Zločin a trest

6

Když Raskolnikov později vzpomínal na tu chvíli, viděl průběh věcí takto:

Hluk za dveřmi náhle prudce zesílil a dveře se maličko pootevřely.

„Co to má znamenat?“ vykřikl dopáleně Porfirij Petrovič. „Říkal jsem přece…“

Chvíli se nikdo neozýval, ale bylo zřejmé, že za dveřmi je několik lidí a že od nich někoho odstrkují.

„Tak co je to tam?“ opakoval znepokojeně Porfirij Petrovič.

„Přivedli vězně, Nikolaje,“ ozval se něčí hlas.

„Nepotřebuji! Ven! Počkejte…! Co mi sem leze! Co je to za pořádek!“ zlobil se Porfirij a hnal se ke dveřím.

„Když on…,“ pokoušel se znova vysvětlit týž hlas, ale náhle ztichl.

Dvě vteřinky, ne déle, trvalo skutečné zápolení, pak jako by někdo někoho prudce odstrčil a vzápětí vkročil do pracovny Porfirije Petroviče jakýsi velmi bledý muž. Na první pohled vypadal podivně. Díval se přímo před sebe, ale zdálo se, že nikoho nevidí. Z očí mu vyzařovalo odhodlání, ale přitom měl smrtelně zsinalou tvář, jako by ho přivedli na popraviště. Jeho úplně bílé rty se sotva znatelně třásly.

Byl to vlastně teprve mladíček, velmi prostě oblečený, střední postavy, pohublý, vlasy zastřižené do kulata, jeho tvář měla jemné, trochu suché rysy. Muž, kterého tak nenadále odstrčil, se za ním první vrhl do místnosti a ještě ho popadl za rameno – byl to dozorce. Nikolaj však škubl paží a vytrhl se mu znovu.

Ve dveřích se shluklo několik zvědavců. Někteří se drali dovnitř. Celý výjev se odehrál v několika vteřinách.

„Ven, ještě tě tu nepotřebuju! Počkej, až tě zavolám…! Proč jste ho přivedli dříve?“ koktal nadmíru dopáleně Porfirij Petrovič a zdálo se, že si neví rady. Ale Nikolaj náhle klesl na kolena.

„Co chceš?“ užasl Porfirij.

„Já to udělal! Přiznávám se! Já jsem vrah!“ prohlásil náhle Nikolaj trochu zajíkavým, ale dost zvučným hlasem.

Asi deset vteřin bylo napjaté ticho, jako by všichni zkameněli; i dozorce couvl a už se k Nikolajovi nepřibližoval, ale zůstal nehnutě stát u dveří.

„Co to znamená?“ vyrazil Porfirij Petrovič, když se vzpamatoval z chvilkového strnutí.

„Já jsem… vrah…,“ opakoval Nikolaj po kratičké odmlce.

„Cože… ty že jsi… Cože… Koho jsi zavraždil?“

Porfirij Petrovič zřejmě ztratil hlavu.

Nikolaj odpověděl opět až za okamžik.

„Alenu Ivanovnu a její sestru Lizavetu Ivanovnu jsem… zabil… sekyrou. Pomátly se mi smysly…,“ dodal ještě a znova zmlkl. Pořád přitom klečel. Porfirij Petrovič stál chvíli jako v zadumání, ale náhle znova ožil a ohnal se rukama po nežádoucích svědcích. Ti se okamžitě schovali a dveře se zavřely. Pak se podíval na Raskolnikova, stojícího v koutě a vyjeveně hledícího na Nikolaje, pokročil k němu, ale náhle se zarazil, podíval se na něj a z něho vzápětí na Nikolaje, pak znova na Raskolnikova a hned zase na Nikolaje a znenadání se jako posedlý opět obořil na Nikolaje.

„Co mi sem pleteš to své pominutí smyslů?“ vyjel na něho skoro zlostně. „Ještě jsem se tě neptal, jestli se ti pomátly smysly nebo ne… Mluv: tys to provedl?“

„Já jsem vrah… učiním výpověď…,“ odpověděl Nikolaj.

„E-ech! Čím jsi to provedl?“

„Sekyrou. Měl jsem ji schovanou.“

„Počkej, nepospíchej! Sám?“

Nikolaj otázku nepochopil.

„Sám jsi to udělal?“

„Sám, Miťka není ničím vinen a nemá s tím nic společného.“

„Počkej, nepospíchej tak s Miťkou! E-ech…! No, a jak to, poslyš, že jsi tehdy běžel ze schodů! Domovníci vás přece oba viděli.“

„To abych odvedl pozornost… jsem tenkrát… utíkal s Miťkou,“ odpovídal jaksi chvatně a naučeně Nikolaj.

„To se ví!“ načepýřil se Porfirij. „Tohle nemá z vlastní hlavy!“ zabručel jakoby pro sebe a vtom si opět všiml Raskolnikova.

Byl Nikolajem zřejmě tak zaujatý, že na Raskolnikova dokonce na chvíli zapomněl. Náhle se vzpamatoval, ba ulekl…

„Rodione Romanoviči, příteli! Promiňte, prosím vás,“ rozběhl se k němu, „takhle to není možné, račte prosím… tady už jste zbytečný… Ostatně já sám… vidíte to překvapení…! Račte, prosím!“

Vzal ho za ruku a pokynul mu ke dveřím.

„Tohle jste myslím nečekal?“ řekl Raskolnikov, kterému ovšem ještě nebylo docela jasno, ale už se vzchopil.

„Však vy, příteli, také ne! Heleďte, jak se vám třese ruka, hehehe!“

„Ale vy se také třesete, Porfiriji Petroviči.“

„I já se třesu, prosím. Nečekal jsem to!“

Stáli už ve dveřích. Porfirij netrpělivě čekal, až Raskolnikov vyjde.

„A to překvapeníčko mi tedy neukážete?“ řekl náhle Raskolnikov.

„Ještě mu takhle drkotají zoubky, a už má nějakých řečí! Hehe! Vy jste ale kousavý člověk! Tak tedy, na shledanou!“

„Radši sbohem.“

„Děj se vůle boží, děj se vůle boží!“ zabručel Porfirij s trochu pokřiveným úsměvem.

Když Raskolnikov procházel úřadovnou, všiml si, že si ho mnozí pozorně prohlížejí. Mezi lidmi v čekárně zahlédl oba domovníky z onoho domu, které tehdy v noci vyzýval, aby s ním šli na komisařství. Na něco tam čekali. Ale sotva vyšel na schody, uslyšel za sebou opět hlas Porfirije Petroviče. Ohlédl se a zjistil, že za ním celý udýchaný běží.

„Ještě na slovíčko, Rodione Romanoviči. Tam s tím ať se děje vůle boží, ale přesto k vám budu mít ještě ve vší formě několik otázeček… takže se ještě uvidíme, prosím!“ A Porfirij se před ním s úsměvem zastavil.

„Prosím,“ dodal ještě jednou.

Zdálo se, že by rád ještě něco řekl, ale že mu to příliš nejde přes rty.

„Porfiriji Petroviči, nezlobte se na mne, že mi před chvílí… selhaly nervy,“ začal Raskolnikov, který už pookřál tak, že si nemohl odpustit ještě nějaký efekt.

„Nic, vůbec nic se nestalo, prosím,“ navázal skoro radostně Porfirij. „Je to i má vina… Mám jedovatou povahu, omlouvám se, omlouvám! Dá-li bůh, tak se ještě nejednou uvidíme!“

„A jeden druhého lépe poznáme?“ opáčil Raskolnikov.

„A jeden druhého lépe poznáme,“ přitakal Porfirij Petrovič a přimhouřenýma očima se naň docela vážně podíval. „A teď na jmeniny, ano?“

„Na pohřeb, prosím.“

„Jsem to ale, na pohřeb! A šetřte si zdravíčko, zdravíčko, prosím…“

„Já ani nevím, co bych vám za svou osobu popřál!“ odsekl Raskolnikov a už začal sestupovat ze schodů, ale náhle se na Porfirije znova otočil. „Popřál bych vám hodně úspěchů, ale sám vidíte, jak je ta vaše funkce směšná!“

„Pročpak směšná, prosím vás?“ natáhl okamžitě uši Porfirij Petrovič, který už byl také na odchodu.

„Jakpak ne, když jste toho chudáka Nikolku nejspíš tak dlouho mučil a trápil, myslím psychologicky, jak to dovedete, až se nakonec přiznal. Ve dne v noci jste mu asi dokazoval: Tys vrah, tys vrah… A teď, když se konečně přiznal, začnete ho znova cupovat na kousky: Lžeš, ty přece nejsi žádný vrah! Tys to nemohl udělat! Tohle nemáš z vlastní hlavy…! Copak to není dost směšná funkce?“

„Hehehe! Tak vida, neušlo vám ani, že jsem před chvílí řekl Nikolajovi: to nemáš z vlastní hlavy?“

„Jak mi to mohlo ujít?“

„Hehe! Jste bystrý, ano, bystrý. Nic vám neujde! Na mou věru, sršíte vtipem! A dovedete uhodit na tu nejsměšnější strunu… hehe! Tohle prý uměl nejlíp ze spisovatelů Gogol?“

„Ano, Gogol.“

„Tak Gogol, ano…, těším se na shledanou…“

„Nápodobně…“

Raskolnikov odešel nejkratší cestou domů. Byl tak zmatený a vyšinutý, že když doma klesl na divan, proseděl tam dobrou čtvrthodinu a jen odpočíval a snažil se aspoň jakžtakž soustředit. Nikolajem se nehodlal v myšlenkách obírat: s ohromením cítil, že v Nikolajově doznání je cosi nevysvětlitelného a podivného, co by nyní nepochopil ani za nic. Ale Nikolajovo doznání byl reálný fakt. Následky toho faktu mu byly zřejmé ihned: lež bude nevyhnutelně odhalena a pak se opět začnou zajímat o něj. Ale nejméně do té doby je volný a stůj co stůj musí něco podniknout, protože nebezpečí je nabíledni.

Ale jak dalece? Situace se začala vyjasňovat. Když si jen tak v hrubých rysech vybavoval celý svůj nedávný výstup s Porfirijem, neubránil se a znova se otřásl hrůzou. Neznal ovšem ještě všechny Porfirijovy plány a nedohlédl na konec jeho výpočtů. Část hry však byla přesto odhalena a nikdo jiný než on nemohl samozřejmě lépe pochopit, jak hrozivý byl tento „tah“ v Porfirijově hře. Chybělo málo a byl by schopen prozradit se úplně, už fakticky. Porfirij využil toho, že věděl o jeho chorobné povaze, a protože ho na první pohled správně odhadl a prohlédl, šel téměř najisto, třebaže až příliš energicky. A on se nesporně už předtím zkompromitoval, i když na fakta dosud přece jen nedošlo, zatím je to pořád jenom relativní. Ale může si být jistý, ano, může si být jistý, že nyní posuzuje situaci správně? Nemýlí se? Čeho chtěl vlastně Porfirij dnes docílit? Měl na dnešek opravdu něco připravené? A co to bylo? Skutečně na něco čekal, nebo ne? S jakou by se asi byli dnes rozešli, nebýt toho neočekávaného krachu s Nikolajem?

Porfirij před ním vyložil téměř všechny karty; bylo to jistě riskantní, ale odvážil se toho, a (Raskolnikov se nemohl zbavit toho dojmu) kdyby byl měl skutečně ještě něco, byl by vyložil i to. Co znamenalo to „překvapení“?

Byl to snad vtip? Znamenalo to něco, nebo ne? Mohl se za tím skrývat nějaký faktický důkaz, nějaké konkrétní obvinění? Neznámý ze včerejška? Kam se propadl? Kde byl dnes? Má-li přece Porfirij vůbec něco konkrétního, tak to jistě je v nějaké souvislosti s včerejším neznámým…

Seděl na divanu s hluboce svěšenou hlavou, lokty měl podepřené o kolena a tvář zabořenou v dlaních. Celým tělem mu ještě probíhala nervózní třesavka. Konečně vstal, vzal čepici, chvíli se ještě rozmýšlel a pak zamířil ke dveřím.

Cosi mu říkalo, že přinejmenším pro dnešek se může cítit téměř v bezpečí. Náhle pocítil v srdci skoro radost: nedočkavě zatoužil být u Katěriny Ivanovny. Pohřeb už samozřejmě nestihne, ale smuteční hostinu ano, a za chvíli tedy uvidí Soňu.

Zamyšleně se zastavil a rty mu zkřivil trpitelský úsměv.

Dnes! Dnes! opakoval si pro sebe. Ano, ještě dnes! Musí to být… Chtěl otevřít dveře, ale ty se najednou otevíraly samy. Zachvěl se a uskočil zpátky. Dveře se otevřely pomalu a tiše a v nich se náhle objevila postava – člověk, který se včera vynořil ze země.

Zastavil se na prahu, mlčky na Raskolnikova popatřil a pak udělal krok do světnice. Vypadal navlas tak jako včera, stejná postava i oděv, ale tvářil se a díval úplně jinak – vypadal teď jaksi zkroušeně, chvilečku postál a pak hluboce vzdychl. Chybělo už jen, aby se chytl dlaní za tvář a naklonil hlavu, a byl by k nerozeznání od ženské.

„Co chcete?“ zeptal se s malou dušičkou Raskolnikov.

Neznámý hned neodpověděl a náhle se mu hluboce, skoro až k zemi poklonil. V každém případě se prstem pravé ruky dotkl země.

„Co to děláte?“ vykřikl Raskolnikov.

„Prosím za odpuštění,“ řekl tiše neznámý.

„Proč?“

„Protože jsem choval zlé myšlenky.“

Dívali se jeden na druhého.

„Nedalo mi to. Když jste onehdy ráčil přijít, dost možná opilý, a chtěl jste, aby domovníci s vámi šli na komisařství, a vyptával jste se na krev, nedalo mi to, že vás nechali jen tak a že si řekli, že jste opilý. Ani spát jsem kvůli tomu nemohl. A protože jsem si zapamatoval adresu, přišli jsme včera sem a ptali jsme se…“

„Kdo přišel?“ přerušil ho Raskolnikov, kterému se rychle začalo rozbřeskovat.

„Já, protože jsem vám ukřivdil.“

„Taky jste z toho domu?“

„A stál jsem onehdy v průjezdě s nimi, copak si nevzpomínáte? Provozujeme tam odnepaměti řemeslo. Jsme měšťani, kožešníci, nosíme si práci domů… nedalo mi to…“

A Raskolnikovovi se náhle zřetelně vybavil předvčerejší výjev v průjezdě, upamatoval se, že kromě domovníků tam stálo ještě několik lidí, že tam byly i nějaké ženy. Upamatoval se na jistý hlas, navrhující, aby ho dovedli rovnou na komisařství. Na tvář člověka, který to říkal, se nemohl rozpomenout a nepoznával ji ani teď, vzpomínal si však, že mu v tu chvíli na to dokonce něco řekl, že se k němu otočil…

Tak takhle se tedy vysvětlil ten včerejší děs. A nejděsnější na tom bylo pomyšlení, že kvůli takové bezvýznamné maličkosti byl skutečně málem ztracen, že ho div nezničila. Ten člověk tedy o něm nemůže říct víc, než že byl najímat byt a hovořil o krvi. Ani Porfirij tedy nemá v rukou víc než blouznění, žádný fakt kromě psychologie, která má dva konce, vůbec nic konkrétního. A jestliže se tedy vynoří nějaká nová fakta (a nesmějí se už žádná vynořit, ne a nesmějí!), tak… tak co s ním pořídí? Čím ho nezvratně usvědčí, i kdyby ho uvěznili? A Porfirij se tedy dověděl o bytě teprve teď, právě teď, a předtím nic nevěděl.

„Tak to vy jste dnes řekl Porfirijovi…, že jsem tam byl?“ vyjekl, ohromen nenadálou myšlenkou.

„Jakému Porfirijovi?“

„Vyšetřovateli.“

„Ano, já. Domovníci onehdy nešli, tak jsem šel sám.“

„Dnes?“

„Byl jsem tam chvilku před vámi. A všecko, všecičko jsem slyšel, jak vás tam týral.“

„Kde? Co? Kdy?“

„Ale seděl jsem tam celou tu dobu za tou přepážkou.“

„Cože? Tak vy jste měl být to překvapení? Ale jak je to, proboha, možné?“

„Viděl jsem,“ vykládal měšťan, „že domovníci na má slova nic nedají a nikam nepůjdou, protože prý už je pozdě a ještě prý by se na ně rozzlobil, že jdou v nevhodnou dobu, a byl jsem z toho celý nesvůj, ani spát jsem nemohl. Začal jsem hledat sám. A protože jsem vás včera našel, dnes jsem se tam vypravil. Když jsem přišel poprvé, tak tam nebyl. Za hodinu se vrátím, ale nepřijal mě, tak jsem přišel potřetí a pustili mě k němu. Sotva začnu vyprávět, jak to všechno bylo, vyskočí a začne běhat po kanceláři, bije se do prsou, a co prý jste to, nešťastníci, spáchali! Měli jste mi to dát na vědomost dříve, byl bych pro něj poslal stráž! Potom vyběhl ven, zavolal si nějakého, v koutě se s ním domlouval a pak zase ke mně a zase se vyptával a huboval. To bylo vyčítání! Vypověděl jsem mu všecko, řekl jsem mu, že jste se mi na má včerejší slova neosmělil nic říct a že jste mě nepoznal. Nato začal zase běhat sem a tam a pořád se bil do prsou a ukrutně se zlobil, chvilenku si nesedl, a když potom ohlásili vás, tak povídá, sedni si tuhle za přepážku a seď tam, ani se nehni, i kdybys slyšel co slyšel, a sám mi tam přinesl židli a zavřel mě tam, budu prý tě možná potřebovat. Ale když přivedli Nikolaje, tak mě hned po vás pustil, povídá, ještě prý si tě zavolám a poptám se tě…“

„A Nikolaje před tebou vyslýchal?“

„Jak vyvedl vás, hned vyvedl i mě a potom začal vyslýchat Nikolaje.“

Měšťan zmlkl a náhle se opět hluboce poklonil a prstem se přitom dotkl podlahy.

„Odpusťte mi, že jsem vás křivě obvinil a že jsem proti vám choval zlobu.“

„Bůh vám odpustí,“ odpověděl Raskolnikov, a jakmile to řekl, muž se opět poklonil, ale tentokrát ne až k zemi, nýbrž jen po pás, pomalu se otočil a vyšel z komůrky. „Všecko má dva konce, všecko má teď dva konce,“ vštěpoval si Raskolnikov a čileji než kdy jindy vyšel ven.

„Teď se ještě popereme!“ pronesl se zlostným úsměškem, když scházel ze schodů. A ta zlost platila jemu samému – s opovržením a studem si připomínal svou „malomyslnost“.