Na větrné hůrce

KAPITOLA TŘETÍ

Cestou po schodech nahoru mi doporučila, abych zastínil svíčku a stoupal tiše, protože pán prý je podivně nedůtklivý ve věci toho pokoje, do něhož mě ona chce uložit – přespat by tam rozhodně nikomu nedovolil. Ptal jsem se proč. Ona prý neví – je tu teprve přes rok a děje se tu tolik zvláštních věcí, že nemá kdy se nad něčím pozastavovat.

Byl jsem tak zdeptaný, že jsem se také nad tím nepozastavil. Zastrčil jsem závoru a rozhlížel se po posteli. Z nábytku tu byla jen jedna židle, šatník a velká dubová ohrada s vyříznutými otvory nahoře, které se podobaly okénkům v kočáře. Přistoupil jsem k této konstrukci a nakoukl dovnitř. Shledal jsem, že je to prapodivné staromódní lůžko, důmyslný nápad, jak umožnit každému členu rodiny samostatnou ložnici při úspoře místností. Vlastně to byl zvláštní kabinet, přistavený k oknu; okenní římsa sloužila za noční stolek. Odsunul jsem dřevěnou boční stěnu, vešel se svíčkou dovnitř, stěnu za sebou zasunul a cítil jsem se v bezpečí, že mě tu nebude hledat ani Heathcliff, ani kdo jiný.

Na římse, kam jsem svíčku postavil, leželo v koutě několik zplesnivělých knih a lakované dřevo bylo celé poškrábané nápisy. Ty nápisy ale opakovaly různým písmem a v různých velikostech stále totéž – jméno Kateřina Earnshauová, občas pro změnu i Kateřina Heathcliffová nebo i Kateřina Lintonová. Únava mě tak zmohla, že jsem si opřel hlavu o okno a tupě pořád slabikoval Kateřina Earnshawová – Heathcliffová – Lintonová, až se mi sklížila víčka.

Odpočinek trval jen pár minut. Ze tmy začaly náhle vyskakovat oslnivé přízraky – samá bílá písmena – ve vzduchu se to hemžilo Kateřinami. Vzchopil jsem se, abych to vtíravé jméno zapudil, a tu jsem zpozoroval, že dohořívající knot svíčky se naklání k deskám jednoho starobylého svazku a že mi už kabinet zavání pachem připálené teletiny. Uhasil jsem ho a raději jsem se posadil, celý zkřehlý a ztýraný trvající nevolností. Rozložil jsem si tu poškozenou knihu na kolenou. Byla to bible, tištěná tenounkými typy, hrozně páchnoucí plesnivinou; na předsádce bylo napsáno: „Kniha Kateřiny Earnshawové“ a pod tím letopočet, skoro čtvrt století starý.

Sklapl jsem bibli a rozevřel další knihu, a další a ještě další, až jsem je prohlédl všechny. Byla to vybraná knihovnička, a ve stavu takového rozpadu, že bylo zřejmé, jak pilně jí

Kateřina používala, byť ne vždycky k patřičným účelům. Skoro u každé kapitoly byly perem připsány poznámky k textu – alespoň na první pohled vypadaly jako glosy a místy vyplňovaly kdejaký nepotištěný kousíček stránky. Někde to byly jen jednotlivé věty, jinde tvořily záznamy souvislý deník, naškrábaný neobratnou dětskou rukou.

Na jedné prázdné stránce (jaký to byl asi poklad pro milou Kateřinu, když na ní přišla!) jsem v horním rohu poznal k svému velkému pobavení zdařilou karikaturu přítele Josefa – načrtnutou neuměle, ale neobyčejně výstižně. Neznámá Kateřina mě rázem zaujala a pustil jsem se proto do luštění jejích vybledlých hieroglyfů.

„Děsná neděle!“ začínal odstavec pod tím. „Kéž bychom tu ještě měli tatínka! Hindley na jeho místě je nesnesitelný – s Heathcliffem zachází hanebně – ale my se s Heathcliffem vzbouříme – dnes jsme to prvně zkusili. Celý den se jen lilo, do kostela se nemohlo jít, a tak si vzal Josef do hlavy, že musí být náhradní pobožnost na půdě. Hindley s manželkou se pěkně vyhřívali dole u ohně – vsadím se, že se na bibli ani nepodívali – a my s Heathcliffem a chudákem čeledínem jsme museli vzít modlicí knížky a lézt po žebříku nahoru. Josef nás tam posadil do řádky na pytle zrní a my cvakali zuby a vzdychali a jen jsme čekali, kdy taky Josefa rozklepe zima, aby nám to kázání už kvůli sobě trochu zkrátil. Ale kdepak! Modlení trvalo celé tři hodiny, a to se ještě bratr nestyděl zeptat, když jsme lezli dolů: „To už jste hotovi?“ Dřív jsme se směli v neděli večer trochu pobavit, jen když jsme při tom moc nehlučeli. Teď by nás za každé zasmání nejraději postavil do kouta!

„Mějte na paměti, kdo je tu hlava rodiny!‘ říká náš tyran. Nezlobte mě, nebo bude zle! Povídám, že bude naprostý klid a ticho. Kdo to zas byl, ten kluk? Frantino, srdíčko, vykrákej ho za vlasy, ty na něho dosáhneš! Slyšel jsem, jak si luskl prsty. Frantina ho za vlasy pořádně vykrákala a šla si sednout muži na klín. Takhle vydrželi sedět dobu, hubičkovat se a žvatlat jako malé děti – člověk by se styděl za tak slabomyslné řeči. Zařídili jsme se ve výklenku příborníku, jak to šlo nejútulněji. Sotva jsem svázala obě naše zástěry a zavěsila je před nás jako záclonku, už tu byl Josef z pochůzky po stájích. Strhl mé krásné dílo, dal mi pohlavek a skuhrá:

„Hospodáře sotva pochovali, den Páně ještě trvá, slovo boží vám zní ještě v uších, a vy se tu budete slízat! Taková hanba! Sedněte si pořádně, děcka nezvedená! Dobrých knížek máte plno, tak si čtěte! Seďte jaksepatří a myslete na spásu duše!“

A pak nás rozsadil, aby nám padalo zdálky od ohně aspoň trochu světla na stránky tlustých špalků, které nám vstrčil do ruky. Já toho už měla dost. Vzala jsem upatlanou knihu za hřbet a práskla jsem s ní do psího pelechu a křičela jsem, že dobrou knihu nemohu ani vidět. Heathcliff odkopl svoji knihu tam co já. To pak byl poprask!

„Pane Hindley!“ řval náš domácí velebníček. „Pojďte sem honem! Slečna Katka utrhla hřbet Přilbě spasení a Heathcliff poškodil Širokou cestu k věčnému zatracení, díl první! To je ohavnost spuštění! Že jim to trpíte! Ach jo, náš starý pán by je byl pěkně zmaloval – ale ten je na pravdě boží!“

Hindley vyletěl ze své rajské zahrady u krbu, popadl nás jednoho za límec, druhého za ruku a strčil nás oba do kuchyně vzadu – že si tam pro nás přijde čert, dušoval se Josef. S takovou vyhlídkou jsme zalezli každý do nejzazšího koutu a čekali. Sáhla jsem do police pro tuhle knihu a kalamář a pootevřela jsem dveře, aby mi sem šlo trochu světla. Píšu už dobrou čtvrthodinku, ale můj spoluvězeň se tu nudí a navrhuje vypůjčit si plášť naší dojičky a pod jeho ochranou se vykrást ven – vydovádět se na vřesovišti. To …