Zločin a trest

Fjodor Michajlovič Dostojevskij
(Hodnocení: 2)

89 

Elektronická kniha: Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: dostojevskij15 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest

Anotace

Sociální román s výrazným psychologickým akcentem od slavného ruského realisty 19. století vypráví osudový příběh Rodiona Romanoviče Raskolnikova, mladého člověka, dohnaného strádáním až k vraždě.
V bezvýchodné životní situaci spáchá mladý hrdina, bývalý student, vraždu, pro kterou najde ospravedlnění ve své osobité filozofii, jejímž prizmatem posuzuje soudobou společnost. S uměleckým mistrovstvím líčí autor v románu detailně život velkoměstské chudiny, jejíž charakter je utvářen nespravedlivým společenským řádem. Třebaže Dostojevskij pokládal zlo za neoddělitelnou složku lidské duše, viděl východisko v pokoře a v přilnutí k Bohu, k němuž také přivedl svého kajícího se hrdinu. Román zůstává jedním z nejsilnějších výkřiků lidskosti své doby, dožadující se spravedlnosti pro malé a utlačované, a zároveň je naléhavou výzvou, burcující k odstranění sociálních křivd.

O autorovi

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

[11.11.1821-9.2.1881] Ruský novelista, romanopisec, publicista a myslitel, jeden z nejvýznamějších spisovatelů všech dob. Zprvu navštěvoval soukromou školu, po smrti matky však byl v roce 1837 z existenčních důvodů poslán na vojenskou ženijní školu do Petrohradu. Po sedmi letech studií zanechal, aby se mohl plně věnovat psaní – jeho literární počátky byly silně ovlivněny Bělinským. V roce 1846 se připojil ke...

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, , ,

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

2 recenze Zločin a trest

  1. Robo L.

    Geniální a nadčasová kniha s neuvěřitelně sugestivním vylíčením toho, co se odehrává ve vrahově mysli. Intenzivní cesta od nesnesitelné úzkosti ke katarzi.

  2. Eva S.

    Bezvadná studie charakterů a psychologie postav, původní psychologický román, mistrovské dílo. Konečně jsem se dostala k tomuto Dostojevskému počinu, je to moje první kniha od něj, jsem uchvácena. Tolik rozmanitých, zbídačených, dobrých i špatných postav, tolik vnitřních monologů, intrik a napjatých dialogů; zobrazení tehdejší kruté reality a pohrávání si s myšlenkou míry špatnosti zločinu a napoleonské velikosti… Po dočtení jsem měla zahlcenou hlavu, pořád ještě mám, co k tomu už dodat.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

6

„Tomu nevěřím! Tomu nemůžu věřit!“ stál na svém sklíčený Razumichin a tvrdošíjně vyvracel Raskolnikovovy domněnky. To už docházeli k Bakalejevovu penzionu, kde na ně Pulcherija Alexandrovna a Duňa dávno čekaly. Razumichin, pobouřený a rozčilený už jen z toho, že o tom poprvé začali mluvit otevřeně, co chvíli se v zápalu řeči zastavoval.

„Tak nevěř!“ ušklíbal se chladně a přezíravě Raskolnikov. „Tys jako obyčejně nic nepozoroval, ale já zato vážil každé slovo.“

„Vážil, protože jsi podezřívavý… Hm… skutečně uznávám, že Porfirijův tón byl celkem podivný, a hlavně ten mizera Zametov…! Něco tím myslel, to máš pravdu – ale proč? Proč?“

„Přes noc se mu to rozleželo.“

„Ale naopak, právě naopak přece! Kdyby skutečně měli tu idiotskou domněnku, tak by se všemožně snažili neodkrývat, utajit karty, aby pak šli najisto… Ale teď to je troufalé a neopatrné!“

„Kdyby měli nějaká fakta, totiž skutečná fakta nebo aspoň něčím opodstatněné podezření, pak by si jistě rozmysleli hrát tak otevřenou hru – doufali by, že vyhrají ještě více (a mimoto už by u mě dávno udělali prohlídku!). Ale nemají ani jediný fakt, vůbec nic, všecko je zdání, všecko je dvojsečné, všecko je jen nepodložená domněnka, a proto mnou chtějí otřást drzostí. Anebo sám dostal vztek, že jim chybějí fakta, a plácal ze zlosti. Ale dost možná, že má svůj plán… Zdá se, že je to chytrý člověk… Chtěl mě možná vyděsit, proto dělal, že ví všecko… V tom je kus psychologie, kamaráde… Ale tohle vysvětlování se mi už hnusí. Nech toho!“

„A uráží to, uráží! Chápu tě! Ale… když jsme o tom začali otevřeně mluvit (a to je moc dobře, že jsme konečně začali, jsem moc rád!), tak se ti taky hned otevřeně přiznám, že jsem to u nich pozoroval už dávno, už dávno, celou tu dobu jsem cítil, že v nich sedí ta myšlenka, sice jen v zárodečku, sice jen kradí, ale proč i jen kradí! Jak se opovažují? Odkud, odkud to vlastně pramení? Kdybys věděl, jak jsem zuřil! Jakže: jen proto, že bývalý student zmořený bídou a těžkomyslností těsně předtím, než vážně onemocní, možná už v blouznivém stavu, který v něm klíčí (považ!), úzkostlivý, ješitný a sebevědomý, šest měsíců zalezlý jako krtek ve své ubohé díře, stojí v hadrech a v botách bez podrážek před nějakými komisaříčky a snáší jejich hrubiánství; a ještě mu strčí pod nos neočekávaný dluh, prošlou směnku dvorního rady Čebarova, plesnivá barva, třicet stupňů Réaumura, ztuchlý vzduch, tlačenice, vyprávění o vraždě osoby, u níž předtím byl, a to všechno – na lačný žaludek! Jakpak to nemělo mít za následek mdloby! A na tomhle, zrovna na tomhle si všecko vykonstruovat! Zatraceně! Chápu, že tě to pobuřuje, ale být na tvém místě, Roďko, vysmál bych se všem do očí, anebo ještě líp, naplil bych všem do tváře, a hezky šťavnatě, a rozdal bych kolem sebe šikovně, jak už se to musí, hezkou řádku facek, a tím bych to pokládal za vyřízené. Vykašli se na to! Vzchop se! Že jim není hanba!“

Vylíčil to barvitě, to se musí nechat! pomyslel si Raskolnikov.

„Říkáš, vykašli se na to? A zítra zase výslech!“ řekl trpce. „Mám se s nimi hádat? Stejně mě dost mrzí, že jsem se včera v hostinci zahazoval se Zametovem…“

„Zatraceně! Půjdu k Porfirijovi sám! Však já ho skřípnu pěkně příbuzensky, musí mi vyložit všechno od Adama. A Zametova…“

Konečně se dovtípil! řekl si Raskolnikov.

„Počkej!“ chytil ho Razumichin náhle za rameno. „Počkej! Nepovídej! Už se mi rozbřesklo, že mluvíš hloupě! Jakápak je to lest? Říkals přece, že otázka, jestli jsi neviděl natěrače, byla lest? Jen uvaž, kdybys to skutečně spáchal, mohl by ses prořeknout, žes viděl, jak v bytě pracovali? Žes viděl nějaké natěrače? Naopak: nic jsi neviděl, i kdybys možná opravdu viděl! Kdo by vypovídal proti sobě?“

„Kdybych tu věc skutečně spáchal, určitě bych řekl, že jsem viděl natěrače i byt,“ odpovídal opět neochotně a se zřejmým odporem Raskolnikov.

„Ale proč bys mluvil proti sobě?“

„Prostě proto, že jenom venkované nebo nezkušení zelenáči při výslechu úporně a šmahem všecko zapírají. Ale kdo je aspoň trochu inteligentní a zkušený, určitě hledí, jak to jen jde, přiznat všechna vnější a nesporná fakta, jenomže jim podkládá jiné příčiny, přidá jim svůj vlastní, zvláštní a nečekaný rys, který je postaví do jiného světla. Porfirij pravděpodobně počítal právě s tím, že budu takhle odpovídat a že určitě kvůli větší pravděpodobnosti řeknu, že jsem je viděl a hned to něčím vysvětlím…“

„Ale na to by ti byl okamžitě řekl, že dva dny předtím tam natěrači ani být nemohli, a žes tam tedy byl ten den, kdy se vražda stala, kolem osmé. Chytil by tě na hloupost!“

„Ale s tím právě počítal, myslel si, že si to hned neuvědomím a že budu honem chtít odpovědět co nejpravděpodobněji, a přitom zapomenu, že tam dva dny předtím žádní natěrači být nemohli.“

„Copak bys to mohl zapomenout?“

„Jakpak by ne! Na takovýchhle maličkostech ztroskotávají chytří lidé nejčastěji. Čím chytřejší člověk, tím méně počítá s tím, že ho nachytají na maličkost. Na hodně velkého lišáka musí přijít právě nejjednodušší léčka. Porfirij není zdaleka tak hloupý, jak si myslíš…“

„Tak je to u mě padouch!“

Raskolnikov se neudržel smíchy. Ale v téže chvíli mu připadlo hrozně divné, s jakou živostí a chutí provedl tento poslední rozbor, ačkoliv celou předchozí rozmluvu vraštil tvář odporem a udržoval hovor jen záměrně a z nutnosti.

Chvílemi tomu přicházím na chuť! pomyslel si.

Ale téměř vzápětí už jím zachvěl neklid, jako by ho náhle přepadla nějaká nečekaná a znepokojivá myšlenka. Jeho neklid rostl. Došli už ke vchodu do Bakalejevova penzionu.

„Jdi tam zatím sám,“ řekl náhle Raskolnikov, „já se hned vrátím.“

„Kampak? Už jsme tady!“

„Musím ještě někam, potřebuju něco vyřídit… přijdu za půl hodiny… Řekni jim to.“

„Jak chceš, ale půjdu za tebou!“

„Copak mě chceš i ty trápit?“ vybuchl Raskolnikov tak roztrpčeně a s tak zoufalým pohledem, že Razumichinovi poklesly ruce. Chvíli stál před vchodem a zamračeně se díval, jak se Raskolnikov rychle vzdaluje směrem ke své ulici. Potom však stiskl zuby a zaťal pěsti, a kdy…