Ztracené iluze

Večeře, podávaná na novém stříbře, sèvreském porcelánu a na damaškovém prostírání, dýchala bohatým přepychem. Jídla byla od Cheveta a vína vybral nejlepší obchodník z Bernardského nábřeží, přítel Camusotův, Matifatův a Cardotův. Lucien viděl pařížský luxus při práci po prvé, a tak šel z překvapení do překvapení. Ale jakožto člověk ducha, srdce a stylu, abychom užili slov Blondetových, svůj údiv před ostatními skrýval.

Při odchodu ze salónu zašeptala Coralie Florině do ucha: „Opij mi Camusota tak důkladně, ať ti tady usne.“

„Tak sis toho svého žurnalistu narazila?“ odpověděla Florina termínem, jakého se mezi těmito děvčaty běžně užívá.

„To ne, drahoušku, miluji ho!“ odvětila Coralie a přitom úchvatně pokrčila rameny.

Tato slova zněla Lucienovi v uších, neboť mu je k nim donesl pátý z hlavních hříchů. Coralie byla oblečena s obdivuhodným vkusem a toaleta jí obratně zdůrazňovala všechny osobité půvaby; neboť každá žena má přednosti vlastní jenom jí. Její róba právě tak jako róba Florinina vynikala svou vzácností: byla z překrásné látky, do té doby neznámé, z tak zvaného hedvábného mušelínu, který byl po několik dní Camusotovou novinkou, neboť tento obchodník byl jako majitel Zlatého kokonu jedním z předních pařížských dobrodinců lyonských firem. A tak láska a toaleta, toto líčidlo i vůně ženy, jenom zvyšovaly přitažlivost šťastné Coralie. Očekávaná rozkoš a jistota, že nám tato rozkoš neunikne, je pro mladé lidi neobyčejně svůdná. Možná, že právě v této jistotě spatřují všechen půvab vykřičených míst, možná, že ona je tajemstvím veliké věrnosti. Nezkažená, upřímná, zkrátka první láska, navíc ještě spojená s onou svéhlavou vášní, jaká rozněcuje tyto dívčiny, a také obdiv k veliké kráse Lucienově, to vše propůjčilo Coralii milostnou vynalézavost.

„Milovala bych tě třeba ošklivého a nemocného!“ zašeptala mu do ucha, když usedali k tabuli.

Jaké slovo pro básníka! Rázem byl Camusot ten tam, Lucien už ho při pohledu na Coralii neviděl. Cožpak si mohl člověk překypující rozkošnictvím a vzrušivostí, omrzelý jednotvárností maloměsta, přitahovaný hlubinami Paříže, vyčerpaný bídou, zjitřený nucenou zdrženlivostí, znavený svým mnišským životem v ulici Cluny i svou neúspěšnou tvorbou, cožpak si takový člověk mohl odříci tak skvělou hostinu? Lucien stál jednou nohou v posteli Coraliině a druhou v tenatech novin, do nichž se mu předtím nepodařilo proniknout, ačkoliv se za nimi tolik naběhal. Po tolikerém a tolikerém marném hlídkování v ulici Sentier nacházel noviny u stolu, statně popíjející, veselé a družné. Za všechny jeho strasti ho teď mstil Lousteauův článek: už zítra se zatne do těch dvou srdcí, do nichž se marně snažil přelít všechnu svou nezměrnou bolest a nenávist. Při pohledu na Lousteaua si říkal: „Konečně přítel!“ A neměl potuchy, že Lousteau se ho už začíná obávat jako nebezpečného rivala. Lucien udělal chybu, že ukázal naráz všechno své nadání: nevalný článek by mu byl znamenitě posloužil. Blondet vyvážil závist, jež sžírala nitro Lousteauovo, když Finotovi pravil, že s talentem takové síly je nutno počítat. Tento výrok předurčil chování Lousteauovo; rozhodl se, že zůstane Lucienovým přítelem a že se s Finotem dohodne, jak využít takového nebezpečného nováčka tím, že jej budou držet zkrátka. Celá věc byla těmi dvěma muži rychle rozhodnuta a oba si v ní také plně porozuměli, když si šeptem vyměnili tyto dvě věty: „Nadaný.“ – „A bude chtít sumy.“ – „A!“ – „Nu, proč ne!“

„Trnu hrůzou, kdykoli večeřím s francouzskými žurnalisty,“ řekl německý diplomat s klidnou, vážnou přívětivostí a zadíval se na Blondeta, s nímž se již dříve setkal u hraběnky de Montcornet. „Blücher kdysi vyřkl slova, která vy máte uvést ve skutek.“

„A co to bylo?“ otázal se Nathan.

„Když Blücher stanul v roce 1814 se Saackenem na montmartreských výšinách, promiňte, pánové, že vám připomínám tento pro vás tak osudný den, tu Saacken, známý svou brutalitou, pravil: ‚Tak, a teď zapálíme Paříž!‘ ‚Chraň Bůh, Francie zajde jedině na tohle!‘ odpověděl Blücher a ukázal na ten veliký, žhoucí a dýmající vřed ležící pod jejich nohama v seinském údolí. Děkuji Bohu, že v mé vlasti neexistují noviny,“ pokračoval velvyslanec po krátké odmlce. „Ještě jsem se ani nevzpamatoval z toho, jak mě vyděsil ten klučina v papírové čepici, který je v deseti letech prohnaný jak starý diplomat. Však mám dnes také dojem, že večeřím se lvy a pardály, kteří si jenom z laskavosti vůči mně zatáhli svoje drápy.“

„Je jasné,“ řekl Blondet, „že můžeme Evropě tvrdit a dokázat, že Vaše Excelence vydávila dnes večer hada a málem ho naočkovala slečně Tullii, naší nejkrásnější tanečnici, a odtud bychom mohli přejít na komentáře k Evě, k bibli a k prvnímu a poslednímu hříchu. Ale uklidněte se, jste naším hostem.“

„To by bylo podařené,“ prohodil Finot.

„Dali bychom vytisknout vědecké rozpravy o všech hadech, kteří se vyskytují v lidském srdci i těle, a tím bychom se dostali na tělo diplomatům,“ řekl Lousteau.

„Mohli bychom v této láhvi s višněmi a pálenkou ukázat hada jakéhokoliv,“ dodával Vernou.

„A nakonec byste tomu uvěřil i vy sám,“ řekl Vignon diplomatovi.

„Pánové, jenom nevytahujte své drápy a nechte je pěkně v klidu,“ zvolal vévoda de Rhétoré.

„Vliv a moc novin jsou teprve v počátcích,“ řekl Finot, „žurnalismus je ještě v plenkách, ale vyroste. Za deset let se bude muset všecko zveřejňovat. Myšlenka osvítí vše, myšlenka…“

„Všecko zdeptá,“ vskočil Finotovi do řeči Blondet.

„To je slovo,“ řekl Claude Vignon.

„Bude vychovávat krále,“ řekl Lousteau.

„A pochovávat monarchie,“ dodával diplomat.

„A proto,“ řekl Blondet, „kdyby nebylo tisku, nebylo by dobré vynalézat ho. Ale protože už existuje, vynáší nám živobytíčko.“

„A vynese nad vámi i ortel smrti,“ odtušil diplomat. „Cožpak nevidíte, že když lidské masy, předpokládáme-li, že je budete skutečně osvětlovat, dosáhnou vyšší úrovně, bude pro jednotlivce tím těžší vyniknout? Že když sejete do srdcí nižších tříd schopnost usuzovat, sklidíte bouři a že vy sami jí první padnete za oběť? Co se v …