Kronika Pickwickova klubu

Kapitola devátá
Odhalení a stíhání

Byl již čas večeře, židle stály už u stolu, láhve, džbánky i sklenice zdobily příborník a všechno napovídalo, že nadešla nejdružnější chvíle z celých čtyřiadvaceti hodin.

„Kde je Rachel?“ zeptal se pan Wardle.

„Ano, a Jingle?“ dodal pan Pickwick.

„Na mou věru,“ pravil hostitel, „to se divím, že jsem ho nepohřešil dřív. Teď se mi skorem zdá, že jsem jeho hlas neslyšel už aspoň dvě hodiny. Emilko drahá, zazvoň.“

Zvonek zazněl a tlouštík se objevil.

„Kde je slečna Rachel?“ Sluha nevěděl.

„A kde je pan Jingle?“ Nevěděl ani to.

Na všech se zračilo překvapení. Bylo pozdě – po jedenácté večer. Pan Tupman se potají usmíval. Někde se toulají a hovoří o něm. Ha, ha, znamenitý nápad – věru k smíchu.

„Nu, nevadí,“ rozhodl pan Wardle po krátkém odmlčení, „však oni se vrátí brzy, myslím. S večeří jaktěživ na nikoho nečekám.“

„To je výborná zásada,“ poznamenal pan Pickwick, „přímo podivuhodná.“

„Prosím, posaďte se,“ vybídl je hostitel.

„Zajisté,“ přikývl pan Pickwick a všichni si sedli.

Stolu vévodila mísa s obrovským špalkem studené hovězí pečeně a panu Pickwickovi z ní připadl důkladný řez. Zdvihl již vidličku ke rtům a právě se chystal otevřít ústa, aby přijala první sousto hověziny, když vtom se z kuchyně ozval šum četných hlasů. Zarazil se a položil vidličku. I pan Wardle ustal v činnosti a bezděky nechal v pečeni vězet velký nůž, kterým ji krájel hostům. Pohlédl na pana Pickwicka, pan Pickwick pohlédl na něho.

Na chodbě se ozval dusot kroků; dveře pokoje se náhle prudce rozlétly a čeledín, který čistil panu Pickwickovi boty, když zavítal do Zemanského dvora, vrazil do místnosti a v patách za ním tlouštík a všechno domácí služebnictvo.

„U všech rohatých, co to znamená?“ zvolal pán domu.

„Snad nechytly v kuchyňském sopouchu saze, Emo? Hoří?“ ptala se stará paní.

„Probůh, babi! To ne!“ zavřískly obě mladé dámy.

„Co se děje?“ zabouřil hostitel.

Čeledín nemohl popadnout dech a sípavě ze sebe vyrážel:

„Jsou – pryč, milospane! – Ujeli – načisto pryč – prosím!“ (V této chvíli bylo možno vidět pana Tupmana, jak odkládá příbor a bledne jako stěna.)

„Kdo ujel?“ rozkřikl se pan Wardle zuřivě.

„Pan Jingle a slečna Rachel – počtovním vozem – vod Modrýho lva v Muggletonu. Byl sem u toho – ale nemoh sem je zadržet – tak běžím, abych vám to řek.“

„A já mu zaplatil výlohy!“ zvolal pan Tupman a vyskočil, jako když ho píchne. „Má mých deset liber! – chytněte ho! – napálil mě! – to nestrpím! – žádám spravedlnost, Pickwicku! – to nesnesu!“ a s různými nesouvislými výkřiky podobného rázu rejdil nešťastný pán kolem dokola po pokoji jako v záchvatu šílenství.

„Chraň nás ruka Páně!“ vyrazil ze sebe pan Pickwick a sledoval s hrůzou a úžasem přítelovo prazvláštní počínání. „Zbláznil se! Co si počneme?“

„Počneme?“ odvětil statný starý hostitel, kterému utkvělo v mysli jen poslední slovo páně Pickwickových vět. „Zapřáhněte do dvojkolky! U Lva si vezmu poštovní kočár a hned se za nimi pustím. Kde,“ zvolal, když sluha odběhl, aby rozkaz vykonal – „kde je ten ničema Josef?“

„Tady jsem, ale ničema nejsem,“ odpověděl hlas. Byl to hlas tlustého sluhy.

„Pusťte mě na něj, Pickwicku!“ křičel pan Wardle a hnal se po mladíkovi, narozeném na nešťastné planetě. „Ten lotr Jingle ho jistě podplatil, aby mě tou nesmyslnou povídačkou o sestře a vašem příteli Tupmanovi svedl na špatnou stopu!“ (Při těch slovech se pan Tupman zhroutil na židli.) „Pusťte mě na něj!“

„Nepouštějte ho!“ ječely všechny ženy, jejichž výkřiky zřetelně pronikal tlouštíkův brekot.

„Nedám se zadržet!“ křičel starý pán. „Pane Winkle, dejte ty ruce pryč! Pane Pickwicku! Pusťte mě, prosím!“

Věru krásnou podívanou v té chvíli vřavy a zmatku skýtal pohled na klidný a mudřecký výraz páně Pickwickovy tváře, třebaže poněkud zrudlé námahou, když statně rozkročen oběma rukama pevně svíral objemný pas tělnatého hostitele, aby zkrotil dravost jeho rozvášnění, zatím co všechny ženské osoby shromážděné v pokoji škrábaly a tahaly a strkaly tlouštíka ven ze dveří. Páně Pickwickovy ruce povolily právě v okamžiku, kdy do pokoje vešel čeledín a hlásil, že dvojkolka čeká.

„Nepouštějte ho samotného,“ ječely ženské. „Ještě někoho zabije!“

„Pojedu s ním,“ prohlásil pan Pickwick.

„Jste dobrý kamarád, Pickwicku,“ řekl hostitel a stiskl mu ruku. „Emo, přines panu Pickwickovi šál na krk – pospěš si. Děvčata, postarejte se o babičku, omdlela. Tak tedy, jste hotov?“

Protože ochotné ruce zatím narychlo zabalily panu Pickwickovi velkým šálem ústa i bradu, nasadily mu klobouk a přehodily přes ruku plášť, odpověděl, že je hotov.

Naskočili do dvojkolky. „Pusť koně, Tomáši,“ křikl pán domu a vzápětí vyrazili, ujížděli úzkými cestami, natřásali a kodrcali se, jak kola zapadala do vyjetých kolejí a zase z nich vyskakovala, a naráželi do živých plotů po stranách cesty, jako by se vůz měl co chvíli rozsypat.

„Jaký mají náskok?“ křikl pan Wardle, když dojeli k vratům Modrého lva, u nichž postával menší hlouček, ačkoli byla již pozdní hodina.

„Víc než tři čtvrti hodiny to není,“ odpovídali diváci šmahem.

„Kočár a čtyřspřeží, hned sem! Už ať je tady! – Dvoukolku zatáhněte až potom!“

„Tak, mládenci!“ zvolal hostinský – „Kočár a čtyřspřeží ven – hněte sebou – tužte se!“

Odběhli pacholkové, odběhli podomkové. Svítilny se jen míhaly, jak čeleď pobíhala všemi směry; koňské podkovy zvonily na hrbolaté dlažbě dvora; kočár rachotil, když ho vytahovali z kůlny; všude plno spěchu a shonu.

„No tak!“ rozkřikl se pan Wardle. „Dostanu ten kočár ještě dnes?“

„Už ho táhnou po dvoře, pane,“ odpověděl pacholek.

Vytáhli kočár – zapřáhli koně – vozkové se vyšvihli do sedla – cestující nasedli do vozu.

„Pamatujte – těch sedm mil na příští stanici ani ne za půl hodiny!“ zaburácel ještě pan Wardle.

„Jedem!“

Vozkové zapráskali bičem a zaťali ostruhy, číšníci křičeli, čeleď pobízela a kočár rychle a divoce vyrazil.

„Pěkné nadělení!“ řekl si v duchu pan Pickwick, když měl konečně chvíli času na přemýšlení. „Pěkné nadělení pro doživotního předsedu P…