Bídníci I

KNIHA ČTVRTÁ
Přátelé abecedy

(1)
Skupina, která se málem stala historickou

V té zdánlivě netečné době se šířilo nenápadně jakés revoluční chvění. Ve vzduchu byly závany přicházející z hloubek roku 1789 a 1792. Mládež se právě dostávala do pohybu. Lidé se měnili, aniž si toho byli vědomi, již pouhým dechem času. Ručička pohybující se na číselníku se pohybuje také v duších. Každý pokročil právě o tolik vpřed, o kolik měl pokročit. Roajalisté se měnili v liberály a liberálové v demokraty.

Podobalo se to přílivu spojenému s tisícerým odlivem, při němž se přirozeně všechno promíchává; vznikala z toho nejpodivnější myšlenková spojení. Lidé zbožňovali současně Napoleona i svobodu. Tak se tvoří dějiny. To byly přeludy tehdejší doby. Názory procházejí obměnami. Voltairiánský roajalismus, ta podivná zrůda, měl neméně podivný protipól, bonapartistický liberalismus.

Jiné myšlenkové skupiny byly ještě závažnější. Někde se zkoumala zásada; jinde lpěli na právu. Rozpalovali se pro absolutno, viděli nesčetné možnosti jeho naplnění; absolutno svou přísností žene ducha k výšinám a pobízí ho k letu do nekonečna. Sen nezplodí nic tak snadno jako dogma. A z ničeho nevzklíčí tak snadno budoucnost jako ze snu. Dnes utopie, zítra postava z masa a krve.

Pokrokové myšlenky vycházely ze dvou pohnutek. Nejdřív ohrožovalo „ustálený řád“ svou podezřívavostí a potměšilostí záhadné tajemství. A to bývá zjevným znamením revoluce. Tajná myšlenka moci se v podvratných záměrech setká s tajnou myšlenkou lidu. Líhnutí vzpoury je odpovědí na úvahy o státních převratech.

V té době nebylo ještě ve Francii rozsáhlé podzemní hnutí, jako byl německý Tugendbund a italské karbonářství, ale přece se tu a tam šířily tajné spolky. V Aix byla založena Cougourda; v Paříži se mezi jinými kroužky tohoto druhu vytvořil spolek Přátel abecedy.

Co byli Přátelé abecedy, Amis de l’ABC? Spolek, jehož cílem navenek byla výchova dětí, ve skutečnosti však povznesení lidu.

Prohlašovali se za přátele abecedy. Lid byl abaissé (čti Á, BÉ, SÉ), to jest poroben, a proto ho bylo třeba povznést. Ten, kdo se smál této slovní hříčce, chybil. Slovní hříčky mají někdy v politice velký význam; to má dosvědčit výrok: Castratus ad castra^[184], který učinil Narseta^[185] vůdcem vojska; to nám potvrdí i hříčka se slovy: Barbari et Barberin^[186]; potom Fueros y Fuegos^[187] a slova: Tu es Petrus, et super hanc petram^[188] atd. Přátel abecedy bylo málo. Tato tajná společnost byla teprve v zárodku; řekli bychom, že to byla spíše uzavřená společnost, uznáme-li, že je možno, aby i z uzavřených společností vzešli hrdinové. Shromažďovali se v Paříži na dvou místech: nedaleko tržnice, v krčmě Korint, o které ještě později promluvíme, a v malé kavárně na náměstí Saint-Michel, která je dnes už zbourána a jíž se říkalo kavárna Musain; první místo bylo dostaveníčkem dělníků, druhé studentů.

Obvyklé a tajné schůzky Přátel abecedy se konaly v zadní místnosti kavárny Musain. Místnost, dosti vzdálená od kavárny, se kterou souvisela velmi dlouhou chodbou, měla dvě okna a východ postranním schodištěm do uličky Grès. Smáli se tam, kouřili, pili a hráli. Nahlas se hovořilo o všem možném, ale o něčem jenom potichu. Stará mapa Francie z doby revoluce, přibitá na zdi, stačila, aby každého policejního úředníka přiměla k ostražitosti.

Většina Přátel abecedy byli studenti, kteří byli zadobře s dělníky. Zde je několik hlavních jmen, která už trochu patří minulosti: Enjolras, Combeferre, Jean Prouvaire, Feuilly, Courfeyrac, Bahorel, Lesgle nebo Laigle, Joly, Grantaire.

Ti mladí lidé byli tak spoutáni přátelstvím, že tvořili vlastně rodinu. Všichni vyjma Laigla pocházeli z jihu.

Byla to vzácná skupina. Zapadla do neviditelných hlubin, které jsou za námi. Na počátku dramatu, k němuž jsme právě dospěli, nebude neužitečné, posvítíme-li si na mladé hlavy, než je čtenář spatří mizet ve stínu tragických událostí.

Enjolras, jehož jsme jmenovali nejdřív – později uvidíme, proč jsme to udělali –, byl bohatý jedináček.

Enjolras byl roztomilý mladík, který dovedl být i strašný. Byl andělsky hezký. Byl to divoký Antinoos^[189]. Podle zádumčivého lesku jeho pohledu by byl každý řekl, že již v některém z předešlých životů prošel revoluční apokalypsou. Přísahal na tradici. Dopodrobna znal velké události. Měl povahu velekněze i válečníka, což bylo u tak mladého člověka neobvyklým zjevem. Byl knězem i vojínem; a hned na první pohled bylo patrno, že je vojákem demokracie, ale povýšeným nad soudobé hnutí; byl knězem ideálu. Oči měl hluboké, víčka nepatrně zardělá, spodní ret silný, pohrdavý, čelo vysoké. Přemíra čela v obličeji byla jako velký kus nebe na obzoru. I on měl mladost, svěží jako u mladých dívek, ač míval také chvíle bledosti jako někteří mladí lidé na počátku tohoto a na konci minulého století, kteří se již v mládí proslavili. Byl to již muž, ale vypadal jako dítě. Ve dvaadvaceti letech vypadal jako sedmnáctiletý. Byl vážný a zdálo se, že neví, že na světě je také bytost, která se jmenuje žena. Měl jenom jednu vášeň, právo, a jenom jednu myšlenku – jak odstranit překážky. Na Aventinském pahorku by byl jistě Gracchem; v konventu by byl Saint-Justem. Stěží si všímal růží, neznal jaro, neslýchal zpěv ptáků; obnažená ňadra Euadnina^[190] by ho nebyla víc vzrušila než Aristogeiton; jako Harmodios^[191] pokládal květiny za vhodné jenom k tomu, aby v nich ukryl meč. V radostech byl přísný. Cudně klopil oči přede vším, co nepředstavovalo republiku. Byl zamilován do mramorové sochy svobody. Jeho řeč byla dychtivá a měla spád hymny. Znenadání rozpínal křídla. Běda zamilovanému děvčeti, které by se ho bylo pokusilo získat! Kdyby ho byla některá grizeta z náměstí Cambrai nebo z ulice Saint-Jean-Beauvais spatřila a při pohledu na jeho nevinnou chlapeckou tvář, na dlouhé světlé řasy, na vlasy poletující ve větru, na růžové tváře, na čisté rty dostala chuť na všechno to jitro a pokusila se působit svou krásou na Enjolrase, byl by jí překvapující a hrozivý pohled rázem ukázal propast a n…