Lovcovy zápisky

Hrčí!

„Tak vám povím,“ spustil Jermolaj hned na prahu mé světnice – a já jsem sotva poobědval a natáhl se na polní lůžko, abych si trochu odpočinul po dosti úspěšném, ale unavujícím lovu na tetřevy, bylo to kolem desátého července za úmorných veder, – „tak vám povím, že s brokama jsme na dně.“

Vyskočil jsem z lůžka. „Cože? Na dně? Jak to? Vždyť jsme jich ze vsi brali dobrých dvanáct kilo! Celý pytlík!“

„No pravdaže, a jaký! Na čtrnáct dní by to muselo vystačit. Kdopak ví, třeba se protrhl; co už teď naděláme, broky jsou fuč. Je jich tam sotva na deset ran.“

„Ale co si počneme? Nejlepší místa nás teprve čekají – na zítřek máme slíbeno šest tokanišť.“

„Inu, tak mě pošlete do Tuly. Je to kousek odtaď, pětačtyřicet verst, víc ne. Zpátky jsem našup a broků vám dovezu třeba metrák, když budete chtít.“

„Ale kdy tam chceš jet, prosím tě?“

„I třeba hned, načpak čekat. Jenomže je tu taková věc: budou se muset zjednat koně.“

„Jak to zjednat koně? A nač máme naše?“

„S našima se nedá jet. Prostřední kulhá až běda!“

„A od kdy, prosím tě?“

„Ale onehdá ho kočí zavedl ke kováři, no a ten ho zakoval. Kovář tu myslím stojí za starou bačkoru. Kůň se teď nemůže na nohu ani postavit. A zrovna na přední. Nese ji zvednutou jako pes.“

„No a co? Strhli mu aspoň tu podkovu?“

„Ne, nestrhli; ale strhnout se musí, to jo. Kůň bude mít hřebík vražený až do živého.“

Dal jsem zavolat kočího. Ukázalo se, že Jermolaj nelhal: prostřední kůň se doopravdy nemohl postavit na nohu. Okamžitě jsem nařídil, aby mu strhli podkovu a postavili ho na vlhkou hlínu.

„Tak jak? Mám zjednat ty koně do Tuly?“ naléhal na mne Jermolaj.

„Copak v téhle díře seženeš koně?“ vybuchl jsem dopáleně.

Vesnice, v níž jsme byli, ležela daleko od všech cest a vypadalo to, že tu žije jen samá nuzota. Co dalo práce, než jsme sehnali jednu světnici – nebyla sice valná, ale přece jen v ní bylo aspoň trochu k hnutí.

„I seženu,“ odvětil Jermolaj se svým bohorovným klidem. „Je to sice díra, to jste správně řekl, ale ostával tu ve vsi jeden sedlák, hlava otevřená – a boháč! Devět koní měl. Už je na pravdě boží a teď tu na tom hospodaří jeho nejstarší syn. Hloupý je, že mu není hned tak rovno, ale tatíkův grunt přece jen ještě nestačil přivést na buben. No a u toho seženeme ty koně. Jestli poroučíte, hned ho přivedu. Jeho bratři jsou prej pěkně fikaní, ale on má přeci jen hlavní slovo.“

„Jak to?“

„No však je taky nejstarší! A to by bylo, aby ho mladší neposlouchali.“ Tady se Jermolaj jadrně a neslušně vyjádřil o mladších bratřích vůbec. „Tak já pro něho jdu. Je to telátko boží, s tím se přeci musíme domluvit.“

Zatímco Jermolaj sháněl „telátko boží“, uvažoval jsem, zda bych neměl do Tuly jet raději sám. Měl jsem totiž s Jermolajem špatné zkušenosti – poslal jsem ho jednou do města něco obstarat, on mi slíbil, že všechny mé příkazy vyřídí za den, a celý týden o něm nebylo slechu dechu, všechny peníze propil a zpátky přišel pěšky – a to odjel bryčkou. A pak, měl jsem v Tule známého koňského handlíře a mohl jsem si u něho koupit koně místo zchromlého prostředního.

Rozhodnuto! řekl jsem si. Pojedu sám; a spát mohu i cestou – však vůz je naštěstí pohodlný.

„Tady ho máte!“ hlásil čtvrt hodiny nato Jermolaj a hrnul se do světnice. V patách za ním vstoupil statný sedlák v bílé košili, modrých nohavicích a láptích, nápadně světlovlasý a mžouravý, s ryšavou kozí bradkou, dlouhým, baňatým nosem a pootevřenými ústy. Vypadal opravdu jako „telátko bóží“.

„Tady ho račte mít,“ řekl Jermolaj. „Koně má a pojede.“

„Jářku, já, tento…,“ začal sedlák sípavým, zajíkavým hlasem a pohazoval přitom hlavou s řídkými vlasy a mačkal v rukou čepici. „Já teda…“

„Jak ti říkají?“ zeptal jsem se.

Sedlák sklopil zrak a jako by se zamyslel.

„Jak mně říkají?“

„Ano, jak se jmenuješ?“

„No, já se jmenuju Filofej.“

„Tak podívej se, milý Filofeji, ty prý máš koně. Přiveď mi sem trojku, zapřáhneme ji do mého vozu – je lehký – a zavezeš mě do Tuly. Svítí měsíček, vidět je dost a za chládku se dobře pojede. Jakápak je cesta?“

„Cesta? I ujde to. K silnici to nebude víc jak dvacet verst. To jenom jedno místečko je tam takové… sakramentské, ale jináč to jde.“

„A co je to za místečko?“

„Ale řeka se tam musí brodit.“

„Copak vy si pojedete do Tuly sám?“ vyzvídal Jermolaj.

„Ano, sám.“

„Hm!“ prohlásil můj věrný sluha a pohodil hlavou. „Hm, hm!“ řekl ještě jednou, odplivl si a šel ven.

Cesta do Tuly pro něho zřejmě ztratila všechnu přitažlivost a stala se něčím docela bezvýznamným a nezajímavým.

„A znáš cestu dobře?“ obrátil jsem se k Filofejovi.

„I toť se ví, že znám. Jenomže já tento, račte uznat, nemůžu, to víte, tak z ničehož nic…“

Vyšlo najevo, že když Jermolaj Filofeje najímal, prohlásil, jen ať je klidný, že dostane, pařez jeden, zaplaceno, a konec řečí! Filofejovi, i když byl podle Jermolaje pařez, tohle prohlášení přece jen nestačilo. Řekl si mi o padesát rublů v bankovkách, což byla částka obrovská; já mu nabídl deset rublů, a to bylo zase dost málo. Začali jsme smlouvat. Filofej se zpočátku bránil jen což, potom začal slevovat, ale šlo to ztuha. Jermolaj, který na chvilku vstoupil, mě začal ujišťovat, že „ten pařez“ („I koukněme, co to pořád má za slovo!“ podotkl Filofej polohlasně), „že ten pařez ani peníze nerozezná“, a honem mi připomněl, jak asi před dvaceti lety hostinec, co zavedla moje maminka na rušném místě, na křižovatce dvou silnic, přišel dočista na buben jen proto, že starý čeledín, kterého tam dali za hostinského, skutečně nerozeznal peníze a cenil je podle množství, to znamená, že dával například stříbrný čtvrťák za šest měděných pěťáků, přičemž ale jadrně klel. „Ech, ty jeden Filofeji, ty jsi mi ale Filofej!“ vyjel si na něho nakonec Jermolaj a dopáleně bouchl dveřmi.

Filofej na to nic neříkal, jako by si byl vědom, že jmenovat se Filofej je opravdu na pováženou a že za takové jméno může člověk dostat i vynadáno, i když za to vlastně může pop, kterého při křtu nepodarovali, jak se sluší a patří.

Nakonec jsme se přece jen shodli na dvaceti r…