Bídníci I

KNIHA ŠESTÁ
Konjunkce dvou hvězd

(1)
Přezdívka: způsob, jak se tvoří příjmení

V té době byl Marius hezký mladík prostřední postavy; měl černé husté vlasy, vysoké a inteligentní čelo, otevřené a vášnivé chřípí, upřímné a klidné vzezření a ve tváři cosi hrdého, zamyšleného a nevinného. Mariův profil, jehož rysy se zakulatily, aniž ztratily pevnost, měl germánskou měkkost, která pronikla do francouzské fyziognomie z Alsaska a Lotrinska, a naprosto v něm chyběla ona hranatost, podle níž se ihned poznali Sikambrové mezi Římany a která odlišuje rasu lví od rasy orlí. Byl v tom životním období, kdy se duch myslících lidí skládá téměř rovným dílem z hloubky i prostomyslnosti. Byl schopen i ve vážném postavení provést hloupost a hned nato dovedl být vznešený. Jeho chování bylo upjaté, chladné, zdvořilé a málo otevřené. Protože měl krásná ústa, rudé rty a nejbělejší zuby pod sluncem, mírnil úsměvem přísnost svého zevnějšku. Cudné čelo a smyslné rty působily chvílemi podivným kontrastem. Oči měl malé, pohled bystrý.

V době nejhorší bídy si všiml, že se za ním otáčejí dívky; utíkával a skrýval se zahanben až do hloubi duše. Domníval se, že si ho prohlížejí pro starý oblek, že se mu posmívají; ve skutečnosti se na něho dívaly proto, že byl hezký, a snily o něm.

Němé nedorozumění mezi ním a mimojdoucími ženami v něm vypěstovalo plachost. Nevybral si ani jednu, protože utíkal přede všemi. Žil, nežil – pitomě, jak říkával Courfeyrac.

Courfeyrac navíc říkával: „Nechtěj být důstojný.“ Tykali si; po svahu mladých přátelství se dojde k tykání. „Můj drahý, přijmi radu. Nečti tolik v knihách a trochu víc se dívej po holkách. Ty darebačky mají do sebe mnoho dobrého, Marie. Budeš-li se před nimi červenat a utíkat, zblbneš.“

Jindy ho Courfeyrac potkal a řekl mu:

„Dobrý den, pane abbé.“

Po podobném kázání se Marius vyhýbal týden mladým i starým ženám, a i Courfeyracovi víc než kdy předtím.

Přesto však v nesmírné říši tvorstva byly dvě ženy, kterým se Marius nevyhýbal, ale jichž nedbal. Popravdě by ho každý velmi překvapil, kdyby mu řekl, že to jsou ženy. Jedna byla stará vousatá bába, která Mariovi zametala pokojík; Courfeyrac o ní říkával: „Marius nenosí vousy, protože vidí, že je nosí jeho posluhovačka.“ Druhá byla mladá dívka; často ji potkával, ale nedíval se na ni.

Už dobře rok vídal Marius u školky v opuštěné aleji Lucemburské zahrady pána s mladou dívkou; sedávali vedle sebe na jedné lavičce, na nejodlehlejším konci aleje směrem k Západní ulici. Kdykoliv náhoda, která řídí procházky lidí, jejichž pohled je obrácen dovnitř, přivedla Maria v ty končiny, vždy tam onu dvojici našel. Muži bylo asi šedesát let, vypadal smutně a vážně; celá jeho osoba budila dojem síly a únavy jako u vojáků, kteří se uchýlili do ústraní. Kdyby byl měl řád, byl by Marius řekl: je to bývalý důstojník. Vypadal dobrácky, ale nepřístupně, a jeho pohled se nikdy nestřetl s pohledem jiného člověka. Nosil modré kalhoty, modrý redingot, klobouk se širokým okrajem, které vždycky vypadaly nově, černou kravatu a kvakerskou košili, to jest košili z hrubého plátna, ale vždycky bílou jako padlý sníh. Jednou řekla mimojdoucí grizeta: „To je ale šikovný vdovec.“ Měl úplně bílé vlasy.

Když si mladá dívka, která ho doprovázívala, poprvé sedla vedle něho na lavičku, kterou si jakoby přivlastnili, bylo jí asi třináct nebo čtrnáct let; byla hubená, bezmála ošklivá, neobratná, bezvýznamná, ale slibovala, že snad jednou bude mít celkem hezké oči. Dívávala se jimi do světa s jakousi nepříjemnou sebedůvěrou. Byla oblečena dětsky, ale přitom nemoderně, jako bývá zvykem u klášterních chovanek, do černých merinových a velmi špatně střižených šatů. Pravděpodobně to byl otec s dcerou.

Marius asi dva nebo tři dny pozoroval starého pána, který nebyl dosud starcem, a děvčátko, které nebylo dosud dívkou, ale potom si jich nevšímal. Zdálo se, že si ho ani oni nevšimli. Hovořili klidně a lhostejně. Děvčátko bez ustání vesele štěbetalo. Starý pán mluvil málo a jenom chvílemi, ale upíral na ni pohled plný otcovské lásky.

Marius si zvykl mechanicky se procházet stromořadím a nacházel dvojici vždy na stejném místě.

Známost pokračovala takto:

Marius nejraději přicházel z opačného konce aleje. Prošel celou délkou stromořadí, minul jejich lavičku, načež se vracel na místo, kudy přišel, a procházka pak počínala znovu. Přešel tuto část pětkrát až šestkrát denně a pětkrát až šestkrát týdně ji opakoval, ale nedospěl ani tak daleko, aby se s dvojicí pozdravil. Muž a dívka se jaksi vyhýbali pohledům, a tak vzbudili pozornost pěti nebo šesti studentů, kteří čas od času chodili podél školky, ti pilní do přednášek a ostatní na partii kulečníku. Courfeyrac, který patřil k druhým, pozoroval dvojici nějakou dobu, ale dívka se mu zdála ošklivá, a tak se opatrně vzdálil. Utekl jako Parth a šlehl po nich přezdívkou. Povšiml si černých šatů dívky a bílých vlasů starého pána a nazval je slečna Lanoire a pan Leblanc. Jména byla přijata, protože nikdo nevěděl, jak se vlastně jmenují. Studenti říkali: „Ach, pan Leblanc je už na své lavičce.“ A Marius si jako ostatní zvykl říkat neznámému pan Leblanc.

Učiníme jako oni a k usnadnění vypravování budeme také říkat pan Leblanc.

První rok je Marius vídal denně pokaždé v tutéž hodinu. Muž se mu líbil, ale děvče bylo protivné.

(2)
„Lux facta est“

Druhým rokem, právě v okamžiku našeho vypravování, Marius procházky v Lucemburské zahradě přerušil, a půl roku, aniž vlastně věděl proč, do oblíbené aleje nevkročil. Jednoho dne se tam konečně vrátil. Bylo jasné letní dopoledne. Marius byl veselý, jako člověk bývá, je-li krásné počasí. Zdálo se, že mu všichni ptáci, které slyšel, zpívají v srdci a že všechny kousky modré oblohy, které zahlédl mezi listím stromů, patří jen jemu.

Šel přímo do „své aleje“, a když se octl na konci, spatřil na lavičce známou dvojici. Jak se však přiblížil, viděl, že starý pán je stále stejný, ale zdálo se mu, že dívka se změnila. Viděl nyní krásné velké stvoření; mělo všechny tvary okouzlující ženy …