Dobrodružství Huckleberryho Finna

KAPITOLA XXXIX

Ráno jsme skočili do vesnice a koupili drátěnou past na krysy. Zanesli jsme ji do sklepa, odšpuntovali nejlepší krysí díru a do hodiny jsme měli v kleci patnáct vybraných krasavců; past jsme vzali a schovali na bezpečném místě, pod postel tety Sally. Ale zatímco jsme šli chytat pavouky, malý Tomáš Franklin Benjamin Jefferson Alexandr Phelps past našel a otevřel dvířka, aby viděl, zda krysy vyběhnou, a ony vyběhly. A vtom přišla do světnice teta Sally. Když jsme se vrátili, stála teta Sally na posteli a lomila rukama a dělala boží dopuštění, a krysy se staraly o to, aby neměla dlouhou chvíli. Pak nás teta Sally chytila a vyprášila nám rákoskou faldy a trvalo nám skorem dvě hodiny, než jsme dali dohromady nových patnáct či šestnáct krys, ale – polednice aby vzala toho zvědavého spratka! – už to nebyli takoví fešáci, protože ta první várka, to byl opravdu výkvět krysího světa. Od té doby jsem už nikdy neviděl tak parádní krysy, jako byl ten první úlovek.

Dali jsme dohromady prvotřídní sbírku pavouků, brouků, žab, housenek a podobné havěti; chtěli jsme taky sršní hnízdo, ale nevyšlo nám to. Sršni byli doma. Nevzdali jsme to hned; zůstali jsme tam, jak dlouho to šlo, protože jsme si řekli, že buď my utaháme je, nebo oni utahají nás. Sršni utahali nás. Potom jsme si vzali bílou mast, namazali se na všech příslušných místech a byli jsme zase celkem schopni provozu, jenom se nám špatně sedělo. Tak jsme se vydali na lov hadů. Chytili jsme jich dobré dva tucty, většinou užovky a ty, co jim tu říkají podvazkové, podle zelených a žlutých proužků. Hadstvo jsme strčili do měchu a měch jsme si odnesli k nám do pokoje. To už byl čas večeře a měli jsme za sebou kus poctivé práce a perný den. A ptáte-li se, jestli jsme měli hlad, mohu vám jenom říct: Ani se neptejte. Když jsme se vrátili do světnice, nebylo tam po hadech vidu ani slechu – my totiž asi pytel pořádně nezavázali, hadi nějak vyklouzli a odporoučeli se. Moc jsme si z toho nedělali, protože jsme si řekli, že nemohou být daleko a že budou někde po domě. Počítali jsme, že aspoň některé zas pochytáme. A opravdu se v domě nedostatek hadů po delší dobu nevyskytl. Co chvíli kapali z trámů a hambálků a obyčejně přistávali na vašem talíři nebo za vaším krkem, zkrátka většinou tam, kde jste je nechtěl mít. Byli moc pěkní a štráfkovaní a zaručeně neškodní – ale to bylo marné vykládat tetě Sally. Teta Sally si ošklivila hady bez ohledu na čeleď, rod a druh a nemohla je vystát a nedala si to vymluvit. A pokaždé, když některý na ni spadl – ať zrovna dělala co dělala, všeho nechala a utekla. Jakživ jsem takovou ženskou neviděl. A křičela, že by spadlo Jericho. Nemohl jsem ji přemluvit, aby vzala hada do ruky. Nechtěla se ho dotknout ani dřívkem. A když se v posteli otočila na druhý bok a přitom spatřila hádě, vyletěla z peřin a vykřikla, jako by hořelo. Starý pán z toho byl tak nešťastný, že říkal, kéž by hadi nebyli bývali stvořeni. Už tomu byl skoro týden, co z domu zmizel poslední hádek, ale teta Sally se ještě neuklidnila: ani zdání, že by se byla uklidnila: když třeba seděla a na něco myslela a dotkl jste se jí v týle pírkem, vyskočila, div neudělala díru do stropu. Bylo to velmi zajímavé. Tom říkal, že to je čistě ženské. Ženy prý už jsou takové, a nikdo neví proč.

Dostávali jsme nářez, kdykoliv se některý z našich hadů připletl tetě Sally do cesty, a říkala, že ten nářez není ještě nic proti tomu, co nám udělá, jestli dům zamoříme ještě jednou. Z nářezů jsem si nic nedělal, protože nestály za řeč: ale mrzela mě práce, kterou nám dal sběr nové dávky. Ale sehnali jsme novou sbírku hadů, a tak jsme měli všecko pohromadě; a jakživi jste neviděli tak bujarou chaloupku, jako byla Jimova, když se zvířata při hudbě vyrojila a dávala se do Jima. Jim neměl rád pavouky a pavouci neměli rádi Jima a pěkně mu zatápěli. Jim řekl, že pro brus a hady a krysy se on sám už skoro do postele nevejde: a když se přece jen do postele vtěsná, že tam je tak živo, že člověk nemůže spát: a řekl, že tam je živo pořád, protože ta sběř nikdy nespí najednou, ale v turnusech, takže když spí hadi, jsou vzhůru krysy, a když jdou spát krysy, nastupují zase hadi, takže má vždycky jednu bandu v cestě pod sebou a druhá že mu dělá cirkus nad hlavou. A když vstane a jde si hledat místečko jinde, že si přijdou na své pavouci, kteří se do něho dávají cestou. Řekl, že jestli se z tohohle dostane, že už nikdy nechce být vězněm, ani kdyby za to byl placen.

Do tří týdnů bylo všecko v nejlepším pořádku.

Košili jsme Jimovi poslali zapečenou v paštice hned zkraje, a pokaždé, když ho kousla krysa, Jim vstal a pořídil zápis, dokud inkoust byl ještě čerstvý; pera byla hotová, nápisy a ostatní bylo vryto do brusu. Noha od postele byla přepilovaná vejpůl, a my snědli piliny a dostali z nich nejsenzačnější bolení břicha. Počítali jsme, že umřeme, ale neumřeli jsme. Byly to nejnestravitelnější piliny, jaké jsem kdy viděl; Tom to taky říkal. Ale jak jsem řekl, konečně jsme měli všecko hotovo: a byli jsme také už moc uondaní; všichni, ale hlavně Jim. Starý pan Phelps psal dvakrát té plantáži pod New Orleansem, aby si přijeli pro svého uprchlého černocha, ale nedostal odpověď, protože ta plantáž neexistovala: tak řekl, že dá inzerát do novin, které vycházejí v Saint Louisu a v New Orleansu; když řekl Saint Louis, přeběhl mi mráz po zádech a viděl jsem, že nemáme času nazbyt. Tak Tom řekl, že tedy přikročíme k hanonymním dopisům.

„Co to je?“ povídám já.

„To je výstraha, že se bude něco dít. Někdy se to dělá …