Lovcovy zápisky

Lgov

„Víte co, pojedeme do Lgova,“ řekl mi jednoho dne Jermolaj – však čtenáři už ho znají, „tam si nastřílíme kachen, co budeme chtít.“ Pro nimroda na slovo vzatého není sice divoká kachna žádné zvláštní lákadlo, ale protože jiná pernatá zatím nebyla (byl začátek září, sluky ještě nepřitáhly a běhat po polích za koroptvemi mne už omrzelo), poslechl jsem svého průvodce a vydali jsme se do Lgova.

Lgov je velká stepní vesnice, kde je starobylý zděný kostel s bání a dva mlýny na bahnité řece Rosotě. Tato řeka vtéká asi pět verst za Lgovem do širokého rybníka, při krajích a místy i uprostřed zarostlého hustým rákosím, říkává se mu u nás palach. A na tomto rybníku, v zátočinách a zákoutích mezi rákosím, vyrůstaly a žily spousty kachen nejrůznějších druhů: březňačky, hvízdáci, ostralky, čírky, nořivky a jiné. Malá hejna co chvíli přelétala či poletovala nad vodou a při výstřelu se jich vždycky vznesla taková mračna, že se lovec jen bezděky chytal jednou rukou za čepici a vykřikoval: júúúj! Vydali jsme se s Jermolajem kus podél rybníka, ale za prvé, kachna je pták opatrný a přímo u břehu se nezdržuje, a za druhé, i když se nám už nějaká zatoulaná a nezkušená čírka připletla do rány a přišla o život, nemohli ji naši psi za nic dostat z hustého palaší. Ač projevovali tu nejšlechetnější obětavost, nemohli ani plavat, ani jít po dně, a jen si darmo řezali své vzácné nosy o ostré okraje rákosu.

„Ne, tohle nic není,“ prohlásil nakonec Jermolaj, „musíme sehnat loďku. Pojďme nazpátek do Lgova.“

Šli jsme. Udělali jsme ledva pár kroků, když tu proti nám vyběhl od hustého rokytí dosti bídný ohař a hned za ním se objevil muž střední postavy, v tmavomodrém, značně ošoupaném kabátě, nažloutlé vestě, v kalhotách barvy gris-de-lin či bleu d’amour, nahonem zastrčených do děravých holínek, s červeným šátkem kolem krku a jednohlavňovkou přes rameno. Zatímco se naši psi s obvyklým, pro jejich rasu typickým čínským ceremoniálem očichávali s novou tváří, která se zřejmě trochu bála, stahovala ohon, pokládala slechy a rychle zmítala celým tělem, běhy napjaté a zuby vyceněné – neznámý přistoupil k nám a přeuctivě se poklonil. Napohled mu bylo tak pětadvacet; dlouhé plavé vlasy silně napomádované kvasem mu trčely v tuhých pramenech, malá hnědá očka přívětivě mrkala a celá tvář, podvázaná černým šátkem, jako když ho bolí zuby, se sladce usmívala.

„Dovolte, abych se představil,“ začal šišlavým, úlisným hlasem, „jsem zdejší myslivec Vladimír. Když jsem se doslechl o vašem příjezdu a dověděl se, že jste se ráčil vydat na břehy našeho rybníka, rozhodl jsem se nabídnout vám své služby, nebude-li vám to proti mysli.“

Myslivec Vladimír mluvil navlas jako provinciální mladý herec, jenž hrává role prvních milovníků. Přijal jsem jeho nabídku, a ještě než jsme došli do Lgova, znal jsem už celý jeho životopis. Byl to panský sloužící propuštěný na svobodu; v útlém mládí se trochu učil hudbě, potom sloužil jako lokaj, uměl číst a psát, pokud jsem stačil zjistit, přečetl lecjaký škvár, a teď žil jako tolik jiných lidí na Rusi z ruky do úst, bez pořádného zaměstnání, a živil se div ne manou nebeskou. Vyjadřoval se neobyčejně uhlazeně a zřejmě se rád blýskl svým chováním; sukničkář to také musel být náramný a podle všeho i úspěšný – však ruská děvčata dají na výřečnost. Naznačil mi při řeči, že někdy navštěvuje sousední statkáře, i do města že jezdívá na návštěvy, že hrává preferans a zná se s lidmi z hlavního města. Usmíval se mistrovsky a neobyčejně rozmanitě; zvlášť mu slušel skromný, zdrženlivý úsměv, který mu hrál na rtech, když naslouchal, jak někdo druhý vypráví. Vyslechl vás, ve všem vám dal za pravdu, přesto však neztratil pocit vlastní důstojnosti, jako by vám chtěl naznačit, že přijde-li na to, může i on vyslovit svůj názor. Jermolaj, který neoplýval velkým vzděláním a „jemnocitem“ už teprve ne, mu začal tykat. Přál bych vám vidět ten úsměv, s nímž mu Vladimír říkal: „Vy, pane.“

„Proč máte ten šátek na tváři? Bolí vás zuby?“ otázal jsem se ho.

„Ne, prosím,“ odvětil, „je to spíše zhoubný následek neopatrnosti. Měl jsem přítele, dobrý člověk to byl, prosím pěkně, ale lovu nerozuměl ani za mák, jak už to bývá, že ano. A tak jednoho dne mi povídá: ‚Příteli můj milý, vezmi mě s sebou na čekanou, jsem žádostiv poznat, v čem spočívá ta zábava.‘ Nechtěl jsem, pravda, příteli odříci: sám jsem mu, prosím pěkně, opatřil pušku a vzal ho na čekanou. Tedy, prosím pěkně, lov se nám vydařil, jak náleží. Nakonec jsme si řekli, že si odpočineme, že ano. Usedl jsem pod strom; on však naopak začal šermovat puškou, prosím pěkně, přičemž mířil na mne. Požádal jsem ho, aby přestal, ale on mne z nezkušenosti neposlechl, prosím pěkně. Zahřměl výstřel, a já jsem přišel o bradu a o ukazovák na pravé ruce.“

Došli jsme do Lgova. Vladimír i Jermolaj prohlásili, že bez loďky se lovit nedá.

„Souček má pramičku,“ poznamenal Vladimír, „ale nevím, kam ji schoval. Měli bychom zaběhnout k němu.“

„Ke komu?“ zeptal jsem se.

„Ale je tu jeden člověk, Souček se mu říká.“

Vladimír se vydal s Jermolajem k Součkovi. Řekl jsem jim, že na ně počkám u kostela. Když jsem si prohlížel hroby na hřbitově, přišel jsem na zčernalou hranatou urnu s nápisy. Na jedné straně stálo francouzsky: „Ci gît Théophile Henri, vicomte de Blangy“, na druhé: „Pod tímto kamenem je pohřbeno tělo francouzského občana hraběte Blangyho; narodil se roku 1737, zemřel 1799, jeho životní pouť trvala 62 roky“, na třetí: „Pokoj prachu jeho“ a na čtvrté:

Zde pod kamenem tím spí šlechtic vyhnaný,
francouzské země syn, šlechetný, nadaný.
Dítky své pochoval, manželku oplakal,
pak opustil svou vlast, již tyran podupal.
Když v ruskou zemi dálnou došel vyčerpán,
na sklonku života v dům pohostinný zván,
by učil dítky, z rodičů starost sňal…
Nejvyšší soudce náš zde spočinout mu dal.

Příchod Jermolaje, Vladimíra a muže s přízviskem Souček mne vytrhl ze zamyšlení.

Bosý, otrhaný a rozježený Souček vypadal jako vysloužilý panský čeledín. Mohlo mu být tak šedesát.

„Máš pramičku?“ zeptal…