II.
Pták noh letěl s Bruncvíkem nad širým mořem, letěl prudkým letem tři dni a tři noci a uletěl za tu dobu sta a sta mil od té hory jantarové, až se snesl daleko na pustých horách a uvrhl Bruncvíka do hnízda mezi své mladé. Jak jej tam hodil, sám se zase vznesl a letěl za jinou kořistí. Hladová mláďata se vrhla na veliké to sousto a hněvivě křičíce trhala koži kolem Bruncvíka. Ten, jak se mu uvolnilo, vytrhl svůj meč a vztyčiv se, porubal všechny mladé nohy.
Když se tak vyprostil, prchal odtud, nepřeje si hrubě oddechu, ubíhal těmi nehostnými horami vzhůru, dolů pustou, holou strání i lesnatým úvalem, až se dostal na kraj hlubokého údolí.
Sotva že sem vkročil, divý řev a ryk dolehly k jeho sluchu. Chvíli naslouchal, nevěda co činiti. Zpět však již nesměl. Musil ku předu a tak Pánu Bohu se poručiv, dal se tím oudolím. I šel, až došel k vysoké skále a tu se zastavil, nebo předivnou věc uviděl, krutý zápas líté saně se lvem.
Zuřivě bojovali, na život a na smrt, a řvaní jejich a ryku byl plný úval, a třásly se stromy i skála.
„Nu, milý Bože, komuž pomoci?“ pomyslil Bruncvík, jenž stanuv opodál hleděl na zápasící: „Pro lva jsem vyšel, pro znak lva tolik jsem zkusil; nelze jinak, nežli lvu pomoci. Děj se jak děj!“
Tak se rozhodl a vytasiv meč udeřil na zelenavou, kovově lesklou saň s devíti hlavami. Jak ji počal tepati a hlavy usekávati, upustil lev od boje a všechen krví zalit, udýchán, uštván zuřivým zápasem, ulehl, aby si odpočinul.
Tak zůstal Bruncvík v boji sám. Bil se mužsky, rány jeho meče se na netvora jen sypaly; ale saň byla nezdolná. Již počal Bruncvík umdlévati, již sám nedorážel, již se jen bránil. V tom lev, oddechnuv si, vyskočil velkým skokem a jako bleskem zakousl se do saně a roztrhl ji vejpůli. Bylo po nebezpečenství.
Bruncvík se však lekal nového. Bálť se nyní lva. Než lev na něj neskočil, nýbrž lehl u jeho nohou. Bruncvík chtěl odtud. Ale jak vykročil, vstal lev a šel za ním. A šel pak dál a dál, jak se Bruncvík bral údolím, všude za ním na každý krok. Mladému knížeti nebylo to milo; nevěřili lvu, a proto by se ho byl rád zbavil.
I nasbíral si žaludů a bukvic a vylezl pak na vysoký dub. Tam usednuv na mocnou haluz, ukryl se v hustém listí starého stromu a čekal, až lev odejde. Čekal a čekal, chvíli, půl dne, a lev seděl pořád dole pod dubem a hleděl nahoru do husté koruny. Nastala noc; Bruncvík ji prodřímal na dubu. Jak ho ráno probudil chlad, jakmile otevřel oči, první bylo, že se podíval po lvu. A lev byl ještě pod dubem. Seděl tu jako věrný pes a vyseděl tak i druhý den, smutně hledě do koruny, vyseděl i druhou noc a s místa se nehnul.
Ale třetího dne, když Bruncvík s dubu neslízal, zařval zarmoucený lev tak silně, že se až dub zachvěl, a Bruncvík přívalem hrozného zvuku ohromen, pustil se haluze a spadl na zemi. Tak ležel hrubě potlučen a nemohl ani vstáti. Byl sláb a neměl co jisti; nezůstal však bez pomoci. Lev, jenž od něho odběhl, vrátil se za nedlouho nesa ulovenou srnu, a tu položil Bruncvíkovi k nohám.
Mladý kníže již viděl, že lvu křivdil a že netřeba se ho báti. Proto když lev přilehnuv, hlavu mu na klín dal, hladil ho po husté hřívě jako věrného psa. Od té chvíle počal ho míti rád, a lev zů…
Jiří Markut –
Přiznám se, že číst to kdysi jako povinnou četbu pro mě bylo za trest. Ale neoprávněně (sami víte, jaké to je, když vás do něčeho nutí kvůli čtenářskému deníku a venku je tak hezky 🙂 ). Dnes knihu vnímám naprosto jinak, líbí se mi, řekl bych jedna z nejčtivějších knih Aloise Jiráska. Krásně podané střípky naší historie.