Kronika Pickwickova klubu

Kapitola čtyřicátá šestá
Vypravuje o tom, k jak hluboce tklivému činu útlocitné šetrnosti se dovedli Dodson a Fogg povznést a jak jej nikoli bez jisté žertovnosti vykonali

V posledním týdnu před koncem měsíce července bylo vidět lehkou drožku, jejíž číslo se nedochovalo, jak ujíždí rychlým tempem po Goswell Streetu; kromě kočího, který seděl na zvláštním sedátku po straně, se v ní tísnily tři osoby; přes stříšku splývaly dva šály, které patřily dvěma drobným dámám hašteřivého vzezření, pod stříškou schovaným; mezi nimi, stlačen na nejmenší možný objem, se ztrácel pán těžkopádného a zkroušeného chování, a kdykoli se odvážil něco poznamenat, jedna z výše řečených hašteřivých dam ho úsečně zakřikla. A konečně obě hašteřivé dámy i těžkopádný pán dávali kočímu protichůdné příkazy, které měly vesměs týž cíl, aby totiž zastavil u dveří domu paní Bardellové, o nichž se těžkopádný pán v přímém rozporu s hašteřivými dámami vzdorovitě přel, že to jsou dveře zelené, a nikoli žluté.

„Kočí, zastavte před domem se zelenými dveřmi,“ řekl těžkopádný pán.

„Ach! Ty palice tvrdá!“ zvolala jedna z hašteřivých dam. „Dročkáři, jeďte k domu se žlutejma dveřma.“

Tu drožkář, který v náhlém rozhodnutí zastavit u domu se zelenými dveřmi trhl opratěmi tak prudce, že koně div nezvrátil nazad do drožky, povolil zvířeti opět uzdu, aby se mohlo zase postavit na přední nohy, a čekal.

„Tak kde teda mám zastavit?“ zeptal se kočí. „Dohodněte se už jednou. Ptám se jenom, kde?“

A tu propukl spor znovu a ještě prudčeji; a protože koně začala obtěžovat moucha, která si mu neodbytně sedala na nos, využil drožkář volné chvíle ke skutku milosrdenství a soucitně pošlehával koně bičem po hlavě podle zásady, že účinek dráždidla lze nejlépe ztlumit drážděním jiným.

„Většina hlasů rozhoduje!“ řekla konečně jedna z hašteřivých dam. „Ten dům se žlutejma dveřma, dročkáři!“

Ale když se drožka přihnala v plné slávě a nádheře k domu se žlutými dveřmi, při čemž podle samolibé poznámky jedné z hašteřivých dam „nadělala vopravdu víc rámusu, než dyby jeden přijel ve vlastní ekypáži“ – a když kočí seskočil, aby dámám při vystupování pomohl – vyhlédla kulatá hlavička mladého pána Tomáše Bardella z okna v prvním patře domu s červenými dveřmi o několik čísel dál.

„Protivo jeden!“ řekla hašteřivá dáma právě zmíněná a vrhla na těžkopádného pána drtivý pohled.

„Dušinko, to přece není moje vina,“ ozval se pán.

„Nemluv na mě, ty stvůro, nemluv,“ odsekla dáma. „Teda dům s červenejma dveřma, dročkáři. Ach, esli kdy ňákou ženskou tejral krobián, kerej si na tom zakládá a má z toho radost, dyž může svou manželku při každej možnej příležitosti před cizejma lidma zvostudit, tak sem to já!“

„Měl byste se za sebe stydět, Raddle,“ řekla druhá malá dáma, která nebyla nikdo jiný než paní Cluppinsová.

„A co jsem vlastně udělal?“ zeptal se pan Raddle.

„Nemluv na mě, hulváte, nemluv, nebo mně doženeš k tomu, abysem zapomněla, že sem slabá žena, a praštila tě,“ pravila paní Raddlová.

Co tato rozmluva trvala, dotáhl kočí velmi neslavně koně za uzdu až před dům s červenými dveřmi, které mladý pán Bardell zatím již otevřel. Věru sprostý a potupný příjezd na návštěvu k přítelkyni! Žádné okázalé přicválání bujného, krevnatého oře; žádné seskočení kočího ani zabouření klepadlem na dveře; žádné třeskné sklapnutí stříšky v posledním okamžiku, aby dámy neofoukl větříček, ani jim nikdo nepodává z vozu šály, jako by to byl vlastní kočí! Všechen honosný dojem byl ten tam; bylo to horší než přijít pěšky.

„No, Tomíku,“ řekla paní Cluppinsová, „jak se vede tvé ubohé mamince?“

„No, docela dobře,“ odpověděl mladý pán Bardell. „Je v předním pokoji, už čeká, jen jít. Já už čekám taky. Půjdu taky.“ A mladý pán Bardell si strčil ruce do kapes a seskakoval z horního schůdku před domem a zase na něj vyskakoval.

„Jde ještě někdo jiný, Tomíku?“ zeptala se paní Cluppinsová a upravovala si pláštěnku.

„Paní Sandersová jede taky,“ odpověděl Tomík. „A já taky, heč.“

„Prachmilionský kluk,“ řekla drobná paní Cluppinsová. „Nemyslí na nikoho než na sebe. Poslyš, Tomíčku, počkej.“

„No?“ zavrněl mladý pán Bardell.

„Kdopak jde ještě, pacholíčku?“ řekla paní Cluppinsová mazlivě.

„Paní Rogersová, ta jde taky,“ odpověděl mladý pán Bardell a poulil silně oči, když tu novinu sděloval.

„Jakže? Ta, co si vzala ten byt?“ zvolala paní Cluppinsová.

Mladý pán Bardell si strčil ruce hlouběji do kapes a přikývl přesně pětatřicetkrát, aby dotvrdil, že to je ta podnájemnice a nikdo jiný.

„Krindáčka!“ řekla paní Cluppinsová. „To bude nějaká společnost!“

„Heč, kdybyste věděla, co máme ve špajzce!“ vypískl mladý pán Bardell.

„Copak tam je, Tomíku?“ zeptala se paní Cluppinsová lísavě. „Mně to přece povíš, Tomíku, viď?“

„Ne, nepovím,“ odpověděl mladý pán Bardell, vrtěl hlavou a pustil se opět do skákání ze schodu na schod.

„Zpropadený roští!“ zabručela paní Cluppinsová. „Je to spratek jen pro zlost! No tak, Tomíčku, pověz to své milé Cluppince.“

„Maminka povídala, že to nemám nikomu říkat,“ odpověděl mladý pán Bardell. „A taky z toho dostanu, heč!“ Tato vyhlídka rozjařila přechytralého chlapečka tak, že se oddal dětinskému hopsání se zdvojeným úsilím.

Vylíčený výslech dítěte útlého věku se konal, zatím co se manželé Raddlovi handrkovali s kočím o jízdné; a protože hádka právě v tu chvíli skončila vítězstvím drožkářovým, paní Raddlová vrávoravě přiklopýtala.

„Jezuskote, Marjánko, co se děje?“ zeptala se paní Cluppinsová.

„Celou mě to roztřáslo, Betty,“ odpověděla paní Raddlová. „Raddle néni žádnej mužskej; všecko nechá jen na mně.“

To bylo sotva spravedlivé k nebohému panu Raddlovi, kterého jeho rozmilá choť hned na začátku hádky odstrčila a rozhodně mu přikázala, aby ani necekl. Neměl však možnost se obhájit, neboť paní Raddlová jevila neklamné známky, že jí je na omdlení; a poněvadž to bylo vidět i z okna pokoje, vyřítily se paní Bardellová, paní Sandersová, podnájemnice i její služebná jako o překot na ulici a odvedly chuděru do domu, při čemž mluvily jedna přes druhou a vše…