Otec Goriot

Evžen se k Vautrinovi při večeři choval nanejvýš chladně, ačkoliv tento člověk, tak roztomilý v očích paní Vauquerové, hýřil vtipem jako dosud nikdy. Oplýval nápady a rozesmál všechny u stolu. Tato jistota a tato chladnokrevnost uváděly Evžena v údiv.

»Po jakém trávníčku jste to dnes skákal?« zeptala se ho paní Vauquerová. »Jste veselý jako pěnkava.«

»Jsem vždy veselý, když se mi povede obchod.«

»Obchod?« zeptal se Evžen.

»Ano, obchod. Sjednal jsem zakázku, za kterou dostanu dobrou provizi.

»Slečno Michonneauová,« řekl, když si povšiml, že si ho stará panna zpytavě prohlíží. »je snad na mém obličeji něco, co se vám nelíbí, že se na mne tak slídivě díváte? Jen mi to povězte! Změním svůj obličej, jen abych se vám zalíbil… Poirete, nic ve zlém, že?« řekl, mrkaje na starého úředníka.

»Hrome, vy byste měl stát modelem pro Herkula-Šprýmaře,« řekl mladý malíř Vautrinovi.

»Na mou duši, to by šlo! Kdyby slečna Michonneauová chtěla stát modelem pro Venuši z Pére-Lachaise,« odpověděl Vautrin.

»A co Poiret?« řekl Bianchon.

»Oh, Poiret bude stát modelem pro Poireta. To bude bůh zahrad!« zvolal Vautrin. »Poire je přece hruška.«

»Hniličkovatá!« dodal Bianchon.

»Tak byste tedy byl něco mezi hruškou a sýrem!«

»To všechno jsou samé hlouposti,« řekla paní Vauquerová, »a vy byste udělal lépe, kdybyste nám dal svou láhev bordeauxského vína, vidím, jak vystrkuje své hrdlo! To nás udrží v náladě a kromě toho je to zdravé pro žaludek.«

»Pánové,« řekl Vautrin, »paní předsedkyně nás vybízí k pořádku. Paní Couturová a slečna Viktorína se neurazí vašimi rozdováděnými řečmi, ale mějte v úctě nevinnost otce Goriota. Nabízím vám malé lahvoráma bordeauxského vína, jež značka Laffitte dvojnásob proslavuje, budiž to řečeno bez politické narážky. Holá, Číňane?« řekl, dívaje se na Kryštofa, který se nehýbal. »To jsi ty, Kryštofe! Jakže, což neslyšíš na své jméno? Číňane, přines mok!«

»Prosím, pane,« řekl Kryštof, podávaje mu láhev.

Když naplnil sklenka Evženovu a otce Goriota, odlil si pomalu několik kapek, které vychutnával, zatím co dva jeho sousedé už pili, a náhle se zašklebil.

»U čerta! U čerta! Páchne zátkou. Vypij si to sám, Kryštofe, a dojdi nám pro jiné. Je vpravo, víš? Je nás šestnáct, dones osm lahví!«

»Když vy se uhodíte přes kapsu,« řekl malíř, »já zaplatím stovku kaštanů!«

»Hleďme, hleďme!«

»Ha, ha, ha!«

»Huráááááá!«

Každý vyrazil ze sebe výkřik, jenž vyšlehl jako raketa ohňostroje.

»Nu tak, matko Vauquerová, sem se dvěma šampaňskými,« volal na ni Vautrin.

»Cóóóže, to tak! Proč ne hned sem s domem! Dvě šampaňské! Ale to stojí dvanáct franků! Ty já nevydělám, ne! Chce-li je pan Evžen zaplatit, já nabídnu rybízový likér.«

»Hele, její rybízový likér, který projímá jako mana,« řekl medik potichu.

»Budeš-li zticha, Bianchone!« zvolal Rastignac, »nemohu slyšet mluvit o maně, hned se mi… Ano, dojdi pro šampaňské, já je platím,« dodal student.

»Sylvie,« řekla paní Vauquerová, »přineste suchary a malé koláčky.«

»Vaše malé koláčky už odrostly,« řekl Vautrin, »a narostly jim plesnivé vousy. Suchárky, to je jiná, sem s nimi!«

V okamžiku kolovalo bordeauxské víno, strávníci ožili, veselost stoupla. Byl to divoký smích, z něhož zaznívaly některé napodobeniny různých hlasů zvířat. Když se muzejní úředník jal vydávat známý pařížský pokřik, podobný mňoukání kočky na záletech, ihned osm hlasů současně hlasitě vykřikovalo hlášení:

»Nóóóóóže brousit!«

»Ptačí zob!«

»Drátovat! Letovat!«

»Nastupovat! Nastupovat!«

»Klepačky na ženy, na koberce!«

»Staré hadry, kosti kůůůůůůůůže!«

»Preclíčky, perníčky!«

Palmu si odnesl Bianchon, když ve svém výkřiku zaráčkoval:

»Parrrráplata!«

Za několik okamžiků byl tu hluk, že se mohla hlava rozlítnout, rozhovor o pátém přes deváté, skutečná opera, kterou řídil Vautrin jako kapelník, dohlížeje přitom na Evžena a otce Goriota, kteří vypadali jako opilí. Málo pili, byli zády opřeni o židle a oba dva pozorovali tuto nezvyklou vřavu vážnými pohledem. Oba dva přemýšleli, co musí večer ještě udělat, nicméně se však necítili schopni vstát. Vautrin, který, dívaje se na ně po očku, sledoval změnu jejich výrazu, vystihl okamžik, kdy se jejich oči začaly klížit a jako by se chtěly zavřít, a naklonil se k uchu Rastignacovu, aby mu řekl:

»Chlapečku, nejsme dostatečně lstiví k boji s naším papínkem Vautrinem a on vás má příliš rád, aby vás nechal tropit hlouposti. Když si jednou něco umíním, jedině Bůh je dosti silný, aby mi v tom zabránil. Tak my jsme chtěli jít varovat otce Taillefera a provést takovou klukovinu! Pec je vytopena, těsto zaděláno, chléb se má sázet; zítra, jak se do něho zakousneme, rozlítnou se drobečky až nad naši hlavu, a my bychom měli zabránit jeho sázení?… Ne, ne, všechno se upeče! Máme-li ještě nějaké nepatrné výčitky, brzy …