Zapadlí vlastenci

Karel Václav Rais

74 

Elektronická kniha: Karel Václav Rais – Zapadlí vlastenci (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: rais04 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Karel Václav Rais: Zapadlí vlastenci

Anotace

O autorovi

Karel Václav Rais

[4.1.1859-8.7.1926] Karel Václav Rais Karel Václav byl český prozaik a publicista, tvůrce realistické vesnické povídky, románové idyly a elegie. Vyzdvihl nejprve dobrotu a ušlechtilost venkovanů, poté jejich slabošství, lakotu, egoismus a rozklad vztahů a buditelskou práci inteligence. Zakladatel beletristického časopisu Zvon, autor memoárů a mnoha knížek pro mládež. Karel Václav Rais se narodil v Lázních Bělohradě začátkem roku 1859 do...

Karel Václav Rais: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zapadlí vlastenci“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

IX.

Srčivý déšť se změnil v novou chumelenici, Pozdětín byl kolik dní světu nadobro ztracen; z lesů po stráních se ploužily mlhové laviny a oblohy vůbec nebylo ani viděti – ne snad jasné modré klenby, ale ani těch olověných mračen – potom se vlhké kusy sněhové sypaly hustě a bez přestání.

V pondělí, dne 7. března kvečeru, přiběhl k faráři nejstarší Marynků hoch a udýchán vyřizoval, že tatínek prosí, aby k němu pan farář na chvilku přišel.

„Co se stalo – je mu hůř?“ ptal se ho duchovní.

„Není – ale je mu hrozně ouzko,“ bázlivě sděloval chlapec.

Farář nepromluvil, ale přísně, upjatě hleděl na hocha; nechápal, co má ta ouzkost znamenat.

Chlapec stál tuze sklíčen; skleslé nohy se mu v kolenou třásly. „Velebný pane, proboha vás prosí – ona se nám ztratila maminka!“ náhle vyjekl a spustil pláč.

„Ztratila?“ zvolal farář, „a kde?“

„V horách –“

„Aáá –,“ teď duchovní porozuměl a tou zprávou rozechvěn několikráte přešel pokojík.

Hoch, utíraje slzy, díval se po klecích. Tu ho kněz vzal za ruku a táhl jej za sebou do kuchyně.

„Pepičko – je to hladovo, máte-li pro něj něco, honem!“ rozkazoval. „I to je Marynků – kde jsi se tu vzal?“ ptala se hospodyně.

„Přišel s vyřízením; až se najíš, běž domů a řekni, že přijdu!“ a vrátil se do svého.

Již bylo tuze šero, když vycházel z fary; veliký límec širokého pláště měl ohrnutý, čepici staženou, a kráčeje doširoka, rozpřáhal se holí. V malé chvíli byl bílý jako ty stromy, chalupy a cesta, velmi zapadaná sněhem napolo rozmočeným. Okna stavení byla tmavá, jenom asi ve dvou žloutlo a kmitaly se stíny.

Barák, ve kterém pašerák Marynků zůstával, stál na stráni sám; po cestě k němu nebylo nejmenší památky, a farář se proto pustil přímo vzhůru. Když se všecek zpocen dobrouzdal na zásep, setřásl si hotové návěje a vešel do síně. Tma tu byla úplně černá, i nevěděl kudy kam. Teprve když znova zadupal, vpravo vrzly dveře a na síň se vylil žlutý proud světla. Ve dveřích stál Marynků chlapec, a když ve tmě rozeznal duchovního, otevřel dokořán.

Farář sundal čepici a sehnut vešel.

Světnička byla jako kurník, okénko měla jediné na straně k lesu. Byla v ní dvě lůžka, v rohu stolek, lavička a židle, vpravo černá kamna, u nichž ve vysokém svícnu hořela louč.

Na jedné posteli ležel tatík, na druhé seděly děti.

„Tak jsem tu – pánbůh vám dej dobrý večer,“ pozdravil kněz a hůl, čepici a plášť hodil na lavici.

„Zaplať jim to Kristus Ježíš, velebný pane, a proboha prosím, nehněvaj se,“ chrchlavým hlasem odpověděl Marynků. „Jděte si naproti, děti,“ dodal a dva hoši i drobná holčice vyšli ze dveří.

Farář, přistaviv stolici blíže k loži, roztáhl šosy a usedl.

Marynkova hlava, prsa i ruce byly venku z tenkých peřin, bavlněnými pruhovanými cíchami povlečených. Byl bezvousý, snědý, černých huňatých vlasů a malých svítivých očí.

„Ještě jednou prosím, nehněvají se, ale nevěděl jsem ouzkostí co počíť; kdybych se moh postaviť, byl bych přišel sám, ale doposavad se nemůžu kale hnouť. Ach, velebný pane, čtyry dni a čtyry noci …