filozofické

Jsou věci, o kterých jsem nikdy rád nemluvil. Když jsem se dostal do vazby, bylo mi po několika dnech jasné, že o tomto období svého života rád mluvit nebudu. / Později jsem té nechuti už nepřikládal žádný význam. První dny to vlastně ani skutečné vězení nebylo: nejasně jsem očekával, že se něco stane. A všechno začalo až po Mariině první a jediné návštěvě. Toho dne, kdy jsem od ní dostal dopis (psala, že…

Více
  • 18. 6. 2025

Pocit absurdna sám o sobě ještě neznamená ponětí o absurdnu. Jen je zakládá, tot vše. Neshrnuje je, leda na krátký okamžik, kdy vyslovuje soud o světě. Pak je třeba zajít ještě dál. Ten pocit je živý, to znamená, že musí zahynout nebo dosáhnout větší odezvy, lak je tomu i s tématy, která jsme shromáždili. Ale i tady mě nezajímají díla nebo duchové, jejichž kritika by vyžadovala jinou formu a jiné místo,…

Více
  • 18. 6. 2025

Aujourd’hui j’ai beaucoup travaillé au bureau. Le patron a été aimable. Il m’a demandé si je n’étais pas trop fatigué et il a voulu savoir aussi l’âge de maman. J’ai dit « une soixantaine d’années », pour ne pas me tromper et je ne sais pas pourquoi il a eu l’air d’être soulagé et de considérer que c’était une affaire terminée. / Il y avait un tas de connaissements qui s’amoncelaient sur ma table et il…

Více
  • 18. 6. 2025

I had a busy morning in the office. My employer was in a good humor. He even inquired if I wasn’t too tired, and followed it up by asking what Mother’s age was. I thought a bit, then answered, “Round about sixty,” as I didn’t want to make a blunder. At which he looked relieved—why, I can’t imagine—and seemed to think that closed the matter. / There was a pile of bills of lading waiting on my desk, and I had to go through them all. Before…

Více
  • 18. 6. 2025

Je šedivo, slunce zapadá; za dvě hodiny odjíždí vlak. Poprvé jsem prošel park a procházím se Boulibetovou ulicí. Vím, že to je Boulibetova ulice, ale nepoznávám ji. Když jsem normálně do ní vstupoval, míval jsem dojem, že procházím silnou vrstvou zdravého rozumu; Boulibetova ulice, obhroublá a hranatá, připomínala svou mohutnou dávkou nemilosti a svou vyboulenou, zadehtovanou jízdní drahou státní silnice, když…

Více
  • 5. 4. 2025

Charles Schweitzer se v životě nepokládal za spisovatele, ale ještě v sedmdesáti letech ho francouzský jazyk okouzloval, protože se ho naučil s velkými obtížemi a nikdy nebyl plně jeho pánem: hrál si s ním, nacházel zalíbení ve slovech, rád je vyslovoval a jeho nelítostná výslovnost si neodpouštěla jedinou slabiku; když měl čas, vázal ze slov perem kytice. Ochotně oslavoval rodinné i univerzitní události… / …

Více
  • 5. 4. 2025

Zpátky na rodné hroudě, nebo řečeno jinak – zpátky na ulici raných smutků. Mona žije u své rodiny, já u své. Jiným způsobem momentálně nebylo možno naše ekonomické problémy vyřešit. Jakmile se mi podaří udat pár povídek, zase si najdeme nějaké to hnízdečko jen pro sebe. / Od okamžiku, kdy otec odejde ráno do svého krejčovství, až do doby, kdy se vrací k večeři, makám jako divý – každý den. S Monou…

Více
  • 6. 2. 2025

Bronx! Bylo nám slíbeno celé jedno křídlo domu – krocaní křídlo, plné peří a husí kůže – Kronského představa útulnosti. / Bylo to sebevražedné období, které začalo šváby a teplými sendviči a skončilo à la Newburg v kurníku na Riverside Drive, kde paní Kronská II. zahájila svou nevděčnou úlohu znázorňování rozsáhlých panoramatických doplňků k šílenství. / Na Kronského popud si Mara změnila své…

Více
  • 6. 2. 2025

Následujícího dne jsem se v kanceláři přehraboval v odpadkových koších ve snaze najít ztracený dopis a narazil jsem na zmuchlaný list, který tam zřejmě znechuceně odhodil šéf odboru. Rukopis byl drobný a roztřesený, jako by patřil nějakému starci. Byl však dobře čitelný i přes četné vyumělkované kličky a kudrlinky, ve kterých si pisatel zjevně liboval. Zběžně jsem si jej prohlédl, načež jsem ho strčil…

Více
  • 6. 2. 2025

Byl jsem tak šťastný jako ještě nikdy. Ve svém snu. Nade všechno šťastný. Pojednou jsem zaslechl klepání. Ťuk. Ťuk, ťuk, ťuk. Znovu. A zase. Stále hlasitěji. Stále důrazněji. Pak jsem se probudil. Otevřel jsem oči. Škvírou vedle stažené okenní žaluzie z lesklého plátna pronikal dovnitř paprsek oslnivě bílého denního světla. Poznal jsem, že vlak stojí. Kam se podělo mé štěstí, moje nekonečně velké…

Více
  • 14. 1. 2025

  / David zaklepal a otevřel dveře. Abdelaziz seděl jako poslušné dítě v pokoji u stolu a četl si Le Nouvel Observateur. Sotva uviděl Davida, hned vstal. Pohyboval se rychle a hbitě. Obézní teda není. Vrchnost mu asi každý den vezdejší biftek na stůl nedala. / – Seď, panebože, řekl David živě a položil mu ruku na rameno. Žádné ceremonie. Jak se daří? Jsi svěží jako růžička. A to si čteš Nouvel Observateur,…

Více
  • 24. 12. 2024

  / Richelieu usoudil, že nepřátelé, které mám u dvora, by neměli uvidět ani můj kočár provrtaný kulkami, ani mé Švejcary, i přikázal mi, abych je nechal na čtvrt míle od Fontainebleau ve venkovském hostinci, jehož vývěsní štít představoval pštrosa, což Hörnera velice udivilo, poněvadž ten pták byl v jeho zemi stejně jako u nás zcela neznámý. / Kardinál čekal, až se svými Švejcary doúčtuji a rozloučím…

Více
  • 24. 12. 2024

Mister Mundane, kterýž mě přišel nazítří navštívit, mi nekonečně děkoval za léčení a všecku pomoc, jíž jsem přispěl jeho bratrovi, kdyžtě ho byl Samarcas v Paříži mečem poranil, a poprosil mě, abych mu podal zprávu o jeho smrti, tuto zprávu trpělivě vyslechl, světlé řasy mu občas zamrkaly nad bleděmodrýma očima a na spodním rtu mu zacukal nerv, leč jinak neprojevil nižádnou známku vzrušení. / … / …

Více
  • 24. 12. 2024

Jednoho dne se Tunda rozhodl, že důstojného prezidenta požádá o pomoc. Několik týdnů otálel. Nevěděl, zda je lepší mu napsat obsažný, i když stručný, účinný a zdvořilý dopis, anebo ho navštívit. Domníval se totiž, že starý pán pravděpodobně velice pečlivě váží své vlastní kroky a sám sobě by zřejmě nikdy neodpustil ani sebemenší chybičku. / Tunda pochopil, že veškeré jeho zážitky nestačí na to,…

Více
  • 16. 9. 2024

A doma jsem to později všechno pochopil. Po určité době, kdy jsem o tom znovu důkladně přemítal, mi to konečně došlo. Proč vůbec měla paní Fordová Adrianův deník. Proč napsala: „P. S. Možná to bude znít divně, ale myslím si, že během posledních měsíců svého života byl skutečně šťastný.“ Co měla ta černošská pečovatelka na mysli, když dodala „Zvlášť teď“. A dokonce i to,…

Více
  • 14. 9. 2024