Paní Bovaryová

III

Byly to tři plné, nádherné, skvělé dny, opravdové líbánky.

Bydleli v Buloňském hotelu v přístavu. A tam si žili za staženými okenicemi a zavřenými dveřmi, s květinami na podlaze a s mraženými sirupy, které jim nosili hned po ránu.

Večer si najímali krytý člun a pluli na večeři na některý z ostrovů.

Byla to doba, kdy je z loděnic slyšet, jak ucpavači buší kladivem do lodních kýlů. Mezi stromy se vznášel kouř z dehtu a na řece bylo vidět široké mastné skvrny, které se nepravidelně vlnily v rudé záři slunce jako plovoucí destičky z florentského bronzu.

Pluli mezi zakotvenými bárkami, jejichž dlouhá šikmá lana se zlehka dotýkala hořejšku člunu.

Pozvolna se vzdaloval hluk města, drnčení vozů, šum hlasů, štěkot psů na palubách lodí. Ema si odvazovala klobouk a pak přistávali u svého ostrova.

Zasedali za stůl v nízkém sále hospůdky, která měla ve dveřích zavěšené černé sítě. Jedli smaženého lososa, smetanu a třešně.

Uléhali na trávu, objímali se v ústraní pod topoly a byli by si přáli jako dva Robinsoni věčně žít na tomto místečku, které jim v jejich blaženosti připadalo jako nejnádhernější na světě. Ne že by viděli poprvé stromy, modrou oblohu nebo trávník či poprvé slyšeli zurčet vodu a šumět vánek v korunách stromů, ale patrně to vše ještě nikdy neobdivovali, jako by příroda předtím neexistovala nebo jako by začala být krásná teprve od chvíle, kdy oni dva ukojili svou touhu.

Za noci se vraceli. Člun plul podél ostrovů. Zůstávali oba vzadu, skryti ve stínu, beze slova. Čtyřhranná vesla zvonila v kovových pantech a v tom tichu to znělo jako odměřované údery metronomu; a vzadu nepřestávalo měkce klapat kormidlo táhnoucí se vodou.

Pojednou se vynořil měsíc, neopomněli ho popsat velkými slovy, připadal jim zádumčivý a poetický, Ema dokonce začala zp…