Karel Václav Rais Karel Václav byl český prozaik a publicista, tvůrce realistické vesnické povídky, románové idyly a elegie. Vyzdvihl nejprve dobrotu a ušlechtilost venkovanů, poté jejich slabošství, lakotu, egoismus a rozklad vztahů a buditelskou práci inteligence. Zakladatel beletristického časopisu Zvon, autor memoárů a mnoha knížek pro mládež. Karel Václav Rais se narodil v Lázních Bělohradě začátkem roku 1859 do rodiny drobného rolníka a tkalce.
Rais vystudoval učitelský ústav v Jičíně a potom působil v Trhové Kamenici a v Hlinsku na Českmoravské vrchovině. Na konci století se stal ředitelem měšťanské školy v Praze na Vinodradech. Již z počátku své učitelské praxe byl Rais zkrušen chudobou kraje i strastmi učitelského postavení. Od mládí do stáří s iniciativou i pokorou vykonával učitelské povolání; podílel se i na místní osvětové činnosti, psal články do pedagogických časopisů, sestavil obsáhlý přehled o vývoji škol na Královských Vinohradech v Praze. Nikdy však neutkvěl v roli „zapadlého vlastence“. Raisovo literární dílo je výrazně realistické s jasnou tendencí národně lidovýchovnou. Tematicky je svázáno s prostředím, které autor důvěrně znal, s českým venkovem v rodném kraji i v místech jeho působení. K tomu přistupují některé náměty městské, zvlášť pražské.
Začátky Raisovy tvorby jsou básnické i prozaické podle vzoru Svatopluka Čecha, dílka určená především mládeži, o jejíž nádrodní a mravní výchovu měl autor – učitel upřímný zájem. V 90. letech se Rais ve svých prózách zaměřil ke společenské problematice venkova, zvláště ke střetání starobylého způsobu života s novými proudy, plynoucími z kapitalistických ekonomických vztahů pronikajících i do zapadlých vesnic. Dokladem toho je kniha povídek Výminkáři o konfliktech staré generace s podnikatelskou tvrdostí mladých, jimž se staří rodiče se svými požadavky často jeví jako hlavní překážka v hromadění zisku a rozšiřování výrobních možností. Jiné rozpory mezi rodiči a dětmi, vždy v souvislosti s hospodářskými poměry, jsou zpracovány v Raisových prózách Horské kořeny, Potměchuť a Rodiče a děti. Napětí mezi chudobou a bohatstvím a jeho tragické důsledky v citovém životě zejména mladých lidí, jemuž věnoval již dříve pozoronost Vítězslav Hálek, je u Raise exponováno s mnohem vyšší citlivostí a psychologickým pohledem ke kořenům těchto problémů. Tím se Rais spontánně stal kritikem společenského řádu, který v té době získával domovské právo i na venkově. Ve všech Raisových dílech má důležité místo realistická kresba prostředí, zejména krajiny. Tyto popisy jsou rovnocenným protějškem mistrovských pláten Antonína Slavíčka, neboť okolí Kameniček se stalo pro oba umělce místem, kde vytvářeli svá vrcholná životní díla.
Karel Václav Rais zemřel v Praze roku 1926.
Ano, Čech jsem, to mou slastí, slavnou honosím se vlastí!
Vzhůru hlavy, bez přetvářky / přímo hleďme třeba k nebi / podlízati vzácným pánům / není nám již zapotřebí!
Karel Václav Rais
