Pantáta Bezoušek

XII.

Scházelo ještě hodně do dne, když se již pantáta Bezoušek na loži převaloval. Celou noc měl spaní nepokojné: hned se mu zdálo, že utíká domů, že už je na posledním kopci, ale nemůže Nové Vsi spatřit, a zas že ho doktorovi tuze zdržují a on mocí se jim brání. Při divém útěku z Haštalské ulice se probudil.

Nelibé city, které po snu zbyly, zaplašovalo vědomí, že zas brzy bude doma. V duchu se viděl, jak přijede na domácí nádraží nikým neočekáván a jak pokluše do Nové Vsi. Možná, že se potká se známými nebo že naň vyběhne Bubačka, a tu bude muset trošku porozprávět. Jistojistě se zastaví na hřbitově u nebožky; vždyť jí přece musí taky něco povědět, aspoň že v Praze našel všecko v pořádku, a pomodlit se u ní musí.

Potom podvečeřím poběhne domů. Kdo ho as nejdřív uvidí? Nejspíš někdo z dětí, pořád se to proskakuje venku a zvláště teď, když už tam je jaro. Pojechají do světnice a vzkřiknou: „Dědeček je tu!“ A již vyběhne celá chalupa, poklušou mu naproti a povedou si ho domů. Tam bude doptávek jako vody, sotva na všecky strany stačí odpovídati.

Snad u Kabeláků zvědí, že přijel, a kmotr honem přiběhne; možná, že i pro Syrovátku vzkáže. Než jim to nejdůležitější vypovídá, bude hodně pozdě; a přece taky bude chtít, aby též oni jemu všecko vypověděli. Pak se odebere do vejměnku, ale tam bude smutno. Bože, kdyby tak nebožka byla živa! Ale její postel zůstane zas neodestlána a k tomu přibude stesk po těch dvou pražských sejkorkách, po Józovi i Márince, po té milé Melance a po ostatních známých.

Tak se té Prahy bál, ale jistěže bude tuze vzpomínat. Už tu mezi nimi byl pomalu jako odjakživa; na chrámy si zvykl, na koupě, na procházky, na radovánky s dětmi, ano, i na ty dva brachy staré, na berního a radu. No, toho trošku napravil, jen dej Pánbůh, aby to potrvalo! Budou zas brousit sami, třetí odlítne za hory doly!

Když slyšel, že Fána vstává, taky se vyškrábal z peřin a po chvíli vešel do kuchyně, aby vykonal všecky své ranní práce.

„Tak, Františko, ještě dnes naposledy, zejtra už budu mít co dělat se svým, abych tu nic nezapomněl!“ povídal, sedaje k armádě bot.

„I Bože, starý pane, to tu bude smutno,“ vzdychla si služka.

„Snad ne! Buďte ráda, dost jsem se vám tady naochomítal.“

„Ale smutno tu bude; už jsem si tak zvykla, slyšela jsem pořád něco vypravovat z venku, a tak bylo veselo, zrovna jako když jsem bývala doma.“

Když byl hotov s botami, vydal se pro housky.

„Tak už dnes naposledy,“ hlásil i v krámě.

„Propánakrále, snad ne?“ Paní mistrová spráskla kulaté ruce a laloušek pod bradou se jí zatřásl.

„Už, už, vždyť je čas, abych zas byl doma, nesmím je tam ke vší práci nechávat samotny a pak se tam staly takové divné příhody, že je potřeba, abych už tam byl!“ A pantáta důkladně vypověděl historii s mezníkem a s Hejhalem.

„Ale to je škoda – a kdy se zas uvidíme?“

„No, dá-li Pánbůh, na zimu.“

„A budeme zas dělat poplamenice!“

„Budeme! Tak přeju mnoho zdraví a s Pánembohem.“

„Nápodobně, šťastnou cestu přejeme!“

Potřásli pantátovi …