Kronika Pickwickova klubu

Kapitola čtyřicátá druhá
Dokazuje stejně jako předešlá, jak pravdivé je staré přísloví, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Rovněž obsahuje prapodivné a překvapivé oznámení, jež učinil pan Pickwick vůči panu Samuelu Wellerovi

První předmět, na němž spočinuly oči pana Pickwicka, když je nazítří ráno otevřel, byl Samuel Weller, kterak sedí na malé černé brašně a zřejmě ve stavu úplné nepřítomnosti ducha upřeně pozoruje velkolepou postať neodolatelného pana Smangla, zatím co pan Smangle, zčásti již oblečený, sedí na železné pelesti a věnuje se zoufale beznadějnému úsilí přimět pana Wellera pronikavým pohledem k tomu, aby sklopil oči. Říkáme „zoufale beznadějnému“, protože Sam na něho civěl všeobsažným pohledem, který zabíral najednou páně Smanglovu čepici, nohy, hlavu, obličej, střevíce i licousy, a prohlížel si ho neochvějně dál s veškerými příznaky živého uspokojení, ale s nijak větší šetrností k páně Smanglovým osobním pocitům, než jakou by byl projevoval, kdyby si byl prohlížel dřevěnou sochu nebo slámou vycpanou karnevalovou maškaru.

„No tak, myslíte, že byste mě po druhé už poznal?“ zeptal se pan Smangle zamračeně.

„Moh bysem na to přísahat, pane, dyby to muselo bejt,“ odpověděl Sam zvesela.

„Nebuďte drzý ke gentlemanovi, pane,“ řekl pan Smangle.

„To bysem taky nebyl, ani za nic,“ odpověděl Sam. „Esli mi řeknete, až se probudí, tak bude moje chování extra super prima způsobný!“ Tato poznámka, kterou bylo možno považovat za skrytou narážku, že pan Smangle gentleman není, vznítila jeho hněv.

„Mivinsi!“ zvolal pan Smangle zlostně.

„Čím mohu sloužit?“ zeptal se oslovený pán z postele.

„U všech všudy, kdo je ten chlap?“

„Ajta krajta,“ řekl pan Mivins a vyhlédl ospale zpod přikrývky, „to bych se měl zeptat já vás. Má tady co dělat?“

„Nemá,“ odpověděl pan Smangle.

„Tak ho shoďte ze schodů a řekněte mu, aby se neopovážil vstát, dokud nepřijdu a nezkopám ho,“ odpověděl pan Mivins; a když takto pohotově poskytl radu, znamenitý ten pán zas hned usnul.

Protože rozhovor jevil neklamné známky, že se zvrhá v tuze osobní, pokládal pan Pickwick chvíli za vhodnou, aby se vmísil do řeči.

„Same,“ pravil pan Pickwick.

„Prosím, milospane,“ odpověděl pan Weller.

„Přihodilo se od včerejška něco nového?“

„Nic zvláštního, milospane,“ odpověděl Sam s pohledem na páně Smanglových licousech, „nedávný vobdobí trvalýho dusna a parna bylo značně nápomocný k rozbůjení všelijakýho plevele v povážlivě nebezpečný míře, ale až na tudlenc vejminku bylo počasí celkem vyrovnaný a beze změny.“

„Vstanu,“ pravil pan Pickwick. „Dej mi nějaké čisté prádlo.“

Ať už byly nepřátelské záměry pana Smangla jakékoli, vybalování brašny uvedlo jeho myšlenky rychle na jinou kolej; její obsah v něm zřejmě vzbudil nejpříznivější mínění nejen o panu Pickwickovi, ale i o Samovi, neboť nijak nelenil a pospíšil si s prohlášením (hlasem dost silným, aby to ten výstřední člověk zaslechl), že Sam je „opravdicky ryzí, samorostlý člověk“, a proto také pravý muž podle jeho chuti. A náklonnost, kterou pojal k panu Pickwickovi, neznala prostě mezí.

„Mohl bych vám snad něčím posloužit, drahý pane?“ zeptal se pan Smangle.

„Ani bych nevěděl, děkuji vám mnohokrát,“ odpověděl pan Pickwick.

„Nemáte snad nějaké prádlo, které byste chtěl dát vyprat? Znám jednu znamenitou pradlenu venku, která si dvakrát týdně chodí pro mé věci; a namoutě! – to je po čertech šťastná náhoda! – dnes je zrovna den, kdy ke mně chodí. Nemám přibalit některou z těch drobností k svému prádlu? Jaképak řeči o nějakém obtěžování! Čertovo pometlo! Kdyby se gentleman v momentálních nesnázích neměl trochu obtěžovat, aby vypomohl jinému gentlemanu ve stejných poměrech, kde by byla jaká lidskost?“

Tak hovořil pan Smangle, a zatím co se pomalu přitáčel k brašně, jak mohl nejblíže, vysílal zářivé pohledy nejvřelejšího a nejnezištnějšího přátelství.

„Nemáte nic, drahý pane, co byste chtěl poslat k vyprášení podomkovi?“ začal Smangle znovu.

„Docela nic, milej brachu,“ ujal se slova Sam a odpověděl za pána. „Dyby se pustil do prášení jeden z nás a nevobtěžoval podomka, tak by to asi bylo na všecky strany lepčí, jak povídal ten kantor, dyž se jeden mladej panáček vzpíral, že vod sluhy si hřbet vyprášit nedá.“

„A není tedy nic, co bych mohl ve svém kufříčku poslat pradleně, opravdu ne?“ naléhal Smangle dál, když se s výrazem jistého zklamání odvrátil od Sama k panu Pickwickovi.

„Docela nic, pane,“ odpověděl Sam, „mám beztak vobavu, aby ten kufřík neprask, protože bude jistě přecpanej už jen vašima věcma.“

Tato slova doprovázel tak velevýmluvný pohled právě na tu část páně Smanglova úboru, podle jejíhož vzhledu se zpravidla soudí na pradleninu dovednost v praní a žehlení pánského prádla, že panu Smanglovi nezbylo než se obrátit a alespoň prozatím se vzdát všech nástrah na páně Pickwickovu peněženku i garderobu. Odešel tedy rozmrzele na hřiště, kde lehce a zdravě posnídal dva z doutníků včera večer koupených.

Pan Mivins, který byl nekuřák a jehož účet za drobné denní potřeby z kantiny již také dospěl až na spodní kraj tabulky a objevil se jako „přenos“ na druhé straně nahoře, zůstal v posteli a podle vlastního vyjádření „snídal šlofíka“.

Když se pan Pickwick nasnídal v malém pokojíku – který sousedil s kavárnou, honosil se důstojným názvem „Zátiší“ a za nepatrný příplatek k účtu skýtal tomu, kdo v něm dočasně pobýval jako host, nevýslovnou výhodu, že slyšel všechen hovor, který se vedl v přilehlé kavárně – a vyslal pana Wellera na jisté nutné pochůzky, odebral se do vrátnice, aby s panem Rokerem projednal otázku svého dalšího ubytování.

„Ubytování, hm?“ řekl pan Roker a nahlédl do velké knihy. „Místa dost, pane Pickwicku. Vaše ložírka je na sedmadvacítku ve třetím.“

„Hmm,“ pravil pan Pickwick. „Moje co, jste říkal?“

„Vaše ložírka,“ opakoval pan Roker, „rozumíte přece?“

„Ne docela,“ odpověděl pan Pickwick s úsměvem.

„No,“ řekl pan Roker, „to je přece jasné jako slunce. Dostanete ložírku na sedmadvacítku ve třetím patře a budete ložírovat spolu s …