Oliver Twist

Kapitola čtyřicátá
Neobyčejný rozhovor, který je dodatkem kapitoly předešlé

Třebaže dívka celý život prožila na ulicích a v nejohavnějších hampejzech a brlozích Londýna, přesto v ní něco z její původní ženské přirozenosti dosud zbývalo, a proto když zaslechla, jak se ke dveřím ležícím proti těm, kterými sama vstoupila, blíží lehké kroky, a představila si, jaký nebetyčný protiklad se v příštím okamžiku v pokojíku spolu střetne, dolehlo na ni vědomí vlastní propastné hanby takovou tíhou, že se až přikrčila – jako by pro ni přítomnost té, s níž si přála promluvit, byla téměř neúnosná.

Leč s těmito lepšími city zápolila pýcha – nectnost tvorů nejnižších a nejušlápnutějších právě tak jako vznešených a sebejistých. Ta bědná společnice zlodějů a lotrů, padlá vyvrženka sprostých doupat, družka vězeňské a galejnické spodiny, sama žijící ve stínu šibenice – i tato párijská bytost v sobě cítila tuze mnoho pýchy, aby prozradila byť jen chabý pablesk ženského cítění, které považovala za slabost, ale které bylo to jediné, co ji ještě spojovalo s oním lidstvím, jehož tolik, ach tolik stop zahladil její zpustlý život již v útlém dětství.

Zvedla oči jen natolik, aby uznamenala, že postava, která vstoupila, patří štíhlé a krásné dívce; potom je zase sklopila k zemi, se strojenou nedbalostí pohodila hlavou a řekla:

„Je to těžká věc, dámo, než se k vám jeden dostane, když s vámi chce mluvit. Kdybych se byla urazila a odešla, jako by byla udělala mnohá jiná, byla byste toho jednoho dne litovala, a taky ne bez příčiny.“

„Je mi opravdu líto, jestli se k vám někdo choval nešetrně,“ odpověděla Róza. „Už na to nemyslete. Povězte mi, proč jste si se mnou přála mluvit. Jsem ta, po které jste se ptala.“

Laskavý tón této odpovědi, líbezný hlas, vlídné chování bez sebeslabší příměsi jakékoli povýšenosti nebo nevole, to všechno překvapilo dívku takovou měrou, že propukla v pláč.

„Ach paní, paní,“ zahořekovala a úpěnlivě sepjala ruce před obličejem, „být víc takových jako vy, bylo by míň takových jako já – to jistě – jistě!“

„Posaďte se,“ vyzvala ji Róza s vážným zaujetím. „Jestli máte bídu nebo něco vás souží, ze srdce ráda vám pomůžu, když to bude v mých silách – skutečně ráda. Jen se posaďte.“

„Nechte mě stát, paní,“ odmítlo děvče stále ještě v pláči, „a taky se mnou nemluvte tak vlídně, dokud nepoznáte, kdo vlastně jsem. Je už hodně pozdě. Jsou – jsou – ty dveře zavřené?“

„Ano,“ přisvědčila Róza a ustoupila o pár krůčků dozadu, jako by chtěla být blíž pomoci pro případ, že by nějakou potřebovala. „Proč se ptáte?“

„Protože,“ odpovědělo děvče, „do vašich rukou hodlám vložit život svůj i život jiných. Já jsem to děvče, co odvleklo malého Olivera zpátky do domu starého Fagina tenkrát večír, když vyšel z toho domu v Pentonvillu.“

„Vy?“ podivila se Róza Maylieová.

„Já, paní!“ potvrdilo děvče. „Já jsem ten hanebný tvor, co jste o něm slyšela, že žije mezi zloději, a co jsem od prvního okamžení, co se dovedu upamatovat, že moje oči a smysly začínaly vnímat londýnskou ulici, nikdy nepoznala lepší život ani laskavější slovo, než mi dopřáli oni. Bůh mě netrestej! Nepřemáhejte se, paní, a otevřeně se ode mě s hnusem odvraťte. Jsem mladší, než byste myslela, když se na mě podíváte, ale už dávno jsem na to zvyklá. I nejchudší žena uskočí, když jdu mezi lidma po chodníku.“

„To jsou strašlivé věci!“ zhrozila se Róza a bezděky od své podivné společnice ucouvla.

„Děkujte na kolenou nebesům, drahá paní,“ zvolalo děvče, „že jste měla přátele, co se o vás starali a živili vás, když jste byla dítě, a že jste nikdy nepoznala zimu a hlad, ani zpustlost a opilství a – a – něco horšího než to všechno – jako já žila uprostřed toho od kolíbky. Můžu to slovo říct, protože ulice a strouha byla moje kolíbka, stejně jako budou i moje smrtelné lože.“

„To vás lituju!“ řekla Róza chvějivým hlasem. „Rve mi to srdce, když vás slyším!“

„Žehnej vám nebe za vaši dobrotu!“ vyhrklo děvče. „Kdybyste věděla, jaká někdy jsem, tak byste mě teprv litovala. Ale dnes jsem tajně utekla lidem, který by mě určitě zabili, kdyby věděli, že jsem vám běžela povědět, co jsem zaslechla. Znáte nějakého Monkse?“

„Neznám,“ řekla Róza.

„Ale on zná vás,“ opáčilo děvče, „a věděl, že ste tady – jen proto jsem vás taky mohla vyhledat, že jsem ho slyšela říkat tuhle adresu.“

„To jméno jsem v životě neslyšela,“ pravila Róza.

„Tak si tedy mezi námi dává jiné,“ odpovědělo děvče, „a to jsem taky víc než tušila už dřív. Před nějakým časem brzo po té noci, co chtěli vyloupit váš dům a prostrčili Olivera dovnitř – mi ten člověk začal být podezřelý, a tak jsem tajně poslouchala, když se potmě domlouval s Faginem. Z toho, co jsem z rozhovoru zaslechla, jsem se dověděla, že ho Monks – ten člověk, co jsem se vás na něj ptala, víte –“

„Ano,“ přisvědčila Róza, „rozumím.“

„– že ho Monks,“ pokračovalo děvče, „čirou náhodou uviděl s dvěma našimi hochy zrovna ten den, co jsme ho prvně ztratili, a hned poznal, že to je právě to dítě, co hledá – ale proč se po něm shání, to jsem vyrozumět nemohla. Potom se mezi sebou dohodli, že když Fagin dostane Olivera zpátky, dá mu za to Monks tolik a tolik, a že mu dá ještě další peníze, když z něj udělá zloděje – to prý ten dotyčný Monks potřebuje k nějakému svému účelu.“

„K jakému účelu?“ zeptala se Róza.

„Zahlíd můj stín na zdi, jak jsem je poslouchala, abych to vyzvěděla,“ pravilo děvče, „a není moc lidí mimo mě, co by se jim byli dovedli včas uklidit z cesty, aby se vyhnuli dopadení. Ale já jim utekla a víckrát jsem ho pak už neviděla, až zas včera večír.“

„A co se dělo včera?“

„Povím vám to, paní. Včera večír přišel znova. A znova šli spolu nahoru – a já se zachumlala tak, aby mě můj stín neprozradil, a zase jsem poslouchala u dveří. První slova, co jsem slyšela Monkse promluvit, byla: ‚Tak tedy důkazy hochovy totožnosti leží na dně řeky a ta stará čarodějnice, co je dostala od jeho matky, už hnije v hrobě.‘ Smáli se a pochvalovali si, s jakým úspěchem to provedl, a když potom Monks mluvil o hochovi dál a čím d…