Zločin a trest

2

Ale co jestli už u mě hledali? Co jestli je tam zrovna zastihnu? Ale už byl v pokojíčku. Nikde nic, po nikom ani stopa. Dokonce ani Nastasja ničím nehnula. Ale proboha! Jak jen mohl prve všecko nechat v té díře?

Skočil do kouta, vsunul ruku pod tapety a rychle vytahoval věci a cpal si je do kapes. Bylo to celkem osm kusů: dvě malé krabičky s náušnicemi nebo něčím podobným – ani se blíže nepodíval – a dále čtyři nepříliš velká safiánová pouzdra. Jeden řetízek byl jen tak zabalený v novinovém papíře. Ještě jedna věc byla zabalená do novin, nějaký řád…

Rozstrkal si všecko po různých kapsách v plášti i do volné pravé kapsy u kalhot tak, aby to bylo co nejméně nápadné. Měšec vzal zároveň s věcmi. Pak vyšel z pokoje a tentokrát dokonce nechal dveře dokořán.

Kráčel rychle a pevně, ačkoliv cítil, že je velmi sláb, vědomí měl však jasné. Měl strach, že bude stíhán, měl strach, že za půl, za čtvrt hodiny už bude možná vydána instrukce, aby byl sledován; stůj co stůj bylo třeba zahladit stopy. Bylo třeba, aby to provedl, dokud mu ještě zbývá aspoň špetka sil a špetka rozvahy… Ale kam s tím jít?

Rozhodnut byl už dlouho: Hodit všecko do průplavu, utopit stopy ve vodě, a bude to. Předsevzal si to už v noci, když blouznil, v těch chvílích, kdy se, jak si vzpomínal, několikrát s největším úsilím pokoušel vstát a jít: Rychle, jen rychle, a všechno zahodit! Ale jak se ukázalo, zahodit věci bylo velmi nesnadné.

Toulal už se po nábřeží Kateřinina průplavu snad půlhodinu, ba možná déle, a několikrát pohlédl na schody ke kanálu, když je míjel. Ale na provedení svého záměru nemohl ani pomyslet: buď stály u rampy vory a na nich pradleny praly prádlo, nebo tam kotvily loďky, všude bylo lidí jak mravenců a odevšad, ze všech stran nábřeží, mohl každý vidět, mohl si všimnout podezřelé věci: nějaký člověk schválně sešel dolů, zastavil se a něco hází do vody. A co když se pouzdra nepotopí a poplavou? To je víc než pravděpodobné! Kdekdo to uvidí. Stejně už se po něm každý, koho potká, dost dívá a ohlíží, jako by se zajímal jen o něho. Čím to, anebo se mi to snad jen zdá? říkal si.

Posléze ho napadlo, zda by neudělal líp, kdyby šel někam k Něvě. Tam je jednak méně lidí, jednak to tam bude nenápadnější a v každém případě snazší a hlavně – je to dál odtud. A náhle se podivil, jak to, že se celou půlhodinu nešťastně toulá, a ke všemu v nebezpečných končinách, a nepřišel na tohle už dříve! Celou půlhodinu zbůhdarma zabil jen proto, že si něco usmyslel ve spánku, v blouznění! Byl stále roztržitější a zapomnětlivější a věděl o tom. Bylo svrchovaně nutné, aby si pospíšil!

Dal se k Něvě po V-ském prospektu; cestou však dostal ještě jiný nápad: Proč k Něvě? Proč do vody? Nebude lepší, odejdu-li někam hodně daleko, třeba zase na ostrovy a tam to někde na odlehlém místě v lese, v houští zahrabu do země a strom si třeba poznačím? A třebaže cítil, že právě není s to všecko jasně a rozumně promyslet, přesto se mu ten nápad zdál vynikající.

Nebylo mu však souzeno, ani aby došel na ostrovy, ale dopadlo to jinak: když vycházel z V-ského prospektu na náměstí, spatřil náhle po levé straně průchod do dvora obklopeného úplně holými zdmi. Vpravo, hned od vchodu do vrat, táhla se hluboko do dvora holá neobílená zeď sousedního tříposchoďového domu. Vlevo, a také hned za vraty, začínala dřevěná ohrada, zasahující asi dvacet kroků souběžně s holou zdí do dvora a pak se lomící doleva. Bylo to opuštěné ohrazené místo, nějaké skladiště. Vzadu na dvoře vyčníval za ohradou roh nízké začazené kůlny, asi část nějaké dílny. Nejspíš zde byla nějaká živnost, kolářství, zámečnictví nebo něco podobného; skoro hned od vrat bylo všecko černé od uhelného mouru. Tady někde to pohodit a odejít! napadlo ho náhle. Protože ve dvoře nikoho neviděl, vkročil do průjezdu a hned za vraty si všiml, že podle ohrady se táhne žlab (jak tomu bývá často v domech, v nichž je mnoho dělníků, řemeslníků, drožkářů a podobně) a nad žlabem na ohradě byl křídou napsán obvyklý, tuze inteligentní nápis: „Sdržování na tomto mýstě se zapovýdá.“ Bylo to tam tedy příhodné už proto, že nemohl vzbudit žádné podezření, když tam zašel a postával. Tady to tak všecko hodit na hromadu a odejít!

Ještě jednou se rozhlédl a už i strčil ruku do kapsy, ale vtom zpozoroval těsně u vnější zdi, mezi vraty a žlabem, kde bylo sotva metr prostoru, velký neotesaný kámen, asi tak čtvrt metráku těžký, přiléhající přímo na zeď do ulice. Za touto zdí byla ulice, chodník, bylo slyšet přecházení chodců, kterých bylo v těch místech vždy nemálo; za vraty ho však nikdo nemohl spatřit, ledaže by někdo vešel z ulice, což se ostatně mohlo stát velmi snadno, proto bylo nanejvýš nutné, aby si pospíšil.

Sehnul se ke kameni, pevně, oběma rukama vzal za jeho vršek, napjal všecku sílu a kámen převrátil. Pod kamenem byla nevelká prohlubeň a do té ihned začal vyhazovat obsah kapes. Měšec se dostal až navrch, ale v prohlubni bylo přesto ještě dost místa. Pak znova vzal kámen a jediným pohybem ho překlopil zpátky, takže zapadl přesně do své dřívější polohy, snad se zdál jen nepatrně nadzdvižený. Ale Raskolnikov odhrábl trošku hlíny a přišlápl okraje nohou. Nebylo nic znát.

Pak vyšel ze dvora a zamířil k náměstí. Na chvíli ho opět naplnila prudká, téměř nesnesitelná radost stejně jako předtím na policii. Stopy zahlazeny! A koho, koho jen by mohlo napadnout, aby hledal pod tím kamenem? Leží tam možná už od stavby domu a stejně dlouho tam ještě bude ležet. A i kdyby se to našlo: kdo by podezříval mne? Všechno vyřízeno! Žádné důkazy! zasmál se. Ano, později se rozpomínal, že se nervózně, chichotavě, tiše a dlouze rozesmál a že se smál celou dobu, co šel přes náměstí. Ale když přišel na K-ský bulvár, kde předevčírem potkal onu dívku, náhle ho smích přešel. Hlavou mu začaly táhnout jiné myšlenky. A k tomu ještě měl pocit, že jen s hrozným odporem projde kolem té lavičky, na níž tehdy, když dívka odešla, seděl a přemýšlel, a také že bude hrozně trapné setkat se opět s tím kníratým, jemuž tehdy dal dvacetikopě…