Dobrodružství Huckleberryho Finna

KAPITOLA XXIII

Vévoda a král se celý den tužili a opravdu dali dohromady jeviště a oponu a řadu svíček jako jevištní osvětlení; a večer, než jsme se nadáli, byl sál komplet nabitý muži. Když už se tam nikdo nevešel, vévoda přestal vybírat u dveří, obešel stavení a zadním vchodem vstoupil na jeviště. Vlezl před oponu a pronesl menší řeč. Vychválil tu tragédii a řekl, že to je nejsenzačnější divadelní hra všech dob, a potom pokračoval ve chvále hry a vychvaloval Keana staršího, jenž v ní bude hrát hlavní vedoucí úlohu, a když tak napjal zvědavost diváků, vytáhl konečně oponu a potom přišel král, poskakující po všech čtyřech a nahý. Byl celý pomalovaný a natřený; měl na sobě namalované kruhy a pruhy všech barev a zářil jako duha. A – ale co bych povídal o tom, jak ještě vypadal; všecko bylo stejně bláznivé, ale byla to velká švanda. Lidé smíchy málem padali pod lavice; a když král skončil s poskakováním a odhopsal za kulisy, lidé řvali a tleskali a hulákali, dokud se král zas neobjevil a neudělal všecko ještě jednou. No, kráva by se byla řehtala nad kousky, které ten starý blázen předváděl.

Potom vévoda spustil oponu a klaněl se lidem a řekl, že velká tragédie bude ukazována už jenom dvakrát, neboť divadelní společnost je vázána naléhavými smlouvami s Londýnem, kde všechna místa v divadle Drury Lane jsou na to už prodána. Potom se zase uklonil a řekl, že podařilo-li se mu poskytnout ctěnému obecenstvu zábavu a poučení, bude hluboce zavázán, když se o tom laskavě zmíní přátelům a přiměje je, aby rovněž přišli hru zhlédnout. Nějakých dvacet lidí vykřiklo: „Co? To už je po všem? To už bylo všecko?“ Vévoda povídá, že ano. Nato začala pěkná merenda. Kdekdo křičel „doběhl nás!“, lidé vztekle vstávali a už se hrnuli na jeviště a na pány tragédy. Ale vtom vyskočil nějaký statný, dobře oblečený muž na lavici a zvolal:

„Počkat! Okamžik, pánové!“ Všichni ztichli a poslouchali. „Doběhli nás – hrozně šeredně nás doběhli. Ale myslím, že nikdo z nás nechce být terčem posměchu celého města, a počítám, že bychom se toho do nejdelší smrti nezbavili. Nikoliv! Jsem pro to, abychom odtud odešli pěkně potichoučku, abychom hru chválili a nechali naletět všechny ostatní. Potom na tom budeme všichni stejně. Nemám pravdu?“ („To dá rozum! To je ono! Soudce to vyčíhl!“ volali všichni.) ,,Tak tedy dobrá – ani slova o nějakém podfuku. Rozejděme se a raďme každému, aby se na tu tragédii šel také podívat.“

Druhého dne jste ve městě neslyšeli nic jiného, než jak náramná ta tragédie byla. Sál byl večer zase vyprodaný a převezli jsme toto obecenstvo stejně jako včerejší. Když jsme se – já a král a vévoda – potom vrátili na vor, dobře jsme se navečeřeli; a tak nějak k půlnoci chtěli po Jimovi a po mně, abychom s vorem vycouvali ze strouhy, zajeli s ním doprostřed řeky a našli pak nějaký úkryt nejméně tři kilometry pod městem.

Třetí večer byl sál zase nabitý – ale tentokrát to nebylo nové publikum, nýbrž lidé, kteří tu byli na prvním a druhém představení. Stál jsem s vévodou u dveří a viděl jsem, že každý, kdo přišel, má kapsy něčím nadité nebo schovává něco pod kabátem, a řeknu vám, že to nebylo voňavkářské zboží. Mýlka nebyla možná. Cítil jsem shnilá vajíčka – muselo jich být pěkných pár kop, nahnilou kapustu a podobné věci; a jestli vím, jak se pozná, že je nablízku mrtvá kočka (a můžete se vsadit, že to vím), přišlo těch chcíplých koček do divadla nejmíň čtyřiašedesát. Na chvilku jsem vlezl do sálu, ale směs byla pro mě příliš pestrá; nevydržel jsem to. No, a když divadlo bylo plné a už se tam nikdo nevešel, dal vévoda komusi čtvrtdolar, aby chvíli postál u dveří, a šel jakoby kolem domu k zadnímu vchodu a já za ním. A jakmile jsme byli za rohem a ve tmě, povídá mi:

„Ztrať se odtud a jdi pěkně zčerstva. A až budeš za posledním domem, vezmi nohy na ramena a utíkej k voru, jako kdyby tě honili všichni čerti.“

Uposlechl jsem a on mazal také. Doběhli jsme k voru současně a netrvalo ani dvě vteřiny a už jsme se vezli po proudu, tichounce a bez světla. Rejdovali jsme doprostřed řeky a nikdo z nás ani nemukl. Pomyslel jsem si, že chudák král bude mít s obecenstvem pohnutý večer, ale kdepak; za chvilečku se vybatolil z vigvamu a povídá:

„Tak co, vévodo, jakpak náš podniček dneska dopadl?“ On totiž vůbec ve městě nebyl.

Nesvítili jsme a nerozdělali oheň, až jsme byli takových patnáct kilometrů pod městem. Pak jsme teprve rozžehli a večeřeli a král a vévoda se smáli, div se nerozsypali, jak ty lidi doběhli. Vévoda povídá:

„Zelenáči tupohlaví. Já věděl, že první obecenstvo bude zticha a nechá naletět celé město; a také jsem věděl, že si třetí večer na nás přijdou a budou si myslet, že teď je řada na nich. Nu, řada na nich je, a moc bych za to dal, kdybych věděl, zač by to prodali. A také bych rád věděl, co udělají s tím načatým večerem. Mohli by si tam zařídit bufet – jídla si přinesli dost.“

Ti rošťáci vybrali za ty tři večery čtyři sta šedesát pět dolarů. Nikdy předtím jsem neviděl nikoho shrábnout takové fůry peněz.

Když vévoda a král spali a chrápali, povídá Jim:

„Nedivíte se, Hucku, jak naši králové vyvádějí?“

„Ne,“ povídám já, „vůbec se tomu nedivím.“

„A proč ne, Hucku?“

„Protože to mají v krvi. Myslím, že jsou všichni stejní.“

„Ale, Hucku, naši králové jsou přece obyčejní rošťáci; rošťáci to jsou a nic jiného; obyčejní rošťáci.“

„No, vždyť to říkám; králové jsou většinou rošťáci, pokud tomu rozumím.“

„Vážně?“

„Jen si o nich něco přečti – a hned uvidíš. Podívej se na Jindřicha Osmého. To také nebyl žádný pan řídící učitel z nedělní školy. Nebo se podívej na Karla Druhého anebo na Ludvíka Čtrnáctého anebo Patnáctého a Jakuba Druhého a Eduarda Druhého a Richarda Třetího nebo na některého ze čtyřiceti dalších; nebo si vezmi krále těch sedmi anglosaských království (Do roku 1066, kdy germánští Anglové, Sasové, Jutové a Frízové (společným názvem Anglosasové) byli poraženi Normany vedenými Vilémem Dobyvatelem, dělila se Anglie na menší království.), jak za starých časů řádili a dělali alotria.

Panečku, měl jsi vidět Jindřicha Osmého v rozkvětu života. To bylo kvítko. Ženíval se každý den s jinou a druhého rána jí dával sekat hlavu. A dělal to tak klidně, jako by si objednával vajíčka k snídani. ‚Skočte pro Nell Gwynovou,‘ povídá a oni pro ni skočili. Druhé ráno povídá: ‚Usekněte jí hlavu!‘ A usekli ji. ‚Skočte pro Janu Shoreovou,‘ povídá a za chvilečku tam Jana je. Druhý den ráno zase: ‚Usekněte jí hlavu!‘ A usekli ji. ‚Zavolejte sličnou Rosamundu!‘ Sličná Rosamunda musela nastoupit. Druhé ráno: ‚Usekněte jí hlavu!‘ A každá mu musela každou noc vyprávět pohádku; a tak to vedl, dokud neměl nakřečkovaných tisíc a jednu pohádku, a pak z toho udělal knížku. Ty neznáš krále, Jime, ale já je znám; ten náš starý otrapa je ještě jeden z nejslušnějších, s kterými jsem se setkal v dějinách. Například Jindřich si zamanul, že si to rozdá s Amerikou. Jak se do toho dal? Myslíš snad, že to slušně oznámil, abychom věděli, na čem jsme, a abychom se mohli připravit? Kdepak. Zčistajasna naházel všecek čaj v bostonském přístavu do moře a tumáš – bouchl do stolu prohlášením nezávislosti, a prý, přeje si snad někdo něco podotknout? To byl celý Jindřich – nikdy nikomu neumožnil, aby se ozval. Podezříval svého otce, vévodu Wellingtona. Co udělal? Požádal ho o vysvětlení? Ne. Utopil ho v sudu malvazu jako kotě. Dejme tomu, že někdo nechal ležet nějaké peníze poblíž místa, kde zrovna byl Jindřich, – co myslíš, že Jindřich udělal? Shrábl je. Dejme tomu, že sis ho zjednal, aby vykonal to a to, a tys mu zaplatil, ale nepočkal sis a nehlídals ho, aby to také vykonal. Co udělal Jindřich? Vždycky udělal pravý opak. A když otevřel ústa, co myslíš, že se stalo? Když je hezky zčerstva zase nezavřel, vyklouzla mu z nich další lež. Takové kvítko byl Jindřich; (Král Jindřich VIII. (vládl 1509-1547) se svými šesti ženami zaujal zřejmě Hucka tak, že na jeho účet zábavně pomotal historická fakta. Herečka Nell Gwynnová (1650-1687) byla milenkou Karla II., Jane Shoreová milenkou Edwarda IV. (vládl 1461-1483) a sličná Rosamunda, příjmením Cliffordová, milenkou Jindřicha II. (vládl 1154-1189). Také čaj v bostonském přístavu – jak dále Huck uvádí – nenaházel do moře král Jindřich, ale skupina bostonských občanů, poddaných krále Jiřího III., kteří tak v prosinci 1773 demonstrovali nespokojenost s politikou mateřské země vůči americkým koloniím. Výrok o tom, jak Jindřich bouchnutím do stolu prohlásil americkou nezávislost, a nesmyslná tvrzení o vévodovi Wellingtonovi, vítězi nad Napoleonem v bitvě u Waterloo (1815), nasazují pak celému líčení korunu. Znamenitost této historické burlesky je přitom dána tím, že Huck tu užil v nesprávných kontextech útržky vědomostí, které při svém ,,civilizování“ pochytal z hodin dějepravy.) a kdybychom tady na voru měli místo našeho krále Jindřicha, ten by to město byl oholil ještě mnohem důkladněji než ten náš. Neříkám, že ten náš král je ovečka, protože ovečka není, když se díváš střízlivě na fakta; ale je nic proti tomu starému beranovi. Jak ti říkám, králi jsou králi a musíš na ně koukat jako na krále. Když se to vezme kolem a kolem, je to čistá cháska. Inu, jak strom vzroste, tak stojí.“

„Ale tenhle náš král, Hucku, páchne jak nevím co.“

„Málo naplat, všichni páchnou, Jime. My proti tomu nemůžeme nic dělat. Králi páchnou a dějiny nám neříkají, jak tomu odpomoct.“

„Náš vévoda, Hucku, je v některém ohledu docela milý člověk.“

„Ano, s vévody je to jiné. Ale ne o moc jiné. Ten náš je na vévodu celkem ucházející. Ale když je opilý, nerozeznal by ho od krále ani Bystrozraký.“

„Ať je to jak je to, mně se po dalších králích už nestýská, Hucku. Víc bych jich nesnesl.“

„Úplně s tebou souhlasím, Jime. Ale máme je na krku, nesmíme zapomínat, že to jsou králi, a musíme přimhouřit oko. Ale byl bych rád, kdybychom se dozvěděli o zemi, které došla zásoba králů.“

Co jsem měl Jimovi povídat, že náš král není opravdový král a náš vévoda že není opravdový vévoda? Nic dobrého by z toho nepošlo; a krom toho, jak jsem zrovna řekl: Od pravých je člověk beztak nemohl rozeznat.

Usnul jsem a Jim mě nevzbudil, když byla na mně řada. To on tak dělával. Když jsem se probudil, právě svítalo a Jim tu seděl, hlavu mezi koleny, a potichu si naříkal a sténal. Dělal jsem, jako bych neviděl a neslyšel. Věděl jsem, oč jde. Jim vzpomínal na ženu a na děti v dáli, byl skleslý a stýskalo se mu; on totiž ještě jakživ nikdy nebyl mimo domov; a myslím si, že měl svou rodinu stejně rád, jako mají svou rodinu rádi bílí lidé. Zdá se to nepřirozené, ale hádám, že to je pravda. V noci, když myslel, že spím, často vzdychal a naříkal a šeptal: „Chudinka malá Betynka! Chudinka malý Johnny! Je to hrozné; snad už vás jakživ neuvidím, snad už vás jakživ neuvidím.“ Byl to moc a moc hodný černoch, tenhle Jim.

Jindy jsem dělal, jako když neslyším, ale tentokrát jsem zavedl řeč na jeho ženu a děti; a po chvilce povídá:

„Teď je mi tak mizerně, protože jsem před chvilkou tam od mělčiny slyšel, jako kdyby bouchly dveře nebo něco, a to mi připomnělo, jak jsem byl jednou zlý na malou Betynku. Ještě jí nebyly ani čtyři roky, když dostala spálu, a bylo to s ní moc špatné; ale dostala se z toho a jednoho dne stála u mě a já jí povídám:

‚Zavři ty dveře!‘

Ona nic. Stála a smála se na mě. Chytil mě vztek a povídám jí už hezky zhurta:

‚Neslyšíš, co ti povídám? Zavři ty dveře!‘

Ale ona se pořád nehýbala a jenom se na mě usmívala. To už mi hnulo žlučí a povídám:

‚Když si nedáš říct, tak já ti pomůžu!‘

A jak jsem to řekl, tak jsem jí dal pohlavek, až se natáhla. Potom jsem šel do vedlejší světnice a byl jsem tam asi deset minut; a když se vrátím, vidím, že dveře jsou pořád ještě otevřené a ona stojí u nich, oči má smutně sklopené a pláče. Řeknu vám, já už vzteky skorem o sobě nevěděl. Už jsem chtěl po dítěti skočit, ale v ten moment – ty dveře se otevíraly dovnitř – se zvedl vítr a práskl dveřma kerblem! zrovna za dítětem – a představte si, dítě se ani nehnulo. Dech mi to vyrazilo – a mně bylo – já nevím, jak mně bylo. Třásl jsem se na celém těle a potichoučku jsem vyšel ven a obešel jsem domek a otevřel jsem za dítětem potichoučku dveře a strkám hlavu do světnice, potichoučku až k dítěti, a potom najednou jsem udělal bu!, jak nejhlasitěji jsem uměl. A dítě se nepohnulo! Ó, Hucku, já jsem se rozbrečel, chytil jsem ji do náruče a říkal jsem jí: Chudinka malinká – Pánbůh všemohoucí ať odpustí starému Jimovi, protože Jim sám si to nikdy neodpustí. Ona chudinka byla hluchá jak pařez a němá, Hucku, hluchá a němá – a já jsem s ní tak zacházel!“