(15)
Téhož večera jsem vyšel po schodech do pracovny ve věži a sedl si před psací stroj, i když jsem věděl, že jsem vyprahlý. Okna byla dokořán otevřená, ale Barcelona už mi nechtěla nic vyprávět a já jsem nedokázal dopsat ani jedinou stránku. To, co jsem sepsal, mi připadalo banální a bezobsažné. Stačilo, abych si to po sobě přečetl, a bylo mi jasné, že cena těch slov se stěží rovná nákladům na pásku do stroje, jejíž černí byly napsány. Nedokázal jsem už slyšet hudbu, kterou ze sebe vydává dobrá próza. Po troškách, jako by šlo o pomalý a příjemný jed, mi jako kapky na mysl dopadala slova Andrease Corelliho.
Zbývalo mi alespoň sto stran k dokončení jedenáctého příběhu na pokračování onoho neskutečně krkolomného dobrodružství, díky kterému si Barrido a Escobillas tak namastili kapsu. Ale v té chvíli jsem věděl, že už ho nedopíšu. Vyčerpaný Ignatius B. Samson, který vykrvácel kvůli stovkám stran, jež nikdy neměly spatřit světlo světa, zůstal ležet natažený na kolejích před onou tramvají. Ale než odešel, zanechal mi svou poslední vůli. Přál si, abych ho pohřbil bez obřadů a abych alespoň jednou v životě sebral odvahu a ozval se. Odkázal mi svůj značně rozsáhlý arzenál kouře a zrcadel a chtěl po mně, abych ho nechal jít, protože byl zrozen, aby byl zapomenut.
Vzal jsem již napsané stránky z jeho posledního románu a zapálil je. Cítil jsem, jak ze mě padá obrovský kámen pokaždé, když do plamenů přidávám další stránku. Nad střechami budov té noci vál teplý a vlhký větřík. Když pronikl oknem do mého domu, odnesl s sebou popel Ignatiuse B. Samsona a roznesl jej po ulicích starého města. Odtamtud už nikdy neodejde, i když se jeho slova navždy rozplynou a jeho jméno se vytratí i z paměti těch nejoddanějších čtenářů.
Následujícího dne jsem zašel do kanceláře Barrida a Escobillase. V přijímací místnosti byla nová recepční. Mladá dívenka, která mě neznala.
„Vaše jméno?“
„Hugo, Victor.“
Sekretářka se usmála a přepnula telefon k Herminii.
„Doňo Herminio, je tu pan Hugo Victor a chce mluvit s panem Barridem.“
Viděl jsem, jak přikývla a zavěsila. „Říká, že hned přijde.“
„Pracuješ tady dlouho?“ zeptal jsem se.
„Týden,“ odpověděla dívka ochotně.
Pokud jsem se nepletl, byla to už osmá sekretářka v pořadí, kterou toho roku Barrido a Escobillas měli. Zaměstnanci přímo podřízení obávané Herminii v podniku dlouho nevydrželi. Když totiž Jedovka zjistila, že jim to myslí o trošku víc než jí, tak z obavy, že by ji mohli zastínit, k čemuž docházelo v devíti případech z desíti, si na ně vymyslela nějakou krádež, zpronevěru nebo jiný nesmyslný prohřešek. Pak dělala poprask, dokud Escobillas nevyhodil dotyčné na dlažbu. A ještě jim vyhrožovala nájemným vrahem, pokud by jenom cekli.
„To mám radost, že tě vidím, Davide,“ řekla Jedovka. „Moc ti to sluší. Vypadáš skvěle.“
„Srazila mě tramvaj. Je tady Barrido?“
„Ty máš ale řeči. Pro tebe je tady vždycky. Bude moc rád, až mu řeknu, žes nás přišel navštívit.“
„Ani nevíš jak.“
Jedovka šla se mnou až k Barridově pracovně, která byla zařízená jako kancelář ředitele operety. Nacházelo se tam množství koberců, busty císařů, zátiší a nespočet kožených vazeb, které, jak jsem si dokázal představit, byly prázdné. Barrido se na mě usmál tím nejúlisnějším úsměvem a stiskl mi ruku.
„Všichni už netrpělivě čekáme na nový příběh. Vězte, že ty poslední dva teď znovu vydáváme a že nám je lidi berou přímo pod rukama. Dalších pět tisíc výtisků. Co tomu říkáte?“
Říkal jsem si, že těch výtisků určitě bylo přinejmenším padesát tisíc, ale jen jsem přikývl, bez známky nadšení. Barrido a Escobillas dotáhli téměř k dokonalosti květinového aranžmá to, co se mezi vydavateli v barcelonském stavovském sdružení označovalo jako dvojí vydání. Každý titul měl své oficiální vydání, které čítalo jen pár tisíc výtisků a z kterého autorovi zaplatili jen směšnou částku za marži. Když se pak ukázalo, že se kniha ujala, přišlo na řadu další, skutečné a skryté vydání a někdy jich bylo víc, s mnohatisícovým nákladem. To se však ni…
