Na větrné hůrce

Emily Brontëová

74 

Elektronická kniha: Emily Brontëová – Na větrné hůrce (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: bronte-emily01 Kategorie: Štítek:

Popis

Emily Brontëová: Na větrné hůrce

Anotace

Tento historický román se odehrává na Drozdově a Větrné hůrce od druhé poloviny 18. století do počátku 19. století.
Působivý román je mistrnou psychologickou studií člověka, který zasvětil život pomstě. Autorka sugestivně líčí prostředí, v němž hrdina vyrůstal, objasňuje příčiny, pro které se z normálního chlapce vyvinul v ovzduší nenávisti tvor, který splácí všechny domnělé i skutečné křivdy nelidským způsobem a jenž nezná slitování ani sám se sebou. Jediná bytost, žena, která je schopná učinit z něho normálního člověka, se provdá za jeho soka a za dramatických okolností umírá. Tím jsou spáleny všechny mosty mezi hrdinou a okolním světem a začíná příběh fanatické pomsty na všech příslušnících rodiny milované ženy.

Emily Brontëová – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Na větrné hůrce“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

 

„To všechno, pane Lockwoode, se seběhlo minulou zimu,“ vykládala paní Deanová,

„A dvanáct měsíců uteče jako nic. Však jsem si loni nepomyslila, že než se rok s rokem sejde, budu to vypravovat pro ukrácení chvíle někomu cizímu, kdo není z rodiny. Ale kdopak ví, jestli nám dlouho zůstanete cizí. Jste ještě mladý, aby vás těšilo pořád žít mládenecky, a mám takové tušení, že není možné vidět Kateřinu Lintonovou a nezamilovat se do ní.

Což, vy se tomu smějete, ale proč hned zbystříte zrak a natahujete uši, když o ní začnu mluvit, a proč jste si dal její obrázek pověsit na zeď, a proč…“

„Počkat, milá přítelkyně,“ povídám já. „O tom by se dalo uvažovat, že bych se do ní zamiloval, ale mohla by ona milovat mne? Lze o tom vážně pochybovat, proto nehodlám dávat v sázku svůj klid a nebudu pokoušet osud. Koneckonců, nejsem tu domovem! Patřím rušnému světu velkoměsta a ten mě volá zpět do svého objetí. Nechť vyprávění pokračuje! Co dál? Zachovávala Kateřina otcovy příkazy?“

Hospodyně přisvědčila: „Vždyť Katka měla otce nejradši ze všeho na světě, a on s ní nemluvil v hněvu, naopak, domlouval jí jako hluboce otřesený muž, který má opustit své jediné štěstí, své dítě, a zůstavit je tu bezbranné mezi úklady a nepřáteli. Věděl, že jí nemůže odkázat jinou pomoc, než vzpomínku na svoje rady. „Řekl mi,“ pravila paní Deanová, o několik dní později, „Elleno, to je škoda, že synovec nepíše a nejde nás navštívit. Povězte mi upřímně, co o něm soudíte, došlo k nějakému zlepšení v jeho stavu, anebo je aspoň vyhlídka na zlepšení, až dospěje?“

„Je hodně chatrný,“ odpověděla jsem, „a sotva se dočká mužných let, ale to mu přiznám, že je docela jiný než jeho táta. A kdyby už se stalo to neštěstí a slečna Kateřina si ho vzala, mohla by s ním vyjít – ledaže by ho přespříliš bláhově rozmazlovala. Ale na tohle všechno, pane Lintone, je plno času – až se s ním blíž seznámíte, řeknete sám, jestli se k ní hodí. Zatím má ještě dobrá čtyři léta do plnoletosti.“

Edgar Linton si povzdechl a přistoupil k oknu, odkud bylo vidět gimmertonský kostelík. Bylo mlhavé odpoledne, ale únorové slunce matně prosvítalo a na hřbitově se rýsovaly stíny dvou smrků a pár rozptýlených náhrobků.

„Často jsem se modlíval, aby už přišlo, co mne nemine,“ řekl zpola pro sebe, „ale teď se toho začínám bát a nechce se mi tam. Vzpomínám na šťastnou hodinu, když jsem tamtím údolím jel na vlastní svatbu, ale šťastnější býval donedávna pocit, že brzy, za několik měsíců, ne-li týdnů – mě tudy odvezou a uloží v osamělém zátiší. Elleno, byl jsem šťastný s malou Katuškou, v zimním šeru i letním jasu jsem jí měl po boku jako živý příslib naděje. Ale stejně rád jsem prodléval sám na svahu pod kostelíkem mezi náhrobky. Za dlouhých červencových večerů jsem lehal na zeleném rovu její matky a toužil, dychtil po té chvíli, až mě tam přikryjí hlínou. Ale jak zabezpečit Katku? Čemu jí tu zanechám? Neohlížel bych se na to, že je Linton syn Heathcliffův a že mi jí chce odloudit, kdyby jí uměl nahradit, co ve mně ztrácí. Pak by mi bylo jedno, že na mne Heathcliff vyzrál a oloupil mě o mé poslední štěstí. Ale jestli v Lintonovi samém nic není – jestli je to jen povolný nástroj svého otce – nedám mu ji! Bude to bolestné, zklamat tu dušičku stvořenou pro radost, ale to mě nesmí odradit. Ať ji tu mám smutnou, dokud žiju, a nechám jí tu opuštěnou, až umřu. Mé drahé dítě – radši jí svěřím bohu a pochovám jí do země dřív, než tam přijdu sám!“

„Svěřte jí bohu tak jako tak,“ povídám na to, „a kdybyste nás opustil, nedej pánbu, má aspoň ve mně přítelkyni a rádkyni do posledního dechu. Slečna Kateřina je hodné dítě a nic špatného neudělá, to se můžeme spolehnout! A kdo koná svou povinnost, dočká se nakonec odměny, to už je řád světa!“

Blížilo se jaro, ale pánovi se síly nevracely doopravdy, ačkoliv zas mohl chodit na procházky s dcerou po parku a oboře. Její nezkušený zrak v tom viděl znamení dobrého

Obratu, vždyť pán míval zčervenalé tváře a rozzářené oči, už to jí dávalo jisto…