Dobrodružství Huckleberryho Finna

KAPITOLA XXXI

Po mnoho a mnoho dní jsme si netroufali zastavit v žádném městě; jenom jsme pořád jeli a jeli. Teď už jsme byli daleko na jihu, v teplých krajích, a velikánský kus cesty z domova. Na březích se začaly objevovat stromy obrostlé španělským mechem, jenž visel s jejich větví jako dlouhé šedivé vousy. Bylo to poprvé, co jsem viděl španělský mech růst. Dodával lesům slavnostní a ponurý ráz. Teď už naši podvodníci počítali, že mají vyhráno, a tak začali znovu dojit vesnice.

Napřed uspořádali přednášku o škodlivosti alkoholu; ale nevyneslo jim to ani na jednu pořádnou opici. V druhém městečku otevřeli taneční školu; ale sami neuměli tančit líp než klokan, takže po prvním skoku kvapíku vyskočilo obecenstvo a vykvapíkovalo je z města. Jindy se zase pokoušeli vyučovat správné výslovnosti a řečnictví; ale dlouho nevyslovovali a dlouho neřečnili, neboť posluchačstvo povstalo ze svých míst, notně jim vynadalo a vyhnalo je. Zkoušeli to také s misionářstvím, s kurýrováním a s hádáním budoucnosti; zkrátka dělali všecko možné, ale štěstí jim nepřálo. A tak nakonec byli úplně na mizině a za jízdy se jenom povalovali po voru a jenom přemýšleli a přemýšleli a nemluvili; nepromluvili třeba celého půl dne; měli hroznou kocovinu a byli úplně zvadlí.

Potom se však změnili a začali dávat hlavy dohromady.

Seděli ve vigvamu a šeptem a důvěrně spolu mluvili třebas i dvě tři hodiny bez přestání. Jimovi a mně z toho začalo být úzko; nijak se nám to nechtělo líbit. Počítali jsme, že vymýšlejí nějakou novou, ještě horší čertovinu. Rozbírali jsme to ze všech stran a nakonec jsme si řekli, že se asi chtějí vloupat do něčího domu nebo obchodu anebo že se chtějí dát na penězokazectví nebo na něco takového. Byli jsme z toho opravdu vystrašení a slíbili jsme jeden druhému, že s takovými podniky nebudeme mít vůbec nic společného, a naskytne-li se nám nejmenší příležitost, že jim ukážeme, kde nechal tesař díru, a že zmizíme a darebákům ujedeme.

Jednoho časného jitra jsme schovali vor na dobrém, bezpečném místě, nějaké tři kilometry pod ošumělou vesničkou jménem Pikesville. Král vystoupil na břeh a řekl vévodovi, mně a Jimovi, abychom zůstali na voru a nikde se neukazovali; on že půjde do města vyčenichat, zda se tam snad někdo nedoslechl o ,,Senzačním králi“. („Zda tam nemají nějaký dům, který by se dal vykrást, jsi chtěl říct,“ povídám sám sobě; ,,a když budeš s kradením hotov a přijdeš zpátky, nepostačíš se divit, kde jsem já a kde je vor a Jim – a můžeš se divit, dokud tě to neomrzí.“) A řekl, jestli nepřijde zpátky do oběda, že je všecko v pořádku a vévoda a já že máme přijít za ním.

Tak jsme zůstali na voru. Vévoda chodil od ničeho k ničemu, byl mrzutý a navztekaný a v jednom kuse nás huboval. Ať jsme dělali, co jsme chtěli, dělali jsme to špatně, nic mu nebylo vhod a ve všem hledal hnidy. Viděli jsme, že se určitě něco peče. A tak jsem byl rád, když přišlo poledne, a král nikde; těšil jsem se, že bude nějaká změna – a že se možná naskytne příležitost pro důkladnou změnu. Vévoda a já jsme šli do města a začali krále hledat. Za chvilku jsme ho našli v zadní místnosti sprosté kořalny; byl namol a obklopen flinky, kteří si ho dobírali a tropili si z něho šoufky. Král jim ze všech sil nadával a mocně jim vyhrožoval, ale byl tak opilý, že se neudržel na nohou a nemohl jim nic udělat. Vévoda mu začal nadávat starých bláznů a král mu nadávky oplácel, a jedva byli pořádně v sobě, já vzal nohy na ramena a metl po silnici jako jelen, neboť jsem si řekl, že správná chvíle nadešla; umínil jsem si, že mě a Jima tak hned už neuvidí. Doběhl jsem k voru bez dechu, ale nabitý radostí a zahalekal jsem:

„Jedeme, Jime! Máme vyhráno! Jedeme!“

Ale nikdo mi neodpovídal a nikdo z vigvamu nevycházel. Jim byl pryč. Zahoukal jsem, houkal jsem znova – a ještě a ještě; běžel jsem do lesa, pobíhal jsem lesem a volal a křičel a houkal. Nic naplat – starý Jim byl tentam. Tak jsem si sedl a brečel; nemohl jsem si pomoct. Ale dlouho jsem sedět nevydržel. Za chvilku jsem vyšel na silnici a přemýšlel, co teď. Na silnici jsem potkal chlapce a zeptal jsem se ho, neviděl-li cizího černocha tak a tak oblečeného, a on povídá:

„Viděl.“

„V kterých místech?“ povídám já.

„Tam dole u usedlosti Silase Phelpsa, tři kilometry po vodě odsud. Je to uprchlý černoch a chytili ho. A ty ho hledáš?“

„Ani nápad! Naopak! Já se s ním před několika hodinami srazil v lese a on řekl, že jestli pípnu, tak mě podřeže. Nakázal mi lehnout a nehnout se z místa. Poslechl jsem a ležel jsem tam do téhle chvíle; bál jsem se vylézt.“

„Tak tedy,“ řekl chlapec, „už se bát nemusíš, protože ho chytili. Utekl někde na jihu.“

„To je trefa, že ho drapli.“

„To bych řekl. Je na něho vypsaná odměna dvě stě dolarů. Lehko si je vydělali.“

„To je pravda, a já je mohl mít, kdybych byl větší; já ho viděl dřív. A kdo ho drapl?“

„Nějaký stařec – přespolní člověk. A prodal svůj nárok na odměnu za čtyřicet dolarů, protože pospíchá nahoru, proti řece, a nemůže čekat, až mu peníze zdola pošlou. Jen si to představ! Já bych si počkal, na to můžeš dát krk. Já bych čekal, třeba sedm let.“

„Já také, jak by smet,“ povídám na to. „Ale snad jeho podíl není tak jistý. Snad je v tom nějaký háček.“

„Není v tom žádný háček. Kdepak. Sám jsem viděl plakát. Popisuje ho přesně na puntík – jako by ho vymaloval, a jmenuje plantáž, odkud utekl. Je to někde pod New Orleansem. Kdepak – panečku, ta odměna je jistá věc, na to můžeš dát krk. Jářku – dej mi bago.“

Neměl jsem tabák, tak kluk šel dál. Vrátil jsem se na vor a sedl si do vigvamu, abych si všecko promyslil. Ale nic jsem nevymyslil. Lámal jsem si hlavu, až mi třeštila, ale nenapadlo mě nic kloudného, na žádnou spásnou myšlenku jsem nepřišel. Po tak dlouhé cestě a za všecko, co jsme pro ty darebáky udělali, jsme takhle dopadli; všecko je zmařeno a ve psí; Jim je znova otrokem nadosmrti a mezi cizími lidmi jenom proto, že dva darebáci měli to srdce, aby ho zradili za čtyřicet špinavých dolarů.

Jednu chvíli jsem si řekl, že by Jimovi bylo…