Červený a černý

44.

Po jeho odchodu Julián dlouho plakal. Plakal, že musí zemřít. Posléze si řekl, že kdyby byla paní de Rênal v Besançonu, svěřil by se jí se svou slabostí…

Právě když nejvíce litoval nepřítomnosti té zbožňované ženy, zaslechl kroky Matyldiny.

„Největším neštěstím vězně je,“ pomyslil si, „že nemůže před nikým zamknout dveře.“ Všechno, co mu Matylda povídala, ho jenom dráždilo.

Vypravovala mu, že Valenod měl už v den rozsudku své jmenování prefektem v kapse a že se proto odvážil oklamat pana de Frilair a podle svého přání odsoudil Juliána k smrti.

„Pan de Frilair mi řekl: ‚Jak mohlo vašemu příteli napadnout dotknout se malicherné ješitnosti té měšťácké aristokracie! Proč mluvil o kastách?‘ Tím jim naznačil, co mají učinit ve svém politickém zájmu. Ti hlupáci na to dříve ani nepomyslili a byli ochotni plakat. Teprve kastovní zájem překonal jejich hrůzu před rozsudkem smrti. Musíme přiznat, že pan Sorel je v těch věcech velmi nezkušený. Nepodaří-li se nám ho zachránit žádostí o milost, bude jeho smrt skoro sebevraždou.“

Něco nemohla Matylda Juliánovi říci, protože to sama ještě netušila: že totiž abbé de Frilair, když viděl, že Julián je ztracen, pokládal pro svou ctižádost za prospěšné stát se jeho nástupcem.

Julián byl skoro bez sebe bezmocným hněvem a rozmrzelostí. –„Jděte, prosím vás, na mši za mne,“ řekl Matyldě, „a nechte mě chvíli na pokoji.“ Matylda, která již stejně žárlila na návštěvy paní de Rênal, se právě dozvěděla o jejím odjezdu. Pokládala to za příčinu Juliánovy rozmrzelosti a dala se do pláče.

Její bolest byla upřímná. Julián to viděl, ale byl tím ještě více popuzen. Cítil, že musí být sám, ale jak si měl samotu opatřit?

Matylda zkusila všechny prostředky, aby ho obměkčila; nakonec odešla. Skoro v týž okamžik vešel Fouqué.

„Cítím potřebu být sám…“ řekl svému věrnému příteli. A když viděl, že váhá, dodal: „Sepisuji žádost o milost… ostatně, buď tak laskav, nemluv se mnou nikdy o smrti. Budu-li dnes potřebovat ještě nějaké zvláštní služby, řeknu ti o ně sám.“

Když si Julián konečně vymohl, že ho nechali o samotě, poznal, že je sklíčenější a zbabělejší než předtím. Zbytek sil, který ještě zůstal jeho ochablé duši, vyčerpal tím, že musel svůj pravý stav před Matyldou a před Fouquém tajit.

K večeru připadl na myšlenku, která ho potěšila.

„Kdyby mi byli dnes ráno, ve chvíli, kdy mi smrt připadala tak hrozná, oznámili, že nadešel okamžik popravy, byl by mi pohled na obecenstvo dodal statečnosti; byl bych se možná choval trochu škrobeně, jako nesmělý hejsek, když vstupuje do salónu. Několik bystrých lidí, jsou-li nějací vůbec mezi těmi venkovany, bylo by snad mohlo uhodnout mou slabost… ale nikdo by ji nebyl skutečně viděl.“

Trochu se mu ulehčilo. „V tuto chvíli jsem zbabělý,“ opakoval si a zpíval si při tom, „ale nikdo se to nedozví.“ Druhého dne ho očekávala událost skoro ještě nepříjemnější. Časně zrána, než se Julián probudil, objevil se v jeho cele starý bělovlasý tesař.

Julián se cítil slabý a očekával nepříjemné výčitky. Aby jeho nepříjemné pocity byly dovršeny, toho rána si opravdu dělal výčitky, že otce nemiluje.

„Osud nás postavil zde na zemi vedle sebe,“ říkal si, zatímco klíčník upravoval trochu jeho celu, „a ubližovali jsme si co možná nejvíce. Přichází, aby mi před mou smrtí zasadil poslední ránu.“

Jakmile klíčník odešel, počaly přísné výčitky starcovy. Julián se nemohl ubránit slzám. „Jaká nedůstojná slabost!“ řekl si vztekle. „Bude všude rozhlašovat, že jsem nebyl dosti statečný. Jak budou potom triumfovat takoví Valenodové a všichni ti malicherní pokrytci, kteří vládnou ve Verrières! Mají ve Francii moc, mají v rukou všechny společenské výhody. Až dosud jsem si mohl aspoň říci: mají sice peníze a jsou zahrnováni všemi poctami, ale já mám statečné srdce.

Ale tu je svědek, jemuž budou všichni věřit, a ten celému Verrières dosvědčí, a ještě to bude přepínat, že jsem byl před smrtí slabochem! Bude vykládat, že jsem byl zbabělý v této zkoušce, kterou si všichni dovedou představit!“

Julián byl blízko zoufalství. Nevěděl, jak se otce zbavit. Ale přetvařovat se, aby oklamal toho bystrého starce, bylo v této chvíli nad jeho síly.

Promyslel rychle všechny možnosti.

„Mám úspory,“ zvolal náhle.

Ta geniální slova změnila starcovu tvář a Juliánovo postavení.

„Jak s nimi mám naložit?“ pokračoval Julián již s větším klidem; dojem, který způsobil, ho zbavil všech tísnivých pocitů.

Starý tesař prahl touhou, aby mu neušly peníze, jejichž část chtěl Julián, jak se zdálo, odkázat bratrům. Mluvil dlouho a přesvědčivě. V Juliánovi se probudil posměváček.

„Nuže! Hospodin mi dal k mé závěti vnuknutí. Odkáži každému z bratrů tisíc franků a zbytek vám.“

„Velmi dobře,“ řekl stařec, „ten zbytek mi patří. Ježto ti Bůh prokázal milost a obměkčil tvé srdce, sluší se, chceš-li zemřít jako dobrý křesťan, abys zaplatil své dluhy. Míním peníze za stravu a za vychování, které jsem ti půjčil. Na to jsi nemyslil…“

„Vida, tak vypadá otcovská láska!“ opakoval si Julián smutně, když byl konečně sám. Brzy se objevil žalářník.

„Pane Soreli, po návštěvě rodičů přináším vždy svým hostům láhev dobrého šampaňského vína. Je sice trochu drahé, láhev stojí šest franků, ale potěší to srdce.“

„Přineste tři sklenice,“ řekl mu Julián s dětskou horlivostí, „a přiveďte sem dva z vězňů, které slyším procházet se po chodbě.“

Žalářník mu přivedl dva bývalé galejníky, kteří zase něco provedli a měli se opět vrátit na galeje. Oba zločinci byli velmi veselí a byli to lidé opravdu pozoruhodní svou zchytralostí, odvahou a chladnokrevností.

„Dáte-li mi dvacet franků,“ řekl jeden z nich Juliánovi, „budu vám podrobně vypravovat svůj život. Něco takového tak brzy neuslyšíte.“

„To mi chcete něco nalhat?“ zeptal se Julián.

„Bůh chraň,“ ujišťoval zločinec; „tuhle můj přítel mi těch dvacet franků stejně závidí a hned by vám řekl, kdybych nemluvil pravdu.“

Jeho příběh byl strašný. Svědčil o bezohledné povaze, která znala jenom jedinou vášeň: hlad po penězích.

Po jejich odchodu byl Julián celý z…