Ztracené iluze

Lucien odešel nahoru do svého pokoje a tam napsal dopis Lousteauovi.

„Milý Štěpáne!

Jen já si z nás dvou mohu vzpomenout, že jsem ti půjčil tisíc franků. Bohužel, vím příliš dobře, v jaké budeš situaci, až budeš otvírat tento dopis, a spěchám Tě proto ujistit, že nechci peníze vrátit ani ve zlaťácích, ani ve stříbrňácích. Ne, žádám je od Tebe v úvěru, asi tak, jako kdybys je po Florině žádal v rozkoších. Máme téhož krejčího, můžeš mi tedy na spěšnou zakázku dát pořídit kompletní oblečení. Nejsem sice v rouše Adamově, ale mezi lidi nemohu. K mému velikému údivu očekávaly mě tu díky pařížské slávě krajinské pocty. Jsem hlavní postavou banketu, dočista jako nějaký levicový poslanec; chápeš teď, jak nutně potřebuji černý frak? Slib, že zaplatíš, vezmi to do ruky, spusť reklamní palbu nebo vyrukuj s nepublikovanou scénkou z Dona Juana s mistrem Dimanchem v hlavní roli, protože se musím stůj co stůj dát do gala. Chodím tu v hadrech – a z toho vycházej! Je září, počasí nádherné, ergo, hleď mi ještě tento týden poslat pěkňoučký ranní obleček: temně bronzově zelený tříčtvrteční redingot, tři vesty, jednu sírově žlutou, druhou pestrobarevnou, skotského vzoru, třetí naprosto bělostnou; dále troje spodky, na jaké jdou ženské, jedny z bílé anglické látky, druhé nankinové, třetí z lehkého černého kašmíru, a konečně černý frak a černou atlasovou vestu na večer. Pokud sis už našel nějakou novou Florinu, svěřuji se jí co do volby dvou pestrobarevných nákrčníků. Je to maličkost, spoléhám na Tebe, na Tvou zkušenost; krejčí mi dělá nejméně starostí. Mnohokrát a mnohokrát jsme si nad tím, milý příteli, už zanaříkali: vynalézavost bídy je nesporně nejsilnějším jedem, který kdy rozkládal takového příkladného muže, jakým je Pařížan, a přeci tato vynalézavost, jež by satana obelstila, dodnes nenašla způsob, jak získat na úvěr klobouk. Klobouky budou v našich možnostech tenkrát, až přijdou do módy klobouky za tisíc franků; ale do té doby budeš muset mít v kapse vždycky aspoň tolik zlaťáků, abys mohl zaplatit klobouk. Ach, toho trápení, co nám Comédie-Française nadrobila tím svým: ‚Lafleure, kapsy mi nacpi zlatem!‘ Zplna si tedy uvědomuji, jak nesnadné bude splnit mou prosbu: přibal k šatům jeden pár holínek, jeden pár střevíců, jeden klobouk a šest párů rukavic! Vím, žádám nemožné. Není však povoláním literátů mýtiti v nemožném? Řeknu Ti jenom jediné: udělej tento zázrak pomocí velkého článku nebo nějaké menší sprosťárničky a já Ti kvituju a smazávám celý dluh. Je to dluh čestný, milý příteli, celý rok už ho máš otevřený: budeš se nad tím rdít, dokážeš-li to. Milý Lousteaue, nechme všech žertů, jsem v nepěkné situaci. Suď sám z této jediné věty: Kostice ztloustla, provdala se za Volavku a z Volavky se stal angoulêmský prefekt. Tenhle nemožný párek může hodně udělat pro mého švagra, kterého jsem uvrhl do strašlivé situace: je soudně stíhán a skrývá se, protože nezaplatil mé směnky! Musím se tedy objevit před paní prefektovou a stůj co stůj si nad ní získat zase nějaký vliv. Není to hrozné pomyšlení, že budoucnost Davida Sécharda závisí na páru pěkných holínek, na šedivých prolamovaných hedvábných punčochách (na ty nezapomeň) a na novém klobouku? Budu tvrdit, že stůňu, budu dělat nemocného, zůstanu na lůžku jako Duvicquet, abych nemusel vyhovět naléhání svých spoluobčanů. Představ si, můj milý, že spoluobčané mi tu přichystali hezounké zastaveníčko. Začínám si říkat, kolika hlupáků že je třeba, aby z toho vznikli tak zvaní moji spoluobčané, když, jak se dozvídám, stačilo několik mých přátel z gymnasia a když jediný jejich žertík stačil rozpoutat nadšení angoulêmské metropole.

Kdybys mohl vsunout do Pařížských rozmanitostí řádek o mém zdejším přijetí, vytáhl bys mě tu naráz o několik palců. Tím bych mimo to Kostici ukázal, že mám ještě přátele, a ne-li, tedy aspoň vliv u pařížského tisku. Nijak jsem se svých nadějí do budoucna nezřekl, budeš to mít u mne schované. Kdybys potřeboval pěkný úvodníček o nějaké sbírce, mám dost času, abych si ho pořádně rozvážil. Dodám už jenom jediné, milý příteli: Spoléhám na Tebe, právě tak jako Ty můžeš spolehnout na svého

zcela oddaného

Luciena de R.

P. S. Všechno mi pošli poste restante dostavníkem.“

V tomto dopise už mluvil Lucien opět svým starým vysokým tónem. Nad angoulêmským úspěchem v něm stouplo sebevědomí a on si při psaní zase vzpomněl na Paříž. Šest dní byl již obklopen venkovským klidem, jeho myšlenky zalétaly k té staré šťastné bídě a on nejednou takřka zalitoval. Celý týden nemyslil než na hraběnku Châteletovou a přikládal svému novému vystoupení takový význam, že onoho večera, kdy si šel dolů do Houmeau vyzvednout balíky došlé po pařížském dostavníku, celý se chvěl úzkostí a nejistotou jako žena, jež poslední naděje vložila do své toalety a nyní si zoufá, že ji snad nebude mít.

„Ach Lousteaue! Všechny zrady ti odpouštím,“ řekl si, když podle tvaru balíků poznal, že v zásilce bude určitě všechno, oč psal.

V krabici na klobouk našel tento dopis.

„Z Florinina salónu.

Milý hochu!

Krejčí se zachoval naprosto slušně. Ale jak Tvoje hluboká retrospektivní prozíravost tušila, dalo nám to shánění, opatřit Ti nákrčníky, klobouk a hedvábné punčochy, protože v našich peněženkách nebyl k sehnání ani frank. Taky jsme si s Blondetem říkali, kolik by se na tom dalo vydělat, kdyby si někdo zařídil podnik, kde by mladý muž dostal to, co není drahé. Protože věci, které nemůžeme zaplatit, zaplatíme nakonec nejdráže. Vždyť už velký Napoleon řekl, když se musel zastavit na svém tažení do Indie, protože mu chyběl pár holínek: „Lehkou věc nedokáže člověk nikdy!“ Všechno tedy šlo až na obuv… Viděl jsem Tě bezvadně oblečeného a bez klobouku! Vesty, jednu hezčí než druhou, a bez střevíců! Už jsem si myslel, že Ti pošlu pár mokasinů, které daroval Florině jeden Američan jako kuriositu. Florina věnovala obrovskou sumu čtyřicet franků a poslala nás hrát pro Tebe. Nathan, Blondet a já jsme měli štěstí, když jsme přestali hrát pro sebe, vyhráli jsme tolik, že jsme si mohl…