Bídníci I

KNIHA PÁTÁ
Výtečnost neštěstí

(1)
Nuzný Marius

Mariovi nastal krušný život. Projíst šaty a hodinky byl jenom začátek. Poznal nevyslovitelný stav, kterému se říká třít bídu s nouzí. Strašný stav, který znamená den bez chleba, noci bez spánku, večery bez svíčky, krb bez ohně, týdny bez práce, budoucnost bez naděje, šaty rozedrané na loktech, starý klobouk, kterému se mladá děvčata posmívají, dveře, které jsou večer zavřeny, protože činže nebyla zaplacena, drzost domovníka a hospodského, posměch sousedů, pokoření, uraženou důstojnost, vykonávání prací jakéhokoliv druhu, znechucení, hořkost, sklíčenost. To všechno se Marius naučil polykat, protože často neměl k polykání nic jiného. V době, kdy muž potřebuje hrdost, protože potřebuje lásku, cítil, že je směšný, protože je chudý. Ve věku, kdy vám mládí naplňuje srdce královskou hrdostí, Marius byl nejednou nucen klopit oči a dívat se na své děravé boty; poznal nepravý stud a palčivý ruměnec bídy. Je to těžká a strašná zkouška, z níž slabé povahy vycházejí jako zničené existence, ale silné vyjdou povzneseny. Je to výheň, do níž osud vrhá člověka, chce-li z něho učinit pobudu nebo poloboha.

Malými bitvami se často dobude velká věc. V nich je neústupné a světu neznámé hrdinství, které krok za krokem bojuje ve stínu proti osudovému útoku nedostatku a hanby. Jsou to ušlechtilá a tajemná vítězství, které oko nevidí, sláva neodměňuje a fanfáry neslaví. Život, neštěstí, osamocení, opuštěnost, chudoba, to jsou bitevní pole, která mají své hrdiny, hrdiny neznámé, často větší, než jsou hrdinové slavní.

Tak se vytvářejí pevné a vzácné povahy; bída je jim téměř vždycky macechou a někdy matkou; nedostatek plodí sílu duše i ducha; nouze je živitelkou pýchy, neštěstí je dobrým mlékem pro velkodušné.

Byly doby, kdy si Marius zametal před svými dveřmi, kdy si u hokynářky za sou kupoval brijský sýr, kdy vyčkával večera, aby mohl dojít k pekaři a koupit u něho chléb, který plaše odnášel do podkrovního pokojíku, jako by jej byl ukradl. Někdy lidé vídali u řezníka v koutku mladíka, jak se protlačuje mezi posměvačnými kuchařkami; byl neobratný, nosil knihy pod paží, vypadal plaše i pohněvaně, při vstupu smekal klobouk a na čele se mu perlíval pot; hluboce zdravil udivenou řeznici a řeznického tovaryše, žádal skopovou kotletu, platíval za ni šest nebo sedm sou, balíval ji do papíru, dával ji mezi dvě knihy a odcházel. Byl to Marius. Sám si kotletu smažil a jedl ji tři dny.

První den jedl maso, druhý den lůj a třetí den ohlodával kost.

Teta Gillenormandová učinila několik pokusů znova mu poslat šedesát pistolí. Marius je vždycky vrátil a napsal, že je nepotřebuje.

Ještě nosil smutek po otci, když se v něm přehnala bouře, o které jsme vyprávěli. Od té doby nesvlékl černý oděv, ale šaty se již bezmála svlékaly samy. Nadešel den, kdy mu chyběl i kabát. Kalhoty ještě ušly. Co dělat? Courfeyrac, jemuž prokázal několik dobrých služeb, mu dal starý kabát. Za třicet sou jej dal Marius u nějakého domovníka obrátit, a kabát vypadal jako nový. Ale protože byl nazelenalý, vycházel Marius jenom večer. Ve tmě se kabát zdál černý. Chtěl-li chodit ve smutku, musil se odít nocí.

A přece dostudoval a stal se advokátem. Všichni se domnívali, že bydlí v Courfeyracově pokoji, který byl slušný, a kde určitý počet právnických knih, doplněný neúplnými svazky románů, představoval knihovnu žádanou advokátním řádem. Dopisy si dával posílat ke Courfeyracovi.

Když se stal advokátem, oznámil to chladným, ale uctivým dopisem dědovi. Pan Gillenormand třesoucí se rukou vzal dopis, přečetl jej, roztrhl na čtyři kusy a zahodil do košíku. Za dva nebo za tři dny slyšela slečna Gillenormandová otce, jak ve svém pokoji hovoří sám k sobě. To dělával, když byl krajně rozčilen. Nastavila uši; stařec drmolil:

„Kdybys nebyl hlupák, poznal bys, že není možno dělat barona a advokáta zároveň.“

(2)
Chudý Marius

Bída je jako všechno ostatní. Člověk si na ni zvykne, takže se stane snesitelnou. Vezme na sebe jistou podobu a přizpůsobí se. Člověk živoří, to jest vyvíjí se jen taktak, ale k životu to stačí. Marius Pontmercy si časem svůj život uspořádal takto:

Vyvázl z nejhoršího; soutěska se před ním trochu rozšířila. Prací, odvahou, vytrvalostí, silnou vůlí se mu podařilo vytlouci ze své práce sedm set franků ročně. Naučil se němčině a angličtině. Na přímluvu Courfeyracovu se seznámil s knihkupcem a dostal u něho nepatrné zaměstnání. Pořizoval prospekty, překládal články z novin, opatřoval poznámkami některá knižní vydání, sestavoval životopisy atd. Z toho měl průměrně sedm set franků ročně. To nebylo špatné. Z těch byl živ. Jak? Hned vám to řekneme.

Marius bydlil v Gorbeauově baráku za třicet franků ročně, ve světnici bez krbu, které se říkalo pokojík a v níž byl jenom nejnutnější nábytek. Tento nábytek byl Mariův. Tři franky týdně dával staré hlavní nájemnici, aby mu ráno zametla světnici a přinesla trochu teplé vody, čerstvé vejce a kus chleba za jeden sou. Chléb a vejce byly jeho snídaní. Cena snídaně kolísala mezi jedním nebo dvěma sou podle toho, byla-li vejce laciná nebo dražší. V šest hodin večer si došel do ulice Saint-Jacques na oběd k Rousseauovi, naproti Bassetovi, obchodníku s rytinami, který měl krám na rohu ulice Mathurins. Polévku vynechával. Poručil si maso za šest sou, poloviční porci zeleniny za tři sou a zákusek za tři sou. Chleba si mohl za tři sou vzít, kolik chtěl. Místo vína pil vodu. Když platil u pokladny, kde vévodila paní Rousseauová, v té době ještě tlustá a svěží, dal sklepníkovi jeden sou a paní Rousseauová mu věnovala úsměv. Potom odcházel. Za šestnáct sou dostal oběd s úsměvem.

Rousseauova restaurace, kde se vyprázdnilo jen málo lahví vína, ale mnoho karaf vody, byla spíš lékem k utišení největšího hladu než restaurací. Dnes již neexistuje. Její majitel měl krásnou přezdívku: říkali mu Rousseau Vodička.

Snídaně čtyři sou a oběd šestnáct – to bylo tedy dvacet sou denně a tři sta šedesát pět franků ročně. Když k tomu připočítáte třicet franků nájemného a …