Ivanhoe

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

Vždyť všichni žijí zdáním. A proč ne?
Jím žije žebrák, dvořan prohnaný
jím statků, hodností a moci dobývá.
Kněz zdáním nezhrdne a voják nahradí
jím to, co štěstí nedá. Každý ví, oč jde,
a všichni budí zdání. Kdo s tím se spokojíš,
že jevíš se, čím jsi, pak stav se na hlavu –
jsi vyřízen; ó, takový je svět.

STARÁ HRA

  Albert Malvoisin, nebo v jazyku řádu preceptor templestowského zřízení, byl bratrem onoho Malvoisina, o němž se již tu a tam stala zmínka v našem vyprávění. A jako tento baron byl i on důvěrníkem a spojencem Briana de Bois-Guilbert.

Albert templestowský byl zvlášť význačnou postavou mezi neukázněnými a prostopášnými členy, kterých měl řád v svých řadách až příliš mnoho. Od odvážného Bois-Guilberta se však lišil tím, že dovedl své neřesti a ctižádosti zakrývat rouškou pokrytectví a předstírat fanatismus, kterým v duši opovrhoval. Kdyby se byl velmistr neobjevil tak náhle a nenadále, nebyl by v Templestowe zahlédl nic, co by svědčilo o uvolnění disciplíny. A ačkoli byl překvapen a do jisté míry usvědčen, Albert Malvoisin naslouchal výtkám představeného s velikou pokorou a zároveň projevil velkou ochotu napravit vytýkané nepřístojnosti. Nakonec se mu podařilo vzbudit dojem, že templestowská obec, která se v poslední době oddávala nespoutanému rozkošnictví, je plna odříkání a zbožnosti. I Lukáš Beaumanoir začal nabývat o Malvoisinově morálce lepšího mínění, než jaké v něm vzbudil první dojem při vstupu do preceptoře svěřené Malvoisinově péči.

Tyto příznivé dojmy velmistrovy velmi utrpěly zprávou, že Albert přijal do domu zasvěceného zbožnosti židovskou zajatkyni, a co horšího, jak bylo lze se dokonce obávat, milostnici jednoho z řádových bratří. A tak když se Albert před velmistrem objevil, spočinuly na něm zraky plné nezvyklé přísnosti.

„V tomto domě, zasvěceném účelům svatého řádu chrámového,“ pravil přísně velmistr, „je židovská holčice, kterou sem, pane preceptore, přivedl jeden z našich náboženských bratří, a vy jste to strpěl.“

Albert Malvoisin nevěděl zmatkem kudy kam. Nešťastná Rebeka byla uzavřena ve vzdálené a tajné části budovy. Učinil vše, aby její přítomnost v tvrzi zůstala utajena. V očích Beaumanoirových četl, že jemu i Bois-Guilbertovi hrozí zkáza, nepodaří-li se mu odvrátit hrozící bouři.

„Proč jste oněměl?“ pokračoval velmistr.

„Bude mi dovoleno odpovědět?“ odvětil preceptor tónem nejponíženější pokory. Chtěl otázkou získat jen trochu času, aby uspořádal své myšlenky.

„Mluvte, dovoluji vám,“ pravil velmistr. „Mluv a řekni, zdali znáš základní svaté pravidlo našeho řádu: De commilitonibus Templi in sancta civitate, qui cum miserrimis mulieribus versantur, propter oblectationem carnis?“

„Ovšem, nejdůstojnější otče,“ odpověděl preceptor, „nebyl bych hodnostářem řádu, kdybych neznal tento důležitý zákaz.“

„Jak se tedy stalo, táži se ještě jednou, žes připustil, aby si jeden z bratří přivedl milostnici, a k tomu židovskou čarodějku, do tohoto svatého místa a tím je poskvrnil a znesvětil?“

„Židovskou čarodějku?“ žasl Albert Malvoisin. „Svatí andělé, stůjte při nás!“

„Ano, bratře, řekl jsem židovskou čarodějku!“ zvolal přísně velmistr. „Či odvážíš se popřít, že tato Rebeka, dcera mrzkého lichváře Izáka z Yorku a žákyně hanebné čarodějnice Miriam, zdržuje se nyní – hanba pomyslit, hanba to říci! – ve zdech této preceptoře?“

„Vaše moudrost, nejdůstojnější otče,“ odpověděl preceptor, „rozptýlila temnoty v mých očích. Prohlédl jsem. Velmi jsem se divil, že by tak dobrý rytíř jako Brian de Bois-Guilbert mohl být očarován půvaby této ženštiny. Přijal jsem ji do tohoto domu, jen abych postavil hráz jejich vzrůstající důvěrnosti; jinak by se jejich důvěrnost jistě upevnila a způsobila by pád našeho zbožného a statečného bratra.“

„Nedošlo tedy dosud k ničemu, co by bylo porušením jeho slibu?“ naléhal velmistr.

„Jak? Pod touto střechou?“ hrozil se preceptor znamenaje se křížem. „Chraň nás svatá Magdaléna a deset tisíc neposkvrněných panen! Ne! Přijal-li jsem ji, zhřešil jsem jen z poblouzené myšlenky, že zlomím kouzlo, kterým tato Židovka našeho bratra opřádá! A to kouzlo se mi zdálo tak nepřirozené a zvláštní, že jsem v něm viděl jakýsi záchvat šílenství, který třeba léčit spíše soucitem než výtkami. Ale když vaše důstojná moudrost odhalila v této židovské poběhlici čarodějnici, je tím plně vysvětleno jeho milostné poblouznění.“

„Ovšem! Ovšem!“ zvolal Beaumanoir. „Vidíš, bratře Konráde, kam to vede, podlehneme-li prvním léčkám a svodům satanovým! Vzhlédneme k ženě jen pro potěchu svých očí a pro potěchu z toho, co muži nazývají ženskou krásou; a odvěký nepřítel – lev řvoucí – nabude hned nad námi vlády, dokončí kouzly a čáry, co zahálčivost a bláznovství započaly. Bratr Bois-Guilbert zasluhuje možná spíš soucitu než přísného potrestání, spíš podpory naší berly než ran prutem. Možná že se nám podaří modlitbami a domluvami odvrátit ho od jeho poblouznění a uvést ho zase do bratrského lůna.“

„Byla by to hrozná škoda,“ promluvil Konrád Mont-Fitchet, „kdyby měl řád pozbýt jednoho z nejlepších kopiníků právě v době, kdy svatá obec potřebuje svých synů nejvíce. Vždyť Brian de Bois-Guilbert vlastnoručně zabil tři sta Saracénů.“

„Krev těchto proklatých psů,“ řekl velmistr, „bude sladkou a líbeznou obětí svatým andělům, jimiž tito psi pohrdají a kterým zlořečí; a s jejich pomocí budeme bojovat proti kouzlům a čárům, do jejichž sítí byl náš bratr lapen. Ale tato hanebná čarodějka, která obestřela svými kouzly bratra svatého chrámu, musí zemřít.“

„Ovšem anglické zákony,“ pronesl preceptor. Ačkoli byl krajně potěšen, že rozhořčení se tak šťastně odvracelo od něho i od Bois-Guilberta a dávalo se jiným směrem, začal se nyní obávat, aby se věc nehnala příliš daleko.

„Anglické zákony,“ přerušil ho Beaumanoir, „opravňují a zavazují každého soudce k výkonu spravedlnosti v okruhu jeho pravomoci. Nejmenší baronek může na svém panství zatknout, soudit a odsoudit jakoukoli čarodějnici. Kdo odepře toto právo velmistru svatého chrámu …