Vojna a mír

XIII

   Brzy po Vánocích řekl Nikolaj matce o své lásce k Soně a o tom, že je pevně rozhodnut oženit se s ní. Hraběnka, která už dávno pozorovala, co se děje mezi ním a Soňou, a byla na tuto zprávu připravena, vyslechla syna mlčky a řekla mu, že se může oženit, s kým chce, ale že ani ona, ani otec mu nedají k takovému sňatku požehnání. Nikolaj poprvé pocítil, že je s ním matka nespokojená a že přes všechnu svou lásku k němu neustoupí. Chladně a nedívajíc se na syna, poslala hraběnka pro muže, a když přišel, chtěla mu krátce a stroze v Nikolajově přítomnosti vysvětlit, oč jde, ale nevydržela to; zlostí se dala do pláče a vyšla z pokoje. Starý hrabě začal váhavě Nikolajovi domlouvat a prosil ho, aby se svého úmyslu zřekl. Nikolaj odpověděl, že nemůže zrušit dané slovo, a otec si povzdechl, celý zkormoucený velmi brzy přerušil rozhovor a odešel za hraběnkou. Při všech střetnutích se synem neopouštělo hraběte vědomí, že je před ním vinen za úpadek, a proto se nemohl na syna zlobit, že se odmítl oženit s bohatou nevěstou a vybral si nemajetnou Soňu a jen si při této příležitosti živě představoval, že kdyby byly jejich hospodářské záležitosti v lepším stavu, nebylo by možno přát si pro Nikolaje lepší ženy, než byla Soňa; a uvědomoval si přitom, že vinu na špatných poměrech má jen on se svým Mítěnkou a se svými nepřekonatelnými zvyky.

Otec s matkou už o té věci se synem nemluvili; ale několik dní poté si hraběnka zavolala Soňu a s příkrostí, jakou neočekávala jedna ani druhá, vyčetla neteři, že svádí jejího syna a že je nevděčná. Soňa poslouchala hraběnčina krutá slova mlčky a se sklopenýma očima a nechápala, co od ní chtějí. Byla ochotna pro své dobrodince všechno obětovat. V myšlence sebeobětování si libovala; tentokrát však nechápala, co a komu má obětovat. nemohla nemilovat hraběnku a celou rodinu Rostovů, ale právě tak Nemohla nemilovat Nikolaje a nevědět, že na této lásce závisí jeho štěstí. Stála tiše a smutně a neodpovídala.

Nikolajovi se zdálo, že déle tento stav nesnese, a šel si s matkou pohovořit. Prosil ji, aby odpustila jemu i Soně a dala souhlas k jejich sňatku, ale hned nato jí zase vyhrožoval, že budou-li Soňu pronásledovat, ihned se s ní tajně ožení.

Hraběnka mu s chladem, jaký u ní syn nikdy neviděl, odpovídala, že je plnoletý, že kníže Andrej se žení bez otcova souhlasu a Nikolaj že to může udělat také, ale že ona tu pletichářku nikdy neuzná za svou dceru.

Nikolaj, pobouřen slovem pletichářka, řekl matce zvýšeným hlasem, že si nikdy nepomyslel, že by ho nutila prodávat své city, ale je-li tomu tak, že jí říká naposledy… Nestačil však vyslovit ono rozhodné slovo, které matka podle výrazu jeho obličeje s hrůzou očekávala a které by možná navždy zůstalo mezi nimi jako neblahá vzpomínka. Nestačil je vyslovit, protože Nataša, která naslouchala za dveřmi, vešla do pokoje s bledou a vážnou tváří.

„Nikoluško, mluvíš hlouposti…