Dobrodružství Huckleberryho Finna

KAPITOLA XLI

Doktor byl starý pán; moc milý starý pán a byl přívětivý, i když jsem ho vyburcoval v noci. Řekl jsem mu, že jsme zajeli včera odpoledne s bráchou lovit na Španělský ostrov a že jsme nocovali na kusu voru, který jsme našli, a nějak kolem půlnoci měl brácha nějaký divoký sen a ve spaní kopl do pušky a puška spustila a postřelila bráchu do nohy, a že prosíme, aby pan doktor zajel na ostrov a spravil to, ale nikomu nic o tom neříkal, protože chceme večer přijet domů a překvapit naše.

„Kdo jsou ti vaši?“ povídá doktor.

„Phelpsovi dole u řeky.“

„Aha,“ řekl doktor. A za chvíli povídá:

„Jak jsi řekl, že se bratr dostal k té střelné ráně?“

„Něco se mu zdálo,“ povídám já, „a střelilo ho to.“

„Jedinečný sen,“ povídá doktor.

Rozžehl svou lucernu, vzal brašnu a dali jsme se na cestu. Když uviděl loďku, jaksi se mu nelíbila. Řekl, že je dost velká pro jednoho, ale že nevypadá, jako by unesla dva. Povídám mu:

„Prosím unese, nic se nebojte, pane doktore, krásně nás uvezla všechny tři.“

„Tři?“

„Totiž, Sida a mě a – a – pušky, tak jsem to myslel.“

„Ach tak,“ řekl doktor.

Ale ozkusil loďku nohou, šlápl na okraj, rozhoupal ji, potřásl hlavou a řekl, že se raději poohlédne po nějaké větší. Ale všecky loďky byly uvázané na řetěz a na zámek; tak sedl do mé loďky a řekl, abych na něho počkal, až se vrátí, nebo abych si našel jinou loďku a přijel za ním: ale že by snad bylo lépe, kdybych šel domů a připravil rodinu na to překvapení. Ale já řekl, že domů nepůjdu: popsal jsem mu, kde najde vor, a doktor odjel.

Za chvilečku mi něco napadlo. Jakpak – povídám, si – nebude-li moci dát tu nohu do pořádku dřív, než ovce třikrát ocáskem zamrská, jak se říká. Dejme tomu, že bude muset Toma kurýrovat tři čtyři dni? Co si počneme? Budeme čekat, až se šídlo v měchu neutají? Kdepak. Vím, co udělám. Počkám, a když přijde a řekne, že musí zajet na vor ještě jednou, musím se tam dostat taky, i kdybych tam měl doplavat, a pak doktora chytíme a svážeme a podržíme si ho a vyjedeme na řeku a pojedeme po proudu; a až Toma vykurýruje, dáme mu, co mu patří, nebo všecko, co máme, a pustíme ho na břeh.

Tak jsem zalezl do haldy dříví, abych se trochu prospal: ale když jsem se probudil, bylo slunko už vysoko na nebi. Vyskočil jsem, jako když do mne střelí, a běžím do města a sháním se po doktorovi: ale řekli mi, že byl někdy v noci odvolán k nemocnému a že se ještě nevrátil. No – povídám si – to neznamená pro Toma nic dobrého a musím hledět, abych se co nejdříve dostal na vor. Tak jsem to metl k vodě, a jak jsem sebou švihl kolem rohu, málem jsem vrazil strýci Silasovi hlavou do žaludku. Povídá:

„Ale, Tome! Kdepak jsi byl tak dlouho, ty daremníku?“

„Já nebyl nikde,“ povídám, „jenom jsme se Sidem honili toho uprchlého černocha.“

„A kam jste to, prosím tě, běželi?“ povídá on. „Teta Sally se o vás velmi strachovala.“

„Nemusela se bát,“ povídám já, „protože se nám nic nestalo. Běželi jsme za muži a za psy, ale nestačili jsme jim a zůstali jsme pozadu; ale zdálo se nám, že je slyšíme na vodě, tak jsme vzali loďku a jeli za nimi a dostali jsme se na druhou stranu, ale nenašli jsme je; tak jsme jezdili podle břehu a utahali jsme se, až už jsme nemohli dál; a potom jsme přivázali loďku a lehli si a usnuli a neprobudili jsme se až snad před hodinou; potom jsme doveslovali sem, abychom se dozvěděli, jak to dopadlo, a jestli je něco nového. Sid šel na zvědy – je na poštovním úřadě –, já běžím sehnat něco k snědku a pak půjdeme domů.“

Tak jsme šli se strýcem Silasem na poštu pro „Sida“; ale jak jsem si myslel, nebyl tam; starý pán vyzvedl na poště dopis a pak jsme chvíli čekali, ale žádný Sid nepřicházel; tak starý pán řekl pojď, pojedeme domů a Sid ať šlape pěšky nebo dojede na loďce, až se toho zde nabaží, ale my se povezeme. Nedokázal jsem ho přemluvit, aby mě tu nechal na Sida počkat; říkal, že to je zbytečné, a jenom ať jedu s ním, aby teta Sally věděla, že jsme živí a zdraví.

Když jsme přijeli, teta Sally byla tak ráda, že mě vidí, že se zároveň smála a zároveň plakala a tiskla mě k sobě a dala mi nářez jako obvykle takový, že to vůbec nestálo za řeč, a řekla, že totéž čeká Sida, jen co se objeví.

A barák byl natřísknutý farmáři a farmářskými paničkami, byli pozváni na oběd, a takovou žvanírnu jste ještě neviděli a neslyšeli. Nejhorší byla stará paní Hotchkissová, brebentila a brebentila a její jazyk se vůbec, ale vůbec nezastavil. Povídá:

„Zkrátka, sestro Phelpsová, já jsem prošťárala tam ten domek a myslím, že ten černoch byl blázen. Taky jsem hned řekla sestře Damrellové, sestro Damrellová, povídám jí – viďte, sestro Damrellová, že jsem vám to hned řekla – sestro Damrellová, jí povídám, on musel být blázen. Tak doslova jsem jí to hned řekla. Dejte na mne, musí to být blázen, všecko na to ukazuje, povídám sestře Damrellové. Jen se například podívejte na ten brus, jí povídám: ať mi nikdo neříká, že člověk se zdravým rozumem bude čmárat takové hlouposti na brus, jí povídám. Tuhle máte, že nějaké osobě prasklo srdce, a tuhle, že se zde někdo fretoval sedmatřicet let a něco o levobokém synu nějakého pana Ludvíka a takovéhle praštěné nesmysly. Musel být načisto padlý na hlavu, to bylo první, co jsem řekla, a pořád to říkám a dejte na mne – ten černoch byl pomatený jak Nabachodonezar^[26], vám povídám.“

„A podívejte se na ten žebřík, upletený z hadrů, sestro Hotchkissová,“ povídá stará paní Demrellová, „pro všecko na světě, nač potřeboval žebřík, kdy –“

„Moje řeč, sestro Damrellová, před minutkou jsem to řekla sestře Utterbackové, ona vám to dosvědčí. Sestra Utterbacková řekla: Podívejte se na ten provazový žebřík, povídá ona, a já jí povídám: Jen se na to podívejte, povídám já, nač potřeboval ten žebřík? A ona povídá, sestro Hotchkissová, povídá, nač –“

„A prosím vás pěkně, jak tam do toho domku dostali ten brus? A řekněte mi, kdo vykopal tu díru? Kdo –“

„Zrovna jsem to chtěla říci, bratře Penrode. Abych nezapomněla na svou řeč, jak – prosím vás, podejte mi sirup, děkuju mockrát – jak jsem řekla sestř…