Otec Goriot

Po celý tento den až do večera měl být Evžen jako u vidění. Ačkoliv vynikal silou svého charakteru a svou bystrou hlavou, přece nevěděl, jak spořádat své myšlenky, když se octl ve fiakru po boku otce Goriota. Goriotova řeč prozrazovala neobvyklou radost a doléhala k jeho sluchu ve změti tolika dojmu jako slova, jež slyšíme ve spánku.

»Dnes ráno se to skončilo. Večeříme všichni tři společně, společně. Chápete? Už čtyři léta jsem nevečeřel se svou Delfínou, Delfínkou. Chci ji mít pro sebe po celý večer. Jsme u vás Iv bytě už od rána. Pracoval jsem jako nádeník s vy kasanými I rukávy. Pomáhal jsem nosit nábytek. Ach, vy nevíte, jak je roztomilá u stolu, bude o mne pečovat: „Vezměte si, tatínku, tenhle kousek, ten je dobrý!“ Nu a já, já nemohu jíst. Och, už je to dlouho, co jsem s ní v klidu nepojedl jako nyní!«

»Což,« řekl mu Evžen, »je dnes celý svět obrácen na ruby?«

»Na ruby?« řekl otec Goriot. »Nikdy se mi ještě svět nezdál tak v pořádku. V ulicích vidím jen samé veselé tváře a lidi, (jak si tisknou ruce a objímají se. Lidi šťastné, jako by všichni šli k svým dcerám smlsnout si na večeři, kterou objednala přede mnou u vrchního v kavárně U Angličana. Ale vždyť u ní by i pelyněk chutnal jako med.«

»Zdá se mi, že se vracím životu,« pravil Evžen. »Tak jeďte přece, kočí!« zvolal otec Goriot, otevřev vpředu okénko. »Jeďte přece rychleji, dám vám sto sous spropitného, dovezete-li mě za deset minut tam, kam máte.«

Jakmile kočí zaslechl tento slib, projel Paříží jako blesk. »Ten kočí skoro nejede,« broukal otec Goriot. »Ale kampak mě to vlastně vezete?« zeptal se ho Rastignac. »K vám domů,« odvětil otec Goriot.

Vůz zastavil v ulici Artois. Stařík vystoupil první a hodil kočímu deset franků marnotratně jako vdovec, kterému v návalu radosti na ničem nezáleží.

»Nuže vystupme!« řekl Rastignacovi, když ho převedl přes dvůr až k dveřím bytu ve třetím poschodí v zadním traktu nového a úhledného domu.

Otec Goriot nemusel ani zvonit. Tereza, komorná paní de Nucingen, mu otevřela. Evžen se octl v rozkošném mládeneckém příbytku, jenž měl předsíň, salónek, ložnici a malý pokojík s vyhlídkou do zahrady. V salónku, jehož zařízení a výzdoba snesly srovnání se vším, co bylo nejhezčí a nejpůvabnější, spatřil Evžen Delfínu v záři svíček, jak vstala s lenošky od krbu, položila své vyšívání na krb a řekla mu hlasem plným něhy.

»Museli jsme si tedy pro vás poslat, pane, jenž nic nechápete,«

Tereza odešla. Student objal Delfínu, prudce ji k sobě přitiskl a propukl radostí v pláč. Kontrast mezi tím, co viděl nyní, a tím vším, co dnes prožil, kdy tak mnohé rozrušení znavilo jeho mysl i cit, vyvrcholil u Rastignaca ve výbuch nervózní přecitlivělosti.

»Já to věděl, že tě miluje,« řekl tichounce otec Goriot své dceři, zatímco Evžen zničeně ležel v lenošce a nemohl ze sebe slovo vypravit ani si uvědomit, jakým čarovným proutkem se toto vše před ním vykouzlilo.

»Tak se pojďte přece podívat,« řekla paní de Nucingen. Vzala ho za ruku a vedla do pokoje, v němž vše – koberce, nábytek a sebemenší drobnosti – mu připomínaly ve zmenšeném vydání pokoj Delfínin.

»Jen lože zde chybí,« řekl Rastignac.

»Ano, pane,« řekla. Zarděla se a stiskla mu ruku. Evžen se na ni zahleděl a pochopil, ač ještě tak mlád, kolik opravdové cudnosti se skrývá v srdci milující ženy.

»Jste jedním z těch, které musíme věčně milovat,« pošeptala mu.

»Ano, troufám si vám to říci, protože si tak dobře rozumíme: čím vášnivější a upřímnější je láska, tím musí být zastřenější tajemnější. Neprozrazujme své tajemství žádným cizím lidem!«

»Oh, já přece nebudu cizí,« zabručel otec Goriot.

»Víte dobře, že vy jste náš, vy…«

»Ach, to jsem chtěl právě slyšet. Nebudete si mne všímat, že? Přijdu a odejdu jako dobrý duch, který je všude a jehož přítomnost tušíme, aniž jej vidíme. Tak co, Delfínečko, Ninočko, Deluško! Neměl jsem pravdu, když jsem ti řekl: „V ulici Artois je rozkošný byt, zařiďme jej pro něho!“ Ty jsi nechtěla. Ach, to já jsem původcem tvé radosti, jako jsem původcem tvého života. Otcové musí vždy za své štěstí platit. Stále dávat, to z otce dělá skutečného otce.«

»Jakže?« zeptal se Evžen.

»Ano, ona nechtěla, bála se, aby se o ní špatně nemluvilo, jako by společnost stála za štěstí! A přece všechny ženy toužebně sní o tom dělat totéž…«

Otec Goriot mluvil dál sám, protože paní de Nucingen odvedla Rastignaca do pokojíku. Odtamtud se ozval polibek, i když se snesl jako jemňounká holubice. Tato místnost byla právě tak elegantní jako ostatní příbytek, v němž vůbec nic nechybělo.

»Uhodli jsme dobře vaše přání?« zeptala se po návratu do salónu, když zasedla za stůl.

»Ano,« odpověděl, »až příliš dobře. Cítím, že si nezasluhuji tohoto dokonalého přepychu, tohoto uskutečnění svých krásných snů, této poezie mladého elegantního života. Nemohu je však od vás přijmout a jsem dosud příliš chůd, abych…«

»Podívejme se, tak vy mi už odmlouváte!« pravila s malinkým nádechem žertovné nadvlády, špulíc přitom roztomile ústa, jak to dělají ženy, chtějí-li zesměšnit nějaké vrtochy a tím spíš je rozehnat.

Evžen se příliš důkladně zpytoval během celého tohoto dne a zatčení Vautrinovo tím, že mu ukázalo hloubku propasti, do níž se málem už zřítil, utvrdilo v něm až příliš jeho vznešené smýšlení a jeho jemnocit, aby ustoupil tomuto rozněžnělému odmítnutí svých ušlechtilých myšlenek. Zmocnil se ho hluboký smutek.

»Jakže,« řekla paní de Nucingen, »vy byste odmítl? Víte, co znamená takové odmítnutí? Pochybujete o budoucnosti, netroufáte si připoutat se ke mně. Máte strach, že zradíte můj cit? Milujete-li mě a… miluji-li já vás, proč couváte před tak nepatrnými pozornostmi? Kdybyste znal potěšení, jaké mi působilo starat se o celou tuto mládeneckou domácnost, nezaváhal byste a spíše mě odprosil. Měla jsem vaše peníze, dobře jsem jich použila, to je vše. Myslíte si o sobě, že jste velkorysý, a zatím jste malicherný. Žádáte daleko více… Ach,« řekla, když zachytila vášnivý pohled Evženův, »a pro hlouposti se upejpáte. Nemilujete-li mě ovšem, ach ano, pak nepřij…