Červený a černý

19.
Komická opera

Ó, jak se jaro lásky podobá
dne dubnového nejistotné kráse!
kde slunce září v plné nádheře
a náhle pod oblaky zatmívá se.

— SCHILLER

Matylda uvažovala o budoucnosti a o neobyčejné úloze, v které už se sama viděla, a dospěla až k tomu, že počala toužit po suchých a metafyzických diskusích, jež často mívala s Juliánem. Unavena těmito vysokými úvahami, toužila někdy také po chvílích štěstí, jež u něho našla; ale k těmto vzpomínkám se družily výčitky svědomí a ty ji občas trápily.

„Ale dívka mého druhu smí i v slabé chvilce zapomenout na své povinnosti jen pro vynikajícího muže; nesmí se říci, že mě svedl jeho hezký knír anebo jeho půvabná jízda na koni, nýbrž jeho hluboké diskuse o budoucnosti, která očekává Francii, jeho domněnky, že události, které se na nás řítí, budou se snad podobat anglické revoluci z roku 1688. Byla jsem svedena,“ odpovídala svým výčitkám svědomí, „jsem slabá žena, ale nenechala jsem se jako loutka svést vnějšími přednostmi.

Dojde-li k nějaké revoluci, proč by nemohl Julián Sorel hrál úlohu Rolanda a já úlohu paní Rolandové? Její úloha by mně byla milejší než úloha paní de Stalë: nemravnost bude v našem století na závadu. Jistě mi nebudou moci vytknout žádnou jinou slabost; zemřela bych hanbou.“

Musíme přiznat, že Matyldiny úvahy nebyly vždy tak vážné jako myšlenky, které jsme právě zaznamenali.

Pozorovala Juliána a ve všem, co dělal, nacházela půvab. „Jistě se mi podařilo vypudit mu z hlavy i nejmenší myšlenku na to, že má na mne nějaká práva.

Dokazuje to ostatně to, s jakou bolestí a s jakou vášnivostí mi ten ubohý hoch před týdnem vyznal lásku; musím připustit, že bylo ode mne velmi divné, že jsem se rozhněvala pro slova, z nichž vyznívalo tolik úcty, tolik lásky. Což nejsem jeho ženou? Jeho slova byla velmi přirozená a musím uznat, že byla velmi milá. Julián mě miloval ještě i po těch nekonečných rozmluvách, v nichž jsem mu ustavičně a opravdu s velkou necitelností vyprávěla jen o svých bývalých láskách, které zplodila nuda, v níž jsem žila, o láskách k několika mladíkům ze společnosti, na něž tak žárlí; ach, kdyby věděl, jak málo jsou pro mne nebezpeční! Jak uboze se vedle něho vyjímají a jak se podobají jeden druhému!“

Při tom uvažování kreslila nazdařbůh tužkou čáry na listě svého náčrtníku. Jeden z nakreslených profilů ji překvapil, uchvátil: podobal se nápadně Juliánovi.

„To je znamení nebes! To je zázrak lásky!“ zvolala s nadšením, „bezděky jsem nakreslila jeho tvář.“

Odběhla do svého pokoje, zavřela se tam a s velkou horlivostí se vážně pokoušela nakreslit Juliánovu podobiznu. Ale nepodařilo se jí to; profil náhodně načrtnutý se Juliánovi stále nejvíce podobal. Matylda tím byla nadšena, viděla v tom nepopiratelný důkaz velké lásky.

Odložila zápisník velmi pozdě, až ji markýza dala zavolat, aby s ní jela do Italské opery. Hledala očima Juliána a chtěla přimět matku, aby ho pozvala, aby jel do divadla s nimi.

Julián se neukázal; v lóži s dámami byli pouze bezvýznamní lidé. Po celé první jednání snila Matylda o muži, kterého milovala uchvácena nejprudší vášní; ale v druhém jednání ji rozechvěla milostná árie, k níž mohl vytvořit nápěv pouze Cimarosa. Hrdinka opery zpívala: „Musím být potrestána za přílišné zbožňování, které pro něho cítím, miluji jej příliš!“

Od chvíle, kdy slyšela tu nádhernou árii, zmizel pro Matyldu celý svět. Když ji někdo oslovil, neodpovídala; matka jí domlouvala. Matylda se stěží přiměla k tomu, aby na ni pohlédla. Její nadšení dospělo do stavu milostného blouznění a vášně, který se dal přirovnat k nejprudším vznětům, jež Julián již několik dní zakoušel pro ni. Nápěv plný božského kouzla, na který byla zpívána slova vyjadřující podle Matyldina mínění tak nápadně její stav, zaměstnával stále její mysl, když nemyslila přímo na Juliána. Díky své zálibě v hudbě byla Matylda toho večera takovou, jakou paní de Rênal bývala vždy, když myslila na Juliána. Rozumová láska je ovšem duchaplnější než pravá láska, ale má pouze okamžiky nadšení; zná se příliš dobře, posuzuje se neustále; nerozptyluje mysl, naopak je založena jen na přemýšlení.

Po návratu domů, ať si paní de la Mole říkala co chtěla, tvrdila Matylda, že má horečku, a strávila část noci tím, že stále přehrávala na pianě a zpívala proslulou árii, která ji tak okouzlila:

Devo punirmi, devo punirmi,
Se troppo amai atd.^[20]

Ta bláznivá noc měla za následek, že si Matylda namluvila, že se jí konečně podařilo zvítězit nad svou láskou. (Tato stránka nešťastnému spisovateli v mnohém uškodí. Lidé s chladným rozumem ho budou vinit z neslušnosti. Nechce ukřivdit mladým ženám, které oslňují pařížské salóny, tím, že by tvrdil, že třeba jen jediná z nich je schopna pošetilostí, jež snižují Matyldinu povahu. Ta postava je jen výplod obraznosti, a dokonce je smyšlena tak, že se úplně vymyká společenským obyčejům, jež civilizaci XIX. století zajistí tak významné místo mezi všemi věky.

Dívkám, jež byly okrasou plesů té zimy, rozvaha rozhodně nechyběla.

Nemyslím také, že by mohly být obviňovány z toho, že příliš pohrdají skvělým jměním, koňmi, krásnými statky a vším, co zajišťuje ve světě příjemné postavení. Nejenže v těchto přednostech nevidí nepříjemnost, naopak, většinou jsou jim předmětem nejvytrvalejších tužeb, a mají-li dívky v srdcích nějakou vášeň, je to právě vášeň pro tyto statky.

O štěstí mladých mužů, kteří mají jako Julián nějaké vlohy, rozhodně nepečuje láska; zpravidla se takoví lidé připojí neodlučně k nějaké kotérii, a udělá-li kotérie štěstí, jsou zahrnováni všemi společenskými výhodami. Běda vzdělanému člověku, který nenáleží k žádné kotérii; budou mu vyčítat i malé, velmi nejisté úspěchy a vznešená ctnost, okrádajíc ho, bude triumfovat. Milý pane, román je zrcadlo, se kterým jdeme po silnici. A člověka, který ve své nůši zrcadlo nese, budete obviňovat z nemravnosti! Jeho zrcadlo ukazuje bahno, a vy obviňujete zrcadlo! Obviňujte spíše silnici plnou louží, a ještě spíše cestáře, který nechá vodu stát a vytvoří bahno.“

Nyní, když jsme s…