(18)
Odešel jsem odtamtud a hodiny jsem se jen tak bez cíle toulal ulicemi Barcelony. Těžko se mi dýchalo a cítil jsem, jak mi něco svírá hruď. Čelo i ruce mi pokrýval studený pot. Po setmění jsem nevěděl, kam se mám skrýt, a tak jsem se vydal na cestu k domovu. Když jsem procházel kolem knihkupectví Sempere a synové, všiml jsem si, že knihkupec zaplnil výlohu výtisky mého románu. Bylo pozdě a obchod už byl zavřený. Uvnitř se však ještě svítilo. Zrovna jsem chtěl přidat do kroku, když jsem si všiml, že mě Sempere zpozoroval. Usmíval se na mě s takovým smutkem, jaký jsem u něj za celá ta léta, co jsem ho znal, nikdy neviděl. Přišel ke dveřím a otevřel.
„Pojďte na chvilku dál, Martíne.“
„Jindy, pane Sempere.“
„Udělejte to pro mě.“
Chytil mě za ruku a vtáhl mě do knihkupectví. Šel jsem za ním až do zadní části obchodu. Tam mi nabídl židli. Nalil do sklenic tekutinu, která vypadala, že je hustší než dehet, a naznačil, abych to naráz vypil. Sám udělal totéž.
„Prolistoval jsem si Vidalovu knížku,“ řekl.
„Současná největší senzace,“ poznamenal jsem.
„A ví to, že jste to napsal vy?“
Pokrčil jsem rameny.
„Co na tom sejde?“
Sempere na mě upřel stejný pohled, s jakým kdysi dávno doma přivítal osmiletého chlapce, který tam přišel brzy ráno celý potlučený a s vyraženými zuby.
„Jste v pořádku, Martíne?“
„Naprosto.“
Sempere si pro sebe něco zamumlal, vstal a vzal něco z police. Byl to můj román. Podal mi ho i s perem a usmál se.
„Buďte tak hodný a napište mi věnování.“
Sotva jsem dopsal, Sempere si ode mě knihu vzal a uložil ji na čestné místo do vitríny za pultem. Tam měl uložena první vydání knih, které nebyly na prodej. Šlo o takový Sempereho soukromý svatostánek.
„To nemusíte dělat, pane Sempere,“ zamumlal jsem.
„Dělám to, protože chci a protože je k tomu příhodná příležitost. Tato kniha, to je kus vašeho srdce, Martíne. A když se to tak vezme, v jistém smyslu i mého. Uložím vás mezi Le Père Goriot a Citovou výchovu.“
„To je svatokrádež.“
„Hlouposti. Je to jedna z nejlepších knih, co jsem za posledních deset let prodal. A že jich bylo hodně,“ řekl mi starý Sempere.
Sempereho milá slova však sotva mohla prorazit tu vrstvu chladné a neproniknutelné netečnosti, která mě začala zaplavovat. Cestou domů jsem se procházel, pomalu, beze spěchu. Když jsem přišel do domu s věží, nalil jsem si sklenku vody. Jak jsem ji tak potmě v kuchyni pil, začal jsem se smát.
* * *
Následujícího dne jsem měl dvě zdvořilostní návštěvy. Nejdřív mě navštívil Pep, nový Vidalův řidič. Přinesl mi vzkaz od svého pána, který mě zval na oběd do Maison Dorée. Určitě mělo jít o slavnostní hostinu, kterou mi před časem slíbil. Pep působil stroze a bylo na něm vidět, že už chce být pryč. Jisté spiklenectví, které nás dříve spojovalo, najednou zmizelo. Pep nechtěl jít dál a raději čekal přede dveřmi. Podal mi obálku se vzkazem, který mi napsal Vidal, a skoro se mi ani nepodíval do očí. Sotva jsem mu oznámil, že na schůzku půjdu, bez rozloučení odešel.
Druhá návštěva přišla asi půl hodiny poté. Zavítali ke mně mí dva vydavatelé v doprovodu nevrlého pána s pronikavým pohledem, který se představil jako jejich právník. Tato trojice výtečníků se tvářila natolik pohřebně a výbojně, že o důvodech návštěvy nebylo pochyb. Pozval jsem je na galerii. Tam se usadili vedle sebe na pohovku. Seřadili se sestupně podle velikosti, přičemž vpravo seděl ten nejvyšší a vlevo ten nejmenší.
„Mohu vám něco nabídnout? Skleničku kyanidu?“
Žádný úsměv jsem nečekal a taky bych se ho ani nedočkal. Po krátkém Barridově proslovu o strašlivých ztrátách, které vydavatelství způsobil debakl Nebeských kroků, přistoupil advokát k stručnému výkladu, v němž mi jasně a zřetelně sdělil následující. Pokud se nevrátím ke své práci coby ztělesnění Ignatiuse B. Samsona a pokud do měsíce a půl neodevzdám rukopis s další částí Města zatracenců, přistoupí se k podání žaloby na mou osobu. Budu obviněn z nedodržení smlouvy, způsobení škod a ztrát a k tomu ještě z dalších pěti nebo šesti č…
