Otec Goriot

K poledni, v době, v níž listonoši přicházeli do čtvrti Panteonu, dostal Evžen dopis v elegantní obálce, zapečetěný znakem Beauséantů. Bylo v něm pozvání pro pana a paní de Nucingen na slavný ples, už před měsícem stanovený, který se měl slavit u vikomtesy. K této pozvánce bylo připojeno několik slůvek pro Evžena:

»Pane, domnívala jsem se, že s radostí budete tlumočit můj pozdrav paní de Nucingen. Posílám Vám pozvání, o něž jste mě žádal, a způsobí mi potěšení, budu-li moci poznat sestru paní de Restaud. Přiveďte mi tedy tu rozkošnou osůbku a mějte se na pozoru, aby se nezmocnila Vaší přízně zúplna, neboť musíte i mně oplatit přízeň, kterou k Vám chovám.

Vikomtesa de Beauséant.«

»Tady mi,« pomyslil si Evžen, pročítaje znova tento lístek, »paní de Beauséant naznačuje dosti zřetelně, že nezve barona de Nucingen.«

Zašel ihned k Delfíne, šťasten, že jí uchystal radost, za niž se mu bezpochyby dostane odměny. Paní de Nucingen byla právě v lázni. Rastignac čekal v jejím salónku, zmítán přirozenou nedočkavostí mladého muže, ohnivého a dychtivého zmocnit se milenky, po níž už rok toužil. Takové vzrušení se neprojeví dvakrát v životě mladých mužů. První žena, skutečná žena, k níž se muž připoutá, totiž ta, která se mu představí v plném lesku nádhery, jak to žádá pařížská společnost, taková žena už nikdy nemá soupeřky. Pařížská láska se nepodobá v ničem jiným láskám. Ani muži, ani ženy nedají se obloudit kudrlinkami všedních slov, jež každý přednáší o své lásce zdánlivě nezištné. V tomto městě žena neukojí pouze srdce a smysly, avšak ví velmi dobře, že musí vyhovět daleko větším požadavkům v mnohých bláhovostech, z nichž se skládá život. Zde zejména láskaje honosná, bujná, hýřivá, šarlatánská a okázalá. Jestliže všechny ženy na dvoře Ludvíka XIV. záviděly slečně de La Valliére vášeň lásky, pro niž tento velký kníže zapomněl, že každá z jeho manžet stojí tisíc tolarů, a roztrhl je, jen aby umožnil vévodovi de Vermandois vstup do společnosti, co pak můžeme chtít od ostatních lidí? Buďte mladí, bohatí a urození a buďte ještě více, můžete-li. čím více podkouříte svou modlu, tím vám bude příznivější, máte-li ovšem nějakou modlu. Láskaje církevní obřad a její kult je nákladnější než kult všech ostatních náboženství. Brzo přejde a uteče jako nezbeda, který, kudy šel, zanechal za sebou spoušť. Přepych citu je poezií podkrovních světniček, neboť bez tohoto bohatství čím by tady byla láska?? Jsou-li výjimky z těchto drakonických zákonů pařížského zákoníku, pak se s nimi shledáme jen v osamění, u bytostí, na něž společenské předpisy neměly vůbec vlivu a jež žijí u nějakého pramene čisté a neustále odtékající i přitékající vody; u těch bytostí, jež věrny svým lesním stínům jsou šťastny, že naslouchají řeči vesmíru, kterou umějí vyčíst ze všech věcí a kterou mají ve svém nitru, čekají trpělivě na svůj vzlet a litují všech, kdo zůstávají při zemi. Avšak Rastignac, podoben většině mladých mužů, kteří už předem okusili světské slávy, chtěl se objevit v celé zbroji na kolbišti života. Zmocnila se ho horečná touha po životě a cítil možná v sobě sílu podrobit si jej, neznal však ani cíle, ani prostředky, jimiž by ukojil tuto ctižádost. Tato žízeň po moci se může stát něčím krásným, obětujeme-li jí jen čistou a posvátnou lásku, jež naplňuje život. Stačí pak potlačit všechen osobní zájem a vytknout si za cíl povznesení své země. Avšak student nedospěl dosud až tam, kdy muž může uvažovat o běhu života a soudit jej. Až dosud nesetřásl se sebe ani dokonale kouzlo svěžích a lahodných myšlenek, které obalují – jako listím – mládí hochů vychovaných na venkově. Dosud stále váhal překročit pařížský Rubikon. Ačkoli byl nedočkavě ctižádostivý, přece si ve svém nitru uchoval několik tajných stop po šťastném životě, jaký vede skutečný šlechtic ve svém zámku. A tyto poslední záchvěvy zmizely včera, když se octl ve svém bytě. Těže z hmotných výhod majetku, jako již dlouho těžil z morálních výhod svého urozeného původu, vysvlekl se z kůže venkovského člověka a pomalu se vmyslil v postavení, v němž se mu rýsovala krásná budoucnost. A když nyní čekal na Delfínu, sedě pohodlně v krásném dámském budoáru, který byl už tak trochu jako jeho, cítil se už tak vzdálen od Rastignaca, který přišel loni do Paříže, že prohlížeje si ho jakýmisi zdánlivými duševními brýlemi, tázal se sám sebe, zda je to v tomto okamžiku skutečně on sám.

»Paní vás čeká ve svém pokoj i,« oznámila mu Tereza, jejíž hlas ho lehce rozechvěl.

Našel Delfínu opřenou v lenošce v rohu u krbu, svěží a odpočatou. Když ji spatřil takto spočívající v závějích mušelínu, nemohl ji nepřirovnat k oněm krásným indickým rostlinám, jejichž plody dozrávají v květu.

»Tak, už vás tu máme,« řekla dojatě.

»Hádejte, co vám nesu,« pravil Evžen, usedaje k ní a chápaje se její ruky, aby ji políbil.

Paní de Nucingen se při čtení pozvánky radostně zatvářila. Obrátila svůj zvlhlý zrak k Evženovi a pažemi ho objala kolem krku, aby ho k sobě přitáhla v záchvatu uspokojené ješitnosti.

»A vám (tobě, pošeptala mu, protože je Tereza v mé oblékárně, buďme opatrní!), vám vděčím za toto štěstí? Ano, troufám si to nazvat štěstím. Protože jsem je dostala od vás, což to není víc než triumf ješitnosti? Nikdo mě nechtěl do této společnosti uvést. Možná, že se vám v této chvíli zdám malicherná, rozmarná, lehkomyslná, jako jsou Pařížanky. Uvažte však, drahý příteli, že jsem ochotna vám vše obětovat, a toužím-li víc než kdy jindy jít do předměstí Saint-Germain, pak je to proto, že vy tam budete.«

»Nezdá se vám,« řekl Evžen, »jako by nám paní de Beauséant naznačovala, že nepočítá s přítomností barona de Nucingen na plese?«

»Ale ovšem,« pravila baronka, vracejíc Evženovi dopis. »Tyhle ženy se geniálně vyznají v povýšenosti. Na tom však nesejde. Má sestra tam má být, vím, že si chystá nádherné šaty. Evžene,« dodala potichu, »jde tam, aby vyvrátila hrozné podezření. Vy nevíte, jaké pověsti o ní kolují! Nucingen mi přišel dnes ráno povědět, že se o tom mluvilo včera veřejně v klubu. Na čem záleží čes…