Když Nána v noci přichvátala do vejměnku, jeho obyvatel, už oblečen do svátečního, ležel natažen na lavici; ruce měl na prsou zkříženy a v hlavách mu hořela lampička. Kukelka skrčen seděl za stolem.
"Vítám vás - po poledni skonal - povídal si, že už Vojtu neuvidí," vyprávěl. Prvá slova začal hlasem obyčejným, potom sípal a na konci už plačtivě houkal.
"Prosila jsem, ale nadarmo," odpověděla Nána, a vzlykajíc, křižovala otce na čele, na ústech i na prsou. "Chudáček -je jako živý -" a zaplakala.
"Tak teď jsem tu nadobro sám!" zakvílel Kukelka a zas tak bolně zahoukal.
"Bože, Bože - tatíčku nebeský, co jsi na nás dopustil!" vzlykala Nána. Ve světničce, osvětlené jenom malou lampičkou u mrtvého, bylo silné šero a ticho, jenom staré hodiny rychle cvakaly a chvílemi hrkavě zarachotily.
Nedomlelka klečela u otce a tiše se modlila.
"Tak Co Vojta?" po chvíli se ptal Kukelka.
"I ani se neptejte, pantáto," odpověděla povstávajíc a mrtvolu přikryla prostěradlem, "když zvěděl, jak je s tatínkem, chytlo ho to u srdce, ale když jsem se mu zmínila, že jsou Boučkovy v chalupě, zrovna se zas celý vzpamatoval -" a dále vypravovala, o čem s Vojtou hovořili.
"Dobrák k nenalezení! Ten zapláče, až zví!" vzdychl stařec, když dopovídala.
"Půjdeme, pantáto, půjdeme?" a pohleděvši na lavici, vzdychla: "Chudáčku, tatínku můj!"
"Půjdeme. Tak ti tu, brachu, dej Pánbůh dobrou noc!" šeplal Kukelka, a pokřižovav mrtvého přítele, zhasil.
Klapka ťukla, dveře do síně zarachotily, zámek venku zaskřípal a kroky tichly. V oknech chalupy byla také černá tma. Ženské se tam bály a šly na noc ke Smržům. Starý Kaliba spal v celém svém hospodářství sám a sám .. .
Na svatého Silvestra ve čtyři hodiny odpoledne se otevřely dveře separace číslo páté a šedovlasý dozorce s úřední čepicí na hlavě vešel.
Vojta i Karban seděli proti sobě a povídali si.
"Tak, Kalibo, seberte se a půjdete domů," v koutcích maje úsměv, povídal staroch a zatáhl si dlouhý, bílý knír.
Vojta se postavil rovnýma nohama a široce otevřel oči.
"No, nedívejte se a pojďte, abyste nemusel samou tmou!"
"Kamaráde, kamaráde, co já si tady ještě čtrnáct dní počnu," zabědoval Karban a hnědé, vrásčité tváře se mu trpce stáhly.
"I mlčte, dostanete ještě dnes druhého, ve dvojce jsou tři a nedělají tuze dobrotu. Pojďte, pojďte, ať to máme v pořádku, už na to čekáme!"
Vojta se rozhlížel jizbou "Já myslil až ráno -" vzdychl a oči měl plny smutku. "I buďte rád! No, no, snad se nerozpláčete?" zachechtal se dozorce.
"Tak spánembohem a vzpomeňte si někdy na mne," loučil se Karban a rukávem si utíral oči. Kaliba mu sevřel ruku.
"I ani nevím, co se bude dít a co budu dělat -"
"Jen se pamatujte, kdyby čekala nějaká mrzutost - jsou to jen čermáci!" důrazně ho napomínal Karban a za ruku jej vedl ke dveřím. Vojta tupě vyšel.
"Tak ještě do kanceláře," volal dozorce, zamykaje. -Bylo již po páté hodině, když se za Vojtou Kalibou vrata trestnice zavřela. Chvěje se, stál na náměstí. Ohrnul límec zimníku, narazil klobouk a vykročil.
Bylo již hodně šero; v mlhavém zimním vzduchu se tu a tam rozlévalo žluté světlo petrolejových luceren a také okna domů zářila do náměstí. Na podsíních bylo ještě plno šumu, dupotu i veselého smíchu.
Po obloze táhly popelavé a světlošedé mraky, mezi nimiž prokmitaly prvé drobné hvězdy. Bylo notně sněhu, v němž se temněly vytlapané cesty a stezky na kost utuhlé. Vojta byl jako zmámen; nohy se mu v kolenou chvěly, tlapal těžce, až se motal.
"No, no, vy jste brzy namočil!" smál se za ním vyčouhlý výrostek a od kašny přiletěl chechtot dvou štěbetajících služek.
Vojta ani se neohlédnuv, přidal do kroku, ale sněhem a po hrbolatém kamení plném zmrazků šlo to bídně.
"Ó je, ó jé! Ten půlnoci nedočká!" chechtal se za ním výrostek. Přebrouzdav náměstí a prošed černou branou, na Valdic-kém předměstí umírnil v kroku. Šel skloněn a ruce měl v kapsách burnusu.
Za čtvrt hodiny byl na širé, bílé rovině, již přesekávala rozjezděná silnice, vroubená starými osně…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.