(31)
Jedním z prvních prostředků, po kterých sahá každý profesionální spisovatel a kterému se Isabella ode mě naučila, bylo umění uváděné do praxe – odkládat vše ad acta. Každý zkušený autor ví, že jakákoli činnost, ořezáváním tužky počínaje a lelkováním nejrůznějšího druhu konče, má přednost před momentem, kdy si člověk sedne ke stolu a začne si ždímat mozek. Isabella tuto lekci rychle vstřebala a hned se to naučila. Když jsem přišel domů, místo abych ji našel za psacím stolem, přistihl jsem ji, jak v kuchyni dělá poslední úpravy večeře, která voněla a vypadala, jako by její příprava trvala několik hodin.
„My něco slavíme?“
„Tváříte se tak, že při pohledu na vás by to nikdo neřekl.“
„Co to voní?“
„Pečená kachna s hruškovou nádivkou a čokoládovou omáčkou. Našla jsem ten recept v jedné z vašich kuchařek.“
„Já žádný kuchařky nemám.“
Isabella vstala a přinesla knihu vázanou v kůži a položila ji na stůl. Titul zněl 101 nejlepších receptů z francouzské kuchyně od Michela Aragona.
„To si jen myslíte. V knihovně jsem na policích v druhé řadě našla úplně všechno. Dokonce i příručku o manželské hygieně od doktora Péreze-Aguada. Jsou tam velmi názorné ilustrace a různé věty typu: ‚Žena z vůle boží nezná tělesnou touhu a její duchovní a citová seberealizace se vztahuje na přirozenou úlohu spojenou s mateřstvím, jakož i na různé domácí práce.‘ Vy tady máte úplný doly krále Šalamouna.“
„A smím vědět, cos hledala mezi knihami v druhé řadě?“
„Inspiraci. A tu jsem našla.“
„Jenže kulinárního rázu. Domluvili jsme se, že budeš každý den psát, ať už s inspirací anebo bez ní.“
„Zasekla jsem se. A můžete za to vy, protože mě zaměstnáváte na několika místech a zatahujete mě do vašich pletich s nedotčeným Semperem mladším.“
„Tobě to připadá správný, posmívat se muži, který se do tebe bezhlavě zamiloval?“
„Cože?“
„Slyšelas dobře. Mladý Sempere se mi svěřil, že kvůli tobě tráví bezesné noci. Doslova. Nespí, nejí, nepije a dokonce se, chudák, ani nemůže vymočit, jak na tebe celý den myslí.“
„Vy blouzníte.“
„Blouzní chudák Sempere. Mělas ho vidět. Málem jsem mu dal ránu z milosti, abych už ho ušetřil trápení, co ho tak souží.“
„Ale vždyť si mě vůbec nevšímá,“ protestovala Isabella.
„Protože neví, jak má otevřít svoje srdce. Neví, jak najít slova a vyjádřit svoje city. My muži už jsme takoví. Neohrabaní a neotesaní.“
„No ale hlavně, že uměl najít správný slova, aby mi vynadal, když jsem špatně zařadila Národní epizody. To mu šlo.“
„To není totéž. Jedna věc je řeč obchodníka a něco úplně jiného je jazyk vášně.“
„Hlouposti.“
„Na lásce není vůbec nic hloupého, vážená asistentko. Ale obraťme list. Budeme večeřet nebo ne?“
Isabella připravila stůl způsobem odpovídajícím slavnostnímu pokrmu. Prostřela celý arsenál talířů, příborů a skleniček, jaké jsem ještě nikdy neviděl.
„Nechápu, proč ty nádherný věci nepoužíváte, když už je máte,“ poznamenala Isabella. „Zkrátka mužský.“
Uchopil jsem jeden z nožů a prohlédl jsem si ho ve světle svíček, které tam Isabella zapálila. Uvědomil jsem si, že to všechno patřilo Diegu Marlascovi. Úplně mě přešla chuť k jídlu.
„Stalo se něco?“ zeptala se Isabella.
Zavrtěl jsem hlavou. Moje asistentka nabrala jídlo na dva talíře a vyčkávavě se na mě dívala. Ochutnal jsem první sousto a s úsměvem jsem přikývl.
„Výborné,“ řekl jsem.
„Trošku tuhý, řekla bych. V receptu se píše, že maso se má péct v mírně vyhřáté troubě, nevím jak dlouho. Jenomže v té vaší troubě buď není žádný plamen, anebo je naopak šíleně silný. Nic mezi tím.“
„Je to moc dobrý,“ opakoval jsem a jedl jsem, i když jsem neměl hlad.
Isabella mě koutkem oka pozorovala. Mlčky jsme večeřeli a jedinou společnost nám dělalo cinkání nádobí a příborů.
„Myslel jste to vážně, to s mladým Semperem?“
Přikývl jsem, aniž jsem zvedl oči od talíře.
„A co ještě vám o mně řekl?“
„Řekl, že jsi klasicky krásná, že jsi inteligentní, nesmírně ženská, on je totiž takový výstřední. A ještě říkal, že mezi vámi je taková duševní spřízněnost.“
Isabella do…
