Záhady Udolfa II

Kapitola XLIX

Vy blahé kopce, hvozdy krásné,
ó luhy, co jsem miloval!
Tam uběhlo mi dětství jasné,
jež dosud nepoznalo žal.
Když od vás větry zavanou,
oblaží chvíli duši mou,
neb vlídný dech ten z lesů, polí
zkonejší srdce, které bolí.

— GRAY

Druhý den časně ráno opustila Emilie Toulouse a se soumrakem dospěla do La Vallée. Když překonala mocné rozrušení z prvního dojmu, pocítila vedle teskného smutku, který v ní vyvolal pohled na sídlo rodičů a místo jejích dětských radovánek, i jakousi tklivou a nepopsatelnou radost. Neboť čas již tak dalece otupil ostrou bolest jejího zármutku, že nyní nedočkavě procházela místy, jež jí tolik připomínala její drahé; připadalo jí, že v každém pokoji, kde je obvykle vídala, žijí dále, a cítila, že La Vallée je stále jejím nejšťastnějším domovem. Mezi prvními místnostmi, jež navštívila, byla i knihovna jejího otce. Usedla tam do jeho křesla a s tichým usmířením přenesla se v duchu do minulých časů; a třebaže jí obrázky, jež se jí přitom v paměti vybavily, vehnaly do očí slzy, nebyly to již slzy zoufalství.

Brzy po příjezdu překvapil ji návštěvou ctihodný pan Barreaux, který se již nemohl dočkat, aby dceru bývalého váženého souseda přivítal v jejím tak dlouho opuštěném domově. Přítomnost starého přítele Emilii opravdu potěšila a strávila s ním několik hodin v zajímavém rozhovoru o dřívějších časech a o tom, co je potkalo od té doby, co se neviděli.

Bylo již hodně pozdě, když se pan Barreaux rozloučil, a tak Emilie nemohla ten večer zajít do zahrady. Tím nedočkavěji se časně ráno vydala do míst, po kterých se jí tak dlouho stýskalo, a jak kráčela pod stinným loubím stromů, jež dal kdysi její otec vysadit v místech, kudy se pak často procházeli v družném rozhovoru, představila si opět jeho tvář a vlídný úsměv, ba v duchu slyšela i jeho hlas, a tu jí srdce rázem roztálo v záplavě něžných rozpomínek.

Toto roční období míval také její otec nejraději a nejednou se s ní obdivoval sytým a pestrým barvám nedalekých lesů i kouzelné hře podzimního světla na štítech hor. Nyní, při pohledu na výjevy tak dobře známé, si to znovu s dojetím připomněla. A jak se pak v melancholickém zasnění toulala zahradou, přišly jí na mysl následující verše:

Na podzim

Podzime sladký, jak svou krásou tklivou,
když kolem listím šumné větry vanou,
půvabem sterým, poezií snivou
oblažit umíš mysl zadumanou!
Zas vidím v duchu, s něžnou slzou v oku,
výjevy dávné, přátele své milé
a lad tvých barev na každičkém kroku
dává mi chutnat nálady té chvíle.
Tvůj vlídný úsměv, kterým tišíš žal,
tvůj zářný třpyt, jejž vrháš na mýtinu,
tvůj širý kraj, jejž zlatíš opodál
v slunečním svitu, zatímco již v stínu
tonou tvé toky a jen plachta bílá
zasvítí náhle v okamžitém jase!
Teď hladina se celá zatemnila,
leč přejde mrak — a vlnka usmívá se.
Symbole žití, změno odvěká!
Tak radost střídá žal — žal úsměv člověka!

Ihned po svém návratu do La Vallée začala se Emilie shánět po Tereze, staré hospodyni, kterou – jak se snad čtenář upamatuje – dal pan Quesnel bez jakéhokoli zaopatření vystěhovat, když zámeček dostal nového nájemce. Jakmile se Emilie dozvěděla, že Tereza bydlí v chaloupce celkem nedaleko, vypravila se za ní a již zdálky s potěšením viděla, že její obydlí, chráněné skupinkou dubů, stojí na pěkném travnatém svahu a vyhlíží velmi útulně a přívětivě. Zastihla stařenku uvnitř, jak otrhává hrozny. Když Tereza spatřila svou mladou paní, nemohla samou radostí ani promluvit.

„Ach, má drahá slečno,“ zvolala konečně, „já myslela, že už vás na tomhle světě víckrát neuvidím, když mi řekli, že jste odcestovala do té cizí země! Ba, špatně se mi vedlo od té doby, co jste odjela. Jakpak by mě bylo napadlo, že mě na stará kolena – po tolika letech – vyženou z domu!“

Emilie Terezu upřímně politovala, ujistila ji, že se teď o ni dobře postará, a vyjádřila též své uspokojení nad tím, že ji nachází v takové pěkné chaloupce.

Stařenka jí děkovala se slzami v očích. „Ano, slečno,“ dodala pak, „žiju tu v pohodlí díky laskavému příteli, který se mě v mém neštěstí ujal a poskytl mi tohle přístřeší, když vy jste byla tuze daleko a nemohla mi pomoci. Kdeže bych si byla pomyslela – ale o tom už nemluvme –“

„A kdo byl ten tvůj laskavý přítel?“ otázala se Emilie. „Ať je to kdokoli, budu ho považovat i za svého přítele.“

„Ne, ne, slečno, on mi zakázal, abych se o jeho dobrém skutku někde zmiňovala – nikomu nesmím říct, kdo to je. Ale jak vy jste se změnila od té doby, co jsem vás viděla naposledy! Pobledla jste a taky zhubla – ale úsměv máte pořád stejný, jako míval náš jemnostpán. Ach, kéž vás nikdy neopustí, ani to dobré srdce, co z jeho úsměvu promlouvalo. Můj ty Bože! Chudí ztratili opravdového přítele, když umřel.“

Při zmínce o otci se Emilie neubránila dojetí a Tereza, která si toho povšimla, se to honem snažila zamluvit. „Slyšela jsem, slečno, že madame Cheronová se nakonec provdala za nějakého cizího pána a vzala vás s sebou do jeho vlasti. Jakpak se jí daří?“

Emilie jí stručně pověděla o tetině smrti.

„Svatá panno,“ povzdechla si Tereza, „kdyby nebyla sestrou našeho jemnostpána, nechovala bych k ní pražádnou lásku – vždycky byla taková zlostná. A cožpak ten příjemný mladý pán, pan Valancourt – to byl takový hezký mládenec – a hodný! Vede se mu dobře, slečno?“

Emilii ta slova rozrušila a uvedla do rozpaků.

„Pánbůh mu požehnej!“ hovořila dále Tereza. „Ale, milá slečno, nemusíte se tak červenat, já přece všecko vím. Cožpak si myslíte, že nevím, jak vás má rád? Vždyť jezdíval stále na zámek, když jste byla pryč, a chodil tam jako tělo bez duše! Zašel v dolním patře do každé místnosti a někdy se posadil do křesla, s rukama zkříženýma a oči upřené na podlahu, a tak tam seděl a přemýšlel – někdy i celé hodiny. Nejraději měl jižní salónek, poněvadž jsem mu pověděla, že to byl váš pokoj. Tam sedával a prohlížel si obrázky, co jsem mu řekla, že jste malovala, nebo hrával na vaši loutnu, co visela u okna, a četl si ve vašich knížkách až do setmění. Potom musel odj…