KNIHA DRUHÁ
Loď Orion
(1)
Číslo 24 601 se stává číslem 9430
Jean Valjean byl znovu dopaden a uvězněn.
Jistě nám budete vděčni, ušetříme-li vás bolestných podrobností. Opíšeme jen dva články, které se za pár měsíců vrátily k tomu, co se tak překvapivě událo v Montreuil-sur-Mer.
Články jsou zběžné. Vzpomínáte si, že v těch dobách ještě nevycházela Gazette des Tribuneaux.
První článek si vypůjčujeme z Drapeau blanc. Je z 25. července 1823:
Jeden z okresů Pas-de-Calais byl nedávno jevištěm málo obvyklé události. Muž, který nepocházel z departementu a jmenoval se Madeleine, zvelebil zakrátko novými vynálezy starý místní průmysl, výrobu žetu a černého skla, a obohatil tak sebe i celý okres. Za své zásluhy byl jmenován městským starostou. Policie však vypátrala, že Madeleine je bývalý trestanec, který se nedovoleně vzdálil z místa svého vyhnanství, kam byl v roce 1796 odsouzen pro krádež, a který se vlastně jmenuje Jean Valjean. Po rozsudku byl Jean Valjean znovu dopraven na galeje. Zdá se, že se mu před zatčením podařilo vybrat si částku větší než půl milionu, kterou měl uloženou u pana Laffitta a kterou si, jak lidé říkají, poctivě vydělal ve svém závodě. Nebylo možno vypátrat, kam Jean Valjean peníze ukryl, než se dostal znovu na galeje v Toulonu.
Druhý článek, trochu podrobnější, je vyňat z pařížského Journalu z téhož dne.
Bývalý propuštěný trestanec Jean Valjean se dostal před porotu ve Var za okolností, které vzbudily všeobecnou pozornost. Ničemovi se povedlo oklamat bdělost policie; změnil jméno a domohl se úřadu starosty v jednom z našich severních městeček. V tomto městě značně pozdvihl obchod. Díky neúnavné píli státního zastupitelství byl konečně odhalen a zatčen. Jeho souložnicí byla nevěstka, která zemřela rozčilením v okamžiku, kdy ho zatýkali. Bídníkovi, který je nadán herkulovskou silou, se podařilo uprchnout; ale za tři nebo čtyři dny ho policie opět dopadla přímo v Paříži, když nastupoval do jednoho z dostavníků, které jezdí z hlavního města do vesnice Montfermeil v departementu Seine-et-Oise. Říká se, že tří čtyř dní volnosti využil k tomu, aby si vybral značnou částku, kterou si uložil u jednoho z našich předních bankéřů. Částku odhadnutou na šest až sedm set tisíc franků si prý podle tvrzení žaloby zahrabal na místě jenom jemu známém a nebylo možno se jí tedy zmocnit. Ať je tomu jakkoliv, Jean Valjean byl postaven před porotu ve Var a obžalován z loupeže, které se dopustil asi před osmi lety na jednom z těch poctivých chlapců, kteří, jak v nesmrtelných verších řekl ferneyský patriarcha,
… až ze Savojska rok co rok
si přivydělat přichází
a komíny nám čistí od sazí.
Lupič se odmítl hájit. Obratný a výmluvný člen státního návladnictví však dokázal, že darebák měl pomocníky a byl členem zlodějské tlupy z jihu. Porota uznala, že Jean Valjean je vinen, a odsoudila ho k trestu smrti. Zločinec odmítl podat odvolání. Král ve své nevyčerpatelné blahovůli ráčil zmírnit trest smrti v doživotní nucené práce. Jean Valjean byl ihned odeslán na galeje v Toulonu.
Nezapomněli jsme, že Jean Valjean žil v Montreuilsur-Mer velmi zbožně. Některé noviny, mezi nimi i Constitutionnel, vykládaly změnu trestu jakožto vítězství kněžské strany.
Jean Valjean změnil galejní číslo. Jmenoval se 9430.
Protože se už k věci nevrátíme, řekněme ještě, že s panem Madeleinem zmizel z městečka Montreuil-sur-Mer blahobyt; všechno, co předvídal v oné noci horečných úvah a váhání, se uskutečnilo. Se starostou přišla obec o svou duši. V Montreuil-sur-Mer se sobecky pásli na padlých veličinách a osudně rozkouskovávali kvetoucí celky, což se bez povšimnutí přiházívá denně v lidské společnosti. Dějiny si toho všimly jen jednou, protože se to stalo po Alexandrově smrti. Důstojníci se korunují na krále, dílovedoucí se načas stali továrníky. Rozmohlo se závistivé soupeření. Prostorné dílny pana Madeleina byly zavřeny, budovy zchátraly, dělníci se rozprchli. Někteří opustili kraj, jiní zanechali svého zaměstnání. Od té doby se všechno vyrábělo v malém místo ve velkém, jen pro zisk místo pro dobro celku. Středisko padlo; všude konkurence a sveřepost. Pan Madeleine všechno ovládal a řídil. Jakmile odešel, každý tahal peřinu na sebe; po organizačním duchu zavládl duch sváru; po srdečnosti nastoupila drsnost; a vzájemná nenávist vystřídala zakladatelovu laskavost ke všem; nitky navázané panem Madeleinem se zamotaly a zpřetrhaly, vyrábělo se nesolidně a zhoršené výrobky zabily důvěru; ubylo odbytišť a zmenšily se objednávky; mzda klesla, v dílnách se nepracovalo, nastal úpadek. A potom se už nikdo nestaral o chudinu. Všechno bylo totam.
I stát zpozoroval, že někde byl kdosi rozdrcen. Ani ne za čtyři roky po zjištění poroty, že pan Madeleine je totožný s Jeanem Valjeanem, zdvojnásobily se v obvodu Montreuilsur-Mer náklady na vybírání daní a pan de Villèle na to upozornil ve sněmovně v únoru 1827.
(2)
Kapitola, v níž si přečteme dva verše,
které snad napsal ďábel
Než postoupíme dál, musíme promluvit trochu podrobněji o podivné události, která se zběhla asi ve stejnou dobu v Montfermeil a jež snad má nějaký vztah k domněnkám státního zastupitelství.
V kraji kolem Montfermeil se udržela prastará pověra, o to podivnější, že lidová pověra v samém sousedství Paříže se vyskytuje tak vzácně jako aloe na Sibiři. Patříme k těm, kdo mají v úctě všechno, co je v říši rostlinstva nezvyklé. Tu ji tedy máte, tu pověru z Montfermeil. Lidé tam věří, že si ďábel od nepamětných dob vybral tamější les, aby v něm ukrýval své poklady. Ženy tvrdí, že není zvláštností potkat na sklonku dne v odlehlých částech lesa černého muže, který vypadá jako vozka nebo drvoštěp, má dřeváky, dlouhé kalhoty a plátěnou halenu a jehož lze poznat podle toho, že na hlavě má místo čepice nebo klobouku dva ohromné rohy. Omyl tady není opravdu možný. Ten muž obyčejně kope jámu. Setkání s ním se dá využít trojím způsobem. Předně toho muže zastavíte a promluvíte s ním. A tu se přesvědčíte, že muž je obyčejný venkovan, který vypa…
Adam Trkal –
Jedna z knížek k maturitě, která mě opravdu bavila. I přes původní motivaci knihu přečíst jako povinnou četbu na střední škole, jsem si ji oblíbil a přečetla od té doby už minimálně čtyřikrát. Děj a postavy jsou naprosto dokonale vykreslené. Cítíte s nimi soucit, zlost i radost, vžijete se do hlavního hrdiny Jeana Valjeana, i když ne vždy s jeho rozhodnutími a činy budete souhlasit, a na konci vás kniha dostane dojetím. Za mě skvost světové literatury.
Rusalka bledá –
Bídníci jsou jedna z nejslavnějších knih všech dob, jejíž děj zná díky ohromnému množství filmových, seriálových a muzikálových adaptací téměř každý. Vypraví příběh o zločinu, spáse, chudobě, oddanosti, pronásledování… prostě spousta věcí, které čtenáře zaujmou. Ústřední postavou je uprchlý vězeň Jean Valjean, ze kterého se stává respektovaný a charakterní muž, který ale musí neustále prchat před spravedlností v podobě posedlého Javerta. Valjean se také ujímá osiřelé holčičky Cosetty, kterou vychovává jako vlastní milovanou dceru. Příběh je to opravdu velkolepý a strhující. Tuto klasiku by si měl přečíst každý.
P. Wohlrábová –
Jedna z mojich nejoblíbenějších knih, ještě lepší než filmové zpracování.
Romana S. –
Jeden z nejkrásnějších příběhů světové literatury. Tuhle knihu jsem četla již několikrát a stále se k němu ráda vracím. I filmové adaptace stojí většinou za to.