Cikáni

V. 

Lecz sluchajcie! odmiana wszystkiemu zagraźa,
Odmiana choč nie zmiana – bo czlowiek nie zmiena
Glosu wiecznego – prawdy głosu przeznaczenia!
Tak się rostlina každá na wiosnę przetwarza.
Tak potok zmienia wody, a przecieź potokiem.
Tak upływa dzieň za dniem, ginie rok za rokiem,
A czas jak świat odwieczny!

Stefan Garczyňski.

…bo co dłužéj zwlekać?
Czekać i czekać, i aź grob wyczekać?

D. G. Magnuszewski.

Již bylo jasné jitro, a papršlek bílého dne zavíval skulinou v jeskyni. Světlo jeho táhlo se bledým sloupem k východu jeskyně a padalo za temnou stěnu. Slavík, jenž v bezoví před jeskyní od půlnoci zpíval, již umlkl, jiné ptactvo počalo hlasitě štěbetati. Čerstvý větřík províval jeskyni a pohrával vlasy na čele mladého cikána, který se právě z podivných snů byl probudil. Zdálo se mu ve snách, jako by byl hledal matku svou, jako by právě, kdy ji měl nalézti, byla najednou zmizela, že mu žádný nemohl o ní povědíti, a proto že se hořem tak zmořil, až posléz ani sám nevěděl, odkud přichází, jakou a kdy matku měl, žádný že ho neznal a plačící že bloudil sám po dalekých lesích. V tom že tak smutného objala Lea, dcera starého žida, a ukazujíc k své chaloupce, pravila: „Tam domov tvůj!“ On že plakal jako dítě na prsou jejích; a opravdu, když se probudil, stály ještě slzy na tváři jeho. On jakousi tajnou touhu k Lee cítil, která mu teď ještě milejší, lásky hodnější přicházela, než včera. Vstal a v bledém paprsku bílého dne mohl všecko kolem sebe, ač slabě jen, rozeznati. Plášť, který v noci bláznivé půjčil, ležel před nim; staiý cikán již také nebyl v jeskyni. Sebrav tedy plášť, vyšel ven v jasné jitro. Bezoví silnou rozesílalo vůni a kapky rosné jasně se skvěly kolem po křoví i po zelené půdě skalné kotliny. Uprostřed ní seděl starý cikán, probuzení mladšího a dalšího odchodu nepokojně očekávaje. Na otázku po bláznivé odpověděl starý cikán, že dříve, než on se probudil, nepochybně odešla, a divil se, jak mohla po této skalině odtud vylézti. Sebravše hudební nástroje, které v křoví pod skalním výklenkem ležely, lezli nahoru a hustým větvím vyšli na kraj kamene. Celá krajina ležela v jitřním světle před nimi; celý krásný dol se svými hustě porostlými skalami, se svým jezerem, zříceným hradem na protější skalině, se svými roztroušenými chaloupkami, celá daleká rovina se svými lesy, všemi polemi, zámek na vchodu do oudolí, všecko leželo v růžové záři rozestřeno před zraky cikánů. Po polích již bylo živo, se všech stran spěchali vesničané po pěšinách k blízkému městečku, jehožto věže k západní straně z hustého strměly stromoví za borovým lesíkem, jejichžto zvony dutými zvuky zvaly na služby boží. Hluboce vzdychl mladší cikán, a kvapně lezli po kamenných stupních se skaliny, aby je žádný zde nespatřil a aby nebyla prozrazena skrýš jejich, jestliže se to bláznivou již nestalo. Včerejší cestou kráčeli zpět, a vycházejíce ouzkými ulicemi tohoto skalnatého města, zaslechli za nízkým pahorkem vypravující hlas: „Ach – to vám byla noc! Na mo…