Cikáni

VIII. 

„Pokoj umarłym! nieboszczka spoczywa snem
anielskim, nie budź ją, jéj tu nie dobrze było
na tym świecie, czemuź ma się wracać?“

Lucian Siemieński

„Otworzcie …!“ wołano ze dworu.

Lucian Siemieński.

Bártovi, který mezitím v trávu povalený usnul, a jednotlivá slova o Rejnu opakuje, nepokojně se od jedné strany na druhou obracel, padly dvě nebo tři krápěje dešťové právě na obličej. Tím probuzen a po dlouhém namáhání na nohy se postaviv, počal okolo sebe sahati, kdeby byl, upamatuje se. Zasáh stůl, jezdí rukou po kamenné tabuli, a namakav skleničku, počne ní řinkati o stůl. Žádný nejde; – dlouhé pusté ticho, hlubokáť noc. Vrávorá stranou a: „Na Rejnu, na Rejnu, tam bylo lépe,“ kojí se vzpomínáním. „Jak jsem zařinkal, hned tu byli!“ – V tom se zablesklo, ale jen mdle. Bleskem uhlídav Lein bílý šat na obvyklém jí místě při chaloupce, vrávoral k ní v besídku. Skleničku nesl s sebou, nepochybně že ji chtěl žádati, by mu ji opět naplnila. Dovrávorav tam, škubal ní, žádaje kořalku. – Ona se nehýbala, neodpovídala. „Vstaneš nebo nevstaneš? – Leo! vidíš, já sem jdu každý den – aj, aj – ano, každý den, jen pro tebe; – na mou věru; – když jsem byl na Rejnu –“ Opět se náramně zablesklo a celá krajina byla viditelná. V světle blesku spatřil Leinu mrtvou tvář. Bledý, bolesti plný obličej v sinavém světle blesku hrůzně vyhlížel. Oči mrtvé a v smrti ztrhané, jedno daleko v neskončené říše napnuté, druhé něco málo přivřené, zuby zaťaté, pysky měla polootevřené, a kolem obličeje padaly, co černý závoj, rozervané její kadeře. U velikých krápějích stály kapky dešťové neb smrtelný pot po mrtvém čele, po celé tváři. Opět se setmělo. Hrůzou jatý počal vysloužilec náramně křičeti, a vrávoraje, co mohl rychle ze zahrádky spěchal. Umlkl – umlkl i ohlas dalekých skal. Silně zahřmělo; rozléhal se strašný hromu zvuk oudolím, dlouho odpovídaly skály; pak slabá ještě z dálky hřměla ozvěna a opět dlouhé, pusté bylo ticho. Hlubokáť noc. V tom zanášel nad oudolím vichr hlas velkých zvonů; nepochybně, ve vůkolních vsích a v městečku proti mračnům zvonilo. Smutní byli zvukové dalekých zvonů. Vykřiknutím hrůzyplným ze strašných snů probuzen, vyběhl – ač velmi byl nemocný – starý žid z chaloupky a za ním dívka, nesoucí rozžatou svíci. Přistoupivším k besídce zjevilo světlo, polivši bledý obličej Ley rudou září svou, příčinu vzkřiknutí vysloužilce. Zaskučel vichr, zhaslo světlo, a: „Já – já jsem prodal – já jsem usmrtil dceru svou!“ vyzvolav, klesl starý žid k nohoum jejím. Blesk teď svítil za bleskem, a „dceru svou, dceru svou!“ spolu s hromobitím opakovaly skalnaté stěny. Hustěji a častěji počaly padati kapky dešťové v těžkých krápějích, až se šíré mračno v náramný rozpustilo lijavec. Při ustavičném blýskání, jako o pomoc volaje, zněl silně a bez přestání zvonek zámecký a z dálky proti bouři zvony vůkolních kostelů. – Hrůzná to byla noc, hrůznější však ještě noci té, co pod temnem roucha jejího bylo spácháno. S malými přestávkami zněl zvonek zámecký temnotou noční,…