Skleník

3

Pan pojezdný posnídav, nasadil si široký slamák, a strčiv hůl pod paži, podal paničce ruku, políbil ji na rty, na čelo i na oči a řekl: "Tak sbohem, Gustičko, a dobře se tu bavila!" Paní se usmála, vjela tatíkovi do vlasů, potahala, pleskla mu do širokých zad a pravila upřímně: "Jen se tuze nehoň, ať mi nestůněš!"

Pojezdný se zasmál, ve dveřích se ještě ohlédl, pokynul a již byl za dveřmi. Paní Gusta odnášela nádobí do kuchyně.

Když se s Karlem poprvé takto ráno loučila, veliké slzy jí zalily oči - tak bolestné teskno ji přepadlo při myšlence, že bude až do poledne sama, bez něho. Ale v následujících dnech, všecka zabavena povinnostmi mladé hospodyňky, byla již klidnější; za ty chvíle odloučenosti byla shledání o polednách a večer tím radostnější. Zbyla-li mu volná chvíle, pomáhal věšet obrazy, natahovati koberce, upravovati záclony - ale namístě upřímných rad, po kterých tolik bažila, jak by to ono bylo lepší, útulnější, veselejší, jen se vysmíval, škádlil a pokoušel. Dnes bylo již všecko v pořádku: kuchyňské nádobí se lesklo na stěnách kolem kuchyňských kamen, porculán i sklo zářily v poličce, květiny v oknech i na stolcích osvěženy vláhou i slunečném rozpínaly pomačkané listy.

Paní Gusta se několikráte prošla celým bytem, znova a znova přehlížejíc všecku jeho úpravu. Urovnala obraz trochu nakřivo zavěšený, poopravila řasy záclon, nahlédla do skříní, kde se mezi hraničkami sněhového prádla modraly i růžověly hedvábné stuhy. Stojíc mezi dveřmi a rozhlížejíc se domácností - svou domácností! - duchem zaletěla k moravským hranicím, do podhorského městečka, ze všech stran obklíčeného smutnými, kamenitými stráněmi, a spustila se do známého patrového domu, ve kterém mezi hospodářovými sýpkami byl pokojík se dvěma okny, u nichž kolik roků sedávala nad ruční prací nebo nad knihou. V duchu viděla celý prostý pokojík: nízkou, žlutě natřenou měkkou postel, kufr, chudou pohovku, stůl, židle, stojan s knihami a květiny - bujné zelené květiny. Jak jí tam častokráte bývalo smutno! Lid tam byl jako kraj: chudý, zasmušený, zamlklý a tuze nedůvěřiv. Měli ji rádi, vážili si jí, ale vždycky cítila, že není z nich, že jim nerozumí a rozuměti nemůže. Hrůza ji naplňovala při myšlence, že tímto stejným denním životem půjde rok za rokem stejně - až do staroby.

A když se nyní z těch vzpomínek rozhlížela novou domácností, spokojenost a tiché štěstí se jí rozlévaly kolem srdce a zdravými tvářemi.

Líbil se jí, tuze se jí ten vlastní manželský ráj líbil. Byla se vším co nejlépe spokojena... Chystala se, že otci a matce napíše dopis, v kterém nejvroucněji poděkuje za velkou jejich lásku, která její domácnost učinila tak pěknou, útulnou a milou.

U kuchyně cvakly dveře a vklouzla nádvornice, aby umyla nádobí a obstarala, čeho bude třeba. Byla to suchá, osmahlá, kostnatá ženština, ještě ne stará, ale prací zkřesaná, s tmavýma těkavýma očima, s řídkými černými vlasy, vzadu stočenými v nepatrný drdolek; byla bosa, oděna jako naspěch.

Když k ní paní Gusta přišla, …