Ivanhoe

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Ó běda, kolik hodin, roků minulo,
co lidé za tím stolem seděli
a lampa nebo svíce na něm hořela!
Mně zdá se, ozvěna že zašlých dob
v tom temném prázdnu stropů ševelí
jak otálivé hlasy zemřelých,
již pod drnem svůj věčný sní už sen.

ORRA, tragédie

  Zatímco se konaly tyto přípravy k osvobození Cedrika a jeho druhů, ozbrojenci, kteří je zajali, spěchali, aby je dopravili do bezpečného vězení. Soumrak rychle klesal a loupežnická rota se dobře nevyznala v lesních cestách. Několikrát musili učinit delší zastávku, ba dokonce se musili i vrátit a dát se znovu správným směrem. Teprve s rozbřeskem letního jitra nabyli jistoty, že jsou na správné cestě. Se světlem se jim vrátila také sebedůvěra a průvod se nyní bral rychle vpřed. Mezitím vedli vůdci banditů mezi sebou vážný rozhovor.

„Pane Maurici,“ řekl templář de Bracymu, „měl bys nás teď opustit, abys připravil druhý akt své tajemné hry. Musíš přece ještě vystoupit v roli rytíře osvoboditele.“

„Rozmyslil jsem si to,“ prohlásil de Bracy, „neopustím tě, dokud svou kořist bezpečně neukryji na Front-de-Boeufově hradě. Tam se představím lady Roweně ve své skutečné podobě. Snad ji přesvědčím, že násilí, jehož jsem se dopustil, bylo jen výsledkem nezkrotné vášně, kterou k ní chovám.“

„A proč ta změna v plánu, de Bracy?“ divil se templářský rytíř.

„O to se nestarej!“ odpověděl jeho společník.

„Doufám, pane rytíři,“ řekl templář, „že nepodezíráš čestnost mých úmyslů, jak se ti to snažil nasadit do hlavy Fitzurse.“

„Myslím si jen svoje,“ odvětil de Bracy. „Ďábel se prý raduje, okrade-li zloděj zloděje; a každý ví, že i kdyby ďábel soptil oheň a síru, neodvrátil by templáře od jeho úmyslů.“

„A zrovna tak málo kapitána sboru dobrovolníků, aby podezíral přítele a kamaráda z ničemností, které sám kdekomu provádí,“ byla templářova kousavá odpověď.

„To jsou zbytečná a nebezpečná obvinění,“ pravil de Bracy, „znám dobře mravy templářského řádu. Neudělám nic, co by ti umožnilo, abys mě připravil o krásnou kořist, pro kterou jsem tolik riskoval.“

„K čemu ty strachy? Což neznáš sliby našeho řádu?“ tázal se templář.

„Znám – až příliš dobře,“ řekl de Bracy, „a vím také, jak je zachováváte. Milý pane templáři, zákony rytířství se vykládají v Palestině velmi volně. A v tomto případě nehodlám spoléhat na tvé svědomí.“

„Řeknu ti čistou pravdu,“ prohlásil templář. „Ta tvá modrooká krasavice mě vůbec nezajímá. Jede s námi jiná, která se mi víc líbí.“

„Cože? Chceš se snad snížit k služebné?“ rozhorlil se de Bracy.

„Ani ve snu, pane rytíři,“ odsekl povýšeně templář. „Nikoli, k služebné se nesnížím. Vedu si kořist stejně půvabnou, jako je tvá.“

„U svaté mše, snad nemyslíš tu krásnou Židovku?“

„A kdyby! Co může kdo mít proti tomu?“ zvolal Bois-Guilbert.

„Nikdo nic,“ řekl de Bracy, „nevadí-li ti slib bezženství anebo nebrání-li ti svědomí v pletkách s Židovkou.“

„Pokud jde o slib, velmistr řádu mě ho zbavil,“ vysvětloval templář. „A pokud jde o svědomí – muž, který zabil tři sta Saracénů, nemusí věru vážit každý hříšek jako vesnické děvče před velkopáteční zpovědí.“

„Víš asi nejlíp, co si můžeš dovolit,“ poznamenal de Bracy. „Ale byl bych přísahal, že ti padl do očí víc měšec starého lichváře než jeho černovlasá dcera.“

„Mám plné pochopení pro to i pro ono,“ souhlasil templář. „Ale starý Žid – to je jen poloviční kořist. Musím se dělit o výtěžek s Front-de-Boeufem, který nám přece nepropůjčí hrad jen kvůli našim modrým očím. Z tohoto podniku musím dobýt něčeho, co by patřilo jen mně. Mé oko utkvělo se zalíbením na hezké Židovce. Teď tedy víš, za čím jdu, a provedeš snad, cos měl původně v úmyslu, či ne? – Vidíš přece, že se nemáš ode mě čeho bát.“

„Ne, zůstanu u své kořisti,“ odvětil de Bracy, „snad je pravda, co říkáš; ale nelíbí se mi výsady, kterými tě obdařil velmistr, ani zásluhy, které sis získal ubitím tří set Saracénů. Získáváš odpustky příliš lehko, aby tě pro nějaký hříšek bolela hlava.“

Za tohoto hovoru obou hodnostářů se Cedrik pokoušel vymámit ze svých strážců, kdo vlastně jsou a jaké s ním mají úmysly.

„Možná že jste Angličané,“ mluvil k nim, „a přece, dobré nebe, přepadáte krajany jako Normani. Snad jste sousedé a měli byste být mými přáteli, neboť který můj soused, je-li Angličan, má důvod, aby se ke mně choval jinak než přátelsky? Povídám vám, že jsem chránil i ty z vás, kteří byli obviněni ze zbojnictví, protože jsem litoval jejich bídy a s nimi jsem proklínal útlak tyranské šlechty. Co tedy máte proti mně? A k čemu vaše násilí? Vedete si hůře než zvířata. Chcete je snad napodobit i v tom, že mlčíte?“

Ale Cedrikovy řeči narážely na hluché uši. Strážci měli příliš mnoho důvodů k mlčení. Nedali se pohnout ani hněvem, ani domluvami, aby otevřeli ústa. Měli naspěch a jeli rychle, až se na konci stromořadí obrovských stromů objevil Torquilstone – nyní šedivé a starobylé sídlo Reginalda Front-de-Boeuf. Byla to nevelká tvrz s velikou a vysokou čtyřhrannou věží obklopenou na obvodu vnitřního dvorce nižšími budovami. Kolem vnějšího valu vedl hluboký příkop, zavodňovaný z blízké říčky. Front-de-Boeuf, jehož prudká povaha ho často přiváděla do sporu s nepřáteli, zesílil opevnění svého hradu tím, že přistavěl na vnější zdi věže, jež chránily tyto valy bočně ze všech stran. Přístup k tvrzi byl, jako na většině hradů té doby, klenutým předmostím zakončeným a chráněným malou hláskou v každém rohu.

Pohled na věž Front-de-Boeufova zámku, zdvíhající šedá a omšelá cimbuří v záři ranního slunce nad okolními lesy, vnukl Cedrikovi rázem přesnější ponětí o příčinách jeho neštěstí.

„Byl jsem nespravedlivý k lupičům a zbojníkům, když jsem myslil, že vy bandité k ním patříte,“ zvolal. „Mohl jsem zrovna tak považovat lišky těchto houštin za žravé vlky Francie. Řekněte, psi, co vlastně chce ode mě váš velitel: život, nebo peníze? Je snad příliš drzé, aby dva Sasové jako já a urozený Athelstane vlastnili půdu v zemi, která je dědictvím jejich rodu? Usmrťte nás a dovršte svou tyranii zahubením našich životů, jako jste …