Literární směr romantismus vznikl koncem 18. století v Anglii a Franci a rozvinul se v 1. polovině 19. století, zejména v těchto dvou zemích a také v Německu. V té době se stal dominantním literárním a uměleckým směrem po celé Evropě. Vznikl jako reakce na racionalismus osvícenství a přísná pravidla klasicismu, proti kterým romantici kladli důraz na individualismus, emoce a svobodu.
Charakteristika směru
Romantismus se zaměřuje na subjektivní prožitek a citovou stránku života. Hlavními tématy jsou svoboda, láska, smrt, tajemství a příroda, která v romantické literatuře nabývá duchovního významu. Romantici byli fascinováni exotikou, dalekými zeměmi a minulostí, zejména středověkem a gotikou. Častými motivy jsou nadpřirozené jevy, mystika a individuální hrdina, často osamělý, vzpurný, nepochopený a v konfliktu se společností nebo stojící na jejím okraji – nepatří do ní a ani zpravidla ani nechce. Tento rozervaný hrdina je vždy něčím výjimečný, setkáváme se s ním často až v jeho dospělosti, kdy je již hotovým člověkem. Často se také autor se svou hlavní postavou ztotožňuje.
Jedním z ústředních prvků romantismu je touha po nekonečnu a únik z reálného světa, ať už do světa přírody, fantazie nebo minulosti. Hrdina je mnohdy postaven před neřešitelný konflikt, kde jeho ideály zůstávají nenaplněny, což vede k pocitům melancholie, zklamání a tragického osudu. Jeho láska je nešťastná, končí špatně, žena, kterou miluje, je nedostupná (je vdaná, starší, nemůže ji mít apod.), ve skutečnosti pokud by dostupná byla, ztratil by o ni zájem – miluje spíše svůj vysněný ideál než skutečnou ženu.
Romatický vzdělanec věří jen vlastním citům, pohrdá matematikou a vzdělanými lidmi. V romantické literatuře je častý spor mezi vnitřním světem ambiciózního hrdiny plného nadějí a reálným světem, který si hrdiny dostatečně nevšímá. Hrdina se tak vlastně dostává do konfliktu s dobou. Romantičtí autoři tento spor řešili dvěma způsoby:
Zástupci konzervativního romantismu brali tento rozpor jako daný a neměnný a hrdinu proto nechali raději utéct z reálného světa do jeho fantazií nebo do zidealizované minulosti.
V dílech revolučního romantismu se hrdina s rozporem nesmíří a aktivně svůj nesouhlas s fungováním světa dává najevo. Většinou ale marně.
Jazyk a stylistické prostředky
V tvorbě je kladen důraz na autorskou svobodu – neexistují pravidla, jak psát, umělec si může dělat prakticky co se mu zachce. Díky této volnosti začaly vznikat smíšené žánry, například kombinace lyriky s epikou nebo prózy s poezií. Čistý romantismus se proto v literatuře příliš nevyskytuje, spíše se často právě prolíná s dalšími styly.
Jazyk romantismu je obrazný, plný metafor, symbolů a personifikací. Popisy jsou velmi detailní a snaží se vyvolat silné emocionální reakce. Romantismus často využívá motivů tajemna (ať už tajemného prostředí, tajemných postav, nebo tajemných detektivních zápletek), panenské přírody a kontrastů, které navíc často prolíná (čím ošklivější osoba, tím bývá většinou lepším člověkem). Příroda je pohledem romantismu často personifikována a zobrazuje vnitřní svět postav – bouřlivé počasí či divoká krajina může odrážet hrdinovy bouřlivé city, její nespoutanost hrdinovu svobodu, je temná temná, v dešti či mlze, zobrazuje hluboké lesy, zříceniny hradu… Romantici také hojně využívají prvky lidové slovesnosti, jako jsou balady a písně, které do textů vnášejí melodický a rytmický prvek. To se projevilo ve vzniku mnoha historických románů a v používání lidové mluvy v přímé řeči a častých historismů a archaismů.
Romantické texty zahrnují poezii, prózu i drama, přičemž velmi oblíbenými žánry jsou lyrika, lyricko-epické básně a historické romány. Důraz je kladen na individuální vyjádření autora a jeho osobní vizi světa.
Etymologie slova romantický
Úplně na začátku bylo latinské označení pro město Řím – Roma. Z toho se vyvinulo francouzské označení pro literární text psaný v národním jazyce – romanz. Z toho pak vzniklo slovo „román“, které původně označovalo středověký rytířský příběh, a vžilo se jako název literárního žánru, označujícího příběhy zaměřené na dobrodružství a neobvyklé události, což přejali i romantici, kteří se odvraceli od pravidel klasické literatury a zaměřovali se na city, subjektivitu a fantazii.
Díky románu se poprvé začalo používat slovo „romantický“. Původně však znamenalo „jako z románu“, tedy vymyšlený, vysněný, zidealizovaný, opak k „reálný“. V době romantismu se používalo jako protiklad ke slovu „klasický“, takže romantická díla byla moderní, bez klasických pravidel, autor s dílem mohl dělat, co jen chtěl. Dnes si pod pojmem „romantický“ představíme lásku a romantiku.
Zpět na přehled Literárních směrů, epoch, skupin a hnutí
