Ivanhoe

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

„Budu se jí kořit, jako se lev uchází o lvici.“

DOUGLAS

  Zatímco se v jiných částech zámku odehrávaly tyto scény, očekávala Židovka Rebeka svůj osud ve vzdálené a odloučené hradní věži. Dva přestrojení únosci ji tam zavedli a strčili ji do nepatrné cely. Setkala se v ní s jakousi starou čarodějnicí, která si stále mumlala saské říkadlo, jako by udávala takt krouživému tanci vřetena na podlaze. Když Rebeka vstoupila, stařena zdvihla hlavu a pohlédla mračně na krásnou Židovku s jedovatou závistí, s jakou obyčejně stáří a ohyzdnost, které se spojily v bídě, hledí na krásu a mládí.

„Seber se a táhni, stará ostudo,“ křikl na ni jeden z mužů, „pán to nařizuje! Vykliď místnost pro hezčího hosta!“

„Ano,“ odpovídala babice, „to je také jedna odměna za prokázané služby. Kdysi jsem mohla jediným slůvkem vyhodit ze sedla a ze služby nejlepšího zbrojnoše mezi vámi, a teď kdejaký slouha na mě huláká, abych se sebrala a klidila.“

„Urozená dámo Urfriedo,“ řekl druhý muž, „nerozumuj, seber svých pět švestek a zmiz! Je to pánův rozkaz a budeš poslouchat jako hodiny. Vydováděla ses, babičko, dohrálas svou písničku. Teď jsi stará válečná herka, kterou vyhnali na úhor. Tancovalas, teď se už sotva belháš. Tak, belhej se!“

„Proklatí psi!“ lála stařena. „Ať mi zlý duch Zernebok urve od těla úd po údu, hnu-li se ze svého kouta, dřív než dopředu všechno konopí z přeslice!“

„Pak si to vyřiď s pánem sama, stará vědmo,“ křikl na ni ještě muž a odešel. Nechali Židovku se stařenou, vnutivše jí tak Rebečinu společnost.

„Jaké čertoviny to mají asi za lubem?“ šeptala si čarodějnice, vrhajíc občas na Rebeku kosý a zakaboněný pohled. „Lehko hádat – jasné oči, černé kudrny a kůže jako papír, dokud jej kněz neumaže svým černým pomazáním. Ach, lehko hádat, proč ji strkají do téhle osamělé věže. Jako bys tu byla pět set sáhů pod zemí – křič jak chceš, nikdo tě neuslyší. Jen sovy ti budou přítelkyněmi, krasavice. Na jejich houkání dají asi tolik jako na tvůj nářek. Jsi cizinka,“ poznamenala, když si všimla Rebečiných šatů a turbanu. „A odkudpak? Saracénka? Egypťanka? Proč neodpovídáš? Umíš plakat, a mluvit bys nedovedla?“

„Nezlobte se, matičko,“ prosila Rebeka.

„To stačí,“ odpověděla Urfrieda, „člověk pozná lišku po chvostu a Židovku po jazyku.“

„Pro boží smilování,“ obrátila se k ní Rebeka, „řekni mi, jak skončí násilí, které mě sem přivedlo? Chtějí snad, abych položila život za své náboženství? Ráda to učiním!“

„Život, má milá?“ odpověděla stařena. „Jaképak by z toho měli potěšení? Ne, věř mi, tvůj život není v nebezpečí. Využijí tě, jako využili kdysi urozeného saského děvčete. Jsi Židovka, proč bys měla naříkat, že tě nepotkal lepší osud? Podívej se na mě … Byla jsem mladá a krásnější než ty, když Reginaldův otec Front-de-Boeuf a jeho Normani dobyli tohoto hradu. Můj otec se sedmi syny hájil naši dědičnou tvrz poschodí za poschodím, pokoj za pokojem, nebylo síně, nebylo schodu, který by nebyl kluzký jejich krví. Zahynuli, zahynuli do jednoho. A já, ještě než vychladli a jejich krev uschla, jsem se stala obětí zvůle a výsměchu dobyvatele.“

„Což není žádné pomoci? Nelze utéci?“ zvolala Rebeka. „Bohatě, bohatě se ti odměním!“

„Takové myšlenky vypusť z hlavy,“ zrazovala ji stařena. „Odtud se odchází jen bránou smrti. – A ta se pro nás otvírá pozdě, příliš pozdě,“ dodala, potřásajíc šedou hlavou. „Útěchou je, že tu necháváme za sebou stejné ubožačky, jako jsme byly my. Sbohem, Židovko! – Ať židovka nebo křesťanka, tvůj osud bude stejný. Jsi v rukou lidí, kteří se před ničím nezastaví a neznají slitování. Sbohem, povídám, skončila jsem s nití – tvůj úkol začíná!“

„Zůstaň, proboha, zůstaň!“ volala Rebeka. „Zůstaň a třeba mě proklínej a hanob! Ale pokud jsi zde, cítím se přece trochu pod tvou ochranou.“

„Ani Matka boží tě neochrání,“ odpověděla stařena. „Tam stojí,“ a ukázala na hrubý obraz Panny Marie, „uvidíš, zda od tebe odvrátí osud, který tě čeká.“

Po tomto chmurném proroctví se vybelhala z místnosti, s tváří staženou výsměšným úšklebkem, který ji hyzdil víc než obvyklý mrak na její tváři. Zavřela za sebou dveře. Sestupovala pomalu a namáhavě po úzkém schodišti. Rebeka ji slyšela proklínat při každém kroku příkrost schodů.

Rebeka mohla nyní očekávat ještě hroznější osud než Rowena, neboť patřila k utlačovanému plemeni. Jak mohla doufat, že jí projeví i jen stín obřadnosti a ohledů, které prokázali Roweně? A přece přirozenou silou ducha a tím, že byla zvyklá přemýšlet o věcech, byla Židovka lépe připravena na nebezpečí, které jí hrozilo. Od nejčasnějšího mládí byla silné a vnímavé povahy. Bohatství a okázalost, které viděla v otcovském domě i u jiných bohatých Židů, ji nezaslepily tak, aby neviděla nejistotu, v níž žili. Jako Damokles při známé hostině i ona stále viděla uprostřed té nádhery meč zavěšený na vlásku nad hlavami svých lidí. Tyto úvahy mírnily povahu, kterou by jiné okolnosti mohly uhníst v povahu pyšnou, domýšlivou a umíněnou, a vnukaly jí zdravější názory.

Otcův příklad a jeho poučení naučily Rebeku, aby se chovala vlídně ke všem, s nimiž přicházela do styku. Nemohla ho dobře napodobit v jeho podlézavosti, neboť nebyla mrzkého ducha a neznala tu věčnou bázlivou ustrašenost, která ho k podlézavosti nutila. S hrdou skromností se podrobovala krutému postavení dcery opovrhovaného národa. Ale byla si vědoma, že by právem zasluhovala vyššího postavení, než jaké připouštěla despotická libovůle rasového předsudku.

Takto připravena na životní nesnáze, obrnila se Rebeka nezbytnou rozhodností, aby jim čelila. Situace, v níž se octla, vyžadovala, aby se duševně soustředila. Učinila to tedy.

Nejprve se rozhlédla pečlivě po síni. Zjistila, že dává málo naděje na útěk a poskytuje málo ochrany. Nikde žádná tajná chodba ani padací dveře. Kromě dveří vedoucích do hlavní budovy, jimiž přišla,’ byla místnost kolem dokola uzavřena vnější zdí věže. Uvnitř nebyla na dveřích ani závora, ani zástrčka. Jediné okno vedlo na věžní ochoz s cimbuřím a vzbudilo zpočátku v …