Zločin a trest

ČÁST ČTVRTÁ

1

Nesním ještě? napadlo znova Raskolnikova. Obezřetně a nedůvěřivě si prohlížel nenadálého hosta.

„Svidrigaljov? Nesmysl! To není možné!“ vyhrkl konečně užasle. Jeho hosta ten výkřik, jak se zdálo, ani trochu nepřekvapil.

„Zašel jsem k vám ze dvou důvodů, za prvé abych vás osobně poznal, neboť jsem o vás už dávno slyšel věci, které vás stavějí do velmi zajímavého a příznivého světla, a za druhé v naději, že mi možná neodepřete svou pomoc v jisté záležitosti, jež se přímo dotýká zájmů vaší sestřičky Avdoťji Romanovny. Jen tak bez doporučení mě totiž z pouhé předpojatosti možná k sobě nepustí ani na dvůr, kdežto s vaší pomocí počítám…“

„Chybně počítáte,“ skočil mu do řeči Raskolnikov.

„Přijely právě včera, smím-li se otázat, viďte?“

Raskolnikov neodpověděl.

„Včera, vím. Sám jsem tu přece teprve od předvčírka. Víte, Rodione Romanyči, já vám o tom všem něco povím. Pokládám za zbytečné se ospravedlňovat, ale dovolte mi, abych řekl jenom jedno: co je na tom všem vlastně tak zločinného, bereme-li to ovšem bez předsudků, podle zdravého smyslu?“

Raskolnikov si ho dál mlčky prohlížel.

„Snad to, že jsem ve svém domě pronásledoval bezbrannou dívku a ‚urážel ji svými hnusnými návrhy‘, prosím? (Sám předbíhám!) Ale stačí, když si uvědomíte, že i já jsem člověk et nihil humanum…^[6] Zkrátka, že i já jsem schopen podlehnout okouzlení a zamilovat se (v čemž si ovšem nemůžeme poroučet), a nemůže být nic přirozenějšího. Jádro problému je tu v tom: jsem zvrhlík, anebo jsem sám oběť? Ale co když jsem oběť? Tím, že jsem navrhoval předmětu své lásky společný útěk do Ameriky nebo do Švýcarska, dával jsem možná průchod nejvznešenějším citům a leželo mi na srdci štěstí dvou lidí…! Rozum je přece otrokem vášně, vždyť já se možná ničil ještě víc, prosím vás!“

„Ale o to vůbec nejde,“ přerušil ho s nechutí Raskolnikov. „Vy jste jednoduše odporný, ať jste v právu nebo nejste. Prostě, tady o vás nikdo nestojí, tamhle jsou dveře, můžete jít!“

Svidrigajlov se náhle dal do smíchu.

„Kampak na vás… kdepak, na vás je člověk krátký!“ řekl s nejsrdečnějším smíchem. „Šel jsem na vás zchytra, ale kdepak, vy jste hned zaujal ten nejzásadnější postoj!“

„Ale vždyť chytračíte i teď!“

„Co se dá dělat? Co, jen řekněte!“ hlaholil vesele Svidrigajlov. „Tomu se přece říká bonne guerre^[7], to je naprosto omluvitelný úskok…! Ale vy jste mě přerušil. Ať je tomu jakkoliv, prohlašuji znova: k žádným aférám by nedošlo, nebýt té náhody v sadu. Marfa Petrovna…“

„Tu prý máte taky na svědomí!“ skočil mu Raskolnikov hrubě do řeči.

„Copak už i to se k vám doneslo? Ale pochopitelně, že doneslo… Nuže, na tuhle vaši poznámku vám skutečně těžko odpovím, ačkoliv mé svědomí je naprosto klidné. Nedomnívejte se, že jsem měl v tom směru nějaké obavy, všecko bylo vyšetřeno naprosto přesně a podle všech formalit: lékařským ohledáním byla zjištěna srdeční mrtvice přivoděná koupáním bezprostředně po vydatném obědě a požitím téměř celé láhve vína, a nic jiného ani zjištěno být nemohlo… Nic takového, prosím, ale přesto jsem se nějaký čas, zejména cestou ve vlaku, zanášel myšlenkou, zda jsem k celému tomu… neštěstí nějak nepřispěl, třeba po mravní stránce, zda jsem ji nerozrušil nebo podobně? Ale dospěl jsem k závěru, že i to je naprosto vyloučeno.“

Raskolnikov se rozesmál. „Že si vůbec děláte takové starosti!“

„Co je vám na tom k smíchu! Uvažte, že jsem ji všehovšudy dvakrát šlehl bičíkem, ani stopu to nezanechalo… Nepokládejte mne, prosím, za cynika, já velmi dobře vím, jak to je ode mne hnusné a tak dále; ale naprosto bezpečně vím, že Marfu Petrovnu toto mé, abych tak řekl, rozvášnění skoro potěšilo. Ze skandálu kolem vaší sestřičky se nedalo už absolutně nic vyždímat. Marfa Petrovna už třetí den musela sedět doma, neměla s čím se v městečku ukázat a už tam všecky otrávila tím svým dopisem (o předčítání dopisu jste také slyšel?). A najednou jako dar z nebes ty dvě rány bičíkem…! První, co udělala, bylo, že dala zapřahat…! A to nemluvím o tom, že ženy mají chvíle, kdy je jim náramně příjemné, jsou-li uráženy, aťsi se navenek sebevíc rozhořčují. A tyhle chvíle mají všechny; člověk si vůbec přímo náramně libuje, když je urážen, nevšiml jste si? Ale u žen je to zvlášť nápadné. Dokonce se dá říct, že víc ani nechtějí.“

V jedné chvíli už chtěl Raskolnikov vstát a odejít, a tím rozmluvu ukončit. Ale jistá zvědavost a tak trochu i záměr ho ještě na chvíli zadržely.

„Vy se rád perete?“ zeptal se roztržitě.

„Nemohu říct,“ odpověděl Svidrigajlov. „Ale s Marfou Petrovnou jsme se neprali skoro nikdy. Žili jsme v dobré shodě, byla se mnou vždy spokojena. Bičíku jsem použil za celých našich sedm let všehovšudy dvakrát (pominu-li ještě jeden, třetí případ, velmi choulostivého rázu): poprvé to bylo dva měsíce po našem sňatku, ihned po příjezdu na ves, a pak už jen ten poslední případ. Snad jste si hned nemyslel, že jsem takový zvrhlík, zpátečník a feudál, hehe…? Mimochodem, nevzpomínáte si, Rodione Romanoviči, jak před několika lety, ještě v dobách blahodárné svobody tisku, u nás před celým národem a ve všech novinách zostudili jistého šlechtice – jméno už jsem zapomněl – za to, že zmrskal ve vlaku nějakou Němku, nevzpomínáte si? A tenkrát, myslím téhož roku, se přetřásal i ‚Hanebný výpad Věku‘ (pamatujete se snad na deklamování ‚Egyptských nocí‘? Na ty černé oči! Ach, kde jste, zlaté časy našeho mládí?). Povím vám, jaký na to mám názor: s tím pánem, který zmrskal Němku, nesympatizuji, protože koneckonců… jaképak sympatie! Ale zároveň nemohu nepřiznat, že někdy se člověk setká s tak rýpavými ‚Němkami‘, že ani jediný zastánce pokroku za sebe myslím nemůže docela ručit. Z tohoto hlediska se tehdy na tu věc nikdo nepodíval, a zatím to, prosím, je jediné vskutku humánní hledisko!“

Svidrigajlov se po těchto slovech opět rozesmál. Raskolnikov jasně viděl, že je to k čemusi pevně odhodlaný, úskočný člověk.

„Zdá se, že jste už několik dní s nikým nemluvil?“ zeptal se.

„Téměř. Ale jistě se divíte, že jsem tak vyrovnaný člověk?“

„Ne, divím se, ž…