Pantáta Bezoušek

X.

Ze soudní budovy na Karlově náměstí vykročila známá trojice: rada, berní a pantáta Bezoušek.

Lahodný, předpolední mírně prohřátý vzduch jim zavál do tváří a mladá zeleň stromů, keřů i trávníků potěšila oči, takže se pohled všech tří starců rázem rozjasnil a ústa si rychle zadýchala.

Ale vtom se již rada obrátil jako na obrtlíku a rychle dědečkovi povídal: „Vidějí to? Co jsem říkal?“ A hřbetem dlaně mu klepal do ramene. Malá očka mu při tom jiskřila, tváře měl plny života a radosti.

Pantáta se zle zamračil, mávl rukou a zabručel: „Stará věc – kdo maže, ten jede!“

„Nepovídal jsem jim hned, že ten Drnec odsouzen nebude? Tady to mají – prohráli, dědečku, prohráli!“ A rada tluče holí, utíkal a třaslavě se smál.

Pantáta šel schýlen, stále zakaboněn.

Rada se na hlavní cestě, spojující Spálenou a Žitnou ulici, zastavil a dívaje se po čistém, čekankově modrém nebi, čekal, až berní s dědečkem došli. Vida, že se pantáta ještě mračí, ušklíbl se a lahodně zašveholil: „Projdeme se trošku parkem? Je tu hezky, podívají se – všecky zelené barvy tu člověk vidí, od nejsvětlejší do nejtmavší!“

Pantáta honem povznesl hlavu, rozhlédl se a přisvědčil: „Projdeme, projdeme!“

Přešedše jízdní dráhu, loudali se na cestu mezi keři. Pantátovy oči stále těkaly po všech cestách a koutech.

„Ale máme dni, ne? A oni pořád v kožichu!“ zasmál se rada.

„A račte být tak laskav, co mám dělat, když tu jiného nemám – na kabátek je přec jen trochu brzo!“

„I když oni si na nic nepamatujou! Přec když na konci března jedu do Prahy, napadne mi, že začne lepší počas a že bude potřeba lehčího kabátu, ne?“ A pantátovi to rozkládal před samýma očima.

„Napadne, nenapadne, pantáto! Vrátím se domů. Nač bych se tu ještě vláčel – mám už tak dost hlavu plnou!“

„Prosím jich, prosím jich, jaképak oni mají starosti!“

„I starosti a lítosti – člověk není z kamene!“

Rada se zastavil a upřeně na něj pohleděl. Setkali se pohledem, ale rada brzy sklopil oči a šel dál. Ale tu pantátovi napadlo, že si radu poplašit nesmí, a začal zas jakoby nic.

„A potom jsem si myslil, že loňský rok v těchhle dobách byly ještě zimy kapitální.“

„Loni – předloním zas bylo jináč! To podle jednoho roku nejde – loni taky byla sucha a parna, že takových nepamatuju!“ rada ostřeji odpovídal.

„Račte být tak laskav, vždyť to není pravda – největší parna za mé paměti byla roku dvaačtyřicátého!“ klidně odpíral pantáta.

Rada běžel, běžel, ale opět se na dva, na tři kroky vrátil.

„I jdou, oni by se pořád jen hádali.“

Pantáta se sykavě zasmál.

„Tak ho vidějí, pane berní, směje se! Naposledy řekne, že já se hádám!“

Pantáta pokrčil rameny a bystře pátraje sadem, rychle se kolébal.

„No tak, neutíkají, když mají slyšet pravdu! Kdopak se příkladně o tom Drncovi nahádal víc než oni? Kdopak říkal, že musí být odsouzen, že musí dostat kolik let, že to žádný jiný nezapálil – já, nebo oni?“ stoje, prstem míře k zemi a ryje jím do vzduchu, bodal rada. „Já jim to řekl hned, že odsouzen nebude, protože se mu to nedokázal…