Kniha Thel

IV.

Strašlivý strážce věčných bran zdvih severní závoru:
Thel vešla a spatřila tajemství neznámé země.
Viděla lože mrtvých, i jak vlákna kořenů
všech srdcí na zemi sebou neklidně trhají –
zemi utrpení a slz, kde úsměv nikdo nespatřil.

Šla zemí mraků, údolími tmy a poslouchala
nářky a úpění; často u orosených hrobů
postála mlčky, naslouchajíc hlasům ze země,
až přišla nad svůj vlastní hrob, posadila se tam
a poslouchala hlas smutku, jenž dýchal z prázdné jámy.

„Proč ucho není hluché ke své vlastní zkáze?
Proč oko neoslepne k jedu úsměvu?
Proč pod víčky jsou šípy po ruce,
kde v záloze číhá tisíc bojechtivých?
Proč z oka přízně prší ovoce a zlaťáky?
Proč po jazyku každý vítr maže med?
Proč ucho je prudký vír, jenž strhne stvoření?
Proč nosní dírky vdechují hrůzu, strach a děs?
Proč uzda leží na chlápcích mládím hořících?
Proč záclonu těla máme na loži všech toužení?“

Dívka vyskočila z trůnu a s výkřikem
bez překážek utekla zpět do údolí Har.