Dobrodružství Huckleberryho Finna

KAPITOLA VI

Co vám mám dlouho povídat, táta byl za chvíli zase čilý jako ryba a začal soudce Thatchera honit po soudech, aby vydal ty peníze, a začal honit také mě, protože jsem nepřestal chodit do školy. Dvakrát mě nachytal a zbil mě, ale já chodil do školy dál a většinou jsem tátovi proběhl pod rukama nebo jsem mu utekl. Předtím jsem o školu moc nestál, ale teď jsem tam chodit chtěl, patrně tátovi na zlost. Pokud jde o soud, byla to věc na dlouhé lokte. Vypadalo to, jako by se jim vůbec nechtělo začít; a tak jsem si občas od soudce Thatchera vypůjčil dva tři dolary pro tátu, abych si ušetřil bití. Když táta dostal peníze, pokaždé se opil; a pokaždé, když se opil, ztropil po městě výtržnost; a pokaždé, když ztropil výtržnost, byl zavřený. Byl už takový a tenhle koloběh byl načisto v jeho slohu.

Potom si navykl potloukat se příliš mnoho kolem vdovina domu, a tak mu vdova nakonec řekla, že nepřestane-li kolem domu špehovat, udělá mu nepříjemnost. Dovedete si představit, jak tím tátu dopálila? Říkal, že jí ukáže, kdo je pánem Hucka Finna. A tak si na mě jednoho dne na jaře počíhal, chytil mě a odvezl mě na loďce nějakých pět kilometrů proti proudu; přistál na illinoiském břehu v místech, kde je zalesněný a kde nejsou žádné domy; ale byla tam stará chata, srub, který byste v hustém lese nenašli, kdybyste o něm nevěděli.

Tam se táta usadil a tam mě držel a nikdy se mi nenaskytla příležitost utéct. V té staré chatě jsme bydleli a táta na noc vždycky zamykal dveře a klíč si dával pod hlavu. Táta měl pušku, kterou patrně ukradl; chytali jsme ryby a stříleli jsme zvěř a z toho jsme byli živi. Co chvíli mě táta zamykal a chodil po proudu dolů těch pět kilometrů k přívozu, kde byl obchod. Tam vyměňoval ryby a zvěřinu za kořalku. Pití si nosil domů, opíjel se a lebedil si a tloukl mě. Vdova za čas přišla na to, kde jsem, a poslala nějakého muže, aby se mě pokusil zmocnit. Ale táta ho zahnal flintou a nedlouho potom jsem si zvykl na chatu i na ten život a všecko se mi líbilo – až na to bití.

Byl to život líný a náramný; mohl jsem se celý den pohodlně povalovat, kouřit a chytat ryby, a nikde žádné knížky a žádné učení. Tak utekly dva tři měsíce. Z šatů už byly jen špinavé hadry a cáry a nechápal jsem, jak se mi kdysi mohlo tak líbit u vdovy, kde se člověk musel mýt a jíst z talíře a česat se a chodit v pravidelnou dobu spát a v pravidelnou dobu vstávat a kde člověk musel pořád dřepět nad knížkou a poslouchat vážná kázání slečny Watsonové. Už se mi nechtělo vracet. Kvůli vdově jsem kdysi přestal klít, protože to neměla ráda. Teď jsem zase s chutí klel, protože táta nic proti tomu neměl. Celkem vzato jsem tam v lese měl náramné časy.

Ale postupem doby se táta začal víc a víc ohánět holí a já už to nemohl vydržet. Byl jsem samá modřina. A táta si také zvykl odcházet velmi často a vždycky mě zamykal. Jednou mě zamkl a byl pryč tři dny. Připadal jsem si hrozně opuštěný. Myslel jsem, že se utopil a že se už jakživ odtamtud nedostanu. Byl jsem vystrašený. Umínil jsem si, že musím najít nějaký způsob, jak se dostat odtud nadobro. Zkoušel jsem už předtím mockrát, jak se dostat z chaty, ale nikdy se mi to nepodařilo. Chata měla okno tak malé, že by se jím pes neprotáhl. Komínem to také nešlo; byl příliš úzký. Dveře byly pevné, z dubových klád. Táta také, když odcházel, dával dobrý pozor, aby nenechal v chatě nůž ani nic podobného; myslím, že jsem světnici prohledal snad stokrát; prohledával jsem ji vlastně celou dobu, kdy jsem tam byl sám, protože to byl jediný způsob, jak zabíjet čas. Našel jsem starou rezavou dřevařskou pilu bez rukojeti; byla zastrčená mezi trám a krov stropu. Pilu jsem namazal a dal se do práce. Na zadní stěnu chaty za stolem byla přibitá stará koňská houně, aby vítr, který vnikal škvírami srubu, nezhášel svíčku. Vlezl jsem pod stůl, nadzvedl jsem houni a dal se do velké klády při zemi. Chtěl jsem vyříznout otvor tak velký, abych mohl proklouznout. Byla to zdlouhavá, těžká práce, ale už jsem to měl skoro hotové, když jsem zaslechl z lesa tátovu pušku. Odstranil jsem stopy své činnosti, spustil houni a schoval pilu a za chvilečku táta přišel.

Táta nebyl v dobré náladě – to jest byl ve své obvyklé míře. Říkal, že byl dole ve městě a že všecko jde od desíti k pěti. Jeho advokát mu řekl, že soudní spor může vyhrát a že peníze může dostat, jestliže ovšem soud vůbec zahájí řízení. Ale jsou tu způsoby, jak věc dlouho odkládat, a soudce Thatcher že se v tom velmi dobře vyzná. A dále táta řekl, že si lidé povídají o novém procesu stran poručnictví, abych mu byl odňat a dán do opatrování vdově. Lidé prý říkají, že to vdova tentokrát vyhraje. Pořádně ve mně hrklo, protože jsem se k vdově už vracet nechtěl. Neměl jsem chuť žít jako v šněrovačce a dát se civilizovat, jak tomu říkali. Pak táta začal nadávat na všechny a na všechno, nač a na koho si jenom mohl vzpomenout, a potom začal nadávat znova, pro jistotu, aby někoho nevynechal, a pak to zakončil jakýmsi souhrnným nadáváním, jež zahrnulo spoustu lidí, jejichž jména neznal a kterým proto říkal Tentonoc a Tentok, když na ně přišla řada; a potom pokračoval zas v nadávání všeobecném.

Řekl, že by se na to podíval, aby mě vdova dostala. Bude si prý dávat pozor, a kdyby se někdo pokusil s takovou přijít, ví prý o místě vzdáleném deset dvanáct kilometrů. Tam mě schová a pak že mě můžou hledat, až zcepenějí, a přece mě nenajdou. Z toho mi zase bylo úzko, ale jenom chvilečku; hned jsem si řekl, že tady nebudu čekat, až k tomu dojde.

Potom mě táta poslal pro věci, které přivezl na loďce. Bylo to čtvrt metráku kukuřičné mouky v pytli, šrůta slaniny, střelivo, šestnáctilitrový demižón kořalky, stará knížka a dvoje noviny, tedy papír na těsnění nábojů do flinty, a lano. Odnesl jsem první dávku, vrátil jsem se pro další věci a sedl jsem si na příď člunu, abych si odpočinul. Všecko jsem si rozmyslel a rozhodl jsem se, že si vezmu s sebou pušku a šňůry na ryby a že se ztratím do lesa, až uteču. Umínil jsem si, že nezůstanu na jednom místě, ale že p…