Ivanhoe

KAPITOLA SEDMÁ

Jdou rytíři v blysknavém brnění,
jdou panoši v pestrý šat odění.
Ten přilbu upíná, ten kopí zdvih’
štít jiného se bleskem v slunci mih.
V zem hřebci temně bijí kopytem,
kol zlatých udidel se sliny lijí.
Tam kovář v kopí zlomené hřeb vbíjí,
zde zbrojíř pádí tryskem se štítem,
ten běží s kladivem, jiný zas s pilníkem.
Střelci se hemží v ulicích. A lid
se divadlem tím dává uchvátit.

PALAMON A ARCITA

  Přetěžké časy dolehly na anglický národ. Král Richard dlel za hranicemi – v zajetí zrádného a krutého vévody rakouského. Nikdo ani dobře nevěděl, kde je. A široké masy jeho poddaných, které se mezitím staly obětí všemožného útisku nižších vrchností, věděly velmi málo o jeho osudu.

Princ Jan uzavřel spolek s Filipem Francouzským, smrtelným nepřítelem Richarda Lví srdce, a působil, jak jen mohl, na vévodu rakouského, aby prodlužoval zajetí bratra Richarda, kterému byl zavázán za tak mnohý projev přízně. Zatím posiloval princ Jan v království vliv svých vlastních stoupenců. Měl v úmyslu zdvihnout po králově smrti spor o následnictví trůnu se zákonným dědicem Arturem, vévodou bretonským, který byl synem Geoffryho Plantageneta, staršího bratra Janova. Jak známo, podařilo se mu později trůn uchvátit. Princ Jan byl proradný prostopášník a bylo mu lehko připoutat k sobe a své straně nejen ty, kdož se mohli důvodně obávat Richardova hněvu pro zločiny spáchané v jeho nepřítomnosti, ale i početné skupiny „smělců v bezzákonnosti“, kteří se vrátili domů z křižáckých výprav. Byla to chátra, pro kterou byl Východ školou neřestí, příčinou hmotného zbídačení a zesurovění. A nyní vkládali své naděje na obohacení do rozpoutání občanských nepokojů.

Jiným pramenem všeobecné stísněnosti a obav byly zástupy zbojníků, které, hnány zoufalstvím nad útiskem feudální šlechty a nad krutým vymáháním lesních zákonů, sdružovaly se v početné tlupy, staly se pány lesů a pustin a kladly vyzývavý odpor soudům a úřadům. Šlechtici se opevňovali na svých hradech a vládli na svých panstvích jako malí velmoži. I oni byli vůdci band, neméně nezákonných a neméně sveřepých, než byly ty, které nezakrývaly žádným pláštíkem své lupičství. Šlechta si musela vypůjčovat peníze od Židů, aby mohla vydržovat tyto námezdníky a vést okázalý a nezřízený život, který jim přikazovala jejich pýcha. Musila platit z peněz nejlichvářštější úroky. A ty rozhlodávaly jejich statky jako žravá rakovina, kterou mohli vyléčit jedině tehdy, kdyby se osvobodili bezohledným násilím na věřitelích.

Anglický lid úžasně trpěl rozličnými svízeli těchto nešťastných poměrů. Měl však důvody, aby hleděl s obavami vstříc ještě hroznější budoucnosti. A k prohloubení všech těch běd proběhla zemí nebezpečná nákaza, které nečistota, špatná výživa a bídné ubytování nižších vrstev dodávaly divoké síly. Smetla mnoho lidí v hrob. Ale ti, kdož ji přežili, mohli jen závidět těm, kdož zahynuli. Byli aspoň ušetřeni hrůz, jež se blížily.

Uprostřed veškeré té bídy se všichni stejně, chudáci jako bohatci, prosťáci jako šlechtici, zajímali o nadcházející turnaj. Byla to v těch dobách velká podívaná a lidé se jí unášeli stejně jako polohladový občan madridský, který se zajímá o výsledky býčího zápasu, ač nemá v kapse jediný reál na jídlo pro rodinu. Povinnost ani nemoc nezabránily mladým ani starým, aby se šli podívat na utkání. Při klání, které se mělo konat v Ashby v leicesterském hrabství, měli se utkat nejproslulejší přeborníci před očima samého prince Jana, který měl ozdobit svou přítomností kolbiště. O utkání byl všeobecný a dychtivý zájem. Ve stanovený den spěchaly už od úsvitu na místo utkání obrovské davy lidí všech tříd.

Jejich očím se tu otevřela krajně romantická scéna. Na okraji lesa, který se přiblížil až na míli k městu Ashby, se rozkládala širá louka krytá překrásným a jemným trávníkem. Na jedné straně obklopoval louku les, z druhé byla vroubena rozsochatými duby, z nichž některé byly opravdovými obry mezi stromy. Tento pozemek, jakoby předurčený k bojové slavnosti, skláněl se povlovně ze všech stran k rovince uprostřed, jež byla ohrazena jako kolbiště silnými koly, které vytvořily prostoru asi čtvrt míle dlouhou a asi osminu míle širokou. Dvorec měl tvar obdélníku, jehož rohy byly pro větší pohodlí diváků značně zaokrouhleny. Zápasníci vjížděli ze severní a jižní strany kolbiště mohutnými dřevěnými bránami, dosti širokými, aby jimi projeli dva jezdci vedle sebe. U každého portálu stáli dva hlasatelé s šesti trubači a se stejným počtem panošů a dále silný oddíl ozbrojenců udržujících pořádek a zjišťujících hodnost rytířů, kteří zamýšleli účastnit se těchto rytířských her.

Za jižním vchodem bylo vztyčeno pět skvělých stanů … (str. 63)

Na přirozené vyvýšenině za jižním vchodem bylo vztyčeno pět skvělých stanů zdobených višňově rudými a černými vlajkami; byly to barvy, jež si zvolili rytíři vyzývající k utkání. Lana napínající stany byla téže barvy. Před každým stanem visel štít rytíře, kterému stan patřil, a vedle něho stálo páže v podivném přestrojení za divého nebo lesního muže nebo za jinou fantastickou postavu, kterou chtěl rytíř podle svého vkusu představovat v zápase. Z těchto masek se asi vyvinuly postavy, jež obyčejně podpírají vlastní erb po obou stranách heraldického znaku. Prostřední stan byl na znamení pocty přikázán Brianovi de Bois-Guilbert. Byl to muž proslulý ve všech rytířských hrách. Přátelské vztahy k rytířům, kteří dali podnět k tomuto klání, způsobily, že byl ochotně přijat do družiny vyzývatelů, ba stal se dokonce i jejím vůdcem, ačkoliv byl členem teprve odnedávna. Po jedné straně jeho stanu byly stany Reginalda Front-de-Boeuf a Filipa de Malvoisin, po druhé straně Hugha de Grantmesnil, urozeného barona žijícího nablízku, jehož předky byli anglický nejvyšší soudce za Viléma Dobyvatele a jeho syn Vilém Rufus. Ralf de Vipont, rytíř jeruzalémského řádu johanitů a vlastník starobylého sídla v místě zvaném Vřesoviště, poblíž Ashby-de-la-Zouche, zaujímal pátý stan. Od vjezdu na kolbiště k …