Kalibův zločin

Karel Václav Rais

65 

Elektronická kniha: Karel Václav Rais – Kalibův zločin (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: rais01 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Karel Václav Rais: Kalibův zločin

Anotace

O autorovi

Karel Václav Rais

[4.1.1859-8.7.1926] Karel Václav Rais Karel Václav byl český prozaik a publicista, tvůrce realistické vesnické povídky, románové idyly a elegie. Vyzdvihl nejprve dobrotu a ušlechtilost venkovanů, poté jejich slabošství, lakotu, egoismus a rozklad vztahů a buditelskou práci inteligence. Zakladatel beletristického časopisu Zvon, autor memoárů a mnoha knížek pro mládež. Karel Václav Rais se narodil v Lázních Bělohradě začátkem roku 1859 do...

Karel Václav Rais: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kalibův zločin“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Chtěl-li teď pantáta Kaliba s Kukelkou porozprávět, musel za ním; Kukelka již Kalibova dvoru nepřecházel.

"Co jen ti, Jozef, přeletělo přes nos?" ptal se ho Kaliba, když se po několik dní neukázal.

"I ta vaše panímáma ostouzí; nemluvme o tom, ale dokud ona bude u vás v chalupě, dvorek šlapat nebudu."

"I ságo, ságo, hochu, snad by tebe, moudrého, nedovedla rozhněvat?" trpce se smál Kaliba.

"E tentočky, rozhněvat, nerozhněvat, ale nikdo o Kukel-kovi nesmí říct, že chodí ojídat; všecko, ale to ne!"

"Snad bys, Jozef, nebláznil?"

"Jak jsem povídal," rozhodně odvětil a jednal, jak řekl. Chodili spolu do kostela a za teplého slunce sedávali na pařezech u struhy, která právě za Kosákovým stavením hrčela mezi vrbami, jež její hladinu téměř zakrývaly. Na zahradě se již rozvíjela stará košatá třešeň a koruna slívy "špendličky" byla bílými kvítky obalena; jabloně také již měly naditá, růžová poupata a na slívách mezi mladinkým, úzkým listím probělávalo ..

Také toho dne, kdy se Boučková opět vypravila k Rusovi, byli oba výměníci v kostele. Když se Kaliba, již sám, kolem Smržových vracel, ze zahrádky naň volala dcera Manka. Rozhlédnuvši se na všecky strany, pravila přitlumeně: "Tatínku, prosím vás, nehněvejte se, ale už to nemůžu přenést přes srdce. Nesmím se mému do ničeho plést, dělal by zle, ale přec vám musím říct, že vaše panímáma shání zas soudy." Potom rychle vypověděla, proč se Smrž s Boučkovou zase vypravili do Mlazov.

"Prosím vás, dělejte, jako byste o ničem nevěděl, ale napomeňte to tam trochu, Vojta už dvakrát u mého vypůjčoval a zdá se mi, že panímáma taky."

Starý Kaliba došel domů schvácen. Starostmi o syna tuze zestaral. Kolikráte už chtěl začít s domluvou, ale obávaje se křiků, vždycky se přemohl.

Když v poledne u mladých všichni seděli při obědě, nenadále se přišoural tatík vejměník. "Dej vám Pánbůh dobry poledne a Pánbůh rač požehnat!" pozdravil a sedl si u kamen.

"I pěkně vás vítáme, to jsou hosti!" spustila panímáma. "Kampak si tam sedáte, pojďte ke stolu a vezměte si s námi trochu kaše!" a běžela k polici pro lžíci. Měla ještě sváteční sukni a sametovou šněrovačku; tváře jí planuly, snad ještě od cesty z Mlazov.

"Naděl Pánbůh, ale nebudu, jsem už po tom," odpověděl, stále patře k zemi, a zamlčel se, nechtěje jim mluviti do jídla. Všem třem kolem stolu bylo nevolno, tušiliť, že pantáta přišel s něčím nemilým, a proto pospíchali. V malé chvilce škrábaly lžíce do dna hliněné mísy. Panímáma prvá odložila a zadívala se na starého.

"Nemějte mi za zlé," začal slabě a zdlouha, "že vás jdu o něco prosit." Zamlčel se a opět si je po očku přehlédl.

"Dělám to nerad, ale musím ti, synu, říct, že se mi tvé hospodářství nelíbí. Dlouho jsem se na všecko díval a mlčel jsem, ale hřešil bych proti svému otci a matce, kdybych ještě mlčel. Kdybyste to takhle, jak hospodaříte, vedli dál, snad bych Kalibů rod na chalupě přežil!" Mluvil slovo po slově, přísně, důrazně; seděl skloněn a hleděl k zemi.

"Toť jsem žádostiva, jaké neštěstí se stalo," nuceně se smějíc, pravila Boučková.

"Neštěstí - neštěstí - nesmějte se, panímámo, ale vy první byste měla mít uznání! Copak, vy obě ženské, tady na chalupě vlastně děláte? Vaříte a strojíte se - to je všecko!" Hleděla na něj udivena.

"Celé hospodářství, dobytek, drůbež, prádlo, vaření, to vám všecko není nic?" zostra se ozvala, když se zamlčel. Zakýval, jako by říkal: Tak, tak, a nahlas odpovídal: "Kolik práce tomu věnujete - Vojta odedře všecko. Vy si pěkně dojíte, tlučete, prodáváte mléko, máslo, vejce, ale on o tom snad ani nezví. Má nebožka z toho vydržovala celou domácnost a vždycky tamhle v polici měla ještě hromadu dvacetníků."

Panímáma zasykla; Vojta a Karla poslouchali mlčky.

"Jenom šukáte a sháníte! Ani chlebíčka doma nepečete, musíte mít pekařský. Inu, pak arci nemůžete mít lidi ke stravě. Ke Kalibům chodili na práci nejradši - ale teď! Do pole jedna ani druhá nejdete, jen tady hospodaříte a válíte se jako hraběnky!"

"Tak přece hospodaříme, to je dost!" vyjekla a zasmála se.

"Tuhle můj syn je tady jako čeledín, ba hůř! Chalupa je jeho, ale musí mlčet! Vy jen soudy sháníte, on aby je platil. Konopáčovi jste ubližovaly, a teď se vám mstí. Inu, nezastávám se ho, ale co se můj syn za vás naplatil outrat a …