Skleník

4

Bělčský pan starosta (předchůdce jeho byl ještě "představeným"), suchý, kostnatý, prošedivělý muž, v rozhalené vestě a sešlapaných květovaných střevících (dar dcery Božičky k předloňskému svátku) v neděli dopoledne přecházel "ostávacím" pokojem. V levačce, položené na srdci, držel svítící dřevěnou tabatěrku a chodě šňupal, takže strnišťnatý plnovous měl již notně povátý.

"Povídám ti, že tohle musí přestat!"

Ta slova patřila dceři, jež sedíc u stolu, tmavou vlasatou hlavu podpírala jemnou dlaní a vzdorně oknem hleděla na náměstí. Z protějšího krámu právě vyšlo několik vesnických mužů, kteří tu pro ženy kupovali kávu, cukr, koření a přitom si popřáli sváteční skleničky. Naproti dceři si v lenošce hověla paní starostová; seděla líně, hlavu majíc vzadu podepřenou, ruce sepjaty na prsou.

"Copak je tohle nějaký pořádný život? Ráno spát do desíti, máma aby milostslečně nosila kafiště do postele, potom hodinu cuchat hlavu před zrcadlem a zívat, až se svět třese, a konečně se do večera loudat po domě a fňukat: Ach, to je mi dlouhá chvíle!?" Pan starosta mluvil docela volně, bez patrné zlosti, ale přece důkladně; jako když před bouří začnou tlouci první kroupy. Při té řeči stále zvolna přecházel a klidně, hojně šňupal. Dcera jen nevrle pohnula rtoma a hleděla ještě vzdorněji. Byla hezká, ale velmi bledá; zato oči měla jako žhavé uhle. Bylo jí šestnáct let, ale ramena měla široká, kvítkovanou blůzu vysoce vzkypělou.

"Anebo jaký to je pořádek, každou chvíli vybíhat mezi dveře a přehlížet náměstí, nejde-li někdo? To ať si dělá Máli Dařbujánová, ale na takovouhle žábu se to nesluší!"

"No, tatínku, já myslím, že nám v klášteře taky řekli, co se sluší a co se nesluší," ostře, směle odsekávala dcera.

"Já jsem v klášteře nebyl, ale povídám, že se tohle, co vyvádíš, nesluší," stále klidně hovořil starosta.

"Víš, Franc, poslouchala jsem tě a nic jsem neříkala, ale teď ti musím říct, že já jsem matka a že já musím rozumět, co se na dceru sluší a co se nesluší," spatra, pohrdlivě promluvila paní starostová. "Dosud jsem nic tak hrozného neviděla!"

Starosta chvilku šňupal, oklepával prst a volně odpovídal: "Snad nemám pravdu, že nic nedělá?"

"A řekni mi, proč by si doma u rodičů nepohověla?" trpce se usmála paní.

"Tatínek mi nic nepřeje - jako by nevěděl, že jsem se dost namučila učením a že jsem z kláštera doma sotva dva měsíce," bystře se uchopivši matčiných slov, žalně vyčítala Božička.

"Nepřeju! Copak tě honím do pole? Chci, abys mlátila? Ale jen co je možná! Děláš jako konteska!"

"Že bys, Franc, nemluvil! Snad pro ten trošek pospání, ne?" kysele pronesla paní.

"Trošek pospání - - Vždyť není k ničemu!

Do ruky nic nevezme leda román, vypůjčený od té hloupé poštmistrové, a ještě v něm slabikuje dva listy celý den, protože oči má pořád na ulici, každou chvíli vyletí a vyhlíží tajemníka. Copak se to pro ni sluší? Vždyť jí je šestnáct let, směje se přes celé náměstí - a div se tomu člověku, světem protřelému, na krk nepověsí!"

Paní starostová se…