Chrám Matky boží v Paříži

III / Pan kardinál

Ubohý Gringoire! Praskot všech dvojitých raket vypalovaných na svatého Jana, salva z dvaceti hákovnic, výstřel z onoho pověstného děla z věže Billy, které za obležení Paříže v neděli 29. září 1465 usmrtilo sedm Burgunďanů najednou, výbuch veškerého střelného prachu uskladněného v bráně Templu – to vše by mu bylo v onom slavnostním dramatickém okamžiku méně rvalo uši než oněch několik slov dveřníkových: Jeho Eminence pan kardinál Bourbonský.

Ne snad proto, že by se byl Petr Gringoire kardinála bál nebo že by jím byl opovrhoval. Nebyl ani takový slaboch, ani takový domýšlivec. Gringoire byl pravý eklektik, jak bychom dnes řekli, patřil k oněm vzdělaným a vyrovnaným duchům, umírněným a klidným, kteří si vždy a ve všem dovedou najít „zlatou střední stezku“ a kteří, i když oplývají rozumem a svobodomyslností, mají úctu před kardinály. Vzácné a nikdy nevymírající plemeno filozofů, jimž moudrost dala, jak se zdá, jako kdysi Ariadna Théseovi klubko nití, které oni, co je svět světem, jen odvinují na cestě bludištěm věcí lidských. Setkáváme se s nimi ve všech dobách, jsou vždy stejní, to jest přizpůsobení své době. A i když necháme stranou našeho Petra Gringoira, který by byl jejich představitelem v patnáctém století, kdyby se nám podařilo obestřít ho slávou, které si zaslouží, byl to zajisté duch, který vnukl otci Du Breulovi ona vznešeně prostá slova, jež byla napsána v století šestnáctém, ale jež jsou hodna všech století: „Jsem rodem Pařížan, ale rodnou řečí parrhisian, neboť parrhisia znamená v řečtině svobodu slova; a nebál jsem se užít teto svobody i proti pánům kardinálům, strýci a bratru prince Contiho: samozřejmě s náležitou úctou k jejich postavení a abych neurazil nikoho z jejich družiny, což znamená mnoho.“

V nepříjemném dojmu, který vzbudil v Gringoirovi příchod kardinálův, nebyla tedy ani nenávist ke kardinálovi, ani pohrdání jeho přítomností. Právě naopak; náš básník měl dostatek zdravého rozumu a jeho kabát byl až příliš ošumělý, aby nepřikládal obzvláštní význam tomu, že mnohé jeho narážky v prologu, zejména pak chvalořeč na delfína, syna francouzského lva, budou vyslechnuty uchem tak významným. Leč hmotný zájem nevládne vznešeným duším básníků. Předpokládejme, že souhrn básníkovy osobnosti je vyjádřen číslem deset; je jisté, že kdyby ji nějaký chemik analyzoval a lékárnicky rozebral, jak říká Rabelais, zjistil by, že jen jeden díl z deseti zabírá prospěchářství, kdežto všech zbývajících devět dílů tvoří básníkova samolibost. Nuže, v okamžiku, kdy se dveře otevřely a vstoupil kardinál, oněch devět dílů Gringoirovy samolibosti, nafouklých a nadmutých, jak do nich zavanula silná vlna všeobecného obdivu, narůstalo přímo zázračně, zatímco ona nepatrná částečka hmotných zájmů, kterou jsme právě v povaze básníků zjistili, ztrácela se pod tím přívalem obdivu jako přidušená; je to ostatně cenná přísada v přirozenosti básníků, která je poutá ke skutečnosti a činí z nich lidi a bez níž by se vznášeli v oblacích. Gringoire s rozkoší vnímal, pozoroval a zrovna ohmatával celé to shromáždění, třebas to bylo shromáždění darebů (ale co na tom záleží?), jak úžasem trne, mění se v sochy a ztrácí dech před úžasnými tirádami, jež tryskaly každým okamžikem ze všech částí jeho oslavné básně. Ujišťuji vás, že sám též sdílel všeobecnou blaženost a že (zcela opačně než La Fontaine, jenž se kdysi zeptal při předvádění své komedie Florestin: „Který hlupák napsal tuhle slátaninu?“) Gringoire by se byl s velkou chutí otázal svého souseda: „Od koho je toto mistrovské dílo?“ Nyní teprve můžeme posoudit, jak na něj působil náhlý a nevhodný příchod kardinálův.

Čeho se zpočátku jen obával, uskutečnilo se v plné míře. Vstup Jeho Eminence obecenstvo rozrušil. Hlavy všech se obracely k tribuně. Nebylo slyšet jediného slova. „Kardinál! Kardinál!“ neslo se od úst k ústům. Nešťastný prolog uvízl podruhé.

Kardinál se zastavil na okamžik před tribunou. Zatímco se dosti lhostejně rozhlížel po shromáždění, hluk se zdvojnásobil. Každý ho chtěl vidět co nejlépe. Jeden přes druhého se natahoval, soused sousedovi hleděl přes rameno.

Byla to bezesporu neobyčejně vznešená osobnost a podívaná na ni stála za kterékoliv jiné divadlo. Karel, kardinál Bourbonský, arcibiskup a hrabě lyonský, primas obojí Galie, byl spřízněn jednak s Ludvíkem XI. prostřednictvím svého bratra Petra, urozeného pána z Beaujeu, který měl za manželku nejstarší dceru královu, zároveň však byl spřízněn s Karlem Smělým prostřednictvím své matky, Anežky Bourbonské. Vévodícím, typickým a nejvýznačnějším rysem primasovy povahy byl dvořanský duch a úcta k mocným. Můžeme si představit nesčetné potíže, které mu vyneslo toto dvojí příbuzenství, a všechna ta světská úskalí, mezi nimiž musila jeho církevní loďka opatrně proplouvat, aby se nerozbila ani o Ludvíka, ani o Karla, tuto Charybdu a Scyllu, jež nedávno pohltily vévodu Nemourského a královského maršálka de Saint-Pol. Díky bohu proplul šťastně nebezpečnou křižovatkou a dostal se bez nehody do Říma. Ale třebaže byl už v přístavu, a právě proto, že byl v přístavu, připomínal si vždy s úzkostí šťastná i méně šťastná dobrodružství svého politického života, kdy musel být neustále ve střehu proti hrozícím bouřím, a to ho stálo hodně námahy. Říkával, že rok 1476 byl pro něj černý i bílý; chtěl tím naznačit, že v tomto jediném roce ztratil svou matku, vévodkyni Bourbonskou, i svého bratrance, vévodu Burgundského, a že jeden zármutek mu byl útěchou v druhém.

Jinak to byl dobrý člověk; žil veselým kardinálským životem, rád se rozjařil královskou révou ze Challuau, neměl v nelásce ani Ríšinku Klíště, ani Skočnou Tomku, uštědřoval almužnu raději hezkým dívkám než starým babám – a pro to pro všechno ho pařížský lid miloval. Chodíval vždy obklopen malou družinou biskupů a opatů vznešeného původu, galantních a žertovných, k hodování a pitkám kdykoliv ochotných; a přihodilo se kolikrát, že počestné růženečkářky od svatého Heřmana Auxerrského, když večer kráčely kolem osvětlených oken kardinálov…