Výminkáři

DO PRAHY NA POUŤ

Stojí na kopečku mezi zahradami a jde se k ní uličkou mezi ploty. Lasík si pootevřel bránu, sbitou ze tří prken a dvou postranních sloupků, a zvolna, přikloněn stoupal do kopečka. Byl nevelký, ale ramenatý, již trochu přikloněn a vlasů oplesnivělých. Měl kabát bez šosů, dlouhý až ke kolenům a odřený, takže se leskl, ale držel jako prkno a nikde nebyl ani trošku protržen; byl ještě z těch starých dobrých suken humpoláckých, jež ztrativše vlas i barvu, držela přec a nebylo jich možno roztrhati.

Na hlavě mu seděla beranice, jež u předu končí štítkem, nad nímž se třepetají tři třapečky; takové čepice nosí napořád podkrkonošští Němci, ale také u nás je hodně ve zvyku, nejsmeť od Krkonoš tuze daleko.

Kalhoty Lasíkovy byly z lámasu, a vždycky mu pravá nohavice splývala řádně na botu, levá visívala na holínce, čili jak u nás říkají, nosil jednu na neděli, druhou na všední den.

Pilařova chalupa byla omítnuta a obílena; vpředu měla tři okna, dvě větší od světnice hospodářovy, jedno menší v přístavku, vystavěného ze špalíčků. Ten přístavek byl výminek. Vlevo od chalupy byly kůlny, vzadu se s ní pojily chlévy, a stodoly zavíraly dvůr. Lasík po dvou schůdkách vystoupil na zásep a volněji šel k síni. Hospodář Pilař, asi pětatřicátník, prostřední postavy, klátící se při chůzí, vyšel právě branou u stodoly do dvora. Rozlámaný měkký klobouk mu na světlovlasé hlavě seděl posunut do týla; kabátu neměl, jenom vestu úplně rozhalenou. Na hrubé košili s širokými rukávy byly nataženy režné šle. ne 13. května letošního roku, kolem desáté ranní šel listonoš Lasík k chalupě souseda Pilaře. Chalupa Odřené nohavice z látky vlněné, ale již silně záplatované, měl zastrčeny do shrnovaček. Byl patrně rozbručen. Podívav se jen tak znánko na Lasíka, volal:

„Něco mi nesete?“

„Panímámě psaníčko,“ odpověděl staroch. Hospodář pohodil hlavou, potáhl knír a beze slova zašel do stodoly. Lasík chtěl již vstoupiti do síně, jež se zavírala dveřmi v polovici přeříznutými, takže se mohla otevříti třeba jenom horní nebo dolní půlka jejich, již sahal po klapce, aby si také dolní půli otevřel, ale vtom zahlédl panímámu vejměnici v bráně u stodoly. Panímámě Pilařce bylo již dobrých sedmdesát, ale každý by byl hádal šedesát. Byla na ženskou spíše velká, v kříži ohnutá; líce měla opálená, kostnatá, oči malé, černé, řasy jako uhel, čelo nízké a vrásčité, vlasy už popelavé. Kdo se na ni podíval zblízka, spatřil, že její líce jsou samá drobná vráska, oči ovlhlé.

Když ji Lasík zhlédl, zakýval na ni bílým psaním a postál. Pospíchala k němu; byla bosa a měla krátkou sukni modračku, ale vzorek byl na ní úplně vybledlý a modř byla také hodně odřena, takže se rež více a více hlásila. Přichvátala ke dveřím, odhodila klapku a vedla Lasíka do vejměnku. Šlo se tam síní, v níž napravo byly dveře do světnice hospodářovy, nalevo do chléva; šlo se přes dolík nad sklepem vedle pece do úzké a tmavé síňky, v níž byly dveře do vejměnku. Pilařka nahmátnuvši ve výklenku pod komínem kliku, …