Paní Bovaryová

VIII

Zámek, vystavěný v moderním italském slohu s dvěma vystupujícími křídly a třemi podjezdy, se rozkládal na úpatí obrovského trávníku, na němž se páslo několik krav, mezi skupinami vysokých řídce rozsázených stromů. Podél zakřivené písčité cesty se košatily keře rododendronů, jasmínů a kalin v nestejných zelených trsech. Pod můstkem tekl potok, v pološeru bylo vidět budovy s doškovými střechami rozseté po louce, kterou vroubil mírný svah dvou zalesněných kopců, a vzadu v houští stály ve dvou rovnoběžných řadách kůlny a stáje, zachovalé zbytky starého zbořeného zámku.

Charlesova dvoukolka se zastavila pod prostředním podjezdem.

Objevili se sluhové, markýz vyšel manželům naproti, nabídl lékařově ženě rámě a uvedl ji do vstupní haly.

Vysoká hala byla vydlážděna mramorovými dlaždicemi a zvuk kroků i hlasů v ní zněl jako v kostele. Proti vchodu stoupalo rovné schodiště a vlevo vedla chodba spojená přímo se zahradou do kulečníkové síně, odkud bylo hned od vchodu slyšet karamboly slonovinových koulí. Když Ema cestou do salónu procházela hernou, viděla kolem stolů mladé muže s vážným obličejem, brada jim spočívala na vysokém nákrčníku, všichni měli na prsou řády, tiše se usmívali při postrkávání tága. Na tmavém dřevěném ostění visely obrazy ve velkých zlacených rámech a nesly na spodních okrajích černé nápisy. Ema četla: "Jean-Antoine d'Andervilliers d'Yverbonville, hrabě z la Vaubyessard a baron z la Frenaye, padl v bitvě u Coutras 20. října 1587." A na jiném stálo:

"Jean-Antoine-Henry-Guy d°Andervilliers de la Vaubyessard, admirál francouzský a rytíř řádu sv. Michala, zraněn v boji u Hougue-Saint-Vaast 29. května 1692, zemřel na la Vaubyessard 23. ledna 1693." Další nápisy už byly sotva znatelné, protože světlo lamp bylo zaměřeno na zelené sukno kulečníku a ponechávalo ostatní části místnosti v přítmí. Dodávalo plátnům hnědý odstín, lámalo se o ně v jemných hranách na prasklinách malby a ze všech těch velkých černých, zlatě rámovaných čtverců se tu a tam vynořila nějaká světlejší část portrétu – bledé čelo, dvě oči, jež se na vás upíraly, napudrované paruky spadající na rameno v rudém šatě nebo přezka podvazku na kulatém lýtku.

Markýz otevřel dveře do salónu; jedna z dam - sama markýza - popošla Emě vstříc a posadila ji vedle sebe na pohovku, kde se s ní přátelsky rozhovořila, jako by ji znala už dlouho. Byla to žena asi čtyřicetiletá, měla krásná ramena, zahnutý nos, protahovala věty a toho večera měla na kaštanových vlasech jen prostý krajkový šáteček, který jí vzadu jako trojúhelník spadal na šíji. Vedle ní seděla na židli s vysokým opěradlem nějaká mladá plavovláska a okolo krbu se páni s květinou v knoflíkové dírce bavili s dámami.

V sedm hodin se podávala večeře. Muži, kterých bylo více, se posadili k prvnímu stolu ve vstupní hale a dámy zasedly k druhému v jídelně, spolu s markýzem a markýzou.

Když Ema vešla, cítila, jak ji ovanul teplý vzduch, v němž se mísila vůně květin a krásného prostírání, pečeného masa a lanýžů.

Plameny svíček na svícnech se prodlužovaly na stříbrných poklopech, jemně orosené křišťálové sklenice s broušenými ploškami obrážely bledné paprsky, po celé délce stolu byly rozestavěny květiny, na talířích se širokým okrajem stály ubrousky stočené do tvaru biskupské mitry a mezi záhyby měly položenou oválnou houstičku. Červené nožičky humrů přečnívaly ven z mis, veliké plody ovoce byly rozloženy na mechu v proplétaných košících, křepelky měly ještě peří, z mis stoupala pára a vrchní číšník v hedvábných punčochách, v krátkých kalhotách, s bílým nákrčníkem a krajkovou náprsenkou podával mezi rameny hostů rozkrájená jídla na mísách a jediným pohybem lžíce servíroval na talíř kousek, který si člověk vybral. Na velkých porcelánových kamnech s měděnými mřížemi stála socha ženy zahalené až po bradu a nehybně hleděla na místnost plnou lidí.

Paní Bovaryová si všimla, že několik dam neodložilo rukavice do sklenice.

Na druhém konci stolu seděl sám mezi všemi těmi ženami jakýsi stařec skloněný nad plným talířem, ubrousek měl uvázaný kolem krku jako dítě a z úst mu tekly kapky omáčky. Oči měl plné červených žilek a cůpek vlasů vzadu svázaný černou stužkou. Byl to markýzův tchán, starý vévoda de LaverdiŤre, někdejší oblíbenec hraběte d°Artois z dob, kdy se na zámku Vaudreuil u markýze de Conflans pořádaly velké hony. Říkalo se o něm, že býval milencem královny Marie Antoinetty v období mezi panem de Coigny a panem de Lauzun. Kdysi vedl bouřlivý a rozmařilý život plný soubojů, sázek, únosů žen; prohýřil majetek a celé rodině naháněl hrůzu.

Za jeho židlí stál sluha a nahlas mu do ucha jmenoval jídla, na která starý muž ukazoval prstem a něco si přitom brumlal. Eminy oči se pořád mimovolně vracely k tomu starci s povislými rty jako k něčemu mimořádnému a vznešenému. Vždyť kdysi žil u dvora a spával v královnině lůžku!

Nalévalo se šampaňské s ledem. Ema se zachvěla po celém těle, když v ústech ucítila ten chlad. Nikdy předtím neviděla granátové jablko ani nejedla ananas. Dokonce i práškový cukr jí tu připadal bělejší a jemnější než jinde.

Potom se dámy odebraly do svých pokojů, aby se upravily k tanci.

Ema se oblékala a krášlila s pečlivou svědomitostí jako herečka před prvním vystoupením. Vlasy si upravila tak, jak jí to doporučil kadeřník, a vklouzla do šatů z lehké vlněné látky, připravených na posteli. Charlese škrtily kalhoty v pase.

"Poutka u bot mi budou překážet při tanci," řekl.

"Při tanci?" opakovala Ema.

"Ano."

"Zbláznil ses? Vždyť by se ti vysmáli. Jen zůstaň pěkně na svém místě. Pro lékaře se to ostatně lépe hodí," dodala.

Charles mlčel. Chodil po místnosti a čekal, až se Ema ustrojí.

Viděl ji zezadu v zrcadle mezi dvěma svícny. Její černé oči se zdály černější než jindy. Pruhy vlasů, jemně stočené k uším, se leskly do modra: v uzlu se jí zachvívala růže na pružném stonku, která měla na listech umělé krůpěje rosy. Šaty byly bledě šafránové a oživovaly je tři ozdobné kytičky růží se zelenými snítkami.

Charles ji šel políbit na rameno.

"Nech mě, pomačkáš mi šaty," řekla.

Zazněl houslový ritornel a zvuky rohů. Sešla dolů po schodech; musela se ovládat, aby neběžela.

Čtverylka už začala. Přicházelo stále více lidí, strkali do sebe.

Ema se posadila na sedátko ke dveřím.

Když čtverylka skončila, zůstal parket volný pro skupinky mužů, kteří tam postávali a bavili se, a pro livrejované sluhy, kteří přinášeli velké podnosy. V řadě sedících žen se kmitaly malované vějíře, kytice zpola skrývaly úsměvy na tvářích a flakóny se zlatými zátkami se objevovaly v pootevřených rukou, na kterých bílé rukavice vyznačovaly tvar nehtů a obepínaly zápěstí.

Krajkové ozdoby, diamantové brože, náramky s medailónky se zachvívaly na živůtcích, třpytily na ňadrech, cinkaly na nahých pažích. Účesy, na čelech dobře přihlazené a na šíji svinuté, zdobily věnečky, hrozny nebo snítky pomněnek, jasmínu, granátových květů, klasy obilí nebo chrpy. Podmračené matróny klidně sedící na svých místech měly na hlavě červené turbany.

Emě se trochu rozbušilo srdce, když ji její tanečník vzal za špičky prstů a když se postavila do řady, čekajíc na první údery smyčce. Rozrušení ji však brzy přešlo, kolébala se podle rytmu orchestru, klouzala dopředu s lehkými pohyby šíje. Občas se jí na rtech objevil úsměv, když všechny nástroje umlkly a ozývaly se jen jemné tóny samotných houslí; bylo slyšet jasný zvuk louisdorů, které vedle padaly na hráčské stolky; potom náhle všechno zase začalo, trubka se hlučně rozezněla, nohy rytmicky dopadaly na podlahu, sukně se zvedaly a dotýkaly, ruce se podávaly a pouštěly; oči, které se před chvílí klopily, se zase upíraly do vašich.

Několik – snad patnáct – mužů mezi dvaceti pěti a čtyřiceti lety, roztroušených mezi tanečníky nebo hovořících ve dveřích, se odlišovalo od davu jakýmsi společným výrazem, i když mezi nimi byly rozdíly ve věku, v oblečení nebo ve vzezření.

Měli lépe ušité obleky a zřejmě z jemnějšího sukna a jejich vlasy kadeřící se na skráních jako by byly napomádovány vybranější brilantinou. Měli pleť, jakou mívají bohatí lidé, tu bílou pleť, jejíž bledost ještě zvyšuje světlý porcelán, svítivost atlasu, lesk drahého nábytku a kterou udržuje zdravou střídmá dieta vybraných jídel. Mohli volně pohybovat krkem nad nízkými nákrčníky, dlouhé licousy jim spadaly na klopené límce, ústa si utírali šátky s velkým vyšitým monogramem, z nichž se linula sladká vůně. Ti z nich, kteří už začínali stárnout, stále vypadali mladistvě, kdežto na tvářích těch mladších byla patrna jistá zralost. V jejich lhostejných pohledech se zračil duševní klid, vyplývající z pravidelného uspokojování vášní, a za uhlazenými způsoby vysvítala ona zvláštní brutalita, kterou působí překonávání ne příliš nesnadných překážek, cvičící sílu a lichotící marnivosti – ovládání ušlechtilých koní a styk s ženami polosvěta.

Na tři kroky od Emy nějaký kavalír v modrém fraku hovořil o Itálii s mladou pobledlou ženou s perlovým náhrdelníkem.

Vychvalovali mohutné pilíře v svatopetrském dómu, mluvili o Tivoli, Vesuvu a Castellamare, o janovských růžích, o Koloseu v měsíčním svitu. Ema jedním uchem naslouchala hovoru, v němž bylo plno slov, kterým nerozuměla. Několik lidí stálo kolem docela mladého muže, který minulý týden porazil Miss Arabelle a Romula a vyhrál dva tisíce louisdorů tím, že v Anglii přeskočil jakýsi příkop. Někdo si stěžoval, že jeho závodní koně tloustnou, jiný zas na tiskovou chybu, která zkomolila jméno jeho zvířete.

Vzduch v tanečním sále byl těžký, světla bledla. Hosté začali odcházet do herny. Jeden ze sluhů vylezl na židli a rozbil dvě okenní tabulky: při zařinčení tříštěného skla otočila paní Bovaryová hlavu a uviděla na zahradě venkovany, kteří hleděli dovnitř s tvářemi přitisknutými k oknům. V té chvíli si vzpomněla na Bertaux. Viděla v duchu statek, blátivý rybníček, otce v haleně pod jabloněmi i sebe samotnou jako kdysi, jak z krajáčů mléka v mlékárně sbírá prstem smetanu. Avšak v této ozářené chvíli se její minulý život, doposud tak jasný, úplně rozplýval a ona téměř pochybovala, že ho vůbec prožila. Je zde; a na všem ostatním, co je za zdmi tanečního sálu, leží stín. Jedla právě zmrzlinu s maraskinem, kterou držela v levé ruce na zlacené mističce, a přivírala oči s lžičkou mezi zuby.

Vedle ní upustila nějaká dáma vějíř. Kolem šel právě jeden z tanečníků.

"Byl byste tak velice laskav, pane, a podal mi můj vějíř?" řekla dáma. "Je tady za tou pohovkou."

Pán se uklonil, a jak natahoval paži, viděla Ema, že mu ruka mladé ženy hodila do klobouku něco bílého, složeného do trojúhelníčku. Pán zdvihl vějíř a uctivě ho dámě podal; ta mu pokynem hlavy poděkovala a zabořila tvář do své kytice.

Po druhém večerním pohoštění, při němž se podávalo mnoho španělských a rýnských vín, polévky z raků a s mandlovým mlékem, pudinky Trafalgar a nejrůznější druhy studeného masa s huspeninou, která se třásla na mísách, začaly povozy jeden za druhým odjíždět. Když se poodhrnul cíp mušelínové záclony, bylo vidět, jak se ve tmě míhá světlo kočárových svítilen. Obsazená místa prořídla; jen několik hráčů sedělo dál, hudebníci si jazykem osvěžovali špičky prstů, Charles se opíral o dveře a napůl spal.

Ve tři hodiny ráno začal kotilión. Ema neuměla valčík. Všichni ho tančili, i sama slečna d°Andervilliers a markýza, zůstali už jen hosté, kteří spali na zámku, asi dvanáct lidí.

Avšak jeden z tanečníků, kterému se říkalo nenuceně jen vikomt a kterému vykrojená vesta padla jako ulitá, přišel podruhé pro paní Bovaryovou a ujišťoval ji, že ji povede a že jí to jistě půjde dobře.

Začali pomalu, potom zrychlovali krok. Točili se, všechno kolem nich se točilo – lampy, nábytek, dřevěné obložení stěn, parkety, všechno se otáčelo jako kolo na hřídeli. Když tančili kolem dveří, zachycovala se Emina sukně lemem o jeho kalhoty, nohy se jim vzájemně proplétaly, on jí shora hleděl do očí, ona k němu vzhlížela, zmocnila se jí malátnost, zastavila se. Pak začali znovu a vikomt s ní rychlejším krokem odtančil až na konec chodby, kde všechna udýchaná málem upadla a na chvíli spočinula hlavou na jeho hrudi. Potom se otáčeli dál, ale pomaleji, a on ji dovedl zpět na její místo,opřela se o zeď a rukou si zaclonila oči.

Když je opět otevřela, viděla uprostřed salónu dámu sedící na taburetu; před ní klečeli tři tanečníci. Dáma si vybrala vikomta.

Housle začaly znovu hrát.

Všichni se na ně dívali. Tančící pár se přibližoval a vzdaloval, ona s nehnutým tělem a sklopenou bradou, on stále ve stejném postoji, prohnutý v pase, s pokrčenou paží, s vysunutou bradou.

Ta dovedla tančit valčík! Tančili dlouho, až to ostatní omrzelo.

Chvilku se ještě hovořilo, potom si zámečtí hosté popřáli dobrou noc, či spíše dobré jitro a šli spát.

Charles se vlekl podél zábradlí, kolena pod ním podklesávala. Pět hodin stál v jednom kuse u hráčských stolků a díval se, jak hrají whist, aniž z něho cokoli pochopil. Proto si zhluboka povzdechl úlevou, když si zul boty.

Ema si přehodila přes ramena šál, otevřela okno a opřela se lokty o římsu.

Venku byla temná noc. Poprchávalo. Vdechla vlhký vítr, který jí osvěžil víčka. V uších jí ještě zněla taneční hudba a snažila se neusnout, aby si prodloužila iluzi tohoto přepychového života, který bude muset za chvíli opustit.

Začínalo svítat. Dlouze si prohlížela zámecká okna a pokoušela se uhodnout, kde jsou pokoje těch, kterých si večer povšimla. Ráda by něco věděla o jejich životě, chtěla by do něho proniknout a splynout s ním.

Roztřásla ji však zima. Odstrojila se a schoulila se pod pokrývku ke spícímu Charlesovi.

U snídaně bylo hodně lidí. Trvala deset minut; k lékařovu údivu se nepodával žádný likér. Potom slečna d°Andervilliers posbírala do košíku zbytky briošek, aby je donesla labutím na jezírku, a hosté se šli podívat do teplého skleníku, kde se pyramidovitě kupily podivné rostliny zježené bodlinami, nad nimi visely nádoby podobné přeplněným hadím hnízdům a z jejich okrajů se vinuly dlouhé zelené a navzájem propletené šlahouny. Na konci byla oranžérie, která vedla jako zastřešená chodba až k zámeckým hospodářským budovám.

Markýz chtěl mladou ženu pobavit, a tak ji zavedl i do koníren.

Nad jeslemi ve tvaru košíku visely porcelánové destičky, na nichž stálo černými písmeny jméno koně. Když procházeli kolem, každé zvíře se obracelo ve svém stání a mlaskalo jazykem. Podlaha v místnosti, kde byla uložena sedla, se na pohled leskla jako parkety v salóně. Uprostřed na dvou otáčivých sloupech visely kočárové postroje a podél stěny byly v řadě rozvěšeny biče, udidla, třmeny a uzdy.

Mezitím však šel Charles požádat sluhu, aby mu zapřáhl jeho dvoukolku. Předjeli s ní k podjezdu, a když tam naskládali všechna zavazadla, manželé Bovaryovi se s markýzem a markýzou zdvořile rozloučili a vydali se nazpět do Tostes.

Ema mlčky hleděla na otáčející se kola. Charles na samém kraji lavičky držel opratě v rozpřažených rukách a koník klusal mezi ojemi, které na něj byly příliš široké. Měkké opratě mu pleskaly o zadek a vlhly od pěny a krabice přivázaná vzadu za kočárem hlasitě a pravidelně narážela na bednu.

Když vyjeli nahoru nad Thibourville, projelo náhle před nimi několik jezdců, kteří se smáli a kouřili doutníky. Ema měla dojem, že poznává vikomta; odvrátila se a pak spatřila na obzoru jen hlavy pohybující se nahoru a dolů podle nestejného rytmu klusu nebo cvalu.

O čtvrt míle dál museli zastavit a provazem spravit zlomenou brzdu.

Když Charles ještě naposledy prohlížel postroj, spatřil na zemi mezi nohama koně něco ležet; zdvihl pouzdro na doutníky lemované zeleným hedvábím a uprostřed s erbem, jako mívají dvířka u kočáru.

"Jsou tam dokonce dva doutníky," řekl, "dám si je po večeři."

"Copak ty kouříš?" zeptala se.

"Někdy, když se naskytne příležitost."

Strčil si nález do kapsy a popohnal koníka.

Když přijeli domů, nebyla připravená večeře. Paní se rozhněvala.

Nastasie drze odsekla.

"Jděte pryč!" řekla Ema. "Nebudete se mi vysmívat, dávám vám výpověď."

K večeři byla cibulová polévka a kousek telecího na šťovíku.

Charles seděl proti Emě, mnul si ruce a tvářil se spokojeně.

"Jak dobře je člověku zas doma!" řekl.

Bylo slyšet, jak Nastasie pláče. Měl to ubohé děvče docela rád.

Často mu ve volných chvílích v dobách jeho vdovství dělávala večer společnici. Byla i jeho první pacientkou, prvním člověkem, kterého v tomto kraji poznal.

"Propustila jsi ji nadobro?" řekl nakonec.

"Ano. Kdo mi v tom brání?" odpověděla Ema.

Potom se hřáli v kuchyni, zatímco jim připravovali ložnici.

Charles začal kouřit. Kouřil s našpulenými rty, každou chvíli uplivoval, při každém odfouknutí kouře zaváhal.

"Bude ti zle," řekla pohrdavě.

Odložil doutník a běžel se ke studni napít studené vody. Ema sebrala pouzdro na doutníky a mrštila jím na dno skříně.

Druhý den se dlouze vlekl. Procházela se po zahrádce, chodila sem a tam po stejných cestičkách, zastavovala se před záhony, před špalírem stromů, před sádrovým farářem a užasle hleděla na všechny ty věci z dřívějška, které tak dobře znala. Jak už je ten ples daleko! Kdo jen to zatlačuje do takové dálky předvčerejší ráno a včerejší večer! Výlet na la Vaubyessard vytvořil v jejím životě hlubokou trhlinu, jako někdy bouřka udělá za jedinou noc průrvu v horách. Ale nakonec se s tím smířila; nábožně uložila do prádelníku své krásné šaty i atlasové střevíčky, které měly podrážku žlutou od navoskovaných parket. Její srdce bylo jako ty střevíčky: při letmém styku s bohatstvím na něm ulpělo něco, co se nedá smazat.

Ema se tedy zaměstnávala vzpomínkou na ples. Každou středu si říkala při probuzení: "Už je to týden, už je to čtrnáct dní... už je to tři neděle, co jsem tam byla!" A postupně se jí v paměti rozplývaly tváře, zapomněla na melodii čtverylek, nedovedla si už jasně vybavit livreje ani jednotlivé místnosti, některé podrobnosti se vytratily, ale lítost zůstala.