Vojna a mír

XXIV

   Ve stanovenou hodinu vešel kníže, oholen a napudrován, do jídelny, kde už ho očekávali snacha, kněžna Marja, m-lle Bourienne a stavitel, jenž byl z podivného rozmaru knížete také zván ke stolu, ač při svém nevýznamném postavení nemohl nijak doufat v takovou čest. Kníže sice v životě důsledně dbal stavovských rozdílů a málokdy pouštěl ke stolu dokonce i velmi významné gubernské úředníky, ale na staviteli Michailovi Ivanoviči, jenž v koutě smrkal do kostkovaného kapesníku, z ničeho nic dokazoval, že všichni lidé jsou si rovni, a nejednou vštěpoval dceři, že Michail Ivanovič není o nic horší než oni dva. U stolu se kníže nejčastěji obracel právě k nemluvnému Michailovi Ivanoviči.

V jídelně, neobyčejně vysoké jako všechny pokoje v domě, čekali na příchod knížete také sloužící a číšníci, každý za jednou židlí; správce domu s ubrouskem přes ruku přehlížel prostřený stůl, mrknutím dával znamení lokajům a neustále bloudil nepokojným pohledem od nástěnných hodin ke dveřím, v nichž se měl objevit kníže. Kníže Andrej si prohlížel obrovský, jemu dosud neznámý zlatě zarámovaný obraz, který v podobě stromu zobrazoval rodokmen knížat Bolkonských a byl umístěn proti stejně obrovskému rámu s portrétem vládnoucího knížete s korunou na hlavě, jenž byl podle podání Rurikovým potomkem a zakladatelem rodu Bolkonských. Obraz byl neumělý, patrně dílo domácího malíře. Kníže Andrej při pohledu na ten rodokmen vrtěl hlavou a usmíval se, jako když se někdo dívá na portrét, který v přesnosti detailů zachází až do směšnosti.

„Jak ho tu na všem poznávám!“ řekl kněžně Marje, jež k němu přistoupila.

Kněžna Marja na něho pohlédla udiveně. Nechápala, čemu se usmívá. Všechno, co vyšlo od otce, vzbuzovalo v ní posvátnou úctu, nepodléhající kritice.

„Každý máme svou Achillovu patu,“ pokračoval Andrej.

„Při jeho obrovském rozumu upadat do takové směšnosti!“ Kněžna nemohla pochopit smělost, s níž bratr kritizoval otce, a chystala se mu něco namítnout, když z pracovny zazněly očekávané kroky; kníže vešel jako vždy rychle a vesele, jako by svými chvatnými způsoby chtěl kontrastovat přísnému domácímu řádu. V tom okamžiku začaly velké hodiny odbíjet druhou a jiné ze salonu tenkým hláskem odpovídaly. Kníže se zastavil; jeho živé, zářivé a přísné oči pod hustým převislým obočím přelétly všechny přítomné a utkvěly na malé kněžně. Malá kněžna zakoušela v té chvíli pocit, jaký mají dvořané při příchodu cara, pocit strachu a úcty, jejž vzbuzoval tento stařec v celém svém okolí. Pohladil kněžnu po hlavě a pak ji nemotorným pohybem popleskal po šíji.

„Rád, rád vás vidím,“ řekl, ještě pronikavěji se jí podíval do očí, pak se rychle obrátil a šel si sednout na své místo. „Posaďte se, posaďte se. Michaile Ivanoviči, posaďte se.“

Vykázal snaše místo vedle sebe. Číšník jí přistrčil židli.

„No, no!“ prohlédl si stařec její zaoblenou postavu. „Pospíšila si, to není dobře!“

Zasmál se suše, chladně a nepříjemně, jako se smál vždy jen ústy, nikoli očima.

„Chodit, hodně chodit se musí, co možná nejvíc, co možná nejvíc,“ dodal.

Malá kněžna neslyšela nebo nechtěla slyšet, co jí říká. Mlčela a vypadala zaraženě. Kníže se jí zeptal na otce a teprve nyní odpověděla a usmála se. Zeptal se jí na společné známé; kněžna ožívala čím dál tím víc a rozhovořila se, vyřizovala knížeti pozdravy a vykládala městské klepy.

„Chudinka hraběnka Apraksinová ztratila manžela a mohla si oči vyplakat,“ mluvila stále živěji a živěji.

Čím více živosti kněžna projevovala, tím přísněji a přísněji se na ni kníže díval a najednou, jako by ji byl dostatečně prohlédl a učinil si o ní přesný úsudek, odvrátil se od ní a oslovil Michaila Ivanoviče.

„Víte, Michaile Ivanoviči, že našemu Bonapartovi bude horko? Jak mi vyprávěl kníže Andrej (mluvil o svém synovi vždy jen jako o knížeti Andreji), chystají se na něho pořádné síly! A my dva jsme ho považovali za úplného budižkničemu!“

Michail Ivanovič si nebyl jist, kdy spolu „oni dva“ takto posuzovali Bonaparta, ale chápal, že ho kníže potřebuje, aby mohl začít svůj oblíbený rozhovor, a pohlédl nerozhodně na mladého knížete v očekávání, co z toho vzejde.

„Mám v něm velikého taktika,“ řekl kníže synovi, ukazuje …