Vojna a mír

XVII

   Akce ruské a francouzské armády při zpětném tažení od Moskvy po Němen se podobají hře na slepou bábu, při níž se dvěma hráčům zavážou oči a jeden z nich občas zacinká zvonečkem, aby na sebe upozornil toho, kdo chytá. Zpočátku ten, koho chytají, zvoní, aniž se bojí nepřítele, ale když jde do tuhého, snaží se postupovat tiše, utíká před nepřítelem a často mu ve snaze utéci padne přímo do rukou.

Zpočátku napoleonská vojska ještě o sobě dávala vědět to bylo v prvním období pochodu po kalužské silnici, ale pak, když se dostala na smolenskou silnici, začala utíkat, tlumila srdce zvonku rukou, a často v domnění, že unikají, narazila přímo na Rusy.

Protože koně, hlavní prostředek k přibližnému získávání zpráv o situaci nepřítele, byli vzhledem k rychlosti francouzského úprku a ruského pronásledování zcela vyčerpáni, nebyly vysílány jezdecké hlídky. Kromě toho pro časté a rychlé změny v situaci obou armád nemohly být zprávy, pokud vůbec jaké byly, doručovány včas. Přišla-li jeden den zpráva o tom, že nepřátelská armáda byla den předtím tam a tam, pak den nato, kdy bylo možno něco podniknout, měla tato armáda za sebou již dva denní pochody a byla úplně jinde.

Jedna armáda utíkala, druhá ji pronásledovala. Ze Smolenska měli Francouzi před sebou mnoho různých cest; a zdálo by se, že když tam stáli čtyři dny, mohli si zjistit, kde je nepřítel, mohli vymyslet něco výhodného a podniknout něco nového. Ale po čtyřdenní zastávce neběžely jejich houfy napravo, neběžely nalevo, nýbrž utíkaly beze všeho manévrování a uvažování po staré, nejhorší silnici na Krasnoje a Oršu po vyšlapané stopě.

Protože Francouzi nečekali nepřítele zepředu, nýbrž zezadu, roztáhli se na svém útěku a jejich sk…