Chrám Matky boží v Paříži

II / Myší díra

A nyní se s dovolením čtenářovým vrátíme zpět na náměstí Grève, které jsme včera s Gringoirem opustili, abychom se vydali za Esmeraldou.

Je deset hodin ráno. Všechno tu připomíná včerejší slavnost. Dlažba je pokryta odpadky; stuhy, hadry, péra z chocholů, kapky vosku z pochodní, drobty z veřejné hostiny. Tu a tam zevlují, jak se říká, hloučky měšťanů, rozkopávají nohou oharky z ohňostroje, znovu u vytržení hledí na Sloupový dům, vzpomínajíce na překrásné čalouny, jimiž byl včera vyzdoben a po nichž tam dnes zbyly jen hřebíky – poslední připomínka radovánek. Středem těchto skupin valí své soudky prodavači moštu a medoviny. Několik spěchajících chodců přejde kolem. Obchodníci hovoří a pokřikují na sebe ze dveří svých krámků. Všichni mají na rtech slavnost, vyslance, Coppenola, papeže bláznů; je to hotové závodění ve vtipných poznámkách a smíchu. Mezitím se objevili čtyři biřici na koních, rozestavili se po čtyřech stranách pranýře a soustředili kolem sebe valnou část na náměstí roztroušeného davu, který tu nyní bez hnutí a unuděně postává v naději, že uvidí nějakou popravičku.

Jestliže se čtenář už vynadíval na toto živé a hlučné divadlo, jež se odehrává po celém náměstí, a obrátí nyní své zraky k onomu starobylému pologotickému, polorománskému domu u věže Rolandovy, který tvoří roh nábřeží na západě, může spatřit v rohu jeho průčelí tlustý, malbami bohatě vyzdobený veřejný breviář, chráněný před deštěm malou stříškou a před zloději mříží, skrze niž je však možno v něm listovat. Vedle breviáře je úzké gotické okénko, vedoucí na náměstí a uzavřené dvěma křížem zasazenými tyčemi – jediný otvor, který propouští trochu vzduchu a světla do malé komůrky bez dveří, vyhloubené v tlusté zdi v přízemí starého domu, komůrky, jež je ponořena v klid tím hlubší a ticho tím mrtvější, že kolem dokola vře a kolotá rušné náměstí, nejlidnatější a nejhlučnější ze všech náměstí pařížských.

Tato komůrka byla v Paříži pověstná již před třemi sty lety, kdy ji dala vytesat do zdi svého vlastního domu panna Rolanda z Rolandovy věže na znamení smutku po svém otci, který zahynul v křižácké výpravě, aby se navždy uzavřela v tomto příbytku, který si jediný ponechala z celého paláce a jehož dveře byly zazděny a okénko v zimě v létě otevřené; vše ostatní rozdala chudým a Bohu. V tomto předčasném hrobě čekala nešťastná dívka vskutku plných dvacet let na svou smrt: ve dne v noci se modlila za duši svého otce, spala v popelu, pod hlavou ani kámen, oblečena v černý pytel, živila se jen chlebem a vodou, pokud jí to soucitní chodci položili na kraj okénka, a byla tak živa z almužen, které sama dříve udílela. Ve chvíli smrti, když odcházela do jiného hrobu, odkázala tuto celu na věčné časy zarmouceným ženám, matkám, vdovám nebo dcerám, které by měly důvod mnoho se modlit za sebe nebo za jiné a byly ochotny pohřbít se zaživa ve velikém žalu nebo ve velikém pokání. Tehdejší chudina ji krásně pohřbila s pláčem a žehnáním; leč k jejich velké lítosti zbožná dívka nemohla být prohlášena za svatou – chyběly jí vlivné přímluvy. Méně zbožní doufali, že se ta věc snadněji spraví v nebi než v Římě, a tak se místo papeže prostě za zesnulou modlili sami. Většina se jich spokojila tím, že považovala památku Rolandinu za posvátnou a že její hadry uctívala jako relikvie. Město pak na přání zbožné panny věnovalo veřejný breviář, který byl zasazen do zdi hned vedle okénka do cely, aby se tu kolemjdoucí občas zastavili, třebas jen proto, aby se pomodlili, modlitba pak aby jim připomněla almužnu, aby tak ubohé poustevnice, dědičky cely Rolandiny, nezemřely docela hladem a zapomenutím.

Podobné hroby nebyly ostatně ve středověkých městech nijak vzácné. Často na nejživější ulici, na nejrušnějším a nejhlučnějším tržišti, právě uprostřed, téměř pod nohama koní a pod koly vozíků narazil člověk na sklep, studnu nebo zazděnou a zamřížovanou komůrku, kde se ve dne v noci modlila lidská bytost, jež se dobrovolně zaslíbila věčnému zoufalství nebo velikému pokání. A všechny úvahy, které by v nás dnes vzbudila tato prazvláštní podívaná, ta strašná cela tvořící přechod mezi domovem a hrobem, městem a hřbitovem, ten živý tvor odříznutý od lidské společnosti a počítaný od nynějška k mrtvým, ta lampa, v níž dohořívá poslední kapka oleje…