Lovcovy zápisky

Nelida

Jel jsem navečer z lovu, sám, bryčkou. Domů mi zbývalo ještě asi osm verst; má hodná klisnička čiperně klusala po prašné cestě, občas si frkla a střihla ušima; unavený pes běžel celou cestu podle zadních kol vozu, jako by k nim byl přivázán. Blížila se bouře. Přede mnou nad lesem zvolna stoupal ohromný fialový mrak, nade mnou a proti mně plula dlouhá šedá oblaka, vrby se neklidně kývaly a šuměly. Dusné vedro náhle vystřídal vlahý chlad, stíny rychle houstly. Švihl jsem koně opratí, sjel do žlebu, přejel přes vyschlé koryto potoka celé zarostlé vrbovím, vyjel jsem nahoru a vjel do lesa. Cesta se přede mnou vinula mezi hustým ořeším tonoucím už ve tmě; jen s námahou jsem se dostával kupředu. Bryčka poskakovala po tvrdém kořání staletých dubů a lip, které neustále protínaly hluboké koleje ubíhající do dálky – stopy těžkých kol. Kůň začal klopýtat. Náhle někde vysoko zahučel silný vítr, stromy se divoce rozšuměly, velké dešťové kapky prudce zabubnovaly a zapleskaly do listí, zablýsklo se a bouře začala řádit. Lilo jako z konve. Jel jsem krokem a brzy jsem musel zastavit; kůň už nemohl, já jsem neviděl na krok. Jakžtakž jsem se schoval pod rozložitým keřem. Schoulil jsem se, zahalil si tvář a trpělivě čekal, až skončí to boží dopuštění; vtom se náhle zablýsklo a já jako bych byl na cestě spatřil vysokou postavu. Zahleděl jsem se do tmy – a postava zrovna vyrostla ze země vedle mé bryčky.

„Kdo je tu?“ zeptal se zvučný hlas.

„A kdo jsi ty?“

„Zdejší hajný.“

Řekl jsem své jméno.

„Á, znám. Jedete domů?“

„Ano, ale vidíš, jaká je bouře.“

„Ba, pěkná,“ odpověděl hlas.

Bílý blesk ozářil hajného od hlavy k patě a vzápětí třeskla krátká hromová rána. Déšť se spustil dvojnásob prudce. „To hned tak nepřejde,“ pokračoval hajný.

„Co dělat?“

„Dovedu vás do své chalupy,“ řekl úsečně.

„Buď tak laskav.“

„Račte si sednout.“

Přistoupil ke klisně, vzal ji za uzdu a pobídl z místa. Rozjeli jsme se. Držel jsem se měkkého sedadla bryčky, která se kolébala jak loďka na moři, a volal jsem na psa. Můj ubohý kůň těžce plácal nohama do bláta, klouzal a klopýtal, hajný se kymácel před ojí napravo nalevo jako přízrak. Jeli jsme dosti dlouho; konečně můj průvodce zastavil. „Tak jsme doma, milostpane,“ řekl klidně. Dvířka skřípla, několik štěňat začalo vesele štěkat. Zvedl jsem hlavu a ve světle blesku jsem spatřil malou chaloupku uprostřed rozlehlého dvora obehnaného proutěným plotem. Z jednoho okénka mrkalo světýlko. Hajný dovedl koně k zápraží a zaklepal na dveře. „Už jdu!“ ozval se tenounký hlásek, zapleskaly bosé nožky, zaskřípala závora a na prahu se objevilo asi dvanáctileté děvčátko, v košilce přepásané pruhem látky, s lucernou v ruce.

„Posviť milostpánovi,“ řekl hajný, „a já zavezu vaši bryčku pod přístřešek.“

Děvčátko se na mne podívalo a vešlo do chalupy. Šel jsem za ní.

Chalupa hajného měla jedinou světnici, začouzenou, nízkou a poloprázdnou, pryčny ani přepažení tu nebyly. Na zdi visel rozedraný dlouhý kožich, na lavici ležela jednohlavňová ručnice, v koutě se povalovala kupa hadrů, u kamen stály dva velké hrnce. Na stole hořela louč, občas smutně vyšlehla a zase pohasla. Přímo uprostřed pokoje viselo hejčadlo, přivázané ke konci dlouhého bidla. Děvčátko zhaslo lucernu, sedlo si na malou lavičku a začalo pravou rukou kolébat hejčadlem a levou rovnat louč. Podíval jsem se kolem sebe a srdce se mi sevřelo: není zrovna veselé přijít v noci do selské chalupy. Dítě v hejčadle dýchalo ztěžka a rychle.

„Ty jsi tu sama?“ zeptal jsem se děvčátka.

„Ano,“ hlesla tichounce.

„Ty jsi hajného dcera?“

„Ano,“ zašeptala.

Vrzly dveře a hajný, hlavu sehnutou, překročil práh. Zvedl lucernu ze země, přistoupil ke stolu a rozsvítil ji.

„Na louč asi nejste zvyklý?“ řekl a potřásl kučeravou hlavou.

Podíval jsem se na něho. Málokdy se mi podařilo vidět takové chlapisko. Byl vysoký, ramenatý a znamenitě rostlý. Pod mokrou lněnou košilí se mu zřetelně rýsovaly mohutné svaly. Černý kučeravý vous mu zpola zakrýval tvrdý, mužný obličej, pod srostlým širokým obočím odvážně hleděly nevelké hnědé oči. Zlehka založil ruce v bok a zůstal stát přede mnou.

Poděkoval jsem mu a zeptal se, jak se jmenuje.

„Jmenuji se Foma, ale říkají mi Nelida,“ odpověděl.

„Á, tak to ty jsi ten Nelida!“

S dvojnásobnou zvědavostí jsem se na něho podíval. Od svého Jermolaje i od jiných jsem často slýchal vyprávět o hajném Nelidovi, kterého se všichni okolní rolníci báli jako čert kříže. Podle jejich slov se mu široko daleko žádný hajný nevyrovnal: „Otýpku chrastí nenechá odnést, třeba o půlnoci se zčistajasna objeví a běda tomu, kdo by se mu chtěl postavit – sílu má a mrštný je jako čert. A ničím se nedá podplatit, ani pálenkou, ani penězi; na žádnou vějičku nesedne! Už mockrát se ho chystali sprovodit ze světa, ale kampak na něj!“

Tohle tedy říkali rolníci z okolí o Nelidovi.

„Tak ty jsi ten Nelida!“ opakoval jsem. „O tobě jsem toho, brachu, už slyšel. Ty prý nikomu nic neodpustíš.“

„Konám jen svou povinnost,“ odpověděl zamračeně. „Nesluší se jíst panský chleba zadarmo.“

Vytáhl sekyru, kterou nosil za pasem, usedl na zem a začal štípat louče.

„Ty nemáš hospodyni?“ zeptal jsem se ho.

„Ne,“ odpověděl a mocně mávl sekyrou.

„Umřela ti?“

„Ne… ano… umřela,“ dodal a odvrátil se.

Mlčel jsem: vzhlédl a podíval se na mne.

„Utekla s jedním z města,“ řekl s tvrdým úsměvem. Děvčátko sklopilo oči; dítě se probudilo a začalo křičet; děvčátko přistoupilo k hejčadlu. „Na, dej mu,“ pravil Nelida a podal jí umazaný dudlík. „I tohle opustila,“ pokračoval polohlasem, ukazuje na dítě. Odešel ke dveřím, tam se zastavil a obrátil.

„Vy asi, milostpane, nebudete jíst náš chleba,“ začal, „ale nic jiného…“

„Nemám hlad.“

„Jak chcete. Postavil bych vám samovar, ale čaj nemám. Půjdu se podívat, co váš kůň.“

Vyšel a bouchl dveřmi. Rozhlédl jsem se podruhé. Světnice mi připadala ještě smutnější než prve. Štiplavý pach vychladlého kouře nepříjemně ztěžoval dýchání. Děvčátko se nehýbalo z místa a nezvedlo oči; chvilkami zahoupala hejčadlem a roz…