Pohádky a povídky II

CO ZAŽIL BODLÁK

Kolem bohatého panského sídla se rozkládala nádherná pěstovaná zahrada se vzácnými stromy a květinami. Hosté, kteří zahradu spatřili, nevycházeli z nadšení. Také lidé z okolních obcí i venkovských měst přicházeli o nedělích a svátcích a žádali, aby se mohli na zahradu podívat, ba chodívaly tam na vycházky celé školy.

Za zahradou, u plotu vedle polní cesty, stál velký bodlák; byl tak velký, že se mohutně rozkládal do šířky a věru se mohl nazývat bodlákovým keřem. Nikdo se na něj nepodíval, až na starého osla, který tahal vozík s mlékem. Vždycky k němu natáhl krk a říkal: „Jaký jsi krásný! Mohl bych tě sežrat!“ Postroj však nebyl tak dlouhý, aby na něj dosáhl.

Na velkostatku se sešla velká společnost, šlechta z hlavního města, mladé, půvabné dívky a mezi nimi také slečna až z daleka; byla ze Skotska, urozeného rodu, bohatá pozemky i majetkem, věru nevěsta, o kterou by stálo za to se ucházet, jak povídal nejeden z mladých pánů nebo leckterá z matek.

Mládež dováděla a hrála na trávníku kroket; chodili tam mezi keři a každá dívka utrhla květinu a vstrčila ji mladému muži do knoflíkové dírky. Slečna ze Skotska se však daleko rozhlížela, dlouho si mezi květinami vybírala a žádná nebyla podle jejího vkusu. Tu pohlédla přes plot, kde stál mohutný bodlák se svými velkými fialovými květy; když ho spatřila, usmála se a poprosila hostitelova syna, aby jí jeden květ utrhl.

„To je skotská květina,“ řekla; „skví se i v našem znaku, tu mi dejte!“

A on jí přinesl nejkrásnější květ bodláku a popíchal se přitom, jako by trhal růži s keře posázeného nejostřejšími trny.

Dívka mu květ bodláku vstrčila do knoflíkové dírky a mladý muž to pokládal za velkou čest. Každý z ostatních mladých mužů by byl dal rád svoji krásnou květinu za tento květ, kterého se dotkla jemná ručka Skotky. A jestliže si připadal tak vyznamenán hostitelův syn, což teprve bodlák! Tomu bylo, jako by jej zalila rosa a ozářil sluneční paprsek.

„Jsem přece jenom něco víc, než si myslím,“ řekl si v duchu. „Patřím vlastně do zahrady a ne za plot. Na světě to je podivně rozděleno. Ale teď se dostal jeden z mých květů přes plot a dokonce do knoflíkové dírky!“

Každému poupěti, které se rozvilo v květ, vyprávěl bodlák tuto příhodu a netrvalo dlouho a bodlák se doslechl – nikoliv od lidí nebo od švitořících ptáků, ale od samotného vzduchu, který zachycuje a do daleka šíří zvuky, ať mají původ v nejtajnějších pěšinkách zahrady, nebo v pokojích panské budovy, když jsou dveře a okna otevřené – že mladý pán, který dostal z jemné ručky dalekého hosta bodlákový květ, získal nyní ruku Skotky i její srdce. Byl to hezký pár, dobrá partie.

„Ty jsem svedl dohromady já!“ říkal si bodlák a myslil přitom na svůj květ, který se octl v knoflíkové dírce mladého muže. A každičký květ, který nyní vypučel, dovídal se od bodláku o této události.

„Jistě mě zasadí do zahrady,“ myslil si bodlák. „Snad se dostanu do těsného kořenáče, to by byla také největší pocta!“

A bodlák se touto myšlenkou zabýval tak živě, že říkal s naprostým přesvědčením: „Dostanu se do květináče!“

Každému novému poupátku sliboval, že se také dostane do kořenáče a snad i do knoflíkové dírky, čímž by dosáhlo nejvyššího vyznamenání. Žádný z květů se však neoctl ani v květináči, natož pak v knoflíkové dírce. Dýchaly vzduch a světlo, vyhřívaly se za dne na slunci a v noci pily rosu, kvetly a přijímaly návštěvy včel a ovádů, kteří na nich hledali věno: med. A med si vzali a květ nechali květem. „To je zlodějská čeládka!“ zlobil se bodlák. „Kdybych je jenom mohl píchnout! Ale když to nejde.“

Květy skláněly hlavu a uvadaly, stále se však objevovaly nové a nové.

„Přicház…