Lovcovy zápisky

Panská kancelář

Bylo to na podzim, toulal jsem se už několik hodin s puškou po polích a byl bych se asi vrátil až někdy navečer do zájezdního hostince na kurské silnici, kde mě čekala má trojka, nebýt drobného a studeného deštíku, který mě od božího rána ustavičně a nemilosrdně obtěžoval jako nějaká vysloužilá děvka a nakonec mě donutil hledat si někde poblíž aspoň chvilkový úkryt. Stál jsem a uvažoval, v kterou stranu se dát, a tu mi náhle padla do očí nízká bouda při kraji pole osetého hrachem. Došel jsem až k ní, nahlédl pod slaměnou stříšku a spatřil jsem tam dědečka tak stařičkého, že jsem si hned vzpomněl na umírajícího kozla, kterého našel Robinson v jedné jeskyni na svém ostrově. Dědeček seděl na bobku, přimhuřoval kalná očka a chvatně jako zajíc (chudák, neměl jediný zub) žmoulal suchá tvrdá zrníčka hrachu a co chvíli je v ústech přehazoval ze strany na stranu. Byl do toho tak zabrán, že si mě ani nepovšiml.

„Dědečku, hej, dědečku!“ pravil jsem.

Nechal žvýkání, zvedl vysoko obočí a s námahou otevřel oči.

„Čeho?“ zašišlal osípěle.

„Kde je tu blízko vesnice?“ otázal jsem se.

Děda se zase dal do žmoulání. Neslyšel, co jsem říkal. Opakoval jsem otázku teď hlasitěji.

„Vesnice? A copak tam chceš?“

„Ale schovat se před deštěm.“

„Čeho?“

„Před deštěm se schovat.“

„Aha! (Poškrábal se na opálené šíji.) Inu to musíš tentočky, tudyhle,“ spustil najednou a všelijak přitom mával rukama, „poráde a poráde tudy, a jak mineš ten hájek, tak poráde dál a tam bude cesta; ale tou se nedáš, tou cestou, ale budeš poráde zahejbat doprava, poráde zahejbat a zahejbat. No a tam pak bude Anaňjevo. A pak dál dojdeš do Sitovky.“

Dědovi bylo špatně rozumět, vousy mu padaly přes ústa a jazyk už ho neposlouchal.

„A odkudpak ty jsi?“ zeptal jsem se ho.

„Čeho?“

„Odkud jsi?“

„Z Anaňjeva.“

„A copak tu děláš?“

„Čeho?“

„Co tady děláš?“

„Hlídače dělám.“

„A copak hlídáš?“

„Inu hrách.“

Musel jsem se zasmát.

„A prosím tě, kolik je ti let?“

„I pámbu ví.“

„To asi špatně vidíš, ne?“

„Čeho?“

„Vidíš špatně, ne?“

„Špatně. Taky málo slyším.“

„Tak jakpak můžeš být hlídačem, prosím tě?“

„Inu, to musí páni vědět.“

Páni! pomyslel jsem si a soucitně jsem pohlédl na starého nebožáka. Ohmatal se, vytáhl ze záňadří kousek ztvrdlého chleba a začal ho cucat jako děcko a namáhavě přitom vtahovat beztak už dost vpadlé tváře.

Dal jsem se k háječku, odbočil doprava a zahejbal jsem, poráde zahejbal, jak mi radil děda, až jsem došel do veliké vsi se zděným kostelem v novém slohu, to jest se sloupovím, a s rozlehlým panským domem také se sloupovím. Už z dálky jsem v hustém závoji deště rozeznal chalupu s prkennou střechou a dvěma komíny. Vyčnívala nad okolní stavení a podle všeho v ní bydlil rychtář, a tam jsem také obrátil kroky v naději, že u něho najdu samovar, čaj, cukr a hrneček smetany ještě ne docela zkyslé. V doprovodu svého prokřehlého psa jsem vystoupil po schůdcích do síně, otevřel dveře, ale namísto obvyklého zařízení, jaké bývá v chalupě, jsem spatřil několik stolů zarovnaných listinami, dvě červené skříně, zastříkané kalamáře, cínová posýpátka, každé vážilo snad pud, dlouhatánská brková pera a tak dále. Na jednom stole seděl asi dvacetiletý mladík s tváří napuchlou a nezdravou, malinkýma očkama, mastným čelem a nápadně dlouhými vlasy na skráních. Oblečen byl, jak se k tomu patří – v šedý nankinový kaftan, oblýskaný na límci a na břiše.

„Co byste rád?“ zeptal se mě a pohodil hlavou vzhůru jako kůň, když ho někdo nečekaně vezme za uzdu.

„Bydlí tady správce… nebo…“

„Tady je hlavní panská kancelář,“ vskočil mi do řeči. „Já tu mám dnes službu. Neviděl jste tabulku? Na to tam je.“

„Kde bych se tu mohl usušit? Má někdo ve vsi samovar?“

„Aby neměl,“ důležitě namítl mládenec v šedivém kaftanu, „běžte si k páteru Timofejovi anebo do čeledníku anebo k Nazaru Tarasyči anebo k Agrafeně ptáčnici.“

„S kým to tam mluvíš, ty trumbero? Ani spát člověka nenecháš, trdlo jedno!“ ozvalo se z vedlejší místnosti.

„Ale je tu jakýsi pán a ptá se, kde by se mohl usušit.“

„Co za pána?“

„To já nevím. Se psem a s puškou.“

Ve vedlejší místnosti zavrzala postel, dveře se otevřely a vstoupil asi padesátiletý tlustý muž malé postavy, s býčí šíjí a vypoulenýma očima, nápadně oblými lícemi a s tváří celou lesklou.

„Co je libo?“ otázal se mne.

„Usušit se.“

„Tady to nejde.“

„Nevěděl jsem, že je tady kancelář. Ostatně zaplatil bych.“

„No nějak to uděláme,“ řekl na to tlusťoch, „račte třeba sem. (Zavedl mě do vedlejší místnosti, ale ne do té, z níž vyšel.) Bude vám to vyhovovat?“

„Ale jistě. A nemohl bych dostat čaj se smetanou?“

„K službám, hned to bude. Prozatím se račte svléknout a odpočinout si a čaj bude ve chviličce.“

„Čípak je to panství?“

„Paní Losňakovové, Jeleny Nikolajevny Losňakovové.“

Vyšel ven. Podíval jsem se kolem: podél přepážky, jež oddělovala můj pokoj od kanceláře, stála obrovská kožená pohovka; dvě židle, rovněž kožené, s nezvykle vysokými opěradly, se tyčily po obou stranách jediného okna vedoucího na ulici. Stěny měly zelené tapetování s růžovým vzorkem a visely na nich tři ohromné olejomalby. Na jedné byl namalován stavěcí pes s modrým obojkem a s nápisem Můj miláček; u nohou mu tekla řeka a na protějším břehu pod borovicí seděl zajíc nepřiměřeně velký, s jedním slechem zdviženým. Na druhém obraze pojídali dva staří lidé meloun; za melounem bylo v dálce vidět řecký sloupový ochoz s nápisem Chrám ukojené žádosti. Na třetím obraze byla polonahá žena v pozici en raccourci^[17], s červenými koleny a velice tlustými patami. Můj pes se dlouho nerozmýšlel a s nadpřirozeným úsilím se vmáčkl pod pohovku, ale zřejmě tam musel najít mračna prachu, protože začal strašlivě kýchat. Přistoupil jsem k oknu. Od panského domu ke kanceláři ležela šikmo přes ulici prkna, což bylo opatření velmi užitečné, neboť kolem dokola bylo po kotníky bláta, jak ani jinak být nemůže při naší černozemní půdě a vytrvalém dešti. U panského sídla, jež stálo zadem do ulice, se dělo totéž, co se obvykle děje u panských síd…