Stendhal, vlastním jménem Henri Marie Beyle, byl jeden z největších francouzských romanopisců své epochy, představitel kritického realismu a romantismu. Byl nejen spisovatel, ale i psycholog, muž činu, politik a estetik.
Stendhal se narodil roku 1783 v zámožné měšťácké rodině ve francouzském městě Grenoble. Neměl příliš šťastné dětství, po smrti jeho matky mu byla nejbližší osobou sestra, jelikož s otcem si příliš nerozuměl.
Pseudonym Stendhal použil Henry Beyle poprvé ve spisu Dějiny malířství v Itálii v roce 1817; inspiroval se názvem německého města, rodiště historika umění Wickelmanna. Díky slušnému postavení jeho rodiny se mu dostalo dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů, s napoleonskou armádou se zúčastnil ruského tažení a zažil Napoleonovu porážku u Moskvy. Jeho náklonnost k Itálii a její kultuře se objevuje ve většině jeho děl.
Bez zájmu vyšla jedna z prvních Stendhalových knih, později oblíbený spis O lásce, De l’Amour, 1822. Koncem dvacátých let začal psát Stendhal romány, z nichž prvním byl Armance aneb několik scén z Pařížského salonu (Armance, ou quelque scenes d’un salon de Paris, 1827), po něm následovalo jeho asi nejslavnější dílo Červený a černý (Le Rouge et le Noir, 1830).
Po červencové revoluci byl Stendhal jmenován konzulem v Terstu, ale protože rakouská vláda odmítla přijmout policejně stíhaného cizince, byl přeložen do papežského státu Civitaveccia. V Itálii strávil Stendhal víceméně zbytek života a zde také napsal další velké romány Lucien Leuwen 1832-1835 a autobiografické dílo Život Henri Brularda (Vie de Henri Brulard, 1836). Posledním z trojice velkých románů byla Kartouza parmská (La Chartreuse de Parme, 1839) a nedokončený román Lamiela, 1840. Stendhal zemřel při jedné z častých návštěv Paříže v roce 1842.
Stendhal ve svém díle stojí na rozcestí romantismu a realismu. Základním motivem všech jeho knih je hledání lásky. Hledá krásné okamžiky štěstí a osobního uplatnění. Jeho hrdinové se marně brání společenským normám – než pochopí, že je to zbytečné, prohrávají. Podléhají společnosti, opouští ideály a začínají se také přetvářet, aby si jich okolí vážilo.
Pohled na to, co je v přírodě a umění krásné, vzbudí vzpomínky na ty, které milujeme.
Od té chvíle, co miluje, nevidí ani nejmoudřejší žádnou věc tak, jak opravdu vypadá.
Láska je líbezný květ, ale je třeba odvahy, abychom si jej šli utrhnout na kraj strašné propasti.
Muž pociťuje dlouhé obléhání jako pokořující, ženě přispívá ke slávě.
Muž, opravdu rozechvěný, říká rozkošné věci, aniž má o tom zdání. Hovoří jazykem, který nezná.
Od té chvíle, kdy začal milovat, nevidí ani ten nejmoudřejší muž žádnou věc tak, jak ve skutečnosti vypadá.
Rozumná žena má svému milenci dopřát všeho pouze tenkrát, když se již nemůže bránit.
Každý génius je pro lidstvo ztracen, jestliže se narodí jako žena.
Neobyčejně krásné ženy udivují druhý den méně.
Láska nezná stáří.
Radosti lásky jsou vždy úměrné strachu, že je ztratíme.
Co nám udělá stáří, když jsme dva.
Stačí docela malý kousek naděje, aby se zrodila láska.
Ke zrození lásky stačí docela malá naděje. Naděje potom může po dvou nebo třech dnech minout a láska je přesto na světě.
V samotě lze získat vše, vyjma charakter.
Každá práce, vykonávaná čestně, je užitečná a zasluhuje proto uznání.
Žena je silná jedině mírou neštěstí, kterým může potrestat svého milence.
Stendhal
