Cikáni

VII. 

Samotna – dziewica
I oczyma i westchnieniem
Dosięga twarzy księżyca.
Szuka aniołków po niebie,
Rączkami białą pierś gniecie:
Księżycu! weź mie do siebie,
Źle mi na świecie!“ …

Alex. Dunin-Borkowski.

Szeptał, szeptał swą powieść – a w twarzy rycerza
Czarna, czarniejsza chmura coraz się rozszerza;
I znów nagle rozpaczą zaciemnione lica.
Zapał gniewu i wzgardy jak pierun oświeca;
Aż w nim powstała wreszcie ta ponurość dzika,
Co patrzy w jeden przedmiot – w trumnę przeciwnika,
Kruszy najświętsze węzły w ogniu swego piekła,
Gdy i w najbliższem sercu trucizny dociekła!
Aż w nim powstała wreszcie ta chciwość szalona
Krwi – krzyku – dzwonów – płomień popsutego łona.
Co domowej niezgody rozpala pochodnię.
I w własnem swojém gnieździe – zbrodnią karze zbrodnię!

Malczeski.

Czasem widnokrąg pęka od końca do końca,
I anioł burzy nakształt niezmiernego słońca,
Rozswiéci twarz, i znowu okryty całunem
Uciekł w niebo i drzwi chmur zatrzasnął piorunem.

Pan Tadeusz przez A. Mickiewicza.

Již se náramně sešeřilo; mračno se valilo nakvap od západu a co padající nebe blížilo se k žíznivé zemi. Temnota hustá tížila skaliny a stromoví a plížila se kolem zřícené věže; než starý Bárta nicméně přece seděl u židovy chaloupky, a časem křižující se blesk ukazoval ruce jeho cestu k plné sklence, jestli některé „aj – aj“ mezi vypravováním již opilému vyklouzlo z úst. Právě, pohlížeje k mračivému nebi a k zříceninám v šero zahaleným, končil svou pověst, kterou mimo něj žádný neslyšel, a poprvé snad dnes s tím doložením končil, „že půjde a půjde, až přijde – ze židovny.“ Vstal, přitiskl sklenku k ústům, a vyprázdniv ji, čímž se – dle vlastního vyjádření – dorazil, motal se ze zahrádky. Mezi dvířkami letí mu bílá postava vstříc. Vrávoraje, valí se na stranu. V patách za postavou tou, byla to Lea, běží mladý cikán, „Leo! Leo! tedy přece!“ zoufanlivě volaje. Lea sklesla při kamenné tabuli v trávu. Starý Bárta přivrávoral také k stolu, a skleničkou o tabuli zazvoniv, ukazoval přiběhší dívce na skleslou Leu. Ta, jako by již uvyklá na takové výjevy, pozvedla dceru pána svého na drnové sedadlo ke kamenné tabuli, a Lea, hlavu na ruce složivši, hlasitě plakala. „Leo! Leo!“ vzlykaje volal cikán, klečící při nohou jejích. Hlas jeho byl hrozný, jako by z hlubokého hrobu uvadlých prsou přicházel. „Leo! tedy přece pravda? přece mě neklamalo tušení mé? – Leo! jen jediné slovo!“ Plačící neodpovídala; –on však, sebrav se, kvapně povstal. Strašné předsevzetí jistotu zvěděti proměnilo najednou chování jeho. Jako jízlivý blesk přelétlo divoké usmání rty jeho, rukou sáhl po čele a po prsou, a pak, jakoby zaražený, tázal se služebné dívky: „Co jest jí? – Judito, rci, co jest jí?“ „Já nevím,“ odvěce dívka; „taková bývala, nežli jste přišli k nám – tak bývala, – ale proč? – to já nevím!“ „Taková bývala!“ opakuje cikán; „a vždy taková bývala, již od narození svého?“ „Ne, to ne! – ona bývala veselá, veselejší nežli já, ale –“ V tom se náramně zablesklo, a celá dříve…