Kulička

Hned po večeři si všichni pospíšili do pokojů a objevili se druhý den až pozdě před polednem.

Oběd byl klidný. Vyčkávali, až sémě, včera zaseté, vzklíčí a přinese ovoce.

Hraběnka navrhla, aby se odpoledne trochu prošli; hrabě, jak bylo smluveno, se zavěsil do Kuličky a zůstal s ní trochu pozadu. Začal k ní promlouvat oním důvěrným, otcovským, trochu přehlíživým tónem, jakým usedlí muži obvykle mluvívají s lehkými děvčaty, oslovoval ji „milé dítě“ a dával jí jaksepatří najevo nadřazenost svého společenského postavení i své neposkvrněné počestnosti. Hned od počátku přešel k jádru věci:

„Tak vám je milejší, abychom zůstali všichni trčet zde, kde nám hrozí, stejně jako vám, všelijaké ukrutnosti, jichž by se pruská vojska po prohrané bitvě jistě dopouštěla, než abyste svolila k jistému ústupku, jakých už jste při vašem životě učinila nespočet?“

Kulička na to nic neřekla.

Přesvědčoval ji po dobrém, rozumovými vývody, zaútočil i na její city. Uměl zůstat „panem hrabětem“ a přitom se k ní, když bylo třeba, choval i dvorně, tu a tam jí složil poklonu, zkrátka byl velmi milý. Nadšeně se rozhovořil o tom, jakou službu by jim všem prokázala, jak by jí za to byli vděčni; pak najednou přešel do žertovného tykání: „Ale stejně ti řeknu, víš, měl by se čím chlubit, že se pomiloval s hezkou holkou, jakých tam u nich doma mnoho nenajde.“

Kulička na to vůbec nic neřekla a připojila se k ostatním.

Sotva se vrátili, odešla nahoru do svého pokoje a už se neukázala. Znepokojení dosáhlo vrcholu. Co udělá? To bude nadělení, jestli bude vzdorovat dál!

Odbila hodina večeře; čekali na ni marně. Tu vešel pan Follenvie a vyřizoval, že slečně Roussetové není dobře a že mohou zasednout ke stolu bez ní. Všichni nastražili uši. Hrabě přistoupil k hostinskému a potichu se ho zeptal:

„Tak co?“

„Dobré je to.“

Nahlas neřekl hrabě ostatním nic, protože byl slušně vychovaný; ale zlehka jim přikývl hlavou. Ze všech hrudí se vydral povzdech úlevy a na tvářích se objevila radost. Loiseau vykřikl: „I safraporte, tak to dám k dobru šampaňské, jestli se v tomhle podniku ještě nějaké najde!“ A jeho manželka propadla zděšení, když se hostinský vzápětí objevil a nesl čtyři láhve. Najednou byli všichni sdílní a hluční, všechny ovládla rozpustilá veselost. Hrabě jako by si teprve teď povšiml, že paní Carré-Lamadonová je velmi půvabná, a továrník zas skládal poklony hraběnce. Rozproudila se živá, veselá zábava, samý vtip.

Loiseau se najednou úzkostlivě zatvářil, zvedl ruce a vykřikl:

„Ticho!“

Všichni udiveně zmlkli, málem se až polekali. Loiseau dělal, jako že poslouchá, oběma rukama jim dával znamení, aby byli zticha, podíval se na strop, znovu se zaposlouchal, a nakonec úplně klidným hlasem pronesl:

„Upokojte se, všechno je v nejlepším pořádku.“

Ostatní se chvíli rozpakovali tomu porozumět, ale nakonec jim přeběhl po tváři úsměv.

Asi za čtvrt hodiny Loiseau stejný vtip opakoval, a pak ještě za večer několikrát. Tvářil se, jako by mluvil k někomu v pokoji nad nimi a udílel…