Záhady Udolfa I

Kapitola XX

… vánků, jež šepotají lidská jména
na březích písčitých i pustých pláních.

— MILTON

Nyní je třeba zmínit se o jistých okolnostech, na které uprostřed událostí, jež předcházely Emiliin spěšný odjezd z Benátek, a vůbec všechno, co se v tak rychlém sledu zběhlo po jejím příjezdu na Udolfo, nebylo dosud v našem vyprávění místo.

Ráno onoho dne, kdy se vydala na cestu, přišel hrabě Morano ve stanovenou dobu do Montoniho paláce požádat o svou nevěstu. Poněkud jej překvapilo ticho a opuštěný vzhled portiku, kde obvykle postávali Montoniho lokajové, a jeho podiv brzy vystřídal zklamaný a potom zuřivý úžas, když se dveře otevřely a nějaká stařena jeho sluhům oznámila, že pán s celou domácností odjel časně ráno z Benátek na pevninu. Hrabě nevěřil svým uším, když tu zprávu uslyšel, vyskočil z gondoly a rozběhl se do dvorany s úmyslem vyzvědět další podrobnosti. Ale stařena, která v paláci zůstala sama, opakovala stále jen totéž a tiché a prázdné pokoje brzy hraběte přesvědčily, že si nic nevymýšlí. S hrozivým šklebem ve tváři ji pak popadl, jako by si všechnu svou zlobu chtěl vylít na ní, jedním dechem na ni vychrlil asi dvacet otázek a volnou rukou jí tak zuřivě gestikuloval před nosem, že nebyla s to něco odpovědět. Náhle ji pustil a jako smyslů zbavený pobíhal chvíli po dvoraně, proklínaje Montoniho i svou vlastní hloupost.

Když ta dobrá žena byla opět na svobodě a poněkud se vzpamatovala z leknutí, vypověděla mu všechno, co věděla – což bylo po pravdě velmi málo, ale Moranovi to stačilo, aby se dovtípil, že Montoni odjel na svůj hrad v Apeninách. Dlouho se nerozmýšlel, a jen co jeho čeleď dokončila nezbytné přípravy, vydal se za doprovodu přítele a početné družiny na Udolfo s odhodláním, že se buď domůže Emilie, nebo dojde na Montonim odplaty. Když ho přešel první nával zlosti a byl opět s to střízlivěji uvažovat, rozpomněl se na některé okolnosti, které mu do jisté míry Montoniho chování vysvětlovaly. Jak se však stalo, že Montoni přišel na jeho úmysly, o kterých se domníval, že je zná jen on sám – to mu stále nešlo na rozum. V tomto případě přispělo však k jejich odhalení to, co by se snad dalo nazvat jakousi duševní spřízněností mezi lidmi podobně vychytralých sklonů, což jednomu vypočítavci často umožňuje usoudit, jak se za týchž okolností zachová ten druhý. A právě v tomto duchu uvažoval Montoni, když získal ne zvratný důkaz o tom, co ostatně již delší čas tušil – že totiž hrabě nejenže není tak bohatý, jak se mu snaží namluvit, ale naopak je silně zadlužen. Podporoval-li až dosud Moranovy námluvy, činil tak z popudů čistě prospěchářských, poháněn svou hamižností a ctižádostivostí: jeho pyšné povaze by dělalo dobře spříznění s benátským šlechticem, jeho touhu po majetku by pomohlo uspokojit Emiliino panství v Gaskoňsku, které si za svůj souhlas vymínil jako odměnu, jakmile sňatek bude zpečetěn. Mezitím sice již pojal podezření, k jakým důsledkům by mohl vést Moranův marnotratný blahobyt, ale teprve v předvečer zamýšlené svatby získal informace o jeho peněžní tísni. Bez váhání z toho vyvodil, že jej Morano chce o Emiliino panství ošidit, a v tom předpokladu jej nikoli neopodstatněně utvrdilo i další počínání hraběte, který si s ním na týž večer ujednal schůzku k společnému podepsání listin, jež měly Montonimu jeho nárok zajistit, ale potom se na ni nedostavil. Takové opomenutí u člověka tak veselého a lehkovážného jako Morano, a k tomu v době, kdy byl zcela zaujat rozruchem kolem chystané svatby, dalo se ovšem přičíst příčině mnohem bezvýznamnější než vychytralému úskoku, leč Montoni ani na okamžik neváhal vysvětlit si to po svém. Po několika hodinách marného čekání vydal proto svým lidem příkazy, aby se ihned přichystali na cestu. Spěšným odjezdem na Udolfo zamýšlel jednak odvézt Emilii Moranovi z dosahu, jednak naráz s celou záležitostí skoncovat bez zbytečných průtahů a sporů. Na druhé straně nepochyboval, že měl-li Morano v úmyslu jednat čestně, pak se určitě za Emilií vydá a příslušné listiny podepíše. Pokud by se tak stalo, Emiliino dobro mu leželo tak málo na srdci, že by ji bez nejmenších skrupulí obětoval zkrachovalému šlechtici, jen aby se tím sám obohatil. Přitom si ovšem dával pozor, aby důvod té náhlé cesty nevyšel najevo, neboť Emilie by pak ještě tvrdošíjněji odmítala podrobit se jeho požadavku.

S těmito úvahami tedy opustil Montoni Benátky. Jiné plány však spřádal hrabě Morano, který se brzy nato pustil přes divoké Apeniny za ním. Když byl na hradě ohlášen jeho příjezd, Montoni nevěřil, že by si Morano dovolil před něho předstoupit, kdyby nezamýšlel úmluvu dodržet, a proto jej ihned ochotně přijal. Ale jen co spatřil jeho rozezlenou tvář a uslyšel jeho hněvivá slova, nemohl již zůstat v ničem na pochybách. Ač se mu pokusil naznačit, co jej přimělo tak kvapně odjet na Udolfo, hrabě dál neústupně požadoval Emilii a zasypával jej výčitkami, ale o předchozím ujednání se slůvkem nezmínil.

Montonimu nakonec došla trpělivost dále se s ním dohadovat, odložil celou věc na druhý den a Morano se vzdálil s jistou nadějí, kterou v něm vzbudila signorova zjevná nerozhodnost. Jenže když pak ve svém pokoji začal o tom rozhovoru uvažovat a připomněl si také, kdo je to Montoni, o jehož záludnosti se již několikrát na vlastní oči přesvědčil, tu se jeho naděje rázem rozplynula a Morano se rozhodl, že si nenechá ujít příležitost zmocnit se Emilie jinak. Svěřil se svému spolehlivému komorníkovi, že hodlá Emilii unést, a poslal ho mezi Montoniho čeleď s pokynem vyhledat někoho, kdo by mu v tom byl nápomocen. Ve volbě vhodné osoby ponechal sluhovi zcela volnou ruku a dobře se mu to vyplatilo. Komorník objevil člověka, proti němuž Montoni kdysi nějak tvrdě zasáhl a který byl nyní ochoten ho zradit. Tento muž provedl Cesaria tajnými průchody až ke schodišti vedoucímu k Emiliině komnatě, ukázal mu, jak se dostat nejkratší cestou z hradu, a nakonec mu opatřil klíče, aby si při odchodu mohl krýt záda. Za jeho námahu dostalo se mu štědré odměny. Jaké odměny se dočkal hrabě z…