Vojna a mír

XXXI

   Komorník se vrátil do domu a oznámil hraběti, že Moskva hoří. Hrabě si oblékl župan a šel se podívat ven. Soňa, která ještě nebyla svlečená, a madame Schossová šly s ním. V pokoji zůstaly jen Nataša s hraběnkou. (Péťa už s rodinou nebyl; jel napřed se svým plukem, který pochodoval k Trojici.)

Když hraběnka uslyšela zprávu o požáru Moskvy, rozplakala se. Nataša seděla pod ikonami na lavici (na témž místě, na něž usedla, když přišli), bledá, se strnulýma očima, a vůbec si otcových slov nepovšimla. Naslouchala neumlkajícímu sténání pobočníkovu, jež bylo slyšet přes tři domy.

„Jaká hrůza!“ řekla Soňa, když se vrátila ze dvora, prokřehlá a vyděšená. „Myslím, že shoří celá Moskva, je to strašlivá záře! Natašo, pojď se teď podívat, tady je to z okýnka vidět,“ volala na sestřenici, jako by si přála něčím ji rozptýlit. Ale Nataša se na ni podívala, jako by nechápala, co po ní chce, a opět upřela oči do rohu kamen. V tomto strnulém stavu byla Nataša už od dnešního rána, od okamžiku, kdy Soňa z nepochopitelného důvodu a k hraběnčinu údivu a zlosti usoudila, že je nutné zpravit Natašu o zranění knížete Andreje a o tom, že je v jejich průvodu. Hraběnka se rozzlobila na Soňu, tak jako se zlobila jen málokdy. Soňa plakala a prosila za odpuštění a nyní, jako by se snažila napravit svou vinu, neustále o sestřenku pečovala. „Podívej se, Natašo, jak strašně to hoří,“ vybízela ji.

„Co hoří?“ zeptala se Nataša. „Aha, Moskva.“

A snad proto, aby Soňu neurazila odmítnutím a aby se jí zbavila, naklonila se k oknu a podívala se tak, že zřejmě nemohla vůbec nic vidět, a zase se posadila jako dříve.

„Vždyť jsi nic neviděla!“

„Ne, viděla, opravdu,“ řekla Nataša hlasem prosícím o klid. Hraběnka i Soňa chápaly, že Moskva, její požár i cokoli jiného nemohou teď pochopitelně pro Natašu nic znamenat.

Hrabě opět zašel za přepážku a ulehl. Hraběnka přistoupila k Nataše, dotkla se hřbetem ruky její hlavy, jako to dělávala, když byla dcera nemocná, dotkla se rty jejího čela, aby zjistila, nemá-li horečku, a políbila ji.

„Je ti zima? Celá se třeseš. Kdyby sis raději lehla.“

„Lehnout si? Ano, dobře. Hned si lehnu,“ řekla Nataša.

Když Nataše toho rána sdělili, že je kníže Andrej těžce raněný a že jede s nimi, vyptávala se horlivě jen první chvíli, kam a jak, je-li zranění nebezpečné a je-li ho možno vidět. Avšak když jí řekli, že ho vidět nemůže, že je raněný těžce, ale jeho život není v nebezpečí, neuvěřila tomu, ale přesvědčila se, že ať by se vyptávala sebevíc, odpovídali by jí stále jedno a totéž, a přestala se ptát a mluvit. Po celou cestu seděla nehybně v koutku kočáru, tak jako seděla teď na lavici, na niž usedla po příchodu, s velikýma očima, které hraběnka tak dobře znala a jejichž výrazu se tak bála. O něčem přemýšlela a k něčemu se v duchu rozhodovala nebo už rozhodla to hraběnka věděla, ale co to je, nevěděla, a to ji lekalo a trápilo.

„Natašo, svleč se, děťátko, a lehni si ke mně do postele.“ (Postel byla ustlána pouze pro hraběnku; madame Schossová a obě slečny měly spát na zemi na seně.)

„Ne, maminko, lehnu si tady na zemi,“ řekla Nataša zlostně, přistoupila k oknu a otevřela je. Pobočníkovo sténání bylo slyšet otevřeným oknem ještě zřetelněji. Nataša vystrčila hlavu do vlhkého nočního vzduchu a hraběnka viděla, jak se jí tenká šíje zmítá v usedavém pláči, až naráží na okenní rám. Nataša věděla, že to nesténá kníže Andrej. Věděla, že kníže Andrej leží s nimi pod jednou střechou, v protější světnici přes síň; ale to strašné, neutichající sténání ji rozplakalo. Hraběnka si vyměnila pohled se Soňou.

„Lehni si, holčičko, lehni si, děťátko,“ řekla a zlehka položila ruku Nataše na rameno. „Tak si přece lehni.“

„Ano… hned, hned si lehnu,“ odpověděla Nataša a rychle se začala svlékat, zpřetrhávajíc tkaničky u sukní a spodniček. Když odložila šaty a oblékla si noční kabátek, stáhla pod sebe nohy a usedla na lože připravené na zemi, přehodila si dopředu na rameno tenký copánek a jala se ho přeplétat. Štíhlé dlouhé prsty navyklými pohyby rychle a obratně rozdělovaly, pletly a svazovaly prameny vlasů. Natašina hlava se naučeným způsobem obracela hned na tu, hned na onu stranu, ale její oči, horečně rozevřené, hleděly nehybně kupředu. Když skončil…