Zločin a trest

3

Druhý den procitl pozdě z neklidného spánku, ale nijak po něm neokřál. Probudil se mrzutý, podrážděný, zlostný a nenávistně se rozhlédl po svém pokojíčku. Byla to titěrná, asi šest kroků dlouhá klícka, strašně ubohá se svými žlutými, zaprášenými a všude odstávajícími tapetami, a tak nízká, že trochu vyšší člověk se v ní necítil volně a neustále měl pocit, že vrazí hlavou do stropu. Nábytek si v ničem nezadal se světnicí: stály tam tři staré rozviklané židle, v koutě natřený stůl s několika sešity a knihami, a už jen vrstva prachu, která na nich ležela, prozrazovala, že se jich dlouho nikdo nedotkl, a konečně skoro celou jednu stěnu a půl šířky místnosti zabíral velký nevzhledný divan, kdysi s plátěným potahem, ale teď rozedraný, kterého Raskolnikov používal jako postele. Často na něm spal tak, jak byl, oblečený, bez prostěradla, přikrýval se starým chatrným studentským pláštěm a pod hlavu si dával jediný maličký polštářek, který podkládal veškerým svým prádlem, čistým i špinavým, aby měl víc pod hlavou. U divanu stál malý stolek. Těžko už se dalo víc zchátrat a zpustnout; Raskolnikovovi to však v jeho nynějším duševním stavu spíše lahodilo. Zalezl před vším na světě jako želva do krunýře, a když někdy nakoukla do pokojíku služka, povinná mu poklízet, už její tvář v něm vzbouzela nepříčetný vztek, jak se přiházívá některým monomaniakům, přespříliš na něco soustředěným. Bylo tomu už čtrnáct dní, co mu bytná přestala dávat jídlo, ale jeho dosud nenapadlo, aby k ní zašel vyjednávat, ačkoliv zůstal beze stravy. Nastasje, kuchařce a jediné služce jeho bytné, toto podnájemníkovo rozpoložení celkem vyhovovalo a nadobro u něho přestala uklízet a zametat, ledaže se nejvýš jednou týdně ledabyle chopila koštěte. Právě ona ho nyní vzbudila.

„Vstávej, co spíš!“ rozkřikla se. „Už je deset. Přinesla jsem ti čaj, dáš si přece čajík? Jistě jsi celý zmořený!“

Podnájemník otevřel oči, trhl sebou a poznal Nastasju.

„To mi posílá bytná?“ zeptal se a pomalu, jako nemocný, se pozvedl na divanu.

„Ta akorát!“

Postavila před něho svůj vlastní nakřáplý čajník se spařeným čajem a položila k tomu dvě kostičky zažloutlého cukru.

„Tady máš, Nastasjo, prosím tě,“ hrábl do kapsy (dokonce spal oblečený) pro několik měďáků, „skoč mi dolů pro žemli. A v uzenářství vezmi aspoň kousek salámu, nějakého lacinějšího.“

„S žemlí tu budu hnedka, ale nechtěl bys místo salámu zelňačku? Od včerejška, moc dobrou. Už navečer jsem ti ji schovala, ale vrátil ses pozdě. Moc dobrá zelňačka.“

Když se Raskolnikov pustil do polévky, přisedla Nastasja k němu na divan a dala se do hovoru. Pocházela z vesnice a byla od řeči.

„Praskovja Pavlovna si chce na tebe stěžovat u policie,“ řekla.

Zamračil se.

„U policie? Co chce?“

„Neplatíš ani nevstáváš z postele. To víš, co chce.“

„K čertu, tohle mi ještě scházelo,“ zabručel skřípaje zuby, „ne, to se mi teď… vůbec nehodí… Husa hloupá!“ dodal nahlas. „Dnes k ní zajdu a promluvím s ní.“

„Cožpak o to, husa to je, zrovna taková jako já, ale proč ty, chytráku, ležíš jako pytel a k ničemu se nemáš? Říkáš, žes předtím chodil učit děti, tak proč teď nic neděláš?“

„Dělám…,“ procedil neochotně Raskolnikov.

„A co děláš?“

„Práci…“

„Co za práci?“

„Přemýšlím,“ odtušil vážně po krátké odmlce.

Nastasja se roztřásla smíchem. Byla veselá, a když ji něco rozesmálo, smála se nezvučně, houpajíc a natřásajíc celým tělem, až se jí z toho dělalo nanic.

„A co, vymyslels už hodně peněz?“ vypravila ze sebe.

„Bez bot děti učit nemůžu. A kašlu na to.“

„Na dobré bydlo nekašli.“

„Za děti se platí měďáky. A co dokážeš za kopějky?“ pokračoval váhavě, jako by dával průchod vlastním myšlenkám.

„Snad bys nechtěl hned celý kapitál?“

Změřil si ji podivným pohledem.

„Ano, celý kapitál,“ odpověděl pak pevně.

„No, jen ne tak zhurta, ty bys jednoho vyděsil. Jde z tebe hrůza. Tak mám jít pro tu žemli?“

„Jak chceš.“

„Vida, docela jsem zapomněla! Včera, když jsi byl pryč, ti přeci přišlo psaní.“

„Psaní! Mně! Od koho?“

„Od koho, to nevím. Ale dala jsem listonoši ze svýho tři kopějky. Dostanu je, co?“

„Tak sem s ním, proboha, sem s ním!“ vyrážel rozčileně Raskolnikov. „Panebože!“

Za chvilenku už měl dopis v rukou. Ano, byl od matky, z R-ské gubernie. Když ho bral, celý zesinal. Už dlouho mu nikdo nepsal; ale nyní ho náhle píchlo u srdce i z jiného důvodu.

„Nastasjo, jdi už, proboha! Tady máš tři kopějky, jen už proboha hleď jít!“

Psaní se mu třáslo v ruce; nechtěl ho otevírat před ní, chtěl s tím psaním zůstat o samotě. Když Nastasja odešla, rychle obálku pozvedl ke rtům a políbil; pak se ještě dlouho vpíjel zrakem do rukopisu na adrese, do toho tak známého, drahého drobného ležatého rukopisu své matky, jež ho kdysi učila číst a psát. Otálel, zdálo se, že se dokonce čehosi obává. Konečně psaní otevřel – bylo velké a těžké, dobré dva loty; dva velké dopisní papíry byly hustě a drobně popsány.

Můj milý Roďo, psala matka, už jsou tomu víc než dva měsíce, co jsem s Tebou písemně nehovořila, a to mě samu trápilo, dokonce jsem v úvahách probděla nejednu noc. Přesto věřím, že mi toto mé nedobrovolné mlčení nebudeš zazlívat. Víš přece, jak Tě mám ráda; já a Duňa máme jen Tebe jediného, Tys naše všechno, všechna naše naděje a víra. Kdybys věděl, jak mi bylo, když jsem se dověděla, že pro nedostatek prostředků nejsi už několik měsíců na univerzitě a že nemáš ani žádné kondice, ani z čeho žít! Čím jsem Ti mohla při svých sto dvaceti rublech roční penze pomoci? Těch patnáct rublů, které jsem Ti poslala před čtyřmi měsíci, jsem si vypůjčila, jak přece sám víš, také na účet penze od místního kupce Vasilije Ivanoviče Vachrušina. Je to hodný člověk a byl přítelem Tvého otce. Ale protože jsem mu postoupila právo na převzetí mé penze, musela jsem čekat, až bude dluh splacen, a k tomu došlo teprve nyní, takže jsem Ti celou tu dobu nemohla nic poslat. Ale teď Ti snad budu, sláva bohu, moci ještě něco poslat, a vůbec teď nemůžeme žehrat na štěstěnu, jak se ihned dovíš. Předně, zdalipak tušíš, milý Roďo, že Tvá sestra …