Revizor

Výstup osmý

CHLESTAKOV, HEJTMAN a DOBČINSKIJ,

Hejtman vejde a zastaví se. Oba po několik okamžiků vylekaně poulí oči jeden na druhého.

HEJTMAN (trochu se vzpamatuje a přitiskne ruce na švy kalhot) Poslušně hlásím příchod!

CHLESTAKOV (uklání se) Má poklona...

HEJTMAN Pardon.

CHLESTAKOV Prosím.

HEJTMAN Jest mou povinností jakožto hejtmana zdejšího města pečovati o to, aby se zde cestujícím a vůbec všem řádným lidem nižádná příkoří...

CHLESTAKOV (zpočátku se trochu zakoktává, ale ke konci své repliky už mluví nahlas) No, a co mám dělat?... Já za to nemůžu... Já vážně zaplatím... Naši mi pošlou. Bobčinskij nakukuje mezi dveřmi. Když už, tak za to může on: maso mi posílá jako podešev, a polívku - pánbůhví, jaké svinstvo tam nabryndal, musel jsem ji vylít z okna. Moří mě hlady od rána do večera...

A ten čaj jak má divný... po rybině je cítit, ne po čaji. Co jsem já komu... Tohle jsem v životě neviděl!

HEJTMAN (zaraženě) Promiňte, já za to skutečně nemohu. Na trhu mívám hovězí vždycky čerstvé. Vozí ho sem řezníci z Cholmogor, to jsou slušní lidé a nepijou. Já vůbec nevím, odkud bere takovéhle. Ale pokud by vám tu snad něco nevyhovovalo, tak... Dovolte mi, abych vám nabídl přestěhování do jiného bytu.

CHLESTAKOV Ani mě nenapadne! Já vím, co znamená do jiného bytu: to má být do basy.

Ale jakýmpak právem? No copak si to dovolujete? No já tadyhle přece...

Já sloužím v Petrohradě. (Dělá hrdinu.) Já, já, já...

HEJTMAN (stranou) Mújtybože na nebi, to je ale vztekloun! Všechno ví, všechno mu vyzradili ti kupci zatracení!

CHLESTAKOV (naparuje se) A přijďte si třeba s celou tou vaší bandou - já nejdu. Poženu to rovnou k ministrovi. (Buší pěstí do stolu.) Nechte si to! nechte si to!

HEJTMAN (tuhne v pozoru a celý se klepe) Mějte slitování! neničte mi život! Ženu mám, děti maličké... nedělejte chudáka nešťastným.

CHLESTAKOV Ani mě nenapadne! Ještě tohle ke všemu! co je mi po tom? Ze vy máte ženu a děti, proto já mám jít do basy? to se vám tedy povedlo. Bobčinskij nakoukne do dveří a polekán se schová. Ne, pěkně děkuju - ani mě nenapadne.

HEJTMAN (klepe se) To všechno jen z nevědomosti, přisámbohu jen z nevědomosti.

Hmotná tíseň... Račte posoudit sám: gáže mi nestačí ani na chleba se solí. Pokud se třeba i vyskytly nějaké ty úplatky, to byl úplný pakatel - něco do kuchyně nebo pár loket na šaty. Co se týče té kaprálovy ženy, která teď vede krámek, že jsem jí jako měl dát vysázet pětadvacet, to je pomluva, namouduši pomluva. To si vymysleli moji nepřátelé, to jsou lidi, že by mi i na život sáhli.

CHLESTAKOV A co má být? Mně do nich nic není. (Zamyslí se.) Stejně ale nechápu, proč mi tu povídáte o nějakých nepřátelích nebo kaprálově ženě... kaprálka sem, kaprálka tam, ale mně dát vysázet pětadvacet, to si netroufnete, na to jste krátký! . .. To už přestává všechno, podívejte se na něj!... Já zaplatím, hotově zaplatím, ale teď nemám. Proto tu taky trčím, že nemám ani šesták!

HEJTMAN (stranou) Ach, to je ale machr! Hele ho, kam to zahrál! jak to všechno zmotal! čert aby se v něm vyznal. Člověk neví, za který konec ho popadnout.

Nojo, ale jít už do toho musíme, padni komu padni. Ať je, co je, půjdeme do toho na blind. (Nahlas.) Máte-li skutečně nedostatek peněz nebo čehokoliv jiného, jsem vám ihned k službám. Je mou povinností pomáhat cestujícím.

CHLESTAKOV Půjčte mi, půjčte! Hned se vyrovnám s hostinským. Stačilo by mi takových dvě stě rublů, možná i míň.

HEJTMAN (vytáhne bankovky) Rovných dvě stě rublů, s počítáním se ani neobtěžujte.

CHLESTAKOV (přijímá peníze) Tisíceré díky. Hned vám je potom z domova pošlu... u mne je to raz dva... Vidím, že jste hodný člověk. Takhle je to docela jiná řeč.

HEJTMAN (stranou) No, pánbůh zaplať! peníze vzal. Už se to myslím všechno obrací k lepšímu. Však jsem mu taky místo dvou stovek strčil čtyři.

CHLESTAKOV Hej, Osipe!

Osip vejde.

Zavolej podomka! (K hejtmanovi a Dobčinskému.) Ale proč stojíte? Račte, prosím, posaďte se. (K Dobčinskému.) Posaďte se, prosím.

HEJTMAN Neobtěžujte se, my můžeme postát.

CHLESTAKOV Jen se račte posadit, prosím. Já teď plně nahlížím upřímnost vaší povahy a vaše dobré srdce, i když se vám přiznám, že už jsem myslel, že mě jdete...

(K Dobčinskému.) Posaďte se.

Hejtman a Dobčinskij si sedají. Bobčinskij nakukuje do dveří a poslouchá.

HEJTMAN (stranou) Musíme si víc troufat. Chce, abychom ho měli za to inkognito.

Dobrá, taky mu namalujeme straku na vrbě: budeme dělat, jako že vůbec nevíme, co je zač. (Nahlas.) My tady s Petrem Ivanovičem Dobčinským, zdejším statkářem, jsme v rámci úřední poch…