Na větrné hůrce

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Večer po pohřbu jsme seděly s mladou paní v knihovně střídavě jsme vzpomínaly se smutkem na ztrátu, která aspoň pro jednu z nás byla tragická, a dohadovaly se, jaká nás čeká chmurná budoucnost. Shodly jsme se na tom, že přinejlepším by mohla Kateřina dosáhnout povolení, aby směla i nadále bydlit na Drozdově, alespoň po dobu Lintonova života, a on by se k ní přistěhoval a já u nich zůstala jako hospodyně. Jenže takové příznivé uspořádání se sotva dalo čekat a přece jsme tou nadějí trochu pookřály a já se začala těšit, že mi zůstane zaměstnání, domov, i drahá milovaná paní. Vtom najednou vrazil do knihovny čeledín – jeden z těch propuštěných, co se ještě neodstěhovali – a hlásil, že sem jde „ten ďábel Heathcliff“ a je už na dvoře, a jestli se mu nemají zavřít dveře před nosem?

Nebylo kdy to provést, i kdyby nás bylo něco tak pošetilého napadlo. Vstoupil bez okolků – nedal se ohlásit, ani nezaklepal, vždyť tu byl pánem a jako pán měl právo chodit, kudy chtěl, bez uvedení. Hlas sluhy, který s námi mluvil, mu ukázal cestu do knihovny. Vstoupil, pokynem ho odeslal pryč a zavřel dveře. Byl to týž pokoj, do kterého jej uvedli před osmnácti lety jako hosta. Stejný měsíc zářil dovnitř a stejná podzimní krajina se prostírala za okny. Ještě nebylo rozsvíceno, ale v pokoji bylo všechno dobře vidět, i ty podobizny na zdinádherná hlava paní Lintonové a milá tvář jejího manžela. Heathcliff postoupil k ohništi. Ani on se časem na vzhled nezměnil. Byla to stejná mužná postava, jen v těle o něco mohutnější a těžší, v obličeji sebevědomější a méně svěží, jinak žádný rozdíl. Jakmile ho Kateřina spatřila, vyskočila a její první myšlenkou bylo dát se na útěk.

„Stát!“ poručil a zadržel jí za ruku. „Utíkat nebudeš! Kam bys taky šla? Jdu tě odvést domů. Napříště buď poslušná snacha a nepopouzej mi syna ke vzpurnosti! Nevěděl jsem, jak ho potrestat, když jsem objevil jeho spoluvinu na tvém povedeném kousku. Je jako pápěrka, fouknutí by ho porazilo – ale až ho uvidíš, poznáš na první pohled, že dostal svoje! Předevčírem jsem si ho přivedl dolů, posadil ho do křesla, jinak jsem na něj nesáhl, ale poslal jsem Haretona pryč, že si to vyřídíme mezi čtyřma očima. Za dvě hodiny potom ho musel Josef odnést do postele a od té chvíle by kluk radši viděl strašidlo než mne – nervy má nadranc! Aspoň Hareton o něm tvrdí, že prý se v noci budí a vříská celé hodiny a volá tebe na pomoc proti mně. Nedá se nic dělat, ať se ti mužíček líbí nebo nelíbí, musíš za ním. Máš ho teď na starosti, já nad ním udělal kříž a odkazuju ho tobě.“

„Prosím vás, nechte Kateřinu, kde je, a pošlete mladého pána sem k nám!“ přimlouvala jsem se. „Beztak je oba nemáte rád, nebudou vám chybět. Cit pro rodinu se u vás nenajde, zbytečně by vás den jak den rozčilovali!“

„Drozdov potřebuji pronajmout,“ odpověděl, „a děti samozřejmě chci mít u sebe. A panička si musí přece odpracovat, že jí živím. Ať nečeká, že si jí budu piplat v zahálce a přepychu, až tu Linton nebude! Ty dělej a stroj se na cestu, abych tě nemusel popohnat!“

„Jdu,“ řekla Kateřina. „Linton je to jediné, co mi zbývá na světě drahého. Dělal jste, co jste mohl, abyste mi ho zprotivil, a mne zas jemu, ale to nikdy nedokážete, abychom se nenáviděli. Až budu u něho, nedám mu ubližovat a sama se zastrašovat od vás taky nedám!“

„Ty se nějak naparuješ, statečná ochránkyně!“ odpověděl Heathcliff. „Jeho už nechám na pokoji, ale na tebe mám spadeno a všechno trápení teď poneseš za dva, dokud to vydržíš.

A nemysli si, že ti Lintona zprotivím já – jeho roztomilá povaha to obstará sama. Už teď jedovatě žehrá na to, žes utekla a co mu z toho vzešlo. Žádné díky za svou ušlechtilou oddanost nesklidíš. Slyšel jsem ho, jak Zille vykládá sladkou představu, co by ti všechno udělal, kdyby měl tu sílu co já. Katovské sklony by měl, a čím je slabší, tím víc zbystří důmysl, náhradou za sílu.“

„Vím, že má zlou povahu,“ řekla Kateřina, „vždyť je to váš syn! Naštěstí já mám lepší, a dovedu mu odpustit. Vím, že mě má rád, a proto ho mám ráda i já. Vy, pane Heathcliffe, nemáte nikoho, kdo by vás měl rád. Můžete nás mučit, jak chcete, jedinou pomstu nám vzít nemůžete, víme, že vaše krutost pochází z toho, že jste nešťastnější než my. Vy jste nešťastný k nevypsání! Sám a sám, jako Satan – i závistivý jako on! Nikdo vás nemiluje, nikdo pro vás nezapláče, až umřete. Nechtěla bych být vámi!“

Kateřina mluvila v jakémsi ponurém vytržení – jako by se už přizpůsobovala své příští rodině a radovala se z muk svých nepřátel!

„Nechtěl bych být tebou, jestliže okamžitě nevypadneš,“ řekl jí tchán. „Mrskni sebou, jezinko, a seber svoje krámy!“

Odešla pohrdlivě z pokoje. V její nepřítomnosti jsem ho začala prosit o místo hospodyně na Hůrce a nabízela jsem, že si zdejší úkol vyměním se Zíllou, ale nechtěl o tom ani slyšet. Řekl mi, abych držela jazyk za zuby, a pak se teprve porozhlédl prvně místností a zadíval se na obrazy. Dlouho zíral na podobiznu paní Lintonové a prohodil: „Tuhle si vezmu s sebou domů. Ne že bych jí potřeboval.“ Prudce se otočil ke krbu a mluvil dál s úsměvem: „nevím, jak tomu líp říkat? „Já vám povím,“ pokračoval, „co jsem dělal včera. Dohodl jsem se s hrobníkem, když kopal hrob pro Lintona, a dal jsem odkopat hlínu i z její rakve. Odsunul jsem víko. Tam jsem si přával u ní ležet věčně. Když jsem znovu spatřil její obličej – ještě se nezměnil! Nemohl mě hrobník dostat od ní pryč, až teprve když řekl, že by se na vzduchu hned zkazila. Ale než jsem zavřel víko, vylomil jsem postranní prkno u její rakve a jenom je zas lehce přisadil – ovšem z druhé strany, než bude ležet Linton, prokletý chlap! Že ho nedali do olova! Ale nevadí, hrobníka jsem uplatil, aby to prkno odklopil, až tam budou z oné strany jednou pohřbívat mne. A já si dám už předem u rakve dělat sklápěcí postranici, tu hrobník jen otevře. A pak, než se Linton na nás dostane, dávno se náš prach smísí a on nás nerozezná jednoho od druhého!“

„To je hříšné počínání, pane Heathcliffe,“ zvolala jsem. „Nebojíte se ru…