Staré pověsti české

II

Pták noh letěl s Bruncvíkem nad širým mořem, letěl prudkým letem tři dni a tři noci a uletěl za tu dobu sta a sta mil od té hory Jantarové, až se snesl daleko na pustých horách a uvrhl Bruncvíka do hnízda mezi své mladé. Jak jej tam hodil, sám se zase vznesl a letěl za jinou kořistí. Hladová mláďata se vrhla na veliké to sousto, a hněvivě křičíce, trhala koži kolem Bruncvíka. Ten, jak se mu uvolnilo, vytrhl svůj meč a vztyčiv se porubal všechny mladé nohy.

Když se tak vyprostil, prchal odtud, nepřeje si hrubě oddechu, ubíhal těmi nehostnými horami vzhůru dolů pustou, holou strání i lesnatým úvalem, až se dostal na kraj hlubokého údolí.

Sotvaže sem vkročil, divý řev a ryk dolehly k jeho sluchu. Chvíli naslouchal, nevěda co činit. Zpět však již nesměl. Musil kupředu, a tak Pánu Bohu se poničiv, dal se tím oudolím. I šel, až došel k vysoké skále, a tu se zastavil, nebo předivnou věc uviděl, krutý zápas líté saně se lvem.

Zuřivě bojovali, na život a na smrt, a řvaní jejich a ryku byl plný úval a třásly se stromy i skála.

"Nu, milý Bože, komuž pomoci?" pomyslil Bruncvík, jenž stanuv opodál, hleděl na zápasící: "Pro lva jsem vyšel, pro znak lva tolik jsem již zkusil; nelze jinak nežli lvu pomoci. Děj se jak děj!"

Tak se rozhodl a vytasiv meč udeřil na zelenavou, kovově lesklou saň s devíti hlavami. Jak ji počal tepat a hlavy usekávat, upustil lev od boje a všechen krví zalit, udýchán, uštván zuřivým zápasem, ulehl, aby si odpočinul.

Tak zůstal Bruncvík v boji sám. Bil se mužsky, rány jeho se na netvora jen sypaly; ale saň byla nezdolná. Již počal Bruncvík umdlévat, již sám nedorážel, již se jen bránil. Vtom lev, oddechnuv si, vyskočil velikým skokem a jako bleskem zakousl se do saně a roztrhl ji vejpůli. Bylo po nebezpečenství.

Bruncvík se však lekal nového. Bálť se nyní lva. Než lev na něj neskočil, nýbrž lehl u jeho nohou. Bruncvík chtěl odtud. Ale jak vykročil, vstal lev a šel za ním. A šel pak dál a dál, jak se Bruncvík bral údolím, všude za ním na každý krok. Mladému knížeti nebylo to mílo; nevěřilť lvu, a proto by se ho byl rád zbavil.

I nasbíral si žaludů a bukvic a vylezl pak na vysoký dub. Tam usednuv na mocnou haluz, ukryl se v hustém listí starého stromu a čekal, až lev odejde. Čekal a čekal, chvíli, půl dne, a lev seděl pořád dole pod dubem a hleděl nahoru do husté koruny. Nastala noc; Bruncvík ji prodřímal na dubu. Jak ho ráno probudil chlad, jakmile otevřel oči, první bylo, že se podíval po lvu. A lev byl ještě pod dubem. Seděl tu jako věrný pes a vyseděl tak i druhý den, smutně hledě do koruny, vyseděl i druhou noc a z místa se nehnul.

Ale třetího dne, když Bruncvík z dubu neslízal, zařval zarmoucený lev tak silně, že se až dub zachvěl, a Bruncvík přívalem hrozného zvuku ohromen, pustil se haluze a spadl na zemi. Tak ležel hrubě potlučen a nemohl ani vstát. Byl slab a neměl co jíst; nezůstal však bez pomoci. Lev, jenž od něho odběhl, vrátil se zanedlouho, nesa ulovenou srnu, a tu položil Bruncvíkovi k nohám.

Mladý kníže již viděl, že lvu křivdil a že netřeba se ho bát. Proto když lev přilehnuv hlavu mu na klín dal, hladil ho po husté hřívě jako věrného psa. Od té chvíle ho počal mít rád, a lev zůsta…