Kniha Thel

II.

„Můj mráčku,“ řekla dívka, „zaklínám tě, pověz mi,
proč nenařílcáš si, že zmizíš v pouhé hodině.
Pak hledáme tě, ale marně.Thel je jako ty!
Pomíjím: naříkám, a nikdo neslyší můj hlas.“
Pak oblak ukázal svou zlatou hlavu, čirý tvar;
vznášel se a přecházel ve vzduchu před očima Thel:

„Nevíš, že nám oři pijí ze zlatých pramenů,
v nichž Luvah koně napájí? Hledíš snad na mé mládí
a děsíš se - když zmizím a ty mě už nespatříš –
že nezbývá nic? Děvče, pravím ti, když pominu,
desetkrát zmnožím život, lásku, božský vznět i mír:
neviděn zavěsím svá lehká křídla na květy
a svádím krásnou rosu, ať mě vezme k sobě –
plačící dívku, jíž kolena se třesou před sluncem,
než vstanem v zlatých poutech a sbohem si nedáme,
bok po boku květinám budem nosit potravu.“

„Opravdu, mráčku? Bojím se, že nejsem jako ty,
vždyť kráčím údolími Har a voním ke květům,
však květy neživím; poslouchám zpívající ptáky,
však ptáky neživím, potravu hledají si v letu:
Thel už to ale netě…