Dobrodružství Huckleberryho Finna

KAPITOLA XIX

Dva tři dny minuly; mohl bych říct, že uplynuly, tak tiše, hladce a krásně míjel čas. A takhle jsme si krátili chvíli: V těchto místech byla řeka hrozitánsky veliká – místy široká až půltřetího kilometru. Pluli jsme jenom v noci, ve dne jsme se skrývali a odpočívali; jak mělo začít svítat, zarazili jsme plavbu a uvázali vor – skoro vždycky v tiché vodě pod nějakou porostlou mělčinou. Potom jsme nasekali topolového mlází a vrbového proutí a přikryli tím vor. Pak jsme hodili do řeky šňůry. Potom jsme sklouzli do vody a zaplavali si, abychom se osvěžili a ochladili. Pak jsme si sedli na kraj mělčiny, na písek, kde bylo vody tak po kolena, a koukali jsme, jak svítá. Nikde se nic ani nešustlo – úplné ticho kolem –, jako kdyby celý svět spal, jenom nejvýš nějaká žába snad zakuňkala. První, co jste viděli, když jste se dívali přes vodu, byla jakási neurčitá temná čára – to byl les na druhé straně; nic jiného jste nerozeznali; potom se ukázala bledá skvrna na obloze; potom další bledost, která se šířila; potom kdesi daleko, daleko změkla řeka a už nebyla černá, ale šedivá. To už jste viděli sunout se po vodě v hrozné dálce malinké tečky – nákladní čluny a podobně; a dlouhé černé šmouhy – vory; občas jste zaslechli vrznout kormidlo; nebo jste zaslechli lidské hlasy. Co říkaly, nebylo rozumět, ale bylo takové ticho, že se zvuk nesl daleko; pomaloučku polehoučku jste na hladině vody rozpoznali zpěněný štráf. Podle toho, jak vypadal, jste poznali, že tam je ve dnu zapíchnutý strom, o který se rozráží rychlý proud, takže se tvoří pěna; a viděli jste cáry mlhy, jak stoupají z řeky a jak se motají nad vodou a východ se začíná červenat a řeka také, a pak už rozpoznáte dřevěnou chatu na druhé straně vody při břehu; je to patrně sklad metrového dříví a ti šizuňkové jistě naskládali dřevo tak, že by mezi poleny mohl proskočit pes, kde se mu zlíbí; potom se zvedá vánek, takový vám chladný a čerstvý a voňavý lesem a kytkami a ovívá vás. Někdy ovšem také voní jinak, protože lidi nechávají na břehu leklé ryby, – a když ryby hnijí, tak je to moc znát; a za chvilečku máte bílý den a všecko se na sluníčku směje a zpěvní ptáci spouštějí naplno.

V tu dobu se trocha kouře ztratí, a tak sundáváme ze šňůry pár ryb a připravujeme si teplou snídani. A potom se koukáme na opuštěnost řeky a jen se tak protahujeme a povalujeme a pomaloučku usínáme. Pomaloučku polehoučku se probouzíme a hledáme proč; je to většinou parník, který funí proti proudu. Pluje tak daleko při druhém břehu, že na něm nerozeznáváme nic, leda má-li koleso vzadu nebo kolesa po stranách; potom třeba zas hodinu není nic vidět a nic slyšet, jen samou čirou opuštěnost. Pak vidíte vor, jak klouže daleko, daleko od vás, a na voru obyčejně někdo stojí a štípá dříví, to většinou na vorech dělají; vidíte, jak se sekera zablýskla a jak dopadá – ale neslyšíte nic; vidíte, že se sekera zase zvedá, a když už je nad hlavou muže, slyšíte to k’čank! Tak dlouho to trvalo, než zvuk přeletěl vodu. Tak jsme trávili dny lenošením a nasloucháním tichu. Jednou byla hustá mlha a vory a ostatní, co plulo kolem, tlouklo do kastrolů, aby je nepřejel parník. Nákladní člun nebo vor plul třeba tak těsně kolem nás, že jsme slyšeli, jak lidé na něm mluví a klnou a jak se smějí; slyšeli jsme je načisto zřetelně, ale vůbec jsme je neviděli. Ani lidi, ani loď. Člověku z toho naskakovala husí kůže; bylo to, jako by to duchové vyváděli ve vzduchu. Jim řekl, že to jsou duchové; ale já povídám:

„Ne, duchové by neříkali: Šlak aby trefil tu tentononc mlhu.“

Jak padla noc, vyšoupli jsme vor; když jsme se s ním dostali doprostřed řeky, už jsme se o nic nestarali; nechali jsme vor plavat, kudy chtěl proud; potom jsme si zapálili dýmky, sedli si na kraj, nohy jsme brouzdali ve vodě a povídali jsme si o všem možném. Byli jsme vždycky nahatí, ve dne v noci, pokud nám to nezkazili moskyti – protože nové šaty, které mi dali ušít Buckovi rodiče, byly příliš dobré, než aby byly pohodlné, a já si na šaty beztak nikdy moc nepotrpěl.

Občas jsme měli, třebas po moc a moc hodin, řeku úplně sami pro sebe. Daleko, daleko přes vodu po obou stranách byly břehy a ostrovy; a sem tam jiskřička – což byla svíčka v okně nějaké chaty; někdy bylo několik jisker i na vodě – na voru nebo na nákladní lodi, víte, a třeba jste slyšel skřipky nebo písničku z některého toho plavidla. Na voru se žije nádherně. Nebe jsme měli posypané hvězdami. Lehávali jsme naznak a dívali se na ně a probírali, jsou-li ty hvězdy dělané nebo jsou-li tam odjakživa. Jim říkal, že jsou dělané; ale já říkal, že tam jsou odjakživa; myslel jsem si, že by bylo trvalo moc dlouho udělat jich tolik. Jim řekl, že je mohl snést měsíc; no, to znělo rozumně, tak jsem se nehádal, protože jsem viděl snést žábu množství skoro stejně veliké, takže to, co Jim říkal, bylo docela možné. Dívali jsme se také na létavice, jak padají a svítí. Jim říkal, že to jsou nezvedenci, které měsíc vyhodil z hnízda.

Několikrát za noc jsme také vídali parník. Šinul si to tmou, občas škytl a z komína se vyhrnula hora jisker, které pršely na řeku a vypadaly moc krásně; potom se parník otočil do zatáčky řeky, ještě nám zamrkal světly, ta pak zmizela, jeho ššš-ššš zmlklo a na řece bylo zase ticho; za hodnou dobu po tom, co byl parník pryč, došly k nám vlny, pohoupaly trochu vor a potom, ani se nedalo říct za jak dlouho, jste už neslyšeli nic, leda snad žáby nebo něco podobného.

Po půlnoci šli lidé na břehu spát a pak na dvě tři hodiny byly břehy černé. Už žádné jiskry v oknech chat. Ty jiskry, to byly naše hodiny. První, která se ukázala, znamenala, že bude ráno, tak jsme se ohlédli po nejbližším místě, kde bychom mohli vor ukrýt a přivázat.

Jednoho rána za svítání jsem našel loďku a zajel jsem propustí na břeh, který nebyl vzdálený ani celých dvě stě metrů. Pak jsem vjel do strouhy protékající cypřišovým lesem. Pádloval jsem asi půldruhého kilometru; chtěl jsem se podívat, zda tam nerostou nějaké borůvky nebo něco podobného. Zrovna jsem byl s loďkou v mí…