Výminkáři

III

Dědeček Stříhavka si dobře prorokoval, že se mu po výmínku zasteskne. Nejvíce vzpomínal ráno a v noci; ráno, když se v komoře, v studených peřinách, za tuhých mrazů jíním lehce omžených, probudil, myslil na svá kamínka, jak by si pěkně zatopil, snídani uvařil, a potom se u nich usadil na lavičku a vesele si zabafčil; večer, když sotva lžíci odložil a musil do komory, opět do těch ledových peřin, ve kterých se zdlouha zahříval, a nemohl si posedět na oblíbeném místě u kamen a dokonat denní práce kuřácké. Ani dlouhých nocí nemohl přespati; dokud ponocný Lasička neodhvízdal desáté, neměl o spaní ani potuchy, a k ránu, ještě se ani nerozšeřívalo, již vyspalý zíral do tmy. Když se tak na lůžku převaloval, stará hlava mnoho vzpomínala a přemýšlela. O celém svém životě rozjímával a na nebožku ženu tuze vzpomínal. V duchu vídával, jak na své chalupě hospodařil, jak děti kolem něho dováděly a jak bývalo veselo, když večer všichni kolem něho zasedli a povídali; Málka sedávala vedle něho a nejraději něco nahlas předčítala. Jak se ta holka změnila, jak se jen tomu mračivému životu tak důkladně přiučila, proč se z ní stal takový kabous? Muž, jenom on ji tomu přiučil, že zapomněla na všecko a sloužila jenom tomu mamonu. Také o Báře rozjímával a kolikráte rozvažoval, neměl-li by sám na starého Břízka dojít, aby tu smutnou historii přece jen hleděl skoncovat, nad tím dítětem aby se alespoň smiloval, ale vždycky jej odrazilo, jakže by mohl vyjednávat, když ani pořádně neví, jak a co mezi sebou mají, a potom si pomyslil: „Co udělá Břízek pro tu holčici, vždyť ji ani snad nezná a neví, co v té čipeře vězí.“

Baruška byla příčinou, že za dne dědečkovi čas rychleji ubíhal. Byli stále u sebe a pořád si měli co povídat; Baruška pohádky jenjen hltala a brzy je sama vypravovala. Jen jejich hovor bývalo slyšet po světnici, jiní nemluvili. Betlém již z truhly vybrali a ovečky, pastýři, nesoucí beránky, a selky s nůšemi plných štědrovnic, jesličky i tři králové, jeden jako uhel černý, stáli srovnáni v mechu za oknem. V celé jizbě bylo tím Betlémem veseleji; Baruška každý obrázek mnohokráte prohlížela, s králi a s pastýři mluvila jako se živými, vyptávala se na věci nejdivnější, a dědeček sotva stačil odpovídati. Stalo se, že se i hospodář Morák na Betlem zadíval, ale nepromluvil, nepochválil. Byli s Bárou v stálé práci; u Moráků nikdy na mlat nejednali, všecko odbyli sami. Klepalo to obyčejně jen ve dvou, ledaže hospodyně časem pomohla. Když nemlátili, přetáčeli na sýpce, přerovnávali slámu, štípali dříví — Bára samotná dokázala notný pařez rozdělati na drobná topátka — nebo Morák vozil hnůj a Bára nakládala; nežli se s prázdným vozem s pole vrátil, musil druhý být naložen. Odpočali si, věru, jenom v noci; dvacet korců polí a tři krávy dají dvěma, třem lidem i v zimě nějaké obsluhy!

Moračka doma kuchtila nebo sedíc při okně, na všecky spravovala; dědeček se sám divíval, jaké cáry dovedla ještě slátati, takže přece byly k potřebě. Hospodyně užila hovorů dědečko…