Dobrodružství Huckleberryho Finna

KAPITOLA XXII

Rojili se k Sherburnovu domu s křikem a povykem jak Indiáni, a kdo stál v cestě, měl na vybranou buď utéct, nebo se dát rozdupat na kaši. Byla to hrozná podívaná. Před davem pelášily a vřeštěly děti snažící se uniknout lidem z rány; okna podle ulice byla plná ženských hlav a na kdejakém stromě seděli černošští kluci a přes každý plot vykukovali čeledíni a děvečky; a jakmile se dav k nim přiblížil, uskočili a zmizeli z dosahu. Spousta žen a děvčat křičela a vyváděla; byly polomrtvé strachy.

Před plotem Sherburnova obchodu se nakupilo a namačkalo lidí, kolik se jich tam jen vešlo, a byl takový tartas, že člověk neslyšel vlastní myšlenku. Dvorek před Sherburnovými nebyl velký, mohl měřit nějakých dvacet metrů. Kdosi vykřikl: ,,Strhněte plot, strhněte plot!“ Ozvaly se rány a praskání, jako když se něco láme, a bylo po plotě a masa lidu v čele davu se začala vlévat do dvora jako vlna.

Zrovna v tu chvíli Sherburn vystoupil na stříšku podjezdu. V ruce měl dvojhlavňovou pušku. Stoupl si, klidně a zeširoka, a neřekl ani slovíčko. Tartas přestal, jako když utne, a vlna se vrátila; jako když ji vsaje odliv.

Sherburn pořád ještě nic neříkal – jenom tam stál a díval se dolů. Ticho bylo opravdu strašidelné a nesnesitelné. Sherburn očima pomalu přejížděl dav; a kam jeho pohled zrovna dopadl, tam se lidé snažili vydržet to déle než on, ale nedokázali to; klopili oči a vypadali potměšile. A potom za chvilečku se Sherburn hlasitě zasmál; ale nebyl to příjemný zvuk jako opravdový smích; měli jste z toho pocit, jako když jíte chleba, ve kterém je písek.

Potom Sherburn povídá pomalu a opovržlivě:

„Představa, že vy byste někoho lynčovali, je legrační. Vy že byste měli odvahu lynčovat muže? Proto že jste dost stateční, abyste mohli namazat dehtem a vyválet v peří nějakou ubohou zatoulanou ženskou, které se rodina zřekla a která nemá zastání – proto si snad nemyslíte, že máte dost kuráže vztáhnout ruce na muže? Kdepak! Muži se nemůže nic stát, i kdyby na něho přišlo deset tisíc takových, jako jste vy – pokud je denní světlo a pokud vás nemá v zádech.

Ptáte se snad, zda vás znám? Znám vás skrznaskrz. Narodil jsem se a vyrostl jsem na Jihu a žil jsem na Severu; a tak znám průměr celé Ameriky. Průměrný muž je zbabělec. Na Severu nechá po sobě dupat každého, kdo si zamane po něm šlapat, a pak jde domů a modlí se o dar pokory. Na Jihu jeden jedinký samotný muž zastavil za bílého dne poštovní dostavník plný mužů a všecky je obral. Vaše noviny vás tak dlouho nazývaly statečným národem, až jste si řekli, že jste statečnější než kterýkoliv jiný národ – ačkoliv ve skutečnosti jste jenom stejně stateční, a nikoliv statečnější. Proč vaše poroty nikdy nepověsí vraha? Protože se bojí, že jim vrahův přítel vpálí kulku do zad, až bude tma – a to by také udělal.

Tak raději vždycky vynesou osvobozující rozsudek; a potom vykročí do noci muž, sledovaný stem maskovaných zbabělců, a darebáka lynčuje. Dopustili jste se chyby; nepřivedli jste si sem muže. To je první chyba. Druhá je, že jste nepřišli za tmy a že jste si nevzali masky. Přivedli jste si jen část muže – tuhle Bucka Harknesse. A kdybyste ho neměli, kdyby vás byl nepodnítil, byli byste si ulevili jenom nadáváním zpovzdáli.

Vám se nechtělo sem přijít. Průměrný muž nemá rád mrzutosti a nebezpečí. Vy nemáte rádi mrzutosti ani nebezpečí. Ale stačí, aby taková polovička muže, jako tady Buck Harkness, vykřikl: „Lynčovat! Lynčovat!‘, a vy se bojíte couvnout – a vy se bojíte, aby nevyšlo najevo, co jste, totiž zbabělci. A tak začínáte řvát a chytáte se šosů toho polovičního muže a hrnete se sem a chvástáte se, co všecko nevykonáte. Nejubožejší věcí na světě je dav; a i armáda je davem; armáda nebojuje z vrozené statečnosti, ale ze statečnosti, kterou si vypůjčila od vlastní početnosti a od svých důstojníků. Ale dav, jenž nemá v čele muže, je ještě nekonečně hluboko pod úrovní vší ubohosti. A teď se kliďte, jděte domů a zalezte do děr. Bude-li se doopravdy lynčovat, bude se lynčovat za tmy, po jižním způsobu; a až přijdou, přinesou si masky a přivedou si muže. A teď táhněte – a vezměte si svou půlku muže s sebou.“ Při těch slovech rázem zvedl pušku na ruku a natáhl kohoutky.

Dav prudce couvl a pak se rozpadl, lidé se rozutekli všemi směry a Buck Harkness sám metl za nimi jako zmoklá slepice. Já bych tam byl mohl zůstat, kdybych byl chtěl, ale nechtěl jsem.

Šel jsem k cirkusu a potloukal jsem se kolem zadní strany, až přešel hlídač, a potom jsem podlezl do stanu. Měl jsem sice při sobě ten zlatý dvacetidolar a ještě další prachy, ale myslel jsem si, že je lépe šetřit, protože člověk takhle daleko od domova a mezi cizími lidmi nikdy neví, kdy bude peníze potřebovat. Opatrnosti nikdy nezbývá. Nejsem od toho utratit něco za cirkusy, když to jinak nejde, ale cpát jim člověk peníze zrovna nemusí.

Byl to opravdu nádherný cirkus. Byla to nejkrásnější podívaná, jakou si vůbec můžete představit, když tam všichni vjeli na koních, vždy dva a dva, pán a dáma bok po boku, páni jenom v kalhotách a tričkách, bez bot a bez třmenů, ruce pěkně volně, pohodlně položené na stehnech; muselo jich být přinejmenším dvacet. Všechny dámy měly spanilou pleť a byly vůbec bezvadně krásné a vypadaly jako hejno opravdových, opravdických královen a oblečené byly do šatů, které stojí milióny dolarů a byly doslova pokryté diamanty. Zkrátka to byla prvotřídní podívaná; nikdy jsem nic tak líbezného neviděl. A potom jeden pán po druhém a jedna dáma po druhé vstávali a stáli a všichni jezdili kolem dokola tak jemně a vlnovitě a ladně; muži vypadali tak náramně velcí a vznešení a urostlí, jak jejich hlavy nadskakovaly a m…