Záhady Udolfa I

Ann Radcliffová

85 

Elektronická kniha: Ann Radcliffová – Záhady Udolfa I (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: radcliffova02 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Ann Radcliffová: Záhady Udolfa I

Anotace

Ve slavném romantickém románu Záhady Udolfa vytvořila Ann Radcliffová (1764–1823), vynikající vypravěčka, kterou obdivovala a u níž se v mnohém inspirovala Jane Austenová, sestry Brontëovy, Edgar Allan Poe a mnoho dalších, napínavý dobrodružný příběh plný dramaticky vypjatých scén, překvapivých zvratů, úkladných intrik a tajemných záhad. Jeho mladá hrdinka Emilie prožila šťastné dětství, ale v další cestě životem zakouší jinou, o mnoho drsnější tvář světa a při své citlivosti čelí všem těžkým zkouškám za cenu mimořádného duševního vypětí. Emiliin příběh lemují záhadné komnaty, tajné chodby a ponurá nádvoří gotického hradu, k bydlení nově upravený zámek se starým opuštěným křídlem opředeným hrůznými historkami, klášter, jehož prostory podněcují i víru v nadpřirozená zjevení, loupežnická tvrz vyvolávající představy krutých násilností, úzké cesty vedoucí temnými lesy a divokými roklemi, rozbouřené přírodní živly – ale také líbezná údolí prosycená vůní tisíce květů, mořská zátoka se šuměním vod narážejících na pobřeží a ztišené večerní soumraky, v nichž se ozývá tajemná hudba nadpozemské krásy.

O autorovi

Ann Radcliffová

[9.7.1764-7.2.1823] Ann Radcliffová byla anglická spisovatelka, která je považována za jednu z nejvýznamnějších autorek gotického románu. Svými díly položila základy pro rozvoj tohoto žánru, který se vyznačuje temnou, tajemnou atmosférou, starobylými zámky, nadpřirozenými prvky a dramatickými zápletkami. Radcliffová se narodila roku 1764 v Londýně jako dcera obchodníka s látkami Williama Warda. Byla především samoukem a vedla poměrně poklidný život v...

Ann Radcliffová: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Záhady Udolfa I“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola VI

Žeť osud skoupý? Nelituji sebe!
Přírodu neupře mi v její kráse;
nemůže uzavřít mi okna nebe,
kde Aurora vždy zrána usmívá se,
ni vzít mi večery, kdy chodím zase
a vůni lesů, vod a zahrad piji.

Budu-li zdráv a čilý v každém čase,
ať velké děti pro své hračky žijí:

já mám svou ctnost, svůj rozum a svou fantazii.

— THOMSON

 

Ráno u snídaně Valancourtovi neušlo, že spánek ani St. Auberta, ani Emilii příliš neosvěžil. Na St. Aubertovi dosud ležel stín nemoci a Emilie, žijící v neustálém strachu o něho, se nemohla ubránit dojmu, že mu sil valem ubývá. Starostlivě otce pozorovala a jeho smutný pohled se věrně zrcadlil i v jejích očích.

Valancourt, jak vyšlo najevo brzy po jejich seznámení, nebyl pro St. Auberta osobou zcela neznámou, neboť panství, z něhož pocházel a jež měl nyní v držení jeho starší bratr, leželo jen něco málo přes dvacet mil od La Vallée a St. Aubert se několikrát se starším Valancourtem setkal při svých návštěvách v sousedství. Tím ochotněji přijal mladíka za průvodce, neboť i když si jej Valancourt získal již svým vzhledem a vystupováním (a St. Aubert, který uměl číst v lidských tvářích, věřil, že ho oči neklamou), přece jen by to nepokládal za dostatečné doporučení, pokud šlo o jeho dceru.

Snídaně probíhala za takřka stejného mlčení jako předešlá večeře. Ze zadumání je nakonec vytrhl hrkot kočáru, který měl odvézt St. Auberta a Emilii. Valancourt vyskočil z křesla a přistoupil k oknu. Ano, byl to skutečně kočár! Mladík se vrátil ke stolu a beze slova se posadil. Nastala chvíle rozloučení. St. Aubert vyslovil naději, že ho Valancourt, kdykoli jej cesta povede kolem La Vallée, neopomene poctít svou návštěvou, a Valancourt jej s vřelými díky ujistil, že na to nikdy nezapomene. Přitom plaše pohlédl na Emilii, která se svou vážnost snažila zakrýt úsměvem. Několik minut ještě strávili v příjemné konverzaci a pak St. Aubert vstal a zamířil ke kočáru. Emilie s Valancourtem jej mlčky následovali. St. Aubert a Emilie zaujali svá místa, ale Valancourt ještě dlouhou chvíli postával u dvířek a nikdo, jak se zdálo, neměl dost odvahy říci konečné „sbohem“. Nakonec St. Aubert vyslovil to smutné slovo, které pak Emilie předala Valancourtovi, ten jí je se zoufalým úsměvem poslal nazpátek – a kočár se vydal na cestu.

Chvíli jeli mlčky v snivém zadumání, jež dovede být tak utěšivé. Ticho první přerušil St. Aubert. „Je to velice nadějný mládenec,“ poznamenal. „Již dlouhá léta se mi nestalo, abych si někoho za tak krátkou dobu, co se s ním známe, takhle oblíbil. Připomíná mi čas mého mládí, kdy i pro mne bylo všechno nové a plné krás!“ St. Aubert si povzdychl a opět se zasnil. Emilie se ohlédla zpátky na silnici, a ačkoli ujeli již značný kus cesty, spatřila Valancourta, jak dosud stojí před vraty malého hostince, upíraje za nimi své zraky. Zpozoroval, že se otočila, a zamával jí. Opětovala jeho pozdrav a mávala mu, dokud jej zákrut silnice neodřízl z jejího dohledu.

„Vzpomínám si,“ rozhovořil se opět St. Aubert, „že když jsem byl zhruba v jeho věku, smýšlel jsem a cítil stejně jako on. Tenkrát se svět přede mnou otevíral, a teď – teď se již uzavírá.“

„Ale tatínku,“ pokárala ho rozechvělým hlasem Emilie, „nesmíte si připouštět tak černé myšlenky. Doufám, že budete ještě dlouho, hodně dlouho žít – věřte mi, kvůli mně i kvůli sobě!“

„Ach, drahá Emilko,“ odvětil St. Aubert, „kvůli tobě! Ano, snad – doufám, že ano.“

Setřel slzu, která mu skanula po tváři, přinutil se k úsměvu a dodal zvesela: „Dokáže-li starého člověka, pokud jej zcela neomrzel svět, něco zvlášť potěšit, pak je to pohled na zvídavou horlivost a zápal mládí. Tu duše okřeje, mysl se rozveselí, ano tak, právě tak nemocný vítá příchod nové vesny. I na něho jako by se přeneslo něco z oné jarosti, i jemu rozžehne se v oku nový jas. Tou vesnou je pro mne Valancourt.“

Emilie, tisknoucí vřele otcovu ruku ve svých dlaních, ještě nikdy dosud neposlouchala žádnou jeho chválu vděčněji, ba ani tehdy, byla-li ta chvála určena jí.

Cesta dál vedla mezi vinicemi, lesy a lučinami, a tak mohli dosyta vychutnávat romantickou krásu krajiny, jejíž hranici na jedné straně tvořily majestátní Pyreneje a na druhé vody oceánu. Krátce po poledni dorazili do přímořského města Collioure. Poobědvali tam, několik hodin strávili odpočinkem, a když odpolední žár trochu polevil, pokračovali v cestě podél pobřeží – onoho kouzelného pobřeží, prostírajícího se směrem k Languedoku. Emilie se nemohla nabažit pohledu na široširé vody oceánu, jehož hladina neustále měnila svůj vzhled podle toho, jak na ni střídavě dopadalo světlo a stín, i na zalesněné břehy, zlátnoucí již barvou jeseně.

St. Aubert chtěl co nejrychleji dojet do Perpignanu, kde na něho měl čekat dopis od pana Quesnela. Právě kvůli tomu dopisu se rozhodl opustit Collioure, přestože jeho zdravotní stav si bezodkladně vyžadoval vydatný odpočinek. Po několika mílích cesty usnul a Emilie, která si při odjezdu z La Vallée uložila do kočáru pár knížek, mohla se jim teď chvíli věnovat. Začala hledat tu, v níž si den předtím četl Valancourt, a těšila se, jak bude znovu procházet stránkami, na kterých ještě nedávno spočívaly zraky milovaného přítele, a prodlévat u míst, kterým se i on obdivoval; těšila se, že je nechá k sobě promlouvat řečí blízké i jeho smýšlení, a tak jej k sobě v duchu přivolá. Ale ať hledala sebevíc, nemohla knížku nikde najít. Místo ní objevila svazeček Petrarkových básní, který patřil Valancourtovi a v němž také bylo napsáno jeho jméno. Často jí s procítěným přednesem, tak dobře vystihujícím city básníkovy, četl z té knížky vybrané verše. Nechal ji tam snad místo oné, kterou pohřešila, a to z lásky k ní? Kdokoli jiný by si to tak ihned vyložil, ale Emilie, ač ji to také napadlo, přece zatrnula v pochybách. Když však s netrpělivým rozechvěním knížku otevřela a zjistila, že kromě veršů, jež si označil tužkou a které jí cestou předčítal, podtrhal Valancourt ještě některé další, prodchnuté tak cituplnou něhou, že se je neodvažoval nahlas vyslovit, musela tom…