Zapadlí vlastenci

VII.

V pondělí ještě za tmy paní učitelová v klase zatopila, aby se místnost pořádně vyhřála; po sedmé hodině bylo tam jako v lázni.

Třída byla nízká, vybílená, ale stěn hrbolcovitých a oprýskaných, bílého stropu s mohutnými, tmavými trámy. Měla čtyři okna, podlahu velmi vytlapanou, takže tmavé hladké suky vysoko vystupovaly; tři kroky ode dveří byla jenom podlážka z červených, vydupaných cihel.

Hned vpravo stála veliká, černá kachlová kamna s klenbičkou, v které byla plná nůše dříví, nalevo u samé podélné zdi „oslovská“ lavice tuze rozřezaná a před ní na stojanu tabule, již notně odřená; hadr na útěr visel na podstavci. Mezi tabulí a prvým oknem byl stůl se zásuvkou a s otlapanými trnoži, černě natřený, ale holé dřevo tuze vyhlíželo. U stěny za tabulí stála nízká černá skříň s frakturovým nápisem: Školní knihovna. Ostatní plochu třídy vyplňovalo osm lavic dlouhých, ale úzkých a hrbolatých, rozřezaných; měly škamna i houpavé podnožky. Ačkoliv byly umyty, byly plny skvrn inkoustových, jichž věchet a písek nezmohly. Uličky podél stěn měly sotva tři čtvrti lokte šíře. Na pravé stěně, v níž nebylo oken, visela šedivá německá mapa Českého království a po jejích stranách dva zasklené obrázky v žlutých rámcích: Podobenství o milosrdném Samaritánu a Návrat marnotratného syna. V průčelí visel černý kříž se zlaceným Kristem, vzadu podobizna císaře a krále Ferdinanda a vetchý obraz jedovatých hub, z nichž muchomůrka se tuze červenala.

Poněvadž třída hleděla na západ a na sever, ranní záře slunečná do ní nepronikala; okny, dopola květovanými jinovatkou, bylo viděti střechu dřevníka a stromy.

Oba páni kantoři, starý i mládenec, vešli před osmou hodinou do třídy…

Pomocník večer nemohl dlouho usnouti a potom spal velmi neklidně – ale nebyl mu ten roztržitý spánek nepříjemný. Kolem srdce stále cítil podivné chvění, plné úzkosti a také blaha, byl v ustavičném polosnu, jen přimknul oči a „již se mu zdálo“. Děje minulého dne se všemi hovory, pohledy a smíchem pletly se mu všelijak; také dolíčky v tvářích a na bradě, modré oči, bílý štuclík, žejdlíkový střevíc i ta stříbrná píšťalka se ohlásily. Teprve k třetí zrána usnul tvrdě, ale když jej kroky paní učitelové probudily, opět byl sám s sebou nespokojen.

Ačkoliv byl zvyklý vstávat i do největšího mrazu, dnes se třásl jako v zimnici. Z toho sladkého opojení zůstala jenom úzkost, strach před něčím neznámým – blaho bylo to tam.

Stroje se hleděl na matčin obrázek a svatě si umiňoval, že se přemůže, aby opět nezapadl do toho myšlení bláhového, nerozumného.

Co mě to jen napadlo a kam by mě to vedlo – vyčítal si v duchu. Sliboval si, že bude sedat doma u knih, že si také opíše hromadu spisů a not jako pan učitel. –

Pan kantor, maje na hlavě čepičku s třapcem, usedl na židli za stůl, pomocník na škamno prvé lavice a chvíli mlčeli.

„Dlouho nikdo nejde,“ do ticha se ozval Čermák.

„I bratříčku, tomu jsem zvyklý – mnoho jich vůbec nepřijde! S tím je na horách největší kříž – dnes jich pár přijde, zítra zůst…