Staré pověsti české

Alois Jirásek
(Hodnocení: 1)

116 Kč

Elektronická kniha: Alois Jirásek – Staré pověsti české (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: jirasek01 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

E-kniha Alois Jirásek: Staré pověsti české

Anotace

Klasická kniha české literatury je mistrovským převyprávěním díla lidové fantazie a tvořivosti, kde anonymní autoři zachytili zajímavé úseky dávných českých dějin.
Prostým, ale básnicky účinným jazykem vypravuje autor nejen staré zkazky o samých počátcích života na našem území, jak je zachovala lidová tradice, ale i pověsti z doby pozdější, jimiž si lid opředl začátky i další osudy křesťanství.
Příběhy doprovází zhruba stovka krásných ilustrací.

O autorovi

Alois Jirásek

[23.8.1851-12.3.1930] Alois Jirásek se narodil roku 1851 v Hronově u Náchoda. Pocházel ze selského rodu, jeho otec byl původně tkalcem a pak pekařem. Dětství strávil ve Velké Vsi u Broumova. V letech 1863 – 1867 studoval na německém gymnáziu v Broumově, potom na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Alois Jirásek...

Alois Jirásek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Staré pověsti české

  1. Jiří Markut –

    Přiznám se, že číst to kdysi jako povinnou četbu pro mě bylo za trest. Ale neoprávněně (sami víte, jaké to je, když vás do něčeho nutí kvůli čtenářskému deníku a venku je tak hezky 🙂 ). Dnes knihu vnímám naprosto jinak, líbí se mi, řekl bych jedna z nejčtivějších knih Aloise Jiráska. Krásně podané střípky naší historie.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

II.

Pták noh letěl s Bruncvíkem nad širým mořem, letěl prudkým letem tři dni a tři noci a uletěl za tu dobu sta a sta mil od té hory jantarové, až se snesl daleko na pustých horách a uvrhl Bruncvíka do hnízda mezi své mladé. Jak jej tam hodil, sám se zase vznesl a letěl za jinou kořistí. Hladová mláďata se vrhla na veliké to sousto a hněvivě křičíce trhala koži kolem Bruncvíka. Ten, jak se mu uvolnilo, vytrhl svůj meč a vztyčiv se, porubal všechny mladé nohy.

Když se tak vyprostil, prchal odtud, nepřeje si hrubě oddechu, ubíhal těmi nehostnými horami vzhůru, dolů pustou, holou strání i lesnatým úvalem, až se dostal na kraj hlubokého údolí.

Sotva že sem vkročil, divý řev a ryk dolehly k jeho sluchu. Chvíli naslouchal, nevěda co činiti. Zpět však již nesměl. Musil ku předu a tak Pánu Bohu se poručiv, dal se tím oudolím. I šel, až došel k vysoké skále a tu se zastavil, nebo předivnou věc uviděl, krutý zápas líté saně se lvem.

Zuřivě bojovali, na život a na smrt, a řvaní jejich a ryku byl plný úval, a třásly se stromy i skála.

„Nu, milý Bože, komuž pomoci?“ pomyslil Bruncvík, jenž stanuv opodál hleděl na zápasící: „Pro lva jsem vyšel, pro znak lva tolik jsem zkusil; nelze jinak, nežli lvu pomoci. Děj se jak děj!“

Tak se rozhodl a vytasiv meč udeřil na zelenavou, kovově lesklou saň s devíti hlavami. Jak ji počal tepati a hlavy usekávati, upustil lev od boje a všechen krví zalit, udýchán, uštván zuřivým zápasem, ulehl, aby si odpočinul.

Tak zůstal Bruncvík v boji sám. Bil se mužsky, rány jeho meče se na netvora jen sypaly; ale saň byla nezdolná. Již počal Bruncvík umdlévati, již sám nedorážel, již se jen bránil. V tom lev, oddechnuv si, vyskočil velkým skokem a jako bleskem zakousl se do saně a roztrhl ji vejpůli. Bylo po nebezpečenství.

Bruncvík se však lekal nového. Bálť se nyní lva. Než lev na něj neskočil, nýbrž lehl u jeho nohou. Bruncvík chtěl odtud. Ale jak vykročil, vstal lev a šel za ním. A šel pak dál a dál, jak se Bruncvík bral údolím, všude za ním na každý krok. Mladému knížeti nebylo to milo; nevěřili lvu, a proto by se ho byl rád zbavil.

I nasbíral si žaludů a bukvic a vylezl pak na vysoký dub. Tam usednuv na mocnou haluz, ukryl se v hustém listí starého stromu a čekal, až lev odejde. Čekal a čekal, chvíli, půl dne, a lev seděl pořád dole pod dubem a hleděl nahoru do husté koruny. Nastala noc; Bruncvík ji prodřímal na dubu. Jak ho ráno probudil chlad, jakmile otevřel oči, první bylo, že se podíval po lvu. A lev byl ještě pod dubem. Seděl tu jako věrný pes a vyseděl tak i druhý den, smutně hledě do koruny, vyseděl i druhou noc a s místa se nehnul.

Ale třetího dne, když Bruncvík s dubu neslízal, zařval zarmoucený lev tak silně, že se až dub zachvěl, a Bruncvík přívalem hrozného zvuku ohromen, pustil se haluze a spadl na zemi. Tak ležel hrubě potlučen a nemohl ani vstáti. Byl sláb a neměl co jisti; nezůstal však bez pomoci. Lev, jenž od něho odběhl, vrátil se za nedlouho nesa ulovenou srnu, a tu položil Bruncvíkovi k nohám.

Mladý kníže již viděl, že lvu křivdil a že netřeba se ho báti. Proto když lev přilehnuv, hlavu mu na klín dal, hladil ho po husté hřívě jako věrného psa. Od té chvíle počal ho míti rád, a lev zů…