Vidění dcer Albionu

William Blake

39 

Elektronická kniha: William Blake – Vidění dcer Albionu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: blake11 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha William Blake: Vidění dcer Albionu

Anotace

O autorovi

William Blake

[28.11.1757-21.8.1827] Anglický básník, grafik, rytec a ilustrátor, jedna s nejvýraznějších postav raného romantismu v Anglii. Řadí se k nejoriginálnějším evropským básníkům a všeobecně je považovanán za revolucionáře a kritika uspořádání společnosti, již za svých studií na londýnské akademii byl odpůrcem klasické akademické výuky.V Blakeově díle se vzájemně prolíná jeho grafická a literární tvorba, využíval vlastní techniku nazvanou „iluminovaný tisk“. Témata jeho...

William Blake: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vidění dcer Albionu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vidění


V své porobě dcery Albionovy pláčí a chvějivé lkání
zní na jejich horách, v údolích jejich - vzdechy po Americe.

Neb něžná duše Ameriky, Oothoon, kráčela v hoři svém
tam v údolí Leuthině hledajíc květů k útěše své;
a takto mluvila k světlému měsíčku v Leuthině údolí:

„Jsi květem nebo nymfou jsi? Teď květem se mi zdáš -
teď nymfou! Z lože rosného tě vyrvat si netroufám!”

Dí zlatá nymfa: „Utrhni si květ můj, něžná Oothoono!
Květ jiný vyrazí, neb duše sladké rozkoše
nemůže zahynout!” Ustala a zavřela zlatý svůj stan.

A Oothoon utrhla květ a děla: „Z lože tvého tě rvu,
ty milý květe, v ňadra svá tě kladu, abys tam plál,
a tvář svou obracím teď tam, kam touží duše má.”

A po vlnách kráčela lehce a hbitě v jásavé rozkoši
a říší Theotormonovou se dala v prudký běh.

Svým hromem zdrtil ji Bromion; v jeho loži bouřlivém
mdle ležela děva a žalem svým brzo zděsila jeho hrozný hrom.

Děl Bromion: „Hle, nevěstka tu leží v loži mém -
nechť žárliví delfíni laškují kolem dívky půvabné!
Tvé měkké pláně americké jsou moje, tvůj sever i jih:
těm snědým dítkám slunečním jsem vtiskl znamení své;
jsou poslušné, nevzpouzejí se, mé metly poslechnou;
a jejich dcery se koří hrůzám a mocným se podrobí.
Mou nevěstu vezmi si za ženu, chraň dítě, jež ve vášni zlé
jsem zplodil, jež za devět měsíců Oothoon porodí.”

Pak Theotoromon byl bouřemi rván, hnal vlny své žárlivé
své černé vody dvojici tu cizoložnou jal.
A zády k sobě spoutány jsou hrůza s něžností
v těch slujích Bromionových, a sedě u vchodu
slz tajným proudem omílá tam Theotormon práh;
zní pod ním jak vlny o pustý břeh hlas otroků pod sluncem,
hlas dětí zlatem koupených, jež v slujích zbožnosti
se chvějí pod ohněm chtíče s hor se stále řinoucím.

Oothoon nepláče - nemůže! Je zaražen proud slz;
své bílé něžné tělo svíjí křičíc a volajíc
Theotormonovy orly, by jejím masem se živili.
„Hlasem svatým volám! Králové vzduchu znícího,
má ňadra servete zneuctěná, aby se odrážel
Theotormonův obraz na čisté hrudi mé průhledné.”
A orlové slyší, slétají a rvou svou kořist krvavou:
Theotormon se vážně usmívá, její duše úsměv zrcadlí
jako pramen zvěří zkalený zas čistý se usmívá.

Dcery Albionovy slyší ji lkát - zní ozvěnou jejich vzdech.

„Proč Theotormon tam sedí a pláče na prahu,
proč Oothoon po boku jeho dlí a marně mu domlouvá?
Vstaň, Theotormone, volám, jak štěká ve vesnici pes
vstříc vzcházejícímu dni; již slavík přestal lkát
a v zralém obilí šustí skřivan a z lovu nočního
se vrací orel a zlatý zobák v jas východu pozvedá,
prach s perutí nesmrtelných střásá, by slunce probudil,
jež příliš dlouho spí. Vstaň, Theotormone, čistota jsem,
neb přišla noc, jež svírala mě zhoubnou temnotou.
Že den a noc je vše, co zřít tu mohu, mi pravili;
a řekli, že pět smyslů mám, by věznily duši mou,
můj nekonečný mozek v těsný kruh mi sevřeli,
mé srdce v propas…