Pohádky a povídky II

STŘÍBRNÝ GROŠ

Byl jednou jeden groš, lesklý a zbrusu nový, že se celý leskl. Skákal a zvonivě jásal: „Sláva, teď se dostanu do širého světa!“ A dostal se tam.

Dítě ho pevně drželo v teplých ručkách a lakomec v chladných vlhkých prstech. Starší lidé ho mnohokrát obraceli, zatím co mládež ho vždycky zase udala dál. Byl to stříbrný groš, obsahoval jenom velmi málo mědi a byl už celý rok ve světě, to znamená, že putoval po zemi, kde ho razili. Potom se dostal na cestu za hranice jako poslední peníz domácí měny, který zbyl v peněžence cestujícího. Ten ani nevěděl, že ho mezi penězi má, až se mu náhle dostal mezi prsty.

„Podívejme, mám tu ještě groš z domova,“ řekl, „ten může jet na cestu se mnou!“ A groš zvonil a skákal radostí, když se zase octl v peněžence. Ležel tam mezi cizími druhy, kteří přicházeli a odcházeli, jeden vždycky uvolnil místo druhému. Groš z domova však zůstával v peněžence stále, a to bylo vyznamenání.

Nyní uplynulo již několik týdnů a groš se dostal již daleko do světa, aniž věděl, kde zrovna je. Od ostatních mincí slyšel, že jsou francouzské a italské. Jeden peníz říkal, že jsou v tomhle městě, jiný zase, že v onom, ale groš si to nedovedl nijak představit. Nikdo přece nespatří svět, když je stále v peněžence, a tam byl náš groš. Jak tam však jednoho dne ležel, povšiml si, že peněženka není zavřená. Tak se tedy připlížil až k otvoru, aby se podíval trochu ven. Neměl to ovšem dělat, ale byl zvědavý, a to se nevyplácí. Vyklouzl do kapsy u kalhot, a když cestující večer peněženku vyndal, ležel groš ještě v kapse. Pak se dostal s ostatními kusy oděvu na chodbu, kde hned vypadl na podlahu. Nikdo ho neslyšel, nikdo ho neviděl.

Ráno se octly šaty zase v pokoji, cestující si je oblekl a odjel. Groš však neodjel s ním, byl nalezen a měl opět vykonávat svoji službu. S třemi jinými mincemi se dostal do oběhu.

„Je docela příjemné, porozhlédnout se po světě,“ myslil si groš, „poznat jiné lidi a jiné zvyky.“

„Co to je za groš?“ ozval se v téže chvíli něčí hlas. „To přece není naše měna! Ten je falešný! Není k ničemu!“

Nu, teď začíná příběh našeho groše, jak jej později vyprávěl.

„Falešný! Není k ničemu! To mnou otřáslo,“ povídal groš. „Věděl jsem, že jsem z poctivého stříbra, že mám dobrý zvuk a pravou ražbu. Jistě se zmýlili, to jistě nemyslili mne – jenomže přece myslili! O mně říkali, že jsem falešný, já jsem nebyl k ničemu! ‚Ten musím udat někde potmě,‘ povídal muž, kterému jsem patřil, a pak mne potmě vydal a zase jiný mi za denního světla spílal – ‚Falešný, bezcenný, musíme se ho zase zbavit!‘“

A groš se třásl mezi prsty, kdykoliv ho někdo měl podstrčit jako pravý peníz, platný v zemi.

„Já ubohý groš, co je mi platné všechno moje stříbro, moje cena a ražba, když to všechno nemá žádný smysl! Každý má ve světě cenu podle toho, co si o něm svět myslí. Jaký strašný pocit musí v někom vzbudit špatné svědomí, když se někam plíží po cestě zla, když mně, naprosto nevinnému, je takhle jenom proto, že tak vypadám! – Kdykoliv mne někdo vytáhl z kapsy, hrozil jsem se očí, které se na mne měly podívat. Věděl jsem, že mne odmítnou a hodí na stůl, jako bych byl lží a podvodem.

Jednou jsem se dostal k ubohé, chudičké ženě, která mě dostala za celodenní dřinu. Ale teď se mě nemohla vůbec zbavit, nikdo mě nechtěl, byl jsem pro ni hotové neštěstí.

‚Tak tedy musím tím penízem někoho ošidit,‘ povídala. ‚Nemohu si dovolit schovávat falešný groš. Bohatý pekař ho dostane, tomu to bude vadit nejméně, ale přece jen se tak dopouštím bezpráví.

Teď abych ke všemu ještě tížil ženino svědomí,“ povzdychl si groš. „Což jsem se na stará kolena skutečně tak změnil?

A žena šla k bohatému pekaři, který ovšem příliš dobře znal běžné mince. Nesměl jsem tam ani zůstat ležet, hodil mě ženě do obličeje. Nedostala za mne chléb, a mne hluboce zarmoutilo, že mě vůbec vyrazili, abych takhle působil lidem příkoří. A to jsem…