Paní Bovaryová

X

Dostal lékárníkův dopis teprve šestatřicet hodin po události a s ohledem na jeho citlivost nastylizoval pan Homais psaní tak, že vůbec nebylo jasné, jak se věci vlastně mají.

Nejdřív to staříka sklátilo jako záchvat mrtvice, potom vyrozuměl, že Ema mrtvá není. Ale mohla by být... Konečně si natáhl halenu, vzal klobouk, připjal ostruhy a tryskem vyrazil, celou cestu starý Rouault těžce oddychoval a sžíral se úzkostí.

Jednou dokonce musel sestoupit z koně. Neviděl už před sebe, slyšel kolem sebe hlasy, měl dojem, že zešílí.

Rozednilo se. Spatřil na stromě tři spící černé slepice, zachvěl se děsem nad tou předzvěstí. Tu slíbil Panně Marii, že věnuje kostelu tři ornáty a že půjde bos od hřbitova v Bertaxu až do kaple ve Vassonville.

Přijel do Maromme, s pokřikem svolával celou hospodu, úderem ramene vyrazil dveře, skočil k pytli ovsa, nalil do žlabu láhev sladkého moštu a znovu nasedl na koníka, který uháněl, až mu zpod všech čtyř podkov lítaly jiskry.

Říkal si, že ji jistě zachrání, lékaři určitě najdou nějaký lék.

Vzpomínal na všechna zázračná uzdravení, o kterých kdy slyšel.

Potom ji najednou viděl mrtvou. Ležela před ním uprostřed silnice, natažená na zádech. Zatáhl za uzdu a přelud zmizel.

V Quincampoix vypil pro povzbuzení tři kávy, jednu za druhou.

Uvažoval, že jde o mýlku ve jméně. Hledal dopis po kapsách, nahmatal jej, ale netroufal si jej otevřít.

Nakonec ho napadlo, že si z něho někdo udělal blázny, že je to třeba něčí pomsta, že si to možná vymyslel nějaký opilec, a ostatně kdyby byla mrtvá, přece by se o tom vědělo? Ale ne, na krajině nebylo nic neobvyklého, nebe bylo modré, stromy se kývaly, kolem přešlo stádo ovcí. Spatřil městečko, viděli ho, jak přijíždí skloněný nad koněm, bil ho zuřivými údery a koníkovi stékala krev zpod řemenů.

Když zase nabyl vědomí, s pláčem se vrhl Bovarymu do náruče:

"Moje dcera! Ema! Mé dítě! Co se stalo?"

A Bovary vzlykal:

"Já nevím, já nevím! Je to kletba!"

Lékárník je od sebe odtrhl.

"Je zbytečné vykládat ty hrozné podrobnosti. Budu potom informovat pána sám. Přicházejí lidé. Trochu důstojnosti u všech všudy, trochu filosofie!"

Ubohý Charles chtěl ukázat, že je statečný, a několikrát opakoval:

"Ano... odvahu!"

"No dobře," zvolal stařík, "když odvahu, tak teda odvahu, u sta hromů! Doprovodím ji až do hrobu."

Zazněl zvon. Všechno bylo připraveno. Bylo nutno vydat se na cestu.

A když vedle sebe seděli na lavici na kůru, viděli před sebou tři kostelní zpěváky, kteří neustále přecházeli sem a tam a zpívali žalmy. Hráč na serpent dul do svého nástroje z plných plic. Pan Bournisien ve vší parádě zpíval pronikavým hlasem, klaněl se před tabernáklem, zdvihal ruce, rozpřahoval paže. Lestiboudois chodil po kostele se svou kosticovou hůlkou, rakev stála před zpěváckým pultem mezi čtyřmi řadami voskovic. Charles měl chuť vstát a zhasnout je.

Snažil se však přimět se ke zbožnosti, povznést se k naději na budoucí život, kde se s ní setká. Představoval si, že odcestovala, někam daleko, už dávno. Když si však pomyslel, že je tady pod tím víkem a že je všemu konec, že ji spustí do země, zmocňovala se ho divoká, černá, zoufalá zuřivost. Chvílemi měl pocit, že už necítí vůbec nic, a vychutnával toto zmírnění své bolesti, i když si zároveň vyčítal, že je ničema.

Na dlaždicích se ozvaly stejnoměrné údery podobné suchému klapotu okované hole. Přicházelo to zezadu a zastavilo se to náhle v postranní lodi. Jakýsi muž v hrubém hnědém kabátě s námahou poklekl. Byl to Hippolyte, podomek od Zlatého lva. Vzal si svou novou nohu.

Jeden ze zpěváků obcházel kostel a vybíral a do stříbrné misky cinkavě pršely pěťáky.

"Tak si přece pospěšte!" křikl na něj Bovary a hněvivě mu hodil pětifrank. "Mně to působí utrpení!"

Zpěvák mu poděkoval hlubokou úklonou.

Zpívalo se, klekalo se, zase se povstávalo, nebralo to konce!

Vzpomněl si, že jednou v prvních dobách byli společně na mši a posadili se na druhou stranu vpravo ke zdi. Zvon začal opět zvonit. Nastalo velké odsunování židlí. Nosiči podložili pod rakev tři tyče a vyšli ven z kostela.

V tom okamžiku se objevil na prahu lékárny Justin. Najednou se však celý bledý odpotácel dovnitř.

Lidé vyhlíželi z oken, aby spatřili průvod. Charles vepředu vypínal prsa. Tvářil se statečně a pokynem hlavy zdravil ty, kteří přicházeli z uliček nebo ze dveří a řadili se do průvodu.

Šest nosičů, tři z každé strany, kráčelo pomalým krokem a trochu udýchaně. Kněží, zpěváci a dva ministranti odříkávali De profundis a jejich hlasy se rozléhaly po kraji, vlnivě stoupaly a klesaly. Někdy mizeli v zákrutech cesty, ale mezi stromy se stále tyčil velký stříbrný kříž.

Potom šly ženy zahalené v černých pláštěnkách a se spuštěnou kapucí, každá nesla v ruce velkou hořící voskovici, a Charlesovi bylo na omdlení z těch stále opakovaných modliteb, z plamenů svěc a z mdlého pachu vosku a klerik. Vál svěží vánek, žita a řepka se zelenaly, při kraji stezky se na trnitém houští zachvívaly kapičky rosy. Obz…