(25)
Zdálo se mi, že se dům pomalu propadá. Zpočátku se objevovaly drobné slzy temné vody ve škvírách mezi dlaždicemi, na zdech, na stropě, ve skleněných koulích na lampách, na okrajích zámků. Byla to chladná tekutina, která stékala pomalu a ztěžka jako kapky rtuti a zvolna vytvářela povlak, jenž pokrýval podlahu a stoupal po stěnách. Cítil jsem, že mám nohy ve vodě, která dál rychle stoupá. Zůstal jsem v křesle a sledoval, jak mi hladina vody sahá ke krku a jak sotva během pár vteřin dosáhla až ke stropu. Cítil jsem, jak se vznáším. Viděl jsem, jak se za okny vlní bledá světla. Byly to lidské postavy, které v té vodnaté mlze uvízly. Plynuly pohlceny proudem a vztahovaly ke mně ruce, jenže já jsem jim nemohl pomoct, a tak je voda neodvratně strhávala. Corelliho sto tisíc franků se vznášelo ve vodě kolem mě a vlnilo se jako papírové ryby. Přešel jsem salon a přistoupil k jedněm zavřeným dveřím v rohu. Zámkem pronikala nitka světla. Otevřel jsem a uviděl schodiště, které vedlo dolů do hlubin domu. Sestoupil jsem po něm. Schodiště ústilo do oválné místnosti. Uprostřed stála v kruhu skupina postav. Když si všimly mé přítomnosti, otočily se a já jsem uviděl, že jsou oblečeny v bílém a mají na sobě roušky a rukavice. Silná světla svítila nad něčím, co mi připomínalo operační stůl. Jeden muž, jehož obličej neměl žádné rysy ani oči, urovnával chirurgické nástroje na podnose. Jedna z postav ke mně natáhla ruku a vyzvala mě, abych šel blíž. Přistoupil jsem a ucítil, jak mě berou za hlavu a za tělo a pokládají na stůl. Světla mě oslepovala, ale stačil jsem si všimnout, že všechny ty postavy byly stejné a že měly tvář doktora Tríase. Tiše jsem se zasmál. Jeden z lékařů držel v ruce injekční stříkačku. Přikročil ke mně a dal mi injekci do krku. Necítil jsem žádnou bolest, jen příjemný pocit tepla, které se mi rozlévalo po těle. Dva z lékařů mi připevnili hlavu k opěrnému mechanismu a začali utahovat kruh opatřený šrouby, k němuž byla ze strany připojená polstrovaná destička. Cítil jsem, jak mi ruce a nohy zajišťují řemeny. Vůbec nijak jsem se nebránil. Když jsem měl celé tělo od hlavy až k patě nehybné, jeden z lékařů podal skalpel svému k nerozeznání podobnému kolegovi, který se nade mou sklonil. Ucítil jsem, jak mě někdo uchopil za ruku a držel mě. Byl to malý chlapec, jenž se na mě díval s něhou. Měl stejnou tvář jako já v den, kdy zabili mého otce.
Viděl jsem, jak ostří skalpelu sestupuje tekutým pološerem a ucítil jsem, jak se mi kov zařízl do čela. Nepocítil jsem bolest, jen to, jak z místa řezu něco vytéká. Uviděl jsem obláček černé krve, který pomalu vyvěral z rány a zvolna se rozpouštěl ve vodě. Krev stoupala ve spirále ke světlům jako kouř a kroutila se v proměnlivých tvarech. Pohlédl jsem na chlapce, který se na mě usmíval a pevně mě držel za ruku. Tehdy jsem si toho všiml. Něco se ve mně hnulo. To něco ve mně ještě před okamžikem pevně vězelo a drželo mi mozek jako ve svěráku. Cítil jsem, jak to něco ustupuje, jako hřeb zaražený až k míše, který je vytahován pomocí kleští. Zpanikařil jsem a chtěl jsem vstát, ale nemohl jsem se hnout. Dítě se na mě upřeně dívalo a přikyvovalo. Myslel jsem, že omdlím anebo že se probudím. A vtom jsem to uviděl. Uviděl jsem, jak se to odráží ve světlech nad operačním stolem. Z rány vyčníval pár protáhlých vláken, které mi lezly po těle. Byl to černý pavouk velikosti pěsti. Přešel mi po obličeji a dříve, než mohl seskočit ze stolu, jeden z lékařů ho nabodl na skalpel. Zvedl ho ke světlu, aby si jej mohl prohlédnout. Pavouk v protisvětle hýbal nohama a krvácel. Tělo mu pokrývala bílá skvrna, která připomínala obrys postavy s rozevřenými křídly. Anděl. Krátce nato pavoukovy nohy znehybněly a jeho tělo upadlo. Plavalo po vodě, a když chlapec zvedl ruku a chtěl se ho dotknout, rozpadlo se v prach. Lékaři rozepnuli řemeny a uvolnili mechanismus, který mi držel lebku jako v kleštích. S pomocí lékařů jsem se na lehátku narovnal a zvedl ruku k čelu. Rána se zavírala. Když jsem se kolem sebe znovu…
