Záhady Udolfa I

Kapitola X

Což něco takového
nás může ovanout jak letní mrak
a námi neotřást?

— MAKBETH

Druhý den ráno dala Emilie rozdělat oheň v kamnech St. Aubertovy ložnice a ihned po snídani se tam odebrala, aby spálila ty listiny. Zamkla za sebou, neboť nechtěla při tom být rušena, a otevřela dveře kabinetu, v němž byly listiny ukryty. Ale jen co tam vstoupila, padla na ni podivná tíseň, takže zůstala nerozhodně stát, rozhlížejíc se kolem s tlukoucím srdcem, a téměř se bála odsunout prkno skrýše. V jednom rohu stálo vysoké křeslo a před ním stolek, u kterého ten večer před odjezdem viděla otce sedět a s takovým zaujetím prohlížet – jak byla nyní přesvědčena – právě ony listiny.

Osamělý způsob života, který Emilie poslední dobou vedla, a kormutlivé myšlenky, jimiž se stále zanášela, přispívaly k tomu, že se velice snadno rozrušila, a v takových chvílích začala pak horečně pracovat její fantazie. Bylo smutné, že právě ona, která uměla tak bystře a rozumně uvažovat, propadala nyní různým pověrám, a v důsledku toho – byť jen na okamžik – i oněm klamným představám, jež věru nelze označit jinak než jako chvilkové pominutí smyslů. Poté co se vrátila domů, stalo se jí to již několikrát, a když po setmění procházela opuštěnými komnatami, vylekala ji někdy zjevení, jaká by předtím, v radostnějších dobách, nikdy nespatřila. Tomuto chorému stavu jejích nervů lze připsat i to, co uzřela nyní, neboť když její zraky sklouzly ke křeslu v potemnělém koutě, zjevila se jí tam podoba jejího mrtvého otce. Zůstala jako omráčená – a potom rychle vyběhla z kabinetu. Záhy se ale vzpamatovala, pokárala se za svou slabost, která jí málem znemožnila vykonat věc tak vážnou a důležitou, a znovu otevřela dveře. V odlehlém rohu poblíž okna našla pak snadno podle St. Aubertových pokynů prkno, které jí popsal, objevila i rýhu, o níž se zmínil, a když na prkno přitlačila, sklopilo se dolů a odhalilo tajnou skrýš. Na dně spatřila Emilie kromě několika jednotlivých listin svazek rukopisů a peněženku s luisdory. Třesoucí se rukou všechno vyndala, uvedla prkno do původního stavu a pomalu se chystala vstát, ale sotvaže pozvedla oči, uzřela v křesle touž podobu. To šálení smyslů, další příklad neblahých důsledků její samoty a dlouhého truchlení, ji málem připravilo o poslední zbytek soudnosti; vyběhla z kabinetu do vedlejšího pokoje a téměř v bezvědomí sklesla na židli. Brzy však nabyl opět nadvlády rozum, jenž jí pomohl překonat nejhorší následky toho strašného a politováníhodného otřesu, způsobeného zjitřelou fantazií, ale když se obrátila k listinám, byla dosud jako ve snách. Tak se stalo, že její pohled mimoděk utkvěl na písmu několika volně rozložených stránek; neuvědomovala si ani, že tím přestupuje otcův přísný zákaz, až když úděsný smysl jedné věty zbystřil její pozornost a rázem ji vytrhl z její otupělosti. Kvapně od sebe listiny odsunula, ale slova, která v ní zároveň vyvolala hrůzu i zvědavost, nemohla již z mysli vypudit. Rozrušila ji tak mocně, že nebyla s to se rozhodnout, má-li listiny na místě zničit. A čím víc o tom přemýšlela, tím horečněji pracovala i její fantazie. Tak ráda – bylo to pro ni zjevně tak důležité – by rozluštila to strašné tajemství, na něž ona jen letmo zahlédnutá slova narážela! Začala nyní želet svého slibu, že listiny zničí, a dokonce zapochybovala, zda je vůbec správné ho uposlechnout vzhledem k důvodům, které tu byly pro další prohlížení. Leč zaváhání trvalo jen krátce.

„Dala jsem svatý slib, že vykonám, k čemu mě otec tak slavnostně zapřísáhl,“ řekla si. „Nemám teď právo o tom rozvažovat, mou povinností je uposlechnout! Musím se ihned zbavit pokušení, které by poskvrnilo mé čisté svědomí, neboť pomyšlení, že jsem se provinila něčím, co již nikterak nelze napravit, by mi pak navždy ztrpčovalo život. Ano, rychle s ním pryč, dokud mám sílu mu vzdorovat!“

Když jí takto smysl pro povinnost pomohl překonat mocné pokušení, mnohem mocnější, než jaké kdy předtím poznala, nabyla opět rozhodnosti a bez dalšího otálení svěřila listiny plamenům. Dívala se, jak jsou pomalu stravovány ohněm, a když si připomněla větu, kterou zahlédla, a pomyslela, že jediná příležitost k jejímu osvětlení jí takto nenávratně uniká, otřásla se, jako by ji obešel mráz.

Až po dlouhé chvíli si vzpomněla na peněženku. Aniž ji otevřela, chtěla ji zas uložit do kabinetu, ale tu si všimla, že je v ní i cosi většího než luisdory, a chtěla se o tom přesvědčit. „Jeho ruka je sem ukládala,“ povzdychla si, když začala mince vytahovat, a tisknout na některé vroucí polibky, smáčela je přitom slzami, „jeho ruka, která se nyní již obrátila v prach!“ Na samém dně byl malý balíček, a když jej Emilie vyndala a odstranila několik papírových obalů, zjistila, že je to pouzdro ze slonoviny a v něm miniaturní portrét – nějaké ženy! Bezděky sebou trhla. „To je ona,“ zvolala pak, „ta, nad kterou plakal můj otec!“ Pozorně si obrázek prohlížela, ale marně vzpomínala, zdali jí ta tvář není povědomá. Byla neobyčejně krásná, s výrazem, v němž se líbezný půvab mísil s nádechem smutku a jakési pokorné odevzdanosti.

Co má udělat s obrázkem, jí St. Aubert neřekl, a vlastně se o něm vůbec nezmínil. Usoudila proto, že si jej oprávněně může ponechat. Již kolikrát si připomněla, s jakým pohnutím hovořil otec o markýze de Villeroi, a to ji nyní utvrzovalo v přesvědčení, že má před sebou její podobu. Ale přesto neviděla žádný důvod, proč by obrázek té paní měl u sebe přechovávat, anebo když už jej přechovával, proč by měl nad ním tak vzrušeně a žalostně hořekovat jako tenkrát, kdy jej při tom přistihla onu noc před jejich odjezdem z La Vallée.

Emilie dlouho držela podobiznu před sebou a zkoumala její rysy, leč marně se pokoušela odhalit, v čem tkví ten její zvláštní půvab, jenž si ji tolik podmaňoval, probouzejíc v ní silnou náklonnost i vřelé soucítění. Prstence tmavohnědých vlasů obtáčely úbělové skráně, nos byl mírně orlí a na rtech hrál milý, ale posmutnělý úsměv; modré oči se stáčely vzhůru s výrazem zvláštní pokory, kdežto jemně podmračené čel…