Proslulý světový pohádkář Hans Christian Andersen se narodil v Odense na ostrově Fynu v chudé rodině a prakticky do své čtyřicítky byl závislý na podpoře různých mecenášů. Jeho otec byl chudým ševcem a celá jejich rodina žila a spala v jedné malé místnosti.
V 11 letech mu zemřel otec, živitel rodiny. Aby ulehčil tíživé situaci, musel mladý Hans zanechat školy a začal pracovat v továrně. Ve svých 14 letech se vydal do Kodaně, kde se bez úspěchů živil jako zpěvák a herec loutkového divadla. Postavil si malé loutkové divadlo a vyrobil pro své loutky oblečky. Byl vášnivým milovníkem literatury a znal nazpaměť celé Shakespearovy hry.
První šťastnou osobností v Andersenově životě byl ředitel divadla Jonáš Collin, který poslal ctižádostivého Hanse do školy – zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na gymnáziu ve Slagelse, později přešel na školu v Helsingoru, kde zůstal až do roku 1827. Příliš mu však studia nešla.
Psal romány, básně, divadelní hry a hlavně pohádky. Svou první knížku Duch v Palnatokově hrobě (1822) vydal Andersen ještě před nastoupením na školu. Aktivně se účastnil dánského kulturního života. Ne vždy mu to přineslo kladné ohlasy, ale on se nevzdával. Někteří literární kritici a historici se shodují na tom, že skoro ve všech svých textech odkazuje spisovatel k vlastnímu životu.
Andersenovy pohádky se již dávno staly klasikou. Andersen psal ovšem rovněž básně a romány, z nichž je dosud čtena autobiografie Pohádka mého života. Je také autorem (ač nepříliš úspěšných) divadelních her.
Tehdejší odborná veřejnost si z Andersena utahovala pro jeho slabiny v pravopise. Začínal s cestopisy a básněmi, vaudevilly – veseloherními útvary se zpěvy, většinou založenými na zápletkách a omylech. Největšího úspěchu však dosáhl v beletrickém díle (romány Improvizátor, Dvě baronky a autobiografie Pohádka mého života) a především sto padesáti šesti pohádkami. Vždy v posvátný čas Vánoc vydal svazeček pohádek. V době, kdy neexistovala televize, měly nejen pro děti velký význam.
Andersen v nich oživuje neživé věci, nechává promluvit zvířata i domy. Ukazuje krásu života i jeho problémy života porcelánových figurek, sněhuláků, jehly i čápů. Vše samozřejmě okořeňuje Andersenův osobitý styl. Dokázal se vcítit do dětské duše, psal pohádky jakoby sobě, malému dítěti.
Na jaře roku 1872 Andersen spadl z postele a vážně se zranil. Již nikdy se zcela neuzdravil. Zemřel v létě 1875 nedaleko Kodaně. Je pochován na Assistenském hřbitově v Kodani a den jeho pohřbu (kterého se zúčastnil i král Christian IX.) byl vyhlášen dánským dnem národním smutku.
Zlatý zákon lásky zní „miluj a budeš milován!“.
Nemůžeme-li sdílet štěstí s druhými, je to jen poloviční štěstí.
Není krásnějších pohádek než ty, které píše život sám.
To, co utvrzuje lásku milenců, je neustálé nebezpečí jejich vzájemného rozchodu.
Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nové, nádherné vydání.
Lásko, krásný posle nebes! Komu jednou svlažíš rty svým nektarem, do smrti žízní, komu jednou zraníš srdce, nikdy se neuzdraví.
Láska je rozkoš, ale působí bolest.
Nemilujeme ani tak z lásky jako spíše z přebytku citu, který nemáme. Možnost jinak uplatnit.
Velká láska se zřídkakdy vyskytuje tam, kde je mnoho vzájemné krásy. Téměř vždy tam, kde je velké vzájemné poznání.
Člověk vidí svět skoro vždy brýlemi citu, a podle barvy skla jeví se mu temný, nebo purpurově jasný.
Z lásky k sobě je si třeba nepřát ničeho.
Hans Christian Andersen
