Oliver Twist

Kapitola dvacátá druhá
Vloupání

„Hola!“ zaburácel hlučný a drsný hlas, sotva vkročili do chodby.

„Nedělej takovej kravál,“ řekl Sikes a zastrčil závoru. „Rožni, Toby, posviť!“

„Aha, můj kumpán!“ zvolal týž hlas. „Posviť, Barney – posviť! Uveď přeci pána, Barney – nejdřív se ale probuď, jestli ti to nevadí.“

Majitel hlasu nejspíš hodil po osobě, k níž mluvil, zouvákem nebo nějakým podobným předmětem, aby ji vyburcoval z dřímoty, neboť bylo slyšet dunivou ránu, jako když prudce dopadne nějaké dřevěné těleso, a potom nesrozumitelné brumlání jako od člověka, který už docela nespí a ještě docela nebdí.

„Neslyšíš?“ rozkřikl se týž hlas. „V chodbě je Bill Sikes a nemá mu kdo dělat honory, a ty tady chrápeš, jako kdybys každý jídlo zapíjel opiovou tinkturou, jestli ničím silnějším. Seš už krapet čerstvější, nebo potřebuješ tímhle železným svícnem, aby ses probudil pořádně?“

Když výslech dospěl k tomuto dotazu, ozvalo se chvatné šourání sešmaťchaných škrpálů po holé podlaze světnice a ze dveří po pravé ruce se vynořila napřed nedomrlá svíčka a za ní postava téhož individua, které, jak jsme zde popsali již dříve, trpělo oním neduhem, že mluvilo nosem, a asistovalo v hospodě na Saffron Hillu v hodnosti číšníka.

„Joj, pan Sikes!“ zahuhňal Barney s radostí, ať již opravdovou nebo líčenou. „Jen dou dál, prosím, jen dou dál!“

„Maž! Ty se hrň první,“ řekl Sikes a postrčil Olivera před sebe. „Rychlej, nebo ti šlápnu na paty!“

Jen ještě zahučel kletbu na jeho loudavost a již strkal Olivera před sebou, a tak vešli do nízké tmavé místnosti, kde v krbu hořel čoudivý oheň a kde kromě dvou tří rozbitých židlí a jednoho stolu stál prastarý divan, na němž se v plné délce rozvaloval muž, s nohama o hodně výš položenýma než hlava, a pokuřoval si z dlouhé hliněnky. Měl na sobě skořicový kabát elegantního střihu s velkými mosaznými knoflíky, oranžový nákrčník, hrubou, křiklavou vestu s tureckým vzorem a drapové podkolenice. Pan Crackit (byl to totiž on) neoplýval zvlášť hojným porostem ani na hlavě, ani na tváři; ale co měl, všechno bylo rezavého zbarvení a nakroucené do dlouhých spirálových loken, jimiž si občas prostrkával některý z neobyčejně špinavých prstů, ozdobených obrovskými sprostými prsteny. Byl maličko větší než průměr a zjevně měl poněkud slabé nohy; tato okolnost však ani v nejmenším nekalila jeho obdiv k vlastním holínkám, které si na jejich vyvýšeném stanovišti prohlížel s živým zalíbením.

„Bille, hochu milá,“ pronesla tato osobnost a otočila hlavu ke dveřím, „to jsem rád, že tě vidím! Už jsem se skoro bál, že jsi s tím praštil. V tom pádě bych si to byl troufnul na vlastní pěst. Ho-ho!“

Zároveň s tímto výkřikem, který vyrazil velmi překvapeným tónem, když zrakem spočinul na Oliverovi, se pan Toby Crackit zvedl do sedu a tázal se, kdo to je.

„Ten kluk. Přeci ten kluk!“ odpověděl Sikes a přitáhl si židli k ohni.

„Jeden z těch mládenců od pana Fagina,“ zahuhňal Barney a zazubil se.

„Vod Fagina, i heleme!“ zvolal Toby a zadíval se na Olivera. „Kostelový jemnostbáby se maj na co těšit, to bude na jejich kapsy kluk k nezaplacení! Ten ksicht je pro něj hotovej kapitál.“

„Tak dost – to by už stačilo,“ přerušil ho netrpělivě Sikes a vstal, naklonil se nad zpola ležícího přítele a pošeptal mu do ucha pár slov. Pan Crackit se tomu nehorázně rozesmál a poctil Olivera dlouhým užaslým pohledem.

„No,“ pravil Sikes, když se opět posadil, „a jestli nám dáš něco zakousnout a loknout, než bude čas jít, tak nám krapet zvedneš animo – když nikomu jinýmu, tak aspoň mně. Posaď se k vohni, pacholíčku, a vodpočiň si – budeš s náma ještě dnes muset ven, třeba už ne moc daleko.“ Oliver se v němém a bázlivém údivu zadíval na Sikese, a když si k ohni přitáhl stoličku a posadil se, opřel si rozbolenou hlavu o ruce a stěží vůbec věděl, kde vlastně je nebo co se kolem něho děje.

„Tak teda,“ prohlásil Toby, když mladý žid postavil na stůl láhev a k snědku zbytky, co dům dal, „na štístko tej fachy!“ Vstal, aby přání stvrdil faktickým připitím; nejdřív opatrně uložil prázdnou dýmku do kouta a potom přistoupil ke stolu, nalil si sklenici pálenky a naráz ji obrátil do sebe. Pan Sikes učinil totéž.

„A slzu klukovi,“ řekl Toby a nalil vinnou sklenku do půlky. „Hoď to do sebe, ty lilium.“

„Doopravdy,“ začal Oliver a žalostně se zahleděl mužovi do tváře, „doopravdy já…“

„Hoď to do sebe!“ opakoval Toby. „Nebo si myslíš, že nevím, co ti udělá dobře? Řekni mu, ať to vyzunkne, Bille.“

„To bych ti radil!“ řekl Sikes a plácl si rukou na kapsu. „Herdek filek, jestli s ním není víc trápení než s celým škopkem Lišáků! Vypij to, spratku neřádná – vypij to!“

Oliver, výhružnými posunky obou mužů poděšený, do sebe chvatně nalil obsah sklenky a hned vzápětí se prudce rozkašlal, což rozveselilo Tobyho Crackita i Barneyho, ba dokonce vyloudilo úsměv i na tváři nevrlého pana Sikese.

Když to bylo odbyto a Sikes ukojil hlad (Oliver do sebe nemohl dostat nic než kousek chlebové kůrky, který ho přinutili spolknout), oba muži si lehli na židle, aby si krátce zdřímli. Oliver zůstal sedět na stoličce u krbu. Barney se zabalil do deky a natáhl se na podlahu těsně u krbové mřížky.

Nějakou chvíli spali, nebo aspoň vypadali, že spí; nikdo sebou nehnul kromě Barneyho, který jednou dvakrát vstal a přiložil na oheň uhlí. Oliver upadl do těžké dřímoty a hlavou mu táhly obrazy, jak se nazdařbůh vláčí po chmurných polních cestách nebo bloumá po tmavém hřbitově, nebo znovu prožívá tu či onu událost minulého dne, když ho pojednou probudil Toby Crackit, který prudce vyskočil a hlásil, že je půl druhé.

V mžiku byli na nohou také druzí dva a všichni se čile otáčeli v pilných přípravách. Sikes a jeho společník si omotali krk i bradu velkým tmavým šátkem a oblékli si plášť; Barney otevřel almárku ve zdi, vytahoval z ní rozličné předměty a cpal je chvatně do kapes.

„Moje šplejchačky, Barney,“ přikázal Toby Crackit.

„Tumáte,“ zahuhňal Barney v odpověď a podal mu dvě bambitky. „Sám jste je nabíjel.“

„No dobrá,“ řekl Toby a schoval je do kapes. „A…