Pantáta Bezoušek

II.

Kočár odhrčel a doktor Bezoušek kvapil k otci. „Tak pojďte, pojďte, tatínku náš,“ pravil srdečně a vzav otce pod paží, vedl jej průjezdem.

Pantáta mrknuv na dvůr, spatřil tam široký nákladní vůz, do vrchu naložený bednami, a ještě váleli nové, jen to dunělo. Vida pohodlné schody, stěny čistě malované, ozdobné zábradlí, chválil: „Inu, safientsky je to tu zařízeno! Copak může takový dům stát?“

„Sto padesát tisíc zlatých,“ odpověděl doktor.

„To snad ne!“ škubl sebou pantáta.

„Nejméně, tatínku! Tuhle mám kancelář,“ v prvním patře dozadu na pavlač ukazoval syn, a dědeček zastaviv se, četl z tabulek na dveřích: „JUDr. Josef Bezoušek, advokát. Kancelář.“

„A kde zůstáváte?“ ptal se, zíraje kolem.

„Pane, ještě o patro výš!“

A již opět volně vystupovali.

„Prosím tě, hochu, jen dejte pozor na děti, aby vám z těch schodů nespadly, je to hrozná výška.“

Když vyšli do druhého patra, syn ukázal nalevo ke dveřím, na nichž visel malý štítek s nápisem, a pustiv dědečkovu paži, stiskl knoflík. Zvonek drnčivě zazvučel.

Pantátovi se roztřásly ruce a zavlhlá očka zírala plaše.

Uvnitř zaduněly kroky, cvakla klika, vrzly dveře a vyletěl dětský jásot.

Dveře před pantátou se otevřely a v nich švižná, štíhlá holčina, s kaštanovými čupřinkami nad čelem, opásaná čistou, vyžehlenou zástěrou, pozdravovala: „Ruku líbám, starý pane!“ A než se dědeček nadál, políbila mu scvrklou ruku.

„I čermáka, copak děláte?“ křikl ulekán a pravici schovával.

„To je Fána, naše pomocnice,“ zasmál se doktor.

Holčina dědečkovi téměř vydrala hůl i klec a vstoupila do chodby, pantáta smeknuv, za ní. Předsíň byla vysoká, prostranná, a měla troje dveře, v čele, vlevo a napravo; v těch pravých, otevřených, stála již pantátova nevěsta, advokátova choť, sličná tmavovlasá dáma veselých očí, tváří zdravých, planoucích, pružná a kyprá; oděna byla v šedý, přilehlý župan s modrými ozdobami a přepásána bělostnou zástěrou.

„Srdečně vás vítám, tatínku, to jste hodný, že jste přijel,“ zvolala a objavši dědečka, dvakráte jej políbila.

„Márinko, Márinko, na mou milou, na vás je rozkoš pohledět, čím dál hezčí!“ vesele zašveholil a zálibně si hezkou, smějící se paničku prohlížel.

„Jděte dál, tatínku, jděte,“ pobízel doktor.

Pantáta maje očka přimhouřena, klobouček držel v levici, pravou si hladil vlasy a pomaličku vcházel do dveří jasné kuchyně, z níž proudila šťavnatá vůně, budící laskominy. Udělal krok dovnitř, zastavil se a sehnut, v tváři zčervenalý, hleděl dál.

Asi na tři kroky před ním stály dvě děti jako obrázky, obě holčičky, rusovlásky; mladší, sotva čtyřletá, měla kučerky skoro bílé a tuze se jí třpytily, větší, asi šestiletá, měla hlavičku jako makovičku uhlazenou, uprostřed stezku, vzadu krátký zlatý pletenec s mašlí. Starší byla v šatech světlých s černými, mladší v tmavohnědých s červenými ozdobami. Stály vedle sebe, ruce složené vzadu, a jasnýma, světlemodrýma očima upřeně hleděly na dědečka; starší měla pohled plachý, nesmělý, mladší svírala rtíky a dívala se přísn…