Zapadlí vlastenci

Karel Václav Rais

74 

Elektronická kniha: Karel Václav Rais – Zapadlí vlastenci (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: rais04 Kategorie: Štítky: ,

Popis

Karel Václav Rais: Zapadlí vlastenci

Anotace

Karel Václav Rais – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zapadlí vlastenci“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XV.

 „Svět se převaluje jako lenoch na posteli!“ říkával pozdětínský pan kantor Čížek. – Za málo neděl potom, kdy patronátní zvony vyzváněly za nebožku hraběnku, kdy kostely byly plny smutné hudby, černé katafalky zahaleny do mraků kadidla, ve všech těch kostelích se slavilo nastoupení hraběte Vladimíra.

Zase hlaholily zvony, ale svíčky po oltářích byly samá mašle, růže, věnečky, kněží měli ornáty veselých barev a na kůrech se rozezvučely mše veselé.

V Pozdětíně dávali Schiedermeierku do D. Adam Hejnů troubil intrády, že jenjen břískaly, a Pažout třískal do bubnů, až se okna třásla. Farář zpíval Gloria plnou silou a vzal to nadobyčej vysoko.

Milovští kancelářníci chtěli k té slávě chrámové přidat i hospodní a na ten den ustanovili taneční, pěveckou a deklamatorní zábavu v lázeňském hostinci. Týden předtím pan kancelist jménem pana vrchního přicupal do pozdětínské školy vyjednat hudbu a zároveň vyřizoval, aby všecko bylo co možná nejnovější.

„Ať jen je milostpán bez starosti,“ pravil mu pan Čížek, „máme pořád nové kusy, protože víme, že polky stárnou mnohem rychleji než lidé; když je polce, kterou právě hrajeme, rok, vleče se jako osmdesátiletá babička.“

Pan kancelist se smál, povídal, že tedy doufá, že páni budou spokojeni, a cupal na faru pozvat faráře.

„Tak beseda – beseda –,“ vyslyšev pozvání, pravil farář.

„Beseda, ale všecko po německu.“

„Mhm, mhm – no dobrá, dobrá, bude-li možná, podívám se tam.“ Než se kantoři do Milov vydali, starý naprudil šmytec kalafunou, že jen prášil; pomocníka napomínal, aby se doma pořádně najedl:

„Třebaže, bratříčku, máme vyjednáno, že dostaneme jíst a pít, nesmíme se na to spoléhat, protože se páni vzhledem k muzikantům v křesťanských skutcích milosrdenství tuze nevyznají; máme o tom zkušenost.“

Milovské lázně stály v lesíku, malé čtvrt hodinky od zámku; Němci z hor krkonošských, z Jablonce i liberečtí jezdívali se sem v létě vylenošit.

Naproti patrovému lázeňskému domu byla dlouhá přízemní budova se sálem, který však dávno zahálel; až teď si naň páni vzpomněli, že by slávě přidal půvabu.

Panský mušketýr a bednářská chasa z pivovaru měli v něm kolik dní práci, a když hudebníci přišli, ještě nebylo všecko v pořádku.

Pan kancelářský již v černém fracku, v spodkách jako křída a napjatých, že měl nožičky jako čejka, cupal z rohu do rohu a dával rozkazy.

Pro posilněnou si dal nalít žejdlík piva a lízal je dobrou hodinu, nikdy víc než několik kapek a každou překousal.

Když spatřil pomocníka Čermáka, přichvátal k němu, poklepal mu po lopatce, a líbezně se usmívaje, šeptal mu do ucha: „Oni měli rozum, že se té mlynářce vyhnuli, je to sojka nadutá a přelétavá. Když jiný nechtěl, drží se myslivce, ale počkaj, počkaj, my se ještě nasmějeme!“

Starý bednář si kroutil ohromné kníry a klel, že se všecko, ale všecko nechává na poslední chvíli; člověk aby se potrhal. Ale nedělal nic, jenom přes tu chvíli nahlížel do plecháče.

„Hrách roste hodně, chmel ještě víc, ale že by vousy tak rostly, jsem nevěděl,“…