Kniha Ahania

V.

Zněl žalobný hlas Ahanie,
jež lkala nad prázdnem.
A u stromu Fuzonova
tam v dálce v pusté noci
zněl hlas - ale neměla těla;
proud slz jejích z mraků věčně
se kolem stromu lil.

Zněl hlas: „Ach, Urizene milý!
Ty květe jitřní! Na prahu nebytí
tu lkám - jak široká propast jest,
jež dělí mě od tebe!

Zde na kraji hloubky dlím,
zřím stoupat chmury tvých mraků,
zřím černé tvé lesy, proud vod -
poušť strašlivá zrakům mým!

A skalami, roklemi jdu
a údolím smrti a lkám.
Proč Ahanií jsi pohrdl,
proč od sebe, kde plál jas,
v svět samoty jsi mě hnal?

Ach, nelze ho za ruku vzít
a plakat mu na klíně,
ni jeho pohled a radost zřít,
ni hlas jeho slyšet, ni luk,
ni jeho kroky; a neposkočí
mi srdce slyšíc ten milý zvuk.

A nemohu políbit
sled jeho jasných stop
a kráčím po skalách,
jak krutý osud chce.

Kde je zlatý palác můj?
Kde lože mé ze slonoviny?
Kde radost mých ranních chvil?
Kde věčnosti synů zní zpěv,
by se vzbudil Urizen, můj král,
vstal k lovu na horách
a k štěstí věčných údolí;
by procitl zrána můj král,
by objal radost mou
na širokých prsou svých?
By rosný můj mrak v jeho žně
lil oživující déšť,
když blaženou radost mou
dal synům radosti věčné,
když dcery života bral
v mé lásky…