společenské

  / Onehdy večer jsem neměl žádné peníze na jídlo, a tak jsem se rozhodl zajít do veřejné knihovny a vyhledat kapitolu v jisté slavné knize. Jednomu svému příteli z Washingtonu jsem totiž slíbil, že si ji přečtu. Ta kniha se jmenovala Cesty Marca Pola a v kapitole šlo o popis města Kin-sai (Hang-cheu). Člověk, který mě požádal, abych si o tom nádherném městě přečetl, je učenec; přečetl tisíce knih a před…

Více
  • 6. 2. 2025

Paříž je jako kurva. Zdálky vypadá svůdně, nemůžete se dočkat, kdy ji sevřete v náruči. A pět minut nato máte pocit prázdnoty, znechucení nad sebou samým. Máte dojem, že vás vzali na hůl. / Vrátil jsem se do Paříže s penězi v kapse, s několika stovkami franků, které mi při nástupu do vlaku strčil Collins do kapsy. Stačilo to na zaplacení pokoje a slušný příděl jídla na týden. Už hezkých pár roků jsem…

Více
  • 6. 2. 2025

S Francii v kalhotech / Takže je to pravda. Táňa je holá jak ptáčátko, holá jako vejce. Jediné, podle čeho lze poznat, že tam dole mezi nohama mívala mladý a rašící růžový keřík, je několik jemných štětinek na místě, po kterém přejela nesprávným směrem. A není to jenom kundička, kde je oholená… oholila si také prdelku, nebo si ji dala oholit… i když je třeba poznamenat, že tam toho nikdy zas tak moc…

Více
  • 6. 2. 2025

Zatímco píšu, snáší se večer a lidé se ubírají na večeři. Byl šedivý den, takový, jaký často bývá v Paříži. Chodil jsem kolem bloku, abych si provětral myšlenky, a nemohl jsem nemyslet na obrovský kontrast mezi těmi dvěma městy, New Yorkem a Paříží. Je táž hodina, týž druh dne, a přesto i samo slovo šedivý, jež vyvolalo tuto asociaci, má jen málo společného s onou…

Více
  • 6. 2. 2025

Ráno po pohřbu tatínek natáhl nástěnné hodiny. / „Už jsem to ticho nemohl vydržet,“ řekl a zamyšleně sledoval pohyb malého mosazného kyvadla. „Život musí jít dál.“ / Od dřevěného stolu ho sledovaly čtyři páry dětských očí. / „Musíme vymyslet, jak všechno uděláme, když tady teď maminka není,“ pronesl po chvíli. „Když se budeme snažit, půjde to. Musí to jít.“ / A snaha se v domácnosti Pospíšilových, zkoprnělé maminčinou smrtí, nedala nikomu upřít. / Sestry si rozdělily kuchyňské práce a úklid, zatímco nejstarší Jozef na sebe vzal všechnu mužskou robotu a po dobu tatínkovy nepřítomnosti též roli hlavy rodiny. Z tohoto titulu velkomyslně dopřál šestiletému Ludwikovi velký díl dětské volnosti; snad doufal, že…

Více
  • 29. 1. 2025

Ženka sedí u kuchyňského stolu a odstřihuje z aršíku potravinových lístků okraje, aby nedostala v krámě vynadáno, že jim přidělává práci. To by byl holý nerozum, popudit proti sobě hokynáře. S příděly je to čím dál horší – když si šla na úřad vyzvednout lístky na další měsíc, byly některé masenky označené křížkem. „Co to znamená?“ zeptala se úřednice. „Co asi,“ zněla nevrlá odpověď. „Že na ty okřížkované lístky nic nedostanete. Měsíčně teď vychází tři čtvrtě kila masa na hlavu.“ / A podobně mizerné je to se vším, s chlebem, máslem, s mlékem – toho teď dospělí dostanou méně než decilitr na den. Akorát Julinka má nárok na trošku větší dávku, ale taky to není žádná sláva. / Pokud jde o jídlo, jsou na tom hůř než za války. Letos dostávají méně než loni – a loni dostávali méně než roky před tím. U rodičů je propad znát ještě silněji, protože …

Více
  • 29. 1. 2025

5. 8. 1944 dopoledne / V domě s číslem popisným 13 začala sobota jako každý jiný den. Jak by taky ne, vždyť byla doba žní a rolník Josef Duda obhospodařoval šest hektarů orné půdy. Po období dešťů bylo třeba co nejdříve sklidit; klasy už těžkly a každý den se teď počítal. / Celá rodina vstala brzy ráno. O událostech předchozí noci neměli nejmenší tušení, dokud se dvanáctiletá dcera Marta nevrátila ze sběrny mléka. Rozčíleně líčila všechny novinky: že je ve vesnici spousta německých aut a v hospodě se střílelo. Nedokázala povědět, kdo všechno zemřel, ale jedno jméno přece uvedla: Izydor Mokrosz. Věděla i to, že jeho tělo nebylo jako jediné převezeno do Těšína. / „Půjdu se tam podívat …

Více
  • 29. 1. 2025

  / Aspoň jednu sobotu v měsíci si teď bere půl dne volna z práce a vydává se na Upper East Side. Když odchází z Greene Street, butiky a obchody v okolí jsou ještě zavřené; když se vrací, jsou už zase zavřené. Za těch dnů si dokáže představit takové SoHo, které Harold znával jako dítě: zabedněná průčelí a prázdné ulice, místo, kde nic nežije. / Nejdřív ze všeho se…

Více
  • 29. 1. 2025

Pak jsme se z televize dozvěděli, že se trenér Župajda oběsil. Vzápětí to ale dementovali a přivlekli Župajdu před kameru s bytelným provazem kolem krku. / „Proč jste mě odřízli?“ supěl a činil teatrální gesta. „Chci s tím vším skoncovat a nikdo nemá právo mi vnucovat svou vůli! Nejsem žádnej kašpar a znehodnocení mé letité dřiny chápu jako osobní tragédii! Udělal jsem z Ondřeje Kurýška světovýho…

Více
  • 14. 1. 2025

Otec se necítil vinen. Přiznal sice, že učinil patřičné kroky a zasáhl do mých soukromých záležitostí, ale popíral, že by snad k tomu neměl právo. / „Rodič je rodič,“ tvrdil, „a je za své děti zodpovědný do konce života! Když ne před zákony, tedy před vlastním svědomím. Výchova potomků nikdy nekončí, protože intelektuální zralost ještě nic neznamená. Kde chybí životní zkušenosti, tam se blbne na…

Více
  • 14. 1. 2025

POSTSKRIPTUM / Constance Walshová dostala ze seattlovského PostIntelligenceru výpověď a zažalovala list pro neoprávněné ukončení pracovního poměru a pohlavní diskriminaci podle článku VII Zákona o občanských právech z roku 1964. List jí raději vyplatil odškodné, aby se vyhnul soudu. /   / Philip Blackburn se stal vedoucím právního oddělení v Silicon Holographic v kalifornském Mountain View, firmě dvakrát tak velké,…

Více
  • 14. 1. 2025

„Jsem sovětský špion. Mohu vám dát informace o největší sovětské špionážní síti ve Spojených státech,“ řekl Viktor Morris americkému velvyslanci v Paříži. / Bylo 17 hodin 45 minut dne 4. května 1957. / „A proč to chcete udělat, pane Morrisi?“ zeptal se velvyslanec. / „Protože potřebuju vaši pomoc,“ odpověděl Morris, muž se širokým tučným obličejem a silnými brýlemi v rohovinové obroučce. „Dostal jsem…

Více
  • 14. 1. 2025

O pět minut později se znovu otevřely dvířka cockpitu a z bílého letadla se ještě jednou spustily schody. Jakub Formann po nich pomalu a důstojně vystoupil z letadla. Důstojně a pomalu kráčel přes trávník k lavičce, na které seděla zhroucená Julie. Julie vůbec nezaznamenala, že přichází. Když se Jakub u ní zastavil, musel hlasitě zakašlat. / Zajíc sebou úlekem trhl a zíral na medvěda jako na strašidelné… / …

Více
  • 14. 1. 2025

Všechno začíná naprosto nevinně. / Geraldina přijede taxíkem. Nezůstala zmrzačená. Vystoupí z taxíku způsobem, že by člověk věřil, že hůl, o kterou se opírá, je spíš módní výstřelek a že ji vůbec nepotřebuje. Mává a volá na všechny strany: / „Ahoj!“ / Ale je to docela jiná Geraldina, kdo se teď vrátil. Už to není Superštětka. Bez laciných šperků. Bez vysokých podpatků. Taky tupírovat se přestala. Vlasy…

Více
  • 14. 1. 2025

Byl jsem tak šťastný jako ještě nikdy. Ve svém snu. Nade všechno šťastný. Pojednou jsem zaslechl klepání. Ťuk. Ťuk, ťuk, ťuk. Znovu. A zase. Stále hlasitěji. Stále důrazněji. Pak jsem se probudil. Otevřel jsem oči. Škvírou vedle stažené okenní žaluzie z lesklého plátna pronikal dovnitř paprsek oslnivě bílého denního světla. Poznal jsem, že vlak stojí. Kam se podělo mé štěstí, moje nekonečně velké…

Více
  • 14. 1. 2025