Kniha Ahania

II.

Své čelo vraštil Urizen, úzkostí
mu bledly oči a modraly rty
a v slzách a v trpkém hoři svůj luk
si připravoval - ze žeber byl
těch dravých oblud, v samotách svých lesů žil.
A chmurné jeho myšlenky dolů
se hrnuly přívalem s jeho hor,
v proud bahna houstly a byla v něm vejce,
z nichž havěť se líhla podivná:
z těch tvorů někteří na horách byli
a jiní v údolích, jiní vzlétli.

A jeden z nich, ohromný, hrozný had -
měl šupiny, jedovaté rohy -
až na klín se Urizenovy vplížil
tam na dubu s tmavými kořeny.

Had zuřivě trkal, byl veliký zápas
a veliká žárlivost v chladných jedech,
než Urizen ho zabil. Skály
pak otrávil jeho krví, otřel
pak jeho žebra, osušil šlachy
a na zimu je odložil.
Luk černý udělal; na ten luk
dal mlčky otrávený kámen
a k luku pak takto promluvil:
„Ó, luku z mraků tajemství!
Ty nerve z obludy zrozené z chtíče!

Ten kámen vyšli neviditelně
v hruď Fuzonovu černými mraky!“
Tak pravil a mučen jsa bolestí ran
ta ohromná žebra oh…