Zločin a trest

Fjodor Michajlovič Dostojevskij
(Hodnocení: 2)

89 Kč

Elektronická kniha: Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: dostojevskij15 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest

Anotace

Sociální román s výrazným psychologickým akcentem od slavného ruského realisty 19. století vypráví osudový příběh Rodiona Romanoviče Raskolnikova, mladého člověka, dohnaného strádáním až k vraždě.
V bezvýchodné životní situaci spáchá mladý hrdina, bývalý student, vraždu, pro kterou najde ospravedlnění ve své osobité filozofii, jejímž prizmatem posuzuje soudobou společnost. S uměleckým mistrovstvím líčí autor v románu detailně život velkoměstské chudiny, jejíž charakter je utvářen nespravedlivým společenským řádem. Třebaže Dostojevskij pokládal zlo za neoddělitelnou složku lidské duše, viděl východisko v pokoře a v přilnutí k Bohu, k němuž také přivedl svého kajícího se hrdinu. Román zůstává jedním z nejsilnějších výkřiků lidskosti své doby, dožadující se spravedlnosti pro malé a utlačované, a zároveň je naléhavou výzvou, burcující k odstranění sociálních křivd.

O autorovi

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

[11.11.1821-9.2.1881] Ruský novelista, romanopisec, publicista a myslitel, jeden z nejvýznamějších spisovatelů všech dob. Zprvu navštěvoval soukromou školu, po smrti matky však byl v roce 1837 z existenčních důvodů poslán na vojenskou ženijní školu do Petrohradu. Po sedmi letech studií zanechal, aby se mohl plně věnovat psaní – jeho literární počátky byly silně ovlivněny Bělinským. V roce 1846 se připojil ke...

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, , ,

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

2 recenze Zločin a trest

  1. Robo L. –

    Geniální a nadčasová kniha s neuvěřitelně sugestivním vylíčením toho, co se odehrává ve vrahově mysli. Intenzivní cesta od nesnesitelné úzkosti ke katarzi.

  2. Eva S. –

    Bezvadná studie charakterů a psychologie postav, původní psychologický román, mistrovské dílo. Konečně jsem se dostala k tomuto Dostojevskému počinu, je to moje první kniha od něj, jsem uchvácena. Tolik rozmanitých, zbídačených, dobrých i špatných postav, tolik vnitřních monologů, intrik a napjatých dialogů; zobrazení tehdejší kruté reality a pohrávání si s myšlenkou míry špatnosti zločinu a napoleonské velikosti… Po dočtení jsem měla zahlcenou hlavu, pořád ještě mám, co k tomu už dodat.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2

„Tohle kouření,“ začal konečně Porfirij Petrovič, když si zapálil a vyfoukl kouř, „je přece tak škodlivá, tak strašně škodlivá věc, a přesto se to nemohu odnaučit! Víte, kašlu, v krku mě svědí, dech mě zlobí. Jsem strašpytel, rozumíte, tak jsem tuhle zašel k B-novi, každého pacienta prohlíží minimum půl hodiny, skoro se rozesmál, když mě uviděl a proklepával, poslouchal. Mezi jiným, povídá, vám nesvědčí tabák, máte rozedmu plic. Ale jakpak s tím mohu přestat? Čím to nahradím? Nepiju, to je celé to neštěstí, hehehe, to je to neštěstí! Všecko máte přece relativní, Rodione Romanyči, všecko máte relativní!“

Copak na mne zas půjde s tou svou plesnivou právničinou? pomyslel si s odporem Raskolnikov. Náhle mu vyvstalo před očima jejich nedávné setkání a nitro se mu rázem rozbouřilo jako tehdy.

„Byl jsem u vás přece už předevčírem večer, copak to nevíte?“ pokračoval Porfirij Petrovič a rozhlížel se po světničce. „Zašel jsem až sem k vám. Zrovna tak jako dneska – jdu kolem a říkám si, půjdu, podívám se, jak se mu daří. Přijdu a vidím, dveře dokořán: porozhlédl jsem se, chvilenku jsem čekal a zase jsem šel, ani vaší služce jsem se neohlásil. Copak nezamykáte?“ Raskolnikov se stále více chmuřil. Porfirij zřejmě vytušil jeho myšlenky. „Přišel jsem k vám s vysvětlením, drahý Rodione Romanyči, s vysvětlením! Dlužím vám, prosím, a jsem povinován dát vám vysvětlení,“ pokračoval s přívětivým úsměvem, dokonce Raskolnikova lehce poplácal po koleně, ale skoro v téže chvíli jeho tvář náhle dostala vážný a starostlivý výraz, dokonce se jaksi truchlivě svraštila, až tím byl Raskolnikov udiven. Takto ho ještě neviděl a nenadál se, že ho tak někdy uvidí. „Posledně se mezi námi odehrála podivná scéna, Rodione Romanyči. Pravda, při našem prvním setkání se mezi námi také odehrála podivná scéna, jenže tehdy… Ale teď už pěkně popořadě! Tak tedy, patrně jsem ve vašich očích velmi vinen, cítím to, prosím. Vzpomínáte si, jak jsme se posledně rozešli: vám div nepraskly nervy a klepala se vám kolena a mně také div nepraskly nervy a také se mi klepala kolena. Tehdy to mezi námi, víte, dopadlo skoro nehezky, nedžentlmensky. Ale my jsme přece džentlmeni, totiž rozhodně především džentlmeni, tak je to třeba chápat. Pamatujete se přece, jak daleko to zašlo… to už přece nebylo ani hezké.“

Co to říká, za koho mě vlastně má? ptal se s úžasem sám sebe Raskolnikov a s hlavou vztyčenou upíral široce rozevřené oči na Porfirije.

„Došel jsem k závěru, že uděláme lépe, budeme-li k sobě nadále upřímní,“ pokračoval Porfirij Petrovič s trochu zakloněnou hlavou a sklopenýma očima, jako by už nechtěl svým pohledem mást svou někdejší oběť a jako by opovrhoval svými dřívějšími metodami a úskoky. „Skutečně, takové podezřívání a takové scény se nemohou dlouho táhnout. Ještě že nás tehdy rozsoudil Mikolka, jinak opravdu nevím, kam by to s námi bylo dospělo. Ten zatracený soused u mne tehdy seděl za přepážkou, jen si to představte! Však vy to víte a já už vlastně také vím, že za vámi pak byl. Ale nic takového, co jste tenkrát předpokládal, nic takového se nestalo: pro nikoho jsem neposlal a vůbec nic jsem tehdy nechystal. Ptáte se proč? Jak bych vám to řekl – pro mne samého to tehdy bylo jako rána palicí do hlavy. Stěží jsem stačil poslat aspoň pro domovníky. (Možná že jste si jich také všiml, když jste odcházel.) Tehdy mi bleskla hlavou jedna myšlenka, tehdy jsem si jí byl, víte, Rodione Romanyči, skálopevně jist. Budiž, řekl jsem, aťsi na čas pustím z rukou jedno, ale zato druhé popadnu za pačesy – a hlavně to své, to své nepustím. Vy máte velmi popudlivou náturu, Rodione Romanyči, dokonce příliš popudlivou, prosím, oproti všem ostatním rysům své povahy a duše, které jsem, jak optimisticky doufám, u vás zčásti vypozoroval. Samozřejmě, i tehdy už jsem mohl uvážit, že není zvykem, aby někdo přišel a jen tak člověku odhalil celé pozadí zločinu. Stává se to sice, zejména když někoho připravíme o poslední špetku trpělivosti, ale nesporně to je vzácné. Na to jsem mohl přijít také. Ale ne, říkal jsem si, musím vymámit aspoň nitku! Aspoň docela maličkou nitku, jen jedinou, ale zato takovou, aby se jí člověk mohl pevně chytit, aby to bylo už něco hmotného, a ne pořád jen psychologie. Protože, uvažoval jsem, je-li vinen, mohu se od něho opravdu něčeho nadít a právem mohu počítat i s velmi překvapujícím výsledkem. Hrál jsem tehdy na vaši povahu, Rodione Romanyči, hlavně na vaši povahu! Velmi mnoho jsem si od vás tehdy sliboval.“

„Ale pročpak… pročpak mi teď tohle všecko říkáte?“ zahuhlal konečně Raskolnikov, aniž sám věděl, proč se tak ptá. Co to povídá? mučil se v duchu. Copak mě doopravdy pokládá za nevinného?

„Proč tak mluvím? Přišel jsem vám podat vysvětlení, protože to, abych tak řekl, pokládám za svou svatou povinnost. Chci vám vyložit všecko do puntíku, celou historii tehdejšího, abych tak řekl, zatemnění smyslů. Způsobil jsem vám mnoho trápení, Rodione Romanyči. Ale nejsem netvor, to ne, prosím. I já přece chápu, co to znamená pro utýraného, ale hrdého, nezkrotného a netrpělivého, zejména netrpělivého člověka všecko tohle si nechat líbit! Rozhodně vás pokládám za svrchovaně ušlechtilého člověka, dokonce s prvky velkomyslnosti, ačkoliv nesouhlasím se všemi vašimi názory, a to pokládám za svou povinnost hned přímo a naprosto otevřeně prohlásit, protože především nechci nikoho klamat. Když jsem vás poznal, hned mě to k vám táhlo. Možná že vám tahle má slova budou pro smích? Právem, prosím. Dobře vím, že já jsem vám byl od první chvíle nesympatický, však jste také neměl důvod, proč bych vám měl být sympatický. Ale myslete si co chcete, mně nyní prostě jde o to, abych ten váš dojem, jak to jen půjde, zahladil a abych vám dokázal, že i já mám srdce a svědomí. To říkám, prosím, docela upřímně!“

Porfirij Petrovič se okázale odmlčel. Raskolnikov znovu pocítil příliv neznámého strachu. Náhle se děsil pomyšlení, že ho Porfirij pokládá za nevinného.

„Mám za to,“ pokračoval Porfirij Petrovič, „že nemusím líčit zevrubně všecko, jak to tehdy za…