Křivoklad

II.

Tiše, tiše, nech ho spáti! –
O půl noci sehnali ho duchové tísně
s lože, a jako cizí, neznámý,
který ve tmách hledá vchod, po hradě
bloudil.

„Soběslav“ od Klicpery. 

„Zde jsme,“ rce Stivín a zastaví kroky. „Kde jest hrad?“ táže se starec. „Před vámi,“ odpovídá Stivín. Král Václav pozvedl očí. Hradu pro hustost mlhy nebylo k rozeznání, jen věž lidomorna, nejblíže jim a nejvejš tu stojící, míhala se mlhou jakoby za šedou, hustou rouškou. Začervenalé její kamení a mlhou ztemnělá ranní záře činila, že krůpěje krve na ní vyvstávati se zdály, a vlnící se mlha působila, jako by se věž pověstná u výparu ranním potácela a duchové zde zavražděných jako by obletovali zapomenutý svůj hrob. Král Václav zaražený, bez pohnutí těla, pevně upřeným okem patřil na věž, a jakési trudné myšlenky přeletovaly v duši jeho; kat ale, zpozorovav ustrnutí jeho, usmíval se obyčejným smíchem svým; zrakové však jeho ještě o mnoho smutněji svítili, než na kamenné stezce při spádu pacholka, i hlasitě bylo slyšeti skřípení zubů jeho. Zavzněla trubka jinochova a vězného na Křivokladě odpověděla trouba; vrátný zjevil se na baště nad branou a ouzkým okénkem zněla otázka: „Kdo jest?“ „Nový hradní a – bývalý král!“ zvolal starec. „Hned!“ Hlasitě se zachechtal kat; král Václav skřípal zuboma. Vrzaly stěžeje těžkých vrat, otevřela se brána, hradní a syn jeho s králem, katem a dvěma jezdcema vjížděli ve hrad. Ostatní se Stivínem vraceli se ku Praze. V tom nad mlhu krvavé vycházelo slunce a řada oken hradních planula v červené záři. Mlha se tratila nakvap. Příchozí na Křivokladě u druhé brány opět sečkati museli; – po malé chvíli spustil se zdvíhací most, a ouzkou věžní branou, nad nížto český v znaku hrdě se spínal lev, vstoupili jezdci ve veliký hradní dvůr. Řad zbrojnošů stál ve zbrani uprostřed dvora; u vchodu na pravém křídle, nad nímžto budoucí byl králův byt, chodily dvě stráže. Vyjedše na nádvoří, slézali s koní ; vysoký silný muž v čele zbrojnošů přikročil blíže, a co zatím jiný kata odepial, odejmul mu tento široký meč, a rytíři starému, který s vězny přijel, jej podávaje, pravil: „My jsme vás dříve očekávali, pane rytíři!“ „Mlha nás zavedla,“ odpovídal tento. Kat, teď teprva spatřiv meč svůj v rukou rytířových, rychle sáhnul po pleci, a zpozorovavšímu, že mu meč schází, třásla se každá žíla po celém těle. Výraz očí jeho, jakkoli černé a jasné byly, vždy býval smutný; teď však jakás náramná tesknost a touha se strachem smíšená z nich vysvítala. „Kde jest můj byt?“ táže se král. Rytíř: „Váš obyčejný, kde jste přebývával, kdy se vám ráčilo královský tento hrad navštěvovati.“ Král (se zatajenou zlostí na kata ukazuje): „Tento půjde se mnou?“ Rytíř: „Ano ; váš to společník.“ Král, opovrženlivě na odpovídajícího se podívav, kráčel ku vchodu na pravém křídle. Kat, rytíř a vůdce zbrojnošů s dvěma společníkoma následovali. Vysokým vchodem vešli v malý těsný dvůr; naproti nim lidomorna, v pravo i v levo nízké, železem pobité dvéře k podzemním žalářům, v pravo nad těmi…