Paní Bovaryová

V

Bylo to jedné únorové neděle odpoledne, když venku sněžilo.

Manželé Bovaryovi, Homais a pan Léon se vyšli podívat na nově budovanou přádelnu lnu v okolí, půl míle od Yonville. Lékárník s sebou vzal Napoleona a Athalii, aby se trochu proběhli, a doprovázel je Justin, který nesl na rameni několik deštníků.

Nic však nemohlo být méně zajímavé než tato zajímavost. Velký prázdný pozemek, kde ležela bez ladu a skladu mezi kupami písku a kamení rezivějící ozubená kola, obklopoval dlouhou čtverhrannou budovu s nesčetnými okénky. Nebyla ještě dostavěná a mezi trámy krovu byla vidět obloha. Na trámci štítu visel vích slány s několika klasy a jeho trojbarevné stuhy pleskaly ve větru.

Homais hovořil. Vykládal společnosti, jak bude ten podnik v budoucnu důležitý, vypočítával tloušťku podlah a sílu zdí a velmi litoval, že nemá skládací metr, takový, jaký vlastní pro své potřeby pan Binet.

Ema, která byla do něho zavěšena, se trochu opírala o jeho rameno a dívala se na sluneční kotouč, jehož oslňující bledé světlo se v dálce prodíralo mlhou. Otočila hlavu: viděla Charlese. Měl čepici staženou až k obočí a oba jeho silné rty se zachvívaly, což dodávalo jeho obličeji přihlouplý výraz; i pohled na jeho klidná záda ji dráždil a připadalo jí, že na jeho redingotu je vidět celá všednost jeho osobnosti.

Mezitím co ho pozorovala a pociťovala přitom ve svém podráždění jakési zvrhlé uspokojení, přistoupil Léon o krok blíž. Chladem pobledl a zdálo se, že na jeho tváři spočívá unylost ještě líbeznější, mezi nákrčníkem a krkem mu byla pod uvolněným límcem košile vidět kůže, pod pramínkem vlasů mu vyčnívala špička ucha a jeho velké modré oči, zdvižené vzhůru k mrakům, připadaly Emě průzračnější a krásnější než horská jezera, ve kterých se zrcadlí nebe.

"Ty nešťastníku!" vykřikl najednou lékárník.

A běžel k synovi, který skočil na hromadu vápna, aby si obarvil střevíce na bílo. Při výčitkách, kterými ho zahrnuli, začal Napoleon ječet, zatímco mu Justin otíral boty kouskem slaměné lepenice. Potřeboval však na to spíš nůž: Charles mu nabídl svůj.

"Vida," řekla si v duchu, "nosí po kapsách nůž jako sedlák!"

Začala padat jinovatka a tak se dali na zpáteční cestu do Yonville.

Večer nešla paní Bovaryová k sousedům, a když Charles odešel, když věděla, že je sama, vybavilo se jí zas to srovnání stejně jasně jako při bezprostředním zážitku a s oním prodloužením perspektivy, které předmětům dává vzpomínka. Dívala se z lůžka na hořící oheň a viděla Léona, jak se jednou rukou opírá o hůlku a druhou rukou drží Athalii, která klidně cucá kousek ledu.

Připadal jí roztomilý, nemohla se od něho odpoutat, vzpomínala na jiné jeho postoje, na slova, která řekl, na zvuk jeho hlasu, na celou jeho osobu, a se rty našpulenými jako při polibku si opakovala:

"Ano, roztomilý, roztomilý! Miluje někoho? Koho asi...? Přece mne!"

Najednou před ní vyvstaly všechny důkazy, srdce jí poskočilo.

Plamen z krbu rozechvíval na stropě veselou záři, obrátila se na záda a protáhla si paže.

Ale hned se jí zas vrátil ten věčný stesk: "Kdyby jen byl osud dal! Proč se to nestalo? Kdo tomu zabránil?"

Když se Charles o půlnoci vrátil, tvářila se, jako by se právě probudila, a jelikož dělal při svlékání hodně hluku, stěžovala si na migrénu. Potom se lhostejně zeptala, co bylo u lékárníků.

"Pan Léon odešel brzy do svého pokoje," řekl.

Nemohla se ubránit úsměvu a usnula s duší plnou neznámého okouzlení.

Druhý den navečer ji navštívil pan Lheureux, obchodník s módním zbožím. Byl to mazaný člověk.

Původem byl Gaskoněc, stal se Normanďanem a jižanskou vyřídilku kombinoval se severskou vychytralostí. Jeho tučná, měkká a bezvousá tvář vypadala jako nabarvená odvarem světlé lékořice a bílé vlasy ještě zvýrazňovaly ostrý lesk jeho malých černých očí.

Nevědělo se o něm, čím býval dřív: jedni říkali, že podomním obchodníkem, druzí zas, že bankéřem v Routot. Jisté bylo, že uměl zpaměti vypočítat složité početní příklady, které naháněly strach i Binetovi. Jeho zdvořilost hraničila s podlézavostí: byl stále poněkud v předklonu, jako by někoho zdravil nebo zval dále.

Nechal u dveří svůj klobouk ozdobený smuteční páskou a položil na stůl zelenou krabici. Začal si s mnoha zdvořilostmi paní Bovaryové stěžovat, že ho dosud nepoctila svou důvěrou. Jeho ubový krámek ovšem není z těch, jaké by mohly lákat elegantní dámu; to slovo zdůraznil. Stačí však, aby poručila, a on jí obstará všechno, co bude chtít, ať už je to střižní zboží, jemné prádlo, pletené zboží nebo módní novinky. Jezdí totiž pravidelně čtyřikrát měsíčně do města. Je ve spojení s nejlepšími firmami.

Vědí o něm U tří bratří, u Zlatého vousu i u Divocha – všichni ti pánové ho znají jak své boty! Dnes přišel milostivé paní jen tak zběžně ukázat některé kousky, které náhodou příležitostnou koupí získal. A vytáhl z krabice půl tuctu vyšívaných límečků.

Paní Bovaryová si je prohlédla.

"Nic nepotřebuji," řekla.

Nato jí pan Lheureux úslužně převedl tři alžírské šerpy, několik balíčků anglických jehel, pár slaměných trepek a konečně čtyři kalíšky na vejce, které trestanci vyřezali z kokosu. Potom se oběma rukama opřel o stůl, natáhl krk, předklonil se a sledoval s otevřenými ústy Emin pohled, který nerozhodně těkal mezi všemi těmi předměty. Občas přejel nehtem po hedvábných šerpách, rozložených po celé délce, jako by z nich chtěl smést prach; zachvěly se s lehkým zašustěním a v zelenavém podvečerním světle se na nich zatřpytily jako hvězdičky vetkané zlaté cetky.

"Kolik stojí?"

"Maličkost," odpověděl, "jen maličkost. Ale to nespěchá.

Zaplaťte, kdy budete chtít: přece nejsme židi!"

Chvíli přemýšlela a potom panu Lheureuxovi znovu poděkovala. Ten se nijak nevzrušil a odpověděl: "Dobrá, domluvíme se jindy. S dámami já se vždycky dohodnu, jenom s tou mojí ne!"

Ema se usmála.

"Chci vám jen říci," dodal dobrácky po svém žertíku, "že mi nejde o peníze... Ty bych vám mohl sám opatřit, kdyby bylo třeba."

Zatvářila se udiveně.

"Opravdu," řekl potichu a živě, "nemusel bych pro ně chodit daleko; poč…