Kronika Pickwickova klubu

Charles Dickens

89 

Elektronická kniha: Charles Dickens – Kronika Pickwickova klubu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: dickens15 Kategorie: Štítek:

Popis

Charles Dickens: Kronika Pickwickova klubu

Anotace

Charles Dickens – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu

The Pickwick Papers

Originál vydán

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kronika Pickwickova klubu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola čtyřicátá
Uvádí pana Pickwicka na nové a nikoli nezajímavé jeviště ve velkém dramatě života

Zbytek doby, kterou pan Pickwick určil pro délku pobytu v Bathu, uplynul bez jakékoli závažné příhody. Květnové soudní zasedání začalo, a když týden tohoto období minul, vrátil se pan Pickwick s přáteli opět do Londýna. Tam se pak odebral, samozřejmě v doprovodu Samově a jinak sám, rovnou do starého příbytku u Jiřího se supem.

Ráno třetího dne po jejich návratu, právě když všechny hodiny v městě odbíjely jednotlivě devět a dohromady asi tak devět set devadesát devět a Sam si větral na jirském dvoře plíce, přijelo jakési podivné, nově natřené vozidlo, z něhož velmi čile vyskočil, hodiv opratě statnému muži vedle sebe, jakýsi podivný pán, který se zdál jako dělaný k tomu vozu stejně jako vůz k němu.

Vůz nebyl zrovna klusácká dvoukolka a nebyla to ani bryčka s vysokým truhlíkem. Nebyl to, čemu se běžně říká lovecký kočárek, nebyl to ani luxusní „péráček“, ani kočárová „škatulka“, ani „useknutý“ kabriolet; a přece nesl vehikl jisté znaky každého z těchto povozů. Nátěr měl jasně žlutý a vojky a kola zdobená černou barvou; kočí seděl po pravém sportovním způsobu na klínech, navršených asi na dvě stopy nad žebřinu. Kůň byl hnědák, zvíře celkem pěkného zevnějšku, ale přesto z něho čišelo cosi drzého a sveřepého, co ladilo jak s vozem, tak s jeho pánem.

Pán sám byl asi čtyřicátník, měl černé vlasy a pečlivě přičesané licousy, oblek měl mimořádně skvělý a vyšperkovaný množstvím klenotů, vesměs asi třikrát větších než ozdoby, jaké páni zpravidla nosívají, a korunu všemu nasazoval huňatý plášť. Do jedné kapsy tohoto pláště strčil levou ruku v tom okamžiku, kdy se dotkl nohou země, kdežto z druhé kapsy vytáhl pravičkou velmi křiklavý a honosný hedvábný šátek, kterým si oprášil z bot několik smítek prachu, a pak zmáčkl kapesník v dlani a vykročil nadutě po dvoře.

Samově pozornosti neušlo, že když tato osoba sestoupila z vozu, jakési zchátralé individuum v ošuntělém hnědém plášti, okleštěném o několik knoflíků, které se předtím potloukalo na protější straně, přešlo a zastavilo se nablízku. A protože Sam měl víc než jen podezření o účelu pánovy návštěvy, vkročil do Jiřího se supem před ním, zprudka se otočil a pevně se rozkročil uprostřed dveří.

„Nu tak, krasavče!“ řekl Samovi muž v huňatém plášti pánovitým tónem a zároveň se pokusil protlačit kolem něho dovnitř.

„No, no, pane, co je?“ odpověděl Sam a vrátil pánovi štulec i s úroky.

„Tohle si tedy dejte zajít, člověče; s tímhle si na mne nepřijdete,“ řekl vlastník huňatého pláště silnějším hlasem a zlostí zbledlý. „Smouchi, sem!“

„Jářku, copak tady neštymuje?“ zavrčel muž v hnědém kabátě, který se za této krátké rozmluvy ponenáhlu přikrádal po dvoře blíž.

„Tady ten mládenec je jenom trochu drzý,“ řekl principál a znovu se napřel do Sama.

„Tak dost, žádný takový hlouposti,“ zavrčel Smouch a strčil do Sama zase on a ještě prudčeji.

Tento poslední štulec měl účinek, jakého chtěl zkušený pan Smouch dosáhnout; neboť zatím co Sam v horlivosti, aby nenechal lichotku neoplacenou, otloukal tohoto pána o zárubeň, principál mu proklouzl a zamířil do nálevny, kam ho Sam také ihned následoval, sotva si s panem Smouchem vyřídil krátkou slovní potyčku, při níž se s ním utkal na přídomky.

„Dobré jitro, kočičko,“ pravil principál, oslovuje mladou dámu u nálevního stolu s nenuceností protřelého galejníka a s dvornými moresy zámořské trestanecké kolonie, „kterýpak pokoj má pan Pickwick, kočičko?“

„Doveď ho nahoru,“ řekla sklepnice v odpověď na otázku číšníkovi, aniž šviháka obdařila jediným dalším pohledem.

Číšník šel nahoru, jak ho žádala, a muž v huňatém plášti za ním a voj uzavíral Sam, který si cestou do schodů k nevýslovnému potěšení služebnictva i jiných diváků s chutí ulevoval rozličnými posunky na znamení vrcholného opovržení a vzdoru. Pan Smouch, kterého trápil prudký kašel, zůstal dole a chrchlal v síni.

Pan Pickwick byl v posteli a tvrdě spal, když do pokoje vešel časný návštěvník a za ním Sam. Hluk, který přitom dělali, ho probudil.

„Vodu na holení, Same,“ pravil pan Pickwick za záclonou kolem postele.

„Hned vás oholíme, pane Pickwicku,“ řekl návštěvník a poodhrnul jednu ze záclon v hlavách postele. „Mám proti vám exekuční zatykač ve věci Bardellové. – Tady je zatýkací rozkaz. – Civilní soud. – Tady je má vizitka. Očekávám, že půjdete do mého domu.“ A šerifův vykonavatel (neboť to nebyl nikdo jiný) poklepal panu Pickwickovi přátelsky na rameno, hodil navštívenku na pokrývku a z kapsičky u vesty vytáhl zlaté párátko.

„Jmenuji se Namby,“ řekl šerifův plnomocník, když pan Pickwick vylovil zpod polštáře brýle a nasadil si je, aby si přečetl navštívenku. „Namby, Bell Alley, Coleman Street.“

V tu chvíli zasáhl do řeči Sam Weller, který až dosud upřeně hleděl na lesklý chlupatý klobouk pana Nambyho.

„Ste kvaker?“ zeptal se Sam.

„Povím vám, kdo jsem, dřív než s vámi budu hotov,“ odpověděl rozhorlený úředník. „Jednoho krásného dne vás ještě naučím moresům, mladíčku.“

„Děkuju,“ řekl Sam, „a já vám to rád voplatím. Smekněte!“ A s těmi slovy srazil pan Weller panu Nambymu klobouk z hlavy; udělal to pohybem tak velmi obratným, že klobouk odletěl až na druhou stranu pokoje, a ranou tak nenadálou a prudkou, že pan Namby jejím přičiněním ke všemu ještě div nespolkl zlaté párátko.

„Všimněte si toho, pane Pickwicku,“ řekl zmatený úředník, hněvem skoro bez dechu. „Váš sluha mě při výkonu úřední povinnosti napadl. Ve vašem pokoji. Bojím se, že mi ublíží na těle. Volám vás za svědka.“

„Nedosvěčujou nic, milospane,“ vpadl do řeči Sam. „Zavřou pevně voči, milospane. Vyhodil bysem ho z vokna, jenže by kvůli tý rovný střeše dole nežuch z dost velký vejšky.“

„Same,“ pravil pan Pickwick hněvivým hlasem, když jeho sluha projevoval rozličné nepřátelské úmysly, „jestliže řekneš ještě slovo nebo budeš toho člověka sebemíň znepokojovat, okamžitě tě propustím.“

„Ale milospane…“ namítl Sam.

„Mlč!“ přerušil ho pan Pickwick. „A zvedni zas ten klobouk.“

To vša…