Pohádky a povídky I

Hans Christian Andersen

69 

Elektronická kniha: Hans Christian Andersen – Pohádky a povídky I (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: andersen12 Kategorie: Štítek:

Popis

Hans Christian Andersen: Pohádky a povídky I

Anotace

Kniha nejkrásnějších pohádek a povídek od jednoho z nejznámějších pohádkářů, doplněná malebnými ilustracemi. Obsahuje skutečné skvosty světové pohádkové tvorby, a nejen to. Vedle pohádek jako např. Malá mořská víla, Sněhová královna, Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko najdete i ty méně známé, určitě však neméně poutavé.

Hans Christian Andersen – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

, , ,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Pohádky a povídky I“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KŘESADLO

 

 

Po silnici si vykračoval voják, ráz dva, ráz dva! Na zádech měl torbu a po boku šavli, neboť se vracel domů z vojny. Tu potkal na silnici starou čarodějnici; byla hrozně ošklivá, spodní ret jí visel až na prsa. Povídala: „Dobrý večer, vojáku! Jakou máš pěknou šavli a velkou torbu, ty jsi voják, jak se patří! Teď dostaneš tolik peněz, kolik jen budeš chtít!“

„Děkuju ti, stará čarodějnice,“ řekl voják.

„Vidíš tenhle velký strom?“ zeptala se ho čarodějnice a ukázala na strom, který stál vedle nich. „Ten je uvnitř docela dutý. Vylezeš si do koruny a tam spatříš díru, do které se můžeš spustit a dostat se tak hluboko do stromu. Já ti uvážu kolem těla provaz, abych tě mohla zase vytáhnout, až na mne zavoláš!“

 

„A co mám v tom stromě dělat?“ zeptal se voják.

„Přinést odtamtud peníze!“ řekla čarodějnice. „Abys věděl, až se dostaneš stromem docela dolů, octneš se ve velké chodbě, kde je jasné světlo, protože tam hoří přes sto lamp. Spatříš tam troje dveře, které budeš moci odemknout, protože v každém zámku je klíč. Když vejdeš do první komory, uvidíš na podlaze velkou bednu, na které sedí pes. Má oči velké jako čajové šálky, ale z toho si nic nedělej! Dám ti s sebou modrou kostkovanou zástěru, tu roztáhni na zem. Potom jdi hned k psovi, vezmi ho a posaď na zástěru, otevři bednu a vezmi si tolik peněz, kolik budeš chtít; jsou to všechno měděné peníze, ale budeš-li chtít stříbro, jdi do druhé komory. Jenomže tam sedí pes, který má oči velké jako mlýnská kola; z toho si ale nic nedělej, posaď ho na moji zástěru a vezmi si peníze! A budeš-li snad chtít i zlato, i to můžeš dostat, co ho jen uneseš, když půjdeš do třetí komory. Ovšem pes, který tam sedí na bedně s penězi, má oči, každé velké jako Kulatá věž v Kodani. Představ si, to už je nějaký pes! Ale z toho si nic nedělej! Posaď ho jen na moji zástěru, pak ti neublíží, a vezmi si z bedny zlata, kolik jen budeš chtít!“

„To by nebylo tak zlé,“ řekl voják. „Ale co dám tobě, stará čarodějnice? Že na mně něco chtít budeš, to si mohu myslit.“

„Kdepak,“ povídala čarodějnice, „nechci ani haléř! Mně přines jen staré křesadlo, které tam zapomněla moje bába, když byla naposledy dole.“

„No dobře! Uvaž mi tedy kolem těla provaz!“ řekl voják.

„Tady je,“ povídala čarodějnice, „a tady máš moji modrou kostkovanou zástěru.“

Pak voják vylezl na strom, spustil se do díry a octl se, jak říkala čarodějnice, ve velké chodbě, kde planulo mnoho set svítilen.

Otevřel první dveře. Brr! Tam seděl pes s očima velkýma jako čajové šálky a koukal se na něho.

„Ty jsi mi pěkný chlapík!“ povídal voják, posadil ho na čarodějčinu zástěru a nabral si měděných peněz, kolik se mu jich jen do kapes vešlo. Potom bednu zavřel, psa na ni zase posadil a šel do druhé místnosti. Podívejme se! Tam seděl pes s očima jako pár mlýnských kol.

 

„Nedívej se tak po mně,“ řekl voják, „mohly by tě z toho bolet oči,“ a posadil psa na zástěru. Když však spatřil v bedně spoustu stříbrných peněz, vyházel všechny měďáky a naplnil si kapsy i torbu stříbrem. Pak šel do třetí komory. – Ne, jaký to byl ohavný pohled! Pes, který tam seděl, měl oči vskutku tak velké jako Kulatá věž v Kodani! A točily se mu v hlavě jako kola.

„Dobrý večer!“ povídal voják a zasalutoval, protože takového psa ještě nespatřil. Když si ho však trochu lépe prohlédl, řekl si, že to už stačí, posadil ho na zástěru a otevřel bednu. Panebože! No ne! Co tam bylo zlata! Za to by si mohl koupit celou Kodaň a všechna cukrová prasátka u pekařky a všechny cínové vojáčky, biče a houpací koně na celém světě! Tohle byly přece peníze! – Teď zahodil voják všechny stříbrné peníze, kterými si naplnil kapsy a torbu, a místo nich si nabral samé zlato! Měl ho plné kapsy, torbu, čepici i boty, sotva mohl jít! Teď měl peníze! Psa posadil na bednu, přibouchl dveře a zvolal stromem vzhůru:

„Vytáhni mě už, stará čarodějnice!“

„Máš křesadlo?“ zeptala se čarodějka.

„Pravda,“ povídal voják, „na to jsem dočista zapomněl,“ a šel a vzal je s sebou. Čarodějnice ho vytáhla vzhůru, a tak stál zase na silnici, s kapsami, botami, torbou a čepicí plnými peněz.

„Co teď budeš dělat s tím křesadlem?“ zeptal se voják.

„Do toho ti nic není!“ odsekla čarodějnice. „Dostal jsi přece peníze! Jen mi křesadlo dej!“ –

„To jsou žvásty!“ řekl voják. „Hezky mi hned řekni, nač je potřebuješ, nebo vytáhnu šavli a useknu ti hlavu!“

„Ne!“ řekla čarodějnice.

Tak jí voják usekl hlavu. A jak tam ležela, voják si zavázal všechny peníze do její zástěry, hodil si ji jako ranec na záda, křesadlo strčil do kapsy a namířil si to rovnou do města.

Bylo to krásné město, a voják vešel do nejlepšího hostince, vyžádal si nejlepší pokoje a jídlo, které nejraději jedl, protože teď byl bohatý, když měl tolik peněz.

Podomek, který mu měl vyčistit boty, si ovšem myslil, že tak bohatý pán má nějaké směšné staré boty, ale to si voják ještě nekoupil nové. Příští den měl nové boty a také pěkné šaty! Teď se stal z vojáka vznešený pán a lidé mu vyprávěli o všech nádherách města, o králi a o tom, jakou má půvabnou dceru.

„Jak je možné ji uvidět?“ zeptal se voják.

„Tu nelze vůbec vidět,“ povídali všichni. „Bydlí ve velkém měděném zámku, kolem kterého je mnoho zdí a věží! Nikdo k ní nesmí kromě krále, protože tu je věštba, že se provdá za docela obyčejného vojáka, a to se králi nezamlouvá.“

„Tu bych věru rád viděl,“ pomyslil si voják, ale spatřit ji nemohl, protože to nebylo dovoleno.

Teď si vesele žil, chodil do divadla, projížděl se v královské zahradě a dával hodně peněz chudým, a to bylo pěkné! Vždyť věděl ještě z dřívějška, jak je zlé, když člověk nemá ani groš! – Byl nyní bohatý, oblékal se v pěkné šaty a získal spoustu přátel, kteří všichni říkali, že je skvělý člověk, opravdový kavalír. A to se vojákovi zamlouvalo. Když ale takhle peníze každý den vydával a žádné odnikud nedostával, nezbývalo mu nakonec víc než dva groše. Musil se přestěhovat z krásných pokojů, kde bydlil dosud, do maličké komůrky až docela pod střechou, musil si také sám čistit boty a sprav…

Mohlo by se Vám líbit…