Oliver Twist

Kapitola čtvrtá
Oliverovi se nabízí jiné místo,
a tak učiní první krok do občanského života

Vznešené rodiny, nemohou-li mladému muži, který dospívá, zajistit výhodné postavení ani stávajícím vlastnictvím, ani majetkovým nápadem zpětným, budoucím nebo očekávaným, mívají velmi zhusta ve zvyku poslat ho na moře. Řídě se příkladem tak moudrým a prospěšným, vstoupil výbor v společnou úradu, nebylo-li by výhodné Olivera Twista vypravit na nějakou malou obchodní loď, plující do některého pěkného nezdravého přístavu. Tento plán se nabízel jako to nejlepší, co lze s hochem vůbec počít, neboť bylo pravděpodobné, že ho pán lodi jednoho krásného dne v laškovné náladě po obědě umrská nebo mu železnou tyčí rozrazí lebku – kterážto kratochvíle, jak je všeobecně známo, je u pánů onoho druhu zábavou velice oblíbenou a běžnou. Čím déle pohlížel výbor na příklad z tohoto hlediska, tím všestrannější se jevily výhody toho kroku, a tak dospěl nakonec k závěru, že jediná cesta, jak se o Olivera účinně postarat, je poslat ho bez meškání na moře.

Vyslali tedy pana Bumbla na předběžné výzvědy s tím cílem, aby se porůznu přeptal, nenašel-li by se někde takový či onaký kapitán, který hledá mladého plavčíka bez přítelíčka na světě, a právě se pan Bumble vracel do špitálu, aby podal zprávu o výsledku svého pátrání, když vtom se u vrat srazil s nikým menším než s panem Sowerberrym, místním pohřebníkem.

Pan Sowerberry byl velký, vyzáblý, hranatý muž, oblečený do oblýskaných černých šatů, spravovaných bavlněných punčoch téže barvy a tomu odpovídajících střevíců. Příroda ho sice nenadala usměvavými rysy, ale vcelku s velkou oblibou pěstoval stavovský humor. Měl pružný krok a jeho obličej prozrazoval žertovné rozpoložení, když přistoupil k panu Bumblovi a srdečně mu potřásl rukou.

„Vzal jsem právě míru těm dvěma ženským, co včera umřely, pane Bumble,“ ohlásil pohřebník.

„Z vás bude jednou ještě boháč, pane Sowerberry,“ prohlásil serbus a hrábl palcem a ukazováčkem do tabatěrky, z níž mu pohřebník nabízel a která byla důmyslnou miniaturou sklapovací rakve. „Jářku, z vás bude jednou ještě boháč, pane Sowerberry,“ opakoval pan Bumble a přátelsky přitom poklepával holí pohřebníkovi na rameno.

„Myslíte?“ zeptal se pohřebník tónem, který pravděpodobnost této události napůl připouštěl a napůl popíral. „Ceny povolené výborem jsou strašně knop, pane Bumble.“

„Však ty vaše rakve taky,“ opáčil serbus s náběhem k smíchu navlas tak patrným, jak si smí dovolit velký hodnostář.

To pana Sowerberryho náramně pobavilo, jak se od něho také samozřejmě čekalo, a rozesmál se, že dlouho nevěděl, kdy přestat. „No teda, pane Bumble,“ řekl konečně, „to se musí přiznat, od toho času, co se zavedl ten nový stravovací řád, jsou rakve krapet užší a mělčí, než bývaly předtím – ale nějaký ten výdělek jeden mít musí, pane Bumble. Řádně vyschlé dřevo je drahé zboží, pane, a všechno železné kování sem vozíme po vodě až z Birminghamu.“

„Inu jo,“ řekl pan Bumble, „každý řemeslo má svý stinný stránky. Přiměřenej vejdělek je samo sebou docela přípustnej.“

„Ovšem, ovšem,“ přisvědčil pohřebník. „A když nevydělám zrovna na tomhle artiklu nebo na tom, no, nakonec si přeci jen nějak přijdu na své, víme? He, he, he!“

„Ba právě,“ přikývl pan Bumble.

„Ačkoli musím říct,“ pokračoval pohřebník, navazuje na nit svých vývodů tam, kde ji obecní sluha přetrhl, „ačkoli musím říct, pane Bumble, že musím zápolit s jednou obrovskou nevýhodou – že totiž právě tlustí odcházejí nejdřív. Takoví, co viděli lepší časy a dlouhý roky platili obecní dávky, zhasínají první, když přijdou do špitálu – a dejte si říct, pane Bumble, takové tři čtyři coule na to, než kolik jeden počítal, udělají člověku pořádnou díru do rozpočtu – zvlášť když má jeden na starost ještě rodinu, pane.“

Poněvadž to pan Sowerberry říkal s náležitým rozhořčením člověka, jemuž se děje křivda, a poněvadž pan Bumble vyciťoval, že to nakonec vlastně vrhá jistý stín na čest obce, pokládal posléze jmenovaný pán za radno změnit předmět hovoru. A protože mu v hlavě ležel především Oliver Twist, zavedl hovor na něj.

„Abych nezapomněl,“ začal pan Bumble, „nevíte náhodou vo někom, kdo potřebuje hocha, co? Obecního sirotka na vyučení, co nám je pro tu chvíli přítěží – žernovem, abysme tak řekli, na kulaturním krku? Za skvělejch podmínek, pane Sowerberry, za skvělejch podmínek!“ Mezi řečí zdvihl pan Bumble hůl k vyhlášce nad hlavou a třikrát důrazně klepl na slova „pět liber“, vysazená samými velkými písmeny ze stojaté latinky obrovských rozměrů.

„I sakulente,“ zvolal pohřebník a uchopil pana Bumbla za zlatem oprýmkovanou klopu jeho úředního kabátu, „vždyť zrovinka o tom jsem si s vámi chtěl promluvit. Abyste věděl – jejda, to jsou nóbl knoflíky, pane Bumble! Ještě jsem si jich ani nevšiml.“

„To si myslím, jsou moc pěkný,“ přisvědčil serbus, sklonil hlavu a pyšně se zadíval na velké mosazné knoflíky, které mu zdobily kabát. „Je na nich vypresovaný to samý co na vobecní pečeti – milosrdnej Samaritán, jak ošetřuje nemocnýho a zraněnýho člověka. Ten kabát jsem dostal vod vejboru prezentem k Novýmu roku, pane Sowerberry. Prvně jsem ho měl na sobě, pamatuju, když jsem asistoval při vyšetřující porotě stran toho zbídačelýho kramáře, co umřel vo půlnoci v tom průjezdu.“

„Už si vzpomínám,“ potvrdil pohřebník. „Porota tenkrát rozhodla: Smrt zaviněná prochladnutím a nedostatkem základních životních potřeb – mám pravdu?“

Pan Bumble přikývl.

„A vynesla myslím vůbec zvláštní výrok,“ pokračoval pohřebník, „protože připojila nějaký dodatek jako v tom smyslu, že kdyby býval chudinský dozorce…“

„Chm! Bláznovství!“ přerušil ho serbus. „Kdyby si vejbor měl všímat všech nesmyslů, co taková nevědomá porota nažvaní, to by měl práce, že by nevěděl co dřív.“

„Svatá pravda,“ přisvědčil pohřebník. „To by teda měl.“

„Porotci,“ pravil pan Bumble a sevřel hůl pevně v hrsti, jak míval ve zvyku, když se v něm začínala bouřit krev, „porotci jsou nekramotná, sprostá, potměšilá cháska.“

„To teda jsou,“ přikývl pohřebník.

„Nemají …