Máj

3

Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a
kol –
lehká co mlha – bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové
nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v
břehu jeho – v stínu hory –
i šírým dolem – dál a dál –
za lesy – všude
bílé dvory
se skvějí; až – co mocný král,
ohromný jako noci stín
v
růžový strmě nebes klín –
nejzáz vrchů nejvyšší stál.

Ledvaže však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle
ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném
bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny
vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů
slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících
děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního – co zpěvu –
líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých
husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. –
Leč výjev jediný
tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města
malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik
a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města
valí.
Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten –
vzdy větší – větší jest
– vzdy roste tento pluk;
nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho
hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.

Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince
doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk
– leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
„To on, to
on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to
on, to on! To strašnýť lesů pán!“
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a
větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod –
čím blíže zločince zdlouhavý vedl
chod.
Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,
z něho – co blesku svit
– v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
Z
městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.

Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo
zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi
bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď
ustoupí – zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by
ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil
věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé
kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken
hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s
nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde
nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché
stál.

Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka
stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod n…