Victor Hugo

Jeden z největších francouzských básníků a spisovatelů 19. století Victor Marie Hugo se narodil roku 1802 v Besanconu. Byl synem generála Napoleonské armády (bonapartisty) a pobožné matky, která byla naopak přívrženkyní krále a monarchie (royalistka).

Hugo začal psát již v dětství. S bratrem Abelem založil založil časopis Le Conservateur littéraire (1819). Zde publikoval své články. Od roku 1920 uveřejňoval i své básně tradiční formy monarchisticky inspirované. Roku 1822 debutoval sbírkou Odes poésies diverses (Ódy a rozličné básně). V tomto roce dostal také od Ludvíka XVIII. penzi a oženil se s Adélou Foucherovou. V té době se rozhodl žít pro literaturu.

Roku 1824 navázal spolupráci s časopisem La Muse francaise. Karel X. jej vyznamenal stužkou Čestné legie.

Rok 1827 byl předělem v Hugově životě. Uveřejnil 1. ódu na Napoleona a drama Cromwell, kterým se přihlásil k romantismu. Po revoluci 1830-43 přichází Hugovo literárně nejplodnější období. Dokázal v něm mimo jiné, že byl předním představitelem romantismu. Zároveň se od roku 1831 věnoval i dramatu. Po neúspěchu dramatu Les Burgraves (Kasteláni 1843) přestal však divadelní hry psát a začal se věnovat románu.

V roce 1841 se stal členem Francouzské akademie a v letech 1843-48 jeho literární aktivita ochabla. Hugo se angažoval více politicky. Odměnou mu byla hodnost paira Francie. Po revoluci 1848-51 se stal republikánem a poslancem ústavodárného shromáždění. Stále výrazněji se obracel k republikánské levici.

Po převratu dne 2.12.1851 jako jeden z nejnekompromisnějších odpůrců Napoleona III. odešel do exilu do Belgie, později na anglické ostrovy Jersey a Guernesey. Zde začal v letech 1855-70 opět psát. Po pádu Napoleona III. se po 18letém exilu vrátil do Francie. Jako poslanec a senátor od roku 1876 trval až do své smrti na hodnotách liberálního humanismu.

Victor Hugo Zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu.

Hugo se zasloužil o obnovu francouzské poezie a stal se zakladatelem romantismu.

Dobrá žena muže inspiruje, vtipná ho zaujme, krásná ho okouzlí, ale soucitná ho dostane.

Srdce je malá věc, ale žádá si velké věci. Ono samo nepostačilo by kotěti na oběd, a přece mu celý svět není dost.

Pospíchejte, lepší osud už čeká.

Kdo viděl rozbouřené moře a rozzuřenou ženu, raději polituje manžela než námořníka.

Muži chodí na lov, ženy loví.

Lze čelit invazi armád, nelze čelit invazi myšlenek.

Čtyřicítka – to je stáří mladých, padesátka – mládí starých.

Život je čekání na to, kdy se naše sny změní ve skutečnost.

Největším uměním je ve štěstí neztratit rozvahu a v neštěstí klid.

Na světě není nic mocnějšího než myšlenka, která přišla včas.

Zvědavost je forma ženské odvahy.

Muž chce být první láskou ženy, žena poslední láskou muže.

Největším štěstím v životě je přesvědčení, že jsme milováni.

Den, kdy se člověk ani jednou nezasmál, by měl považovat za ztracený.

Láska je mocnější než zapomenutí.

Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě.

Ženy nás insprirují k velkým činům, a pak nám brání v jejich uskutečnění.

Žena je hádankou, dítě jejím rozluštěním.

Jdi s tím, kdo tě miluje.

Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá.

Duše napomáhá tělu. Je to jediný pták, který klec podpírá.

K dobré knize je třeba dobrých čtenářů.

Slovo má lehkost větru a sílu hromů.

Jen jeden div je větší než moře, a tím je nebe. Jen jeden div je větší než nebe, a tím je nitro lidské duše.

Vezmi lásce iluzi a vezmeš jí všechnu potravu. Každý obdiv pomáhá lásku pěstovat, ať je to obdiv tělesný nebo duševní. Ostatně ženě se nikdy nemá říkat nic, co nemůže dobře pochopit. Hloubá nad tím, a často nesprávně. A když hloubá nad něčím, co je nejasné a záhadné, skončí to obyčejně špatně. Uklouzne jedno slůvko a jeho postupné odrazy rozloučí to, co k sobě lnulo. Kolikrát se stane, aniž se ví jak, že srdce se nepozorovaně vyprázdní jen proto, že je zasáhlo slovo nazdařbůh pohozené. Milující najednou pozoruje, jak jeho štěstí mizí. Nic není hroznějšího jak puklá nádoba, jejíž obsah pozvolna, ale nezadržitelně uniká.

Hněv žen je jako déšť v lese. Padá dvakrát.

Poklona je něco jako polibek přes závoj.

Když osud srazil tě, přispěl k tvé větší slávě.
Vzdej dík i nezdaru, vždyť ke škodě ti není,
po každém pokoření
zříme, jak stoupáš výš, než odkud klesls právě.

Victor Hugo