Na větrné hůrce

KAPITOLA ŠESTÁ

Pan Hindley přijel domů na pohřeb – s manželkou! Koukali jsme na to celí zkoprnělí a po sousedství se hned začalo šuškat. Čí je a odkud, to jsme se od něho nedověděli. Asi to s jejím věnem a rodinou nebylo valné, jinak by byl ten sňatek před otcem netajil. Nebyla z těch paniček, co chtějí mít všechno po svém. Jak vešla do domu, bylo na ní znát, jak jí tam všechno těší, každá jednotlivá věc a všechno, co se tam děje až na ten pohřeb a smuteční vzezření pozůstalých. Při pohřbu si počínala jako nerozumné děcko. Utekla do svého pokoje a já se nesměla od ní hnout, nedala jinak, přestože jsem potřebovala oblékat děti. Seděla tam celá roztřesená, se sepjatýma rukama, a jen se každou chvíli ptala: „Už odešli?“ Pak mi začala vysvětlovat, že nesnáší pohled na černý flór. Byla pořád vylekaná, chvěla se a nakonec se dala do pláče.

Ptala jsem se, co je, a ona, že neví, ale že se tolik bojí smrti. No, vypadala na umření asi jako já. Byla útlá, to ano, ale mladice, tváře jako růže, a oči jí žhnuly jako dva uhlíky. Pozorovala jsem taky, že se do schodů celá zadýchá, že se roztřese při každém nenadálém šramotu a někdy se ošklivě rozkašle, ale neměla jsem potuchy, co ty příznaky znamenají, a tak mi ani nepřišlo, že bych jí měla v tom stavu nějak utěšovat. My nejsme zvyklí otvírat náruč dokořán cizím lidem, pane Lockwoode, leda když přijdou s otevřenou náručí sami.

Mladý Earnshaw se hodně změnil za ta tři léta, co jsme ho neviděli. Byl teď hubenější, bledší a taky se jinak oblékal i mluvil. Hned ten den, co se vrátil, nám řekl, že se s Josefem máme od nynějška zdržovat jen v té menší kuchyni vzadu, protože jizbu bude potřebovat pro sebe. Chtěl sice zřídit obývací pokoj nahoře z té nepoužívané světničky, ale mladé paní se tolik zalíbila dolejší prostranná místnost, kde si zvykli sedat – hlavně ty bílé dlaždice, velikánský roztopený krb, cínové talíře, příborník, i ten psí pelech, že toho zařizování nechal, když jí tohle k pohodlí stačilo.

Zalíbila se jí taky rodina, hlavně že má Hindley sestru. Ze začátku si Kateřinu předcházela – brebentila s ní a dováděla, hubičkovala jí a zahrnovala spoustou dárků. Ale tenhle zápal brzy ochladl. Paní Earnshawová začala být nevrlá a z Hindleyho se vybarvoval tyran. Stačilo pár slov, že jí Heathcliff není po chuti, a v Hindleym hned ožilo všechno dřívější záští k němu. Vykázal Heathcliffa z rodiny mezi čeleď, nedovolil mu, aby se účastnil kaplanova vyučování, přidržoval ho k hrubé práci v hospodářství a postaral se, aby se s chlapcem nakládalo jako ‚

s kterýmkoli čeledínem.

Heathcliffovi to ponížení ze začátku tak moc nevadilo – Katka s ním všechno probírala, co jí učil kaplan, a venku byla pořád s ním, buď mu pomáhala, nebo si hráli. Byli oba na nejlepší cestě zpustnout a zdivočet. Mladému hospodáři bylo jedno, co dělají a jak se chovají, jen když je neměl na očích. Nebyl by dbal ani na to, aby chodili v neděli do kostela, ale Josef a kaplan mu tu nedbalost pokaždé vytkli, když děti vynechaly pobožnost, a to Hindleymu připomnělo, že má dát Heathcliffa seřezat a Kateřina že má jít spát bez večeře. Ale přesto se ti dva nejraději toulali po vřesovištích. Ráno utekli z domova, zůstali venku celý den a pranic si potom z trestů nedělali.

Kaplan mohl uložit Kateřině nazpaměť, kolik kapitol z bible chtěl, Josef si mohl o Heathcliffa třeba ruku přerazit, všechno marné, v tu chvíli, co byli zas spolu, na všechno zapomněli – nanejvýš v tu chvíli, co připadli na nějakou škaredou pomstu. Co já se potají naplakala, když jsem viděla, jak jsou den ze dne otrlejší! A přitom jsem si netroufala něco říct, abych neztratila tu trošku vlivu, co jsem na ně ještě měla. Vždyť kromě mne neměli na světě přítelíčka!

Jednou v neděli večer je zase vyhnali z jizby, že dělali rámus, nebo pro nějakou podobnou hloupost, a když jsem je šla potom volat k večeři, nebyli k nalezení. Prohledali jsme celý dům od sklepa až na půdu, hledali jsme na dvoře, ve stájích – nikde nic. Nakonec Hindley, celý rozvztekaný, nařídil, abychom zamkli domovní dveře, a ať se nikdo neopováží vpustit je na noc dovnitř. Všichni šli spát, jen já ne, nedalo mi to. Otevřela jsem okno, a přestože pršelo, vyklonila jsem se ven, abych lépe slyšela. Byla jsem rozhodnuta pustit je dovnitř, jestli přijdou – zákaz nezákaz. Za nějakou chvíli jsem zaslechla na cestě kroky a hned nato se u vrátek zakmitlo světýlko z lucerny. Přehodila jsem si rychle přes hlavu šálu a pádila dolů, aby nebouchali na dveře a nevzbudili pana Earnshawa. Stál tam jen Heathcliff – poděsilo mě, že je sám.

„Kde je slečna Kateřina?“ vyhrkla jsem. „Snad se jí něco nestalo?“

„V Drozdově,“ povídá, „já bych tam byl taky, ale oni neměli tu slušnost, aby mě pozvali.“

„No počkej, ty dostaneš!“ povídám zase já. „Ty nedáš pokoj, dokud tě nadobro nevyženou, viď? A kde jste se, prosím tě, vzali až v Drozdově?“

„Všechno vám povím, Nelly, ale napřed si musím sundat ty mokré hadry.“

Připomněla jsem mu, aby jen pamatoval, že nesmíme probudit hospodáře. Zatímco se převlékal a já čekala, abych mohla zhasnout svíčku, začal vypravovat. „Z té prádelny jsme s Katkou utekli – chtěli jsme se proběhnout po svém. A když jsme zahlédli světlo z Drozdova, řekli jsme si, že se tam skočíme podívat, jestli Lintonovic děti taky musí mrznout v neděli večer někde po koutech a rodiče si zatím hoví u ohně, div se neupečou, a hodují, zpívají a jsou samý smích – co myslíte, Nelly? Myslíte, že taky musejí číst jenom samá kázání a že jim sluha pořád vtlouká náboženství do hlavy a za trest jim dává naučit se z bible celé sloupce jmen nazpaměť, když něco nevědí?“

„To asi ne,“ řekla jsem mu na to. „To jsou jistě hodné děti a nikdo je nemusí takhle trestat. Vy si to děláte sami, když pořád zlobíte.“

„No, no, Nelly, s tímhle na mne nechoďte! Vy víte moc dobře, jak to je,“ usadil mě. „Dali jsme si běh, odtud z Hůrky až k parku, bez zastávky – Katka to úplně projela, protože neměla boty. Musíte se, Nelly zítra po nich podívat do močálu. Podlezli jsme mezerou v živé…