Záhady Udolfa I

Kapitola IX

Mohou snad hudba, krásná slova,
nebo snad ruka malířova
mou duši stejně naladit
jak vítr, který slyším znít?
Jak tenhle potůček, jenž v spěchu
bublá a vzdychá v hebkém mechu,
zatímco západ ozdobil se rudou krajkou
a soumrak připlouvá pod modrošedou vlajkou?

— MASON

Nějaký čas po svém návratu do La Vallée obdržela Emilie od madame Cheronové dopis, v němž ji teta po několika běžných soustrastných slovech a radách zvala k sobě do Toulouse; a jelikož ji zesnulý bratr, psala dál, pověřil Emiliinou výchovou, musí teď pokládat za svou povinnost dohlížet na veškeré její počínání. Emilie netoužila ovšem tou dobou po ničem víc než po tom, aby směla zůstat v La Vallée, kde prožila své šťastné dětství a jež jí nyní bylo o to dražší, že tam ještě donedávna přebývali ti, které už navždy ztratila; kde je dosud viděla v duchu před sebou, rozpomínajíc se na každý jejich pohyb, na každé jejich slůvko; a kde se též mohla vyplakat, aniž ji při tom někdo pozoroval. Ale na druhé straně by jen velmi nerada zavdávala madame Cheronové příčinu k nějaké nespokojenosti.

Ačkoli vřelý vztah k otci by jí ani na okamžik nedovolil zapochybovat, zda jednal správně, když madame Cheronovou ustanovil její poručnicí, přece si zároveň uvědomovala, že budoucnost, která ji čeká, stala se tím do značné míry závislou na tetině blahovůli. Ve své odpovědi prosila o dovolení, aby směla ještě nějaký čas zůstat v La Vallée. Napsala též, v jak špatném stavu se nyní nachází a jak důležitý by pro její zotavení byl pobyt v klidném ústraní. Takový klid, jak věděla, by u madame Cheronové sotva nalezla, neboť teta, jak ji k tomu svádělo velké bohatství, měla spíš sklony k životu plnému světských radovánek. Jen co odeslala svou odpověď, cítila se zas volněji.

V těch prvních strastiplných dnech ji přišel navštívit pan Barreaux, který upřímně truchlil nad St. Aubertovou smrtí. „Právem mohu svého přítele oplakávat,“ prohlásil, „neboť se již nikdy nesetkám s nikým, kdo by se mu dokázal vyrovnat! Kdybych byl někoho takového našel mezi těmi, kteří si říkají společnost, nebyl bych před nimi utekl.“

Ničím jiným nemohl by se pan Barreaux zavděčit Emilii víc než obdivem, s nímž se vyjadřoval o jejím otci. A v rozhovorech o svých rodičích s člověkem, kterého si tolik vážila a který, ač navenek budil jen nevábný dojem, měl tak dobré srdce a tolik jemnocitu, našla též snad svou první útěchu.

V klidném ústraní uběhlo tak několik týdnů a Emiliin žal přecházel zvolna v tichý smutek. Mohla již číst knížky, jež předtím čítala se St. Aubertem, sedět v knihovně v jeho křesle, pozorovat květiny, jež zasadila jeho ruka, rozeznít nástroj, který kdys tiskly jeho prsty – a někdy si i zahrát jeho oblíbenou píseň.

Jakmile se její mysl poněkud zotavila z prvního otřesu, takže si byla s to uvědomit nebezpečí, jež by jí plynulo z nečinné lhostejnosti, snažila se až téměř úzkostlivě vyplňovat všechen čas nějakým zaměstnáním. A tehdy také plně pochopila, jakou cenu má pro ni výchova, které se jí dostalo od St. Auberta – neboť tím, že rozvíjel její schopnosti rozumně uvažovat, poskytl jí bezpečné útočiště před nudou ze zahálky, aniž se pro své rozptýlení musela utíkat k světským radovánkám. Nemusela chodit do žádné společnosti, k níž ostatně v La Vallée ani neměla přístup – a přece čím vším se mohla zabavovat, čím vším mohla obohacovat své vědomosti! Přitom však neměla ona výchova na paměti jen její osobní prospěch. Jelikož v ní St. Aubert, vycházeje z přirozené dobroty jejího srdce, živil každou ušlechtilou vlastnost, stala se velmi vnímavou k svému okolí a pamětliva toho, že nemůže-li svým bližním od jejich strastí odpomoci, může jim jejich úděl alespoň ulehčit vlídnou pozorností, naučila se soucítit se všemi, kdož nějak trpěli.

Madame Cheronová jí na její dopis neodpověděla, a tak Emilie začala doufat, že jí ještě nějaký čas bude dovoleno v La Vallée setrvat. Tou dobou byla již natolik zotavena, že se odvážila navštívit i místa, jež jí víc než co jiného připomínala šťastnou minulost. Patřila k nim i rybářská chata. A aby ta návštěva vyzněla ještě dojemněji, vzala si Emilie s sebou i svou loutnu s úmyslem přehrát si znovu melodie, jimž tam tak často a s takovým potěšením naslouchali její rodiče. Šla sama – v onom podvečerním čase, kdy ticho panující vůkol působí tak konejšivě na ztrápenou mysl.

Naposledy byla tam Emilie s otcem a s matkou, několik dní předtím, než paní St. Aubertovou zachvátila osudná nemoc. A jak nyní procházela lesem, v němž chata stála, probudilo to v ní znovu vzpomínku na dřívější časy, takže pro nesmírnou bolest dokonce zaváhala, má-li vůbec v cestě pokračovat. Zastavila se, opřela se o strom a několik minut plakala, než se zas trochu uklidnila a mohla jít dál. Pěšinka směřující k chatě byla zarostlá trávou a květiny, které St. Aubert pečlivě vysázel podél jejích okrajů, byly již takřka zadušeny bodláčím, kopřivami a náprstníkem. Emilie se co chvíli zastavila, aby se zahleděla na ten nehostinný obrázek (všechno bylo tak tiché a opuštěné!), a když pak třesoucí se rukou otevřela dveře chaty, musela nejdřív ulevit svým citům.

„Ach,“ zvolala zalykavým hlasem, „všecko, všecičko zůstalo stejné, jako když jsem to posledně opouštěla – ano, opouštěla s těmi, kteří se sem již nikdy nevrátí!“

Šla k oknu, z něhož byl výhled na potůček, vyklonila se ven a s očima upřenýma na zurčící proud se brzy tiše zasnila. Na loutnu, kterou odložila vedle sebe, dočista zapomněla. Teskný hukot větru vysoko v korunách borovic i jeho ti…