Lovcovy zápisky

I. S. Turgeněv

79 

Elektronická kniha: I. S. Turgeněv – Lovcovy zápisky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: turgenev04 Kategorie: Štítek:

Popis

I. S. Turgeněv: Lovcovy zápisky

Anotace

I. S. Turgeněv – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Lovcovy zápisky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Smrt

Mám souseda, je to mladý hospodář a mladý lovec. Jednoho krásného červencového dne jsem si k němu vyjel na koni a navrhl mu, že bychom spolu mohli jít na tetřevy. Byl pro. „Ale pojedeme mou sečí, k Zuše, a já se přitom podívám na čaplyginskou doubravu, znáte ji přece, ne? Zrovna mi ji kácejí.“ – „Dobrá, pojedeme.“ Dal si osedlat koně, oblékl si zelenou kamizolu s bronzovými knoflíky ve tvaru kančí hlavy, vzal si vyšívanou loveckou brašnu, stříbrnou čutoru, hodil si přes rameno zbrusu novou francouzskou pušku, chvíli se zálibně vrtěl před zrcadlem a pak zavolal na psa Espérance, kterého dostal darem od sestřenice, staré panny se zlatým srdcem, leč bez vlasů. Vyšli jsme ven. Můj soused vzal s sebou obecního drába Archipa, sporého tlouštíka s hranatou tváří a mohutně vyvinutými lícními kostmi, a pak nedávno přijatého správce, rodem z pobaltských gubernií, devatenáctiletého vytáhlého mládence, který byl plavovlasý a krátkozraký, měl svislá ramena a dlouhý krk a jmenoval se Gottlieb von der Kock. Můj soused se teprve nedávno ujal správy rodového statku. Zdědil jej po své tetě, státní radové Kardon-Katajevové, což byla žena kromobyčejně tlustá, která i v posteli táhle a žalostně pohekávala. Vjeli jsme do seče. „Počkejte tu na mne na palouku,“ pravil Ardalion Michajlyč (můj soused) oběma svým průvodcům. Němec se uklonil, slezl z koně, vytáhl z kapsy knížku, patrně román Johanny Schopenhauerové, a sedl si pod keř; Archip zůstal na sluníčku a celou hodinu tam stál jako socha. Procházeli jsme chvíli okolními křovinami, ale nenašli jsme ani jediné vyvedené hnízdo. Ardalion Michajlyč prohlásil, že se chce jít podívat na les. Ani já jsem toho dne nějak nevěřil, že něco ulovíme, a tak jsem šel pomalu za ním. Vrátili jsme se na palouk. Němec si poznačil stránku, vstal, knížku si vsunul do kapsy, a než si sedl na svou bídnou herku s přiseknutým ohonem, chvilku se s ní potrápil, neboť stačilo, aby se jí jen dotkl, a kobyla už řičela a vyhazovala; Archip se probral, zatahal naráz za obě opratě, zakomíhal nohama, až se konečně jeho udivený a sklíčený chuděra koníček hnul z místa. Vyjeli jsme.

Les Ardaliona Michajlyče jsem znal od dětství. Chodíval jsem tehdy často do Čaplygina se svým francouzským vychovatelem monsieurem Désiré Fleury, moc hodným mužem (který mi div nezničil zdraví tím, že mě nutil večer co večer pít Le Royův lektvar). Celý ten les tvořilo nějakých dvě stě či tři sta obrovských dubů a jasanů. Jejich urostlé, mohutné kmeny se majestátně černaly proti průzračné nazlátlé zeleni lísek a jeřábů, nad nimi se pak krásně odrážely proti světlému azuru a na něm také rozkládaly baldachýn svých širokých sukovitých větví. Pod nehybnými vrcholky stromů občas zasvištěl přelétající jeřáb, poštolka či krahujec; strakapoudi vší silou tesali do tlusté kůry, v hustém listoví se co chvíli ozval trylkovitý křik žluvy a hned po něm pronikavá písnička kosa; dole v křoví cvrlikali a prozpěvovali sedmihláskové, čížci a zlatohlávkové, pěnkavky čiperně poskakovaly po cestičkách, sněžný zajíc se tiše kradl při kraji lesa a ostražitě panáčkoval, zrzavá veverka nezbedně poskakovala ze stromu na strom a chvilkami si z ničeho nic sedla a zvedla chvost až nad hlavu. V trávě, kolem vysokých mravenišť, v lehkém stínu krásně vykrajovaných listů kapradin, kvetly fialky a konvalinky, rostly tu holubinky, ryzce, podborovníky, modráky i červené muchomůrky, na paloučcích mezi rozložitými keři se rděly jahody. A ten nádherný stín v lese! V největším vedru, v pravé poledne tu bylo jako za tiché, voňavé, svěží noci. Zažil jsem v Čaplygině veselé chvíle, a přiznám se, že jsem proto teď vjížděl do známého lesa s trochou stesku. Strašlivé holomrazy v zimě čtyřicátého roku neušetřily ani mé staré přátele – duby a jasany; jejich uschlé, holé koruny, tu a tam prosvítající souchotinářskou zelení, se truchlivě tyčily nad mladým hájem, který je „vystřídal, leč nenahradil“.[28] Některé byly dole ještě obrostlé listím a se zoufalou výčitkou zvedaly vzhůru své odumřelé, polámané haluze. U jiných silné, suché, mrtvé větve trčely z listí ještě dosti hustého, ač ne tak bohatého a bujného jako dřív; z některých už kůra opadala a konečně některé se už docela svalily na zem a trouchnivěly teď jako mrtvoly. Kdo by to byl tušil, že v Čaplygině nenajdeme ani kousínek stínu! Když jsem se tak díval na umírající stromy, napadlo mi: zdalipak je vám stydno a hořko…? A vzpomněl jsem si na Kolcovovy verše:

Kam se poděla
tvá řeč vznešená,
hrdá síla tvá,
carská srdnatost?
A kde teď je tvá
síla zelená…?[29]

„Co to, že ty stromy nepokáceli hned příští rok, Ardalione Michajlyči? Vždyť teď za ně nedostanete ani desetinu původní ceny,“ řekl jsem.

Pokrčil jen rameny.

„To byste se musel zeptat tetičky; co kupců za ní chodilo, peníze jí nosili, přemlouvali ji.“

„Mein Gott, mein Gott!“ volal na každém kroku von der Kock. „Taková škodná!“

„Jaká škodná?“ s úsměvem poznamenal můj soused.

„To ist taková škoda já žikat chtell.“ (jak známo, všichni Němci, kteří konečně zdolali naši hlásku l, dávají si na ní zvlášť záležet.)

Nejvíc litoval dubů povalených na zemi – však leckterý mlynář by za ně věru dobře zaplatil. Zato dráb Archip zachovával ledový klid a ani dost málo pro stromy netruchlil, naopak, až s jakýmsi potěšením přes ně přeskakoval a švihal po nich bičíkem.

Jak jsme se prodírali k rubanisku, slyšeli jsme, že zaduněl pokácený strom a hned poté se rozlehl křik a hovor, a po chvilce vyběhl z hustého mlází proti nám mladý chasník, celý bledý a rozcuchaný.

„Co se děje? Kam to běžíš?“ otázal se ho Ardalion Michajlyč.

Chasník hned zůstal stát.

„Jářku, Milosti, Ardalione Michajlyči, stalo se neštěstí.“

„Copak?“

„Maxima přimáčkl strom, Milosti.“

„A jak se to stalo? Kupce Maxima?“

„Zrovna toho, Milosti. Začali jsme kácet jasan, a on stojí a kouká. Chvilku tak postál, pak se sebral a šel ke studánce, dostal hádám žízeň. Ten jasan najednou zapraští a padá rovnou na něj. Křičíme uteč, uteč. Měl uskočit na stranu, a on zatím běžel rovnou pod stro…