Oliver Twist

Kapitola padesátá prvá
Přináší vysvětlení nejednoho tajemství a obsahuje nabídnutí k sňatku beze slova o věnu nebo jehelném

Události vyprávěné v předešlé kapitole byly teprve dva dny staré, když Oliver seděl ve tři hodiny odpoledne v cestovním kočáře, rachotivě uhánějícím k jeho rodnému městečku. Paní Maylieová a Róza s paní Bedwinovou a s dobrákem doktorem jeli s ním, kdežto pan Brownlow cestoval v doprovodu jedné další osoby, jejíž jméno neuvedl, v poštovním kočáře za nimi.

Mnoho toho při jízdě nenamluvili, neboť Oliverovo horečné vzrušení a nejistota ho připravovaly o schopnost soustředit myšlenky, ba téměř i o řeč; zjevně měly sotva slabší účinek i na jeho společníky, kteří je sdíleli v míře přinejmenším stejné. Pan Brownlow již hocha i obě dámy velice opatrně obeznámil s podstatou přiznání, které z Monkse vynutil; a třebaže věděli, že účelem jejich nynější cesty je dokonat dílo, které bylo tak slibně započato, přesto celou věc obestíralo tolik pochybností a záhad, že pociťovali trvalé, skoro nesnesitelné napětí.

Týž laskavý přítel s přispěním pana Losberna obezřetně podvázal všechny informační prameny, z nichž by k nim mohla proniknout zpráva o strašlivých událostech, které se přihodily tak nedávno. Je sice svatá pravda, řekl mu, že se to zakrátko musejí dovědět stejně, ale ať se to raději stane ve vhodnější chvíli, než máme teď, nevhodnější se naskytnout nemůže. Pokračovali tedy v cestě mlčky – každý zabrán do úvah o předmětu, který je svedl dohromady, a nikdo ochoten vyjádřit slovy myšlenky, které na všechny dotíraly.

Ale zachovával-li Oliver pod všemi těmi vlivy mlčení, dokud ujížděli k jeho rodišti po silnici, kterou v životě nespatřil, jak rychle se celý běh jeho vzpomínek stočil zpátky ke starým časům a jaký příval pohnutí mu vzplanul v srdci, když zabočili na silnici, po které kdysi putoval pěšky jako ubohý vandráček bez domova a bez přítelíčka, který by mu pomohl, bez střechy, pod kterou by hlavu složil!

„Podívejte, tamhle, tamhle!“ zvolal Oliver, dychtivě stiskl Róze ruku a ukazoval z okna kočáru, „to jsou ty schůdky, kde jsem přelez – a tamhle za tím křovím jsem se schovával, protože jsem se bál, aby mě někdo nedohonil a neodvedl mě zpátky! A tamhleta pěšina v polích vede k tomu starému domu, kde jsem bydlel jako docela maličký! Ach, Dicku, Dicku, milý drahý kamaráde, tak rád bych tě viděl teď!“

„Brzo ho uvidíš,“ pravila Róza a něžně mu vzala sepjaté ruce do dlaní. „A povíš mu, jak jsi šťastný a jak jsi teď bohatý a jak tě ve všem tvém štěstí nic neblaží víc než to, že se k němu vracíš a přinášíš štěstí i jemu.“

„Ano, ano,“ přisvědčil Oliver, „a odvezem – odvezem ho odtud a koupíme mu šaty a dáme ho učit a pošleme ho do nějaké klidné venkovské samoty, kde by mohl zesílit a uzdravit se – ano?“

Róza jen přikývla, protože hoch se usmíval v slzách tak blažených, že nemohla vůbec promluvit.

„Budete na něj laskavá a hodná, protože taková jste na každého,“ pokračoval Oliver. „Vím, že se ze všeho rozpláčete, až uslyšíte, co asi bude vypravovat. Ale to nic, nic si z toho nedělejte, všechno zase přejde a budete se znova usmívat – to vím taky – až si pomyslíte, jak se změnil. Se mnou to u vás bylo zrovna tak. Řekl mi, žehnej ti Pánbůh, když jsem utíkal,“ zvolal hoch ve výbuchu láskyplného pohnutí, „a já mu teď řeknu žehnej Pánbůh tobě a ukážu mu, jak ho za to mám rád!“

Jak se blížili k městečku a konečně už projížděli i jeho úzkými ulicemi, stávalo se čím dál tím nesnadnější udržet hocha v přiměřených mezích. Ukázalo se pohřebnictví Sowerberryho, na stejném místě, kde bývalo, jenže krám vypadal menší a méně honosný, než jak si ho chlapec pamatoval – defilovaly před ním všechny ty dobře známé krámy a domy, s nimiž ho téměř s každým pojila nějaká nepatrná příhoda – před dveřmi staré hospody stála Gamfieldova kára, zrovna ta, s kterou jezdíval už tehdy – vynořil se špitál, ono strašlivé vězení jeho mladých dnů, se svými ponurými okny mračícími se do ulice, a u brány stál týž vyzáblý vrátný – při pohledu na něj sebou Oliver mimoděk škubl a přikrčil se, ale hned se své nesmírné bláhovosti zasmál, vzápětí se rozplakal a obratem se znovu rozesmál – ve dveřích a v oknech viděl desítky tváří téměř vesměs dobře známých – skoro všechno bylo stejné, jako by odtamtud byl odešel teprve včera a jako by celý jeho nedávný život byl jenom blažený sen.

Byla to však čirá, opravdová, radostná skutečnost. Zajeli rovnou před portál hlavního hotelu (na který Oliver kdysi hledíval s posvátnou úctou a který považoval za obrovský palác, ale jehož nádhera i velikost se mezitím poněkud scvrkly) a tam již čekal pan Grimwig celý netrpělivý, aby je uvítal. Políbil mladou dámu, a rovněž i starou paní, když vystoupily z kočáru, jako by byl dědeček celé společnosti, a byl samý úsměv a vlídnost a nenabízel, že sní svou hlavu – ne, ani jednou; nenabídl to ani tehdy, když se s velice letitým postiliónem přel o nejkratší cestu do Londýna a tvrdil, že to ví líp – ačkoli tou cestou jel jen jednou, a to ještě přitom spal jako zabitý. Oběd byl hotový a pokoje připravené a všechno zchystané jako kouzlem.

Nicméně přes to všechno jakmile opadl rozruch první půlhodinky, znovu zavládla táž zamlklost a stísněnost, jakou se vyznačovala jejich jízda sem. Pan Brownlow nepřišel poobědvat společně s ostatními, nýbrž zůstal v odděleném pokoji. Druzí dva pánové ustavičně se starostlivým výrazem odbíhali a zase se vraceli a v oněch krátkých chvilkách, kdy byli u společnosti, hovořili spolu po straně. Jednou odvolali také paní Maylieovou, a když se téměř po hodině vrátila, měla oči naběhlé od pláče. Ze všech těch příznaků byli Róza a Oliver, nezasvěcení do žádného nového tajemství, nervózní a celí nesví. Zvědavě přemítali a mlčeli; nebo když už nějaké to slovo vyměnili, hovořili šeptem, jako by se báli slyšet i jen zvuk vlastního hlasu.

Teprve když nadešla devátá hodina a už si začínali myslit, že ten večer se již nedovědí nic nového, vstoupil konečně do pokoje pan Losberne s panem Grimwigem a za nimi pan Brownlow spol…