Kalibův zločin

V neděli panímáma s Karlou chodívaly na ranní a Vojta na velkou. Povídala sice panímáma, aby mladí chodili spolu, že sama ten oběd nějak ukuchtí, ale Karla jí odpověděla: "Kdyby to bylo u nás, chodila bych, ale tady ti lidé člověka div nesnědí, jak si od hlavy do paty prohlížejí."

"Snad se za mne nestydíš?" usmál se s mírnou výčitkou. "Inu, tobě je jedno, ať se dívají, jak chtějí, ty jsi z nich!"

"Máš pravdu, ať se dívají, mám radost, že si tě prohlížejí, a jsem rád, že tě mám." Karla naň pohlédla úkosem.

"Tenhle zeťáček, tenhle zeťáček, pořád jako dvacetiletý," řehtavě se smála panímáma. V neděli odpoledne přicházíval Smrž, někdy i s ní.

"Tak jak dělá Kadlička dobrotu?" mna rukama, jednou se ptal Vojty. Ten vlídně pohleděl na ženu, usmál se a odpověděl: "I ani nevím, jestli se jí přec u nás líbí, pořád se mi zdá nějak smutná a skoro nemluví."

Karla se zasmála. "Bodejť, mám snad vejskat anebo pořád chválit!"

"Inu, pořád ne, ale trochu," odvětil.

"I to, brachu, jináč není, jen počkej, však ona se rozesměje," pod vousy se šklíbil Smrž a potměšile mrkal.

"Copak náš zíťa, ten je pořád jako o svatbě," mazlavě povídala panímáma.

"Máš ty, Kadličko, časy, od rána do noci abys mi děkovala, jakého jsem ti přivedl muže!"

"Nechvalte, švaře, až bude sama chválit," přitrpkle mu řekl Vojta. Někd…