Kalibův zločin

Domů teď chodil jenom pro dobytek a pro vůz, potom když mandele, vysoce naložené, vozil do stodoly. Oprati drže v ruce, šel přikloněn vedle kravek a každou chvilku se ohlédal, je-li na voze všecko v pořádku, nekloní-li se snopy k jedné straně.

Když jindy takto zpocen, supaje, vjíždíval, maminka už čekávala, otvírala brány do dvorka, vrata u stodoly a spěchala pak na patro, aby mu podávané snopy odbírala. Teď s ním z pole musel dělník anebo dělnice, panímáma nepomohla.

"Děláte snopy jako obry, kdež bych je uzdvihla," omlouvala se. Když měl složeno, nabral si do džbánku vody, zhluboka se napil a po chvilce vyjížděl znova. Poslední mandele přiváží val již k večeru a potom se ještě s vozem aneb aspoň s trakařem pustil pro jetel.

Bývala noc, když teprve všecko měl v pořádku a přišel do světnice k večeři. Snědl zas hrnek mléka, do něhož si hustě nadrobil chleba, a nabíraje plnou lžíci, jedl dychtivě jako hladovec.

"Chlemstá jako ten vůl, ani slyšet ho nemůžu," Karla jednou povídala matce.

"A ty oči jen vykuluje!"

S Karlíkem se pomazlil málokdy; když býval doma, hošík obyčejně spal, a šel-li Vojta ke kolébce, obě ženy hned úzkostlivě kývaly, aby ho nevzbudil. Podařilo se mu to pouze v noci. Měl-li hošík noc nepokojnou a sotva ukonejšen znovu spouštěl, Karla ztrácela trpělivost a panímámě se z postele tuze nechtělo. Vojta v komoře slyšel každý jemný kvil, a když pláč déle trval, vylézal z lože a postavil se u dveří, netrpělivě naslouchal. Jednou to zkusil a vešel.

"Chceš - trochu ho pochovám," ptal se nesměle. "Jen jestli nebude ještě hůř," zívajíc, líně odpověděla Karla.

Vojta jemně vzal hoška na ruce, a nose jej na lokti, mazlivě šeptal, mlaskal, pohvizdoval, bzučel a zabaleným dítětem hebce pohupoval. Oči maje široce rozevřeny, při žlutavém světle kmitavé lampičky pozoroval drobný obličej, jsou-li očka zavřena nebo mrkají-li, co dělají rtíky, zda se špulí nebo trošínku smějí. Když ucítil, jak se malé nožky v peřince hrabou, byl by se vždycky radostí dal hlasitě do smíchu. Dělal, co uměl, aby kloučka uspal, ale v duchu si přál, aby neusínal a déle se spolu těšili."Jsi jako skřivánek, můj malý skřivánek," šeptal mu rozechvěn.

Ale hošík buďto brzo usnul nebo silně zakvílel a tu Karla byla hned z postele, a nepromluvivši, dítě mu vytrhla a prudce je přitiskla k prsům. Tatík se pak smutně odplížil do přístěnku, ale neusnul, pořád poslouchal.

Věčnou nevrlostí Karlinou a tím, že ho od dítěte pořád odháněla, byl všecek ztupělý a sotva mluvil, jmenovitě s panímámou ne.

Ta byla se svým soudem opět hotova.

Konopáč nebyl jí povinen uschovávati mléko v krajáčích ve sklepě a nic toho dbáti nemusil, zkazilo-li se.Panímáma se před Vojtou slovíčkem nezmínila, čekala, že začne sám; ale Vojta mlčel, což ji tuze zapálilo.

Ani otce nevyhledával, bál se každé zmínky o své domácnosti, aby v něm všecko nezahořelo a nepálilo. S lidmi hovorů nezačínal, ba skoro se jim vyhýbal, protože tušil, že již do jeho života vidí.

V práci jsa pravidelný, silný jako mohutný stroj, jindy chodil sehnut, zamlklý, nepodíval se do očí, hleděl k zemi, jenom časem se zpod zarudlých víček plaše rozhlédl. Když měl obilí ležet, ani v noci doma nebýval, ale hlídal v polích. Doma povečeřev, vzal si tlustou sukovku habrovou, kterou si před lety cestou z packé pouti v lese uřízl a jež vždycky stála ve společnosti lopaty, motyky a bidla ke škopku za dveřmi v síni, na ramena hodil starý zimní kabát, z něhož vata už vylézala, a zahučev "dobrou noc", těžkým, tlapavým krokem vycházel. Vesnicí pospíchal, ale jak přišel do polí, šel klidněji. Někdy ještě potkával poslední dělníky, kteří se znaveni vraceli domů; muži chodívali volně, aby chládkem okřáli, ale ženy bystře ubíhaly k dětem.

Západ vyhoříval, slunce dávno kleslo do hlubin a jenom bledá, ale jasná obloha, jejíž měkká červeň přecházela do jemné modři, naznačovala, kde utonulo v krvavých hlubinách. Mráčky, plovoucí na západním nebi, měly ještě na dolních okrajích tenké, ohnivé stužky, ale jinde byly už jako popel. Temna přibývalo, nebe se nížilo, problesklo několik hvězd a ticho vždy větší, hlubší se rozlévalo krajem.

Vojta usedal na mez, a lokte opřev o kolena, němě se díval do polí; bylo-li ještě šero, obcházel po mezích, byla-li tma, hned si nahrnul kopeček obilných hrstí, natáhl se, a položiv si hůl při pravici, kabátem se přikryl až po bradu.

Ale neusínal...

Klenba nebeská, potemnělá, jen řídce prostřiknutá jemně zářícím hvězdným květem, rozpínala se nad ním jako plášť hrozného zvonu, na jehož srdci oddychoval. V hrstech praštělo, na mezi, v hlubinách porosené trávy jemně cvrkal cvrček anebo koník. Na obloze jasněji zasvítil Velký vůz a nad pahrbkem na východě se zabělela skupina Kuřátek. Vojta stále hleděl k obloze. Časem mu lícem přeletěl jemný van, jako by jej polil, to byl tichý pozdrav starého lesa, který ze sna několikráte prudčeji zadýchal.

Někdy se ze vzdálenějších panských polí ozval chraplavý hlas polního hlídače Holce, panského mušketýra v době roboty, za mladých časů dragouna. Jak ten začal, Vojta na hrstech nevydržel, ale brodě se rosnou travou po mezích, naslouchal smutným písničkám starochovým.

Rozuměl jenom některým slovům, ale všecky ty písničky byly smutný jako širá, zasněžená pláň, na níž jenom sem tam stojí zkřivený, rozklácený strom a po níž jede tlupa schoulených, posněžených dragounů ...