Dobrodružství Huckleberryho Finna

KAPITOLA XLII

Starý pán odjel znovu do města už před snídaní, ale nic tam nepořídil; po Tomovi nebylo vidu ani slechu. A tak oba seděli u stolu zamyšleně a smutně a nic neříkali a káva jim stydla a nic nejedli. Za chvilečku povídá starý pán:

„Dal jsem ti ten dopis?“

„Jaký dopis?“

„Ten, co jsem dostal včera na poště.“

„Ne, žádný dopis jsi mi nedal.“

„To jsem musel tedy zapomenout.“

Začal si šacovat kapsy a pak se šel podívat, kam ho položil, a potom ho přinesl a dal jí ho. Teta Sally povídá:

„Vždyť je to ze Saint Petersburgu – od sestry.“

Řekl jsem si, že nadešla chvíle pro další zdravotní procházku; ale nemohl jsem se hnout, byl jsem jako přimrzlý. Ale než teta Sally mohla dopis otevřít, odhodila ho a vyběhla ze světnice, protože venku něco zahlédla. A já taky. Byl to Tom Sawyer na matraci a starý doktor; a Jim v jejích bavlněných šatech, s rukama na zádech svázanýma; a spousta lidí. Schoval jsem dopis – vrazil jsem ho, ani nevím kam, a utíkal jsem ven. Teta Sally se vrhla na Toma a plakala a naříkala:

„Ó, je mrtev, je mrtev, já věděla, že je mrtev!“

Tom pootočil trochu hlavu a zašeptal cosi, z čeho bylo vidět, že není při smyslech. Potom teta Sally rozhodila ruce a řekla:

„Je živ, chvála buď Bohu! Hlavně že je živ!“ a narychlo ho políbila a pak letěla do domu rozestlat postel a na každém kroku vykřikovala, co má kdo udělat a připravit – černoši a všichni ostatní – a nakazovala to všecko tak rychle, jak jí jazyk stačil.

Já šel za muži, chtěl jsem vidět, co udělají s Jimem, a starý doktor a strýc Silas šli za Tomem do domu. Muži vypadali navztekaně a někteří z nich chtěli Jima rovnou oběsit, prý jako výstrahu všem zdejším a okolním černochům, aby jim nenapadlo utíkat jako jim a dělat takové neplechy a k smrti strašit rodiny po celé dny a noci. Ale ostatní říkali, že to nejde; není to náš černoch a majitel se jistě přihlásí a bude chtít peníze. To jim vzalo tipec, protože zrovna lidi, kteří se nejvíc třesou na to, oběsit černocha, když se nezachoval zrovna kale, nejmíň se třesou na to zaplatit, když si na něm zchladí žáhu. Tak Jimovi aspoň tuze nadávali a tu a tam dostal také pár štulců, ale Jim nic neříkal a vůbec nedával znát, že mě zná, a oni ho odvedli do téhož domku a oblékli ho do jeho šatů a zase ho přivázali řetězem, ale tentokrát už k žádné noze od postele, ale k velké skobě, kterou zarazili do nejsilnější klády. Taky dostal želízka na ruce a na nohy a řekli mu, že bude od nynějška o chlebě a vodě až do té doby, kdy přijede jeho majitel nebo kdy bude prodán v dražbě, pakliže jeho majitel do určité lhůty nepojede, a zasypali díru, kterou jsme vykopali, a řekli, že u domku budou na stráži každou noc dva farmáři s puškami a ve dne že bude u dveří uvázaný buldok; když byli se vším hotovi a chystali se odejít a ještě jako na rozloučenou hodili Jimovi na hlavu pár nadávek, přišel starý doktor, podíval se na Jima a na lidi a řekl:

„Nezacházejte s ním tvrději, než je třeba, protože to není špatný černoch. Když jsem přišel na místo, kde ležel postřelený hoch, viděl jsem, že nemohu vyjmout kulku bez pomocníka, a stav chlapce byl takový, že jsem ho nemohl nechat samotného a jet pro pomoc; chlapcův stav se po trochách horšil a horšil a nakonec hoch začal blouznit a už mě nechtěl k sobě pustit a říkal, že mě zabije, označkuji-li vor křídou, a vůbec mluvil z cesty divoké nesmysly bez konce; viděl jsem, že s ním sám vůbec nic nesvedu; tak si říkám: Musím nějak sehnat pomoc. A sotva jsem to dořekl, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou černoch a povídá, že mi pomůže. Také mi pomohl a vskutku velmi dobře. Přirozeně jsem si domyslil, že je to uprchlý černoch, a byl jsem v obtížné situaci. Musel jsem tam zůstat po celý zbytek dne a po celou noc Věřte mi, nevěděl jsem, co mám dělat. Ve městě jsem měl dva pacienty s horečkou, a na ně bych se ovšem byl rád jel podívat, leč neodvážil jsem se odjet, aby černoch neutekl a aby mi pak nebylo vyčítáno, že utekl mou vinou. A jako z udělání po celou dobu se na řece neukázala ani lodička dost blízko, aby někdo slyšel moje volání. Zkrátka musel jsem tam zůstat až do dnešního rána: a ještě jsem neviděl černocha, který by byl lepším a oddanějším ošetřovatelem, a přece tím, že zůstal a ošetřoval, riskoval svou svobodu; také jsem na něm poznal, že je velmi vyčerpán a že byl asi poslední dobou nucen těžce pracovat. Ze všech těchto důvodů jsem si černocha oblíbil; pravím vám, pánové, že černoch takových vlastností stojí za tisíc dolarů – a za vlídné zacházení navíc. Černoch se o mne výborně staral a chlapci se dařilo, jako by byl doma – ba snad lépe, protože tam byl naprostý klid a úplné ticho. Ale moje situace zůstávala neutěšená: byl jsem odpovědný za oba a nemohl jsem se odtamtud dostat až dnes za svítání; v tu dobu jelo kolem ostrova několik mužů na lodici. Štěstí tomu chtělo, že černoch, jenž seděl vedle chlapcova slamníku, měl hlavu opřenou na kolenou a právě tvrdě spal; tak jsem se s muži dorozuměl pomocí posuňků a oni se připlížili a popadli a svázali ho dřív, než věděl, že se něco děje, a všecko se odbylo hladce. Chlapec podřimoval, a tak jsme přivázali vor k lodi a vidlice vesel jsme omotali hadry, aby neskřípaly, a potichoučku a opatrně jsme vor dotáhli k břehu. Černoch se vůbec nevzpouzel a od začátku do konce nepromluvil ani slovíčko. Není to špatný černoch, pánové; já jsem o tom přesvědčen a chtěl jsem vám jenom říci, jak o něm smýšlím.“

Kdosi povídá:

„Nu, zní to velmi pěkně, doktore, jen co je pravda.“ Potom taky ostatní trochu zjihli a já byl starému doktorovi moc a moc vděčný, že se za Jima přimluvil; a byl jsem taky rád, že se Jim zachoval tak, jak jsem to od něho čekal, protože jsem od samého začátku věřil, že má dobré srdce a že je to hodný člověk. Všichni říkali, že se Jim zachoval velmi dobře a že si zaslouží uznání a odměnu. Tak všichni na místě a upřímně slíbili, že mu už nebudou nadávat.

Potom vyšli z domku a zamkli ho. Doufal jsem, že někdo navrhne, aby mu sundali aspoň pár řetězů, protože byly protivně těžké, nebo…