Chrám Matky boží v Paříži

KNIHA ČTVRTÁ

I / Dobrá duše

Bylo to jednoho krásného rána v neděli povelikonoční, v neděli Quasimodo, šestnáct let před počátkem tohoto příběhu, kdy v chrámu Matky boží byl po mši položen malý živý tvoreček do dřevěných jesliček zapuštěných do dlažby po levé straně lodi, přímo proti oné velké soše svatého Kryštofa, ke které vzhlížela od roku 1413 klečící socha pana Antonína des Essarts s rytířskou zbrojí tak dlouho, dokud nepřišli na myšlenku skácet světce i věřícího. Sem do těchto dřevěných jesliček vystavovaly se tehdy nalezené děti, aby se jich ujala veřejná dobročinnost. Kdo chtěl, vzal si je tam. Před dřevěnými jesličkami byla měděná miska na milodary.

Podivné lidské stvoření, které leželo na dřevě onoho rána v neděli Quasimodo léta Páně 1467, budilo zřejmě velikou zvědavost početné skupiny, jež se shlukla kolem dřevěné kolébky. Tvořily ji většinou osoby něžného pohlaví, skoro samé staré ženy.

Nejhlouběji se skláněly nad kolébkou čtyři ženy v první řadě, jejichž šedivá kutna, jakási sutana, nasvědčovala, že patří k nějakému zbožnému bratrstvu. Nevidím žádného důvodu, proč by historie neměla zachovat potomstvu jména těchto čtyř moudrých a úctyhodných kmoter. Byly to Anežka la Herme, Johanka de la Tarme, Jindřiška la Gaultière a Gauchère la Violette; všechny čtyři vdovy, všechny čtyři zbožné sestry z kaple Štěpána Haudryho, které si šly s dovolením své představené a podle regulí Petra d’Ailly poslechnout kázání.

Ostatně jestli ty dobré sestry zachovávaly v té chvíli regule Petra d’Ailly, porušovaly zato, a s náramnou radostí, regule Michala de Brache a kardinála pisánského, jež jim tak nelidsky ukládaly mlčení.

„Copak je to, sestro?“ ptala se Anežka sestry Gauchère, prohlížejíc si vystavené stvoření, které vřeštělo a házelo sebou v dřevěné kolébce, neboť se polekalo tolika pohledů.

„Kam to spějeme,“ řekla Johanka, „když se rodí takovéhle děti?“

„Já se v dětech nevyznám,“ vmísila se opět Anežka, „ale dívat se na takové dítě, to je jistě hřích.“

„To není dítě, Anežko!“

„To je nepodařená opice,“ prohlásila Gauchère.

„Je to zázrak,“ řekla Jindřiška la Gaultière.

„Pak je to už třetí zázrak od postní neděle,“ poznamenala Anežka. „Ještě to není ani týden, co se stal zázrak s tím rouhačem, co se posmíval poutníkům a kterého božsky potrestala Panenka Maria Aubervillierská. A to už byl druhý zázrak v měsíci.“

„Je to opravdu hnusný netvor, tohle ‚nalezené dítě‘,“ připojila se Johanka.

„Ječí, že by z něho regenschori ohluchl,“ přizvukovala Gauchère. „Mlčíš, ty malý křikloune!“

„A představte si, že tuhle obludu posílá pan biskup remešský panu biskupu pařížskému!“ dodala la Gaultière, spínajíc ruce.

„Já si myslím,“ prohodila opět Anežka la Herme, „že je to zvíře, živočich, kříženec žida se sviní; zkrátka a dobře něco neznabožského, co se musí utopit nebo upálit.“

„Doufám, že si ho nikdo nevezme,“ opáčila la Gaultière.

„Ach Bože!“ zvolala Anežka, „ubohé kojné, které jsou v útulku nalezených dětí tamhle na konci uličky u řeky, hned vedle paláce pana biskupa! Když jim tak někdo přinese takovou obludu ke kojení! To bych raději kojila upíra!“

„Jak je ta Anežka bláhová,“ vložila se do rozhovoru Johanka. „Cožpak nevidíte, milá sestro, že tenhle malý netvor je nejméně čtyřletý a že by mu určitě líp zachutnala nějaká pečínka než váš prs?“

Vskutku, ten malý netvůrek, ani my ho nemůžeme nazvat jinak, nebyl novorozeně. Byl to náramně hranatý a náramně pohyblivý ran…