Pohádky a povídky I

STÍN

V horkých krajích dovede slunce pálit! Lidé jsou tam snědí, jako z mahagonu; a v nejžhavějších krajích se opálí až na černochy. Ale učenec z chladné severní země přijel jen do horkých krajů; myslil si, že se tam bude moci pohybovat jako doma, ale brzy si to odvykl. Jako všichni rozumní lidé musil se zdržovat přes den v domě. Okenice i dveře zůstávaly po celý den zavřené; vypadalo to, jako by celý dům spal nebo jako by nebyl nikdo doma. Úzká ulice s vysokými domy, v níž bydlil, byla k tomu postavena tak, že tam slunce svítilo od rána do večera – opravdu, nebylo možno tam vydržet! Učenec z chladných krajů byl mladý muž a moudrý muž. Měl pocit, že sedí v žhavé peci. Tratil se, velmi zhubl, i jeho stín se scvrkl; byl menší než doma na severu, také on se na slunci tratil. – Ožili teprve navečer, když slunce zapadlo.

Bylo opravdu zábavné sledovat to: jakmile přinesli do světnice světlo, natáhl se stín vysoko po stěně, ba docela až na strop – tak nesmírně se rozrostl: musil se jaksepatří protáhnout, aby nabral sil! Učenec vycházel protáhnout se ven na balkon, a když se objevovaly v krásném, čirém vzduchu hvězdy, zdálo se mu, že se probírá opravdu zase k životu. Na všechny balkony v ulici – a v teplých krajích je balkon u každého okna – vycházeli lidé, protože na vzduch musí každý, i když je zvyklý být jako z mahagonu! Život se pak rozproudil nahoře i dole. Ševci i krejčí, prostě všichni lidé se vystěhovali na ulici; vynesli si tam stoly a židle, hořela tam světla – na tisíc světel tam hořelo; jedni hovořili, druzí zpívali, lidé se procházeli, vozy jezdily a osli klusali „cingylingy“, neboť měli rolničky. Mrtví byli pochováváni za zpěvu žalmů, uličníci vypalovali prskavky a kostelní zvony vyzváněly – na ulici bylo opravdu živo. Jen jediný dům, stojící naproti stavení, v němž bydlil cizí učenec, byl naprosto tichý. A přece tam zřejmě někdo bydlil, neboť na balkoně byly květiny a v tom slunečním žáru krásně rostly, a to by byly bez zalévání nemohly, proto je musil někdo zalévat: zřejmě tam tedy někdo bydlil. Také dveře na balkon bývaly večer otevřené, ale uvnitř bylo tma, alespoň v přední místnosti; z hloubi domu však znívala hudba. Cizímu učenci se zdála jedinečně krásná, ale možná, že si to jen namlouval, protože jemu se zdálo v těch teplých krajích všechno jedinečné – jen kdyby nebylo bývalo toho slunce! Učencův domácí říkal, že neví, kdo má protější dům pronajatý, není tam nikoho vidět. A pokud jde o hudbu, mínil, že je hrozně nudná. „Zní to, jako by někdo cvičil skladbu, s kterou si neví rady, a stále proto hraje jedno a totéž. ‚Však já to dokáži!‘ říká si zřejmě, ale nedaří se mu to, ať hraje sebedéle.“

Jedné noci se cizí učenec probudil. Spal při otevřených dveřích; jejich záclona se větrem nadzdvihla a učenci se zdálo, že se z protějšího balkonu line podivný jas – všechny květiny zářily jako plameny nejnádhernějších barev a uprostřed nich stála útlá, krásná mladá žena: zdálo se, jako by i ona zářila. Učence ta záře až oslepovala; snažil se otevřít oči, jak jen mohl, a rázem se probral ze spaní. Skokem byl z postele, přistoupil tichounce k zácloně, ale žena byla již ta tam a ten tam byl i onen podivný jas. Květiny již nezářily, ale stály tam v pořádku jako vždy. Dveře na balkon byly pootevřené a z hloubky domu zněla hudba, něžná a překrásná, že bys byl při ní upadl v blažené snění. Bylo to jako kouzlo – kdo to tam jen bydlí? A kudy se k nim chodí? V celém přízemí byl krám vedle krámu a těmi se přece nemůže věčně běhat.

Jednou večer seděl cizinec na balkoně. Ve světnici za ním hořelo světlo, a bylo proto jen přirozené, že jeho stín přeskočil na stěnu protějšího domu; usadil se na balkoně mezi květinami, a když se cizinec pohnul, pohnul se i stín, neboť tak už tomu u stínu bývá.

„Tak se mi zdá, že můj stín je jediný živý tvor, kterého je naproti vidět!“ pomyslili si učenec. „Vida, jak se pěkně usadil mezi květinami! Dveře jsou pootevřené, mohl by tedy být tak laskav a jít se podívat dovnitř a přijít mi pak vypravovat, co tam uviděl! Ba, to bys mi opravdu prokázal službu!“ řekl žertem. „Prosím, rač vejít! Tak co, půjdeš?“ Pokývl na stín a stín kývl zas na něho. „Tak tedy jdi, ale nezůstaň mi tam!“ Cizinec vstal a stín na protějším balkoně vstal také; cizinec se obrátil a stín se také obrátil; kdyby si byl někdo dobře všímal, byl by mohl zřetelně vidět, že v okamžiku, když cizinec vešel do svého pokoje a spustil za sebou dlouhou záclonu, stín vstoupil do pootevřených dveří protějšího balkonu.

Příštího rána šel si cizinec vypít kávu a přečíst noviny. „Co to?“ podivil se, když vyšel na slunce, „vždyť nemám stín! Snad tedy včera večer skutečně odešel a nevrátil se. To je opravdu mrzutá věc!“

Mrzelo ho to, ale ani ne tak proto, že se mu stín ztratil, jako proto, že již existoval jeden příběh o muži bez stínu. Doma v severních krajích jej všichni znají, a přijde-li teď on, učenec, se svým příběhem, řeknou, že napodobuje druhé, a to on přece nepotřebuje! – Řekl si proto, že o tom nebude vůbec mluvit; to byla rozumná úvaha.

Večer vyšel zase na balkon. Světlo postavil pěkně za sebe, protože věděl, že stín chce vždycky, aby ho jeho pán stínil, ale nepodařilo se mu přilákat ho. Krčil se, natahoval, ale po stínu nebylo ani potuchy, neobjevil se. – Volal „hej, hej!“, ale nepomohlo to.

Bylo to opravdu mrzuté; v teplých zemích však všechno velmi rychle roste a po týdnu učenec k svému velkému potěšení zpozoroval, že mu vyrůstá, když přijde na slunce, od nohou nový stín: musily tam zůstat kořínky. Po třech týdnech měl již zcela snesitelný stín. A když se rozjel domů do severní země, stín cestou stále rostl, takže na konec byl tak velký a mohutný, že polovina by ho byla bývala až až.

Učenec se tedy vrátil domů a psal knihy o tom, co je na světě pravdivé, a o tom, co je dobré, a o tom, co je krásné.

Ubíhaly dny a ubíhala léta. Uplynulo mnoho let.

Jednou večer, když učenec seděl ve svém pokoji, zaklepal někdo zlehka na dveře.

„Dále!“ zavolal učenec, ale nikdo nevstupoval. Otevřel…