Paní Bovaryová

VIII

Zámek, vystavěný v moderním italském slohu s dvěma vystupujícími křídly a třemi podjezdy, se rozkládal na úpatí obrovského trávníku, na němž se páslo několik krav, mezi skupinami vysokých řídce rozsázených stromů. Podél zakřivené písčité cesty se košatily keře rododendronů, jasmínů a kalin v nestejných zelených trsech. Pod můstkem tekl potok, v pološeru bylo vidět budovy s doškovými střechami rozseté po louce, kterou vroubil mírný svah dvou zalesněných kopců, a vzadu v houští stály ve dvou rovnoběžných řadách kůlny a stáje, zachovalé zbytky starého zbořeného zámku.

Charlesova dvoukolka se zastavila pod prostředním podjezdem.

Objevili se sluhové, markýz vyšel manželům naproti, nabídl lékařově ženě rámě a uvedl ji do vstupní haly.

Vysoká hala byla vydlážděna mramorovými dlaždicemi a zvuk kroků i hlasů v ní zněl jako v kostele. Proti vchodu stoupalo rovné schodiště a vlevo vedla chodba spojená přímo se zahradou do kulečníkové síně, odkud bylo hned od vchodu slyšet karamboly slonovinových koulí. Když Ema cestou do salónu procházela hernou, viděla kolem stolů mladé muže s vážným obličejem, brada jim spočívala na vysokém nákrčníku, všichni měli na prsou řády, tiše se usmívali při postrkávání tága. Na tmavém dřevěném ostění visely obrazy ve velkých zlacených rámech a nesly na spodních okrajích černé nápisy. Ema četla: "Jean-Antoine d'Andervilliers d'Yverbonville, hrabě z la Vaubyessard a baron z la Frenaye, padl v bitvě u Coutras 20. října 1587." A na jiném stálo:

"Jean-Antoine-Henry-Guy d°Andervilliers de la Vaubyessard, admirál francouzský a rytíř řádu sv. Michala, zraněn v boji u Hougue-Saint-Vaast 29. května 1692, zemřel na la Vaubyessard 23. ledna 1693." Další nápisy už byly sotva znatelné, protože světlo lamp bylo zaměřeno na zelené sukno kulečníku a ponechávalo ostatní části místnosti v přítmí. Dodávalo plátnům hnědý odstín, lámalo se o ně v jemných hranách na prasklinách malby a ze všech těch velkých černých, zlatě rámovaných čtverců se tu a tam vynořila nějaká světlejší část portrétu – bledé čelo, dvě oči, jež se na vás upíraly, napudrované paruky spadající na rameno v rudém šatě nebo přezka podvazku na kulatém lýtku.

Markýz otevřel dveře do salónu; jedna z dam - sama markýza - popošla Emě vstříc a posadila ji vedle sebe na pohovku, kde se s ní přátelsky rozhovořila, jako by ji znala už dlouho. Byla to žena asi čtyřicetiletá, měla krásná ramena, zahnutý nos, protahovala věty a toho večera měla na kaštanových vlasech jen prostý krajkový šáteček, který jí vzadu jako trojúhelník spadal na šíji. Vedle ní seděla na židli s vysokým opěradlem nějaká mladá plavovláska a okolo krbu se páni s květinou v knoflíkové dírce bavili s dámami.

V sedm hodin se podávala večeře. Muži, kterých bylo více, se posadili k prvnímu stolu ve vstupní hale a dámy zasedly k druhému v jídelně, spolu s markýzem a markýzou.

Když Ema vešla, cítila, jak ji ovanul teplý vzduch, v němž se mísila vůně květin a krásného prostírání, pečeného masa a lanýžů.

Plameny svíček na svícnech se prodlužovaly na stříbrných poklopech, jemně orosené křišťálové sklenice s broušenými ploškami obrážely bledné paprsky, po celé délce stolu byly rozestavěny květiny, na talířích se širokým okrajem stály ubrousky stočené do tvaru biskupské mitry a mezi záhyby měly položenou oválnou houstičku. Červené nožičky humrů přečnívaly ven z mis, veliké plody ovoce byly rozloženy na mechu v proplétaných košících, křepelky měly ještě peří, z mis stoupala pára a vrchní číšník v hedvábných punčochách, v krátkých kalhotách, s bílým nákrčníkem a krajkovou náprsenkou podával mezi rameny hostů rozkrájená jídla na mísách a jediným pohybem lžíce servíroval na talíř kousek, který si člověk vybral. Na velkých porcelánových kamnech s měděnými mřížemi stála socha ženy zahalené až po bradu a nehybně hleděla na místnost plnou lidí.

Paní Bovaryová si všimla, že několik dam neodložilo rukavice do sklenice.

Na druhém konci stolu seděl sám mezi všemi těmi ženami jakýsi stařec skloněný nad plným talířem, ubrousek měl uvázaný kolem krku jako dítě a z úst mu tekly kapky omáčky. Oči měl plné červených žilek a cůpek vlasů vzadu svázaný černou stužkou. Byl to markýzův tchán, starý vévoda de LaverdiŤre, někdejší oblíbenec hraběte d°Artois z dob, kdy se na zámku Vaudreuil u markýze de Conflans pořádaly velké hony. Říkalo se o něm, že býval milencem královny Marie Antoinetty v období mezi panem de Coigny a panem de Lauzun. Kdysi vedl bouřlivý a rozmařilý život plný soubojů, sázek, únosů žen; prohýřil majetek a celé rodině naháněl hrůzu.

Za jeho židlí stál sluha a nahlas mu do ucha jmenoval jídla, na která starý muž ukazoval prstem a něco si přitom brumlal. Eminy oči se pořád mimovolně vracely k tomu starci s povislými rty jako k něčemu mimořádnému a vznešenému. Vždyť kdysi žil u dvora a spával v královnině lůžku!

Nalévalo se šampaňské s ledem. Ema se zachvěla po celém těle, když v ústech ucítila ten chlad. Nikdy předtím neviděla granátové jablko ani nejedla ananas. Dokonce i práškový cukr jí tu připadal bělejší a jemnější než jinde.

Potom se dámy odebraly do svých pokojů, aby se upravily k tanci.

Ema se oblékala a krášlila s pečlivou svědomitostí jako herečka před prvním vystoupením. Vlasy si upravila tak, jak jí to doporučil kadeřník, a vklouzla do šatů z lehké vlněné látky, připravených na posteli. Charlese škrtily kalhoty v pase.

"Poutka u bot mi budou překážet při tanci," řekl.

"Při tanci?" opakovala Ema.

"Ano."

"Zbláznil ses? Vždyť by se ti vysmáli. Jen zůstaň pěkně na svém místě. Pro lékaře se to ostatně lépe hodí," dodala.

Charles mlčel. Chodil po místnosti a čekal, až se Ema ustrojí.

Viděl ji zezadu v zrcadle mezi dvěma svícny. Její černé oči se zdály černější než jindy. Pruhy vlasů, jemně stočené k uším, se leskly do modra: v uzlu se jí zachvívala růže na pružném stonku, která měla na listech umělé krůpěje rosy. Šaty byly bledě šafránové a oživovaly je tři ozdobné kytičky růží se zelenými snítkami.

Charles ji šel políbit na rameno.

"Nech mě…