Lovcovy zápisky

Koňský trh v Lebeďani

Jednou z hlavních výhod lovu je, moji milí čtenáři, že při něm musíte neustále jezdit z místa na místo, což je velmi příjemné pro člověka, který nemá nic jiného na práci. Někdy sice (zvláště za deštivého počasí) není zrovna veselé tlouci se polními cestami, hrát to „rovnou přes pole“ a volat na každého kolemjdoucího vesničana: „Hej, kmotře! Buď tak hodný, jakpak se dostaneme do Mordovky?“ – a v Mordovce se vyptávat nějaké ženské mdlého rozumu (jinak je všechno na práci v polích), jak daleko je k malému zájezdnímu hostinci při silnici a jak se tam dostaneme, a po deseti verstách jízdy se octnout namísto v zájezdním hostinci ve zbědované statkářské vesničce Chudobubnově k velikému úžasu celého stáda sviní, zabořených až po uši do kávově hnědého bláta na samém prostředku ulice, kterým ani ve snu nenapadne, aby se daly někým vyrušit. Není také žádná radost kodrcat se přes rozviklané mostky, sjíždět do roklin, brodit se rozbahněnými potoky, ani jet celý den a celou noc zelenkavým mořem silnic, nebo, nedej bože, uvíznout na několik hodin před pruhovaným milníkem, který má na jedné straně číslici 22 a na druhé 23; a není ani žádná radost živit se celé týdny vajíčky, mlékem a vychvalovaným žitným chlebem. Ale za všechno toto nepohodlí a nezdary je člověk bohatě odměněn jinými výhodami a požitky. Než přikročme už k vyprávění.

Po všem, co jsem teď uvedl, nemusím už čtenáři zdlouha vykládat, jak jsem se před nějakými pěti lety dostal do Lebeďaně, zrovna když tam byl v nejlepším koňský trh. My, nimrodi, dovedeme jednoho krásného rána odejet ze svého více méně rodového sídla s úmyslem, že se hned nazítří kvečeru vrátíme, a přitom střílet po slukách tak dlouho, až pomalounku nakonec dojdeme k požehnaným břehům Pečory. Přitom každý, kdo má rád pušku a psa, je také vášnivým ctitelem nejušlechtilejšího zvířete na světě – koně. A tak jsem se tedy dostal až do Lebeďaně, ubytoval se v hostinci, převlékl se a vypravil na jarmark. (Sklepník, dlouhý, vyzáblý, asi tak dvacetiletý mládenec se sladkým nosovým tenorem mi už mezitím oznámil, že Jejich Jasnost, kníže N., remontér toho a toho pluku, je ubytován u nich v hostinci, že se sem sjelo i mnoho jiného panstva, že večer co večer zpívají cikáni a v divadle že se dává Pan Twardowski a koně prý jsou v ceně – však že sem taky přivedli pěkné koně!)

Na jarmarku stály v dlouhatánských řadách vozy a za nimi nejrůznější druhy koní: klusáci, plemenní, tažní, formanští, poštovní i obyčejní selští. Někteří byli vykrmení a hladcí, stáli ve skupinách podle barev, přikrytí pestrými houněmi a nakrátko přivázaní k vysokým kůlům, a bázlivě pošilhávali dozadu po svých pánech handlířích a jejich bičích, které až příliš dobře znali; statkářští koně, poslaní sem šlechtici odněkud ze stepi, sto až dvě stě verst odtud, pod dozorem nějakého stařičkého kočího a dvou nebo tří tupolebých pacholků, pohazovali dlouhými šíjemi, podupávali nohama a z dlouhé chvíle okusovali ohradní tyče; vjatští ryzáci se tiskli k sobě, šedě grošovatí, vraní a kaštanoví klusáci s širokými zadky, vlnitými ohony a huňatýma nohama tu stáli vznešeně a strnule jako lvi. Znalci se před nimi uctivě zastavovali. V uličkách mezi vozy tlačili se lidé různého povolání, věku i vzhledu: koňští handlíři v modrých kaftanech a vysokých čepicích lišácky vyhlíželi a vyčkávali kupce; kudrnatí cikáni s očima vykulenýma lítali sem a tam jako pominutí, koukali se koním na zuby, zvedali jim nohy a ocasy, křičeli, hádali se, dělali prostředníky, metali los nebo se otáčeli kolem nějakého remontéra ve vojenské čepici a vojenském plášti s bobrovým límcem. Statné kozačisko sedělo obkročmo na vychrtlém valachovi s jelení šíjí a prodávalo ho „sakumprásk“, to znamená se sedlem i uzdečkou. Sedláci v dlouhých kožiších v podpaždí roztrhaných se divoce probíjeli zástupem lidí a v celých houfech se vždycky nahrnuli k vozu, do něhož byl zapřažen kůň, který se měl „ozkoušet“, anebo někde v ústraní za pomoci mazaného cikána smlouvali až do úplného vyčerpání, stokrát za sebou si plácali po rukou, přičemž každý trval na své ceně, zatímco předmět jejich sporu, vychrtlá kobylka přikrytá pokroucenou rohoží jenom pomrkávala, jako by ani nešlo o ni. Však jí to taky mohlo být jedno, kdo ji bude bít, ne? Hlavatí statkáři s nabarvenými kníry a s tvářemi plnými důstojnosti, v konfederatkách a dlouhých soukenných kaftanech přehozených přes ramena, se dávali blahosklonně do řeči s břichatými kupci v plstěných kloboucích a zelených rukavicích. I důstojníci z různých pluků se tu tlačili; nápadně dlouhý kyrysník, původem Němec, se chladnokrevně ptal kulhavého handlíře, kolik že si žádá za toho zde ryšavého koně? Plavovlasý husárek, víc než devatenáct mu nebylo, vybíral přípřežního do páru ke šlachovitému mimochodníkovi, vozka v nízkém klobouku obtočeném pavím perem, v tmavohnědém selském kabátě po paty a s koženými palečnicemi za úzkým, krásně zeleným opaskem, hledal prostředního do trojky. Kočí zaplétali svým koním ohony, namáčeli jim hřívy a s uctivou tváří radili pánům. Ti, kdo už uzavřeli obchod, spěchali do hostince nebo do krčmy, podle toho, jakého byli stavu. A všechno to pobíhání, křik, hemžení, hádky a smiřovačky, nadávky a smích se děly po kolena v blátě. Byl bych rád koupil trojku obstojných koní do své bryčky, protože moji už pomalu vypovídali službu. Našel jsem dva a třetího už jsem si nestačil vybrat. Po obědě, který popisovat nehodlám (už Aeneas věděl, jak nepříjemné je vzpomínat na přestálé utrpení), vypravil jsem se do takzvané kavárny, kde se večer co večer scházeli remontéři, majitelé hřebčinců a jiní návštěvníci trhu. V místnosti, kde stál kulečník a jež tonula v šedomodrých vlnách tabákového kouře, bylo asi dvacet lidí. Sešli se tu klackovití mladí statkáři v husarských blůzách a šedých pantalónech, s dlouhými kotletami a napomádovanými knírky, kteří vrhali kolem sebe důstojné a přidrzlé pohledy; jiní šlechtici v nabíraných pláštích po kolena, s neobyčejně kr…