Chrám Matky boží v Paříži

II / La creatura bella bianco vestita (Dante)^[156]

Když Quasimodo viděl, že je komůrka prázdná, že cikánka tam už není, že ji mezitím, co ji bránil, někdo unesl, chytil se oběma rukama za vlasy a dupal překvapením a bolestí; pak začal pobíhat po celém kostele a hledal svou cikánku, vyrážeje podivné zvuky do všech koutů a rozsévaje po dlažbě ryšavé vlasy. Bylo to právě v okamžiku, kdy královi lučištníci, pátrajíce rovněž po cikánce, vstoupili vítězně do chrámu Matky boží. Quasimodo, ubohý hluchoun, jim v tom pomáhal, aniž tušil jejich neblahé úmysly. Myslil, že cikánčinými nepřáteli jsou tuláci. Sám zavedl Tristana l’Hermita ke všem možným skrýším, otvíral mu tajné dveře, dvojitá dna oltářů, komůrky v sakristiích. Kdyby tam nešťastnice dosud byla, byl by ji sám vydal. Když Tristana omrzelo marné hledání, a Tristan se nedal jen tak snadno odradit, pokračoval Quasimodo v pátrání sám. Dvacetkrát, stokrát prošel kostelem křížem krážem, odshora dolů a celý zoufalý a šílený stoupal, sestupoval, běhal, volal, křičel, větřil, slídil, prohledával a strkal hlavu do všech děr a pochodeň pod každou klenbu. Samec, který ztratil samici, neřval by víc a nebyl by vyjevenější. Když si byl konečně jist, že už tam není, že je konec, že mu ji uloupili, stoupal zvolna po schodech ve věži, po těch schodech, po kterých se hnal tak vášnivě a triumfálně onoho dne, kdy ji zachránil. Kráčel týmiž místy s hlavou svěšenou, beze slova, bez slz, skoro bez dechu. Chrám byl již zase pustý a mlčelivý. Lučištníci jej opustili, aby pronásledovali čarodějnici na Starém městě. Když Quasimodo osaměl v tom prostranném chrámu Matky boží, před chvílí ještě tak zuřivě obléhaném a tak ryčném, zamířil opět ke komůrce, kde cikánka po tolik týdnů spala pod jeho ochranou. Když se k ní blížil, představoval si, že ji tam snad zase najde. Jakmile spatřil na rohu galérie vedoucí ke střeše bočních lodí úzkou komůrku s okénkem a malými dveřmi, přikrčenou pod jedním opěrným obloukem jako ptačí hnízdo pod větví, sevřelo se ubožákovi srdce; opřel se o pilíř, aby neupadl. Myslil si, že ta komůrka je příliš klidná, příliš bezpečná a příliš půvabná, aby tam nebyla, a neodvážil se postoupit o jediný krok ze strachu, aby nezničil svůj sen. „Ano,“ namlouval si, „snad spí nebo se modlí. Nerušme ji.“ Konečně si dodal odvahy, přiblížil se po špičkách, podíval se a vstoupil. Prázdná! Komůrka byla stále prázdná. Hluchý ubožák ji zvolna obešel, nadzvedl lůžko, podíval se pod ně, jako kdyby mohla být skryta mezi dlažbou a žíněnkou, pak potřásl hlavou a tupě zíral. Najednou rozdupal zuřivě svou pochodeň a beze slova, bez jediného vzdechu se rozběhl, vrazil vší silou hlavou do zdi a padl v mdlobách na dlažbu.

Když nabyl vědomí, vrhl se na lůžko, válel se po něm, zběsile líbal ještě teplé místo, kde dívka spala, a ležel tam chvíli nehnutě, jako by tam chtěl umřít; pak vstal, zalitý potem a oddychuje, jako smyslů zbavený začal vrážet hlavou do zdi s hrůznou pravidelností jako srdce jeho zvonů a s odhodláním člověka, který si ji chce roztříštit. Nakonec klesl vyčerpán podruhé; vyvlekl se po kolenou z komůrky, posadil se proti dveřím na zem a užasle se díval. Zůstal tak přes hodinu bez pohnutí, s okem upřeným na opuštěnou komůrku, zachmuřenější než matka sedící mezi prázdnou kolébkou a plnou rakví. Nepronesl jediného slova. Jen vzlykot zachvíval v delších přestávkách prudce celým jeho tělem, avšak vzlykot bez slz, jako když se v létě někdy blýská a nehřmí.

Zdá se, že právě v těchto chvílích hlubokého a bezútěšného přemítání, kdy pátral, kdo by mohl být nečekaným cikánčiným únoscem, připadl na arcijáhna. Vzpomněl si, že pouze páter Klaudius měl klíč od schodiště ke komůrce, připomněl si jeho noční útoky na dívku, na první, při němž mu on, Quasimodo, sám pomáhal, na druhý, který mu překazil. Vzpomněl si na mnoho podrobností a nepochyboval už, že mu vzal cikánku arcijáhen. Avšak jeho úcta ke knězi byla tak veliká, jeho vděčnost, oddanost a láska k tomuto člověku měla tak hluboké kořeny v jeho srdci, že i v tomto okamžiku odolávaly spárům žárlivosti a zoufalství.

Uvažoval o tom, že to udělal arcijáhen, a hněv na život a na smrt, který by kvůli tomu pocítil proti každému jinému, obracel se u hluchého ubožáka v rostoucí bolest, jakmile šlo o Klaudia Frolla.

V okamžiku, kdy se jeho myšlenky takto soustřeďovaly na kněze a kdy úsvit už zjasňoval opěrné oblouky, spatřil v hořejším patře chrámu v záhybu ochozu, jenž se vine zvenčí kolem apsidy chrámu Matky boží, kráčející postavu. Tato postava kráčela směrem k němu. Poznal ji. Byl to arcijáhen. Klaudius šel vážným a pomalým krokem. Nedíval se při chůzi před sebe; mířil k severní věži, ale obličejem byl obrácen stranou, k pravému břehu Seiny, a natahoval hlavu, jako by se snažil vidět něco přes střechy. Takovou šikmou polohu mívá často sova. Letí k určitému bodu a dívá se na jiný. Tak přešel kněz nad Quasimodem, aniž ho viděl.

Hluchý, kterého toto nenadálé setkání ohromilo, viděl, jak vchází do dveří ke schodům na severní věž. Čtenář ví, že z této věže je vidět radnici. Quasimodo vstal a šel za arcijáhnem.

Quasimodo stoupal po věžních schodech, aby se dostal na věž a dověděl se, proč tam stoupá kněz. Ostatně ubohý zvoník nevěděl, co učiní, co řekne, co chce. Překypoval zuřivostí a obavami. Arcijáhen a cikánka zápolili v jeho srdci.

Když dospěl k vrcholku věže, zkoumal obezřele, dříve než vystoupil ze stínu schodiště na plošinu, kde je kněz. Kněz byl k němu obrácen zády. Plošina věže je lemována prolamovaným zábradlím. Kněz hleděl upřeně na město a opíral se hrudí o tu stranu zábradlí, která směřuje k mostu Matky boží.

Quasimodo se k němu přiblížil vlčími kroky, aby zjistil, nač se tak dívá. Pozornost knězova byla upoutána jinam, takže vůbec neslyšel, jak jde hluchý za ním.

Ve svěžím jasu letního jitra je z věží chrámu Matky boží nádherná a rozkošná podívaná na Paříž, a což teprve na tehdejší Paříž. Mohlo to být v červenci. Nebe bylo úplně jasné. Porůznu dohasínalo na něm několik opožděných hvězd a na východ…