Bídníci I

DÍL PRVNÍ
Fantina

KNIHA PRVNÍ
Člověk spravedlivý

(1)
Myriel

V roce 1815 byl dignským biskupem Karel František Lidumil Myriel. Byl to stařec asi pětasedmdesátiletý; biskupský úřad v Digne zastával od roku 1806.

Ačkoliv se tato podrobnost v podstatě nijak netýká toho, o čem se chystáme vyprávět, není snad neužitečné – byť to bylo jen pro přesnost – zmínit se už zde o řečech a pověstech, které kolovaly na jeho vrub od chvíle, kdy přišel do diecéze. Povídání o lidech, ať už pravdivé nebo nepravdivé, zabírá zpravidla v jejich životě, a zvláště v jejich osudech, právě tolik místa jako to, co dělají.

Myriel byl syn soudního rady v Aix; patřil k úřednické šlechtě. Vyprávělo se, že ho otec podle zvyku běžného v rodinách soudních úředníků – počítaje, že syn jednou po něm zdědí úřad – velmi brzy, už v osmnácti nebo ve dvaceti letech, oženil. Říkalo se, že Karel Myriel, ačkoliv byl ženatý, zavdával podnět k mnoha řečem. Přes svou drobnou postavu byl urostlý, elegantní, přívětivý, duchaplný; celou první část svého života věnoval světu a láskám. Přišla revoluce, události se překotně řítily, prořídlé, pronásledované a štvané úřednické rodiny se rozprchly. Karel Myriel se hned v prvních dnech revoluce vystěhoval do Itálie. Jeho manželka v cizině zemřela na starý plicní neduh. Děti neměli. Co se potom stalo s Myrielem? Procitla v něm snad myšlenka na odříkání a samotu proto, že se stará francouzská společnost zhroutila a že jeho rodina zchudla, či to způsobila tragická podívaná roku 1793, snad mnohem děsivější pro vystěhovalce, kteří vše viděli z dálky zvětšené hrůzou? Nebo snad byl uprostřed zábav a lásek, vyplňujících jeho život, náhle zasažen jednou z těch tajemných a strašlivých ran, jež někdy zásahem do srdce rozvrátí člověka netečného k veřejným pohromám jedině proto, že postihly jeho povolání a jeho bohatství? Nikdo to nemohl říci; vědělo se jen to, že se z Itálie vrátil jako kněz.

V roce 1804 byl Myriel farářem v Brignolles. Byl už starý a žil v hlubokém ústraní.

V době korunovace ho zavedla do Paříže jakási drobná záležitost jeho fary. Šel s jinými vlivnými osobami, aby se u kardinála Fesche přimluvil za své ovečky. Právě v den, kdy přicházel císař na návštěvu ke svému strýci, střetl se důstojný farář, čekající v předpokoji, s Jeho Veličenstvem. Napoleon vycítiv, že ho stařec pozoruje s jistou dávkou zvědavosti, se obrátil a rázně řekl:

„Kdo je ten dobrý muž, který se na mne dívá?“

„Sire,“ řekl Myriel, „vy se díváte na dobrého muže a já se dívám na velkého muže. Oba tím můžeme získat.“

Ještě téhož večera se císař zeptal kardinála na jméno onoho faráře a o něco později byl Myriel překvapen zprávou, že je jmenován biskupem v Digne.

Kolik bylo pravdy na řečech o první části Myrielova života? Nikdo to nevěděl. Málo lidí znalo rodinu Myrielových před revolucí.

Myriel musil vzít na sebe úděl všech, kdož přicházejí do malého města, kde je mnoho povídavých úst, ale málo myslících hlav. Musil jej na sebe vzít, i když byl biskupem, nebo právě proto, že byl biskupem. Ostatně řeči, do kterých bylo zapleteno jeho jméno, byly jen klepy, vtipy, úsměšky, povídačky, ba méně než povídačky, pouhé drby, jak říká energický jazyk lidu.

Ať tomu bylo jakkoli, po devíti letech biskupského působení a pobytu v Digne upadly do hlubokého zapomenutí všechny ty povídačky a náměty hovorů, které v první chvíli zaujmou maloměsto a jeho lidičky. Nikdo by si nebyl dovolil v nich pokračovat, nikdo by si je nebyl dovolil připomenout.

Myriel přišel do Digne v doprovodu staré panny, slečny Jany, své sestry, která byla o deset let mladší než on.

Celé biskupovo služebnictvo představovala jenom jedna služebná, paní Magloirová, stejně stará jako slečna Jana; léta byla jen „farskou kuchařkou“, ale teď měla hned dvojí titul: byla slečninou komornou a hospodyní Jeho Milosti.

Slečna Jana byla vytáhlá, bledá, útlá a mírná; byla ztělesněnou představou toho, co vyjadřujeme slovem „důstojná“, protože má-li ženě příslušet označení „ctihodná“, musí být podle všeho také matkou. Nikdy nebyla hezká; celý její život, který byl řadou dobrých skutků, ji nakonec obestřel jakýmsi bělostným jasem, a k stáru zkrásněla, jak bychom řekli – spanilostí hodného člověka. V mládí byla hubená, ve zralých letech průsvitná. Tato průzračnost svědčila o tom, že je spíše andělem než pannou. Její bytost byla jakoby utkaná ze stínů; měla sotva tolik těla, aby bylo patrno, že je to žena; byla to jen přehršle prozářené hmoty; velké, stále sklopené oči, záminka, aby duše prodlévala na zemi.

Paní Magloirová byla bílá, tlustá, tělnatá stařenka, zavalená prací, vždycky udýchaná, protože měla stále napilno, ale také protože měla záduchu.

Po svém příchodu byl Myriel ubytován v biskupském sídle se všemi poctami, předepsanými císařskými výnosy, které biskupa řadí hned za polního maršálka. Starosta a předseda mu složili poklonu první, on sám nejdřív navštívil generála a prefekta.

Když skončila instalace, čekalo město na biskupovy skutky.

(2)
Myriel se stává monsignorem Lidumilem

Biskupský palác sousedil s nemocnicí.

Biskupovo sídlo byla rozlehlá a krásná budova, vystavěná z kamene počátkem minulého století monsignorem Jindřichem Pugetem, doktorem teologie na pařížské univerzitě, opatem simorským, který byl roku 1712 biskupem v Digne. Biskupský palác byl skutečně šlechtické sídlo. Všechno v něm vypadalo vznešeně: biskupovy komnaty, salóny, pokoje, rozlehlý čestný dvůr s arkádami zbudovanými ve starém florentském stylu, které zvaly k procházkám, zahrady s překrásnými stromy. V jídelně, nádherné dlouhé a přízemní síni, z níž se vcházelo do parku, pořádal 29. července 1714 monsignore Jindřich Puget slavnostní hostinu pro pány biskupy: Karla Brularta de Genlis, arcibiskupa embrunského; Antonína de Mesrigny, kapucína, biskupa grasského; Filipa de Vendôme, velkopřevora Francie, opata v Saint-Honoré de Lérins; Františka de Berton de Crillon, biskupa a barona venceského; Césara de Sabran de Forcalquier, biskupa glandèvského a Jana Soanena, oratoriánského…