Snoubení nebe a pekla

Píseň svobody

Věčná žena vyřkla, i bylo ji slyšet po celé zemi.

Na březích Albionu mrtvolné ticho; americké prérie ochabují!

Stíny proroctví těkají u jezer i řek a šeptají přes oceán:

"Francie, rozboř svá vězení!

Zlaté Španělsko, zboř hradby starého Říma!

Odhoď své klíče, ó Říme, do propasti pádu, třeba i do propadající se věčnosti.

A plač."

Do třesoucích se rukou brala čerstvě zrozenou hrůzu a naříkala.

Na nekonečných pohořích světa, chráněných teď Atlantikem,

právě zrozený oheň stanul před králem hvězd!

Zmořena šedobarvým sněhem a hromovládnými tvářemi, nevraživá křídla mávala nad propastí.

Ruka svírající kopí uhořela až k rameni, odhozen byl štít; vymrštila se ruka nevraživosti skrze planoucí vlasy a nově zrozeným zázrakem mrštila do hvězdné noci.

Oheň, oheň dští!

Hlavu vzhůru, měšťané londýnští, osvoboďte svou tvář! Židé, přestaňte počítat zlato a vraťte se k oleji a k vínu.

Afričané, černí Afričané!

Ohnivé údy, planoucí vlasy, sršte jak slunce zapadající do moře.

Probuzen z věčné…