III
Bruneseau
Ve středověku byla pařížská stoka pověstná. V šestnáctém století se ji pokusil Jindřich II. prozkoumat, ale nepodařilo se mu to. Jak tvrdí Mercier, byla stoka přenechána sama sobě a stala se tím, čím se sama mohla stát.
Taková byla ta starobylá Paříž, vydaná napospas potyčkám, nerozhodnostem a tápání. Dost dlouho byla hloupá. Později ukázal rok 1789, jak do měst vane nový duch. Ale za starých dobrých časů mělo hlavní město málo vtipných hlav, neumělo vést své záležitosti ani mravně ani hmotně, a právě tak špatně vymítalo odpady a zlořády. Všechno bylo spojeno s překážkami, všechno dalo mudrování. Stoka se například vzpírala každému zmapování. V kanálech nebylo vůbec možno se orientovat, tak jako se nepodařilo dohodnout ve městě; nahoře bylo všechno nesrozumitelné a pod zemí bylo všechno k nerozmotání, pod zmatením jazyků byl zmatek sklepů. Labyrint pod Babylónem.
Někdy si pařížská stoka vzpomněla a vystoupila ze břehů, jako by se byl tento zneuznávaný Nil náhle rozhněval. Někdy se stala ohavná věc, stoka se vylévala. Občas ten žaludek civilizace špatně trávil, stoka se valila zpátky k hrdlu města a Paříž dostala od svého bahna škytavku. Ne nadarmo se stoka podobala výčitce svědomí; byla to výstraha; ovšem výstraha špatně pochopená; město se rozčilovalo nad opovážlivostí kalu a nepřipouštělo, aby se špína vracela. Žeňte ji líp!
Jednou ze živých vzpomínek nynějších osmdesátiletých Pařížanů je zátopa roku 1802. Bahno se roztékalo čtyřmi směry ve tvaru kříže po náměstí Victoires, kde stojí socha Ludvíka XIV.; dvěma kanály na Champs-Elysées do ulice Saint-Honoré, kanálem Saint-Florentin do ulice Saint-Florentin, kanálem Sonnerie do ulice Pierre-à-Poisson, kanálem Chemin-Vert do ulice Popincourt a kanálem v ulici Lappe do ulice Roquette; vydlážděný příkop ulice Champs-Elysées zaneslo bahno do výše pětatřiceti centimetrů; a na jižní straně Seiny vniklo bahno vomitoriem, které fungovalo opačně, do ulice Mazarine, do ulice Échaudé a do ulice Marais, kde se zastavilo v délce sto devíti metrů, přesně několik kroků od domu, v němž v sedmnáctém století bydlil Racine, a tak projevilo více úcty k básníkovi než ke králi. Největší výšky dosáhlo v ulici Saint-Pierre, kde se zvedlo na tři stopy nad chodníkové rigoly, a nejrozlehlejší bylo v ulici Saint-Sabin, kde se rozlilo do délky dvou set třiceti osmi metrů.
Na počátku tohoto století byla pařížská stoka místem ještě velmi tajemným. Bahno nemůže mít nikdy dobrou pověst; ale zde se proslulost ve špatném slova smyslu stupňovala až k hrůze. Paříž si nejasně uvědomovala, že je pod ní jakési strašné sklepení. Mluvilo se o něm jako o thébském kališti, v němž se hemží patnáct stop dlouhé stonožky a kde by se mohl koupat Behemoth. Vysoké boty čističů stok se nikdy neodvažovaly z…
Victor Hugo
Rusalka bledá –
Bídníci jsou jedna z nejslavnějších knih všech dob, jejíž děj zná díky ohromnému množství filmových, seriálových a muzikálových adaptací téměř každý. Vypraví příběh o zločinu, spáse, chudobě, oddanosti, pronásledování… prostě spousta věcí, které čtenáře zaujmou. Ústřední postavou je uprchlý vězeň Jean Valjean, ze kterého se stává respektovaný a charakterní muž, který ale musí neustále prchat před spravedlností v podobě posedlého Javerta. Valjean se také ujímá osiřelé holčičky Cosetty, kterou vychovává jako vlastní milovanou dceru. Příběh je to opravdu velkolepý a strhující. Tuto klasiku by si měl přečíst každý.