Lovcovy zápisky

Zpěváci

Malá vesnička Kolotovka, jež kdysi náležela statkářce nazývané v okolí Satoryje, protože to byla učiněná saň (její pravé jméno nikdo ani neznal), a dnes patří jakémusi petrohradskému Němci – tedy malá vesnička Kolotovka leží na svahu holého kopce, odshora dolů rozťatého strašlivou strží. Tato strž, rozšklebená jako propast, vine své rozryté a vymleté dno přímo prostředkem ulice a dělí ubohou vesničku na dvě části hůř než řeka, neboť přes řeku se dá alespoň postavit most. Několik vytáhlých jív nesměle slézá po obou písčitých stráních a dole na dně, suchém a žlutém jako měď, leží obrovské ploché kameny olepené jílem. Nijak veselý pohled, jen co je pravda, a přesto všichni lidé z okolí cestu do Kolotovky dobře znají a rádi si sem zajdou.

Hned při kraji strže, pár kroků od místa, kde se začíná vřezávat do země, stojí malé čtverhranné stavení; stojí tu o samotě, stranou od ostatních. Střechu má doškovou, na ní komín, jedno okno je jako číhavé oko obráceno ke strži; za zimních večerů bývá zevnitř osvětleno a to je pak daleko vidět v mléčné mrazivé mlze a nejednomu pocestnému sedláčkovi září jako hvězda betlémská. Nade dveřmi stavení je modrá tabulka; to stavení je hospoda a říká se tam V Závětří. V této krčmě se pálenka jistě neprodává o nic levněji než jinde, a přesto sem chodí daleko víc lidí než do leckteré hospody v okolí. To proto, že hostinským je tu Nikolaj Ivanyč.

Nikolaj Ivanyč – kdysi štíhlý, kudrnatý, červenolící chasník, dnes ovšem nadmíru tlustý šedivý muž s buclatou tváří, lišáckýma, dobrosrdečnýma očkama a mastným čelem pokresleným nitkami vrásek – žije v Kolotovce už přes dvacet let. Je bystrý a vyzná se, jako každý řádný hostinský. Že by byl příliš úslužný a hovorný, to není, umí si však přesto přilákat a udržet hosty, kteří docela rádi sedávají před jeho nálevním pultem a zvykli si už na klidný a přívětivý, i když pronikavý pohled flegmatického krčmáře. Má notnou dávku selského rozumu a dobře ví, jak žije statkář, rolník i měšťan; v těžkých případech by mohl přijít s lecjakou dobrou radou, ale že je opatrný a sobecký, raději se do ničeho nemíchá a jen tak napůl úst někdy utrousí pár slov, poradí co a jak – ovšem jen těm hostům, které má rád. Vyzná se ve všem, co Rus pokládá za důležité či zajímavé: v koních i v dobytku, v dříví, cihlách i nádobí, ve střižním i v koženém zboží, v písních i v tancích. Když nemá hosty, sedává jako žok na zemi přede dveřmi hospody, tenké nohy zkříženy pod sebe, a s každým kolemjdoucím prohodí vlídné slůvko. Hodně toho už v životě viděl, přežil už pěknou řádku drobných šlechticů, co se u něho stavovali na „krapet režné“, ví o všem, co se šustne na sto verst dokola, ale nikdy se nepodřekne, ba ani na sobě nedá znát, že ví i to, o čem nemá tušení ten nejvšímavější strážmistr. Nic neříká, jen se pořád usmívá pod vousy a přestavuje skleničky. Sousedé si ho váží a civilní generál Ščerepetěnko, nejvyšší hodnostář mezi újezdními statkáři, mu pokaždé milostivě pokyne, když jede kolem jeho domku. Lidi na Nikolaje Ivanyče dají – vždyť i vyhlášeného zloděje koní přemluvil, aby vrátil koně, kterého odvedl ze stáje jednomu jeho známému. I rolníky ze sousední vsi přivedl k rozumu, když nechtěli poslouchat nového správce. Ale nemyslete si, že to dělá z touhy po spravedlnosti či z lásky k bližnímu – to ne! Snaží se jen předejít všemu, co by mohlo narušit jeho klid. Nikolaj Ivanyč je ženatý, i děti má. Jeho žena, prostořeká měšťka se špičatým nosem a jiskrnýma očima, poslední dobou taky nějak přibrala na váze, stejně jako její muž. Je to pravá ruka Nikolaje Ivanyče – i klíček od peněz jí svěřil. Ukřičení ochmelkové z ní mají strach, nemá je ráda, říká, že užitku je z nich málo a rámusu nadělají až běda; milejší jsou jí ti, co jen mlčky sedí a mračí se. Děti má Nikolaj Ivanyč ještě malé. První jim pomřely, ale ty, co zůstaly, jsou celé po rodičích; zdravé a pěkné, až radost pohledět na jejich chytré tvářičky.

Byl nesnesitelně parný červencový den, když jsme se s mým psem pomalu vlekli kolotovskou strží směrem k Závětří. Slunce se na nebi rozpálilo, jako by je posedl běs, a sálalo a pražilo bez milosti; vzduch byl plný dusivého prachu. Lesklí havrani a vrány stáli s otevřenými zobáky a úpěnlivě hleděli na kolemjdoucí, jako by prosili o slitování; jedině vrabci si nic nestýskali a celí rozčepýření cvrlikali ještě zuřivěji a prali se po plotech, v hejnech vzlétali z prašné cesty a jako šedivá mračna táhli nad zelenými konopišti. Měl jsem strašnou žízeň a voda nablízku nikde: v Kolotovce jako v mnoha jiných stepních vesnicích není pramen ani studna, a tak tu venkované pijí jakousi blátivou břečku z rybníka. Jenže kdo prosím vás může říkat takovému odpornému nápoji voda? Rozhodl jsem se, že si zajdu k Nikolaji Ivanyči na sklenici piva nebo kvasu.

Abych pravdu řekl, Kolotovka neskýtá v žádnou roční dobu pohled nijak utěšený, ale zvlášť truchlivé pocity vzbuzuje v létě, když červencové jiskřivé slunko nelítostně pere do zčernalých propadlých střech domů i do této hluboké strže, do spáleného, zaprášeného výhonu, na němž se v beznaději potulují hubené, nohaté slepice, do šedého stavení sroubeného z osikových klád, s dírami namísto oken, což kdysi býval panský dům, i do černého rybníka jakoby rozžhaveného a kolem dokola zarostlého kopřivami, buřáním a pelyňkem, pokrytého husími peříčky a vroubeného proužkem oschlého bahna a protrženou hrází, u které se na uťapkaném, popelovitém plácku smutně tisknou do hloučku ovce, lapají po dechu, kýchají horkem a zkroušeně a trpělivě naklánějí hlavu co nejníž, jako by čekaly, kdy už konečně pomine to nesnesitelné vedro. Unaveným krokem jsem se blížil k obydlí Nikolaje Ivanyče, a jak už to bývá, děti na mne zůstávaly hloupě civět a psi mi dávali najevo svou nevoli: štěkali tak vztekle, až sípali – připadalo mi, že jim ten štěkot trhá vnitřnosti a oni že se z toho až dáví a kašlou – když vtom vyšel na práh hospůdky vysoký muž v soukenném dlouhém plášti nízko přepásaném modrým opaskem. Vypadal jako panský sloužící; …