Záhady Udolfa II

Kapitola XLVII

Svým myšlenkám nedávej jazyku.

— SHAKESPEARE

Baron St. Foix, který starostí o přítele té noci vůbec neusnul, byl na nohou již za prvního kuropění a rovnou se vydal za hrabětem. Ve chvíli však, kdy přecházel kolem jeho pracovny, zaslechl uvnitř kroky, a když zaklepal na dveře, přišel mu otevřít sám ten, koho hledal. Z radosti nad tím, že jej vidí živého a zdravého, a pln napjatého očekávání, jaké zprávy od něho uslyší, nepovšiml si ihned neobyčejně vážného výrazu přítelovy tváře, a teprve zdrženlivé odpovědi hraběte jej na to upozornily. Hrabě se pak s úsměvem snažil rozptýlit jeho zvědavost několika humornými poznámkami, ale baron se nedal jen tak lehce odbýt a jal se obléhat přítelův sluch dotazy tak důtklivými, až posléze hrabě nasadil opět vážný tón a řekl: „Milý příteli, buďte tak hodný a přestaňte již na mne naléhat. A při té příležitosti bych vás také rád poprosil, abyste se mě ani v příštích dnech, pokud by vám na mém chování bylo něco divného, na nic nevyptával. Nerozpakuji se vám přiznat, že jsem nešťasten a že stráž, kterou jsem držel, mi Ludovika objevit nepomohla. O tom ostatním, co se v noci zběhlo, vám zatím povědět nemohu – musíte mi to prominout.“

„Ale kde je Jindřich?“ zeptal se baron, udiven a zklamán tím odmítnutím.

„Zdráv ve své komnatě,“ odvětil hrabě. „Věřím, že po tom, oč jsem vás požádal, drahý příteli, se ani jeho nebudete na nic vyptávat.“

„Ovšemže ne,“ prohlásil baron poněkud dotčeně, „cožpak jste neřekl, že by vám to bylo nemilé? Ale přesto si myslím, drahý příteli, že o mé diskrétnosti nemusíte mít žádné pochybnosti – nač tedy všechny ty okolky? Nebo se snad mám domnívat – nezlobte se, ale jinak si to vyložit neumím –, že jste objevil něco, co vás přivedlo na mou víru, a že již nejste oním nevěřícím Tomášem, jakým jste byl ještě donedávna?“

„Nemluvme již o tom,“ řekl hrabě. „Můžete si být jist, že nutí-li mě něco nesvěřit se ani nejlepšímu příteli – a tím jste mi již dobrých třicet let –, má to svou vážnou příčinu. A doufám též, že to nikterak neotřese vaší důvěrou v mou upřímnost a úctu k vám.“

„O tom netřeba pochybovat,“ ubezpečil jej baron, „i když nemohu popřít, že vaše mlčení mě velmi udivuje.“

„To uznávám,“ souhlasil hrabě, „a tím spíš vás také musím znovu se vší vážností poprosit, abyste před ostatními nedal na sobě nic znát, a to ani tehdy, kdyby vás na mém chování k nim cokoli překvapilo.“

Baron mu to bez dalšího vyptávání přislíbil, a když si chvíli pohovořili o běžných věcech, sešli do ranního salónku, kde hrabě vesele popřál všem dobrého jitra, několika jemně ironickými poznámkami zchladil jejich zvědavost a velmi rozverným tónem je pak ujistil, že ze severních komnat jim nehrozí pražádné nebezpečí, neboť Jindřich i on sám, jak vidno, vrátili se odtamtud bez zkřiveného vlásku.

Jindřichovi se však již tak nedařilo předstírat dobrou náladu. Seděl převážně mlčky a zadumaně, s tváří nesoucí dosud stopy nedávného strachu, a kdykoli se smíchem snažil dát najevo, jak směšné mu připadají dotazy, jež obzvlášť horlivě vznášela slečna Bearnová, bylo vidět, že mu to nejde od srdce.

Večer hrabě, pamětliv svého slibu, zašel do kláštera a Emilii překvapilo, když jej slyšela hovořit o severních komnatách tak nevážně, jakoby s lehkou ironií, a přitom i velmi neurčitě. O tom, co tam zažil, neřekl zhola nic, i když se mu osmělila připomenout jeho slib, že jí podá o výsledku pátraní zprávu, a přímo se ho zeptala, podařilo-li se mu získat nějaký důkaz o tom, že v těch komnatách straší, tu na okamžik zvážněl, ale pak, jako by se opět vzpamatoval, řekl s úsměvem: „Drahá Emilie, jste přece tak rozumná! Nedovolte ctihodné matce abatyši, aby vás nakazila svou pověrčivostí, nebo vás naučí vidět duchy v kdejakém tmavém koutě! Ale věřte mi,“ dodal s hlubokým povzdechem, „duchové mrtvých se nezjevují bez vážných příčin, jen z dlouhé chvíle či snad proto, aby pro své povyražení udivovali ty, kdo se jich bojí.“ Zmlkl, jako by chvíli přemýšlel, a potom dodal: „Ale nebudeme již o tom hovořit.“

Brzy nato se rozloučil a Emilie, když se záhy poté připojila k několika jeptiškám, s překvapením zjistila, že již vědí o tom, co se tak pečlivě snažila před nimi utajit, neboť sotvaže hrabě odešel, začaly vyjadřovat svůj podiv nad neohrožeností, s jakou se odvážil strávit noc v komnatě, ze které předtím zmizel Ludoviko. Nevěděla, jak si to vysvětlit, neboť neměla zdání, jak rychle se zvěst o nějakém zázraku či divu dokáže rozletět po širém okolí. Jeptišky získaly své informace od venkovanů, kteří zásobovali klášter ovocem a po Ludovikově záhadném zmizení si dávali dobrý pozor, aby jim z toho, co se na zámku děje, neuniklo ani to nejmenší.

Emilie mlčky poslouchala, co si jeptišky o hraběti povídají. Většinou odsuzovaly jeho chování jako nerozvážné a příliš troufalé, neboť tím, že znesvětil svou nohou místa, jež v noci navštěvuje zlý duch, ponoukal jej prý jen k ještě nenávistnějšímu hněvu.

Sestra Františka naproti tomu zastávala názor, že hrabě se zachoval jako statečný člověk, který má čisté svědomí. Věděl, že se neprovinil ničím, čím by proti sobě popudil ducha dobrého, a nebál se ani kouzel zlého, neboť se mohl s důvěrou odevzdat do vůle vyšší Moci, do vůle toho, jenž silám nečistým může poroučet a nad nevinnými drží svou ochrannou ruku.

„Hříšní nemají právo na takovou ochranu!“ prohlásila sestra Anežka. „Jen ať si dá hrabě pozor, jen ať zpytuje své svědomí! Vždyť kdo se opováží tvrdit, že je bez hříchu – žádná pozemská nevinnost není dokonalá! A přece jak široká je škála našich hříchů a do jak strašné hloubky se můžeme propadnout! Ach…!“

Hrůzný vzdech, jímž jeptiška svůj proslov zakončila, projel Emilii až do morku kostí, a když vzhlédla, viděla, jak Anežčin zrak utkvívá na jejích očích, načež sestra vstala, vzala ji za ruku, chvíli ji mlčky pozorovala a potom řekla:

„Ty jsi mladá – ty jsi nevinná! Tím chci říci, že nemáš dosud na svědomí žádný těžký hřích. – Ale máš vášně ve svém srdci – štíry; dosud spí – střez se je probudit! – začnou tě…