Snoubení nebe a pekla

Pamětihodná vidina IV

Přišel ke mně anděl a pravil: "Ó, bědný bláhový mladíku! Ó, hrůza! Ó, děsný stav! Pohleď na to žhavé, pálící vězení, jaké si pro sebe  na všechny věky připravuješ, k němuž spěješ takovýmto způsobem."

Řekl jsem: "Snad budeš ochoten zjeviti mi můj věčný úděl, pohlédneme naň spolu a uvidíme, zda tvůj úděl, či můj je žádoucnější."

I vedl mne tedy stájí a kostelem a do kostelní krypty, na jejímž konci byl mlýn: prošli jsme mlýnem a přišli k jeskyni: točitou slují dolů jsme tápali svou únavnou cestou, až se pod námi objevilo prázdné nekonečno jako spodní nebe; my pak drželi jsme se za kořeny stromů a viseli jsme nad touto nekonečností; i pravil jsem: "Prosím, svěřme se tomuto prázdnu a přesvědčme se, zda také zde je prozřetelnost: neučiníš - li tak, já učiním." On však odpověděl: "Neodvažuj se, ó mladíku; zůstaneme zde a ty dobře dbej svého údělu, jenž se ti zjeví, jakmile mine tma."

Tak zůstal jsem s ním, sedě ve spletitých kořenech dubu; on pak visel v houbě, jež byla spuštěna hlavou dolů do hloubky.

Postupně zjevila se nám nekonečná propast, ohnivá jako dým hořícího města; pod námi v nekonečné vzdálenosti bylo slunce, černé, ale zářivé: kolem něho byly ohnivé pruhy, po nichž kroužili obrovští pavouci, lezoucí za svou obětí, jež letěla či spíše plovala v nekonečné hlubině, v nejhroznějších tvarech zvířat, vzniklých z neřestí; vzduch byl jich pln a zdál se z nich sestaven: toto jsou ďábli a jsou zváni mocnáři vzduchu. I otázal jsem se svého průvodce, co byl můj věčný úděl? On odvětil: "Mezi černými a bílými pavouky."

Nyní však mezi černými a bílými pavouky vytryskl mrak a oheň a valil se hlubinou, zatemňuje všechno dole tak, že nízká hlubina se zatemnila jako moře a vlnila  se s hrozným hlukem: pod nimi nyní nebylo viděti ničeho než temné bouře, až, pohleděvše k východu mezi mračna a vlny, spatřili jsme příval krve smíšené s ohněm a tak daleko, co bychom několikrát dohodili kamenem, objevila se a znova se nořila šupinatá kůže obrovského hada: na konec na východě, vzdálen asi o tři stupně, objevil se nad vlnami ohnivý hřbet: zvolna se pohyboval jako řada zlatých skal, až jsme objevili dvě koule z nachového ohně, před nimiž moře couvalo v mračnech kouře; a nyní jsme poznali, že to byla hlava Leviathanova; jeho čelo bylo rozděleno pruhy zelenými a rudými tak, že se podobalo čelu tygřímu; brzy jsme spatřili jeho tlamu a červené žábry visely právě nad bouřlivou pěnou, zabarvujíce černou hlubinu paprsky krve, blížící se k nám se vší zuřivostí duchovního bytí.

Můj přítel anděl vylezl ze svého stanoviště nahoru do mlýna; zůstal jsem sám; tu však už nebylo onoho zjevení, ale octl jsem se sedící na krásném břehu u řeky ve svitu měsíčním a slyšel jsem harfeníka, zpívajícího k harfě, a jeho námět byl: "Člověk, jenž nikdy nezmění svého přesvědčení, je jako stojatá voda a líhne plazy ducha."

I povstal jsem a hledal jsem mlýn, kde jsem nalezl svého anděla, který se mne překvapen tázal, jak jsem unikl?

Odpověděl jsem: "Za vše…