(38)
Svlékal jsem ji ve světle svíčky. Zul jsem jí boty nasáklé vodou z kaluží, vysvlékl jsem jí promočené šaty i zacákané punčochy. Čistým ručníkem jsem jí osušil tělo i vlasy. Ještě se třásla zimou, když jsem ji uložil do postele a lehl si vedle ní. Objal jsem ji, abych ji zahřál. Dlouhou chvíli jsme takto leželi. Mlčeli jsme a naslouchali dešti. Pomalu jsem cítil, jak se jí pod mýma rukama tělo prohřívá. Zhluboka dýchala. Myslel jsem, že usnula, když jsem ji v šeru slyšel promluvit.
„Byla za mnou tvoje kamarádka.“
„Isabella.“
„Řekla mi, že před tebou moje dopisy schovala. Že to neudělala ze zlé vůle. Myslela si, že to dělá pro tvoje dobro. Možná měla pravdu.“
Naklonil jsem se nad ni a vyhledal její pohled. Pohladil jsem jí rty. Poprvé se slabounce usmála.
„Myslela jsem, žes na mě zapomněl,“ řekla.
„Snažil jsem se o to.“
Tvář měla poznamenanou únavou. Měsíce odloučení jí na pokožce načrtly jemné vrásky.
„Už nejsme mladí,“ řekla, jako by mi četla myšlenky.
„A kdy jsme my dva byli mladí?“
Odhodil jsem přikrývku stranou a pozoroval její nahé tělo natažené na bílém prostěradle. Hladil jsem ji po krku a po prsou. Lehce jsem se dotýkal její pokožky bříšky prstů. Kreslil jsem jí na břiše kruhy a obkreslil pánevní kosti, které se jí rýsovaly na bocích. Prsty jsem si pohrával s téměř průsvitnými chloupky v jejím klíně.
Cristina mě sledovala přivřenýma očima, s trpkým úsměvem na rtech.
„Co budeme dělat?“ zeptala se.
Naklonil jsem se nad ni a políbil ji na rty. Objala mě. Leželi jsme, zatímco světlo svíčky pomalu uhasínalo.
„Něco nás už napadne,“ zašeptala.
* * *
Krátce po svítání jsem se probudil. Zjistil jsem, že jsem v posteli sám. Rázem jsem vstal s obavou, že Cristina uprostřed noci zase odešla. Všiml jsem si, že její šaty i boty jsou pořád ještě na židli a oddechl jsem si. Našel jsem ji na galerii. Byla zabalená do deky. Seděla na zemi před krbem, v němž dohořívající polínko vydávalo slabý, modře zbarvený ohnivý plamínek. Posadil jsem se vedle ní a políbil ji na krk.
„Nemohla jsem spát,“ řekla s pohledem upřeným do ohně.
„Mělas mě vzbudit.“
„Neodvážila jsem se. Vypadals, jako bys spal poprvé po mnoha měsících. Tak jsem raději prozkoumala tvůj dům.“
„A co?“
„Tenhle dům je začarovaný do smutku,“ řekla. „Proč ho nepodpálíš?“
„A kde bysme bydleli?“
„My? V množném čísle?“
„Proč ne?“
„Myslela jsem, že pohádky už nepíšeš.“
„To je jako s jízdou na kole. Když se to jednou naučíš…“
Cristina se na mě dlouze podívala.
„Co je v tom pokoji na konci chodby?“
„Nic. Starý krámy.“
„Je zamčený.“
„Chceš se tam podívat?“
Zavrtěla hlavou.
„Je to jen dům, Cristino. Hromada kamení a vzpomínek. Nic víc.“
Cristina nepříliš přesvědčeně přikývla.
„Co kdybychom odjeli?“ zeptala se.
„Kam?“
„Daleko.“
Nemohl jsem potlačit úsměv, ale ona ho neopětovala.
„Kam až?“ zeptal jsem se.
„Až tam, kde nikdo nebude vědět, kdo jsme, ani to nikoho nebude zajímat.“
„To chceš?“ ptal jsem se.
„A ty ne?“
Na okamžik jsem zaváhal.
„Co Pedro?“ vyrazil jsem ze sebe ztěžka a slova mi vázla na jazyku.
Deku, která jí zakrývala ramena, nechala sklouznout a vyzývavě se na mě podívala.
„Potřebuješ jeho svolení, aby ses se mnou vyspal?“
Kousl jsem se do jazyka. Cristina se na mě dívala se slzami v očích.
„Promiň,“ zašeptala. „Nemám právo to říkat.“
Vzal jsem deku ze země a snažil se ji zakrýt, ale ona ucukla a mou snahu odmítla.
„Pedro mě nechal,“ pronesla zlomeným hlasem. „Včera odešel do Ritzu. Čekal tam, než odejdu. Řekl mi, že ví, že ho nemám ráda a že jsem si ho vzala z vděčnosti nebo z lítosti. Řekl mi, že můj soucit nepotřebuje, že každý den, který trávím po jeho boku a předstírám, že ho mám ráda, mu působím bolest. Řekl, že on mě bude mít vždycky a za všech okolností rád, a proto už mě nechce znovu vidět.“
Ruce se jí třásly.
„Měl mě z celého srdce rád a já jsem dosáhla jenom toho, že je nešťastný,“ šeptala.
Zavřela oči a její tvář se změnila v masku zkroucenou bolestí. Okamžik nato se jí z hrdla vydral silný sten a ona s…
