Vojna a mír

IV

   Kněžna Marja seděla v saloně, poslouchala řeči a úvahy starců, ale nevnímala nic z toho, co slyšela; myslela jen na to, nepozorují-li všichni hosté, jak nepřátelsky se k ní otec chová. Nevšimla si ani nápadné pozornosti a dvornosti, kterou jí během celého oběda prokazoval Drubeckoj, jenž u nich byl už potřetí.

Roztržitě a tázavě pohlédla na Pierra, který zůstal z hostí poslední a přistoupil k ní s kloboukem v ruce a s úsměvem na tváři, když kníže odešel a oni zůstali v saloně sami.

„Smím ještě chvíli zůstat?“ zeptal se a svalil se svým tlustým tělem do křesla vedle kněžny Marji.

„Ach, jistě,“ odpověděla. Nezpozoroval jste nic? říkaly její oči.

Pierre byl, jako vždy po obědě, v příjemném duševním rozpoložení. Hleděl před sebe a tiše se usmíval.

„Znáte toho mladého muže už dávno, kněžno?“ zeptal se.

„Kterého?“

„Drubeckého.“

„Ne, odnedávna…“

„Líbí se vám?“

„Ano, je to příjemný mladík… Proč se mě na to ptáte?“ řekla kněžna Marja a myslela dál na svou ranní rozmluvu s otcem.

„Protože jsem si všiml jedné věci: mladí muži přijíždějí obyčejně z Petrohradu do Moskvy na dovolenou jedině proto, aby se tu oženili s bohatou nevěstou.“

„Toho jste si všiml?“

„Ano,“ pokračoval Pierre s úsměvem, „a tento mladík se nyní chová tak, že kde jsou bohaté nevěsty, tam je i on. Čtu v něm jako v knize. Nemůže se teď rozhodnout, na koho má zaútočit: na vás, nebo na mademoiselle Julie Karaguine. Horlivě se kolem ní točí.“

„Jezdí k nim?“

„Ano, velice často. A znáte nový způsob dvoření?“ zeptal se Pierre s veselým úsměvem, jsa zřejmě v dobré náladě a pln dobromyslné ironie, kterou si tak často v deníku vyčítal.

„Ne,“ řekla kněžna Marja.

„Je třeba být melancholický. A on je ve společnosti slečny Karaginové velice melancholický.“

„Opravdu?“ pravila kněžna Marja, dívajíc se na Pierrův dobrácký obličej, ale nepřestávajíc myslet na své hoře. Bylo by mi lehčeji, uvědomila si, kdybych se odhodlala svěřit někomu vše, co cítím. A chtěla bych říci všechno právě Pierrovi. Je tak dobrý a ušlechtilý. Ulevilo by se mi. On by mi poradil.

„Vzala byste si ho za muže?“ ptal se Pierre.

„Ach můj bože, hrabě, jsou chvíle, kdy bych si vzala kohokoliv,“ řekla kněžna Marja nenadále, až ji to samu překvapilo, a v hlase měla slzy. „Ach, je někdy tak těžko milovat blízkého člověka a cítit, že… (pokračovala chvějícím se hlasem), že pro něj nemůžeš nic udělat, leda ho zarmoutit, a víš, že to nemůžeš změnit. Zbývá jedno odejít, ale kam mám odejít?“

„Co to říkáte, kněžno, co se vám stalo?“ Ale kněžna nedomluvila a rozplakala se.

„Nevím, co se to …