Ztracené iluze

O dvě hodiny později, před jedenáctou hodinou večerní, zavíral stařec svého syna a Kolba do malé komůrky, přistavěné ke sklepu a pokryté prejzovými taškami. Bylo tam rozličné nářadí k přepalování angoulêmských vín, z nichž se, jak známo, dělají všechny kořalky nazvané Cognac.

„Och! Ale tohle je úplná továrna… je tu dříví, kotle,“ zvolal David.

„Tak se čiň, a ráno na viděnou,“ řekl otec Séchard, „zamknu vás tu a pustím oba psy, papír vám určitě nikdo nedonese. Dej mi zítra hotové archy a já ti slibuju, že budu tvůj společník, pak bude mezi námi jasno a obchod bude v dobrých rukou…“

Kolb a David se nechali zavřít a skorem dvě hodiny drtili a připravovali pomocí dvou fošen stonky rostlin. Oheň plápolal, voda se vařila. Ke druhé hodině ranní zaslechl Kolb, teď již méně zabraný do práce než David, nějaký povzdech, který vypadal jako opilé zaškytnutí. Vzal jednu z obou svíček, začal se kolem sebe rozhlížet a pojednou spatřil profialovělou tvář otce Sécharda, vmáčknutou do malého čtvercového okénka, jež bylo proraženo nade dveřmi vedoucími z vinopalny do sklepa a skrytými za prázdnými káděmi. Šelma stařík zavedl syna a Kolba do vinopalny dveřmi venkovskými, kudy se podávaly sudy ven. Ty druhé, vnitřní dveře, byly k tomu, aby se sudy ze sklepa nemusely válet přes celý dvůr.

„Há, tátyška! Tákchle my nýc nefýjednána, fý pyste sýnu chcel óšidyt… Fíte, co fý teláte, dyš píte dy tópra fína? Fy pít date ein tárepak!“

„Ale, tatínku!“ žasl David.

„Přišel jsem se podívat, jestli něco nepotřebujete,“ řekl vinař, takřka naráz vystřízlivělý.

„A dó jste měl takofá stárost o nas, že jste si šépšiku fýles?“ řekl Kolb, když odšoupl kádě, otevřel dveře a spatřil starocha v košili na kratičkém žebříku.

„To ani zdraví nelitujete?“ zvolal David.

„Já snad budu nějaký náměsíčný,“ řekl zahanbený stařec, když slezl dolů. „Hlava mi začala třeštit, že nemáš k vlastnímu otci dost důvěry, měl jsem hrozný sen, už jsem myslil, že ses s ďáblem spojil, abys dokázal takovou nemožnost.“

„Ten ťápel, to faše lásku k dým malým žlutáčkam!“ vykřikl na něho Kolb.

„Jděte si lehnout, tatínku,“ řekl David. „Zamkněte nás, chcete-li, ale nenamáhejte se přijít zpátky – Kolb bude hlídat.“

Ve čtyři hodiny vyšel David z vinopalny, a zahladiv všechny stopy po své práci, přinesl otci třicet listů papíru. Byly jemné, bílé, pevné a silné, jak si jen bylo možno přát, a na každém z nich vytlačila nestejně silná vlákna žíněného síta mřížový vodoznak. Stařec vzal Davidovy vzorky, přitiskl ke každému z nich jazyk, neboť byl jako medvěd již od mládí zvyklý zkoušet kvalitu papíru pěkně na patře; mnul a překládal papíry, dělal s nimi všechno, čím typografové zkoušejí vlastnosti papíru, a třebaže jim nemohl vytknout ani nejmenšího, nechtěl přiznat porážku.

„Musím se podívat, co to bude dělat v lisu!“ řekl, aby nemusil syna pochválit.

„I fy šípal!“ zvolal Kolb.

Starci se už zase vrátila chladnokrevnost a pod otcovskou důstojností teď zakrýval falešnou nerozhodnost.

„Nechci vás, tatínku, nijak klamat, mám dojem, že tento papír by byl stále ještě příliš drahý, a proto chci rozřešit problém, jak ho klížit přímo v kádi… potřebuji objevit už jenom zdokonalení…“

„Á, tak tys mě chtěl napálit!“

„Ale copak bych vám to říkal? Samozřejmě že ho klížím v kádi, ale zatím se mi klih s kaší nemísí dost stejnoměrně a papír je pak drsný jako kartáč.“

„Dobrá, zlepši klížení v kádi a máš moje peníze.“

„Pan Táfit tó smrty neufídý, jak fýpada faš penýse.“

Stařec chtěl zřejmě Davidovi oplatit své noční zahanbení. Jednal s ním proto více než chladně.

„Tatínku,“ řekl David, když poslal Kolba pryč, „nikdy jsem vám neměl za zlé, že jste si svou tiskárnu odhadl přemrštěně vysoko a že jste mi ji prodal jen podle svého odhadu. Vždycky jsem ve vás viděl otce. Říkal jsem si: Jen ať si děda v klidu a po svém užívá plodů své práce, vždyť on si své zkusil, a více než dost, a vzdělání mi dal lepší, než bylo třeba. Nechal jsem vám i matčino jmění, bez reptání jsem se uvolil žít v dluzích, do nichž jste mě dostal. Předsevzal jsem si, že si nadělám slušné jmění a že vás nebudu ani v nejmenším obtěžovat. A jen se podívejte, toto tajemství jsem objevil se soudy v patách, bez krejcaru v domě, stíhán pro dluhy, které jsem nenadělal… Ano, otče, bojoval jsem trpělivě, ale teď jsou mé síly u konce. Snad jste mi povinen pomoci! Ale nemyslete na mne, myslete na mou ženu a moje maličké!“ Při těch slovech vyhrkly Davidovi slzy. „Jim poskytněte svou pomoc a ochranu. Chcete se dát zahanbit Mářou a Kolbem, kteří mi dali své úspory?“ zvolal syn, když viděl, že otec zůstává chladný jak tiskařský kámen.

„A to ti nestačilo…“ vykřikl stařec bez nejmenšího uzardění. „Ale ty bys vyjedl celou Francii… Pěkně děkuju! Na to nemám na mou duši dost vzdělání, abych lezl do podniku, na který bych musel jenom doplácet. Opice medvěda nesežere,“ řekl, narážeje na jejich tiskařské přezdívky. „Já jsem vinař, a ne bankéř… A potom, sám přece víš, otec a syn se spolu nemají pouštět do podnikání, to nikdy nedělá dobrotu. Pojď se najíst, abys neřekl, že ti nic nedám!“

David patřil k těm hlubokým povahám, které dovedou své utrpení přemoci tak, že zůstane pro jejich nejdražší tajemstvím. Když se proto u nich bolest takto projeví navenek, bývá to u nich bolest vrcholná. Eva dobře porozuměla Davidově mužnosti. Leč otec v té hlubinné bolesti, jež vyvřela nad hladinu, spatřoval docela obyčejné fňukání dětí, které chtějí obalamutit své rodiče, a synovu naprostou skleslost pokládal za stud neúspěchu. Otec a syn se rozešli ve zlém. David a Kolb se vrátili kolem půlnoci do Angoulêmu. Vstoupili do města pěšky a tak opatrně, jako kdyby šli na nějaký lup. Kolem jedné hodiny s půlnoci vešel David nikým nepozorován ke slečně Basině Clergetové, kde mu žena přichystala bezpečné útočiště. Zde měl být David ochraňován soucitem z nejdůmyslnějších, soucitem grisetky. Druhého dne ráno se Kolb vychloubal, že svého pána unesl na koni a že ho opustil, teprve když nasedl do dostavníku, jenž ho měl zavést kamsi do okolí Limoges.…