Staré pověsti české

II.

Minul den, druhý, třetí a potom opět den, a horníci pořád tábořili ve svém okopu na chlumu. Pořád čekali, že páni z Hor za nimi sem pošlou jednat, aby se vrátili, aby se zas díla ujali, že za to nabídnou nápravu. Nikdo však nepřišel, nikdo se na cestě k nim neukazoval. Již nastal večer pátého dne. Na náspu kolem ležení stály stráže, mladí havíři ozbrojení; bděli a hlídali.

A v táboře bratří z tovařišstva, zvláště starší, usínali v starostech. Tušili, že Horníci něco strojí, a počítali, že se již dlouho na chlumu neudrží; docházelyť zásoby. Pozdě usnuli, noci však nepřespali.

Strhlť se k ránu pokřik. Stráže s valu „vzhůru“ volaly, že se blíží nějaký veliký houf. Jak starší vyběhli na valy, shlédli v raním šeru temný zástup pěších i jízdních. Přicházeli od půlnoci, od Kolína.

V tom s jiné strany valu voláno, že je vidět jiný houf, že jde jim do boku, od Čáslavi. Jen dořekli, a již se vyvalil z města, z Hor, početný zástup, havířům směrem zrovna do zad, a z toho zástupu zaléhalo bubnování a polnice hlas, a praporec se nad ním vznášel, tak jako nad oněmi, kteří přicházeli ze sousedních měst.

Již bylo zřejmo, že všichni táhnou na tovařišstvo, že je zatahují a skličují se všech stran. Dostaliť Čáslavští i Kolínští měšťané z Hor hrozné zprávy o havířích, jak se chystají na mordy, že chtějí zničiti šachty a všechny doly.

Ještě se pomocné houfy na úpatí rovnaly a řadily, v tom nové silné oddělení zbrojenců přitáhlo; ti z Poděbrad přibyli a mnoho jízdných bylo mezi nimi. Když na úpatí zarazili, to se již rozednilo, poznali havíři na hoře, že nový ten houf vede hejtman Poděbradského královského hradu, Oněk Kamenický z Topič.

Vysoké lezem havířů bylo obklíčeno, úpatí jako zatopeno; hemžiloť se vojskem protivníků. Na čtyři tisíce se jich tu shluklo a spojilo. Havíři na hoře za náspy stáli v houfech, jak je starší rozdělili, se zbraní a kladivy v ruce, čekajíce na útok nepřátel. Usnesliť se, že sami boje nezačnou. Prošiti však nebo vzdáti se nechtěli.

Než některým připadlo, že by měli jednati, ne s Horníky, ale s Poděbradským hejtmanem, to že je králův úředník, a že s Milostí královskou jednává. Oněk Kamenický že jistě neví, co se stalo na Horách, proč sem vytrhli. Kdyby mu vše vysvětlili, snad by se jich ujal a vymohl jim, že by mohli ku králi, nebo že by snad on sám jejich stížnosti králi oznámil.

A hle, Poděbradský hejtman v plné zbroji vyjel ze svého houfu a zamířil k jejich zákopům! I vyšli mu starší vstříc před násep a tu jeden z nich, šedobradý.

Opat, jenž po každé za tovařišstvo mluvil, vyložil hejtmanovi, že nechtějí krve proliti, toliko jen svého práva a jmenovitě, aby je slyšel J. Milost král.

„Je-li tomu tak,“ pravil hejtman, „pojďte se mnou na Poděbrady a já vám u Jeho Milosti opatřím, čeho si přejete.“

„Šli bychom rádi,“ vece opat, „ale bojíme se o hrdlo.“

„Nic se vám nestane, věřte mi na slovo a pojďte.“

Tu starší, spoléhajíce na jeho šlechtické slovo, dohodli se, že půjdou. I oznámili tovařišstvu vše, co ujednáno, rozloučili se se svými rodinami a šli: Opat a bratr jeho Viktorin, Šimon a Průša, také bratří, Duchek, Černý, Kužel, Holý Zelvův, Ondřej Němcův, Vít Krchňavý, Lana z Hloušky, Mládek a Klad. Ostatní pak tovařišstvo se svými rodinami nastupovalo cestu zpátky do Hor, aby tam vyčkali, až bude jejich pře u krále vyjednána, jak jim slíbeno.

Starší tovařišstva brali se s Oňkem Kamenickým a jeho lidem k Poděbradům. Nejednou se ohlédli v tu stranu k Horám; před se hleděli nevesele. Nešliť s plnou důvěrou, neměli žádné jistoty a byli v panské moci.

Ale věřili, že bude rytíř ve svém slově státi.

Když přibyli na Poděbrady, vykázal jim hejtman zámeckou ratejnu za obydlí a dal je vším potřebným slušně opatřiti. Zámeckým nádvořím se mohli volně procházeti. Ze zámku však, do města, nesměli a nemohli. Svoditý most byl celý den vytažen.

Třetího dne vzal je na krátký výslech a slíbil jim, že ihned vyšle dva jízdné posly ku králi s písemnou zprávou, zatím aby měli strpení jakmile přijde zpráva od krále, a bohdá že dobrá, že jim ihned oznámí. –

Zprávu zatím už poslal; ale jsa od Kutnohorských uplacen, poslal takovou, jakou již před tím královští úředníci z Vlašského dvora králi podali. Oněk Kamenický psal o havířích jako o nebezpečných buřičích a že by třeba Hory Kutné, ten klenot Jeho Milosti a celého českého království, zmařili a zhubili. Nežli se poslové vrátili, zajel si na Hory a tu pánům v povděk oznámil, co učinil, co se stane, že král na tuto jeho zprávu havíře jistě hrdla odsoudí, ať jen páni těm svým havířům rubáše chystají.

I chystali, ale nejprve dosti stříbra Poděbradskému hejtmanu, a pak tajně třinácte popravních rubášů, bílých, plátěných, starším havířského tovařišstva. Když se vrátil do Poděbrad, přiharcovali poslové z Uher. Přijeli samý večer, a havíři o nich nezvěděli. Nazejtří povolal si hejtman Holého, Ondřeje Němce i Víta Krchňavého. Žádal jich, aby se vypravili na Křivoklát, že tam uhodili na rudu a rádi by zvěděli, co na ní je, tak aby ji prozkoumali, jsouce rud a kamení dobře znalí.

Havíři tak oklamáni, uvěřili a rozžehnavše se s druhy na brzkou a bohdá již na lepší shledanou, vydali se na cestu. Netušili, že se s ostatními juž neshledají, že jejich průvodce veze o nich purkrabí.

Křivoklátskému Uriášův list, že mají na Hrádku býti popraveni, a že proto vzal už s sebou do vozu tři popravní rubáše.

Když ti tři odjeli, dal si hejtman ostatních deset nevědoucích do té chvíle, co poslové z Uher přivezli, třetího dne zavolati Bylo záhy z rána, v pátek, jenž byl den po sv. Vavřinci. Starší tovařišstva se divili, proč tak časně je pán volá; snad že právě poslové přijeli. Tak se těšili.

Než neuvedli jich do kanceláře, ale na dvůr před pavlač nesoucí se na třech obloucích zrovna u hejtmanovy kanceláře. A ko…