Křivoklad

V.

Jede rytíř lesem, jede na koníku vesele.
„Co se rdí ty hory šedé?
Proč jedeš tak nesměle?
Aj koníku, můj vraníku, proč jedeš tak nesměle?“

J. J. Marek. 

Čtvrtý den vycházel nad Vyšehradem, co král v něm opět přebýval; přes celý čas bylo hlučno a veselo v královském sídle, neb co věrní královi pánové a rytíři Václava uvítat na hrad přicházeli, i sprostý pražský lid, milující krále svého, hlučně se shromáždil na zápraží hradu, vesele provolávaje zdraví královo. Kat po celý ten čas nebyl k spatření; zdálo se, jako by se opět nanovo byl zcela změnil a jako by čas tento byl přechodem k jiné ještě větší změně. Čtvrtý den vycházel, v hradě ještě bylo ticho; – růžové červánky vyvstávaly za vršovickými pahorky a zlaté obláčky poletovaly před doutnající brunátnou branou jitra. Vltava se kouřila v ranní páře, a za vodou ležící dvory, zahrady a hory buď v růžové záři se skvěly, neb v modravém šeru se tratily, jak buď k východu, buď v stín obrácené byly. Ze zlichovské kapličky, na skalce nad řekou, zvěstoval zvonek svítání, kdy dva zbrojnoši na východním nádvoří vyšehradském se sešli. „Dobré jitro!“ „A, dobré jitro, Beneši!“ pravil druhý; „kam dnes máme jeti, jak poručil král?“ Beneš: „Na Křivoklad; kat včera o to dal žádati, žádný neví proč. Či snad ty víš, Jetřichu?“ Jetřich: „Bezpochyby se chce mstíti na těch, kteří ho tam ostříhali; proto musí sto zbrojnošů s sebou. – Ale proč je teď tak podivný?“ Beneš: „To je lehce k uhodnutí – dávno neviděl krev; až uzří krev, kterou sám prolil, bude takový, jako bývá vždycky. On obyčejně bývá podivnější; poněvadž ale na předešlé chování jeho jsme uvykli, přichází nám teď podivnějším, než jindy.“ Jetřich: „Já mám poručeno za svítání zbuditi krále, aby časně se mohlo vyjeti. Zbrojnoši jsou připraveni.“ V tom přikročili k ouzkým kamenným schodům ve zdi hradební a po těch vyšli na výstupek hradby k východní straně, kterýž tak byl zrovna nad párou Jezerky vyvýšen, že spadlo-li co s něho, právě do Jezerky muselo padnouti. Šero se ploužilo rozlehlým polem vršovickým, za pahorky ale silně se rozednívalo. Chaloupky, za nimiž jasně ranní záře doutnala, roztroušené po východních kopcích, tvořily před zlatou branou jitra ostré černé stíny, jako by přístrachy stály na stráži prchající noci. Jetřich: „Již silně svítá; bude čas krále zbuditi.“ Beneš: „Já půjdu ostatní svolat.“ Beneš odešel a Jetřich na polní roh zvučně počal troubiti ranní píseň. Pahorky východní slabě odpovídaly a zvukové rohu i ohlasu mísili se hustým šerem dolů a ploužili se v sladkém souzvuku po utichlém hradě, budíce obyvatele jeho z ranních snů letních. Brzo nato bylo hlučno po hradních dvořích, a než slunce denní dráhy své dostoupilo střed, byl král, provázený katem a některými věrnými pány, s nimiž sto zbrojnošů jelo, blíž Křivokladu. „Krásný den,“ mluvilo se ve sboru pánů. „Příliš parný,“ odpovídal jiný; „na noc dostaneme bouři.“ První: „Jen aby nás nedostihla na cestě; král chce dnes ještě zas býti v Praze.“ Druhý: „Nevím; vzdálené hory …