Dobrodružství Toma Sawyera

KAPITOLA XIII

Teď byl Tom rozhodnut. Propadl se do hlubin žalu a byl zoufalý. Je lidmi i světem opuštěný – říkal si – člověk bez přítele; nikdo ho nemá rád; až zjistí, do čeho ho vehnali, snad budou litovat; snažil se dělat dobrotu a protlouci se životem, ale nenechali ho; a když se ho mermomocí chtějí zbavit, nedá se nic dělat; ať je po jejich; a až se dostaví důsledky, budou vinu svalovat na něho; aťsi. Cožpak má psanec právo si stěžovat? Ano, konečně se jim podařilo dohnat ho k tomu: povede život zločince. Neměl na vybranou. – V tu chvíli už byl skoro na konci Luční cesty a zvonění, oznamující začátek vyučování, dolehlo slabounce k jeho sluchu. Zavzlykal při pomyšlení, že už nikdy, nikdy neuslyší povědomé cinkání – bylo to ukrutné, ale bylo mu to vnuceno; a když už byl vypuzen do širého světa, musí si dát líbit všecko – ale odpouští jim. Potom se už vzlykání netrhlo.

Právě v tomto stadiu se setkal se svým nejlepším přítelem a nejbližším druhem, s Joem Harperem. Joe Harper měl v očích tvrdý pohled a v srdci zřejmě velké a ponuré odhodlání. Bylo jasné, že jde o případ „dvou těl a jedné duše“. Tom, utíraje si rukávem oči, začal přerývaně říkat něco o odhodlání uniknout surovému zacházení a nedostatku porozumění, jež je doma jeho údělem, a jít se toulat širým světem a nikdy více se nevrátit; a zakončil projevem naděje, že Joe na něho nezapomene.

Ukázalo se však, že toto je právě požadavek; který Joe chtěl vznést na Toma, a že tato žádost byla důvodem, proč Joe Toma vystopoval. Jeho matka mu nabila, protože vypil nějakou smetanu, ačkoliv se jí ani nedotkl a ani o ní nevěděl; bylo jasné, že ho matka má až po krk a že se ho chce zbavit; je-li toto postoj vlastní matky, nezbývá mu než se podvolit; doufá, že matka bude šťastná a že nikdy nebude litovat, že vyhnala svého ubohého chlapce do bezcitného světa, aby tam trpěl a umřel.

Žalem sklíčení chlapci pokračovali v cestě a za chůze uzavřeli novou slavnostní úmluvu, že budou stát při sobě a že si budou bratry a že jeden druhého nikdy neopustí, dokud je smrt nevysvobodí z jejich soužení. Potom začali kout plány. Joe byl pro to, aby se stali poustevníky a žili o suchém chlebě v nějaké vzdálené jeskyni, kde jednoho dne zemřou zimou, strádáním a žalem; když však vyslechl Toma, uznal, že život zločince má řadu nápadných předností, a tak svolil, že bude pirátem.

Pět kilometrů pod městečkem Saint Petersburgem, v místech, kde řeka Mississippi byla široká bezmála dva kilometry, byl dlouhý, úzký, zalesněný ostrov s písečnou mělčinou při horním konci; byl jako stvořen ke schůzkám. Byl neobydlený a ležel daleko při druhé straně řeky, jejíž břehy byly v těchto místech pokryty hustými lesy, v nichž skoro nikdo nežil. Ze všech těchto důvodů padla volba na Jacksonův ostrov. Na čí útraty bude provozována pirátská živnost, to byla okolnost, jíž si hlavu nelámali. Potom vyhledali Huckleberryho Finna, jenž se přidal okamžitě, protože mu bylo lhostejné, jaké povolání bude vykonávat; bylo mu to docela jedno. Za chvíli se rozešli s tím, že se sejdou na opuštěném místě při řece asi tři kilometry nad městem v hodinu oblíbenou – totiž půlnoční. Na tomto místě srazu byl malý vor, který mínili zabrat. Každý měl přinést rybářské vlasy a háčky a jídlo, pokud je bude moci ukrást nejtajemnějším a nejzáhadnějším způsobem, jak se sluší a patří na zbojníka; a po celé odpoledne se kochali sladkou slávou; šířili zprávu, že město co nevidět „bude stříhat ušima“.

A každému, komu se dostalo tohoto mlhavého náznaku, bylo doporučeno, – aby „byl zticha a vyčkával“.

Kolem půlnoci přišel Tom s vařenou šunkou a několika zákusky a zastavil se v hustém podrostu na strmém břehu, odkud bylo vidět dolů na podbřeží, na místo schůzky. Nebe zářilo hvězdami; vládlo naprosté ticho. Mohutná řeka byla klidná jako odpočívající moře. Tom chvíli naslouchal, ale žádný zvuk nevyrušil hluboký mír. Potom Tom zahvízdal tichý, ale pronikavý signál. Z podbřeží se ozvala odpověď. Tom zahvízdal ještě dvakrát; podbřeží odpovědělo týmž způsobem. Potom řekl obezřetně tlumený hlas: „Kdo tam?“

„Tom Sawyer, Černý mstitel Karibského moře. Kdo jste vy?“

„Huck Fin, Krvavá ruka, a Joe Harper, Postrach oceánů.“ Tom dodal tyto tituly, čerpané z jeho oblíbené literatury.

„Dobře. A heslo?“

Dvoje hlasivky zasípaly současně do dusné noci jedno a totéž Hrozné slovo: „KREV!“

Potom Tom skutálel dolů šunku a sám se klouzal za ní, k částečné újmě svého šatstva a kůže. K podbřeží vedla pohodlná, vyšlapaná stezka, ale té se nedostávalo vlastností, jichž si pirát tolik cení; totiž nepohodlí a nebezpečenství.

Postrach oceánů přinesl šrůtu slaniny a hrozně se její dopravou utahal. Finn, Krvavá ruka, ukradl pánev a zásobu zpola usušených tabákových listů a přinesl také několik kukuřičných klasů, aby z nich udělal dýmky. Ale nikdo z pirátů kromě něho nekouřil ani nežvýkal tabák. Černý mstitel Karibského moře prohlásil, že se nelze vydat na cestu bez ohně, což byl dobrý postřeh; sirky byly tehdy v onom kraji skorem neznámé. Viděli doutnající ohniště na velkém voru, vzdáleném asi sto metrů, a potichu se tam vydali pro řeřavé polínko. Udělali z toho ohromující dobrodružství. Říkali co chvíli „pšt!“ a náhle se zastavovali s prstem na rtech; dělali jako by sahali po dýkách; hrobovým hlasem šeptali rozkazy: Jestli se „nepřítel“ pohne, „vhroužit čepel až po rukojeť“ do jeho hrudi, neboť „mrtví nežvaní“. Věděli velmi dobře, že voraři jsou dole ve městě a nakupují zásoby nebo se povyrážejí v hostinci, ale to přece nemohlo být omluvou, proč provádět tuto operaci způsobem nepirátským.

Za chvíli pod Tomovým velením odrazili od břehu. Huck byl u zadního vesla, Joe u předního. Tom stál uprostřed „lodi“ se svraštělým obočím a zkříženými pažemi a dával rozkazy tichým, přísným šeptem:

„Směr návětrný!“

„Rozkaz, rozkaz, pane kapitáne!“

„Přímý směr – přímý směěěěr!“

„Přímý směr, pane kapitáne!“

„Popustit o stupeň!“

„O stupeň, pane kapitáne!“

Jelikož hoši rejdovali vor neochvějně a stejnoměrně do středu proudu, rozumělo se asi samo …