Pantáta Bezoušek

III.

Pantáta Bezoušek si ani té noci nepoliboval; usnul sice záhy, ale po půlnoci hezkou chvíli ponocoval a k jitru, ještě za úplné tmy, nemohl již oči zamknouti.

„Jsem starý pařízek, jaká pomoc!“ vyčítal si. „Už ani to spaní na mne kale nejde, bude, myslím, čas kohoutky pásti.“

Když oknem počalo do pokoje plynouti prvé šero, ještě sice velmi temné, ale věstící příchod rána, začal se ho zase zmocňovati stesk. Zdálo se mu, že je zde zavřen jako pták v kleci a že by marně křičel. Smutno tu bylo, ani vítr nezahučel, ani kohoutek se neozval – u nich doma po celé vesnici zpívali; pantáta vždycky poslouchával, kdy začne jejich, kdy Kabelákův nebo Syrovátkův – znal je všechny po hlase.

Čím více přibývalo světla, tím víc rostla i jeho touha po vzdálené světničce, jejímž okénkem vídával domácí zahradu se všemi stromy, olšoví kolem struhy, topoly na návsi, chalupy a slýchával slepice, husy, vrabce, holuby a konečně i lidi, drobné i velké.

Tam doma v chalupě jistě už budou vzhůru – aspoň Bára; Váša, nevstal-li dosud, jistě se už protahuje. Mladá ona dala kravám, zatopila, přistavila na snídani a snad dokonce má již podojeno.

Každým ránem tak šukávala chalupou, dědeček těm krokům jejím úplně zvykl, a když teď zavřel oči, napadalo mu, že každou chvilkou musí její kroky zadupati na síni, zarupati po schodech na půdu.

Ale bylo ticho, jen chvílemi zdaleka dunělo, to když těžký vůz projížděl ulicí. „Zatrachtilá Praha, ta se dlouho neprobírá!“ bručel si pokaždé, když se ozvala hodinová kukačka.

Konečně na dvoře zarachotil vůz a ozvaly se lidské hlasy.

Nono, už se to hýbe, myslil si dědeček. Ale ta holka vedle spí, jako když ji potopí; kdo by to řekl, taková se zdála čipera a tak dlouho je v limbu.

V pokoji bylo již bledé šero, takže podobizna nebožky panímámy počínala prohlížeti, když konečně i z kuchyně přiletěl pleskavý zvuk tlápnutí na podlahu, hluboké vzdechnutí, šustot šatů, tichounké kroky bosé nohy, rachot dvířek u kamen a tlukot polínek.

„No, déle se válet nebudu, hanba by to bylo!“ povídal si v myšlenkách a vyhoupnuv se na podlahu, navlékl nohavice, z truhlice vyndal a obul bačkory; ošplíchnuv se trošku, přičísl si vlasy, přihladil je do skrání, natáhl si hodinky a vystoupiv na židli, řídil velké.

„Dobře jsi kukala, celou noc i ve spaní jsem tě slyšel,“ šeptal. „Tak, teď ať děláte dobrotu!“ bručel slézaje, a uvázav si šátek, natáhl vestu, klekl u postele a zase se dlouho modlil. Pohybuje zapadlými rty, chvílemi se zadíval na podobiznu, nyní již hodně zřetelnou, a kýval na ni hlavou, jak by s ní v myšlenkách mluvil.

Pokřižovav se, povstal a po špičkách se kradl ke dveřím do kuchyně. Pootevřev, strčil hlavu dovnitř a tlumeně zašvitořil: „Dej Pánbůh šťastné dobré jitro, Františko!“

„Ruku líbám, starý pane, copak že ještě nespějí, vždyť je sotva šest!“ odpovídala mu služka. Tvář i oční víčka měla velmi zčervenalé.

„Však, namoutě milou, sotva šest! Kdopak má tolik hodin přeležet!“ vykládal vstoupiv. „Ale poslouchejte, holka, s tím l…