Záhady Udolfa II

Kapitola XXXVII

Svit měsíční též provázel mě tam,
kam Pošetilost nikdy nechodívá,
kde Volnost družkou mi a něžná Duma snivá.

— GRAY

Komtese Blance se Emilie velmi zalíbila, a když slyšela o jejím úmyslu uchýlit se do nedalekého kláštera, prosila hraběte, aby se ji pokusil přemluvit, že by ještě nějaký čas měla zůstat u nich na zámku. „A snad vám ani nemusím říkat, drahý otče,“ dodala Blanka, „jakou radost by mi to udělalo, vždyť takhle nemám nikoho, s kým bych mohla chodit na procházky nebo si číst knížky, protože slečna Bearnová dělá společnost jenom mé matce.“

Hrabě se musel pousmát, když viděl, s jakou bezelstnou naivitou nezkušeného mládí podléhá jeho dcera prvním dojmům, a ačkoli pokládal za nutné varovat ji před nebezpečnými důsledky takové unáhlenosti, v duchu ho to potěšilo, neboť ten okamžitý projev důvěry k neznámému člověku svědčil zároveň o dobrotě Blančina srdce. I on věnoval minulý večer Emilii značnou pozornost a musel uznat, že v něm po prvním setkání zanechala ten nejlepší dojem. A v tomto dobrém mínění o Emilii jej utvrdilo i to, co mu o ní v krátkosti prozradil pan Du Pont. Jenže u lidí, kteří měli vejít v úzké styky s jeho dcerou, nechtěl nic ponechávat náhodě, a protože se dozvěděl, že v klášteře sv. Kláry Emilii již dobře znají, rozhodl se navštívit nejprve abatyši, a pokud by její výpověď odpovídala jeho představám, potom teprve Emilii pozvat, aby nějaký čas strávila na zámku. Vedl jej k tomu spíš ohled na dceřino dobro než přání udělat jí radost či snaha prokázat laskavost osiřelé Emilii, jejíž osud jej však nicméně silně zaujal.

Emilie byla tak unavená, že druhý den ráno zůstala ve svém pokoji. Pana Du Ponta však hrabě u snídaně zastihl a ve jménu jejich dřívější známosti a jako syna svého velmi starého přítele jej prosil, aby se u nich nějaký čas pozdržel. Pan Du Pont ochotně pozvání přijal, neboť mu umožňovalo setrvat v blízkosti Emilie, a i když si sotva mohl připouštět naději, že by mu někdy opětovala jeho náklonnost, nedokázal zatím té lákavé vyhlídce odolat.

Jen co se Emilie poněkud zotavila, vyšla si se svou novou přítelkyní na procházku po zámeckém okolí, žasnouc nad jeho krásou právě tak, jak si to dobromyslná Blanka z upřímného srdce vroucně přála. Když pak za lesy spatřila Emilie věže kláštera, poznamenala, že to je ten klášter, do kterého se hodlá odebrat.

„Ach,“ vydechla překvapeně Blanka, „já jsem právě z kláštera odešla a vy byste do něho chtěla vstoupit? Kdybyste věděla, s jakou rozkoší se tady volně procházím, s jakým potěšením se dívám na oblohu a na všechny ty louky a lesy kolem sebe – myslím, že byste to nedělala!“

Emilie se usmála, když slyšela, s jakým zápalem komtesa Blanka hovoří, a podotkla, že se tam nemíní dát zavřít navždycky.

„Tak si to možná představujete teď,“ namítla Blanka, „ale nevíte, o čem vás jeptišky nepřesvědčí: budou se vám zdát velice milé a šťastné – vím moc dobře, co dokážou, vždyť jsem se sama o tom přesvědčila.“

Když se vrátily do zámku, odvedla Blanka Emilii do své oblíbené hlásky a odtud se pak vydaly na obchůzku starobylými komnatami, které Blanka již předtím navštívila. Emilie si se zájmem prohlížela jejich vzhled i jejich starý, ale dosud krásně zachovalý stylový nábytek a v duchu je srovnávala s těmi, jež viděla na Udolfu, kde síně i jejich zařízení byly ještě starobylejší a podivuhodnější. Její zájem upoutala stará hospodyně Dorotea, která je doprovázela a jejíž vzhled připadal Emilii stejně letitý jako předměty kolem, a také Dorotea byla zřejmě Emilií silně zaujata, neboť si ji velmi často pozorně prohlížela, a někdy přitom ani neslyšela, co se jí říká. Když Emilie vyhlédla jedním oknem, zjistila s překvapením, že jí ta krajina není neznámá. Upomněla se na louky a lesy s třpytivým potůčkem, kudy jednou večer, brzy po otcově smrti, procházela se starým La Voisinem na své zpáteční cestě z kláštera do chaloupky. Poznala teď, že je na zámku, jemuž se tenkrát stařec tak obezřele vyhnul a o němž utrousil několik pozoruhodných nápovědí.

Zaražena tímto odhalením, aniž však dobře věděla proč, chvíli o tom mlčky přemýšlela, a tu si také připomněla, jak otce rozrušilo zjištění, že je tak blízko tohoto zámku, a vůbec jak zvláštně se tenkrát choval, což jen ještě posílilo její zvědavost. Vzpomněla si i na hudbu, kterou tenkrát slyšela a o které La Voisin vyprávěl takové podivné věci, a protože by se o ní ráda dozvěděla něco víc, zeptala se Dorotey, zdali ji také někdy o půlnoci nezaslechla a zdali již někdo nevypátral, kdo je ten hudebník.

„Ano, slečno,“ odpověděla Dorotea, „tu hudbu je dosud slýchat, ale hudebníka ještě nikdo neobjevil, a věřím také, že nikdy neobjeví, i když se o něm někteří lidé ledacos dohadují.“

„Opravdu?“ vyhrkla Emilie. „Tak proč po něm dále nepátrají?“

„Ach, milostslečno, však se už něco napátrali – ale kdo může objevit ducha?“

Emilie se usmála, a když si vzpomněla, jak sama měla poslední dobou sklon propadat pověrčivosti, umínila si, že se tentokrát již nedá postrašit, ale přes veškerou snahu cítila, že se k její zvědavosti přidružil i tísnivý pocit bázně z čehosi tajemného. Rovněž Blanka, která až dosud naslouchala mlčky, se nyní zeptala, co je to za hudbu a jak dlouho se již za noci ozývá.

„Od té doby, co umřela má paní, milostslečno,“ odvětila Dorotea.

„Nechceš nám přece namluvit, že tady straší?“ řekla Blanka zpola v žertu a zpola vážně.

„Já jsem tu hudbu slýchala skoro pravidelně poté, co umřela má paní,“ trvala na svém Dorotea, „a nikdy ne předtím. Ale to není nic proti jiným věcem, o kterých bych vám mohla vyprávět.“

„Buď tak hodná a pověz nám o nich,“ žadonila Blanka, tentokrát spíš vážně než v žertu. „Moc mě to zajímá, protože jsem v klášteře slyšela sestru Jindřišku a sestru Žofii vyprávět o tuze podivných zjeveních, která prý viděly na vlastní oči!“

„Asi jste, slečno, neslyšela, proč jsme odešli ze zámku a začali bydlet v chaloupce,“ řekla Dorotea.

„Ne, nikdy!“ prohlásila nedočkavě Blanka.

„Ani o tom, proč náš milostpán, pan markýz…“ Dorotea se zarazila…