Sicilský román

Kapitola II

Nadešel den slavnosti, který Julie tak dlouho a netrpělivě očekávala. Sezvali všechnu okolní šlechtu a hradní brána se otevřela dokořán všeobecnému veselí. Ve všech dvoranách se pořádala skvělá hostina, při níž se podávaly nejvybranější a nejnákladnější pokrmy. Tichá hudba se linula ke klenutým stropům, stěny byly ověšeny ozdobami, a budovu kdysi chmurnou jako by přeměnil nějaký čaroděj v pohádkový zámek. Markýz přes všechno veselí kolem často jako by zábavu nevnímal, a ač se snažil vypadat vesele, na tváři se mu zračil hluboký smutek.

Večer se konal veliký ples: markýza, která dosud vynikala krásou a okouzlující uhlazeností, se objevila v přenádherném oděvu. Účes, posázený spoustou drahokamů, dodával jejímu zjevu spíš nádech smyslnosti než spanilosti. Svých půvabů si byla vědoma, nicméně se žárlivostí hleděla na krásu Emílie a Julie a v duchu musila uznat, Že prostý půvab, který je zdobí, okouzluje víc než všechna vyumělkovaná nádhera. Obě měly na sobě lehký sicilský oděv a záplavu krásných rozpuštěných vlasů jim podchycovala jen stužka perel. Ples zahájil Ferdinand a urozená slečna Matylda Constanza; Emílie tančila s mladým markýzem della Fazzelli a vedla si s nenuceností a důstojností sobě vlastní. Julie zakoušela střídavě radost i strach, když si ji odváděl hrabě de Vereza, v němž poznala kavalíra, kterého předtím spatřila z okna. Její půvabný krok a ladně souměrná postava vyvolaly u společnosti pochvalný šepot a kouzlo jejího zjevu ještě zvyšoval jemný ruměnec, který se jí vkradl na líce. Když se však hudba změnila a ona tančila v mírném sicilském rytmu, nad jejími étericky ladnými pohyby a nelíčeně něžným vzezřením všichni pozorně zmlkli a mlčeli ještě chvíli poté, když tanec skončil. Markýza pozorovala všeobecný obdiv se zdánlivou radostí a skrytou nevolí. Byla bolestně znepokojena, když si hrabě vyvolil Julii za tanečnici, a celý večer ho žárlivě střežila. Její hruď, planoucí dosud jen láskou, teď drásaly jiné náruživosti, prudší a zhoubnější.

Myšlenky jí nedopřály klidu, v duchu stále odbíhala od toho, co se odehrávalo před jejíma očima, a musila vynaložit všechen um, aby zůstala napohled klidná. Viděla, nebo si myslila, že vidí, jak vroucně hrabě promlouvá k Julii, a srdce jí sžírala krutá žárlivost.

Ve dvanáct se rozlétla brána hradu a společnost se odebrala do skvostně osvětleného lesa. Světelné arkády lemovaly dlouhé aleje, na jejichž konci byly celé pyramidy světel, jevící se oku jako jediný zářivý planoucí sloup. Porůznu zbudovali stavení, ověšená pestrobarevnými lampami, seskupenými do nádherných, fantastických tvarů. Pod stromy bylo prostřeno občerstvení; a vůkol se linula hudba, vyluzovaná neviditelnýma rukama. Hudebníci byli umístěni do nejtemnějších, nejzarostlejších zákoutí, aby unikli pozornosti a zapůsobili na obraznost. Vypadalo to čarodějně. Jen krása a romantická nádhera se naskytovaly zraku; k sluchu doléhalo jen veselí a hudba. Mládež se rozdělila do hloučků, které se chvílemi mihly mezi stromy …