Oliver Twist

Kapitola šestá
Oliver, vydrážděný Noemovým špičkováním, vzchopí se k činu
a uvede Noema v značný úžas

Když vypršel zkušební měsíc, byl Oliver smluvně zavázán v učení. Byl právě pěkně nezdravý čas. Řečeno obchodnicky, rakve byly v kurzu – a v průběhu několika týdnů si Oliver osvojil značnou míru zkušeností. Úspěch páně Sowerberryho důmyslného nápadu předstihl i jeho nejrůžovější naděje. Ani nejstarší obyvatelé města nepamatovali dobu, kdy by byla spála zuřila v takovém rozsahu a kosila tolik dětských životů, a mnoho bylo truchlivých průvodů, v jejichž čele kráčel k nepopsatelnému obdivu a pohnutí všech matek v městě malý Oliver se smutečním fáborem, splývajícím mu z klobouku až po kolena. A poněvadž provázel svého mistra i při většině jím vypravovaných pohřbů osob dospělých, aby si osvojil ono rozvážné chování a naprostou citovou sebekázeň, jež jsou pro dokonalého pompfunébra nezbytné, měl Oliver hojně příležitostí povšimnout si skvělé odevzdanosti a statečnosti, s níž někteří duševně silní lidé snášejí svá utrpení a ztráty.

Například když Sowerberry dostal objednávku na vypravení pohřbu nějaké bohaté staré dámy nebo pána, obklopených zástupem pozůstalých synovců a neteří, jež bylo po dobu nebožtíkovy předchozí nemoci naprosto vyloučeno utěšit a jejichž zármutek byl i v situacích naprosto veřejných absolutně nepotlačitelný, jak jen byli sami mezi sebou, přímo oplývali štěstím – byli úplně veselí a spokojení a bavili se spolu tak nenuceně a radostně, jako by se nebylo stalo ani to nejmenší, co by je skličovalo. Také manželé snášeli ztrátu manželky s klidem vskutku hrdinským. A manželky se zase strojily do smutku za manžela, jako by se místo všeho truchlení v rouše žalu byly rozhodly učinit z něho úbor co možná slušivý a svůdný. Rovněž bylo možno pozorovat, že se dámy a pánové, kteří byli po dobu pohřebního obřadu neskonalým zármutkem málem bez sebe, vzpamatovali téměř tím okamžikem, kdy došli domů, a úplně se uklidnili, dříve než počajovali. To všechno byla podívaná velice libá a poučná a Oliver na to hleděl s velkým obdivem.

Že by příklad těch dobrých lidí přivedl Olivera Twista k odevzdanosti, to se nemohu odvážit tvrdit, ač jsem jeho životopisec, ani se sebemenší jistotou; s naprostou určitostí však mohu říci, že se po dlouhé měsíce trpělivě a pokorně podroboval nadvládě a týrání ze strany Noema Claypola, který s Oliverem zacházel čím dál tím hůř, když v něm teď okolnost, že nováček povýšil k černé holi a klobouku s fáborem, kdežto on, starší učeň, trčí stále v koženkách a chudinské placaté čepici, probudila silnou řevnivost. Karolína s ním jednala zle, protože s ním jednal zle Noe, a paní Sowerberryová byla jeho vysloveným nepřítelem, protože pan Sowerberry byl hotov být mu přítelem. A tak, s touto trojicí na jedné straně a se záplavou pohřbů na druhé, nebylo Oliverovi ani zdaleka tak blaze jako tomu příslovečnému prasátku v žitě.

A nyní přicházím k velmi důležité epizodě v Oliverově životě; mám totiž zaznamenat událost zdánlivě snad nepatrnou a bezvýznamnou, která však nepřímo způsobila podstatný obrat ve všech jeho budoucích vyhlídkách i osudech.

Jednoho dne sešli Oliver a Noe v obvyklou hodinu jídla do kuchyně, aby pohodovali na kousku skopové pečeně – půldruhé libry nejhoršího masa od krku – když vtom paní zavolala na Karolínu a ta odešla. Tak nastala chvilka čekání, o níž se Noe Claypole, protože měl hlad a zlost, domníval, že jí nemůže využít k žádnému užitečnějšímu účelu než k dráždění a týrání malého Olivera Twista.

Dychtiv této nevinné zábavy, položil Noe nohy na ubrus, vykrákal Olivera za vlasy, zakroutil mu uši a projevil názor, že Oliver je zmije; dále mu oznámil svůj úmysl přijít se podívat, až ho budou věšet, ať už k té vítané události dojde kdykoli, a potom začal s všelijakým jiným malicherným popichováním, jak už takový zlomyslný a zanedbaný obecní nadanec jako on dovede. Ale když žádná ta špička nevyvolala kýžený účinek a Olivera nerozplakala, pokusil se Noe být ještě šprýmovnější – a v této snaze učinil to, co mnozí laciní vtipálkové zdaleka vyhlášenější než Noe činívají dodnes, chtějí-li být zábavní. Začal špičky ladit urážlivěji.

„Hele, špitálníku,“ řekl Noe, „jak se vede mámě?“

„Je už nebožka,“ odpověděl Oliver. „Neopovažujte se o ní přede mnou mluvit!“

Při těch slovech Oliver zčervenal, dech se mu zrychlil a kolem úst a chřípí mu podivně hrálo, v čemž pan Claypole spatřoval nespornou bezprostřední předzvěst prudkého výbuchu pláče. Pod tímto dojmem opakoval svůj útok.

„Na co umřela, špitálníku?“ zeptal se Noe.

„Puklo jí prý srdce, říkaly některé naše staré opatrovnice,“ odpověděl Oliver, spíš jako by mluvil sám k sobě než odpovídal Noemovi. „Myslím, že vím, jaké to musí být, na tohle umřít!“

„Trala-lalá!“ výskl si Noe, když se Oliverovi po tváři skutálela slza. „Co tě tak najednou rozbrečelo, ty fňukno jedna špitálnická?“

„Jistě ne vy,“ odsekl Oliver a chvatně si slzu utřel. „To ať vás ani nenapadne.“

„Aha, ne já, chm!“ poškleboval se Noe.

„Ne, vy ne,“ opáčil Oliver zostra. „Teď už dost! Už dál o ní ani slovo – to vám radím!“

„To mi radíš?“ zvolal Noe. „Heleme! To mi radíš! Nebuď drzej, špitálníku. A kvůli mámě! Ta tvoje, to byl čistej ptáček, povedenej! Co mám povídat!“ A tu Noe pokýval významně hlavou a ohrnul přitom mrňavý červený nos tolik, kolik v daném případě dokázalo soustředěné vypětí vší svalové činnosti.

„To víš, špitálníku,“ pokračoval Noe, Oliverovým mlčením osmělený, a hovořil uštěpačným tónem líčeného soucitu, tónem ze všech na světě nejprotivnějším. „To víš, špitálníku, dnes se s tím nedá nic dělat – a to se ví, ty jsi s tím nemoh nic dělat ani tenkrát – a je m…