Ztracené iluze

Zatímco Lucien odcházel protrpět svá muka u paní de Bargeton, vzala si jeho sestra šaty z růžového perkalínu s drobným proužkem, slaměný šitý klobouk a hedvábnou šálku; prostý úbor, a přece budil zdání, že je Eva nastrojena, jak tomu bývá u všech žen, jejichž přirozená ušlechtilost zdůrazní i nejnepatrnější doplňky. Však když odložila svůj dělnický šat, zastrašila tím Davida až k nevíře. Třebaže byl knihtiskař rozhodnut promluvit o sobě, nenacházel nyní jediného vhodného slova, když krásné Evě nabídl rámě a kráčel s ní přes Houmeau. Láska si často libuje v takových úzkostech smíšených s hrůzou, jimž podobné vnuká věřícím sláva Boží. Oba milenci došli beze slov k Anenskému mostu, který vede na levý břeh Charenty. Evě bylo toto mlčení nepříjemné, zastavila se proto v půli mostu a zahleděla se na řeku. Odtud až k místu, kde se tehdy stavěla prachárna, rozlévá se její hladina v široké jezero a na něm se v té chvíli rozehrálo zapadající slunce veselými světelnými pásy.

„Jak krásný večer!“ řekla ve snaze navázat rozhovor, „vzduch je zároveň vlahý i chladný, květy voní a nebe je překrásné.“

„Všechno hovoří k srdci,“ odpověděl David doufaje, že se dostane ke své lásce přirovnáními. „Lidem milujícím působí neskonalou radost, když mohou v osvětlení krajiny, v průzračnosti vzduchu a ve vůních země objevovat poesii, kterou mají ve vlastním srdci. Příroda mluví za ně.“

„A také jim rozvazuje jazyk,“ řekla Eva se smíchem. „Že jste tak mohl mlčet, když jsme šli prve přes Houmeau. Víte, že jsem si nevěděla ani rady…“

„Zdála jste se mi tak krásná, že jsem byl všecek uchvácen,“ odpověděl David prostoduše.

„Teď už nejsem tedy tak krásná?“ otázala se ho.

„To ne, ale jsem tak rád, že jsem tu s vámi sám a…“

Zmateně se zarazil a zahleděl se na pahorky, po nichž sem ubíhá cesta ze Saintes.

„Mám radost, že vás tato procházka aspoň trochu těší; vždyť pokládám za svou povinnost věnovat vám večer za to, že jste svůj večer obětoval vy mně. Tím, že jste odmítl jít k paní de Bargeton, projevil jste právě tolik šlechetnosti jako Lucien, když nezaváhal ani před nebezpečím, že by ji mohl svou žádostí pohněvat.“

„To nebyla ode mne šlechetnost, ale prozíravost,“ odvětil David. „Poněvadž jsme tu sami pod širým nebem a nemáme jiné svědky než rákosí a křoviny, které lemují Charentu, dovolte mi, Evičko, abych vám pověděl o určitých starostech, jež mi dělá poslední Lucienovo počínání. Po tom, co jsem mu právě řekl, budete, doufám, pokládat mé obavy jenom za nejhlubší projev přátelství. Vy i vaše matka jste učinily vše, abyste mu zabezpečily vyšší postavení; nebyla to však neopatrnost a nepřinese mu velká utrpení to, že jste v něm podnítily ctižádostivost? Jakpak se udrží ve společnosti, k níž ho přitahují jeho sklony? Vždyť ho znám! On už je takový, že rád sklízí bez práce. Společenské povinnosti mu pohltí všechen čas, a ten je jediným kapitálem lidí, jejichž bohatstvím jsou jenom schopnosti. On se rád blýská, společnost bude ještě jitřit jeho tužby, a ty nebude moci uspokojit ani sebevětší výdělek. Krom toho jste ho navykly myšlence, že je veliký člověk, ale než společnost uzná jakéhokoliv génia, požaduje od něho napřed pronikavé úspěchy. A literárních úspěchů se vydobývá jenom v samotě a usilovnou prací. Co dá paní de Bargeton vašemu bratrovi za všechny ty dny, které stráví u jejích nohou? Lucien je příliš hrdý, aby přijal od ní podporu, a my přece víme, že je ještě příliš chudý na to, aby se mohl i do budoucna udržet v její dvakrát zhoubné společnosti. Dříve nebo později ta žena našeho milovaného bratra opustí, ale napřed ho připraví o lásku k práci, napřed v něm probudí lásku k přepychu, opovržení k našemu střídmému životu, zálibu v požitcích i sklony k zahálce, k této prostopášnosti básnických duší. Ba chvěji se, aby si s ním tato urozená paní nezahrávala jako s hračkou: buď ho miluje upřímně, a pak pro ni Lucien zapomene na vše, anebo nemiluje, a pak ho učiní nešťastným, neboť on ji miluje strašlivě.“

„Mrazí mě z vašich slov,“ řekla Eva, zastavujíc se nad jezem. „Dokud však maminka bude moci vykonávat své trapné zaměstnání a dokud já budu živa, budou snad naše výdělky stačit na Lucienovy výlohy a on se s naší pomocí dočká chvíle, kdy začne bohatnout. Nikdy mi k tomu nebude chybět sil, protože vědomí, že pracujeme pro člověka milovaného,“ říkala Eva stále plamenněji, „zbavuje práci vší její trpkosti i všech jejích nepříjemností. Jsem šťastna, když pomyslím, pro koho vynakládám tolik námahy, je-li to vůbec jaká námaha. Ano, nemějte obav, budeme vydělávat dost, aby Lucien mohl do lepší společnosti. Tam je jeho budoucnost.“

„Tam je i jeho zkáza,“ odtušil David. „Rozumějte mi, Evičko. Veliká díla vznikají dlouhou dobu a k tomu je zapotřebí značného jmění v hotovosti anebo vznešeného cynismu chudobného života. Věřte mi, Lucien má takovou hrůzu před strádáním, s takovým zalíbením okusil vůni hodokvasů a dým úspěchů, jeho samolibost tak velice vzrostla v budoáru paní de Bargeton, že podnikne vše, jen aby se udržel; a vaše příjmy nebudou nikdy stačit jeho potřebám.“

„To jste mi tedy přítel nedobrý!“ zvolala Eva zoufale. „Jinak byste nás takhle nelekal.“

„Evo! Evo!“ odvětil David. „Chtěl bych být Lucienovým bratrem. A vy jediná mi můžete to jméno dát, protože pak by mohl ode mne přijmout vše a já bych měl právo obětovat se pro něho s touž nezištnou láskou, s níž přinášíte oběti vy, jenže bych přitom jednal s rozvahou počtáře. Evo, má milovaná dívenko, na vás záleží, aby Lucien měl poklad, z něhož by mohl beze studu brát! Nebude snad bratrova peněženka jako jeho vlastní? Kdybyste vy jen znala všechny ty myšlenky, na něž mě přivedlo nové Lucienovo postavení! Chce-li docházet k paní de Bargeton, nesmí už ten náš chlapec u mne dělat faktora, nesmí už bydlet v Houmeau, nesmíte ani vy už pracovat jako dělnice, ani vaše matka nesmí už vykonávat své povolání. Kdybyste přivolila stát se mou ženou, všechno by se zjednodušilo: Lucien by mohl u mne obývat druhé patro, aspoň prozatím, než bych stačil pro něho postavit byt na…