Zapadlí vlastenci

V.

Po tom prudkém větru přišla v noci odleva.

Když pomocník ráno přede mší přišel do čeledníka, pravil:

„Dnes tam bude teplo, taje silně, snad nám začne jaro.“

„O jé, pane učiteli, to je viděť, že neznáte hora,“ zasmála se paní, „ještě kolikrát se bude chumeliť.“

„Jak jste se dnes vyspal?“ při snídani se ptal principál.

„Děkuju pěkně, jako včera,“ odpověděl; že dlouho nemohl usnouti, neřekl.

„A zase se vám nic nezdálo?“

„I zdálo, ale ráno jsem zapomněl všecko.“

„Dnes si, bratříčku, zahrajete Vzpomeň, ó královno, hodlám ráno do Jičína k Václavovi a rád bych si dodělal práci,“ žádal učitel, když pomocník dojedl. Čermák ochotně přisvědčil a odešel do kostela.

Ze střechy silně kapalo, sníh byl velmi mokrý a z dolíka vál vlahý proud.

Nízko na obloze se vznášela šedá, mlhovitá oblaka, mezi nimiž se ve výši temněly modré hlubiny. Z košaté staré lípy, jež stála nalevo od hřbitovních vrat, sypaly se celé chuchvalce vlhnoucího sněhu.

Pomocník zvolna vešel na svaté pole a zabočil ke kůru. Uslyšev kroky, ohlédl se a viděl maličkého literáka Škmořila, jenž zahalen do širokého modrého pláště o několika límcích rychle kráčel do postranních dveří kostelních.

V literácké lavici seděl Petruška sám a kloktavá jeho píseň se vlnila chrámem.

Pomocník mu kynul na pozdrav a literák, nepřestávaje pěti, rovněž pokynem odpověděl.

Dole v kostele bylo všecko jako včera; v lavicích sedělo několik stařen a starců, skrčený pan kontrolor popelavé hlavy u pozdvihovánku. Kostelník Dolejš donesl konvičky k hlavnímu oltáři a vraceje se pohleděl na kůr, zakýval a usmál se. Mléková hlava se mu potom kývala až do sakristie. Ani na lavici u zvonku Čermák nezapomněl, ale ještě v ní nebyla ta, o které prý pan kantor říkává, že mluví jako na stříbrnou píšťalku.

Vzpomněl si zas na její včerejší písničku Já bych byla bita od svojí matičky i na setkanou její s kostelníkem a pomyslil si již několikráte, že to s tou píšťalkou je snad pravda.

Když Petruška dozpíval, zašel k pomocníkovi.

„Dej pánbůh dobrytro,“ pozdravil, podávaje velkou, silnou ruku, „dneska jsem tu sám,“ a sípavě se zasmál.

„Viděl jsem, že druhý zpěvák šel dolů do kostela,“ přisvědčil pomocník, a nahnuv se z kůru, dodal: „Tuhle dole sedí.“

„Má roupy,“ ušklíbl se Petruška, „to že jsme včera zpívali Tvůrce mocný,“ a široký, vrásčitý obličej jeho byl pln výsměchu.

„Mrzí mne, že se hned prvý den na mne rozhněval,“ pravil pomocník.

„Snad byste si toho nevšiml, zlobí se, zlobí, vždyť on zas přestane. Ááá – Albinka je tady, to už pan farář taky přijde!“

Ačkoli pomocník stál napolo obrácen k Petruškovi, dobře viděl, že dívka přišla. Také mu neušlo, že nežli usedla a se pokřižovala, jako včera pohleděla na kůr. Ucítil, že jej pod očima začíná pálit, a nevěda co říci, potahoval si chmýří v koutcích nad ústy.

„Teď budeme hnedle slyšet ‚Dej znamení!‘ To když se pan farář ustrojí, vezme kalich, čepičku a křikne na ministranta ‚Dej znamení!‘, že to až tady slyšíme. Dnes Vzpomeň, ó královno?“ a Petruška upřel ve…