Pohádky a povídky II

Hans Christian Andersen

69 

Elektronická kniha: Hans Christian Andersen – Pohádky a povídky II (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: andersen13 Kategorie: Štítek:

Popis

Hans Christian Andersen: Pohádky a povídky II

Anotace

Kniha nejkrásnějších pohádek a povídek od jednoho z nejznámějších pohádkářů, doplněná malebnými ilustracemi. Obsahuje skutečné skvosty světové pohádkové tvorby, a nejen to. Vedle pohádek jako např. O hloupém Honzovi, Hrdlo láhve, Polévka ze špejle od klobásy, i ty méně známé, určitě však neméně poutavé.

Hans Christian Andersen – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

, , ,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Pohádky a povídky II“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ZAHRADNÍK A PANSTVO

 

 

Na míli cesty od hlavního města stál starý panský dvorec se silnými zdmi, věžemi a lomenicemi.

V tom dvorci sídlilo, ale jenom v letním čase, bohaté, urozené panstvo. Tento dvorec byl nejlepší a nejkrásnější ze všech dvorců, které panstvu patřily. Zvenčí vypadal jako zbrusu nový a uvnitř byl zařízen se vším pohodlím a útulností. Nad bránou byl do kamene vtesán znak rodu; kolem znaku a kolem arkýře se pnuly nádherné růže. Před dvorcem se prostíral travnatý koberec, kvetl tam červený i bílý hloh a vzácné květiny; a ty vzácné květiny rostly dokonce i mimo skleník.

Však také panstvo mělo zahradníka, který něco dovedl! Byla radost podívat se na květnici, na ovocný sad i na zelinářskou zahradu. Při zelinářské zahradě byl ještě zbytek původní staré dvorské zahrady s několika zimostrázovými ploty, přistřiženými do korun a pyramid. Za plotem stály dva statné staré stromy; a ty stromy byly vždycky skoro bez listí a málem by tě to svedlo k domněnce, že nějaká vichřice nebo smršť je obsypala velkými kusy hnoje; ale každý takový kus bylo ptačí hnízdo.

Tu sídlilo od nepamětných dob množství krákajících krkavců a vran. Byla to celá ptačí obec a všichni ti ptáci byli panstvem, vlastníky statku, nejstarším pokolením panského sídla, vlastními pány ve dvorci. Nikdo z domácích lidí si jich nevšímal, trpěli tato těžce létající stvoření, mezi něž občas vystřelili z pušky, až ptáky zasvrbělo v zádech a každý z nich zděšeně vzlétl a zakrákal: „Krá! Krá!“

Zahradník často vrchnosti domlouval, aby ty staré stromy dala porazit, nevyjímají se tam dobře, a kdyby odtamtud zmizely, zbavili by se pravděpodobně i krákajících ptáků, kteří by se odstěhovali jinam. Ale panstvo se nechtělo rozloučit ani se stromy, ani s ptačím hejnem, bylo to něco, bez čeho dvorec nemohl žít, něco ze starých časů – a památka na ty staré časy se nesmí tak docela vymýtit.

„Vždyť stromy jsou už zděděným majetkem těch ptáků, jen jim je nechte, milý Larsene!“

Zahradník se jmenoval Larsen, ale na tom teď nezáleží.

„Cožpak, milý Larsene, nemáte dost široké pole působnosti? – Celou květnici, skleníky, ovocný sad a zelinářskou zahradu?“

To byla pravda, zahradník si jich hleděl, pěstoval a vzdělával je s velikou horlivostí a svědomitostí, a dostalo se mu za to také od panstva uznání; ale přece jen před ním nijak netajili, že když jsou někde na návštěvě, často jedí ovoce a vidí květiny, které překonávají všechno, co oni mají ve své zahradě. A to zahradníka rmoutilo, neboť chtěl to nejlepší a pracoval, jak nejlépe dovedl. Jako měl poctivé srdce, tak byl poctivý ve svém povolání.

Jednoho dne si ho páni zavolali a pověděli mu se vší panskou přívětivostí, že včera dostali u svých vznešených přátel jeden druh jablek a hrušek, tak šťavnatých a lahodných, že oni i všichni hosté se rozplývali obdivem. To ovoce ovšem nebylo zdejší, ale dalo by se k nám zavést a mohlo by u nás zdomácnět, jestliže to naše podnebí dovolí. Věděli, že ovoce je od nejlepšího ovocnáře v městě; ať tam zahradník zajede a vyzví, odkud ta jablka a hrušky přišly a pak ať objedná štěpy.

Zahradník ovocnáře dobře znal, vždyť právě jemu prodával z příkazu své vrchnosti přebytky ovoce, které rostlo v panské zahradě.

I odebral se do města a ptal se ovocnáře, odkud má ta tolik vychvalovaná jablka a hrušky.

„Jsou z vaší vlastní zahrady!“ odpověděl ovocnář a ukázal mu jablka i hrušky, které zahradník dobře poznával.

Hoj, jak se náš zahradník zaradoval! Pospíšil si domů a pověděl svým pánům, že jablka i hrušky jsou z jejich vlastní zahrady.

Vrchnost tomu nechtěla vůbec uvěřit. „Larsene, to není možné! Můžete nám na to opatřit od ovocnáře písemné potvrzení?“

Ovšemže mohl, přinesl jim písemné potvrzení.

„Zajímavé, opravdu zajímavé!“ divili se páni.

A tak teď každý den přicházely na panský stůl veliké mísy s těmi nádhernými jablky a hruškami z jejich vlastní zahrady. Celé měřice a bečky tohoto ovoce byly posílány přátelům v městě i mimo město, ba dokonce i do ciziny. To bylo radosti! Páni ovšem musili poznamenat, že pro ovocné stromy byla přece dvě obzvlášť příznivá léta, všude po celé zemi se jim dobře dařilo.

Uplynul nějaký čas. Páni obědvali u královského dvora. Nazítří si k sobě zavolali zahradníka. Dostali na hostině melouny, náramně šťavnaté a chutné, ze skleníku Jejich Veličenstev.

„Milý Larsene, zajděte k dvornímu zahradníkovi a opatřte nám několik jader z těch báječných melounů!“

„Ale vždyť dvorní zahradník má ta jádra od nás!“ řekl zahradník, nanejvýš rozradostněn.

„Tak to tedy dokázal vypěstovat nějakou lepší odrůdu!“ odpověděli páni. „Všechny melouny byly znamenité!“

„Nu, to tedy mám být na co pyšný!“ pravil zahradník. „Musím milostivé vrchnosti říci, že zámecký zahradník neměl letos se svými melouny štěstí; a když viděl, jak nádherně se vydařily naše a když je ochutnal, objednal tři pro zámek!“

„Larsene! Nenamlouvejte si, že to byly melouny z naší zahrady!“

„Jsem o tom přesvědčen!“ řekl zahradník, zašel k zámeckému zahradníku a dostal od něho písemné potvrzení, že melouny na královské hostině pocházely z panského dvorce.

To bylo pro panstvo opravdové překvapení. Páni ovšem potom o té události nemlčeli, pochlubili se vysvědčením, a tak byla melounová jádra posílána široko daleko, jako předtím ovocné štěpy.

O štěpech přišly zprávy, že se uchytily a že nesou znamenité ovoce; ovoce bylo pojmenováno po panském dvorci a jeho jméno jsi teď mohl číst v angličtině, němčině i franštině.

Nikdo by si to byl dřív nepomyslil.

„Jen aby nám zahradník nezpychl!“ říkalo panstvo.

Avšak zahradník se choval docela jinak. Právě teď usiloval o to, aby se proslavil jako jeden z nejlepších zahradníků v zemi; chtěl každý rok přijít s nějakým znamenitým pěstitelským objevem, a to se mu také dařilo. Ale přesto se často doslechl, že první ovoce, které vypěstoval, jablka a hrušky, bylo vlastně nejlepší, všechny pozdější druhy že zůstávají daleko pozadu. Melouny jsou prý sice velmi dobré, ale to je něco docela jiného. O jahodách se dá říci, že jsou znamen…

Mohlo by se Vám líbit…