Paní Bovaryová

VII

Další den byl pro Emu truchlivý. Všechno jí připadalo jako zahalené černým mrakem, který ochable visí nad vnějškem všech věcí, a zármutek se jí vrýval do duše s táhlým kvílením jako zimní vítr v opuštěných hradech. Zmocňovalo se jí snění, jaké člověk zakouší nad věcmi, které se už nevrátí, zemdlenost, jakou pociťujeme pokaždé, když je nějaký čin dokonán, bolest, kterou člověku přináší zastavení navyklého pohybu a prudké přerušení dlouhého napětí.

Podobně jako tehdy, když se vrátila z la Vaubyessard, kdy se jí hlavou honily čtverylky, zmocnila se jí i teď pochmurná melancholie, tupé zoufalství. Léon se jí jevil větší, krásnější, sladší, neurčitější; ačkoli byl od ní odloučen, neopustil ji, zůstal zde a stěny domu jako by uchovávaly jeho stín. Nemohla odtrhnout pohled od koberce, po kterém chodil on, od prázdných židlí, na kterých sedal. Říčka tekla jako dřív a pomalu hnala své drobné vlnky podél kluzkých břehů. Kolikrát se kolem ní procházeli a voda právě tak šuměla po omšelém kamení! Kolik spolu zažili krásných slunečních chvil, kolik pěkných odpolední, sami dva vzadu na zahradě! On nahlas předčítal, byl prostovlasý, seděl na rákosové židličce; svěží vítr z luk čechral stránky knížky a tmavé řeřichy na besídce... Ach, odjel, je pryč jediný půvab v jejím životě, jediná možná naděje na štěstí. Proč to štěstí neuchopila, dokud se nabízelo? Proč ho nezadržela oběma rukama, na obou kolenou, když chtěl prchnout? A proklínala se, že se Léonovi neoddala; pocítila žízeň po jeho rtech. Měla chuť utíkat za ním, vrhnout se mu do náruče, říci mu: "Tady jsem, jsem tvoje!" Avšak předem si uvědomovala všechny potíže spojené s takovým počínáním a její touha znásobená lítostí se tím ještě více rozněcovala.

Od té doby byla vzpomínka na Léona jako střed jejího trápení; plápolala silněji než oheň zanechaný poutníky na sněhu někde na ruské stepi. Vracela se k ní, choulila se k ní, jemně prohrabávala uhasínající oharky, hledala kolem sebe všechno, co by mohlo plamen oživit, a sbírala vše – nejvzdálenější vzpomínky i čerstvé příležitosti, to, co cítila, i to, co si představovala, svou vyprchávající touhu po rozkoši, své sny o štěstí, které se lámaly ve větru jako suché větvičky, svou neplodnou počestnost, i zklamané naděje a domácí všednost – všechno brala a všechno jí bylo dobré, aby si na tom zahřívala svůj zármutek.

Přesto však plameny dohořívaly, buď že se zásoba vyčerpala, anebo že je přílišné nakupení udusilo. Nepřítomnost pozvolna vyčerpala lásku, zvyk potlačil lítost a zář požáru, která barvila její bledou oblohu do ruda, se pokryla stíny a postupně zmizela. Při svém otupeném svědomí považovala dokonce odpor k manželovi za touhu po milenci, palčivost nenávisti za žár lásky. Ale vichřice vála dál a vášeň shořela na popel, nepřicházela žádná pomoc, nesvitlo žádné slunce, ze všech stran byla úplná tma a ona zůstala ztracená v děsivé zimě, která ji prostoupila.

Tehdy zase začaly zlé dny jako v Tostes. Nyní se cítila ještě mnohem nešťastnější, neboť už měla zkušenost se zármutkem a zároveň i jistotu, že neskončí.

Žena, která podstoupila tak velké oběti, si jistě může dovolit nějaký ten rozmar. Koupila si gotické klekátko a vydala za jeden měsíc čtrnáct franků za citróny na čištění nehtů; napsala do Rouenu a objednala si šaty z modrého kašmíru; vybrala si u Lheureuxe nejhezčí šerpu, jakou měl – vázala si ji kolem pasu přes župan a za zavřenými okenicemi zůstávala v tomto oblečení ležet s knihou na pohovce.

Často měnila účes; jednou se česala po čínsku, jindy si dělala měkké lokýnky, copy; začala nosit pěšinku na straně a vlasy zatočené dospodu jako muž.

Chtěla se učit italsky: koupila si slovníky, mluvnici a zásobu papíru. Pokoušela se o vážnou četbu, historickou a filosofickou.

V noci se Charles někdy s trhnutím probudil, v domnění, že ho volají k pacientovi.

"Už jdu," mumlal.

Bylo to však jen škrtnutí zápalky, kterou si Ema chtěla znovu rozsvítit lampu. S četbou to však dopadalo jako s vyšíváním; její rozdělané ruční práce se povalovaly po skříni; začínala je, odkládala, začínala jiné.

Měla období, kdy se dala snadno dohnat k výstřednostem. Jednoho dne tvrdila svému muži, že by mohla s klidem vypít velkou sklínku kořalky, a jelikož Charles byl tak hloupý, že jí odporoval, obrátila ji do sebe až do dna.

Ačkoli (jak říkaly yonvilleské paničky) byla do větru, nevypadala Ema nijak radostně a většinou mívala u koutků úst strnulou vrásku, jaká se vrývá do tváře starým pannám a neukojeným ctižádostivcům. Byla bledá, bílá jako plátno; kůži na nose měla staženou k chřípí, hleděla na člověka bezvýraznýma očima. Mluvila o stáří, protože si na skráních našla tři šedivé vlasy.

Často mívala nevolnosti. Jednou dokonce plivala krev, a když se jí Charles horlivě snažil pomoci a projevil znepokojení, odpověděla: "Co na tom? Copak na tom záleží?"

Charles se uchýlil do křesla ve své ordinaci a pod frenologickou hlavou se tam s oběma lokty na stole rozplakal.

Napsal potom své matce dopis, v němž ji prosil, aby přijela; dlouho se spolu o Emě radili.

Jak se rozhodnout? Co dělat, když Ema odmítá jakékoli léčení?

"Víš, co by tvoje žena potřebovala?" řekla stará paní Bovaryová:

"Zaměstnání, které by musela dělat, tělesnou práci. Kdyby si musela jako tolik jiných žen vydělávat na živobytí, přešly by ji tyhle nálady; beztak je má jen z té spousty nesmyslů, které si cpe do hlavy, a z nicnedělání, v jakém žije."

"Ale vždyť ona se zaměstnává," řekl Charles.

"Zaměstnává? Čímpak? Tím, že čte romány, špatné knihy, které brojí proti náboženství a ve kterých jsou citáty z Voltaira, zesměšnující kněze. Ale to má dalekosáhlé následky, synáčku, a s každým, kdo nemá žádné náboženství, to nakonec vždycky špatně dopadne."

Dohodli se tedy, že se Emě zabrání číst romány. Nezdálo se, že to bude lehký úkol. Stará paní si to vzala na starost; až bude projíždět Rouenem, zastaví se osobně u půjčovatele knih a oznámí mu, že Ema ruší své předplatné. A neměl by člověk právo oznámit to policii, kdyby knihkupec přesto chtěl po…