Ztracené iluze

Celý měsíc pak trávil Lucien na pitkách, na diner, na obědech, na večírcích a nezadržitelný proud jej unášel do víru radovánek a lehké práce. Nepočítal už. Schopnost počítat i uprostřed životních zápletek je známkou veliké vůle, k níž se básníci, slaboši a lidé ryze duchovní nikdy nedovedou pozdvihnout. Lucien žil jako většina žurnalistů ze dne na den, utrácel peníze podle toho, jak je vydělával, a nijak se nestaral o základní výdaje, jimiž francouzský život tak těžce doléhá na tyto bohémy. Oblečením i chováním se měřil s největšími šviháky. Jako každý, kdo zbožňuje, i Coralie si ráda vykrášlovala svůj idol. Přivedla se na mizinu, aby mohla svému předrahému básníkovi opatřit všechnu tu elegantní výbavu dandyů, po níž Lucien za své prvé procházky po Tuileriích kdysi tolik toužil. Lucien měl nyní nádherné hůlčičky, roztomilá kukátka, diamantové knoflíčky, spony k dopoledním nákrčníkům, veliké pečetní prsteny i konečně velký počet nejpodivuhodnějších vest, aby jimi mohl vhodně doplňovat barvy svého obleku. Záhy se z něho stal dandy. V den, kdy vyhověl pozvání německého diplomata, byla jeho proměna tak dokonalá, že vyvolal tajenou závist u všech mladých mužů, kteří tam byli a kteří tehdy hrávali v říši elegance prim, jako například de Marsay, Vandenesse, Ajuda-Pinto, Maxime de Trailles, Rastignac, vévoda de Maufrigneuse, Beaudenord, Manerville a jiní. Muži jsou na sebe v horní společnosti stejně žárliví jako ženy. Hraběnka de Montcomet a markýza d’Espard, pro niž se diner dávalo, měly Luciena mezi sebou a zahrnovaly ho roztomilostmi.

„Proč vy jste se vlastně vzdálil ze společnosti?“ otázala se ho markýza. „Vždyť vás chtěla tak výborně přijmout a holdovat vám. Musím vám ještě vyčinit! Jste mi dlužen návštěvu a já na vás dodnes čekám. Onehdy jsem vás viděla v Opeře a ani jste se ke mně neráčil obtěžovat nebo mě aspoň pozdravit.“

„Vaše sestřenka mi dala, milostivá, tak jasně najevo, že nejsem vítán…“

„Vy neznáte ženy,“ přerušila paní d’Espard Luciena. „Zranil jste nejjemnější srdce, nejušlechtilejší duši, jakou znám. Ani nevíte, co všechno chtěla pro vás Luisa udělat a jak chytře své plány promyslila. Ne, ne, byla by dosáhla svého,“ odrážela němou námitku Lucienovu. „Její manžel, který nedávno zemřel na zažívací poruchy, jak mu bylo souzeno, musel jí přece dříve nebo později dát svobodu. Nebo si myslíte, že měla chuť stát se paní Chardonovou? Právo získat titul hraběnky de Rubempré už stálo za trochu námahy. To víte, láska je velká marnivost, a proto musí být, zejména v manželství, v naprostém souladu s každou jinou marnivostí. Kdybych vás milovala k zbláznění, totiž tolik, abych si vás chtěla vzít, bylo by mi velice zatěžko jmenovat se paní Chardonová. Uznejte sám! Dnes už jste poznal, jak těžký je život v Paříži, dnes víte, jakých oklik je třeba, než se dojde k cíli: přiznejte tedy přece, že pro neznámého člověka bez sebemenšího jmění chtěla Luisa dosáhnout milosti téměř nemožné a že proto nesměla zanedbat toho nejmenšího. Jste nadobyčej důvtipný, ale když žena miluje, má vtipu víc než člověk nejduchaplnější. Sestřenka chtěla toho směšného Châteleta využít… Musím vám poděkovat za pobavení, vašim článkům proti němu jsem se opravdu zasmála!“ přerušila ho markýza.

Lucien nevěděl, co si má vlastně myslit. Ve zradách a záludech žurnalismu poučen byl, zrady a záludy společnosti však neznal: v ní měl proto i přes svůj bystrozrak dostat tvrdé lekce.

„Jak to, paní markýzo,“ řekl básník, jenž zvědavostí přímo planul, „vy se Volavky nezastáváte?“

„Ale ve společnosti je člověk nucen zůstat zdvořilý i ke svým největším nepřátelům, tvářit se zábavně s lidmi nudnými a nejednou své přátele zdánlivě obětuje, aby jim lépe posloužil. Jste tedy ještě zcela neostřílený? Jakže, vy chcete psát a neznáte běžné společenské úskoky? Sestřenka vás na pohled Volavce obětovala, ale což to nebylo nutné, když chtěla pro vás využít jeho vlivu? Vždyť tento pán je velmi dobře zapsán u dnešní vlády. Proto jsme mu také naznačily, že do jisté míry mu vaše útoky pomáhají, neboť tak vás budeme moci oba jednoho dne usmířit. Châtelet byl za vaše výpady odškodněn. Jak to řekl des Lupeaulx ministrům: ‚Dokud zesměšňují noviny Châteleta, nechávají na pokoji vládu.‘“

„Pan Blondet mě velice potěšil zprávou, že vás budu moci uvítat také ve svém salóně,“ řekla hraběnka de Montcornet, když markýza Luciena zůstavila jeho úvahám. „Setkáte se tam s některými umělci, se spisovateli a se ženou, která by vás nesmírně ráda poznala, se slečnou des Touches, jedním z těch vzácných talentů mezi námi ženami. Jistě i k ní pak zavítáte, neboť slečna des Touches neboli Kamila Maupinová, chcete-li, má jeden z nejvýznamnějších pařížských salónů a je závratně bohatá. Bylo jí řečeno, že jste právě tak krásný jako duchaplný, a ona by vás nesmírně ráda poznala.“

Lucien se div nerozplynul samými díky a závistivě se ohlédl po Blondetovi. Mezi ženou druhu a postavení hraběnky de Montcornet a Coralií byl právě takový rozdíl jako mezi Coralií a holkou z ulice. Tato mladá, krásná a duchaplná žena měla svůj osobitý půvab, bělostnou krásu seveřanek. Její matka byla rozená Scherbellofová, a proto věnoval vyslanec hraběnce zcela mimořádnou pozornost již při diner. Markýza mezitím povýšeně vysrkla jedno křídlo z kuřátka.

„Chudák moje Luisa,“ oslovila opět Luciena, „jak drahý jste jí býval! Svěřila se mi, jakou krásnou budoucnost pro vás spřádala: byla by podstoupila vše, ale jaké opovržení jste jí dal najevo, když jste jí poslal její dopisy! My ženy umíme prominout krutost. Kdo nás zraňuje, musí v nás ještě věřit: ale lhostejnost! Lhostejnost, to je polární ledovec, pod ním není života. Nu, připouštíte? Vlastní vinou jste se to připravil o celé poklady. A proč trhat to přátelství? I kdybyste byl příkoří opravdu utrpěl, není snad vaším přáním vyzískat postavení, mít zase své jméno? Na to všechno Luisa myslila.“

„Proč mi nic neřekla?“ odvětil Lucien.

„Ach můj ty bože, já sama jsem jí tak poradila, aby se vám s tím nesvěřovala. Nu, abych vám pravdu řekla, já…