Marinka

Dějství první

Máji! o máji! - krásný máji!! - V obejmutí tvém plesá znovu živoucí země! Však běda, že žádný cit tak čistý není, aby nebyl smíšený s citem sobě odporným! - Jako v potěšení pocestného, vidoucího ponejprve rozkošnou při cestě své krajinu, se mísí žalost brzkého s ní rozloučení; jako v sladkost prvního políbení ihned hořkost posledního vplyne: tak i při vší radosti a plesu země z příchodu tvého, krásný máji! tvář její jeví smutek a bol brzkého s tebou se rozestání, a srdce mé jí co ozvěna zhluboka odpovídá! - -

Jaké to hemžení lidstva rozličného? Strakatý ženský šat míhá se temným oblekem mužským. - Vpravo vlevo pozdravování a poklony. - Kanálská zahrado! ^[2] tvá sláva znovu se zdvihá obživlými stromy; krásotinky pražské znovu k obvyklým se do tebe hrnou schůzkám! Tuto hrdě si vykračuje dáma v opéřeném klobouku po boku štíhlého jonáka, zakrucujícího si mladá, krátká vousiska a řinkajecího dlouhýma ostruhama, které u večer po návratu odsud mnohá ženština proklínati bude, svlíkajecí se z jediného svého svátečního šatu; dále ještě hrději se prochází nějaká paní děvečka ve velikém čepci po straně vojákově; zde zas hustým tlumem se tlačí, malinkou hlavu vstrčenou majíc v ještě větším děveččina čepce klobouku, městská dcerka s řeznickým tovaryšem, ohlížejíc se za davem študentů, který se za dlouhou řadou nastrojených dívek valí. Právě podle vůle své v největší tlačenici dostíhnou študenti řadu dívek a jedenkaždý z nich považuje se za šťastného, jestli aspoň o šat neb o ruku své milenky lehkým dotknutím mohl zavaditi. -

Jaké to hemžení lidstva rozličného? - A nad celým tímto sborem láska rozprostírá peruť svou, jako hudba, po celý den uprostřed rozlehlého místa před kafírnou hrající, poslední názvuk nad obsazenými stoly; jako jasný večer, růžové červánky nad zelenými zahrady stíny po přešlém, parném dni.

Ruka mne bolí od smekání klobouku; poodejdu stranou ze sklepení stromoví toho pod modré klenutí večerního nebe. - Jsem sám.

Nad polouschlou travou širokých mezí zní melancholické bzučení večerních much; slunce zachází za temnozesinalý Petřín. Šumot zahradou se procházejících jen co dalekých hučení vod se nese večerním tichem. Bezoví a květoucí jasmín jakoby umírající sladce zavání, z jehožto stínu brzo slaběji, ba hlasněji ^[3] se ozývají písně slavíka opěvajícího lásky žel. Kráčím při záhonech vedrem denním zpražených květin cizokrajných, které ze svého podnebí v cizí kraje přenešeny, přátelsky korunku svou tulí v lůno neznámé jim matky, v chladný hrob na cizí zemi; neb půda jim nepříměřená neživí smutný květ. Vzdálené, prodloužené zvuky rohů lesních, zaznívajících z procházek Wimmerovských ^[4], kolébají se nad ními a večerní zvonění ze sto věží rozlehlé Prahy bije smutně v ucho mé.

Jaká to směšná postava!? - Dlouhý vyzáblý muž, v červený veliký kabát starého kroje a v takovétéž až po kolena sahající spodky oblečen, sedí na mezi osamělé pěšiny. Obuv jeho, krátké široké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice m…