Staré pověsti české

II.

Tak chvátali v noci i za dne, bez únavy, hnali se stopou českého vojska. A byla stopa patrná, z daleka znatelná, široká to cesta ve sněhu, zdupaná, plná nesčetných šlépějí, znamení podkov i lesklých na slunci pruhů po těžkých saních.

Tou cestou ujížděli bez rozpaků stále na sever. Před nimi se vznášel mrak bělavé páry, jak ji vyráželi pádící koně z rozšířených chřípí. Mráz byl, tváře se rděly, a stříbrným jíním stkvěly se kníry a brady vyzbrojených jezdců, a jíním zbělely vnitř uši vytrvalých klusáků i srsť jejich, i hříva.

Již se před jezdci obzorem zvedl pás Krušných Hor v bělostném hávu, již minuli Teplice; za nimi dojeli svého vojska. Kaplan Vít s koně skočil a rovnou se bral do knížecího stanu. I zaradoval se kníže Soběslav, Bohu děkoval, když vše uslyšel, a hned dal hlásiti po všem vojsku, co se jest sběhlo.

Radostná novina se větrem rozlétla po ležení, a kde kdo byl a mohl, chvátal na prostor ke knížecímu stanu, aby tam spatřil ten div. Tam stál sám kníže, statečný pán, v šubě vzácnou kožešinou lemované, stál na hrubých saních, aby byl ode všech vidin, a s ním kněz Vít. Kníže bez přilby, bez čapky, prostovlasý jako jeho kaplan, vznášel do výše praporec, volaje nadšeně, hlasem daleko zvučným: „Toť znamení milosti Boží! Tu kopí sv. Václava a na kopí, hle, ten praporec, kterýž nám sv. Vojtěch zjevil.“

A všichni, staří, mladí, zemane i obecný lid, smekali, klekali, žehnali se křížem, a hlasy úžasu, radosti, nadšení i díků nebesům zvučely kol saní a knížecího stanu.

Radostná novina spěla pak ležením dál, až k zásekám, kdež v sněhu číhali nad úvozy a úžinami vrchů, a dál až ku předním strážím. Ty nazejtří daly již zprávu o Němcích.

U veliké síle se blížil různý německý lid, Sasíků nejvíce a Durynků, Flandřanů, Frisů a Brabantů veliký houf, též Rýňané i ze Švábska a z Bavorské země. Nekonečná všech řada se černala cestou mezi zasněženými vrchy, vinula se jako obrovský had vzhůru, dolů a zase do vrchu. Namáhavě, těžko. Byloť neschůdno i koním i lidem. Sněhem se brodili, do závějí zapadali, smekali se, padali. Byl mráz a potem se nalévali, z koní se kouřilo. Těžká zbroj byla dvojnásob těžká na horských stezkách.

Nejeden rytíř, složiv se sebe odění, kráčel pěšky vedle svého koně. A pěší umdlévali, zastavovali se. Ale rytíř, jenž jel v předních řadách v kroužkové brni, statečný markrabí Albrecht, řečený Medvěd, a vedle něho pán smědého líce a černých vlasů, v plné zbroji, sám Otík Černý, jen ku předu kynuli a pobízeli.

Tak dospěli výše a již dolů se spouštěli klikatou, neschůdnou cestou, až přední houfy i valný voj se dostaly na dol. Tam v Chlumeckém oudolí stálo již české vojsko v úplném šiku. Nad houfy se třepetaly korouhve zářícím mrazivým vzduchem a nad ně nejvýše praporec sv. Václava, praporec všeho vojska. Kaplan Vít jej držel maje na sobě brnění a přilbu; s ním kolem praporce stálo dobře sto českých pánů s tasenou zbraní, a probošti, kaplane, všichni bedlivá stráž posvátného znamení.

Zraky všech Čechů před se hleděly, kde proti nim stál nepřehledný šik nepřátel. Konce jeho nedozírali, všecko údolí se jím hemžilo, a nesčetné blesky od zbraně a zbroje míhaly se nad tím ohromným, černavým mračnem. Nastala chvíle rozhodná; všem zabušilo srdce před těžkým, nerovným bojem.

V tom kdosi vykřikl, vzhůru ukázal, a hned všichni pohlédli k nebesům, kdež zářícím vzduchem plul veliký orel. Na mocných perutích, široko rozepiatých, nesl se nad českým vojskem a letěl v před, přímo k německým vojínům. Jak z úžasu stichl všeliký hlas a hluk, slyšeli všichni skřek velkého orla. Proti Němcům letěl, proti nim křičel, jako b…