Karolína Světlá, vlastním jménem Johanka Rottová, se narodila roku 1830 v Praze. Vyrůstala spolu s mladší sestrou v měšťanské obchodnické rodině. Babička ji přivedla k lidovému umění a otec ji vštěpoval úctu k lidské práci. Její výchova byla podle tehdejšího zvyku německá. Byla také měšťansky konvenční a se svou citlivou a hloubavou povahou v ovzduší nesmyslných konvencí trpěla. Školní léta strávila Světlá v poněmčelém ústavu, který jí podlomil zdraví, ale zároveň probudil touhu po vzdělání, které si později sama doplňovala studiem a četbou. Po prozrazení jejích prvních školních literárních pokusů, kterým otec nepřál, byla ponechána v domácnosti.
Roku 1843 přišel do rodiny venkovský učitel hudby Petr Mužák, který v ní prohloubil vlastenectví a přivedl mezi některé známé spisovatele, mezi jinými i Boženu Němcovou, která měla na Světlou velký vliv. Přátelila se s ní do roku 1853. Roku 1852 se Světlá za Petra Mužáka provdala. Narodila se jim dcera, která však záhy zemřela. Tuto bolest se snažila překonat duševní prací a vznikly první literární díla. Do literatury vstoupila roku 1858 prací s názvem „Dvojí probuzení“ v památném prvním ročníku almanachu Máj. Ocitla se ve společnosti mládeží milovaného Vítězslava Hálka, Boženy Němcové a především Jana Nerudy. Poslední jmenovaný jí ovlivnil nejvíc a dokonce se do ní i zamiloval.
Karolína Světlá žila se svým mužem v Praze, ale každé prázdniny trávila v rodišti svého muže ve Světlé pod Ještědem. Tento kraj s nedotčenou přírodou a zdejšími lidmi ji velmi uchvátil a přenesla jej i do mnoha svých děl. Zde se cítila jako doma. V tomto kraji se stala úplnou spisovatelkou a přijala umělecký pseudonym Karolína Světlá.
Světlá je zakladatelkou českého románu. Navázala na tvorbu B. Němcové, připojila se k uměleckému programu májovců. V rané tvorbě čerpala náměty z pražského měšťanského prostředí, z něhož sama pocházela (Zvonečková královna, Černý Petříček). V románech z Podještědí (Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina, Nemodlenec) zobrazila duchovní a mravní katarzi postav zosobňujících ideální hodnoty a idealizovaný lidový mýtus o životním koloběhu ještědského kraje. Hrdiny uváděla do neobvyklých, tajemných až fantastických příběhů a předurčila jim dějovou motivaci vedoucí k mravnímu sebepoznání. Postavení venkovských žen a jejich obrodného působení na své okolí zachytila i v povídkách (Mladší bratr, Černá divizna, Divousové, Přišla do rozumu, Námluvy, Nebožka Barbora, Kresby z Ještědí, Hubička).
Velký význam v literárním i osobním životě mělo pro Karolinu Světlou přátelství s Boženou Němcovou, která ji byla vzorem a dále sblížení s Janem Nerudou. Karolina Světlá se v životě i ve svých dílech vždy hlásila k vlastenectví, protiměšťáctví, prostému lidu i právu žen. Účastnila se práce v ženském hnutí, pomáhala mladým ženám v jejich prosazování v životě. Například spisovatelce Elišce Krásnohorské. Karolinu Světlou provázely již od mládí různé choroby, které ji ztěžovaly práci. Po roce 1890, kdy s její zdravotní stav nezlepšil a po smrti svého manžela, ustala ve své literární práci. Od roku 1887, kdy byla naposledy na Ještědsku, neopustila Prahu a po dlouhé nemoci roku 1899 zemřela.
Když pozoruji, jak jsou lidé zlí, nikdy se tomu nedivím, ale často se divím, že se nestydí.
Dokud jsou mladí, chtějí z nás mít hračky, když zestárnou, máme být jejich služkami.
Lidé pochybují o tom, co říkáte, ale uvěří tomu, co děláte.
Jen ta láska je pravá, která se dokáže odříkat.
To, co způsobuje stárnutí, není věk, ale opouštění ideálů.
Karolína Světlá
