Cikáni

VI. 

–– o, bodaj wieczną ciérpiał męka,
kto potępienia mego jest przyczyna,
niech wieczne wieki piekło łzami gasi,
i nigda łaski niebieskiej niezyska
jak ja niemogę.

Seweryn Goszczyński.

Tak zůstali cikáni v krajině této. Ve dne chodívali po vůkolních vsích a hospodách podle obvyklého jim života, na noc se mladší navracel v židovu chaloupku, starší však ještě i po nocích jiné, tajné konával cesty. Vysloužilec Bárta navštěvoval jako posud každého večera židovnu, a býval-li vesel, když oni truchlili, dá se lehce po-mysliti, že nebyl truchliv, když oni než jindy byli veselejší. On, starý žid a dívka služebná, všickni milovali mladšího cikána, starého však počínání, ač zřídka kdy byl k spatření, v každém budilo tajnou hrůzu. Mladý cikán celým srdcem a vším plamenem první lásky miloval Leu, jak jen mladému, již rodem a vychováním rozohněnému cikánovi bylo možno, který poprvé nalezl člověka, jenžto s ním stejně cítil. Může býti, že ještě jiná plamenné lásky byla příčina, která později pokračováním v příběhu zřejměji se pozná. Lea jeho taktéž i z těch samých příčin milovala, a byla, či se jen zdála, den ode dne veselejší. Leč náramná žárlivost cikánova kalila nejen jeho, ale i její blaženost. Jest to úkaz nezřídký, že čím plamennější jest láska milencova, tím ohnivější i jeho žárlivost. Tak i zde. Někdejší smutek Lein byl cikánovi nanejvejš podezřelý, a časem někým ze spoluobyvatelů chaloupky pronesená slova, kterýchž cíle se dopátrati nemohl, podporovala důminky jeho. U příležitosti takové horoucími na Leu doléhal slovy, leč ona, přísahajíc, že mimo něho nemiluje žádného, ujišťovala, že on první jest i jediný, který lásku její získal. Po takových rozprávkách předešlý zármutek se navrátil v její obličej, a cikán, domnívaje se, že pochybování jeho smutku toho jest příčinou, slzavě ji za odpuštění prosíval, slibujíc, že nikdy již nebude pochybovati. Nadarmo; již zjitra opět nepatrné slovíčko vzbudilo jeho žárlivost, malicherná myšlenka uvrhla jej zpět v nevyhaslý plamen strašných pochybování. Bylo to asi po třech nedělích od příchodu jejich, když cikáni na večer od sebe se rozloučivše a každý za svou spěchaje příčinou, v rozdílné strany se rozešli. Mladší kráčel hlubokým dolem, hustým borovým lesem k židově chaloupce a právě se blížil k starému dubu u kostničního kamene. Nejprostrannějši to rovné místo v celém na několik mil dlouhém, ostatně ale velmi ouzkém oudolí. Po pravé straně jest příkrý, vysokými sosnami porostlý vrch, při jehožto patě silně hučí neviditedlný potok, který z rozevřené vyřítiv se skaliny, padá v husté, nízké křoví. Prostranné to místo jest okrouhlé, celé mechem porostlé, a mimo ouzký průchod v levo kol a kolem hustě zarostlé kravinami, přes něž vysoké sosny hustě vynikají. Středem vede široká písčitá pěšina. Ta uprostřed roviny kolem starého širokého dubu se rozdělivší, dále se opět v jednu širokou stezku spojuje. Dub ten jest rozlehlý sice, ale ne vysoký, nýbrž zhrbatělý nahýbá se k půdě, z které vyrostl. Nesmír…