Zločin a trest

2

Nebylo by snadné přesně vypočítat pohnutky, které pomatenou Katěrinu Ivanovnu přivedly na pošetilou myšlenku uspořádat smuteční hostinu. Skutečně na ni padlo skoro deset rublů z těch víc než dvaceti, které věnoval Raskolnikov původně na Marmeladovův pohřeb. Možná že Katěrina Ivanovna pokládala za svou povinnost k zesnulému „jak se sluší“ uctít jeho památku, aby všichni nájemníci a především Amálie Ivanovna věděli, že „nejen nebyl horší, ale možná mnohem lepší“ a že nikdo z nich nemá právo nad ním „ohrnovat nos“. Možná však, že při tom hrála nejdůležitější roli ona zvláštní hrdost chudých, která při některých společenských zvyklostech, závazných při našem způsobu života pro každého bez výjimky, nutí mnohé ubožáky, aby se vydávali z posledních sil a utráceli poslední těžce nastřádané kopějky, jen aby nebyli „horší než jiní“ a aby je ti druzí nějak „nepomluvili“. Velmi pravděpodobné bylo, že Katěrině Ivanovně se zachtělo právě při této příležitosti a právě v té chvíli, kdy si lidé mohli myslet, že zůstala opuštěna všemi na světě, ukázat všem těm „mizerným a odporným nájemníkům“, že nejenom „dovede žít a přijímat hosty“, nýbrž že vlastně ani nebyla pro takový úděl vychována, ale že dostala výchovu v „lepším, dá se říct aristokratickém plukovnickém domě“ a že rostla pro jiné věci, než aby sama zametala podlahu a prala po nocích dětské hadříky. Tyto záchvaty hrdosti a ješitnosti někdy přepadají nejchudší a nejušlápnutější lidi a časem se jim stávají neodbytnou, neutišitelnou potřebou. A Katěrina Ivanovna mimoto nepatřila k ušlápnutým; okolnosti ji mohly nadobro ubít, ale ušlápnout ji mravně, totiž zakřiknout a podrobit si ji násilím, nebylo možné. Navíc o ní Soněčka darmo neříkala, že se jí mate rozum. S úplnou jistotou se to sice ještě tvrdit nedalo, ale v poslední době, celý poslední rok, vytrpěla její ubohá hlava příliš, než aby to nezanechalo nějaké následky. A jak tvrdí lékaři, pokročilý stupeň tuberkulózy také často přispívá k poruchám rozumových funkcí.

O vínech v množném čísle a v mnoha druzích ani o madeiře nemohla být řeč, to bylo přehnané, ale přesto bylo co pít. Byla vodka, rum a lisabonské, všecko té nejhorší kvality, ale zato vše v dostatečném množství. Z jídel byla mimo smuteční rozinkovou kaši další tři nebo čtyři (mezi jiným i lívance), všechna z kuchyně Amálie Ivanovny, a mimoto byly přichystány hned dva samovary, neboť se předpokládalo, že po obědě se bude pít čaj a punč. Nákupy vedla sama Katěrina Ivanovna za pomoci jednoho z nájemníků, jakéhosi ubohého Poláčka, který měl bůhvíproč pronajat podnájem u paní Lippevechzelové a který se okamžitě Katěrině Ivanovně nabídl, že jí bude dělat poslíčka, a běhal celý předchozí den a celé dopoledne, div se nepřetrhl, s vyplazeným jazykem, a jak se zdálo, zejména na tom si dával nejvíc záležet. S každou maličkostí běhal za Katěrinou Ivanovnou a přiběhl ji dokonce hledat až do tržnice, neustále ji tituloval „pani chorunží“ a konečně se jí zprotivil tak, že ho měla po krk, ačkoliv zprvu říkala, že bez toho „ochotného a velkodušného“ člověka by byla ztracená. Ale to už byl povahový rys Katěriny Ivanovny: vymalovat prvního, kdo se jí namanul do cesty, honem honem nejlepšími a nejvýraznějšími barvami a vychválit ho tak, až to je trapné, přimyslet si k jeho chvále všelijaké okolnosti, které vůbec nikdy nebyly, naprosto upřímně a bezelstně sama uvěřit v jejich existenci, a pak se najednou a naráz zklamat a zpražit, zhanobit a vyrazit ze dveří člověka, jemuž se ještě před několika hodinami doslova klaněla. Byla od přírody veselá a snášenlivá, ráda se zasmála, ale ze samého neštěstí a ustavičné smůly ji přímo posedla touha, aby všichni žili ve shodě a radosti a neopovážili se žít jinak, takže ji každá sebemenší životní disharmonie a každý sebemenší nezdar okamžitě div nerozzuřily a za vteřinku po nejvzletnějších nadějích a fantaziích začínala proklínat osud, ničit všecko a třískat vším, co jí přišlo do ruky, a bít hlavou o zeď. Stejně náhle a záhadně stoupla u Katěriny Ivanovny neobyčejně v ceně a vážnosti i Amálie Ivanovna, asi jedině ve spojitosti se smuteční hostinou a s tím, že Amálie Ivanovna se s velkým zápalem rozhodla přispět vydatnou hřivnou při její přípravě: vzala na sebe úpravu tabule včetně ubrusů, nádobí a ostatního a nabídla svou kuchyni pro přípravu jídel. Jí také dala Katěrina Ivanovna plnou moc a v důvěře se na ni spolehla, když odcházela na hřbitov. A skutečně, všecko bylo přichystáno víc než uspokojivě: stůl byl kupodivu prostřen poměrně čistě, nádobí, příbory, sklenky, pohárky i číše, vypůjčené od různých nájemníků, byly různých tvarů i velikostí, ale všecko bylo k určité hodině v pořádku na místě a Amálie Ivanovna u vědomí, že úspěšně zastala svůj úkol, uvítala Katěrinu Ivanovnu po pohřbu dokonce s jistou pýchou, nastrojená v čepci s novými smutečními stuhami a v černých šatech. Tato pýcha, ačkoliv oprávněná, Katěrinu Ivanovnu bůhvíproč rozladila: Dočista jako bychom bez Amálie Ivanovny nedokázali upravit tabuli! A rozladil ji i čepec s novými stuhami: Snad si ta hloupá Němka nakonec ještě nemyslí, že jako paní domácí prokázala bůhvíjakou milost ubohým nájemníkům, když jim trošku pomohla? Milost! To bych si vyprosila! To u tatínka, plukovníka a málem gubernátora, se prostíral stůl kolikrát pro čtyřicet osob a nějakou Amálii Ivanovnu, nebo lépe řečeno Ludvigovnu, by tam nepustili ani do kuchyně… Nicméně Katěrina Ivanovna si tyto své pocity zatím raději nechala pro sebe, ačkoliv se v duchu rozhodla, že bude nutné Amálii Ivanovnu ještě dnes usadit a odkázat ji do patřičných mezí, nebo zvedne nos bůhvíjak vysoko; zatím k ní byla jenom chladná. A ještě jedna nepříjemnost přispěla svým dílem k podrážděnosti Katěriny Ivanovny: pohřbu se totiž ze všech pozvaných nájemníků mimo Poláčka, který při všem ještě stačil zaběhnout i na hřbitov, téměř nikdo nezúčastnil; zato ke smuteční hostině přišli ti nejbezvýznamnější a nejchudší, leckteří dokonce v horších šatech než jindy, jako nějaká chátra. Všichni starší …