Bídníci I

DÍL TŘETÍ
Marius

KNIHA PRVNÍ
Paříž pod mikroskopem

(1)
Parvulus

Paříž má dítě a les má ptáka; pták se jmenuje vrabčák; dítě se jmenuje gamén.

Spojme dva pojmy, z nichž jeden znamená výheň, druhý svítání a zakřesejme jiskry – Paříž, dětství: vyskočí z nich bytůstka. Homuncio, človíček, řekl by Plautus.

Tvoreček je veselý. Nejí každý den, má-li však chuť, jde večer co večer do divadla. Nemá na košili, nemá na střevíce, nemá ani střechu nad hlavou; je jako mouchy, které také nic takového nemají. Je mu sedm až třináct let, žije v tlupách, toulá se po ulicích, bydlí pod širým nebem, nosí po otci staré kalhoty, které mu sahají přes paty, po nějakém jiném tatíkovi má starý klobouk, který mu padá přes uši, má jedinou žlutě lemovanou kšandu, běhá, hledá, žebrá, povaluje se, kouří špačky, kleje jako trestanec, potlouká se po krčmách, zná se se zloději, tyká si s holkami, mluví hantýrkou, zpívá oplzlé písně, ale v srdci nemá nic špatného. To proto, že má v duši perlu, nevinnost, a perly se v bahně nerozpouštějí. Bůh chce, aby člověk byl nevinný, dokud je dítětem.

Kdyby se někdo zeptal toho obrovského města: „Kdo je to?“ odpovědělo by: „To je moje dítě.“

(2)
Některé zvláštní znaky

Pařížský gamén je trpaslík, kterého zrodila obryně.

Nepřehánějme, ten andělíček z čertovy zahrádky někdy mívá i košili, ale pak má určitě jenom jednu; někdy má střevíce, ale těm jistě scházejí podrážky; někdy má i domov, a ten miluje, neboť v něm nachází svou matku; ale dává přednost ulici, protože tam má volnost. Má své hry, své zlomyslnosti, jejichž základem je nenávidět měšťáky; má své slovní obraty; místo zemřít říká čichat k fialkám zespoda; má svá zaměstnání, doběhne pro fiakr, sklápí stupátka vozů, za prudkých dešťů staví přechody z chodníku na chodník, tomu říká stavět mosty, vykřikuje řeči pronesené význačnými osobami ve prospěch francouzského lidu, vyškrabuje spáry mezi dlažebními kameny; má svou měnu, všelijaké kousky mosazného plechu, jaké je možno nalézt na ulici. Tyto podivné peníze, kterým dává jméno šlupky, mají mezi dětskou čeládkou neproměnlivý a velmi pevný kurs.

Má i svou oblíbenou zvířenu, kterou v zákoutích bedlivě pozoruje: sluníčko, smrtihlava, pavouka sekáče, „čerta“, černého škvora, který hrozivě kroutí zadečkem se dvěma růžky. Má svého pohádkového netvora s šupinami na břiše, ale není to ještěrka; má bradavice na hřbetě, a přece to není ropucha; žije v děrách starých vápenek a ve vyschlých žumpách, je černý, hebký, slizký, leze jednou pomalu, jindy rychle, nevydává žádný zvuk, ale upřeně se dívá, a je tak strašlivý, že to ještě nikdo nezažil; tomu netvoru říká „hluchý“. Je to náš mlok. Hledat hluché mezi kamením je radost, která patří mezi radosti obávané. Jinou zábavou je rychlé nazdvihování kamenů a pohled na sviňky. Každá část Paříže se nějak proslavila. V ohradě uršulinek jsou škvoři, v Panteonu stonožky, pulci žijí v příkopech na Martově poli.

Nápadů má to dítě jako Talleyrand. Není méně cynické, ale je poctivější. Je nadáno jakousi nečekanou bodrostí; děsí kramáře svým bláznivým smíchem. Jeho vtip se rozpustile pohybuje mezi veselohrou a fraškou.

Pohřební průvod jde ulicí. Mezi těmi, kdo doprovázejí nebožtíka, je lékař. „Podívejme se,“ vykřikne gamén, „odkdypak odvádějí lékaři svou práci?“ Jiný kluk je v davu. Vážný muž s brýlemi a řetízkem se pohoršené otočí: „Darebáku, právě jsi vzal mou ženu kolem pasu.“

„Já že jsem něco vzal, pane? Prohledejte mě.“

(3)
Je milý

Večer jde homuncio do divadla za několik sou, které si vždycky dovede opatřit. Jakmile překročí kouzelný práh, promění se; dosud byl gamén, teď je hógo. Divadla jsou jakési obrácené lodi, které mají podpalubí nahoře. Právě do toho podpalubí se hógo vecpe. Hógo je ke gaménovi v takovém vztahu jako noční můra k larvě; tatáž bytost, která vzlétla a vznáší se. Stačí, aby tam byl, aby zářil štěstím, hořel nadšením a radostí, aby tleskal, to se podobá mávání křídel, a už se to úzké podpalubí, zatuchlé, temné, špinavé, nezdravé, ošklivé, strašné jmenuje Ráj.

Dejte lidskému tvoru, čeho nepotřebuje, a vezměte mu, bez čeho nemůže žít, a máte gaména.

Gamén má i předtuchu spisovné krásy. Prozradíme, však s náramnou lítostí, že si nelibuje v klasické literatuře. Svou povahou je neakademický. Tak například pověstnou cudnost slečny Marsové okořenilo toto dětské bouřlivé obecenstvo trochou ironie. Gamén ji přezdíval slečna Maková.

Křičí, ječí, směje se, tropí si šašky, hádá se; má hadříky děcka a cáry filozofa, loví pod okapem, honí se ve stoce, ze špíny vybírá veselost, jeho verva vzrušuje křižovatky, chechtá se a kouše, hvízdá si a zpívá, tleská i nadává, vážnost Alleluja mírní pouličním popěvkem, odezpívá vám všechny rytmy od „De profundis“ až k maškarní písničce, nalézá bez hledání, ví i co nezná, je spartánsky poctivý i v taškařině, moudrý i v pošetilosti, lyrický i v nechutnosti, na Olympu by si jistě sedl na bobek, hrabe se na smetišti a vychází z něho posetý hvězdami. Pařížský gamén je malý Rabelais.

S kalhotami není spokojen, nemají-li kapsičku na hodinky.

Diví se málo, leká se ještě méně, zpívá posměšné písničky o pověrčivých, splaskuje nabubřelé, tropí si šašky z tajemství, vyplazuje jazyk na strašidla, zbavuje poezii všeho přepjatého a karikuje epickou rozvláčnost. To však nečiní proto, že snad je prozaický; naopak; nahrazuje slavnostní vidinu fraškovitým kouzlem. Kdyby se mu zjevil Adamastor^[138], řekl by gamén: „Hele, bubák!“

(4)
Může být užitečný

Paříž začíná u zevlouna a končí u gaména; to jsou dva zjevy, které žádné jiné město nesvede vytvořit: trpná pozornost, která se spokojuje díváním, a nevyčerpatelná pohyblivost; Prudhomme a Fouillou; spokojená nula a čiperný neposeda. Jediná Paříž je má ve svém přírodopisu. Celá monarchie je zosobněna v zevlounovi. Celá anarchie je v gaménovi.

Toto bledé dítě předměstí žije a roste, křiví se a přímí v utrpení a je zamyšleným svědkem společenských dějů a věcí lidských. Pokládá se za bezstarostného; ale není. Dívá se, je stále hotov k smíchu; je však …