Kniha Thel

I.

Dcery Serafinů vedly kolem svá sluneční stáda,
jenom ta nejmladší ne; bledá, hledala tajný vzduch,
v němž zmizela by jak jitřní krása smrtelnému dni.
U řeky Adony je slyšet její něžný hlas
a její ušlechtilý nářek padá jako rosa:

„Živote našich jar, proč vodě zajdou lotosy,
proč děti jara, zrozené jen pro úsměv a pád?
Thel je jak duha ve vodě, jak mizející mrak,
jak odraz v zrcadle, jak stíny věcí ve vodě,
jak snění novorozeňat, jak úsměv dítěte,
jak holubičí hlas, prchavý den, hudba ve vzduchu.
Měkce si ustlat chci a měkce hlavu položit,
měkce spát spánek smrti a měkce chci vnímat hlas
toho, jenž zahradou prochází ve večerní čas.“

Konvalinka, jež ve skromné trávě dýchala,
odpověděla krásné dívce: „Vodní býlí jsem,
jsem maličká a rostu ráda v stínu údolí;
jsem slabá, že i žluťásek se vyhne mé hlavě.

Nebe však o mně ví, a ten, kdo se směje na všechny,
údolím kráčí, svou dlaň otvírá mi každý den
a praví: ,Raduj se, trávo, ty čerstvá konvalinko,
skromné děťátko tichých údolí a potůčků,
oděna budeš světlem a nasycena manou,
než v letním žáru vedle svých pramenů roz…