Chrám Matky boží v Paříži

VII / Svatební noc

Za malou chvíli se náš básník octl v malé světničce, sklenuté do lomeného oblouku, pěkně uzavřené a pěkně vytopené; u stolu, kterému zřejmě nechybělo nic, leda nějaké zásoby z poličky na jídlo, zavěšené na dosah ruky; měl naději na dobrou postel a byl sám s půvabnou mladou dívkou. Dobrodružství takřka kouzelné. Počínal se vážně považovat za hrdinu z pohádky; co chvíli se pátravě rozhlédl kolem, zdali je tu ještě ohnivý vůz s dvěma okřídlenými obludami, který jediný ho mohl tak rychle dopravit z pekla do ráje. Občas se zarytě zadíval na díry ve svém kabátě, aby se násilím připoutal ke skutečnosti a neztratil zcela půdu pod nohama. Jeho rozum, vznášející se v neskutečných prostorách, visel už jen na této niti.

Zdálo se, že dívka mu nevěnuje pozornost; chodila sem a tam, odstrčila stoličku, hovořila s kozou a někdy našpulila ret svým obvyklým způsobem. Nakonec si přisedla ke stolu a Gringoire si ji mohl nerušeně prohlížet.

Byl jsi kdysi dítětem, čtenáři, a možná že jsi tak šťasten a jsi jím dosud. Jistě jsi nejednou (a pokud se mne týče, strávil jsem tím celé dny, nejlépe využité v mém životě) za slunného dne na břehu prudkého potoka sledoval z keříčku na keř nějakou krásnou zelenou nebo modrou vážku, jak v nečekaných úhlech přerušuje let a líbá okraje všech větví. Vzpomínáš si, s jakou láskyplnou zvědavostí ulpívala tvá myšlenka i tvůj pohled na tom malém šustícím a bzučícím víru purpurových a azurových křídel, v jejichž středu se vznášel nepostřehnutelný tvar těla, neustále mizící pod rychlými pohyby? Vzdušná bytost, kterou jsi jen matně rozeznával pod chvějivými křídly, připadala ti jako neskutečný přelud, nepostižitelný ani dotekem, ani pohledem. Jaký úžas se tě však zmocnil, když vážka konečně spočinula na špičce rákosu a ty sis mohl se zatajeným dechem prohlížet její dlouhá gázová křídla, dlouhý, emailově lesklý šat, dvě křišťálové oči; a s jakou úzkostí jsi čekal, až uvidíš, jak se tělo opět mění v stín a bytost v přelud. Vzpomeň si na tyto dojmy a snadno si představíš, co pociťoval Gringoire při pohledu na Esmeraldu v její viditelné a hmatatelné podobě, tu Esmeraldu, kterou dosud zahlédl jen ve víru tance, zpěvu a vzruchu.

Pohřížen do stále hlubšího snění, sledoval ji mlhavým pohledem a říkal si: „To je tedy ta Esmeralda! Božské stvoření! Pouliční tanečnice! Tak mnoho a tak málo! To ona zasadila dnes ráno poslední ránu mým mystériím a dnes večer mi zachraňuje život. Můj zlý duch, můj anděl strážný? – Rozkošná žena, namouvěru! – A musí mě bláznivě milovat, když si mě takhle vzala! Ostatně abych nezapomněl,“ pokračoval a najednou povstal s oním smyslem pro skutečnost, který byl základním rysem jeho odvahy i filozofie, „nevím ani, jak se to stalo, ale jsem jejím manželem!“

S touto myšlenkou v hlavě i v očích přistoupil k dívce tak bojovně a zamilovaně, že ucouvla. „Co ode mě chcete?“ otázala se.

„Vy se mě na to ještě ptáte, rozkošná Esmeraldo?“ odpověděl Gringoire s přízvukem tak vášnivým, že se tomu sám divil, když slyšel svůj hlas.

Cikánčiny veliké oči se údivem rozšířily. „Nevím, co myslíte.“

„Jakže!“ začal opět Gringoire, rozohňuje se víc a více a jsa si vědom, že koneckonců má co dělat jen s jednou z „počestných“ panen Dvora divů, „nejsem tvůj, sladká přítelkyně, a nejsi ty má?“

A zcela bez okolků ji objal v pase.

Živůtek cikánčin se mu vysmekl z rukou jako kůže úhoře. Jedním skokem byla na druhém konci světničky, sehnula se a opět se vzpřímila s malou dýkou v ruce, dříve než měl Gringoire vůbec čas si povšimnout, odkud se ta dýka vzala; popuzená a hrdá, rty našpulené, chřípí rozšířené, tváře červené jako panenské jablíčko, z očí jí sršely blesky. Bílá kozička se postavila ihned před ni a nastavila Gringoirovi bojovně čelo, z něhož výhružně trčely dva hezké, pozlacené a velmi špičaté růžky. To vše se odehrálo v jediném okamžiku.

Z vážky se stala vosa rozhodnutá bodnout.

Náš filozof stál na místě celý zkoprnělý a klouzal tupým pohledem střídavě z dívky na kozu.

„Panenko Maria,“ vykřikl konečně, když se vzpamatoval z překvapení a mohl zase promluvit, „to jsou ale dvě bojovnice.“

Také cikánka promluvila; „Jsi ty ale drzý chlapík!“

„Promiňte, slečno,“ řekl Gringoire s úsměvem. „Pročpak jste si mě tedy vzala za muže?“

„Měla jsem tě nechat oběsit?“

„Tak vy jste si mě vzala jen s tím úmyslem, abyste mě zachránila od šibenice?“ pokračoval básník, poněkud zklamaný ve svých milostných nadějích.

„A jaký jiný úmysl jsem měla mít?“

Gringoire se kousl do rtů. „Nu budiž,“ řekl, „nejsem ještě v lásce tak úspěšný, jak jsem si myslel. Ale proč se tedy rozbíjel ten nešťastný džbán?“

Esmeraldina dýka a růžky kozičky byly stále ještě připraveny k obraně.

„Dohodněme se, slečno Esmeraldo,“ navrhl básník. „Nejsem písař od soudu v Châteletu a nebudu vás prohánět za to, že přes všechna nařízení a zákazy pana královského hejtmana nosíte po Paříži dýku. Víte snad, že před týdnem byl odsouzen Noël Lescrivain k pokutě deseti pařížských soldů za to, že nosil krátký meč. Do toho mi však nic není a přistupuji k věci. Přísahám vám na spásu své duše, že se k vám už nepřiblížím bez vašeho dovolení a souhlasu. Ale dejte mi večeři.“

V podstatě byl Gringoire jako pan Despréaux „velmi málo rozkošnický“. Nebyl z rodu rytířů a mušketýrů, kteří dobývají dívky útokem. Ve věcech lásky právě tak jako ve všech ostatních záležitostech byl vždy spíše pro vyčkávání a smírné řešení; a dobrá večeře v příjemné společnosti se mu zdála, zvláště proto, že měl hlad, výbornou přestávkou mezi prologem a rozuzlením milostného dobrodružství.

Cikánka neodpověděla. Jako obvykle našpulila pohrdlivě ret, vztyčila hlavu jako ptáček, pak se hlasitě zasmála a maličká dýka zmizela právě tak, jak se objevila, aniž Gringoire mohl postřehnout, kam ukryla včela žihadlo.

A za chvíli byl už na stole žitný chléb, plátek slaniny, několik scvrklých jablek a džbán piva. Gringoire se pustil žádostivě do jídla. Kdo by byl slyšel zuřivý cinkot železné vidličky o majolikový talíř, byl by řekl, že veškerá jeho lá…