Červený a černý

29.
První povýšení

Poznal své století, poznal svůj departement, a proto je bohatý.

— LE PRÉCURSEUR

Julián byl ještě pohroužen ve vzpomínky na událost v katedrále, když ho jednou ráno dal přísný abbé Pirard k sobě zavolat.

„Tady mi píše pan abbé Chas-Bernard a doporučuje mi vás. Jsem s vaším chováním celkem spokojen. Ale jste neobyčejně neopatrný a nerozumný, třebaže se to nezdá; vaše srdce je však dosud dobré, dokonce šlechetné; jste nadaný. Prostě ve vás doutná jiskra, která nesmí pohasnout.

Po patnácti letech práce chystám se opustit tento dům; kladou mi za vinu, že jsem ponechal seminaristům příliš mnoho volnosti a že jsem ani nepodporoval, ani nepronásledoval tu tajnou společnost, o níž jste se mnou mluvil ve zpovědnici. Než odejdu, chci pro vás něco udělat: nebýt udání zakládajícího se na adrese Amandy Binetové, kterou u vás našli, byl bych to učinil již před dvěma měsíci, neboť si toho zasluhujete. Ustanovuji vás tímto repetitorem Nového a Starého zákona.“

V návalu vděčnosti Julián připadl na myšlenku vrhnout se na kolena a poděkovat Bohu; ale poddal se upřímnějšímu hnutí. Přistoupil k abbé Pirardovi, uchopil ho za ruku a políbil ji.

„Co to znamená?“ zvolal ředitel hněvivě; ale Juliánovy oči prozrazovaly mnohem více než to, co právě učinil.

Abbé Pirard pohlédl na něho s úžasem jako člověk, jenž už dávno odvykl setkávat se s upřímnými citovými projevy. Tento zájem ředitele prozradil; hlas mu selhal.

„Ovšem, synu, jsem ti nakloněn. Nebesa vědí, že je to proti mé vůli. Měl bych být spravedlivý a nechovat k nikomu ani lásku, ani nenávist. Tvá životní dráha bude těžká. Vidím v tobě něco, co uráží obyčejné lidi. Závist a pomluva tě budou pronásledovat. Ať tě postaví Prozřetelnost kamkoliv, tvoji druhové budou na tebe pohlížet vždy s nenávistí; a budou-li se tvářit, jako by tě milovali, bude to jen proto, aby tě tím jistěji mohli zradit. Proti tomu je jen jediný prostředek: hledej útočiště jedině u Boha, který tě z trestu za tvou pýchu učinil předmětem nenávisti jiných; musíš se vzorně chovat; to je tvá jediná záchrana. Budeš-li se neochvějně držet pravdy, budou tvoji nepřátelé dříve nebo později přemoženi.“

Julián už tak dlouho neslyšel přátelské slovo, že mu musíme prominout jeho slabost: propukl v pláč. Abbé Pirard ho objal; byla to pro oba velmi šťastná chvíle.

Julián měl nesmírnou radost. Bylo to jeho první povýšení; přinášelo nesmírné výhody. Abychom je pochopili, museli bychom být odsouzeni žít celé měsíce v bezprostředním styku se spolužáky, kteří byli přinejmenším nepohodlní a většinou nesnesitelní. Už pouhý jejich křik by stačil rozladit citlivou povahu. Ti dobře živení a dobře ošacení venkovani měli teprve tehdy plný požitek ze svého hlučného veselí, když mohli křičet z plných plic.

Nyní obědval Julián sám anebo skoro sám, o hodinu později než ostatní seminaristé. Měl klíč od zahrady a mohl se tam procházet, když tam nikdo nebyl.

K velkému úžasu Julián zpozoroval, že ho spolužáci nyní méně nenávidí; očekával naopak, že se jejich nenávist zdvojnásobí. Tajné přání, aby na něj nikdo nemluvil, které bylo příliš zřejmé a zjednalo mu tolik nepřátel, nebylo nyní už známkou směšné povýšenosti. V očích hrubců, kteří ho obklopovali, bylo to opravdovým výrazem jeho důstojnosti. Nenávist zřejmě mizela, zvláště mezi jeho nejmladšími druhy, kteří se stali jeho žáky a s nimiž zacházel velmi zdvořile. Ponenáhlu si získal dokonce i přívržence; stalo se známkou špatného chování přezdívat mu Martin Luther.

Ale nač jmenovat jeho přátele nebo jeho nepřátele? Je to vše ohavné, a tím ohavnější, čím je obraz pravdivější. Ale jsou to přece jediní učitelé mravnosti, jež lid má, a co by se z něho stalo bez nich? Což budou moci někdy noviny nahradit kněze?

Od té doby, co Julián zastával novou hodnost, ředitel semináře s ním úmyslně nemluvil nikdy bez svědků. Byla v tom opatrnost jak vůči učiteli, tak vůči žáku, ale především to byla zkouška. Neměnná zásada přísného jansenisty Pirarda byla: je-li někdo podle vás nadaný, nutno klást překážky do cesty všem jeho tužbám, všem jeho snahám. Stojí-li skutečně za něco, překážky překoná anebo obejde.

Byla doba honů. Fouqué připadl na myšlenku poslat do semináře jelena a kance jako dar od Juliánových rodičů. Zastřelená zvěř byla uložena na chodbě mezi kuchyní a refektářem, takže ji všichni seminaristé cestou k obědu viděli. Zvěř se stala předmětem všeobecné zvědavosti. Kanec, třebaže byl mrtvý, naháněl nejmladším strach; dotýkali se jeho tesáků. Celý týden se o ničem jiném nemluvilo.

Ten dar zařadil Juliánovu rodinu do společenské třídy, k níž nutno chovat úctu, a zasadil závisti smrtelnou ránu. Jeho povýšenost byla posvěcena majetkem. Chazel a nejvýznačnější seminaristé si jej nadcházeli a div mu nevyčítali, že je neupozornil na jmění rodičů a vystavil je tak nebezpečí, že by nevzdali patřičnou úctu penězům.

V té době byl v Besançonu odvod, z něhož byl Julián jakožto seminarista vyňat. To ho velmi zarmoutilo. „Chvíle, jíž by byla pro mne počala řada hrdinských činů, kdybych byl žil před dvaceti lety, je navždy pryč!“

Procházel se sám seminární zahradou a zaslechl hovor zedníků, kteří stavěli ohradu:

„No, musíme jít, jsou nové odvody.“

„Na mou věru, za časů toho druhého to mohl zedník dotáhnout na důstojníka, ba i na generála, to se stávalo.“

„Jdi se teď podívat! Jenom žebráci jdou na vojnu. Kdo něco má, zůstane doma.“

„Kdo se žebrákem narodil, žebrákem zůstane, tak je to.“

„Ale je skutečně pravda, co se povídá, že on umřel?“ řekl třetí zedník.

„To říkají jenom boháči, to víš, naháněl jim strach.“

„To je rozdíl, za jeho časů, to byl život! A představ si, že vlastní maršálové ho zradili! To museli být padouši!“

Ta rozmluva Juliána trochu potěšila. Odcházeje povzdychl si:

To je jediný král, jejž národ vzpomíná!

Nadešla doba zkoušek. Julián odpovídal skvěle. Viděl, že i Chazel se snaží ukázat, co ví.

Prvního dne museli examinátoři, jmenováni pověstným generálním vikářem Frilairem, k své zlosti uvést v seznamu vždy na prvním nebo n…