Cikáni

XV.

Patrz na mlodzieńca, w saméj krasie wieku
Ledwo zabłysnał na obszarach świata,
Juž pierś jego lodowata.
Tonąc w brudnych uciech steku,
Źyje samotný śród ludzi.

Korsak.

Duch strętwiały pamięć straci,
I za – umrze sam. – – –
Bez nadziei, bez swobody,
Rozstawal się. – – –

Ludwik Jablonowski

Malá rovina byla mezi nevysokými pahorky nade vchodem často dotknutého údolí. Dozrávajícího obilí zlaté klasy skláněly se kolem ní u večerního větru lehkém vání, a šepot jejich – co tichá večerní hudba k zpěvu přelétajících mušek – kolíbal se v zamyšleném snění nade nízkou trávou, jenžto nové hroby starého žida a dcery jeho přikrývala. Porůznu na této rovince vyhlíželo z polouschlého drnu šest hrobových kamenů, obyčejných na hrobech hebrajských, a tři mladé stromky se kolíbaly v dlouhém stínu po truchlivé půdě. Zapadajícího slunce zbrunatnělá tvář vysílala jednotlivé plamenorudé paprsky hustými klasy na tichou rovinu, a jednodenních mušek míhavé hejna houpaly se nad kvetoucími mezemi v okruh hřbitové půdy. – Hluboko zahrabané srdce obklopilo hluboké ticho, a hluboké ticho sídlilo na umírajícím papršlku slunce nade říší smutku. Mladý Valdemar – v šatu, v jakém poprvé byl přišel v krajinu tuto – seděl či spíše ležel hlavou na mezi k východu této rovinky opřený, a při něm rozlámaný hudební nástroj jeho mezi houpajícími se slzami panny. Zásvit loučícího se slunce dlel na smutném obličeji; – leč papršlek jeho nenalezl žádnou slzu v očích opuštěného. Případnostmi tak strašnými, jaké potkaly jej v dnech těchto, umořeni vymřeli citové jeho; – tak se aspoň zdálo. Pokoj hrobový, zdálo se, v srdci jeho si rozbil blahodatný stan. On se loučil s první a poslední milenkou života svého a smutek jeho byl mírný. On jí nezáviděl odpočinutí neskončené po strastech tak bouřlivě zmítaného života; neb i jeho vyvrhla strašlivá bouře – rozkotavši koráb, jenž jej měl do zaslíbené uvésti země, – i jeho vyvrhla na ostrov hlubokého ticha; – on byl vyzdvižen, povýšen nade všecky vášně a náruživosti dnů lidských. Pohlednutí na obličej jeho bylo by v okamžení tomto utišilo bouři v prsou jednoho každého, který ještě tonul ve vlnách zbouřeného žití. Zdálo se, jako by v krásném obličeji jeho smutek jen ze zvyku dlel, jen z obyčeje bydlela truchlivost v půvabných tazích a tichost mírnila známky její jako převěšený závoj. Ač mladá, přece nanejvýš velebná v okamženích těchto byla jeho tvář. Ústa jeho se nepohnula; ani v nejtišší šepot nerozplouly se myšlenky jeho. Temnomodré oko – v hluboký blankyt obráceno – stíhalo lehké obláčky, jenž co bílé beránky plouly po milostném modru večerního nebe, až tam, kde v jasnějších planulo barvách, proměňující se víc a více, až na obrubě obilné pažití se zapadajícím sluncem v jednu temnomodrou splynulo zář. Zdálo se mu, že Lein duch v posledním vzdechu se rozplynuv, obklíčil v modrém povětří – v růžových červáncích kouli zemskou; a že časem i duch jeho – taktéž se rozplynuv – v jedno se spojí s ním u velikost božskou. Tak seděl asi půl h…