Kronika Pickwickova klubu

Kapitola dvacátá čtvrtá
V níž pan Petr Magnus začne žárlit a dáma středních let propadne obavám, což přivádí Pickwickovce do rukou spravedlnosti

Když pan Pickwick sešel do salónku, kde s panem Petrem Magnusem strávil včerejší večer, zastihl tam jmenovaného pána, který na sebe co nejslušivěji navěsil většinu toho, co obsahovaly obě brašny, kožená krabice na klobouky i hnědý papírový balík, jak právě přechází po pokoji ve stavu nejvyššího rozčilení a neklidu.

„Dobré jitro, pane,“ řekl pan Petr Magnus. „Co tomu říkáte, pane?“

„Budí to opravdu jedinečný dojem,“ odpověděl pan Pickwick a s dobromyslným úsměvem si prohlížel úbor pana Petra Magnuse.

„Ano, myslím, že je to působivé,“ řekl pan Magnus. „Vážený pane Pickwicku, poslal jsem jí do pokoje navštívenku.“

„Tak?“ pravil pan Pickwick.

„A číšník se vrátil se vzkazem, že mě čeká v jedenáct – v jedenáct, pane; a teď chybí už jen čtvrt hodiny.“

„To je už brzo,“ pravil pan Pickwick.

„Ano, to je už velmi brzo,“ odpověděl pan Magnus, „skorem až příliš brzo, aby to bylo příjemné – co říkáte, vážený pane Pickwicku?“

„Hlavní věc v takových případech je sebedůvěra,“ prohlásil pan Pickwick.

„To je také můj názor, pane,“ řekl pan Petr Magnus. „Mám velkou sebedůvěru, pane. Opravdu, vážený pane Pickwicku, ani bych nevěděl, proč by měl člověk v takovém případě cítit nějaký strach. Oč vlastně jde, vážený pane? Není přece proč se stydět; je to věc vzájemného dorozumění, nic víc. Na jedné straně manžel, na druhé manželka. Tak se alespoň na to dívám já, pane Pickwicku.“

„Je to názor velmi filozofický,“ odvětil pan Pickwick. „Ale snídaně čeká, pane Magnusi. Prosím.“

Zasedli tedy k snídani; leč přes všechno páně Magnusovo vychloubání bylo zřejmé, že zápasí s povážlivě silným niterným neklidem, k jehož hlavním příznakům kromě jiných patřila i ztráta chuti k jídlu, nebezpečí, že co chvíli převrhne čajový příbor, úporné a nepřirozené nucení do šprýmovnosti a neodolatelná touha dívat se každou druhou vteřinu na hodiny.

„Hi-hi-hi,“ kuckal se pan Magnus se strojenou veselostí, ale rozčilením zatím sotva dechu popadal. „Už chybí jen dvě minuty, pane Pickwicku. Nejsem bledý, pane?“

„Nijak zvlášť,“ odpověděl pan Pickwick.

Nastala krátká přestávka.

„Prosím za prominutí, pane Pickwicku; ale už jste někdy v životě něco takového podnikl?“ zeptal se pan Magnus.

„Myslíte tím, zda jsem již žádal o něčí ruku?“ pravil pan Pickwick. „Ano.“

„Nikdy,“ pravil pan Pickwick velmi důrazně, „nikdy.“

„Nemáte tedy ani tušení, jak nejlépe začít?“ tázal se pan Magnus.

„Nu,“ pravil pan Pickwick, „utvořil jsem si v té věci sice jisté vlastní názory, ale protože jsem je ještě sám v životě nevyzkoušel, byl bych nerad, kdybyste je přijímal jako směrnice a řídil podle nich své jednání.“

„Za každou radu, pane, bych se vám cítil hluboce zavázán,“ řekl pan Magnus a podíval se opět na hodiny, jejichž ručičky ukazovaly už málem pět minut po jedenácté.

„Nuže, pane,“ pravil pan Pickwick s výsostnou důstojností, jíž tento velký muž dovedl dodat svým výrokům hluboké působivosti, když si to přál. „Začal bych tedy tím, pane, že bych nejdříve složil hold kráse dámy a jejím ctnostem a přednostem; a od těch bych, pane, potom přešel k vlastní nehodnosti.“

„Výborně,“ řekl pan Magnus.

„Rozumějte však, pane, že nehoden bych byl pouze jí,“ pokračoval pan Pickwick, „a abych ukázal, pane, že nejsem nehoden v širším slova smyslu, vylíčil bych jí stručně běh dosavadního života i současné životní podmínky. Na to bych navázal, že pro každou jinou bych jistě byl velmi žádoucím mužem. Potom bych se podrobněji rozhovořil o vřelosti své lásky a hloubce své oddanosti. V té chvíli bych možná pocítil pokušení chopit se její ruky.“

„Ano, rozumím,“ přisvědčil pan Magnus, „to by znamenalo velmi mnoho.“

„Pak bych, pane,“ pokračoval pan Pickwick stále ohnivěji, když výjev nabýval v jeho představě barev živějších a živějších, „pak bych, pane, přišel s přímou a prostou otázkou: ‚Vezmete si mě?‘ Myslím, že uvažuji správně, jestliže předpokládám, že by při těch slovech odvrátila hlavu.“

„Myslíte, že to lze očekávat s určitostí?“ tázal se pan Magnus. „Protože kdyby to neudělala v pravou chvíli, přivedla by mě do rozpaků.“

„Mám za to, že to udělá,“ pravil pan Pickwick. „A potom, pane, bych jí stiskl ruku a myslím – myslím, pane Magnusi – až bych to učinil a za předpokladu, že by neodporovala, bych jí pak něžně odtáhl kapesníček – který si dáma, soudím-li na základě svých nepatrných znalostí lidské povahy správně, bude v tu chvíli tisknout na oči – a ve vší počestnosti bych jí uloupil polibek. Myslím, že bych ji políbil, pane Magnusi; a jsem pevně přesvědčen, že by mi právě v tom okamžiku, hodlá-li dáma mou nabídku vůbec přijmout, do ucha ostýchavě zašeptala své stydlivé ‚ano‘.“

Pan Magnus sebou trhl, nakrátko se mlčky zahleděl do páně Pickwickovy oduševnělé tváře, pak (hodiny ukazovaly již deset minut po jedenácté) mu vřele potřásl rukou a se zoufalým odhodláním vyběhl z pokoje.

Pan Pickwick se procházel zvolna sem a tam; hodinová ručička, která se řídila jen druhou částí jeho příkladu, došla k číslici, jež značí půlhodinu, když se náhle otevřely dveře. Obrátil se v domnění, že uvidí pana Petra Magnuse, a místo něho spatřil veselou tvář pana Tupmana, vážný obličej pana Winkla a bystroduché rysy pana Snodgrasse. Pan Pickwick se s nimi ještě vítal, když do pokoje vhopsal pan Petr Magnus.

„Přátelé, to je pán, o kterém jsem vám právě říkal – pan Magnus,“ pravil pan Pickwick.

„Služebník, pánové,“ řekl pan Magnus zjevně velmi značně vzrušen. „Pane Pickwicku, dovolte na okamžik, jen několik slov – prosím.“

Při těch slovech se pan Magnus zapřáhl ukazováčkem do knoflíkové dírky na páně Pickwickově klopě, odvlekl ho do okenního výklenku a pravil:

„Blahopřejte mi, pane Pickwicku; řídil jsem se vaší radou do poslední písmenky.“

„A bylo to tak všechno dobře, že?“ otázal se pan Pickwick.

„Všechno, pane, lepší to ani být nemohlo,“ odvětil pan Magnus. „Pojďte, prosím. Omluvte nás na okamžik, pánové.“ A s&nbs…