem sledovaly.

„Na mou čest,“ vzdychl si, když se po mnoha velmi prudkých obrátkách konečně zastavil, „dobrá rada drahá!“

„Přece kdybychom těm lidem,“ ozvala se Róza, „věrně zopakovali, co nám ten ubohý chlapec o sobě vypravoval, určitě by to muselo stačit k jeho očištění.“

„O tom moc pochybuju, má drahá slečinko,“ namítl doktor a zakroutil hlavou. „Nevěřím, že by ho to očistilo, ani u nich, ani u soudních hodnostářů vyššího stupně. Řekli by, co je vlastně zač? Poběhlík! Když se to jeho povídání posuzuje z hlediska čistě profánních názorů a pravděpodobností, pak to je historka moc podezřelá.“

„Ale vy jí přece věříte, ne?“ přerušila ho Róza.

„Já ano, třeba je tak hrozně divná,“ odvětil doktor, „a jse…