Kalibův zločin

Bylo již šero; plamen v kamnech praskající tvořil po stěně světlé šlehy. Horko tu bylo a plno čoudu.

"Poslouchejte, tetka, copak dostane vaše Kadla?" ústa maje plná, ptal se Smrž.

"Pane, už toho mnoho nebude, ale jaká pomoc; toť víte, v jakém jsem byla s Boučkem neštěstí, promarnil, co mohl, jen taktak že jsem něco zachránila. Tuhle Manča byla přec o něco šťastnější, ale na Kadlu zbylo už jen asi osm stojek."

Hospodář Konopáč zahrabal pod stolem nohama a přesedl.

"Hm, no, dobré jsou," klidně řekl Smrž.

"Dobré, dobré, ale kampak s tím, leda do baráku, nebo já dceru jinam nedám, nežli kde ji udělá poloviční zápisnicí. Každý vidí tuhle na mně a na mých dětech, jaké jsou pak starostí, když je muž rozhazovač. To žádný neví, jakou jsem já měla štrafaci a trápení, než jsem to takhle dokázala!"

"Copak vy jste mistr!" ušklíbl se Konopáč a bafl.

"Taky že jsem, to musí uznat každý," zasmála se, ale Konopáčovi také neušlo, jak se naň podívala.

"Kolik vám na vaší chalupě zůstane?" obrátila se ke Kalibovi.

"Kolik? Počkejme, holky dostanou ještě každá po třech stech, tatínek tisíc, to je šestnáct stovek," odpověděl Vojta.

"Tatínek tisíc? A snad ne ještě vejměnek," náramně se zadivila.

"No, toť se rozumí, že taky vejměnek," místo Vojty kývl Smrž. Boučková se tvářila velmi udivena.

"Tatínek říká: ,Dítě jako dítě!' Holky dostaly po tisíci, až se ožením, dostane každá ještě tři sta, teď dostávaly intresy, to máme šestadvacet set, tisíc tatínkovi - je šestatřicet -a chalupa stojí bratru za pět tisíc," dále vykládal Vojta.

"Ale vždyť jste tolik roků doma dřel!"

Smrž nepokojně podupával a přesedal; teď se dal do smíchu: "Vždyť vám povídá, že chalupa stojí bratru za pět tisíc, každý nebratr dá rád šest, vždyť to má kolem patnácti korců polí!"

"Ale až se ožení, budou mít starostí dost," vážně, starostně kývala Boučková. Kaliba již nemluvil, byl tou řečí zaražen.

Jak v hrncích docházeli ke dnu, lžíce drnčely a zvonily. Konopáč dojedl prvý, hned po něm položil lžíci Smrž.

"Jen se nestarejte, panímámo, která se ke Kalibům dostane, dobře jí bude," hovořil, utíraje si ústa.

Do ticha, které opět nastalo, ozvala se Karla: "Nechtěl byste si prohlédnout švagrovo hospodářství? Je sic už šero, ale máte-li chuť, pojďte, provedu vás, ještě jste u nás nebyl," pravila Vojtovi.

Vojtovi jako když poleje záda vlahou vodou; rozpačitě se usmál a podíval se na Smrže.

"Jdi, hochu, jdi, když tě tak hezky zve," pobídl ho Smrž a vztyčil kníry. "Na mou pravdu, kdyby Kadlička řekla mně, letěl bych jako čtyřmi!"

"Ukaž taky svou truhlu, aby viděl, že nejsi jenom lecjaká horačka, že máš nachystáno všeho!" dceři připomínala panímáma.

"Ale na mou milou - nežli půjdete, počkejte, málem bych byl zapomněl," zvolal Smrž, a sáhnuv do náprsní kapsy, vyndal lahvičku červené rozolky.

"Jářku, švaříčková, máte-li pak nějakou skleničku?" obrátil se ke Konopačce. Ta mu podala skleněný, červenozlatými kvítky zdobený kalíšek.

Naliv, podal ho Karle řka: "Tak, aby Pánbůh dal a vyplnilo se, co si všickni přejeme! Pij, holka!"

"Na dobré zdraví!" zvolala Karla a pohleděla na Vojtu.

"Na mou pravdu, totě nějaká rozolka, jen se lepí!" napivši se, dodala mazlavě a zamlaskla. Smrž nalil po druhé a podal Vojtovi.

"Také na vaše zdraví!" řekl Vojta a dopil.

"Tak, a teď jděte, zbytek my starší už zmůžeme," chechtal se Smrž. Karla šla napřed, Vojta dupal za ní. Ostatní patřili za nimi, Smrž a stará vesele, Konopačka zamračena, Konopáč mhouře oči.

"Tak, co myslíte," ozvala se Boučková, "bude z toho něco?"

"Proč by nebylo?" rychle odvětil Smrž. "Je to sic maličko do jeho chalupy, ale Vojta je dříč a Kadla se musí přičinit. Víte, řeknu vám zrovna, že kdybych s vámi nebyl v přátelství a kdybych nevěděl, že holka o to stojí, tuze bych ho k tomu neměl. A pak mě ta Nána dopaluje, je tam pečená vařená, jako bysme my nebyli nic, všecko tam komanduje sama!"

"Ale nezapomínejte taky, že Vojta není mladík, každá taková mladice, jako je naše Kadla, by za ním nešla," připomněla Boučková.

"Taky tomu nerozumím, proč ji tak najednou ženete," ledově promluvila Konopačka.

"Ženu - já že ji ženu? Jen jsem se jí zmínila a hned byla při tom. Má rozum, vždyť tuhle člověka známe, má pěknou chalupu a není rozhazovač, to není každou chvíli. Kolik by se jich tam hnalo!"

"A taky požene! Nána bude mít sháněk až až; kdyby bylo záleželo na ní, dnes bysme tu nebyli. Ostatně, kdo ví, jak to ještě dopadne. Všecko arci záleží na Vojtovi," důrazně vykládal Smrž.

"I ten bude chtít," kysele se ušklíbl hospodář.

"Lidé se již budou starat, aby nás tam zostudili co nejvíc, já vím, že Bouček bude popichovat kdekoho - kdepak on a dítě! - a jiní a jiní," hovořila panímáma a ke konci řeči se podívala na zetě.

"My ne, panímámo, to mi věřte, my budeme tuze rádi, povede-li se to," zvolna odvětil Konopáč a široce se na ni zasmál.

Zamračila se na něj a v očích se jí zablesklo.

"Inu, musíme se starat všichni!" dodal Smrž.

"Pánbůh vám to odplatí," vydychla stará, "takové ženské, jako jsme my, každý hledí všude odstrčit. Ale slyšíš, pojď se honem podívat ke mně do sedničky, ať taky vidíš, že má truhlu plnou."

"I třebas," odpov…