DĚTSKÉ POVÍDÁNÍ
U velkoobchodníka byla velká dětská společnost, děti bohatých rodičů a děti urozených rodičů. Velkoobchodníkovi se dobře dařilo, byl to vzdělaný muž. Složil kdysi studentské zkoušky, k tomu ho měl jeho řádný otec, který byl původně jen obchodníkem s dobytkem, ale poctivým a přičinlivým. To mu vyneslo blahobyt, v kterém pak vyrůstal velkoobchodníkův syn. Měl rozum i srdce, ale o tom se už ani tak nemluvilo jako o tom, že má hodně peněz.
Urození lidé si u něho podávali dveře, urozené krve, jak říkali o sobě jedni, i urozeného ducha, jak říkali jiní, pak ti, kterým se dostalo obojího i takoví, kdo nebyli urozeni nijak. Byla tam dětská společnost a mnoho dětského povídání, to víte, děti – co na srdci to na jazyku. Byla tam jedna roztomilá holčička, ale náramně pyšná, to služebnictvo ji tak rozmazlilo, a ne rodiče, na to oni byli příliš rozumní. Její tatínek byl komořím a to je úžasně mnoho. To ta holčička dobře věděla.
„Narodila jsem se na zámku!“ pravila. Mohla se narodit třeba také ve sklepě, stejně by za to sama nemohla. A pak vyprávěla ostatním dětem, že je „rodilá!“ a řekla, že když někdo není rodilý, nikdy z něho nic nebude. Není nic platné učit se a být sebepilnější; když nejsi rodilý, nic z tebe nebude.
„A ti, jejichž jméno končí na –sen,“ pokračovala, „ti to nikdy ve světě nikam nepřivedou! Dejte si ruce v bok a držte je hezky daleko od sebe, tyhlety –seny!“ A pak si založila své roztomilé ručky se špičatými lokty v bok, aby ukázala, jak se člověk má chovat. A ty ručky byly tuze půvabné. Líbezná holčička!
Ale velkoobchodníkova dceruška se rozzlobila. Její tatínek se jmenoval Madsen a to jméno, jak věděla, končí na –sen. A tak říkala, jak nejhrději dovedla:
„Ale můj tatínek může nakoupit za sta tolarů cukrkandlu a hned jej zase zahodit. Může to udělat tvůj tatínek?“
„Aťsi, ale můj tatínek,“ ozvala se dceruška jednoho spisovatele, „může dát tvého tat…
Hans Christian Andersen
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.