Zapadlí vlastenci

XVII.

Farská Pepička byla jako v kole; starostmi nevěděla, kde jí hlava stojí, a pan farář jich ještě přidával…

Hrabě Vladimír o novém jaře právě s vlaštovkami přijel do Milov a paní hraběnka s dvěma roztomilými dítkami s ním. Hned po sv. Janě začal na Milovsku s vikářem jezditi po některých vizitacích a Pozdětín byl také na řadě. Proto Pepička nevěděla, kde jí hlava stojí.

„Co já jenom tomu panstvu předložím?“ bědovala. „Všelijakým pánům jsem už strojila, ale panu hraběti ještě ne; a panu faráři udělať hanbu? – to se raději propadnout‘!“

„Ale, ale, ženo bázlivá, marná, nevěřící, hrabě je člověk jako jiný, a k tomu tenhle Vladimír! Nevíte, co páter Chvála vyřizoval? Jen žádnou velkou starost!“ odpovídal farář.

„Inu, inu, ale co jenom předložit‘?“

„Předložte, co rozumíte, ale na ambrózii mi nezapomeňte!“ Pepička se dala do srdečného smíchu.

Farář překvapen postavil se před ní, a přísně se na ni zahleděv, pravil: „Proč se smějete? Co je vám k smíchu?“

„Kdopak by se nesmál! Panu hraběti předložit‘ ambrózii! To jako bychom hostům o posvícení podali brambory na loupačku! I vždyť já vím, že to pan farář povídá jen tak do větru, – ale tím mým starostem neulehčí!“ a trpce se usmála.

„Do větru! Tuhle tohle do větru! Tak – ambrózie a brambory na loupačku! Máte-li pak rozum? Zkrátka a dobře, nebudu dlouho kázat a řeknu to zrovna: Dělejte vy si co dělejte, předložte co předložte, mluvit vám do toho nebudu, ale vepřová s hráškem bude u nás o vizitaci na stole, to je konec!“

„Ale, velebný pane, to přece není možná, v celém kraji by se smáli, že pozdětínský farář uctil pana hraběte vepřovou s hráškem!“

„Kdo by se smál – co by se smál! Takové jídlo! Všecka ostatní strčí do kapsy, nevyrovná se mu druhé. Už jsem povídal: konec – vepřová s hráškem na stůl přijde, a to se podíváte, jak bude chutnat!“

„To není možná, to není možná,“ smějíc se, ale pláč majíc na kahánku, volala Pepička, „přece mně velebný pán neudělá ostudu a hanbu schválně.“

„Vepřová s hráškem že je ostuda? Vepřová s hráškem že je hanba? Osobo hříšná, takové jídlo, že není druhého pod nebem! Inu, inu, možná že ho leckdo nechválí, ale záleží na kuchařce – a ta v Pozdětíně je! Pro mne a za mne si vystrojte, co se vám líbí, všecko pochválím, ale ambrózie bude taky a vzpomenete na mne, že dojde pochvaly největší!“ a po té řeči farář odešel.

Panna Pepička chodila jako utrápená. Co by si pan hrabě pomyslil, co by řekli ostatní? Takoví páni! Ušklibovali by se, že pozdětínský farář má hospodyni, která ani trochu neví, co se sluší a patří, která před hraběcí Milost předloží vepřovou s hráškem!

Bědovala před kostelníkem Dolejšem, ale ten se jen štířil, klepal bradou a svítil očkama; naříkala si ve škole, ale kantor jen rameny krčil, smál se a paní učitelová ji těšila, že to snad pana faráře přejde.

Pepička také tak doufala, ale když ještě několikrát o tom spustila, farář odpovídal krátce: „To je konec – už jsem povídal!“

Hospodyně potom už o tabuli nemluvila, ale myslila si: Přičiním s…