Lesk a bída kurtizán

Příbytek jedněm důvěrně známý, druhým zase neznámý

Ve tři hodiny odpoledne se domovnice, která byla svědkem, jak nějaký mladý pán přinesl ve dvě hodiny ráno umírající slečnu Ester domů, dohadovala se švadlenkou, bydlící o patro výš a právě se chystající nastoupit do kočáru, který ji měl zavézt na nějakou zábavu: projevila obavy o Esteřin osud, protože prý neslyší z jejího bytu žádný zvuk. Ester možná ještě spí, ale ten spánek už trvá nějak podezřele dlouho. Domovnice byla ve vrátnici sama a mrzelo ji, že se nemůže jít podívat, co se děje v bytě slečny Ester. Právě se chystala, že svěří vrátnici, což byla pouhá díra ve výklenku v přízemí, synovi klempíře, když v tom před domem zastavila drožka. Vystoupil z ní muž od hlavy k patě zahalený do pláště, zřejmě proto, aby skryl svůj úbor nebo svůj stav, a ptal se po slečně Ester. To domovnici zcela uklidnilo a to ticho a klid v zavřeném bytě jí náhle připadaly dokonale vysvětlitelné. Když se návštěvník jal stoupat po schodišti nad vrátnicí, zahlédla domovnice stříbrné přezky na střevících a také se jí zdálo, jako by zahlédla černé třepení na koncích šerpy, jakou se přepásává kněžská sutana. Domovnice vyšla ven, aby z kočího vytáhla nějaké rozumy. Kočí jen bez slova kývl hlavou a domovnici bylo vše jasné. Kněz zaklepal na dveře, ale nikdo se neozval. Když pak zaslechl zevnitř slabé zakvílení, opřel se do dveří ramenem a vylomil je silou, která u něho patrně pramenila z potřeby konat dobrodiní, u kohokoli jiného by však svědčila spíš o zvyku. Vrhl se do další místnosti a uviděl tam klečící nebo lépe řečeno zhroucenou nebohou Ester se sepjatýma rukama před kolorovanou sádrovou soškou Panny Marie. Dívka byla blízka smrti. Vyhořelá přenosná kamínka byla výmluvným svědectvím toho, co se tu toho strašného rána odehrálo. Kapuce a pláštěnka domina ležely na zemi, postel nebyla ani rozestlaná. To nebohé stvoření, zasaženo smrtelnou ranou do srdce, patrně všechno takto uspořádalo po návratu z opery. Knot svíčky, který zatuhl ve vosku usazeném v kalíšku svícnu, svědčil o tom, jak hluboko byla Ester ponořena do svých posledních myšlenek. Slzami promáčený kapesník dokazoval, jak upřímné bylo zoufalství té Máří Magdalény v klasické póze bezbožné kurtizány. Její absolutní kajícnost vyvolala na knězově tváři úsměv. Ester totiž nechala otevřené dveře a neuvědomila si, že spojené prostory obou místností vyžadují větší množství uhlí, aby se vzduch stal nedýchatelný. Ester byla jen omámena uhelnými výpary. Jak vdechovala čerstvý vzduch ze schodiště, znovu si uvědomila své trápení. Kněz zůstal stát v chmurném zamyšlení, zcela lhostejný k dívčině andělské kráse, a pozoroval ji, jak postupně přichází k životu, jako by šlo o nějakého živočicha; jeho zrak putoval nezúčastněně od té zhroucené postavy k bezvýznamným předmětům v místnosti. Prohlížel si zařízení pokoje, jehož studenou naleštěnou podlahu z červených dlaždic nedokonale zakrýval starý koberec, vyšlapaný až na osnovu. Staromódní lakovaná postel se závěsy ze žlutého, červeně květovaného kartounu; jediné křeslo a dvě lakované židle rovněž potažené týmž kartounem, z něhož byly i záclony na okně; šedivé tapety poseté drobnými kytičkami, ale zčernalé a špinavé; mahagonový šicí stolek; v ohništi krbu halda levného kuchyňského nářadí, dvě načaté otýpky dříví; na kamenné horní desce krbu se válelo bez ladu…