Ivanhoe

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

Věř, každý stav se řídí pravidly.
Stát jako město má své zákony.
I zbojník v houšti lesních divočin
má něco společného se světem.
Vždyť od dob už, kdy Adam v ráji dlel,
byl člověk poután svazkem k člověku
a zákon svazek ten jen posiluje.

STARÁ HRA

  Nad mýtinami dubového lesa se rozbřesklo jitro. Zelené křoví se zatřpytilo milióny rosných perel. Laň vyvedla koloucha z úkrytu vysokého kapradí na volnější stezky zeleného lesa. A nikde nebyl na číhané lovec, který by zastavil vážného jelena kráčejícího v čele parohatého stáda.

Všichni zbojníci se shromáždili u stromu na stezce na Jelením vrchu, kde se obyčejně scházeli. Strávili zde noc, osvěžujíce se po námahách obléhání buď vínem, nebo spánkem, nasloucháním vyprávění jiných nebo přetřásáním událostí dne. Kořist, kterou úspěch vložil do rukou jejich vůdce, skládali na jednu hromadu.

Byla to opravdu velká hromada, přestože mnoho věcí padlo za oběť požáru. Množství stříbra, ozdobných brnění a skvělých šatů se dostalo do rukou odvážných zbojníků, kteří se nezalekli žádného nebezpečí, když je očekávala taková odměna. Ale pravidla této skupiny byla tak přísná, že se nikdo neodvážil sáhnout na kořist, jež tu ležela na hromadě a čekala na rozhodnutí vůdce.

Zbojníci se teď shromáždili pod tímto věkovitým dubem. Nebyl to však týž strom, k němuž v dřívější části našeho příběhu vedl Locksley Gurtha a Wambu. Tento dub tvořil střed lesního amfiteátru vzdáleného asi půl míle od pobořeného torquilstonského hradu. Locksley zde seděl na jakémsi drnovém trůnu, navršeném pod spletitými větvemi obrovského dubu. Lesní družina se shromáždila kolem něho. Po pravici si posadil Černého rytíře, nalevo od něho seděl Cedrik.

„Odpusťte, že jsem tak smělý, urození pánové,“ řekl omluvně, „ale v těchto lesích panuji já, jsou mým královstvím. A ztratil bych respekt svých nevázaných poddaných, kdybych v svém panství postoupil toto čestné místo kterémukoli smrtelníku. – A teď, pánové, kdo jste viděl naposled našeho kaplana? Kde je náš páter? Jsme přece křesťané a pracovní den je třeba začít modlitbou.“

Ale nikdo neměl ani potuchy, kam se poděl copmanhurstský mnich.

„Bůh nás chraň ode všeho zlého!“ zvolal náčelník zbojníků. „Doufám, že se veselý páter jen kapánek déle zdržel u vína. Kdo ho viděl od pádu tvrze?“

„Já,“ ozval se Mlynář. „Viděl jsem ho vrtět se u vchodu do jednoho sklepa. Přísahal při všech svatých v kalendáři, že nepovolí, dokud neochutná Front-de-Boeufovo gaskoňské víno.“

„Všichni svatí ať ho chrání!“ zvolal náčelník. „Podíval-li se příliš hluboko do sudu, zahynul možná při zkáze hradu! – Hybaj, Mlynáři! – Vezmi s sebou dost lidí a poohlédni se po něm na místě, kdes ho viděl naposled! Stříkej vodu z příkopu na hořící rozvaliny; odklidím je kámen za kamenem, dokud nenajdu našeho pátera-vyholence!“

Počet těch, kteří vyskočili, aby se vydali za touto povinností, byl značný – uvážíme-li, že dělení kořisti mělo právě začít – a svědčil o tom, jak jim blaho jejich duchovního otce leží na srdci.

„A my se zatím dáme do práce,“ rozhodl Locksley, „neboť až se roznese zpráva o tomto smělém činu, bandy de Bracyho a ostatních Front-de-Boeufových spojenců vyrazí proti nám a bude nám jen zdrávo, zmizíme-li z těchto míst. Urozený Cedriku,“ pravil, obraceje se k Sasovi, „kořist je rozdělena na dva díly; vyber si část, jež se nejlíp hodí k odměně těch tvých lidí, kteří se účastnili našeho dobrodružství.“

„Dobrý střelče,“ řekl Cedrik, „jsem sklíčen žalem. Urozený Athelstane z Coningsburghu, poslední výhonek blahoslaveného Vyznavače, už není mezi živými. A s ním zašly naděje, jež se už nikdy nesplní. – Jeho krev zhasila jiskru, kterou lidský dech už neroznítí. Moji lidé, kromě hrstky, která je zde se mnou, čekají jen na můj návrat, aby dopravili důstojné pozůstatky urozeného Athelstana k poslednímu odpočinku. Lady Rowena se chce vrátit do Rotherwoodu a musí jet v náležitém doprovodu. Byl bych vás již opustil, ale čekal jsem – nikoli na kořist, přísahám při Bohu a svatém Witholdu, že já a nikdo z mých lidí si nevezmeme ani troník – čekal jsem jen, abych tobě i tvým statečným střelcům poděkoval za život i čest, které jste zachránili.“

„Ano, ale udělali jsme nejvýše tak polovinu práce,“ ohrazoval se vůdce zbojníků, „vezmi tedy část kořisti, abys mohl odměnit své sousedy a druhy.“

„Jsem dost bohat, abych je odměnil ze svého,“ odpověděl Cedrik.

„A leckteří byli dost moudří, aby se odměnili sami; neodejdou se zcela prázdnýma rukama. Všichni nenosí bláznovskou čapku,“ poznamenal Wamba.

„Budiž jim přáno,“ omlouval je Locksley, „pravidla, jimiž se řídíme, víží jen nás.“

„Ale jak se odměním tobě, můj ubohý druhu,“ obrátil se Cedrik k šaškovi a objal ho. „Byls hotov jít za mě do vězení, ba i na smrt! Všichni na mě zapomněli, jen chudák šašek mi zůstal věrný.“

V očích drsného thána se při těchto slovech chvěla slza – byl to projev citu, jaký v něm nevzbudila ani Athelstanova smrt. V nerozumující příchylnosti šaška bylo něco, co se dotklo jeho srdce víc než smutek za zemřelého.

„Copak? Jakpak?“ zvolal šašek, vymaňuje se z objetí svého pána. „Budete-li šaška odměňovat slanou vodou, i on bude musit zaplakat kvůli vám, a co se potom stane s jeho živností? Strýčku, chcete-li mi skutečně způsobit radost, dejte milost mému kamarádu Gurthovi, který ukradl trochu pracovní doby vám, aby ji věnoval vašemu synovi.“

„Odpustit!“ pravil Cedrik. „Nejen že mu odpustím, ale odměna ho nemine. Poklekni, Gurthe!“ Pasák sviní se vrhl okamžitě k nohám velitele. „Už nejsi rab a nevolník,“ řekl Cedrik. „Jsi svobodný a volný člověk v městě i mimo město, v lese i v poli. Jménem svým i svých potomků uděluji navždy tobě i tvým potomkům lán země na walburghamském panství. A trest boží ať padne na hlavu toho, kdo by se tomu vzepřel.“

Gurth, nikoli již nevolník, nýbrž svobodník a držitel půdy, povstal a radostně povyskočil.

„Kováře a pilník!“ volal. „A pryč s obojkem z šíje svobodníka! – Šlechetný veliteli! Dodalo mi to dvojnásob síly a budu dvakrát nadšeně…