Pohádky a povídky II

DVA KOHOUTI

Byli dva kohouti, jeden na hnojišti a jeden na střeše, a oba dva byli velmi domýšliví. Ale kdo z nich nejvíc dokázal? Pověz nám svůj názor – my si však přesto podržíme svůj.

Kurník byl plotem oddělen od druhého dvora, na kterém bylo hnojiště, a na tom hnojišti rostla velká okurka, která si byla vědoma toho, že jejím údělem je růst na pařeništi.

„S tím se už rodíš!“ říkal jí její vnitřní hlas. „Ne všichni se mohou narodit okurkami, na světě musí být také jiná stvoření! Slepice, kachny a všechen dobytek ze sousedního dvora jsou také tvorové. Vidím teď kohouta ze dvora na plotě, ten má ovšem jiný význam než kohout na korouhvičce, který sedí tak vysoko a nedovede ani vrznout, natož zakokrhat! Nemá slepice ani kuřata, myslí jen sám na sebe a je pokryt měděnkou! Ale kohout ze dvora, to je přece kohout! Podívejte se, jak si vykračuje, přímo tančí! A poslyšte, jak kokrhá, to je hudba! Kam přijde, všude si můžete poslechnout, jaký on je trubač! Kdyby přišel sem, kdyby mě snědl s listím i se stonky, kdybych zahynula v jeho těle, byla by to blažená smrt!“ toužila okurka.

Pozdě v noci se rozpoutala hrozná bouře. Slepice, kuřata a s nimi i kohout hledali bezpečné přístřeší. Vítr porazil plot mezi dvory a plot se s velkým lomozem pokládal k zemi. Tašky padaly se střech, ale kohout na korouhvičce seděl pevně, ani jednou se neotočil, nemohl; a byl přece mladý, čerstvě odlitý, avšak klidný a rozvážný. Už se starý narodil, nepodobal se poletujícím nebeským ptákům, vrabcům a vlaštovkám, těmi pohrdal. „Nedělají nic jiného, jenom štěbetají, jsou takoví maličcí a ordinérní.“ Holubi byli velcí, leskli se a třpytili jako perleť, vypadali jako takový kohout na korouhvičce, ale byli tlustí a hloupí, jediná jejich myšlenka byla, jak dostat něco dobrého do volete, jak říkal kohout na korouhvičce, byli to nudní společníci. Tažní ptáci se tu také zastavili na návštěvu, vyprávěli o cizích zemích, o vzdušných karavanách a o hrozných příbězích s dravými ptáky, bylo to nové a zajímavé – napoprvé; ale později už kohout na korouhvičce věděl, že se opakují, že to je vždycky jedno a totéž a že to je nudné! Byli nudní a všechno bylo nudné, s nikým se nedalo kloudně pohovořit, všichni byli protivní a nezábavní.

„Svět není k ničemu!“ říkal. „Všechno …