Zločin a trest

7

Uprostřed ulice stál elegantní panský lehký kočár s párem bujných šedých koní; v kočáru nikdo neseděl, kočí slezl z kozlíku a přešlapoval vedle; koně někdo držel za uzdy. Okolo se tlačilo mnoho lidí, docela vpředu strážníci. Jeden držel rozsvícenou lucernu a sehnutý svítil na cosi na dlažbě, pod koly. Kolem bylo plno hovoru, zděšených výkřiků; kočí jako popletený občas opakoval:

„Takové neštěstí! Panebože, takové neštěstí!“

Raskolnikov se s námahou protlačil kupředu a konečně spatřil předmět toho sběhu a zájmu. Na zemi bezvládně ležel muž sražený koňmi, zřejmě velmi nuzně oblečený, ale v „lepších“ šatech, celý zkrvavený. Krev mu tekla z hlavy a stékala po tváři, obličej měl potlučený, odřený a zohavený. Bylo vidět, že zranění je vážné.

„Lidičky!“ bědoval kočí. „Člověk se nedohlídá! Neřek bych, kdybych jel tryskem nebo na něj nekřičel, ale já nepospíchal, jel jsem polehounku. To mi všichni můžete dosvědčit. Ožrala jehlu nenavleče, to se ví…! Vidím ho, jak jde přes ulici, motá se, div sebou nepraští, tak zařvu jednou, dvakrát i potřetí, strhnu koně, ale on se jim svalil rovnou pod kopyta! Kdoví, jestli ne schválně, nebo měl tolik v hlavě… Koně jsou mladý a lekavý, začali vyhazovat, on vykřik, oni začali jančit ještě víc – a neštěstí bylo hotový“

„Bylo to tak!“ ozvalo se z davu něčí svědectví.

„Křičel, to je pravda, třikrát na něj zavolal,“ přidal se druhý.

„Akorát třikrát, všichni to slyšeli!“ vykřikl další.

Kočí ostatně nebyl příliš skleslý a vyděšený. Bylo zřejmé, že kočár patří bohatému a vlivnému majiteli, který někde čeká, až pro něj přijede; strážníci se ovšem horlivě snažili, aby tuto závadu napravili. Bylo třeba dopravit přejetého do jeho obvodu a do nemocnice. Nikdo ho však neznal.

Raskolnikov se zatím protlačil a nahnul ještě blíže. Světlo lucerny náhle jasně ozářilo nešťastníkovu tvář; Raskolnikov ji poznal.

„Já ho znám, já ho znám!“ vykřikl a prodral se až dopředu. „To je úředník na penzi, titulární rada Marmeladov! Bydlí nedaleko v Kozelově domě… Rychle doktora! Zaplatím, podívejte!“ Vytáhl z kapsy peníze a ukázal je strážníkovi. Byl nesmírně rozčilený.

Strážníci byli spokojeni, že zjistili totožnost přejetého. Raskolnikov udal i své jméno a bydliště a úpěnlivě, jako by šlo o jeho vlastního otce, je přesvědčoval, že mají bezvědomého Marmeladova co nejrychleji dopravit do jeho bytu.

„Je to tady ob tři domy,“ přimlouval se, „dům Němce Kozela, toho boháče… Šel asi opilý domů. Znám ho… Propadl pití… Má tam rodinu, ženu, děti, a ještě jednu dceru. Bůhvíjak dlouho by ho táhli do nemocnice, a tady mají tuším doktora v domě! Zaplatím, všecko zaplatím… Bude mít přece jen lepší ošetření a rychlou pomoc, než s ním dojedou do nemocnice, tak třeba umře…“

Nenápadně už dokonce něco podstrčil; věc byla ostatně jasná a zákonná, lékařská pomoc byla v tomto případě rozhodně rychlejší. S pomocí ochotných lidí přejetého zvedli a odnášeli. Ke Kozelovu domu bylo asi třicet kroků. Raskolnikov šel vzadu, šetrně podpíral Marmeladovovi hlavu a ukazoval cestu.

„Sem, sem! Po schodech ho musíte nést, aby měl hlavu nahoře, otočte se… tak! Zaplatím vám, budu vám vděčný,“ drmolil.

Katěrina Ivanovna jako v každé volné chvíli přecházela z jednoho konce maličké světnice na druhý, od okna ke kamnům a nazpátek, ruce pevně zkřížené na prsou, a mezi kašlem rozmlouvala sama se sebou. V poslední době mluvívala stále častěji ke své nejstarší dcerce, desítileté Poljence, která sice ještě mnohé nechápala, zato však dobře věděla, že ji matka potřebuje, a proto na ni bez přestání upírala své velké rozumné oči a všemožně se snažila vypadat chytře. Teď svlékala a ukládala ke spaní malého bratříčka, který od rána churavěl. Hošík čekal, až mu převlékne košilku, kterou bylo třeba ještě v noci vyprat, a seděl na židli tiše jako pěna, s vážným výrazem, rovně a bez hnutí, nožky spojené, vystrčené dopředu patami, špičky od sebe. S našpulenými rtíky a vykulenýma očima, bez nejmenšího hnutí, navlas tak, jak asi sedí všecky rozumné děti, když je před spaním převlékají, poslouchal, co si povídají maminka a sestřička. Ještě menší děvčátko v nejnuznějších hadrech stálo u zástěny a čekalo, až na ně přijde řada.

Dveře na schody byly otevřené, aby se aspoň trochu rozptylovala klubka tabákového dýmu, který tam vnikal z ostatních místností a co chvíli dráždil nebohou souchotinářku k dlouhým trýznivým záchvatům kašle. Zdálo se, že Katěrina Ivanovna za ten týden ještě více zhubla a rudé skvrny na jejích tvářích planuly ještě nápadněji než předtím.

„To bys nevěřila, Poljenko, ty nemáš zdání,“ mluvila a přecházela po světnici, „jak vesele a dobře jsme si žili u tatíčka a jak mi tenhle opilec zničil život a ještě vám ho všem zničí! Tatíček měl v úřadě hodnost plukovníka, málem už byl gubernátorem. Měl k tomu jen krůček, všichni za ním jezdili a říkali: ‚My už vás, Ivane Michajlyči, pokládáme za našeho gubernátora.‘ Když jsem… eh! Když jsem… eheheh… Zatracený život!“ zaúpěla, vyplivla chrchel a chytla se za prsa. „Když jsem… eh, když mě na posledním plese… u maršálka… uviděla kněžna Bezzemelná, ta, co mi pak žehnala, když jsem si brala tvého tatínka, Poljo, hned se vyptávala: ‚Není tohle ta milá dívenka, co tančila při závěrečné slavnosti s šálem?‘… Tu díru musíš zašít; proč nevezmeš jehlu a hned to nespravíš, jak tě to učím, zítra to… eh! zítra… eheheh…! roztrhá ješ-tě víc!“ vyrazila s námahou… „Tenkrát zrovna přijel z Petrohradu kammerjunker kníže Sčegolskoj… tancoval se mnou mazurku a hned druhý den chtěl přijet požádat o mou ruku, ale já jsem se mu sama zdvořile poděkovala a řekla jsem, že moje srdce dávno patří jinému. Ten jiný byl tvůj otec, Poljo; tatíček se hrozně zlobil… Tak co, je už voda připravená? Dej sem tu košilku, a co punčošky…? Lído,“ obrátila se k maličké, „tu jednu noc to nějak vydržíš bez košilky… a punčošky sem dej taky… Vyperu to při jednom… Kde zas ten obejda vězí, ožrala jeden! Košili ucoural jako nějaký hadr, rozedral ji na cucky… Vezmu to všechno najednou, abych se s tím nemusela trápit dvě…