Červený a černý

20.
Anonymní dopisy

… přílišně
ať laškování uzdu nepouštíš;
neb nejmocnější přísahy jak sláma
jsou ohni krve.

— BOUŘE

Když o půlnoci odcházeli ze salónu, podařilo se Juliánovi pošeptat své milence:

„Bude lépe, neuvidíme-li se dnes v noci, váš muž má nějaké podezření; přísahal bych, že ten dlouhý list, při jehož čtení dnes tolik vzdychal, je nějaký anonymní dopis.“

Naštěstí se Julián ve svém pokoji zamykal. Paní de Rênal měla nesmyslný nápad, že ta výstraha je pouze záminkou, aby se vyhnul její návštěvě. Úplně ztratila rozvahu a přikradla se v obvyklou hodinu k jeho dveřím. Když Julián zaslechl na chodbě šramot, zhasil okamžitě lampu. Někdo zkoušel otevřít dveře; byla to paní de Rênal, nebo žárlivý manžel?

Druhého dne časně zrána přinesla Juliánovi kuchařka, která mu byla nakloněna, knihu, na jejímž obalu bylo napsáno několik italských slov: Guardate alla pagina 130.^[6]

Julián se polekal této neopatrnosti. Vyhledal stranu 130 a nalezl tam přišpendlený, ve spěchu napsaný dopis, kropený slzami a plný pravopisných chyb. Obyčejně psala paní de Rênal správně. Byl tím dojat a zapomněl poněkud na její strašnou neopatrnost.

Dopis zněl takto:

„Ty jsi nechtěl, abych dnes v noci k Tobě přišla? Někdy si myslím, že jsem nikdy neviděla až na dno Tvé duše. Tvé pohledy mě lekají. Bojím se Tě. Pane Bože, snad jsi mě nikdy nemiloval? V tom případě ať můj muž odhalí naši lásku a ať mě navždy zavře někde na venkově, daleko od mých dětí. Snad to Bůh tak chce. Zemřela bych brzy, ale od Tebe by to bylo kruté.

Nemiluješ mne? Unavily Tě mé ztřeštěnosti, mé výčitky svědomí, bezbožníku? Chceš mě zahubit? Usnadním Ti to. Jdi, ukazuj tento dopis po celých Verrières, anebo ukaž jej pouze panu Valenodovi. Řekni mu, že Tě miluji, ale ne, nerouhej se tak; řekni mu, že Tě zbožňuji, že jsem počala žít teprve od toho dne, kdy jsem Tě spatřila; že jsem v nejbláznivějších snech svého mládí nesnila o štěstí, jež Tys mně dal; že jsem Ti obětovala svůj život, že Ti obětuji svou duši. Vždyť víš, že Ti obětuji mnohem více.

Ale což ví takový člověk, co je to oběť? Řekni mu, jen mu řekni, abys ho podráždil, že všichni podlí lidé jsou mi lhostejní a že na světě je pro mne již jen jedno neštěstí: nevěra jediného člověka, pro něhož ještě žiji. Jaké štěstí by bylo pro mne, kdybych zemřela, kdybych mohla svůj život obětovat a nemusela se již bát o své děti!

Nepochybuj, drahý příteli, že přišel-li nějaký anonymní dopis, pochází jistě od toho protivného člověka, který mě po šest let pronásledoval svým hrubým hlasem, vypravováním o svých jezdeckých výkonech, domýšlivostí a věčným vypočítáváním svých předností.

Ale došel opravdu nějaký anonymní dopis? Zlý člověče, právě o tom jsem si chtěla s Tebou pohovořit; ale ne, jednal jsi správně. Kdybych Tě dnes byla, snad naposledy, sevřela v náručí, nebyla bych mohla tak klidně uvažovat jako nyní, když jsem samotná. Od nynějška budou našemu štěstí stát v cestě překážky. Bude Vám to nepříjemné? Ano, jistě ve dnech, kdy nedostanete od pana Fouquého nějakou zábavnou knihu. Oběť je dokonána; zítra, ať to byl anebo nebyl anonymní dopis, řeknu také já svému muži, že je třeba to s Tebou nějak po dobrém urovnat a že musíš být pod nějakou slušnou záminkou okamžitě poslán nazpět k rodičům.

Ach drahý příteli, budeme na čtrnáct dní od sebe odloučeni, snad i na měsíc! Ale jsem k Tobě spravedlivá, budeš trpět právě tak jako já. Je to opravdu jediná možnost, jak zmírnit účinek toho dopisu; ostatně není to první dopis, který můj muž o mně dostal. Bože, jak jsem se jim smávala!

Jediným cílem mého jednání je namluvit mému muži, že dopis pochází od pana Valenoda; nepochybuji, že je jeho původcem. Odejdeš-li od nás, neopomiň se usadit ve Verrières. Zařídím to tak, aby se manžel rozhodl strávit tam též čtrnáct dní, a…