Záhady Udolfa I

Kapitola XVI

Má oči všude, všemu přijde na kloub,
ten rozumář, nechodí do divadla,
… neposlouchá hudbu,
zřídka se usměje, a když, tak vztekle,
jako by sobě za tu nepřístojnost,
že se jen vůbec mohl čemu usmát.
A tací lidé stání nemají,
dokud je někdo jiný převyšuje.

— JULIUS CAESAR

Montoni a jeho druh se vrátili domů až dlouho poté, co jitřní úsvit zbarvil hladinu Jaderského moře do zlatova. Pohádkové skupinky, které celou noc tančily na kolonádě svatého Marka, se před ránem vytratily jako nějací duchové. Ale Montoni měl zatím jiné zájmy. Nedbal o nevinné radovánky. Miloval vzrušení, a jen tehdy, musel-li čelit nějakému nebezpečí, proplouvat úskalími, o něž se již rozbilo mnohé lidské štěstí, tu teprve jako by se mu v žilách rozproudila krev, tu teprve se cítil ve svém živlu. Život bez vzrušení, bez nějakého vášnivého zaujetí – to nebyl pro něj život, ale živoření. A tak neměl-li právě pro takové zaujetí žádnou závažnější pohnutku, hledal si za ni aspoň nějakou náhražku, která, jakmile si na ni přivykl, nepřipadala mu již tak malicherná. K těmto návykům patřila i záliba v hazardních hrách, k nimž se zpočátku uchyloval čistě z nudy, ale později jim začal propadat s opravdovou náruživostí. A této vášni také předešlé noci holdoval spolu s Cavignim a se společností mladých pánů, kteří měli víc peněz než urozenosti a víc neřestí než toho obojího dohromady. Montoni většinou z nich opovrhoval, ne ani tak pro jejich zlotřilost, jako spíš z toho důvodu, že neměl valné mínění o jejich schopnostech, a družil se s nimi jen proto, aby je využíval pro své záměry. Bylo však mezi nimi i několik schopnějších a pár takových, s nimiž neváhal navázat důvěrnější styky, ale i těm dával povzneseně najevo svou pánovitost, což mu sice u povah slabších a bojácnějších vynášelo poslušný respekt, ale ty silnější tím vůči sobě jedině zatvrzoval a často popouzel až k líté nenávisti. Měl ovšem mnoho zapřisáhlých nepřátel, ale jejich nevraživost mu byla důkazem jeho moci. A jelikož moc byla jeho hlavním cílem, zakládal si na takové nenávisti možná víc, než kdyby byl se stejným zaujetím uctíván. Tak zženštilý cit jako projev úcty byl pod jeho důstojnost a sám sebou by musel opovrhovat, kdyby si vůbec připustil, že něco takového by mu mohlo polichotit.

K těm několika, které uznával, patřili signorové Bertolini, Orsino a Verezzi. První z nich byl člověk veselé, vznětlivé povahy, lehkomyslný a rozhazovačný až běda, ale též dobromyslný, statečný a nezáludný. Naproti tomu Orsino byl nepřístupný a domýšlivý, povahy kruté a podezíravé, a třebaže si na moci zakládal víc než na dobré pověsti, snadno se urazil a nemilosrdně se mstil za každou pohanu. Jeho lstivost a vynalézavost, jakož i neúnavná trpělivost, s nimiž se věnoval uskutečňování svých plánů, neznaly mezí. Dokonale ovládal svou tvář i své vášně, pokud kromě pýchy, pomstychtivosti a lakoty ještě nějaké měl. Ale šlo-li mu o uspokojení některé z těch tří, nezastavil se před ničím a žádná překážka mu nebyla dost velká, aby ji svým důmyslem nedokázal překonat. Tento muž byl největším oblíbencem Montoniho. Verezzi byl člověk celkem nadaný, bujné představivosti a otrok roztěkaných vášní. Byl veselý, smyslný a troufalý, ale neměl dost vytrvalosti ani opravdové odvahy, a všechno, co podnikal, dělal z důvodů čistě sobeckých. Unáhlený ve svých záměrech, vždy přesvědčený o zdaru podniku, do kterého se pouštěl, první se do všeho hnal a první toho nechával, ať již šlo o uskutečňování jeho vlastních plánů, nebo nápadů, které převzal od jiných. Pyšný a impulsívní, nerad se někomu podřizoval. Ale ti, kdo dobře znali jeho povahu a dovedli vystihnout jeho chvilkovou náladu, mohli jej ovládat jako malé dítě.

Takoví byli přátelé, které den po svém příjezdu do Benátek uvedl Montoni do své rodiny a k svému stolu. Ke společnosti patřil ještě benátský šlechtic hrabě Morano a signora Livona, kterou Montoni představil své choti jako dámu velice zasloužilou; přišla již dopoledne, aby paní Montoniovou uvítala v Benátkách, a při té příležitosti byla pozvána k obědu.

Poklony signorů přijímala paní Montoniová se zjevnou nelibostí. Upadli u ní v nemilost, protože byli přáteli jejího manžela; měla jim za zlé, že jejich přičiněním se minulou noc až do pozdních ranních hodin zdržoval kdesi mimo dům, a protože viděla, že sama nemá na Montoniho žádný vliv, žárlila na ně v přesvědčení, že jejich společnosti dává přednost před její vlastní. Jen hraběti Moranovi zajistil jeho titul přízeň, kterou odmítla projevit ostatním hostům. Ve srovnání s její zatrpklou tváří a přezíravým chováním, s její okázale nevkusnou toaletou, neboť se dosud nepřizpůsobila benátskému vkusu, vynikala tím víc do popředí krása, skromnost i milá prostota Emiliina.

Společnost kolem sebe prohlížela si Emilie spíše se zájmem než s potěšením. Kráse a roztomilosti signory Livony však nemohla odolat, a když slyšela její lahodný hlas a všimla si jejích laskavých pohledů, probudilo to v ní vřelou náklonnost, jakou již dlouho k nikomu nepocítila.

Když se kvečeru trochu ochladilo, nalodila se společnost na Montoniho gondolu a jela se projet po moři. Na vlnách se dosud odrážely paprsky zapadajícího slunce a uchytily se pak na západě, kde jejich zlatý třpyt smutně pohasínal, zatímco na tmavomodré klenbě oblohy se již začaly rozžíhat hvězdy. Emilie seděla v tichém zasnění, ale to, co kolem sebe viděla, ji stále víc libě vzrušovalo. Na lesklé hladině se zrcadlila druhá, jemně zvlněná obloha s tisícem mihotavých hvězd a s obrysy věží a kolonád a vůkol panovalo velebné ticho, narušované jen slabým šploucháním vln a tóny vzdálené hudby. Jak naslouchala pravidelným záběrům vesel a táhlé melodii, doléhající k ní v slabých záchvěvech, připomněla si Emilie znovu St. Auberta a Valancourta a do očí jí vyhrkly slzy. Měsíc svítil v houstnoucí tmě stále jasněji, a jak stříbrným svitem zalil její tvář, pozakrytou černým závojem, dal ještě víc vyniknout jejím nenapodobitelně něžným rysům. Připomínala v tu chvíli obraz madony s c…