Pohádky bratří Grimmů

Podivuhodná řemesla

Byl jednou jeden chudý muž a ten měl čtyři syny. Když byli vyrostli, řekl jim:

"Milované děti, musíte se vydat do světa, já nemám nic, co bych vám mohl dát; vydejte se do cizích zemí a najděte si řemeslo, a pak hledejte, jak skrze něj přijít ke štěstí."

Popadli bratři své poutnické hole, dostali otcovo požehnání a společně se vydali do světa. Nějakou dobu putovali společně, až přišli na křižovatku, odkud vedly cesty do čtyř různých krajů. Tu pravil ten nejstarší:

"Tady se musíme rozdělit, ale přesně za čtyři roky se tu opět setkáme a o své štěstí se pokusíme."

Nyní šel každý svou cestou a nejstarší Martin potkal muže, který se ho ptal, kam se ubírá a za čím.

"Chci se vyučit nějakému řemeslu," pravil Martin.

Muž odpověděl: "Pojď se mnou a buď zlodějem."

"Ne," odpověděl Martin: "to není žádné poctivé řemeslo, a konec téhle písně je ten, že se člověk pak houpá ve větru jako srdce zvonu."

"Och," řekl muž: "šibenice se bát nemusíš, chci tě jen naučit, jak můžeš ukrást to, co jiný člověk nedokáže; a nikdo tomu na kloub nepřijde."

Tak se nechal Martin přemluvit a učil se u toho muže zlodějem, a tak se vyučil, že nic před ním jisté nebylo, co si mít usmyslil.

Druhý bratr Vojtěch potkal jednoho muže, který mu podobnou otázku položil, čemu pak se chce ve světě naučit.

"Ani sám nevím." odpověděl Vojtěch.

"Tak pojď se mnou a staň se hvězdářem. Není nic lepšího než vidět i to, co je skryté."

To se Vojtěchovi zalíbilo a stal se tak obratným hvězdářem, že jeho mistr, když ho byl vyučil a mládenec chtěl odejít, mu dal dalekohled a řekl:

"Tímto dalekohledem můžeš vidět, co se na zemi i na nebi děje, nic ti nezůstane skryto."

Třetí bratra Lukáše vzal do učení lovec a naučil ho všechno, co lovec umět musí, tak dobré vyučování to bylo, že se stal vynikajícím lovcem. Mistr mu daroval při odchodu pušku a řekl:

"Tato puška nikdy nemine cíl, co budeš mít na mušce, to trefíš."

Nejmladší brat Jan rovněž potkal jednoho muže, který se ho na jeho plány vyptával a pak pravil: "Nemáš chuť se stát krejčím?"

"To tedy nevím," řekl Jan: "křivit se od rána do večera, sem a tam jehlou a žehličkou žejbrovati to věru nemám na mysli." .

"Ale co to povídáš" řekl muž: "jako by jsi tomu rozuměl, ale já tě chci vyučit zcela jiné krejčovině, která je slušné a pořádné umění jak díly zase k sobě spojovati."

Tak se nechal Jan přemluvit, šel s tím mužem a učil se základy toho krejčovského umění. Na odchodu mu dal mistr jehlu a pravil:

"Tímto dokážeš sešít vše, co se ti namane, ať je to křehké jako vejce nebo tvrdé jako skála, tak to zacelíš, že šev nebude vidět."

Když právě čtyři roky uběhly, přišli bratří v tom samém čase na onu křižovatku, objali se, políbili a spěchali za otcem.

"Nu," pravil otec spokojeně: "kterýpak vítr vás ke mně zpět zavál?"

A oni mu vyprávěli, jak se po tu dobu měli a co za kumšt se naučili. Seděli zrovna před domem pod velikým stromem, když tu byl otec pravil, že nyní si je tedy vyzkouší.

Rozhlédl se a řekl Vojtěchovi: "Nahoře na úplném vrcholku toho stromu sedí mezi větvemi hnízdo pěnkavy, řekni mi, kolik v něm leží vajec?"

Vojtěch si vzal svůj dalekohled, zadíval se nahoru a řekl: "Je jich pět."

Otec pokračoval: "Teď ty Martine, přines mi ty vejce, ale pěnkavu, která na těch vejcích sedí, nesmíš vyplašit."

Martin jako zručný zloděj vyšplhal nahoru a vzal ptáčkovi, který nic nezpozoroval a klidně dál seděl, všech pět vajec z pod těla a přinesl je otci dolů. Tu je otec vzal a položil každé vejce do jednoho rohu stolu, to páté doprostřed a řekl:

"Lukáši, teď ty musíš jednou ranou trefit vš…