Pohádky a povídky I

ČTVRTÝ PŘÍBĚH PRINC A PRINCEZNA

Gerda si musila opět odpočinout. Tu k ní přihopkal po sněhu až přímo tam, kde seděla, veliký havran, dlouho se na ni upřeně díval a vrtěl hlavou. Pak řekl: „Krá! krá! ‚brý den, ‚brý den!“ Lépe to nedovedl říci, ale myslil to s děvčátkem opravdu dobře a ptal se, kam Gerda jde tak sama do širého světa. Tomu slovu sama rozuměla Gerda velmi dobře a správně vycítila, kolik pravdy se za ním skrývá. A tak havranovi vyprávěla celý svůj osud a zeptala se ho, zda neviděl Kaye.

A havran velmi rozšafně pokyvoval a pravil: „Možná že ano! Možná že ano!“

„Co to říkáš?“ zvolalo děvčátko a málem by havrana umačkalo, tak jej líbalo.

„Jen rozumně, rozumně!“ řekl havran. „Myslím, že by to mohl být malý Kay! Ale teď jistě na tebe zapomněl pro princeznu!“

„Kay bydlí u princezny?“ zeptala se Gerda.

„Inu ano!“ řekl havran. „Ale tak těžko se mi mluví tvou řečí, rozumíš-li havraní řeči, budu ti moci lépe vyprávět!“

„Ne, tomu jsem se nenaučila,“ pravila Gerda, „ale babička ji znala. Ta dovedla i tajnou řeč. Kdybych se jí jen byla naučila!“

„To nevadí,“ řekl havran, „budu vyprávět, jak dovedu, ale bude to ovšem bída!“ A tak vypravoval, co věděl.

„V království, kde teď sedíme, přebývá princezna, která je nesmírně chytrá; však také čte všechny noviny, co jich je na světě, a zase je zapomene, tak je chytrá. Tuhle, je to nedávno, sedí na trůně – a to prý není vůbec nic zábavného – a tu si začne pobrukovat zrovna takovouhle písničku: ‚Pročpak bych se neprovdala! Inu, něco na tom je!‘ řekla si, a tak se chtěla provdat. Ale chtěla mít muže, který by dovedl odpovědět, když by se na něho promluvilo, takového, který by jenom nestál a netvářil se vznešeně, neboť něco takového je náramně nudné. A tak dala bubeníky svolat všechny dvorní dámy; a když dvorní dámy slyšely, co princezna chce udělat, projevily nad tím velkou spokojenost. ‚To se mi opravdu líbí!‘ říkaly, ‚na něco takového jsem také zrovna nedávno pomýšlela!‘… Věř, každé slovo, které ti tady povídám, je pravdivé!“ pravil havran. „Mám krotkou milou, která chodí volně po zámku, a ta mi to všechno vyprávěla!“

Ta jeho milá byla ovšem z havraního rodu, neboť přece vrána k vráně sedá, a tak to musila být zase jen vrána.

„Noviny vyšly hned s rámečkem ze samých srdcí a z princeznina monogramu. Mohla ses v nich dočíst, že každý mladý muž, který dobře vypadá, může svobodně přijít na zámek a pohovořit s princeznou; a kdo bude mluvit tak, aby bylo znát, že je na zámku jako doma, a bude mluvit nejlíp, toho že si princezna vezme za muže. – Inu ano!“ pravil havran, „je to tak pravda, jako že tady sedím. Lidé se hrnuli na zámek v celých proudech, byl tam velký nával a tlačenice, ale nikomu se to nepoštěstilo ani první ani druhý den. Dovedli všichni dohromady pěkně mluvit, dokud byli venku na ulici; ale sotva vešli zámeckou branou a spatřili gardu v stříbře a potom na schodišti sloužící ve zlatě a velké osvětlené sály, byli docela ohromeni. A když stanuli před trůnem, na kterém seděla princezna, nevypravili ze sebe nic kromě posledního slova, které řekla ona. A o to princezna ovšem nestála, aby to slyšela znova. Jako by se tam lidem dostal šňupavý tabák na žaludek a jako by z toho byli celí zkoprnělí. Jakmile však vyšli zase na ulici, inu, pak dovedli hovořit. Od městské brány až k zámku jich stála dlouhá řada. Sám jsem se tam byl na to podívat! Měli hlad i žízeň, ale ze zámku nedostali ani sklenku zteplalé vody. Někteří, ti nejchytřejší, si s sebou sice vzali chléb s máslem, ale ti se se svým sousedem nerozdělili, myslili si: jen ať vypadá vyhládlý, aspoň si ho princezna nevezme!“

„Ale Kay, co bylo s malým Kayem?“ ptala se Gerda. „Kdy ten přišel? Byl mezi těmi zástupy?“

„Dočkej času! Dočkej času! Hned se k němu dostaneme! Bylo to třetí den, když tam přišel takový malý človíček, neměl koně ani vůz, a namířil si to docela kurážně rovnou k zámku. Oči mu zářily jako tobě, měl krásné dlouhé vlasy, ale jinak byl chudobně oblečen.“

„To byl Kay!“ zajásala Gerda. „Ach, konečně jsem ho našla!“ – A radostně zatleskala rukama.

„Na zádech měl malý raneček,“ pravil havran.

„Ne, to byly jeho sáňky,“ řekla Gerda. „Odešel totiž z domova se sáňkami!“

„Možná, že to byly sáňky!“ pravil havran. „Nedíval jsem se tak důkladně. Ale tolik vím od své milé, krotké vrány, že když vešel zámeckou branou a spatřil tělesnou gardu v stříbře a na schodišti sloužící ve zlatě, nebyl ani v nejmenším zaražen, ale vlídně jim pokynul a řekl: ‚To musí být nudné stát na schodišti, půjdu raději dovnitř!‘ Sály tonuly v světle. Tajní radové a excelence měkce našlapovali a roznášeli zlaté podnosy. Člověk přece musí vypadat důstojně. Chlapcovy střevíce hrozně vrzaly, ale on se přesto nijak nezalekl!“

„To byl docela určitě Kay!“ řekla Gerda. „Vím, měl nové střevíce, slyšela jsem je vrzat ve světnici u babičky!“

„Ano, vrzaly důkladně!“ pravil havran. „A chlapec směle předstoupil před princeznu, která seděla na perle, veliké jako kolo od kolovratu. A všechny dvorní dámy se svými komornými a komornými svých komorných a všichni kavalíři se svými sluhy a sluhy svých sluhů, kteří opět měli své sloužící, byli rozestavěni kolem. A čím blíže stáli dveřím, tím sebevědoměji se tvářili. Na sloužícího sluhova sluhy, který chodí vždycky v pantoflích, by se člověk málem ani neodvážil podívat, tak pyšně stojí ve dveřích!“

„To musí být hrozné!“ pravila malá Gerda. „A Kay přece dostal princeznu?“

„Kdybych nebyl havranem, vzal bych si ji já, přestože jsem zasnouben. Mluvil prý právě tak dobře, jako mluvím já, když mluvím havraní řečí. Mám to od své milé, krotké vrány. Byl kurážný a přitom roztomilý. Vůbec se nepřišel o princeznu ucházet, přišel si jen poslechnout, jak je chytrá, a poznal, že opravdu je, zrovna jako princezna se přesvědčila o jeho chytrosti!“

„Opravdu, byl to Kay!“ řekla Gerda. „Byl tolik chytrý, dovedl počítat z hlavy, i zlomky! – O, buď t…