(40)
Odpoledne slunce vykouklo zpod pokrývky mraků, které za sebou zanechala bouřka. Ulice se po dešti leskly. Změnily se v zrcadlo, po němž procházeli kolemjdoucí a na němž se odráželo jantarové nebe. Vzpomínám si, že jsme šli až dolů na La Rambla, kde z mlžného oparu vyčnívala Kolumbova socha. Šli jsme mlčky a dívali se na domy a zástupy lidí jako na přelud, jako bychom už město opustili a bylo pro nás zapomenuté. Barcelona mi nikdy nepřipadala tak krásná a smutná jako onoho odpoledne. Když se začalo stmívat, zašli jsme ke knihkupectví Sempere a synové. Stoupli jsme si do vchodu na protější straně ulice, kde nás nikdo nemohl zahlédnout. Od výkladu knihkupectví se odráželo světlo, které dopadalo na vlhké a lesklé dlažební kostky. Uvnitř obchodu bylo vidět Isabellu. Stála na žebříku a rovnala knihy v poslední polici. Sempere mladší se tvářil, že prochází účetní knihu, a přitom se jí po očku díval na lýtka. V rohu seděl starý a unavený pan Sempere a se smutným úsměvem je oba sledoval.
„Skoro všechno dobré, co mě v životě potkalo, jsem našel tady na tomto místě,“ řekl jsem bez rozmýšlení. „Nechci mu dávat sbohem.“
* * *
Do domu s věží jsme se vrátili za setmění. Vešli jsme dovnitř a přivítalo nás teplo ohně, který jsem nechal hořet, než jsme odešli. Cristina šla chodbou napřed. Beze slova se začala svlékat a zanechávala za sebou na zemi cestičku ze svých šatů. Našel jsem ji ležet na lůžku. Čekala na mě. Ulehl jsem vedle ní a nechal ji, aby vedla moje ruce. Hladil jsem ji a všiml si, jak se jí svaly pod pokožkou napínají. V očích neměla něhu, ale naléhavou touhu po teple. Oddal jsem se jejímu tělu a zuřivě jsem do ní pronikl, zatímco jsem na své pokožce cítil její nehty. Slyšel jsem, jak plná bolesti i života sténá, jako by nemohla popadnout dech. Nakonec jsme celí zpocení vyčerpaně klesli vedle sebe. Cristina si opřela hlavu o moje rameno a zadívala se mi do očí.
„Tvoje kamarádka mi říkala, že ses do něčeho namočil.“
„Isabella?“
„Dělá si o tebe velké starosti.“
„Isabella má tendenci myslet si, že je moje matka.“
„Myslím, že v tom to nebude.“
Vyhnul jsem se jejímu pohledu.
„Řekla mi, že pracuješ na nové knize. Zakázka od vydavatele z ciziny. Ona mu říká patron. Říká, že ti platí hotové jmění. Ty máš prý ale pocit viny, žes ty peníze přijal. Říká, že máš z toho člověka strach, z toho patrona. A že je na tom něco divného.“
Podrážděně jsem vydechl.
„Je tu něco, o čem by ti Isabella neřekla?“
„Zbytek zůstal mezi náma,“ odpověděla s mrknutím. „Nebo snad lhala?“
„Nelhala, spekulovala.“
„A o čem ta knížka je?“
„Je to pohádka pro děti.“
„Isabella mi říkala, že odpovíš takhle.“
„Když už ti Isabella všechno řekla, tak proč se mě ptáš?“
Cristina se na mě přísně podívala.
„Pro klid tvé duše, a taky Isabelliny, jsem tu knížku pustil k vodě. C’est fini,“ ujistil jsem ji.
„Kdy?“
„Dnes ráno, když jsi spala.“
Cristina skepticky svraštila obočí.
„A ten člověk, ten patron, to ví?“
„Nemluvil jsem s ním. Ale asi to tuší. A když ne, tak brzo začne.“
„Musíš mu v tom případě vrátit peníze?“
„Řekl bych, že mu na penězích ani dost málo nezáleží.“
Cristina se dlouze odmlčela.
„Můžu si to přečíst?“ zeptala se nakonec.
„Ne.“
„Proč ne?“
„Je to jen náčrtek, nemá to hlavu ani patu. Je to jen hromada nápadů a poznámek, různých úryvků, které na sebe nenavazují. Nedá se to číst. Nudilo by tě to.“
„Stejně bych si to ráda přečetla.“
„Proč?“
„Protožes to napsal ty. Pedro vždycky říká, že spisovatele lze opravdu poznat jenom přes stopy inkoustu, které za sebou zanechává. Osoba, kterou před sebou člověk vidí, je jen prázdnou postavou a pravda je vždy ukryta ve fikci.“
„To si určitě přečetl na nějaké pohlednici.“
„Vlastně to má z jedné tvé knížky. Vím to, protože jsem si ji taky přečetla.“
„To, že jde o plagiát, nemění nic na skutečnosti, že je to pěkná hloupost.“
„Já myslím, že to dává smysl.“
„Tak to bude pravda.“
„Můžu si to teda přečíst?“
„Ne.“
* * *
K večeři jsme dojedli chléb se sýrem, co zbyl od rána. Seděli js…
