Zločin a trest

2

Bylo už skoro osm; oba pospíchali k Bakalejevovi, aby tam byli dříve než Lužin.

„Kdopak to byl?“ zeptal se Razumichin, sotva vyšli na ulici.

„To byl Svidrigajlov, ten statkář, v jehož domě byla potupena má sestra, když u nich byla vychovatelkou. Kvůli jeho milostným návrhům ji odtud vyhnala jeho žena Marfa Petrovna. Ta Marfa Petrovna pak Duňu odprosila, a teď náhle umřela. Právě o ní se prve mluvilo. Sám nevím proč, ale mám z toho člověka velký strach. Přijel sem ihned po ženině pohřbu. Je hrozně podivný, k něčemu se rozhodl… Zdá se, že cosi ví… Duňu před ním musíme chránit… to jsem ti chtěl hlavně připomenout, slyšíš?“

„Chránit?! Co by mohl Avdoťje Romanovně vyvést? Ale díky, Roďo, žes mi to řekl… Budeme, budeme ji chránit…! Kde bydlí?“

„Nevím.“

„Proč ses nezeptal? To je škoda! Ale já si to vypátrám!“

„Viděls ho?“ zeptal se Raskolnikov po chvíli.

„Jakpak ne, všiml jsem si ho dobře. Zapsal jsem si ho do paměti.“

„Viděls ho dobře? Jasně?“ naléhal Raskolnikov.

„Docela jasně, mám ho v paměti. Poznám ho mezi tisíci, mám na podobu paměť.“

Znova chvíli mlčeli.

„Hm… Tak to tedy…,“ zabručel Raskolnikov. „Totiž, víš…, mně se zdálo… já mám pořád dojem…, že to byla třeba fantazie.“

„O čem to mluvíš? Nějak ti nerozumím.“

„Vy pořád říkáte,“ usmál se křivě Raskolnikov, „že jsem pomatený. A já teď měl sám dojem, že jsem se možná opravdu pomátl a že jsem viděl jen přízrak!“

„Co to povídáš?“

„Kdopak ví! Možná že jsem se skutečně pomátl a že všecko, co se tyto dni dálo, se odehrávalo jen v mé fantazii…“

„Ach bože, Roďo! Už tě zas někdo vyvedl z míry…! A co vlastně říkal, s čím přišel?“

Raskolnikov neodpověděl. Razumichin chvíli přemýšlel.

„No, teď ti podám hlášení já,“ začal pak. „Zašel jsem k tobě, ale ty jsi spal. Pak jsme obědvali a potom jsem šel k Porfirijovi. Zametov tam pořád ještě je. Chtěl jsem spustit, ale dopadlo to bledě. Pořád jsem se nemohl jaksepatří rozhovořit. Jako by to pořád ještě nechápali a nemohli pochopit, a vůbec je to nepřivádí do rozpaků. Odvedl jsem si Porfirije k oknu a začal jsem do něj mluvit, ale zas to dopadlo tak divně – koukal stranou a já koukal taky jinam. Nakonec jsem mu zašermoval pěstí před očima a řekl jsem mu, že ho pěkně příbuzensky rozmáčknu. Jen se na mne tak podíval. Vykašlal jsem se na ně a odešel jsem. Hloupěji to nemohlo dopadnout. Se Zametovem jsem vůbec nepromluvil. Ale podívej, nejdřív jsem myslel, že jsem všecko zpackal, ale když jsem šel ze schodů, zrovna ti mě osvítil jeden nápad: proč se vlastně my dva tak pachtíme? Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby ti hrozilo nějaké nebezpečí nebo tak! Ale co tobě je do toho! Ty s tím nemáš nic společného, tak se na ně vykašli, vysmějem se jim dost potom, na tvém místě bych je dokonce začal mystifikovat. Potom se propadnou hanbou! Vykašli se na ně, pak je třeba ztlučeme, ale teď si z nich budeme utahovat!“

„To se ví!“ odpověděl Raskolnikov. A v duchu si pomyslel: Co asi řekneš zítra? Ještě ani jednou se kupodivu nezamyslel nad otázkou: Co tomu řekne Razumichin? Teď, když ho to napadlo, zpytavě se na něho podíval. To, co mu teď Razumichin říkal o návštěvě u Porfirije, ho pramálo zajímalo – od té doby toho tolik ubylo i přibylo!

Na chodbě se srazili s Lužinem: dostavil se přesně v osm a hledal číslo pokoje, a tak všichni tři vešli současně, ale aniž se uznali za hodna pohledu nebo pozdravu. Oba mladíci vešli první, kdežto Petr Petrovič, aby zabránil trapnému dojmu, se trochu pozdržel v předsíni při odkládání svrchníku. Pulcherija Alexandrovna mu ihned vyšla v ústrety. Duňa se zatím vítala s bratrem.

Petr Petrovič vstoupil a velmi přívětivě, avšak zároveň nadmíru důstojně se pozdravil s dámami. Přesto bylo znát, že je trochu zmaten a že se ještě docela nevzpamatoval. Pulcherija Alexandrovna, také trochu rozpačitá, honem všechny rozsazovala kolem kulatého stolu, na němž bublal samovar. Duňa a Lužin zaujali místa proti sobě na protilehlých stranách stolu. Razumichin a Raskolnikov seděli naproti Pulcheriji Alexandrovně, Razumichin blíže k Lužinovi a Raskolnikov vedle sestry.

Chvilenku nikdo nic neříkal. Petr Petrovič pomalu vytáhl batistový šátek, od kterého to zavonělo, a vysmrkal se s vzezřením člověka sice šlechetného, ale nicméně trochu dotčeného ve své důstojnosti a přitom pevně rozhodnutého žádat vysvětlení. Už v předsíni ho napadlo: co kdyby se ani nesvlékal a odjel, a tím přísně a citelně potrestal obě dámy, aby si hned uvědomily důsledky. Ale neodvážil se. Zároveň však tento pán nesnášel nejasnost, a v tomto případě bylo třeba vysvětlení: jestliže byl jeho příkaz tak nepokrytě přestoupen, není něco v pořádku a bude tedy lépe nejdříve to zjistit; na potrestání má vždycky času dost a je to plně v jeho rukou.

„Doufám, že jste dojely bez nehody?“ obrátil se oficiálně na Pulcheriju Alexandrovnu.

„Chválabohu, Petře Petroviči.“

„Velice mě těší. Avdoťja Romanovna se rovněž necítí unavena?“

„Copak já, já jsem mladá a silná, já se tak neunavím, ale maminka snášela cestu velmi těžce,“ odpověděla Duněčka.

„Inu, co se dá dělat, naše národní tratě jsou tuze dlouhé. Ohromná je takzvaná mátuška Rus… Já jsem včera při nejlepší vůli nemohl přijít k vlaku. Doufám však, že jste neměly žádné mimořádné nesnáze.“

„Jakpak ne, Petře Petroviči, byly jsme velmi bezradné,“ vysvětlovala honem se zvláštním důrazem Pulcherija Alexandrovna, „a kdyby nám snad sám pánbůh včera neposlal Dmitrije Prokofjiče, byly bychom úplně ztracené. To je on, Dmitrij Prokofjič Razumichin,“ představila ho Lužinovi.

„Vím, měl jsem potěšení… včera,“ vykoktal Lužin, nevlídně loupl po Razumichinovi očima, zamračil se a umlkl. Petr Petrovič vůbec patřil k lidem, kteří jsou ve společnosti velmi roztomilí a tuze si na roztomilost potrpí, kteří však, jak jim něco není po chuti, ihned skládají všechny své zbraně a připomínají spíše pytel mouky než vtipného kavalíra, oživujícího zábavu. Všichni opět ztichli: Raskolnikov zarytě mlčel, Avdoťja Romanovna zatím mluvit nechtěla, Razumichin neměl co říct, a tak měla Pulcherija Alex…