Dobrodružství Huckleberryho Finna

Mark Twain
(Hodnocení: 1)

74 

Elektronická kniha: Mark Twain – Dobrodružství Huckleberryho Finna (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: twain12 Kategorie: Štítky: , , ,

Popis

Mark Twain: Dobrodružství Huckleberryho Finna

Anotace

Příběh Huckleberryho Finna navazuje dějově na prózu Dobrodružství Toma Sawyera, jde však o román mnohem vyzrálejší a významnější (řadí se mezi tzv. „velké americké romány“). Tulák Huck Finn, žijící u vdovy Douglasové, získá na konci knihy o Tomu Sawyerovi množství peněz. Do městečka se však vrací jeho věčně opilý otec, který nakonec odtáhne Hucka s sebou do divočiny. Tam ale Huck zinscenuje svou smrt a uprchne otci po řece Mississippi pryč. Cestou se k němu přidá ještě uprchlý otrok Jim a začíná se tak pouť po jižanských státech, plná spletitých příběhů, nebezpečí a vzrušujících příhod.
Živé a strhující vyprávění zobrazuje i komplikované vztahy tehdejší společnosti k otázce otroctví. Twainovy prózy od počátku provokovaly také svým jazykem: neučesaným, hovorovým a živelným tak, jako je sama hlavní postava knihy.

Mark Twain – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , , ,

Název originálu

Adventures of Huckleberry Finn

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Dobrodružství Huckleberryho Finna

  1. Anička M.

    Po přečtení Dobrodružství Toma Sawyera jsem si dal i tohle související dílko. Pořád hodně dobré, ale přiznám se, že Tom se mi četl o něco líp a příjemněji to odsejpalo. Pořád ale tohle klasické dílo americké literatury řadím hodně vysoko. A to nejsem kluk, pro který je to asi určeno primárně, moje dobrodružná povaha se každopádně na tyhle dvě knihy, už když jsem je četla porvé, naladila perfektně.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA XX

Moc a moc se nás vyptávali. Chtěli vědět, proč vor přes den schováváme a uvazujeme, místo abychom jeli – a zda prý Jim snad není uteklý černoch? Povídám já:

„Svatá dobroto! Copak by uprchlý černoch utíkal na Jih?“

Uznali, že by na Jih neutíkal. Musel jsem jim ale náš způsob cestování nějak vysvětlit, a proto jim povídám:

„Moje rodina žila v Pike County ve státě Missouri, kde jsem se narodil, a všichni pomřeli, krom otce a bratříčka Ika. Otec se rozhodl, že nechá hospodaření a že se odstěhujeme k strýci Benovi, který má chalupu a kousek pole při řece, sedmdesát kilometrů pod Orleansem. Otec byl chudý a měl nějaké dluhy; a tak když všecko poplatil, zbylo mu jen šestnáct dolarů a náš černoch Jim. Ty peníze nestačily ani na lodní lístek v podpalubí pro nás čtyři na cestu přes jedenadvacet set kilometrů. No ale když řeka stoupla, měl otec jednoho dne štěstí; chytil tento kus voru, a tak jsme si řekli, že se na něm svezeme do Orleansu. Ale štěstí se otce nedrželo. Jedné noci nám parník urazil přední roh voru a my všichni spadli do vody a potopili jsme se pod koleso. Jim a já jsme vyplavali v pořádku, ale otec byl opilý a Ikovi byly teprve čtyři roky, a tak tam zůstali. Potom jsme pár dní měli samé mrzutosti. Lidé za námi jezdili na loďkách a chtěli mi brát Jima, že prý to je uprchlý černoch. A tak teď ve dne už nejezdíme a v noci nás nikdo neotravuje.“

Povídá vévoda:

„Nechte mě chvíli o samotě, abych mohl vyšpekulovat, jak jet i ve dne, budeme-li chtít. Rozmyslím si to a vynaleznu plán, který všecko spraví. Pro dnešek to ještě necháme při starém, protože přirozeně nechceme plout za denního světla tam kolem toho města; mohlo by to být nezdravé.“

Kvečeru se zamračilo a vypadalo to na déšť; blýskalo se na časy, načisto dole u obzoru, a listí se začalo tetelit – každý mohl snadno vidět, že bude zle. Tak král a vévoda vlezli do vigvamu obhlédnout postele. Na mé posteli byl slamník nacpaný slámou. Byl lepší než Jimův, ve kterém byly jenom plevy. V plevovém slamníku jsou vždycky klasy, které vás dloubají a píchají, a když se na plevníku otočíte, plevy šustí, jako byste se válel v hromadě suchého listí, a budí vás to. Zkrátka vévoda se dal slyšet, že si vezme mou postel.

Král řekl, že si ji nevezme. Povídá:

„Myslel jsem si, že rozdíl našich stavů vám sám vnukne správný názor, že není důstojné krále spát na plevníku. Nechať si Vaše Milost sama vezme plevník.“

Jim a já jsme byli chvíli jak na jehlách. Báli jsme se, že se zase budou hádat; a tak jsme byli moc rádi, když vévoda povídá:

„Jesti mým osudem být zašlapáván do bláta železnou patou útisku. Neštěstí zlomilo mého kdys tak hrdého ducha; ustupuji. Podvoluji se; jesti to můj osud. Jsem na světě sám – nechať trpím. Snesu to.“

Vyjeli jsme na řeku, jakmile se opravdu setmělo. Král nám řekl, abychom se opatrně drželi středu řeky a nesvítili, dokud nebudeme pěkně daleko pod městem. Když jsme chvíli pluli, uviděli jsme na břehu hrst světýlek; to bylo to město, víte. Drželi jsme se hezky od břehu, a teprve když jsme byli asi půldruhého kilometru pod městem, vyvěsili jsme lucernu; kolem desáté začalo pršet a foukat a blýskat se a hřmět ažaž; tak král řekl Jimovi a mně, abychom oba zůstali venku na stráži, dokud se počasí nezlepší; potom zalezl s vévodou do vigvamu a šli spát. Já měl původně volno až do půlnoci, ale nebyl bych si šel lehnout, ani kdybych byl měl postel, protože takovou bouřku člověk určitě nevidí každý den. Namouvěru, jak ten vítr řval a jak se hnal! A každých pár vteřin zasvítil blesk, až bylo vidět pěnové hřebínky vln na kilometr všemi směry, a viděli jsme ostrovy jakoby zaprášené deštěm a stromy, jak sebou mlátí ve vichřici; a potom há-vek! bam! bam! bambl-amblam-bam-bambam, hrom si práskl a potom se klidil, ale ještě cestou huboval a repotal, než zmizel, – a potom rip! a už tu byl nový blesk a nová rána do pranice. Vlny mě chvílemi málem splachovaly z voru, ale já neměl na sobě šaty, tak jsem si z toho nic nedělal. Zabodnutých stromů jsme se nemuseli bát; neustále se blýskalo a blesky nám svítily na cestu tak dobře, že jsme vždycky mohli včas zarejdovat sem nebo tam a strom objet.

Já měl prostřední vartu, víte, ale byl jsem pak už tak ospalý, že Jim řekl, že postojí první polovičku za mě; Jim byl v takových věcech vždycky moc hodný, opravdu. Vlezl jsem do vigvamu, ale král a vévoda se tam roztáhli tak, že jsem si neměl kam lehnout. Tak jsem se uvelebil venku, před vigvamem. Déšť mi nevadil, protože byl teplý, a vlny teď už nebyly tak vysoké. Kolem druhé ráno byly už zase větší a Jim už mě chtěl vzbudit, ale pak si to rozmyslel. Počítal, ze ještě nejsou tak veliké, aby mi mohly něco udělat. Ale mýlil se; najednou se přihnala vlna jako hrom a smetla mě přes palubu. Jim se málem uřehtal k smrti. Měl ostatně vždycky smích na krajíčku a ze všech černochů, které jsem kdy viděl, měl nejvíc smyslu pro humor.

Nastoupil jsem vartu a Jim si lehl a chrápal o sto šest. A pomaloučku polehoučku se bouřka tišila, až přestala. Když se ukázalo první světlo v okně chaty, vzbudil jsem ho a zastrčili jsme vor do denního úkrytu.

Král po snídani vyndal zamaštěné karty a hrál s vévodou „moje teta – tvoje teta“ o pět centů za hru. Potom je to omrzelo a řekli, že si vypracují „bitevní plán“, jak tomu říkali. Vévoda vyhrabal ze svého vaku spoustu reklamních letáčků a předčítal je. Na jednom z nich bylo natištěno: „Slavný Dr. Armand de Montalban z Paříže bude přednášeti o vědě frenologické. Přednáška konati se bude v (tam bylo vynechané místo) dne (vynechané místo) v (tolik a tolik) hodin. Vstupné deset centů.“ Potom tam ještě bylo, že „povahopisy jsou k mání po 25 centech za kus“. Vévoda řekl, že to je on. Na jiném letáku zas byl „světoznámý shakespearovský tragéd Garrick (David Garrick (1717-1779) – slavný anglický herec a divadelník, ředitel londýnského divadla Drury Lané. Velké úspěchy slavil jako představitel Shakespearových postav, Richarda III., Hamleta aj.) mladší z londýnského divadla Drury Lane“. Na jiných letáčcích měl s…

Mohlo by se Vám líbit…