Křivoklad

VI.

Což na věky se zamknou
brány tvé, ó ctnosti velebná,
člověku, vykročil-li kdy z nich?
Zdaž nemožno mu na cestu vyniknouti
z které již se byl vyšinul?
Angelína‘ od Turinského.
Tu, tu něco časem pokryto,
co se k světlu vyjevení blíží.

Tamtéž. 

V síni královské na Vyšehradě doutnalo ve vysokém, mramorovém krbu narovnané dříví a osvěcovalo temně rozlehlou, čtverhrannou síň. Naproti dveřím pod bohatými koberci stál na dvou stupních vyvýšený trůn králů českých, od něho v pravo i v levo sedadla pro stav panský. Po levé ode dveří straně byl krb, po pravé pak čtyry okna, z nichž bylo na krajinu za Vltavou ležící viděti, teď v temné noci roucho zahalenou. V každém úhlu síně stála vždy socha jednoho z Přemyslovců, celá v brnění rytířské zahalená; dlouhá dvě péra, jedno vždy bílé a jedno červené, plápolala s přílbice jedné každé, a bledí obličejové postav královských z otevřených vyhlídali hledí. Po pravé straně trůnu, v levém koutě, stála socha Přemysla Otakara, v pravém socha vojevody Vladislava, který Otona, jehožto socha po levé straně trůnu stála, r. 1111 na Křivoklad dal zajmutého zavézti, a teprva r. 1115, podarovav ho velkým dílem Moravy, na svobodu propustil. V posledním úhlu pokoje stála postava Václava Třetího, kterýž roku 1306 v Holomouci oukladně zavražděný, byl posledním králem a vládcem nad českou zemí z kmene Přemyslova. Ostatní síň byla bohatě a královsky ozdobena; zlaté štíty a znakové k českému království přináležejících zemí byli rozvěšeni po zdích kolem znaku českého, v kterém stříbrný lev český v poli krvavém zrovna nade trůnem se skvěl; ostatně mezi těmito znaky viseli dlouzí staří mečové a nad sochou v každém úhlu plápolali v měnivém světle doutnajícího ohně praporcové čeští. Kat, na jehožto poručení – které služebníci za vůli královu považovali – síň byla otevřena, seděl u nohou Václava Třetího, hlavu maje podepřenu o sloup, na jakýchž sochy stály vyvýšeny, co zatím dva zbrojnoši na stráži před královskou síni následující vedli hovor: První: „Co králi napadlo asi dáti tuto síň tak pozdě v noci otevříti, a ještě k tomu dříve, nežli se z Křivokladu navrátil? A já pochybuji velice, žeby se v takové bouři navrátil.“ Druhý: „Což víš, že král dal otevříti? Jáť bych myslil, že to učinil kat o své vůli a ujmě.“ První: „Pochybuji. Neb kat by sotva byl poslal o své vůli pro kněze a ještě pro takového.“ Druhý: „Cožpak je ti přitom divného? Kat navštěvoval vysoké školy, a jak se zdá, byl mu tento kněz nejen mistrem a učitelem, nýbrž i spolu přítelem; a k tomu, nepřijel-li kat dnes tak podivně změněný domů, žeby se mohlo něco podobného státi?“ První: „To je bouře! Jakž ten vichr touto chodbou skučí, jako by někdo zdaleka hlasitě plakal; a jak se prodírá všemi skulinami sem a nazpět!“ Druhý: „Již musí být brzo půlnoc. Ticho, kněz přichází.“ Černá, vysoká, štíhlá postava blížila se sloupením dlouhé a rozlehlé síně, a vystoupivši po několika schodech, stála přede dveřmi královské síně. Byl to v černé roucho oděný kněz; č…