Skleník

5

Po silnici podél dvora přešlo již několik mariánských procesí, ale nespořádaných. Včera, jdouce na pouť, šli všichni v jediném zástupu a zpívali, co vůdce předříkával. Dnes jich za kříži, ozdobenými novými věnci, a kolem vůdce šla hromádka a ti se jenom chvílemi modlili. Ostatní klusali v malých, rozptýlených hloučcích.

Na cestě je přepadl prudký letní liják, jenž byl příčinou, že se rozutekli po vesnických záspech a po dešti se vydali již nespořádaní a urousaní.

Kluci si nesli boty přes ramena, aby jich nepromočili, - kůže by ztvrdla na koráb; tetky také šly bosy, botky, šněrovadly spoutané, visely jim na prstě ruky, jež také držela vyhrnutou vrchní sukni. Šly skloněny, pocuchány, každá na zádech uzel nebo košíček na paži. Nebe již zas bylo vysoké a jasně modré, vzduch vypraný a napitá země vlažně dýchala. Pán a paní pojezdných seděli při otevřeném okně, dívali se do zahrádky bujně oživělé a pozorovali ty hloučky poutníků, chvátajících do okolních vesnic. Všecka zahradní zeleň byla omyta, každý list se leskl jako čerstvě natřený; na zlatých paprscích rozkvetlých slunečnic dosud zářily krůpěje a letní fialy silně dýchaly.

Za poutníky se počali trousiti domácí lidé, jdoucí z požehnání; usedlé selky i uhnané baráčnice, výměníci i babky podruhyně, vedoucí vnoučky nedělně ustrojené, hlaďounce přičísnuté, šli volně, povídajíce si o všech novinách i starostech minulého téhodne. Objevili se i počestní sousedé bělčtí, vedoucí pečlivé choti své do polí, aby jim ukázali, co všecko v poli vykonali a jak nebe požehnává.

Kráčeli vážně, důstojně, opírajíce se o rákosovou hůl nebo s rukama vzadu sousedsky složenýma.

Paničky měly na hlavách krajkové čepce nebo se usmívaly ze šátečků stažených nad čelo; byly v květovaných salupech nebo v hedvábných černých halenkách, šatů měly celé báně a cupaly jako hrdličky neb se pohodlně kolébaly.

Na proschlých snětech starého topolu, jenž při západním slunci blýskal každým listem, sedělo hejno tlustých vrabců; křídla měli spuštěna, peří načechrané a štěhotali jeden přes druhého. Po silnici přišel usměvavý, obtloustlý pan řídící s chotí; spatřivše pojezdných v okně, srdečně se na ně zasmáli, přátelsky zakývali a paní řídící zvolala: "To je po tom deštíčku krásně, že ano?"

Po chvilce do okna pronikly několikeré hlučné hlasy, bujný smích a zvláště pronikavý, zvonkový švehol, jenž byl dokonce příčinou, že štěhotající vrabci udiveni na chvilku zmlkli.

"Dařbujánovi!" pravil pan pojezdný a oba se odchýlili z okna. Hlava Dařbujánovy rodiny, majetník jediného bělčského domu krytého pravou anglickou břidlou, kráčel zeširoka, nohy v kolenou téměř neohýbaje, a rákoskou se důkladně rozpřáhal. Hlavu opíral o tvrdý týl, mohérový kabátek měl rozhalený, na zářné, hedvábné, drobnými kvítky zdobené vestě se mu houpal tlustý řetěz, nohavice, po celých nohou téměř stejně široké, se vlnily.

Paní také šla v plné velebě, v krajkovém klobouku, hedvábné mantile, v hnědých polohedvábných šatech.

Malý kousek za nimi se pružně houpa…