Lesk a bída kurtizán

Přítel

Ku konci měsíce května roku 1825 ztratil Lucien veškerou vitalitu; nevycházel z domu, jídal sám s Herrerou, býval zamyšlený, studoval, četl sbírku diplomatických dokumentů, sedal celé dny na pohovce se zkříženýma nohama a kouřil tři až čtyři turecké vodní dýmky denně. Jeho podkoní byl víc zaměstnán čištěním trubic tohoto krásného přístroje a jeho parfémováním než hřebelcováním koní a jejich zdobením růžemi pro vyjížďky do Bouloňského lesíka. Když si Španěl všiml, jak Lucien pobledl, když v tom jeho šílenství potlačované lásky zaznamenal stopy nemoci, rozhodl se, že musí proniknout až do hloubi srdce tohoto člověka, na němž založil svou existenci.

Když jednoho krásného podvečera pozoroval Lucien, zabořený v křesle, zapadající slunce za korunami stromů a vypouštěl do jeho paprsků pravidelnými dlouhými výdechy závoj voňavého kouře, jak činívají zasnění kuřáci, vytrhl ho ze zamyšlení hluboký vzdech. Ohlédl se a uviděl abbého, jak nad ním stojí se založenýma rukama.

„Jak dlouho už jsi tu?“ otázal se básník.

„Hodně dlouho,“ odpověděl kněz. „Sledoval jsem v duchu směr tvých myšlenek.“

Lucien pochopil.

„Nikdy jsem nepředstíral, že mám tak tvrdou povahu jako ty. Život je pro mě střídavě rájem i peklem. Ale když někdy náhodou není tím ani oním, nudí mě a je mi smutno.“

„Jak může být někomu smutno, když má před sebou tak skvělé perpektivy?“

„Když člověk těm perspektivám nevěří, nebo když jsou příliš mlhavé.“

„Nemluv hlouposti,“ řekl kněz. „Bylo by daleko hodnější tebe i mne, kdybys mi otevřel své srdce. Mezi námi se objevilo něco, co se nikdy nemělo objevit – utajování. A trvá to už šestnáct měsíců. Ty miluješ nějakou ženu.“

„A vadí to?“

„Odpornou poběhlici zvanou Medúza.“

„Nu a?“

„Dítě mé, dovolil jsem ti, abys sis obstaral milenku. Ale měl jsem na mysli nějakou dámu ode dvora, mladou, krásnou, vlivnou a přinejmenším hraběnku. Vybral jsem ti paní d'Espard, aby sis z ní zcela nepokrytě učinil nástroj svého úspěchu. Ta by ti totiž nikdy neukradla srdce, byla by mu nechala volnost… Milovat prostitutku nejhoršího druhu, když někdo nemá, jako mají králové, možnost povýšit ji do stavu šlechtického, to je strašlivá chyba.“

„Jsem snad první, kdo se vzdal svých ambicí, aby se dal na šikmou dráhu divoké lásky?“

„Dobrá,“ řekl kněz a zvedl ze země náustek vodní dýmky, který Lucien upustil, podal mu ho a řekl: „Pochopil jsem, kam míříš. Což nelze spojit ctižádost a lásku? Chlapče, vždyť máš v Herrerovi matku, která by pro tebe udělala všechno…“

„Já vím, příteli,“ řekl Lucien a stiskl mu ruku.

„Chtěl jsi hračky boháčů, máš je. Chceš vyniknout, a já ti ukazuji cestu k moci, líbám někdy pěkně špinavé ruce, abys postupoval, a ty postupuješ… Zanedlouho ti nebude chybět nic z toho, co se líbí mužům i ženám. Jsi zženštilý svými vrtochy, ale duchem jsi mužný. Znám tě skrz naskrz a všechno ti odpouštím. Stačí slovo, a můžeš uspokojit kteroukoli přechodnou vášeň. Rozšířil jsem tvůj život tím, že jsem ho obohatil o to, co na něm většina lidi obdivuje, a to o přitažlivost politiky a nadvlády. Jednou budeš tak velký, jako jsi teď malý; ale nesmíš ničit razidlo, jímž si razíme peníze. Dovolil jsem ti všechno, kromě chyb, jimiž by sis zničil budoucnost. Když ti otvírám dveře salónů čtvrti Saint-Germain, nesmíš se mi válet v blátě. Luciene, pro tebe budu ze železa, všechno od tebe vytrpím, jenom v tvém zájmu. A tak jsem přeměnil tvou neobratnost ve hře života v dovednost schopného hráče…“

Lucien vztekle zvedl hlavu. „Unesl jsem Medúzu!“

„Ty?“ zvolal Lucien.

V záchvatu zvířecí zuřivosti básník vstal, mrštil po knězi drahokamy posázeným náustkem a odstrčil ho tak prudce, že toho siláka srazil k zemi.

„Ano, já,“ řekl Španěl, stále stejně vážně, vstávaje.

Černá paruka mu spadla. Temeno holé jak umrlčí lebka mu vrátilo jeho pravou, příšernou tvář. Lucien zůstal na pohovce zdrcen, ruce bezvládně spuštěné a vyjeveně zíral na abbého.

„Unesl jsem ji,“ opakoval kněz.

„Co jsi s ní udělal? Unesl jsi ji hned den po maškarním plese…“

„Ano, den poté, co jsem byl svědkem toho, jak darebáci, kteří by mi ani nestáli za to, abych je nakopl někam, urážejí bytost, která ti patří…“

„Darebáci!“ přerušil ho Lucien. „Řekni raději netvoři, vedle nichž ti, co připravují lidi na gilotinu, jsou hotoví andělé. Víš, co pro tři z nich ubohá Ester udělala? Jeden z nich byl po tři měsíce jejím milencem. Tehdy byla chudá a sháněla si živobytí na ulici. On neměl ani vindru, asi jako já, když jsi mě potkal tehdy u řeky. Ten uličník v noci vstával, tajně chodil do skříně, kam si Ester schovávala zbytky večeře, a jedl je. Ester mu nakonec na to přišla, pochopila jeho hanbu a snažila se napříště nechávat zbytků co nejvíc. Dělalo jí to velkou radost a nikomu to neřekla, jen mně jednou na zpáteční cestě drožkou z opery. Ten druhý zase kradl, ale než se někdo o…