Staré pověsti české

ŽITO KOUZELNÍK

Za prvních let panování Karlova syna bylo všecko království spokojeno, a dlouho o tom šla pověst, že za dnů krále Václava mohl každý se zlatem na hlavě jiti nebo jeti za každé doby, ve dne i v noci, i nikdo že ho nezastavil.

Král dbal velmi spravedlnosti, aby se dála od bohatých chudým, a sám k tomu přihlédal. Nejednou se přestrojil za dělníka, za chudého řemeslníka nebo za studenta, a šel mezi pekařky chleba kupovat. Byl-li chléb hodný, spravedlivé váhy, zaplatil jej a odešel. Shledal-li však, že je špatný a malé váhy, dal se poznati a pobrav v krámě všechen chléb, kázal ho dáti chudým neb rozdati do škol potřebným žákům. Pekaře pak ztrestal pokutou na statku nebo ho dal v koši zmáchati ve Vltavě.

Tak činil řezníkům a jiným řemeslníkům. Jednou také šel přestrojen za dělníka kopat na vinici, aby i tam shlédl, jak se lidem děje. I kopal na vinici celý den a když seznal, jaká to krušná a perná práce, nařídil, aby měli dělníci v poledne delší odpočinek a na večer aby mohli dříve z díla.

Také v noci se rád Prahou potuloval, přestrojen, po krčmách, zkoušeje, mají-li spravedlivou míru. Ale také aby slyšel, co se děje, co lid mluví, jak smýšlí. „U modré štiky“ na Starém Městě býval nejčastěji a tam i jinde stropil i nejednu švandu se svými kumpány veselými.

I kejkle měl rád a všeliké podivné kousky. Ty mu nejvíce strojil jeho kouzelník Zito, chlapík dovedný, čarovný, jenž uměl přimraziti koho chtěl, a zvláště svou podobu měniti, často i tvář. Ke králi šel třeba v soukenném šatě, hrubě sešlém, v úzkých nohavicích s podešvy. Když stanul před králem, byl pojednou v hedvábné sukni, v pestrých nohavicích, a mosazné zobáky na střevících se mu jen blyštěly jako nějakému kasalickému švihákovi. Tak před králem stanul a když odcházel, změnil se přede všemi, aniž se převlékl, a měl hned na sobě řásný, poutnický plášť.

A při tabulích králových jaké čertoviny někdy spískal! Nejhorší královu šaškovi. Ten jednou při obědech sahal po rybách v šalši. Ale jen rybu vzal, a již mu vypadla. Šašek vykřikl a vyjeveně hleděl na ruku, jež mu na ráz tuhla a tuhla, v roh se měnila, až z ní bylo kopyto, koňské kopyto! A ze druhé také.

Ztrnulý šašek šklebil se a prohlížel si zoufale svá kopyta tak, že král i páni se dali nahlas do smíchu a smáli se, až jim slze po lících kanuly.

Když král posléze poručil, aby šašek těch kopyt byl sproštěn, dělal Zito nad nimi různé kruhy a kříže a mumlal divná slova. Kopyta mizela, ale nastojte volské paznehty se z nich staly, a nezmizely, až když Žito hnut šaškovým pláčem a skřekem je odčaroval.

Jednou si chtěl král Václav z hradu vyjeti. Na nádvoří stál již malovaný jeho vůz s polštáři pod stříškou na čtyřech sloupích. Čtyři krásní bělouši v lesklém řemení byli do toho vozu zapraženi. Kolem již čekala na koních vystrojená králova družina i šašek na strakaté kobyle. Jen Žito scházel, ač měl nařízeno, aby byl také v průvodu. Král již přicházel a Žita nikde. Král vsedaje ptal se po něm a když uslyšel, že ho tu není, velmi se zachmuřil.

V tom ozvalo se z vedlejšího nádvoří kokrhání, hrozné kokrhání, jako by kolik kohoutů zpívalo o závod. A již z toho nádvoří zahrčel průjezdem vůz, vozík, dvoukolý vozíček s troj spřežením černých kohoutů. První pár nejmenší, druhý větší, třetí největší. Černé peří se kovově zeleně lesklo, rudé hřebeny hořely… Každý kohout měl u zobáku řemínek, a všecky řemínky se sbíhaly v Žitově ruce. Kejklíř stál na voze a řídil podivná spřežení.

Král se smál a pravil, že má Žito o spřežení více nežli on, ať jede za ním. A jel král s bělouši, Žito za s černými kohouty, a kudy hrčel ten neobyčejný povoz, všude byl shon lidí. Tak po té častěji jezdil, a lidé se pokaždé sbíhali, když slyšeli, že Žito jede, nebo již před hradem na něho čekali. Až pak zase něco jiného vyvedl, o čem šla řeč po celé Praze i dalekým okolím.

Žito si udělal třicet víchů ze slámy a z těch třiceti víchů vyčaroval třicet prasat znamenitě tlustých, jako dobře krmených. Stádo to pak vyhnal sám na pastvu u řeky, kde se pásli vepři bohatého, ale lakotného pekaře Míchala. Ten si prohlížel se zalíbením Žitův dobytek, a když uslyšel, že je lacino na prodej, shodl se s kejklířem, koupil vepře a hned peníze vyplatil. Když si uhodili, napomenul ho Žito: „Jen to ti pravím, dobrá prasátka, vidíš sám, a vykrmená, ale vody nesnesou. To si pamatuj!“

Než pekař nepamatoval, nedbal, a vyhnal koupené vepře do brodu. Jak vběhli do řeky, hned se potopili, a místo nich vyplavalo na povrch třicet slaměných víchů. Pekař čekal na vepře, až vyplavou; ale nevyplavali, a víchy z ničemné slámy nesly se dál a dále. Lakotný pekař běhal po břehu, křičel a lál, hned na vepře volal, hned na víchy ukazoval, že uplavou, aby je chytili, že uplavou. A uplavaly. Pekař rozzuřen, že přišel o tolik peněz, o tolik vepřů, rozběhl se na Žita. V králově dvoře ho nezastal. Hledal ho, vyptával se po něm, až ho v krčmě našel. Tam seděl králův kouzelník v klenuté jizbě ve výklenku tlusté zdi u okna; nohy měl před se nataženy, záda o pažení opřená. Číše stála před ním dopitá a on dřímal.

Pekař zlostí sezelenal, jak jej shlédl. Hned ve dveřích začal mu lát a spílaje hnal se k němu. Žito však klidně spal, jako by křiku nebylo, jako by jen moucha zabzučela. Pekař už lítý, chytl ho za noh…