Na větrné hůrce

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Jen jsem si to psaní přeříkala, letěla jsem k pánovi a hlásila mu, že jeho sestra přijela na Větrnou hůrku a poslala mi dopis vyjadřující zármutek nad stavem paní Lintonové, vroucí přání vidět bratra a také žádost, aby jí po mně zaslal co nejdřív nějaký náznak svého odpuštění.

„Odpuštění?“ podivil se Linton. „Nemám jí co odpouštět, Elleno. Můžete odpoledne zajít na Větrnou hůrku, chcete-li, a vyřiďte sestře, že se nehněvám, ale rmoutím, že jsem jí ztratil, zvláště když vím, že šťastna nebude. Je ovšem vyloučeno, abych šel za ní – rozešli jsme se navždy. Jestliže mi chce skutečně prokázat nějakou laskavost, ať přemluví svého ničemného manžela, aby se vystěhoval z Anglie.“

„A nenapíšete jí ani kratičký vzkaz?“ prosila jsem ho úpěnlivě.

„Ne,“ odpověděl, „to je zbytečné. Moje styky s Heathcliffovou rodinou i jeho s mou se omezí na nejmenší míru. Prostě nebudou.“

Chladnost pana Edgara mě velmi sklíčila a celou cestu z Drozdova jsem si lámala hlavu, jak trochu zaobalím jeho slova, až je budu opakovat, a jak šetrně vysvětlím jeho neochotu napsat Isabele aspoň pár řádek pro útěchu. Isabela mě jistě čekala už od rána. Když jsem přicházela chodníčkem v zahradě, spatřila jsem jí vyhlížet za oknem a zamávala jsem na ní, ale ona ucouvla, jako by se bála, že jí někdo přistihne. Vešla jsem bez zaklepání. Ještě jsem neviděla něco tak trapně zpustlého, jako byl pohled na jizbu kdysi tak útulnou. To kdybych já byla na místě mladé paní, byla bych aspoň zametla u krbu a otřela stoly. Ale ona už taky podlehla nakažlivé zanedbanosti, která vládla kolem ní. Tvářičky měla pobledlé a povadlé, vlasy nezkadeřené – několik pramenů jí splihle viselo, ostatní měla nedbale stočené kolem hlavy. Šaty vypadaly, jako by v nich byla spala. Hindley tam nebyl. U stolu seděl pan

Heathcliff a probíral se nějakými papíry ze své tobolky, ale když jsem vešla, vstal, docela vlídně se zeptal, jak se mi vede, a nabídl mi židli. On ze všeho jediný tam vypadal slušně – řekla bych, že se změnil k nepoznání. Jako by si byli po tom všem vyměnili svá postavení – on by byl na každého cizího působil dojmem rozeného pána, kdežto jeho manželka vypadala jako obyčejná coura. Radostně mě přivítala a natahovala ruku po vytouženém dopise. Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla tomu rozumět, ale přistoupila se mnou k truhle, kam jsem si šla odložit klobouk, a šeptem mi domlouvala, abych jí bez průtahů předala, co jsem jí přinesla.

Heathcliff tušil smysl jejího počínání a řekl: „Jestli něco Isabele nesete – patrně ano, viďte? „klidně jí to dejte! Nemusíte s tím dělat tajnosti, my mezi sebou tajnosti nemáme.“

„Jenže já nic nenesu,“ odpověděla jsem, raději jsem vyklopila pravdu hned. „Pán vzkazuje sestře, aby teď od něho nečekala dopis ani návštěvu. Dává vás, milostpaní, pěkně pozdravovat, přeje vám všeho štěstí a odpouští vám, v čem jste ho zarmoutila, ale domnívá se, že tím by měly přestat všechny další styky mezi jeho rodinou a zdejší, protože by to k ničemu dobrému nevedlo.“

Paní Heathcliffové se trochu zachvěl ret; šla si sednout znovu k oknu. Její manžel si stoupl před krbem vedle mne a počal se vyptávat na Kateřinu. Pověděla jsem mu o jejím stavu, kolik jsem uznala za vhodné, ale on ze mne podrobným výslechem vymámil skoro všechno, jak k tomu onemocnění došlo. Po zásluze jsem na Kateřinu zahubovala, že si to všechno zavinila sama, a nakonec jsem vyslovila naději, že se pan Heathcliff zachová po příkladu pana Lintona a nadobro se přestane vměšovat do jeho rodinných věcí.

„Paní Lintonové je už trochu líp,“ řekla jsem mu, „ale už nikdy nebude tak zdráva, jak bývala. Sotva vyvázla životem, a jestli jí máte jen trošku rád, nechoďte jí víckrát do cesty! Měl byste se vůbec z Anglie vystěhovat! A abyste toho nějak neželel, řeknu vám, že dnešní Kateřina Lintonová se už vůbec nepodobá vaší bývalé přítelkyni Kateřině Earnshawové – asi tak jako já se nepodobám vaší mladé paní. Vzhledem se náramně změnila a ještě víc povahou. A kdo k ní teď zůstal trvale připoután, udrží si náklonnost k ní, jen když si bude připomínat, jaká byla dřív, a když bude mít dost útrpnosti a smyslu pro povinnost.“

„To je docela možné,“ poznamenal Heathcliff s nuceným klidem. „Docela možné, že vašeho pána k ní poutá jen útrpnost a smysl pro povinnost. A vy si představujete, že já nechám Kateřinu na pospas jeho útrpnosti a smyslu pro povinnost? A chcete srovnávat jeho cit ke Kateřině s mým? Než vás pustím odtud, musím od vás dostat slib, že mi s ní zprostředkujete schůzku. Mluvit s ní budu – s vaším souhlasem nebo bez něho. Tak co?“

„Nesmí to být, pane Heathcliffe,“ prohlásila jsem. „A nebude – s mou pomocí nikdy! Ještě jedna taková srážka mezi vámi a pánem by jí úplně zabila.“

„Tomu se dá s vaší pomocí zabránit,“ vedl svou, „ale kdyby k tomu přece jen mělo dojít – kdyby jí měl sebemíň ztrpčovat život –, na mou věru, pak bych neváhal jít do krajnosti! Škoda, že mi upřímně nepovíte, zdali by Kateřina nad jeho ztrátou skutečně truchlila jedině tahle obava mě ještě zdržuje. Tady vidíte rozdíl mezi jeho city a mými! Kdyby on byl na mém místě a já na jeho, ruku bych na něho nevztáhl – třebaže ho tak nenávidím, že mi život zhořkl jako žluč. Vy tomu nevěříte, co? Já bych jí nezbraňoval přátelit se s ním, dokud by o jeho přátelství stála. V tu chvíli, kdy by se ho nabažila, vyrval bych mu srdce z těla a vysál krev! Ale do té chvíle a jestli mi nevěříte, pak mě neznáte – do té chvíle bych radši umíral v ustavičných mukách, než abych mu zkřivil jediný vlas!“

„A přece byste se neostýchal zničit všechny naděje na její uzdravení,“ přerušila jsem ho, jen abyste se k ní znovu vetřel a pletl jí hlavu! Ona už na vás šťastně zapomněla, a vy jí chcete uvrhnout do nových zmatků a nesvárů.“

„Myslíte, že na mne šťastně zapomněla?“ řekl. „Nezapomněla, Nelly, však vy to dobře víte! Vy víte tak jako já, že za každou myšlenku na Lintona jich připadá tisíc na mne. Jen v nejbídnějších chvílích života jsem o tom zapochyboval. Ještě když jsem se loni vracel do těchhle míst, str…