Červený a černý

28.
Manon Lescaut

Nuže, jakmile se přesvědčil, že převor je hlupák a osel, nazýval černým, co bylo bílé, a bílým, co bylo černé, a míval často úspěch.

— LICHTENBERG

Rusovy předpisy výslovně nařizovaly, že se nikdy nemá osobě, jíž píšeme, při hovoru odporovat. Pod žádnou záminkou není dovoleno zanechat úlohy blouznivého zbožňovatele; dopisy vycházely vždy z tohoto předpokladu.

Jednoho večera vychvaloval Julián v Opeře v lóži paní de Fervaques až do nebe balet Manon Lescaut, a to jedině proto, že jej pokládal za bezvýznamný.

Maršálová podotkla, že balet se zdaleka nevyrovná románu abbé Prévosta.

„Jakže!“ řekl si Julián překvapený a pobavený její poznámkou, „tak ctnostná žena vychvaluje román!“ Paní de Fervaques dávala totiž nejméně dvakrát nebo třikrát do týdne najevo, že naprosto opovrhuje spisovateli, kteří se těmi mělkými díly snaží kazit mládež, bohužel až příliš náchylnou k smyslovému poblouznění.

„V té nemravné a nebezpečné četbě,“ pokračovala maršálová, „zaujímá prý Manon Lescaut jedno z předních míst. Slabosti a zasloužené úzkosti zločinného srdce jsou prý tam vylíčeny s hlubokou pravdivostí; přesto však váš Bonaparte na Svaté Heleně prohlásil, že je to román pro lokaje.“

Napoleonovo jméno vrátilo Juliánovi jeho duševní čilost. „Někdo se mě pokusil očernit u maršálové; vypravoval jí o mém nadšení pro Napoleona. To se jí nemile dotklo, takže podlehla pokušení a dala mi to znát.“ Jeho objev ho po celý večer obveseloval, a proto také sám byl zábavný. Když se ve vestibulu Opery loučil s paní de Fervaques, řekla mu: „Pamatujte si, pane Soreli, že kdo miluje mne, nesmí milovat Bonaparta; je možno ho přijímat nanejvýš jako nutnost seslanou Prozřetelností. Ostatně ten muž neměl dosti vnímavou duši, aby dovedl procítit umělecká díla.“

„Kdo miluje mne!“ opakoval si Julián. „To nemusí znamenat nic, anebo to může znamenat všechno. To jsou tajemství jazyka, která my ubozí venkované neovládáme.“ A při opisování nekonečného dopisu pro maršálovou myslil dlouho na paní de Rênal.

„Jak to,“ řekla mu druhého dne paní de Fervaques se špatně předstíranou lhostejností, „že mluvíte o Londýně a Richmondu v dopise, který jste mi psal asi včera večer po návratu z Opery?“

Julián se octl ve velkých rozpacích; opisoval řádek za řádkem, nemyslil na to, co píše, a patrně zapomněl nahradit slova Londýn a Richmond, jež byla v originálu, slovy Paříž a Saint-Cloud. Začal dvě nebo tři věty, ale nebyl schopen je dokončit; bál se, že se dá do hlasitého smíchu. Konečně, hledaje vhodná slova, nalezl tuto výmluvu: „Když jsem vám psal, byla má duše ještě vzrušena diskusí o nejvznešenějších, nejvyšších zájmech lidské duše; byl jsem asi roztržitý.“

„Působilo to na ni,“ řekl si, „mohu si tedy ušetřit nudný zbytek večera.“ Rychle odešel z domu paní de Fervaques. Když večer pročítal ještě jednou originál dopisu, který předešlého dne opsal, přišel brzy na osudné místo, kde mladý Rus mluvil o Londýně a Richmondu. Ke svému překvapení zjistil, že tón dopisu je skoro něžný.

Právě kontrast mezi zdánlivou lehkomyslností, projevovanou v řeči, a vznešenou, skoro apokalyptickou hloubkou jeho dopisů okouzlil paní de Fervaques. Obzvláště se jí líbila délka vět. „To je něco docela jiného než ten úsečný sloh, který přivedl do módy ten nemravný Voltaire!“ Ačkoliv se náš hrdina v hovorech snažil všemožně potlačit zdravý rozum, mívala jeho slova přece ještě protimonarchistické a ateistické zabarvení, jež neušlo paní de Fervaques. Protože byla obklopena jen lidmi vynikajícími mravností, kteří se však za celý večer nezmohli často ani na jedinou pozoruhodnou myšlenku, byla tato dáma velmi vnímavá ke všemu, co se jí zdálo nové; ale současně pokládala za svou povinnost být tím uražena. Říkala tomuto poklesku podlehnutí vlivu …