Kronika Pickwickova klubu

Kapitola dvacátá sedmá
Samuel Weller podnikne pouť do Dorkingu a seznámí se s macechou

Protože do dne stanoveného k odjezdu Pickwickovců do Dingley Dellu zbývaly ještě dva dny, sedl si pan Weller po časném obědě u Jiřího se supem do zadní místnosti, aby si v klidu promyslil, jak by volného času nejlépe užil. Byl pozoruhodně krásný den a pan Weller se nezabýval přemítáním o té věci snad ani deset minut, když ho pojednou zachvátily něžné synovské city; a nápad, že by měl jet navštívit otce a vzdát povinnou úctu maceše, mu vyvstal v mysli tak naléhavě, že takřka strnul úžasem nad tím, jak byl nedbalý, že ještě nikdy na tento mravní závazek nepomyslil. V dychtivosti, aby se za dřívější lhostejnost kál a napravil ji, aniž promešká jedinou hodinu, odešel ihned rovnou cestou nahoru k panu Pickwickovi a požádal ho, aby mu k tomuto chvalitebnému účelu poskytl dovolenou.

„Zajisté, Same, zajisté,“ přikývl pan Pickwick a v očích mu zářila radost nad takovou ukázkou synovské náklonnosti u jeho sluhy. „Zajisté, Same.“

Pan Weller se vděčně uklonil.

„Mám velkou radost, když vidím, že máš tak silně vyvinutý smysl pro synovské povinnosti, Same,“ pravil pan Pickwick.

„To sem měl dycky, milospane,“ odpověděl pan Weller.

„Takové pomyšlení vskutku blaží, Same,“ pravil pan Pickwick pochvalně.

„To vopravdu, milospane,“ odpověděl pan Weller. „Dyž sem někdá vod táty něco chtěl, tak sem ho vo to dycky moc slušně a uctivě požádal. Dyž mi to nedal, tak sem si to vzal, poněváč sem se bál, aby sem se krz to nedostal do nějaký špatnosti, dyby sem to neměl. A taklenc sem mu ušetřil strašnou spoustu mrzutostí, milospane.“

„Nu, takhle jsem to zrovna nemyslil, Same,“ pravil pan Pickwick a vrtěl přitom se slabým úsměvem hlavou.

„To všechno jen z dobrýho srce, milospane – v nejlepším oumyslu, jak říkal ten pán, co utek vod ženy, poněváč se mu zdálo, že s ním je nešťastná,“ odpověděl pan Weller.

„Jeď si, Same,“ pravil pan Pickwick.

„Děkuju jim, milospane,“ odpověděl pan Weller; a když udělal nejlepší poklonu, jakou dovedl, a oblékl se do svátečního, usadil se na střeše arundelského dostavníku a ujížděl do Dorkingu.

Markýz Granby byl za časů paní Wellerové vskutku příkladný zájezdní hostinec lepšího řádu – právě dost velký, aby poskytoval pohodlí, a právě dost malý, aby byl útulný. Na protější straně silnice stál vysoký kůl a na něm visel velký vývěsní štít, který zobrazoval poprsí pána s mrtvičnatou tváří; pán měl červený kabát s tmavomodrými výložkami a třírohým kloboukem zasahoval do kousku modře navlas stejného odstínu, který měl představovat oblohu. Nad modří byly ještě dvě vlajky, pod posledním knoflíkem byla dvě děla a celek tvořil výraznou a nepochybnou podobiznu markýze Granbyho slavné paměti.

Okno nálevny se honosilo vybranými exempláři pelargonií a řádkou čistě oprášených lahví od likérů. Rozličné zlaté nápisy, které se skvěly na otevřených okenicích, pěly chválu na pohodlí postelí a na jemná vína; a malebný hlouček venkovanů i místních čeledínů, kteří lelkovali kolem stájových dveří a kolem troku k napájení koní, skýtal očividný důkaz o výborných vlastnostech piva i lihových nápojů, čepovaných v šenku. Když Sam Weller sestoupil z dostavníku, zastavil se a zrakem zkušeného cestujícího se zahleděl na tyto drobné známky prospívající živnosti; a když si všechno prohlédl, ihned vešel naprosto uspokojen vším, co zpozoroval.

„Tak co?“ zvolal pronikavý ženský hlas v tom okamžiku, kdy Sam vstrčil hlavu do dveří. „Co byste rád, mladíku?“

Sam se podíval směrem, odkud se hlas ozval. Přicházel od velmi statné dámy blahobytného vzezření, která seděla v nálevně u krbu a rozdmychávala oheň, aby se jí voda v kotlíku na čaj rychleji svařila. Nebyla sama, neboť v křesle s vysokým opěradlem na druhé straně krbu seděl strnule napřímený muž v ošumělých černých šatech a s trupem téměř stejně dlouhým a toporným jako lenoch židle; tento muž okamžitě upoutal všechnu Samovu zvlášť bedlivou pozornost.

Byl to člověk s upjatě škrobeným výrazem v protáhlém, hubeném obličeji s červeným nosem a s pohledem trochu jako chřestýš – mírně pronikavým, ale rozhodně zlým. Měl na sobě velmi krátké kalhoty a černé bavlněné punčochy, které byly jako všechen ostatní jeho oblek do nemožnosti vyrudlé. Výraz měl sice škrobený, ale takový nebyl jeho bílý nákrčník, jehož dlouhé zplihlé konce mu nadmíru neladně a nepořádně splývaly přes pevně dopjatou vestu. Vedle něho na židli ležely staré, obnošené soukenné rukavice, klobouk se širokou střechou a vybledlý zelený deštník, z něhož na dolním konci vyčuhovalo množství kostic, jako by chtěly vyvážit nedostatek, že na druhém konci chybí rukojeť; a zdálo se, jako by spořádané rozložení všech těch věcí chtělo svou pečlivostí naznačovat, že rudonosý muž, ať už je kdokoli, nemá v úmyslu s odchodem pospíchat.

Ale sluší se, abychom byli k muži s rudým nosem spravedliví a dodali, že by jistě byl měl do moudrosti velmi daleko, kdyby byl takový úmysl choval, neboť soudíme-li podle všech vnějších známek, byl by musil mít neobyčejně lákavý kroužek známých, aby mohl rozumně očekávat, že se mu někde jinde dostane přijetí pohostinnějšího. Měch přispíval vydatně k tomu, aby oheň jasně plápolal, a přičiněním obojího voda v kotlíku vesele klokotala. Na malém podnose na stole stál čajový příbor, na plechu před ohněm se horké topinky vábně rosily krůpějemi másla a rudonosý muž se pilně zabýval přeměňováním velkého krajíce chleba na konci dlouhé mosazné opékací vidličky na touž chutnou lahůdku. Před ním stála sklenice vřelého ananasového grogu, v níž plavalo kolečko citronu; a kdykoli rudonosý muž přerušil opékání, aby si prohlédl krajíček topinky zblízka a zjistil, jak se dílo daří, po každé usrkl z horkého ananasového grogu několik kapek a usmál se na statnou dámu, která dula měchem do ohně.

Sam se zabral do pozorování tohoto utěšeného výjevu takovou měrou, že první otázku postatnější dámy úplně přeslechl. Nevhodnost svého chování si uvědomil teprve tehdy, když otázku dvakrát opakovala, po každé hlasem pronika…