Kalibův zločin

Zatím doma v chalupě panímáma s Karlou povečeřely každá notný hrnec kávy, do níž si nadrobily buchty s perníkem nebo se skořicí, a pak si povídaly, dokud Karlík neusnul. Uletěla doba žní, ale Vojtovi práce neubylo; nastaly otavy, potom dobývali brambor, řep, a když několik dní nebylo zrovna co dělat v poli, pracoval v stodole na mlatě. Dělal, že tak po léta dělával...

Vzduch byl pln čmoudu ze suchých natí a z pejřavky, jimiž umouněné děti v polích topily, hrajíce si a honíce se po pažitech, na nichž se popásaly krávy s kozami; kluci bafajíce z rákosu, pekli napaběrkované brambory.

Vojta zdělával strniště, připravoval podzimní setbu a ještě teď chodíval na noční hlídku, ale ne úrody polní, nýbrž slívového sadu na Jitrech, na jehož stromech visely celé růžence modravých plodů.

Odtud se vracel časněji, protože noci už byly studené. Když vešel do chalupy, po špičkách se všoural do světnice ještě šeré, zul boty, kožich hodil na pec, a sednuv si u kamen, zahleděl se na kolébku i na lože ženino.

Jednou mu Karla povídala: "Když nespíš a jen tak sedíš, pokolíbej aspoň, ať se trochu vyspím."

Potom kolébával vždycky, když se z hlídky vrátil. A chodíval teď hlídat skoro každodenně a vracel se časněji a časněji.

Vrátiv se jednou brzy po půlnoci, nesedl si u kamen, ale na kraj Karlina lože. Venku byla měsíčná noc, ale ve světnici, jak mraky přelétaly oblohou, hned světlo, hned šero. Té noci byla stará Boučková probuzena hádkou obou manželů.

"Jdi ležet, když nechceš kolíbat, jdi do světničky!"

"Jsem tady taky doma, ještě nejsem na vejměnku," zabručel.

"Vzbudíš mi dítě!"

"Mlč ty sama a nevzbudím!"

Karla vyskočila z postele. Vojta sedě na pelesti, natáhl pravici a chtěl ženu vzíti kolem boků. Oči se mu leskly a supěl.

"Nech …