Chrám Matky boží v Paříži

III / Immanis pecoris custos, immanior ipse^[45]

V roce 1482 byl ovšem Quasimodo už dospělý. Před několika lety se stal zvoníkem v chrámu Matky boží z milosti svého adoptivního otce Klaudia Frolla, který se stal arciděkanem v Josas z milosti svého lenního pána Ludvíka de Beaumont; ten se stal biskupem pařížským roku 1472 po smrti Viléma Chartiera z milosti svého ochránce Oliviera Daňka, lazebníka krále Ludvíka XI. z milosti boží.

Quasimodo byl tedy zvoníkem v chrámu Matky boží.

Časem se mezi zvoníkem a kostelem vytvořilo jakési zvláštní důvěrné pouto. Navždy odloučen od světa dvojím osudovým neštěstím, svým neznámým původem a nestvůrným zevnějškem, a od dětství jsa uzavřen v tomto dvojitém nepřekročitelném kruhu, ubohý nešťastník si zvykl nestarat se vůbec o to, co se děje ve světě za posvátnými zdmi, jež ho přijaly do svého stínu. Jak vyrůstal a dospíval, byl mu chrám Matky boží postupně kolébkou, hnízdem, domovem, vlastí, celým světem.

A je jisté, že tímto tvorem a touto budovou byla jakási tajemná, předem daná harmonie. Když se ještě jako dítě batolil a škobrtal pod zešeřelými jejími klenbami, podobal se svou lidskou tváří a údy zvířete plazu, který zdomácněl na této vlhké a temné dlažbě, kam románské hlavice vrhaly tolik bizarních stínů.

Později, když se poprvé maně zachytil věžního provazu, když se naň pověsil a rozhoupal tím zvon, připadalo to Klaudiovi asi tak, jako když se dítěti rozváže jazyk a ono začne mluvit.

Když se takto rozvíjel neustále v duchu katedrály, když v ní žil, spal a téměř nikdy z ní nevycházel, podléhaje v každém okamžiku jejímu tajemnému tlaku, ponenáhlu dospěl k tomu, že se jí podobá, že v ní, abychom tak řekli, zapustil kořeny, stal se její neoddělitelnou částí. Jeho přečnívající úhly zapadly, nechť je nám prominuto toto přirovnání, do ustupujících úhlů budovy a zdálo se, že je nejen jejím obyvatelem, nýbrž i jejím přirozeným obsahem. Skoro by se mohlo říci, že vzal na sebe její tvar, jako hlemýžď přijímá tvar své skořápky. Byla jeho domovem, jeho doupětem, jeho schránkou. Mezi ním a starobylým chrámem vyvinula se tak hluboká a bezprostřední sympatie, tolik skrytých i zjevných příbuzností, že s ní srostl podobně jako želva se svým krunýřem. Vrásčitá katedrála byla jeho želvím štítem.

Je jistě zbytečné upozorňovat čtenáře, aby nebral příliš doslova všechny ty slovní obraty, jichž jsme zde museli použít, abychom vyjádřili ono podivuhodné, harmonické, bezprostřední a téměř bytostné splynutí člověka s budovou. Nemusíme rovněž dodávat, jak důvěrně se seznámil s celou katedrálou za tak dlouhého a těsného soužití. Byl to jeho skutečný domov. Nebylo v něm hloubky, kam by Quasimodo nepronikl, nebylo výšky, na kterou by se nebyl vyšplhal. Kolikrát vylezl po průčelí do značné výše, zachycuje se přitom jen drsných výčnělků sochařské výzdoby. Věže, po jejichž vnější části ho lidé často viděli lézt asi tak, jako ještěrka klouže po srázné zdi, ta obrovská dvojčata, ty vysoké, hrozivé a strašné věže nebudily v něm ani závrať, ani hrůzu, ani ho neomračovaly. Když člověk viděl, jak jsou pod jeho rukou povolné, jak lehce po nich šplhá, byl by řekl, že si je Quasimodo ochočil. A když tak neustále skákal, šplhal a proháněl se uprostřed propastí obrovské katedrály, stal se něčím mezi opicí a kamzíkem; jako ony děti kalabrijské, které umějí dříve plavat než chodit a od malička si hrají s mořem.

Ostatně nejen jeho tělo se očividně utvářelo podle katedrály, nýbrž i jeho duch. V jakém stadiu byla jeho duše? Do jakých záhybů se stáhla, jakou podobu na sebe vzala pod tím sukovitým obalem a při tom zdivočelém životě? Těžko určit. Quasimodo se narodil jednooký, hrbatý a kulhavý. Jen s vynaložením veliké námahy a veliké trpělivosti podařilo se Klaudiovi Frollovi, že ho naučil mluvit. Leč neblahý osud se ubohého nalezence nepustil. Když se stal ve čtrnácti letech zvoníkem u Matky boží, nový neduh dovršil jeho nestvůrnost; zvony mu protrhly ušní bubínek a on ohluchl. Jediná branka do světa, kterou mu příroda nechala otevřenu, se naráz a navždy zavřela.

Ve chvíli, kdy se zavřela, pohltila jediný paprsek radosti a světla, který dosud pronikal do Quasimodovy duše. Jeho duše se propadla do nejhlubší tmy. Smutek nešťastníkův se stal nezhojitelný a úplný jako jeho škaredost. Dodejme ještě, že hluchota ho učinila do jisté míry němým. Neboť aby nebyl ostatním pro smích, rozhodl se, když ohluchl, že se uzavře do naprostého mlčení, které přerušoval, jen když byl sám. Dobrovolně si spoutal jazyk, který Klaudius Frollo s takovou námahou rozvázal. A tak se stávalo, že když byl někdy okolnostmi přinucen mluvit, byl jeho jazyk dřevěný a neohebný asi jako dveře, jejichž stěžeje zarezavěly.

Kdybychom se nyní pokusili proniknout tou tlustou a tvrdou kůrou až do duše Quasimodovy, kdybychom mohli prozkoumat hlubiny tohoto nepodařeného ústrojí, kdyby nám bylo dopřáno nahlédnout s pochodní v ruce za tyto neprůhledné orgány, probodávat temné nitro tohoto neproniknutelného tvora, osvětlit jeho tmavé kouty a jeho nesmyslné slepé uličky, vrhnout najednou na tu duši spoutanou uvnitř této jeskyně ostré světlo, nalezli bychom bezpochyby tuto nešťastnici v podobně ubohém, zakrnělém a zmrzačeném stavu, v jakém kdysi vězňové v olověných žalářích benátských^[46] skomírali ohnuti v příliš nízké a příliš úzké kamenné kobce.

Je jisté, že ve vadném těle duch odumírá. Quasimodo sotva cítil, že se v něm neuvědoměle hýbe nějaká duše stvořená k jeho obrazu. Dojmy z věcí se nejdříve důkladně odrazily, než pronikly k jeho vědomí. Jeho mozek byl jakýmsi zvláštním průsečíkem: myšlenky, které jím prošly, vycházely z něho úplně pokřivené. A celé myšlení, jež vycházelo z tohoto odrazu, bylo nutně zvrácené a scestné.

Tím u něho docházelo k tisícerým omylům, k tisícerým pochybeným úsudkům, k tisícerým úchylkám, v nichž kroužila jeho mysl jednou pomatená, jindy hloupá.

První následek tohoto neblahého ustrojení jeho ducha byl ten, že pohled, jímž se na věci díval, byl zkalen. Nemohl proto přijmout skoro žádný bezprostřední…