Kniha Ahania

IV.

Kol bledého těla na stromě
se sypaly šípy morové.

V snech Urizenových hlubokých,
v těch nesmírných stoletích věčnosti,
když se nervy radosti rozplývaly,
jako bílé jezero v blankytu tmavém,
jež v zmítaném bolu a v hrozných mukách
se šířilo, hned pak zas smršťovalo,

tam nad Nesmrtelným, jehož tělo
se rozkládalo, v zhoubných mracích
se vznesly a stály výpary,
až bolest, jež v kámen proměňuje,
je pokryla strupatým povlakem
jako lidské kosti tvrdé a tmavé.

Mraky chorob se nesly daleko
kol Nesmrtelného v mukách,
kol chřestících kostí se snášely,
zjev za zjevem, choroba za chorobou
se nesly s křikem v krvi a v mukách.

V své kovadliny bil Věčný prorok
a zuřivě v pustých temnotách
kul železné sítě kolem a Los
je okolo kostí rozestřel.

Ty křičící zjevy těkaly marně:
ty v svaly a žlázy se spojily,
ty v orgány chtíče a žádosti;
něž většina zůstala v zmítaném prázdnu -
voj Urizenův - voj hrůz.

Kol stromu s bledým živým tělem
let čtyřicet let…